Hradisko Veľký vrch Divinka

Opevnenie vzniklo na severnom brehu Váhu, presne nad prietokom Váhu cez západný okraj Žilinskej kotliny. Zo známych opevnení z doby rímskej je opevnenie v Divinke so spomenutou plochou 12 hektárov je najväčšie. Spolu s predpokladanými drevenými hradbami (bez valových úprav) mohla byžťcelková plocha opevnenia v Divinke až 100 – 150 hektárov a patrila by tak k najväčším v Európe. Spomedzi väčších severoslovenských hradísk. Iba na Veľkom vrchu v Divinke je doložené aj staroslovanské osídlenie. Tu asi mohol byť pôvodný kmeňový hrad antických Biessov a neskoršie, v dobe predveľkomoravskej, hlavný hrad severoslovenského kmeňa. Opevnenie vzniklo už v dobe halštatskej, (8 storočie pred Kristom). Sú tu už stopy osídlenia eneolitického (3300 rokov pred Kristom). Na južnom svahu Veľkého vrchu poznať na dvoch miestach umelo upravenú terasu, najskôr sídliskovú, ale nálezy odtiaľ nemáme.

Nálezy svedčia o tom, že severné Slovensko v slovanskom a veľkomoravskom období obýval slovanský kmeň s kmeňovým sídlom v Divinke na Veľkom vrchu. Okrem opevnenia v Divinke sa v blízkom okolí našlo ďalších sedem hradísk z toho istého obdobia postavených vo väčšine na pravej strane váhu, čím vlastne vytvárali opevnenú líniu na hraniciach s Kysucami. Pre územie osídlené týmto kmeňom bolo charakteristická pochovávanie do mohýl. Spálené zvyšky mŕtveho uložili na povrch zeme a zasypali mohylou. Kmeň a jeho územie sa po vzniku Veľkej Moravy stáva jej súčasťou.

Po zániku Veľkomoravskej ríše stáva sa toto územie na určitú dobu samostatným územím, ktoré nebolo pod vplyvom vytvárajúceho sa Uhorského kráľovstva i keď na krátke obdobia sa dostáva pod vplyv Poľského kráľovstva, alebo vznikajúceho českého kráľovstva. Toto územie bolo teda jediným slobodným zvyškom Veľkej Moravy v Karpatskej kotline.

Niektoré zdroje uvádzajú, že celé toto územie bolo zrejme už v časoch Veľkej Moravy organizované ako samostatný organizačný celok (župa) so sídlom v Divinke s krajinským i súdnym úradom. Hradisko v Divinke za predpokladu, že jeho veľkosť bola 150 ha by bolo jedno z najväčších v Európe.

Fortificazione di San Clemente

Il Monte San Clemente è uno dei luoghi spirituali profondamente legati alla storia della Moravia.

Le prime testimonianze scritte su questa montagna, nascosta nel silenzio delle vaste foreste di Chřibské, risalgono al XIV secolo.

Secondo le testimonianze delle fonti storiche, questa montagna fu donata secoli fa dal re Rastislav a San Costantino, Metodio e ai loro discepoli per una vita contemplativa. Qui trovarono un luogo per la contemplazione, la preghiera e il lavoro. Vicino al tempio furono costruiti un monastero e un eremo, e vi fu anche una scuola, un centro di educazione e di illuminazione. Come si legge nella Vita di Costantino, scritta sotto la direzione dello stesso arcivescovo Metodio: "Quando San Costantino venne in Moravia, Rastislav lo accolse con grande riverenza e, quando ebbe raccolto dei discepoli, glieli consegnò perché li istruisse... e presto tradusse l'ordine della Chiesa, insegnò loro il servizio divino mattutino, le ore, il servizio serale, i vespri e la messa, e lì fece insegnare altre dottrine, la grammatica e la musica. E gli orecchi dei sordi si aprirono, secondo le parole del profeta, e udirono le parole delle Scritture, e il linguaggio dei leporini fu reso chiaro...".

Il Monte di San Clemente, posto sotto la protezione del Papa romano e del martire, patrono della missione tessalonicese, San Clemente, le cui spoglie vi erano conservate, era quindi un centro di pietà e di apprendimento. Qui fu anche completata la traduzione dei libri sacri da parte di San Metodio nell'884 e, in occasione della festa di San Demetrio, fu celebrata una funzione di ringraziamento per la grazia e l'aiuto concessi.

Gli scavi archeologici dimostrano che nel IX secolo, nel periodo della Grande Moravia, su questa montagna sorgeva una cappella in mattoni. Solo Jindřich Wankl, dell'Associazione del Museo Patriottico di Olomouc, che ha condotto gli scavi della collina tra il 1885 e il 1888 e che avrebbe scoperto le fondamenta del monastero stesso del periodo di Cirillo e Metodio, menziona lo spazio abitativo del IX secolo adiacente alla cappella, ma non lo specifica ulteriormente.

Nel 1903-1905 il funzionario postale di Brno R. Čechmánek effettuò degli scavi in questo luogo e dichiarò, a proposito dei locali abitativi, di non aver trovato altro che parti incomplete del monastero agostiniano.

Tuttavia, R. Čechmánek scoprì una tomba comune di sette individui nella navata della chiesa e i resti scheletrici di un individuo nel presbiterio dietro l'altare, che furono spacciati dagli appassionati locali come lo scheletro di Metodio.

La perizia antropologica effettuata nel 1950 dall'Istituto di Archeologia dell'Accademia Cecoslovacca delle Scienze di Praga ha datato l'antico scheletro dal dottor J. Chochol al XIII-XV secolo. Pertanto, il mito della sepoltura di Metodio nella Fortezza di San Clemente non può essere confermato.

Altri interessanti ritrovamenti in questa località sono la scoperta di un solido d'oro dell'imperatore Teofilo degli anni 839-842 da parte di Vítězslav Gloza, nativo di Koryčany, nel 1912.

Sul monte San Clemente si trovano i bastioni sul lato orientale, grandi fino a tre volte, che circondano la fortificazione di 16 ettari. Sull'acropoli si trovano le fondamenta di una chiesa medievale, costruita dagli Augusti di Brno dopo il 1358 a partire dalla cappella originaria del IX secolo, che rimase in piedi fino al 1421, quando la comunità monastica fu attaccata dagli Hussiti di Strážnice. Dopo questa catastrofe, la vita spirituale sul Monte San Clemente cessò. Intorno al 1500, il cavaliere Smetana di Osvětiman visse qui come eremita.

C'è anche una cappella in legno, costruita nel 1964 da alcuni cittadini di Koryčany sotto la guida di P. Stanislav Straňák, al posto della cappella originale del 1880, che si trovava nel coro della chiesa di fondazione. C'è poi il campanile di San Gorazd, costruito nel 1985 dai membri della Comunità di San Gorazd e compagni - Patrimonio vivente. Anche il pozzo di Zeyer, situato a sud-est ai piedi della montagna, è intitolato a San Gorazd dallo stesso anno.

Fonte: www.korycany.cz

Znojmo-Hradiště

Il periodo pre-grande moravo e l'età della Grande Moravia

L'importanza del sito crebbe nel periodo pre-Grande Moravia, ma la fortezza raggiunse il suo massimo splendore durante l'epoca della Grande Moravia. In seguito divenne un importante centro di potere dell'intera Moravia sud-occidentale. Probabilmente nel IX secolo l'area fu nuovamente fortificata utilizzando i resti delle mura della tarda età del bronzo. La nuova fortificazione consisteva in un fossato (largo fino a 10 metri, profondo 3,4 metri, in alcuni punti scavato nella roccia) e in un muro massiccio con una struttura in legno fatta di travi trasversali e longitudinali. Il muro aveva, almeno in alcuni punti, una parete di testa in pietra. Comprendeva anche camere di tronchi di 3 × 3 metri. L'intera area fortificata copriva una superficie di 20 ettari, rendendolo uno dei più grandi castelli della Grande Moravia. Era diviso in due metà da un muro interno e da un fossato: il castello del fronte occidentale e il castello interno nella parte orientale del sito. L'epoca esatta della costruzione delle mura non è ancora stata determinata. I dendrodati recuperati dal muro esterno (occidentale) parlano di un periodo successivo all'881, mentre il muro interno fu probabilmente costruito prima.

Solo brevi tratti del bastione e del fossato si sono conservati fino ad oggi. La maggior parte di essi è stata distrutta nel tempo dalle attività agricole ed edilizie, tanto che il loro tracciato è quasi impercettibile nel terreno. Solo i tratti meridionali e orientali della fortificazione interna del castello e una piccola parte del muro occidentale del piazzale sono meglio conservati.

Il rovesciamento della fortezza da parte degli Ungari e il periodo medievale

La scomparsa della fortificazione risale probabilmente al 906 circa, quando, secondo una tradizione tardiva, Hradiště fu conquistata e bruciata dagli ungheresi. Anche i risultati dell'indagine archeologica corrispondono a questa ipotesi. Secondo questi ultimi, la fortezza fu distrutta da un grande incendio. L'evento descritto viene datato alla prima metà del X secolo grazie alla scoperta di gioielli rinvenuti insieme a una guerriera non sepolta sotto il corpo crollato delle mura.

Anche dopo il rovesciamento da parte degli ungheresi, l'insediamento di Hradiště persistette e la località mantenne la sua posizione dominante nella zona. Ciò avvenne anche dopo l'annessione della Moravia alla Boemia přemislide. Solo alla fine dell'XI secolo il principe Corrado I e suo figlio Litold costruirono un nuovo castello più piccolo nelle vicinanze, sul lato opposto della valle di Gránicky, alla cui periferia sorse gradualmente la città medievale di Znojmo. Il nuovo castello přemyslide assunse la funzione amministrativa e l'importanza di Hradiště come centro laico venne meno. Tuttavia, rimase a lungo un centro religioso: la chiesa di Hradiště è menzionata come la principale "chiesa di Znojmo" nei documenti del vescovo di Olomouc Jindřich Zdík a partire dal terzo del XII secolo, e nella chiesa era di stanza un prevosto nominato dal sovrano. I prevosti di Hradiště divennero visibili come cancellieri reali quando Znojmo fu trasformata in città reale (1222/1226), ma la funzione della chiesa principale della città fu assunta dalla chiesa di San Nicola e Hradiště non fu inclusa nell'ubicazione della città. Nel 1240 il re Venceslao I affidò Hradiště all'Ordine dei Crociati con la Stella Rossa. Questi fecero presto ricostruire la Grande rotonda morava di Sant'Ippolito in una chiesa gotica. Durante le guerre hussite il priorato fu bruciato. Martin Medek di Mohelnice (1577-1581) e il matematico e astrologo Mikuláš Kozař di Kozařov (1585-1616) furono tra le personalità di spicco che servirono come prevosto qui.

Il castello in epoca moderna

Nel periodo dell'insurrezione degli Estensi, il prevosturo fu conquistato dal conte Thurn, che lo consegnò all'amministrazione del più alto giudice provinciale della Moravia, Guglielmo di Roupov. Dalle ceneri della Guerra dei Trent'anni, Hradiště fu risollevata dal prevosto Gerhard di Sclessin e da suo nipote Thomas di Sclessin, entrambi già protestanti apostolici, nati a Lutych. Nel 1759, sotto il regno del vescovo Jan Jiří Hauer, vi morì il vescovo Moritz Adolf di Sassonia-Coburgo, rifugiatosi qui durante la Guerra dei Sette Anni. Il denaro depositato per il suo soggiorno (asilo) nell'edificio del presbiterio permise la ricostruzione barocca della chiesa di Sant'Ippolito su invito del principale pittore tardo-barocco Franz Anton Maulbertsch.

Historie

Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Historie tohoto místa se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se připojil v roce 1990 také papež Jan Pavel II.

Zakladateli kláštera byli moravský markrabě Vladislav Jindřich s jeho bratrem Přemyslem Otakarem I. a olomoucký biskup Robert. Výstavba kostela byla zahájena patrně v letech 1210 – 1215. Jako většina cisterciáckých kostelů přijal patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. (Spolupatronát Cyrila a Metoděje byl připojen až v roce 1932 dekretem papeže Pia XI. Titulem bazilika byl kostel vyznamenán v roce 1928 z rozhodnutí papeže Pia XI.).

Původní románsko-gotická bazilikální stavba byla budována podle stavebních tradic cisterciáků, které charakterizovala krása prostých linií a střídmá výzdoba. Devadesát devět metrů dlouhá stavba byla rozvržena na půdorysu latinského kříže. Východní stranu uzavírala pětice apsid. V této podobě se kostel do dnešních časů nedochoval v důsledku tragických událostí, jež v průběhu dějin cisterciácký klášter postihly. V roce 1421 vypálili velehradské opatství moravští husité. Klášter 150 let chátral. Nesnadného úkolu obnovy se ujal až opat Ekard ze Schwoben ve druhé polovině 16. století. Středověkou podobu však kostel ztratil až v důsledku obrovského požáru, který v klášteře vypukl v roce 1681. V důsledku této pohromy byl kostel radikálně přestavěn. Stavba byla zkrácena o chrámové průčelí s románským ústupkovitým portálem a nahrazena novým, jemuž dominují dvě věže. Boční lodě baziliky byly přezděny příčkami s pilastry, a tak vzniklo 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Z křížení lodí byla snesena 100 metrů vysoká renesanční věž a byla nahrazena kupolí s nízkou věží zvanou lucerna. Nyní je tedy bazilika dlouhá 86 m. Přes radikální zásahy si kostel uchoval ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter románsko – gotické stavby.

V roce 1784 byl velehradský klášter zrušen Josefem II. Klášterní majetek byl rozchvácen, areál kláštera střídal majitele a klášterní kostel se stal kostelem farním. Stavba velmi chátrala a chyběly finanční prostředky na její údržbu. Obnovy se dočkal kostel v souvislosti se sílícím cyrilometodějským kultem . V rámci cyrilometodějských milénií v letech 1863 a 1885 se jej podařilo obnovit. Další rozvoj byl zabezpečen příchodem jezuitů na Velehrad v roce 1890. Za jejich správy byla stavba ve 20. letech a 30. letech 20. století zabezpečena proti vzlínání vlhkosti. SS tím souvisel objev velehradského podzemí, které bylo ještě před vypuknutím druhé světové války zpřístupněno veřejnosti. V letech 1935 – 1938 proběhlo restaurování interiéru kostela. Nástup totalitních režimů k moci celá desetiletí bránil rozvoji poutního místa, ačkoliv nejnutnější opravy (např. statické zajištění klenby a výměnu krovu a krytiny) se podařilo realizovat.
V roce 1990 se na Velehrad vrátili Jezuité a na Velehrad přicestoval papež Jan Pavel II. Od té doby probíhá pozvolná hmotná i duchovní obnova Velehradu, přičemž projekt Velehrad – centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy představuje její vyústění.

Zdroj: www.velehrad-iop.cz

Hradisko Ostrá skala, Vyšný Kubín

Hradisko „Ostrá skala“ (812 m.n.m.) je situované na vápencovom brale východne od „Tupej skaly“. Z východnej a južnej strany ho chránia bralnaté steny s výškou 50-60 m. Sídliskovo vhodná plocha je v SZ časti, odkiaľ je aj prístupová cesta. Najstaršie osídlenie je tu zachytené v podobe kolových jám, ktoré datovala keramika do mladšieho obdobia badenskej kultúry.

Spolu s polohou „Trniny“ nad Dolným Kubínom je to druhé výšinné sídlisko z eneolitu na Orave. Po zničení halštatského hradiska na „Tupej skale“ sa tu nakrátko presunulo osídlenie, doložené keramickými zlomkami v  sekundárnej polohe. V dobe laténskej – púchovská kultúra, tu vybudovali opevnený hrádok, chránený kameno-hlinitým valom s výškou 3,5 m a palisádou. Vnútorná plocha bola rozčlenená na tri časti, pričom akropola bola ohradená valom s roštovou konštrukciou. Osídlenie tu pokračovalo aj v rímskej fáze púchovskej kultúry. Na ploche sa našla typická laténska keramika, vrátane maľovaných nádob, železné spony, náradie. Z 19. storočia pochádzajú tri zlaté keltské statéry, nález bronzového ramienka na váhy naznačuje možnosť výroby mincí. Výnimočným nálezom je depot 40 železných predmetov datovaný do 4. storočia – do tzv. severokarpatskej skupiny neskorej doby rímskej, ktorý spolu s nálezmi keramiky dokazuje že na počiatku sťahovania národov tu jestvovalo menšie sídlisko Významné postavenie mala lokalita aj v slovanskom období, kedy tu vybudovali veľkomoravské hradisko. Železné ostrohy datujú toto osídlenie už do blatnicko-mikulčického horizontu, na prelom 8.-9. stor.

Zdroj: www.archeologiask.sk

Slovania na Ostrej skale

Ostrú skalu ako výhodnú strategickú polohu pre vybudovanie opevnenia objavili opäť v 9. storočí n.l. naši predkovia Slovania, ktorí na hradisku opäť obnovili opevnenia a vybudovali nové obydlia. Slovanský opevňovací systém v závere 8. stor. a v 9. stor. využil zvyšky fortifikácií z predchádzajúcich období. Rovnako sa nadviazalo na staršiu úpravu vnútorného priestoru hradiska, keď sa palisádovou ohradou rozdelilo opevnené sídlisko na tri nádvoria s rozlohou približne 1,5-2 ha. Val, v pôdoryse majúci tvar nesymetrickej podkovy, chránil najvyššiu sídliskovú plochu s rozlohou 2500 m2. Val má svoj pôvod v dobe laténskej, pričom Slovania ho navŕšili a vsadili doň drevenú ohradu.

Z prelomu 8. a 9. stor. pochádza kultúrna vrstva, zahĺbené obydlie s pecou a ďalšie sídliskové objekty s ohniskami. Z nálezov treba spomenúť tri ostrohy, kosy, kovania vedierok, nože, sekery, britvy a zbrane. Z mladšieho obdobia, časovo zaradeného do 10. stor. až na prelom 12./13. stor., boli v pôdoryse rozpoznané príbytky so zrubovou konštrukciou (zuholnatené zvyšky drevených trámov). Opevnené sídlisko pravdepodobne v prvom časovom horizonte plnilo centrálnu správnu funkciu v regióne. Na základe dlhodobo prebiehajúceho prehodnocovania nálezovej situácie (železné predmety – zbrane, výstroj koňa) je už preukázaná kontinuita osídlenia od druhej polovice 9. stor. až do 10. stor. Išlo o obdobie medzi oboma najdôležitejšími medzníkmi včasnostredovekého využitia tejto lokality. Nedosahuje však takú intenzitu ako v oboch dominantných časových úsekoch.

Zdroj: www.hradiska.sk

Hradisko Molpír, Smolenice – história

Già nel 1890 e nel 1895 il parroco di Smolenice, N. Sándorfi, esplorò la località di Molpír sull'affioramento orientale dei Piccoli Carpazi. Trovò fortificazioni con tre mura difensive, un insediamento preistorico e studiò 23 tombe della cultura dei tumuli del Medio Danubio, per lo più con tumuli. L'inventario delle tombe rappresenta già la cultura classica dei tumuli, con una spada con un'elsa a forma di lingua (tipo Smolenice - Szombor) e un ago con una testa di sigillo. La ricerca del tumulo è stata proseguita nel 1970-72 dall'AÚ SAV (Siegrid Dušeková), che ha portato alla luce 15 tumuli con 51 tombe birrarie; le tombe a urna e a scheletro presentavano numerose aggiunte in ceramica e bronzo (rasoi, gioielli, coltelli), e sono stati trovati anche fili d'oro. Diversi tumuli e diversi reperti del periodo pre-moravo risalgono al periodo slavo. Il tumulo della cultura di Kalenderberg è stato studiato sistematicamente nel 1963-71 dall'Accademia delle Scienze della Slovacchia (Mikuláš Dušek, dal 1967 con Siegrid Dušek). L'intera area può essere suddivisa in tre spazi, due avamposti e un'acropoli, per una superficie totale di 12 ettari. La costruzione della fortificazione era superiore alla media: il bastione, largo 2 m, aveva muri di pietra posati a secco su entrambi i lati, larghi 0,5 m, con un riempimento di pietra e argilla al centro. Il muro dell'acropoli era rinforzato da una struttura a camere in legno, la sua porta in pietra era rinforzata da torri quadrilatere e protetta lateralmente da un bastione ovale.
Già nel 1890 e nel 1895 il parroco di Smolenice, N. Sándorfi, esplorò la località di Molpír sull'affioramento orientale dei Piccoli Carpazi. Trovò fortificazioni con tre mura difensive, un insediamento preistorico e studiò 23 tombe della cultura dei tumuli del Danubio centrale, per lo più con terrapieni di tumuli. L'inventario delle tombe rappresenta già la cultura classica dei tumuli, con una spada con elsa a forma di lingua (tipo Smolenice - Szombor) e un ago con testa di foca. La ricerca del tumulo è stata proseguita nel 1970-72 dall'Istituto Archeologico dell'Accademia Slovacca delle Scienze (Siegrid Dušeková), che ha portato alla luce 15 tumuli con 51 tombe birrarie; le tombe a urna e a scheletro presentavano numerose aggiunte in ceramica e bronzo (rasoi, gioielli, coltelli), e sono stati trovati anche fili d'oro. Diversi tumuli e diversi reperti del periodo pre-moravo risalgono al periodo slavo. Nel 1963-71, il sito della cultura di Kalenderberg è stato indagato sistematicamente da Mikuláš Dušek (dal 1967 con Siegrid Dušek). L'intero sito può essere suddiviso in tre aree, due fortificazioni e un'acropoli, per una superficie totale di 12 ettari. La costruzione della fortificazione era superiore alla media: il bastione, largo 2 metri, aveva muri di pietra posati a secco su entrambi i lati, larghi 0,5 metri, con un riempimento di pietra e argilla al centro. Il muro dell'acropoli era rinforzato da una struttura a camere di legno, la sua porta di pietra era rinforzata da torri quadrilatere e protetta lateralmente da un bastione ovale.

Solo il piazzale superiore e l'acropoli erano abitati; le case, disposte in un sistema di strade, sorgevano su terrazze artificiali. L'acropoli era costruita anche sul lato interno, lungo le fortificazioni. Le case erano lunghe 6-10 m, larghe circa 3 m, a una, due o tre stanze. Erano costruite con una struttura a tronchi su muri di pietra, le pareti erano intonacate su entrambi i lati con argilla e il pavimento era trattato in modo simile, a volte posato con pietre piatte. Il riscaldamento era assicurato da semplici focolari e stufe a cupola. All'esterno delle case sull'acropoli c'erano 6 forni, probabilmente sotto una tettoia di legno, usati per cuocere il pane. Un'altra fornace, adiacente a una delle case, conteneva i resti di un forno di fusione e una lente di ingrandimento in ferro: si tratta della più antica fornace di ferro della nostra zona. C'era anche una cisterna (35,5 x 5,5 x 1,5 m) scavata nella roccia sull'acropoli, che forse aveva un altro scopo (pareti lavate con argilla). Un luogo di culto, il cosiddetto tempio, era scavato nella roccia (202 x 6 m). Conteneva tre altari sacrificali bruciati di rosso, il cranio e le ossa di un bambino di circa 2 anni, idoli rotti a forma di mezzaluna e idoli geometrici sotto forma di pesi da ago per tessitori. Altre testimonianze del culto sono un sacrificio edilizio nelle fondamenta di una casa.

Ekonomika osady bola založená na remeselnej výrobe (okrem železiarstva (nástroje, zbrane, nože) odlievanie bronzu (tégliky), výroba kamenných žarnovov, tkáčstvo) a obchode. Kontakt s vyspelým juhohalštatským svetom dokladajú loďkovité spony, ihlice, jantárové a sklené perly i napodobneniny bronzových nádob v keramike.

La scomparsa della fortezza è legata a una serie di proiettili metallici provenienti sia dal lato interno che da quello esterno dei bastioni, ma l'unica vittima del conflitto militare è il difensore ucciso nella terza porta. Gli attaccanti hanno usato gli stessi missili dei difensori. Pertanto, la distruzione non fu causata da invasori provenienti da est, ma da conflitti interni tra gruppi domestici tra il 570-560 a.C., probabilmente legati alla cultura nomade emergente nel bacino dei Carpazi, denominata cultura Vekerzug. Anche i primi oggetti decorati in un diverso stile (bestiale), che si trovano negli strati più giovani della collina, sono un'eco della sua comparsa.

Na lokalite sa uskutočnila pamiatková obnova a prezentácia častí opevnenia, brány, kultového objektu a cisterny. O jednotlivých objektoch návštevníkov informuje text na tabuliach tvoriacich súčasť náučného chodníka.

Fonte: smolenice.com

Fortificazione di Mesciská, Pružina

La fortificazione fu scoperta nel XIX secolo dall'esploratore slovacco Anton Intibus, che ne scrisse nel 1856. Ulteriori esplorazioni sono state condotte alla fine degli anni '90 da Štefan Meliš. La fortezza è dotata di massicci bastioni (due bastioni chiusi, separati da una gola più profonda). Ci sono due fortificazioni con una superficie totale di circa 2,6 ettari (2,03 ettari e 0,58 ettari). La fortificazione si trova su uno sperone della collina di Svrčinovec /759,7 m/ immediatamente sopra l'insediamento di Riedka, alla confluenza dei fiumi Strážovský e Bieleho potok nel catasto del villaggio di Pružina.

Fortificazione di Mesciská I.

La più grande delle due fortificazioni sul lato nord-est della terrazza, in leggera pendenza verso nord-ovest, ha una circonferenza esterna di 611 m e una superficie di circa 2,03 ettari. La fortificazione è costituita da un massiccio bastione continuo (lungo 260 m, largo 3-4 m al coronamento e alto 1,5-7 m) sui lati nord-ovest, sud-ovest e sud-est. C'è anche un tumulo più basso (lungo 20 m) nella propaggine settentrionale della collina. Sul lato sud-orientale del bastione si trova un fossato poco profondo (lunghezza 90 m, larghezza 0,8-1 m). Un fossato più piccolo delimita il bastione anche sul lato interno, nell'arco occidentale della fortificazione (lunghezza 30 m). Il resto del perimetro del forte, lungo circa 330 m, è formato dal bordo di un altopiano con ripidi pendii rocciosi. Il bastione naturale è rinforzato in diversi punti da muri di contenimento in pietra. La fortificazione è interrotta in 4 punti, probabilmente si tratta di porte d'ingresso. Nella parte boscosa sud-orientale della fortezza si trovano tre terrazze a gradoni, probabilmente un'acropoli. Vicino all'arco sud-occidentale del bastione si trova una roccia lavorata di circa 3x2x0,7 m, probabilmente una sepoltura sacrificale.

Fortificazione di Mesciská II.

L'area ha un perimetro di 305 m e una superficie di circa 0,58 ettari. Si trova nella propaggine sud-occidentale della terrazza. La divisione della collina in due parti è stata probabilmente causata dalla configurazione del terreno (le raffiche d'acqua provenienti dal versante settentrionale di Svrčinovec hanno probabilmente disturbato il tumulo. La superficie piana superiore del castello è stata costruita artificialmente. È protetto da ovest e nord-ovest da ripidi pendii rocciosi, mentre il lato nord-orientale era in terra ed è quindi ora disteso in un dolce pendio. Sul lato sud-orientale, l'altopiano è protetto da un massiccio (lungo 70 m, largo 3-4 m e alto 1-1,5 m), terminato sul lato occidentale da una sporgenza (probabilmente una torre o una porta). Dietro di esso, una strada emerge chiaramente dall'angolo della collina. Una sporgenza simile si trova nell'angolo opposto della fortificazione, sopra la buca che separa le fortificazioni.

Sulle fortificazioni sono stati rinvenuti diversi cocci del IX secolo (slavi del periodo della Grande Moravia), ma anche cocci della cultura di Púchov del periodo tardo-latino. Si ipotizza l'esistenza di impianti di produzione (ritrovamenti di scorie di ferro sul bastione orientale vicino alla porta orientale della fortificazione). Poiché l'esplorazione della fortificazione non ha rivelato uno strato culturale, si presume che si tratti probabilmente di un refugium (una fortezza costruita dagli Slavi - o ricostruita nell'Alto Medioevo - per offrire loro un luogo dove nascondersi dal nemico nei momenti di pericolo).

Fonte: krizom-krazom.eu

Majcichov

In 2006, the municipality of Majcichov commemorated the 740th anniversary (1266) of its first written mention, although its existence dates back to 35 000 years B.C. For this anniversary, the municipality published a book by Adriana Račková – Traditions and Songs from Majcichov and a commemorative plaque to the local dean and parish priest, Konstantin Hurban, was unveiled at the local grocery store, COOP Jednota.

Archaeological findings indicate that prehistoric man lived in the area of present-day Majcichov as early as the Early Stone Age ( 35 000 – 8 000 years B.C. ). In the literature, the hillfort of Majcichov from the Early Stone Age ( 5 000 – 3 000 B.C. ) is more often mentioned. In this context, the settlement of the people with the culture of volute pottery is mentioned. The most frequent traces of ancestors of Majcichov people are found in the Bronze Age (from 1900 – 700 BC), it is the Lusatian and Velatian culture. In the older Iron Age (from 700 – 300 BC) there is a known settlement south of Majcichov, already in the cadastre of the municipality of Hoste, in the locality of Malý háj (Little Grove). At the turn of the 5th and 6th century AD, Slavs settled here. The preserved traces include a settlement with Prague-type pottery.

From the 9th century there is a known Great Moravian protective hillfort in Majcichov from the local part of Palaj to the Vlčkovský grove, which had an area of 3 ha. Archaeological research of this hillfort was carried out by the Institute of Archaeology of the Slovak Academy of Sciences in Nitra in the 1960s and at the beginning of the 21st century. Researches claim that the area could be as large as 9 ha. The hillfort was located at an important trade crossroads. It is very likely that Majcichov already existed in this period under the name of Majtech as a small settlement on the local upper street below the church today. A watchtower probably stood on the site of the church. A whole network of service settlements was formed around the Majcichov settlement. In this period, the Majcichov inhabitants embraced Christianity, which was also consolidated by the old Hungarians within the Hungarian state after the settlement’s demise, as evidenced again by the many Hungarian names – Farkašín (Vlčkovce), Majthény (Majcichov)

Although Majcichov together with the church is documented in writing from 1266 as evidenced by the minutes of the Nitra Chapter (stored in Hungary in the Nitra archive, from the above it is certain that the village existed much earlier)

The life of Majcichov was influenced by the Elephanthy family from Lefantiovce near Nitra, King Sigismund of Luxemburg, the Thurz family, Františl Ujlaky- Bishop of Rába, the Wofgang family, the Báthory family, the Stupava estate, the Szegédivo family (they built a lighthouse and four large cellars on the place where the KD stands today), Stiavnica manor, Bencsics, Gudics, Abrahámfy, Farkas, Esterházi (from their period there was an early manor house, which was demolished due to its unsatisfactory condition), Szegeli (they gave the monstrance to the church, the emperor to the chapel in the cemetery, which is from 1697). In the Jan Palárik Memorial Room there is a painting representing the so-called Peace of Majcichov, which symbolises the end of the Imperial-Curonian Wars.

From the first half of the 18th century, the crypts of the Andreanskis and Szegedi family are located under the church. In the 18th century, the Andraszi family were among the owners of the municipality (statue of St. Barbara 1750, cross in front of the church 1747).

Fonte: www.majcichov.sk

Il castello di Kostolec-Ducové

The oldest traces of sporadic settlement on the site of the later hillfort date back to the Paleolithic and Neolithic periods. The foundation of the first settlement at Kostolc occurred in the Younger Bronze Age (1300-1100 BC). Members of the Velatic culture built a massive, 120 m long neck mound on the northern side of the site and dug a ditch in front of it. Archaeological research carried out in 1968-1972 and 1975 confirmed that the inhabitants of the hillfort were engaged in bronze casting. This is confirmed by the discovery of mould casters and a large number of bronze objects.

The hillfort was reoccupied in the 2nd and 3rd centuries. and then by the Slavs in the 9th century, at the time of the Great Moravian Empire. The Slavic settlement at Kostolc was preceded by the settlement at Pobedim. It was destroyed in the 1st half of the 9th century, probably as a result of the expansion of Prince Mojmir in the territory of today’s Slovakia in the years 830-833. The hillfort at Kostolc was settled around 850, it was in the form of a great manor with an area of approximately 0.5 ha. For its defence, an older rampart and a Bronze Age moat were used. A wooden palisade was built on top of the rampart. A stone rotunda with an apse stood inside the hillfort.

The courtyard disappeared sometime in the middle of the 10th century. The rotunda a little later. From the end of the 10th century to the 14th century, the surroundings of the rotunda served as a cemetery. It is estimated that up to 1900 people were buried here during this time. Around the middle of the 15th century the hillfort served as a Hussite military camp. Burials were made here again in the modern period from the last third of the 16th century to the second third of the 19th century. There are approximately 340-360 burials.

Fonte: www.hrady.cz

Branč Castle – history

In the southeast of the castle is the location of the Old Castle, where there is a hillfort, which apparently disappeared after the construction of Branč Castle in the 13th century. The exact dating of the hillfort is not clear. It was already inhabited in the Middle Eneolithic by the culture with channeled pottery, later in the Lusatian culture, and also in the 8th to 9th centuries.

The ruins of Branč Castle are located on the hill of the same name in the Myjava Hills above Podzámok, a local part of the village of Podbranč. The oldest written mention dates back to 1317. The castle covers an area of about 7,500 m2, at an altitude of 480 m above sea level. As the castle stood on a relatively easily accessible hill, its defences were constantly improved. The main entrance to the lower castle is from the east. The entrance to the castle was guarded by two bastions of outer fortifications. Opposite the main entrance is the three-quarter gun bastion of the middle castle, protecting the entrance area from the enemy by firing cannons and small arms. The perimeter walls of the lower castle are interrupted in four places by semicircular bastions.

The castle is divided into two main parts: the lower castle and the middle castle. The middle castle is separated from the lower castle by a distinctly dry deep moat, which increased the natural height of the fortifications of the middle castle. The entrance to the middle castle was originally in the corner (opposite the monument). Even where the ground was level (where there was no moat, but the ground was covered by the fall of the upper and middle castle), the attackers had to cross 80 m of uncovered space (the moat) under direct fire from the castle defenders.
The middle castle is functionally divided into 2 parts: the northern courtyard of the middle castle and the residential palace part. From the courtyard (by the monument) a staircase led up to the atrium courtyard and to the individual rooms. There were 40 rooms – 15 on the ground floor, 20 on the first floor and 5 on the second floor. There was a castle well in the western courtyard of the lower castle (near the monument). There was also an older well in the courtyard of the middle castle (near the only accessible room).

The castle was built by Magister Aba of Hlohovec between 1251 – 1297. This dating was determined by archaeological research – according to the discovery of coins with the years 1251 – 1261. In the following years the castle changed 40 owners. In 1309 the castle was acquired by Matúš Čák Trenčiansky, for a short period of time the castle was also owned by the Czech King John of Luxemburg, in 1394 by Sigismund of Luxemburg. After this year, the reconstruction of the middle castle dates back to the same year. The result was a typical Gothic rock castle with an assault tower, palace, chapel and in the south-eastern corner of the central castle a high fortified perimeter wall.

In the 16th century, the castle became the property of František Nyáry, who married the daughter of the castle lord Korlátko (Cerová), and the last members of the Nyáry family lived there with the whole family, who built a new manor house in Sobotiště (on the square) and gradually moved there with the furnishings. It was a more comfortable residence for them. The castle remained abandoned and fell into disrepair. During the Turkish wars it served as a refuge for the surrounding population, and in the period 1674-1675 it was a temporary prison for Protestant priests who were sentenced to galleys by the Bratislava court. They died in the pits (prison around the perimeter of the wall). This event is commemorated by a memorial and annual services at the castle.
As the castle was abandoned, it was easily attacked and burned by the Turks and the castle remains so to this day.

In 1968 Pamiatkostav Žilina carried out a monument restoration of the castle, which was not completed. Archaeological research has been carried out since 1978. During five seasons, in the uncovered buried rooms, in the individual layers, articles of stone architecture from windows, doors were found; furthermore, shards of majolica, pots and stoves were found. Interesting finds included a decorative stone Renaissance cornice with a shield bearing the date of the completion of the castle reconstruction in 1539 and the monogram of the castle’s owner, František Nyáry. Furthermore, a set of pillars, wooden parts from the original castle, an iron arrow, 2 bullets, an old knife, bronze needles, various kinds of buttons, fittings, a key from a jewellery box and a copper cedi were found.

Benedictine monastery in Rajhrad

The Benedictine monastery in Rajhrad is the oldest monastery in Moravia and one of the oldest Moravian religious institutions. According to legend, a Basilian monastery, founded by St. Cyril, should have existed here as early as the 10th century. In 1045, the Bohemian prince Břetislav I gave the Břevnov monastery an abandoned castle called Rajhrad and founded the monastery (cella) of Saints Peter and Paul there. Three years later, on 26 November 1048, the cella was transformed into a real monastery, which was subordinated to the Abbey of Brevnov.

The monastery, founded on the site of a Greco-Moravian fortress perhaps as early as the 8th century, was plundered many times in the following centuries. In 1311, King John of Luxembourg and Duke Friedrich of Austria visited the monastery. During the Hussite storms, monks from many destroyed monasteries took refuge in Rajhrad.

The monastery retained its Romanesque appearance until the beginning of the 18th century, but the condition of the buildings was unsatisfactory. Therefore, the then provost Antonín Pirmus undertook a complete and generous reconstruction. In 1718, Pirmus, known as the second founder of the monastery, entrusted the design work to Jan Blažej Santini Aichl, who designed four quadrants surrounding the church of Saints Peter and Paul: a prelature, a convent and two farmyards. In 1722 the construction of the church began, the convent buildings were in use from 1755 and the whole complex was completed in 1840.

The importance of the monastery grew throughout the Middle Ages. In 1234, Margrave Premysl granted the monastery substantial freedoms. King John of Luxembourg granted the monastery’s superiors the right of throat in 1327 and Charles IV confirmed Břetislav’s privileges. From 1540 the abbots of Rajhrad sat in the Moravian Provincial Assembly. The right of pontificalia was granted to the provosts by Pope Inocent IX in 1687 and since then they were allowed to wear a mitre, cross, ring and scepter. The monks of Rajhrad achieved total independence in 1813, when the abbey was elevated to the status of an abbey by Emperor Francis I.

The Benedictine monastery of Rajhrad gradually became a renowned centre of learning. Already in the 14th century, the abbot John II and the monk Peter, who also drew beautiful initials, stood out in literature. Many manuscripts were left behind by Prior Leo (+1419), Prior Placentinus (+1638), Prior Celestin Arlet (+1683) and many others. The greatest growth of the monastery took place in the 18th and 19th centuries, when it became famous for its expanding library and for the scientific activities of Bonaventura Pitre – the confessor of Maria Theresa, Dr. Gregory Volny, Dr. Beda Dudik, Dr. Maurus Kinter and other educated Benedictines of Rajhrad.

The entire 20th century was almost devastating for the Benedictines, but the darkest period for the monastery came shortly after the communist takeover. On the night of 13-14 April 1950, all the male religious orders in the country were raided by the People’s Militia and StB units as part of “Action K”. The religious were interned and their property was forfeited to the state. Various units of the Czechoslovak People’s Army then took turns in the Benedictine monastery in Rajhrad.

In 1990, the devastated buildings were returned to the order, which, with the support of many institutions, funds and donors, is gradually reconstructing the entire complex. In 2005, the Memorial of Literature in Moravia was opened here, which manages the famous Benedictine library with 65,000 volumes of books. The monastery is coming back to life after a forty-year hiatus and thus continues the almost thousand-year history of the Benedictine community in Rajhrad.

Basilica of the Virgin Mary of the Seven Sorrows Šaštín-Stráže – history

Šaštín is old-famous in the history of Slovak nation and its history dates back to the arrival of our faithful saints Cyril and Methodius to the old homeland of the Slovaks. It was an important fortress for the protection of trade routes at the crossroads of the Danube, Bohemian and Znojmo roads. The name of the castle and the settlement comes from the words “Šášie” and “Tín” – which means: castle of cut trees. It was built by the river Myjava, in marshy terrain. The castle was the seat of the county governors and the archdeaconate – representatives of the bishop. The Šaštín archdeaconate administered the deaconates from Moravský Ján to Čachtice. Thus, Šaštín was always the seat of both the dean and the archdeacon, who resided in the castle. The first church – the castle chapel – was probably located there. The first written mention is from 1204, when Imrich II gave the Győr family a property named “Sassin”. Later, the property was acquired by Imrich Czobor I. His son Imrich Czobor II settled here permanently. From the castle, sentries were sent out, guards, so called. Spekulatores were sent out to guard the roads and report dangers.

History of the basilica

The veneration of the Virgin Mary of the Seven Sorrows among the Slovaks began with the adoption of Christianity by the faithful saints Cyril and Methodius. The people built chapels and temples in her honour. Similarly, near Šaštín, near the castle, a picture of the Mother of God hung on a tree.

1564 – The beginning of pilgrimage. In this year Angelika Bakičová, the wife of Count Imrich Czobor, the owner of the Šaštín estate, had a statue of the Seven Sorrows made as a fulfillment of a promise to hear her in her family’s troubles. Angelica asked for the help of the Seven Sorrows for her image. The statue was placed for public veneration in the triangular chapel that stands there to this day.

1654 – During the Turkish Wars, the statue of Our Lady of the Seven Sorrows was taken to a nearby castle and kept in the chapel of St. Imrich. Here it remained until the beginning of the 18th century.

1710 – The statue was placed in the chapel again. It was greatly venerated by the people and many miraculous healings of body and soul took place. Therefore, an investigation into them was started.

1732 – On 25 August, the statue was transferred to the Loreto chapel near the church in the square. The Archbishop of Esztergom, Imrich Eszterházy, appointed a commission of inquiry headed by the canon of Esztergom, Juraj Agnelý, a native of Šastina. The commission examined 726 miraculous cases, which were reinvestigated by the commission in Bratislava. – On 10 November, in the presence of many clergymen and 20,000 pilgrims, the statue was solemnly declared miraculous and reinstalled in the triangular chapel. At that time, Holy Mass was celebrated for the first time at this place. The statue was entrusted to the care of the parish priest of Šastina, Ján Schon.

1733 – The provincial of the Pauline Order, František Rosa, forced the statue to come under their care. The Paulines came to Šaštín on 2 April. They undertook to build a pilgrimage church and a monastery.

1736 – 16 July, the foundation stone was consecrated. Construction work began under the direction of Jan Damiani, a builder from Vienna. Later the construction was led by Matej Vépy.

1748 – The building and the roof over the church were completed and in 1751 the monastery was roofed.

1757 – The church was painted by Jean Joseph Chamant with beautiful frescoes on the ceiling and above the side altars.

1760 – The interior decoration of the church continues according to the design of Franz Anton Hildebrant, the imperial builder, who also designed the construction of the red marble high altar and the entire façade of the church. The entire construction was financed from the collections of the common people and with the contribution of Empress Maria Theresa.

1762 – On 12 August, in the presence of Archbishop Barkóczy of Esztergom, Empress Maria Theresa and her husband Francis of Lorraine, many clergy and thousands of pilgrims, the consecration of the church took place, and on 15 August the statue was solemnly transferred to the high altar.

1765 – the bells on the towers, which only reached the height of the roof and were topped with spires, were consecrated.

1771 – An organ with 25 variations and a pulpit were built. Gradually the side altars of marble were built, except for one. The altarpieces were painted by Ján Lukáč Kracker.

1786 – Emperor Joseph II. Abolished the Pauline monastery, of which there were 17 in Šaštín. They went to Poland. The church came under the administration of the parish priest of Šaštín – dean Jakub Schneider and four chaplains. The old parish church in Šaštín was closed. The rectory was moved to a part of the monastery, which became an imperial property.

1864 – The celebration of the three hundredth anniversary of the veneration of the statue of the Seven Sorrows in Šaštín took place. Earlier, the dean Štefan Hrebíček undertook to complete the two towers to their present height. The construction was carried out by the Hodonín builder Jozef Bárta. The crosses on the towers were ceremoniously hoisted on 26 June 1864. On 8 September, a great ceremony took place during which the Archbishop of Esztergom, Cardinal Ján Scitovský, crowned the statue with gold crowns, which were consecrated by Pope Pius IX. The ceremony was attended by 300 clergymen and over 120 thousand pilgrims.1902 – Dean Jozef Maria Škarda, on the occasion of the arrival of the Emperor to Šaštín to complete the manoeuvres, had the church restored.

1914 – during World War I, the bells were taken from the towers, except for the smallest one.

1924 – On 8 September, by the decision of the Bishop of Trnava, Dr. Paul Jantausch, the Salesians – sons of Don Bosco – came to Šaštín. They repaired the old parish church on the square, which had been a granary for 150 years. They dedicated it to their founder, St. John Bosco.

1926 – On October 31, 1926, 4 large bells were consecrated.

1927 – On April 22, the Holy Father Pius XI. On May 22, he solemnly proclaimed it in the presence of 3 bishops and 40 thousand pilgrims.1928 – was the consecration of the great national bell of the Seven Sorrows, the weight of which is 4.745 kg.

1929 – Electric lighting was introduced into the church and the monastery.

1941 – 43 – The sanctuary and the whole building were repaired. The Viennese Slovaks donated a sculptural Stations of the Cross. After completion, they also ordered an extension of the organ.

1950 – On 14 April the Salesians were forcibly expelled from Šaštín and the administration passed into the hands of the diocesan priests. In the autumn the organ was finished, which now has 120 registers, 5 manuals, three playing desks and 5500 pipes. Pilgrims continued to visit the pilgrimage church despite the obstacles.

1964 – during the 400-year veneration of the statue, at the request of Bishops Dr. Ambrose Lazik and Dr. Eduard Néczey, the Pope Paul VI elevated the Shrine of the Seven Sorrows by the decree “Ad perpetuam rei memoriam” of 23 November to a minor basilica. The solemn proclamation took place on 27 December in the presence of Bishop Lazik of Trnava, many clergy and faithful.

1968 – 70 – The Salesian Fathers administer the parish again – they introduce a new sound system, electric bells and build a makeshift altar to the people.

1975 – Vdp. Parish priest Karol Senasi had a new marble altar to the people built, which was consecrated by Bishop Dr. Július Gábriš, a great Marian worshipper and annual pilgrim to the Seven Sorrows.

1987 – Marian Year – the basilica was visited by Mother Teresa of Calcutta and the new Bishop of Trnava, the current Archbishop Metropolitan of Slovakia Mons. Ján Sokol. Under the leadership of the local parish priest Jan Baša, the overhaul of the basilica began.

1990 – At the end of February the Salesians come again to Šaštín and under the leadership of the parish priest-deacon Jan Malženický the repair of the basilica continues, on March 9th he takes over a part of the monastery and already on March 9th he takes over a part of the monastery and on March 9th he takes over the monastery. On 22 April, while travelling by helicopter, the Holy Father John Paul II especially greeted the Seven Sorrows by circling over the basilica and promised to come on pilgrimage during his homily. This was followed by the Holy Week pilgrimage at the turn of May and June, attended by a large number of faithful; the culmination of the pilgrimage season was the great pilgrimage on the feast of Our Lady of the Seven Sorrows – the Patroness of Slovakia, when the entire façade was already without scaffolding.

1991 – Then the renovation works continued inside the basilica: new electrical installation, new sound system, modification of the altar and presbytery, modification of the sacristy, purposeful tempering of the basilica, restoration of the pavement and completion of the Marian museum at the basilica. Most costly, however, was the cleaning and revitalization of the beautiful Chamant frescoes and the entire interior of the Basilica. The last scaffolding was cleared from the Basilica before the National Pilgrimage in September 2005.

In the building of the monastery, the ecclesiastical Catholic boys’ boarding Gymnasium of John Bosco was (re)founded.1995 (1 July) – Šaštín and the Basilica were visited by Pope Blessed John Paul II, during his second pastoral visit to Slovakia.

Resource: bazilika.sk

Archeologický skanzen Modrá

Na území obce byla nalezena ručně hnětená pálená keramika s hrubým zrnem, s čarami a nehtovými vrypy, i pozdější keramika z plavené hlíny vyrobená na hrnčířském kruhu. Mezi nejvýznamnější archeologický objev však patří první odkrytí zbytků velkomoravské kamenné stavby na našem území. Vykopávky zde prováděl od roku 1911 profesor bohoslovecké fakulty dr. Jan Nevěřil. Pod jeho vedením se podařilo odkrýt základy nevelkého kostela s pravoúhlým protáhlým kněžištěm a 4 podpěrami v lodi. Původně mu byl přikládán cyrilometodějský původ, což bylo ve vědeckých kruzích odmítáno, teprve po 40 letech se podařilo definitivně prokázat, že jde o první zděný kostel z dob Velké Moravy.

Archeologický výzkum

Tyto poznatky přinesl revizní archeologický výzkum, který zahájil v roce 1953 dr. Vilém Hrubý. Tento výzkum nejenom zpřesnil nálezovou zprávu o nalezišti, ale podařilo se při něm odkrýt i malý hřbitov o 36 kostrových hrobech, jejichž charakter odpovídá plně poznatkům o velkomoravských pohřebištích. Všechny hroby se vyhýbaly chrámovým zdem, z toho plyne, že pohřebiště vzniklo až v době, kdy kostel již stál. Nejstarší milodary v hrobech pocházejí z 9. století, není tedy pochyb, že stavba stála už v 1. polovině tohoto století, tj. ještě v době předcyrilometodějské.

Jde o jednolodní kostel s obdélnou lodí s vestavěnými 4 podpěrami a obdélníkovým kněžištěm o rozměrech asi poloviny délky a šířky lodi. Vstup do kněžiště byl snad částečně přehrazen krátkou příčkou, podlaha dlážděna menšími přitesanými kameny. Kamenné zdi, omítnuté zvenčí šedohnědou a uvnitř vícebarevnou malbou, nesly původně plochý dřevěný strop. Rozdílné zahloubení základů naznačuje, že loď měla větší výšku než pravoúhlý chór. Celkově lze usuzovat, že podoba byla ovlivněna misijním proudem ze západu.

Kolem východní části kostelíku byly zjištěny kůlové jamky – stopy ohrazení nebo náznak nějaké starší, snad také církevní stavby. Na severovýchodě a jihovýchodě pak ležel uvedený hřbitov, který svému účelu sloužil asi 100 let. Podle nálezu nožů v 10 hrobech lze soudit, že zemřelí příslušeli ke svobodné, snad i privilegované vrstvě.

Po zániku Velké Moravy

Lze předpokládat, že po zániku Velké Moravy návrší u Modré pustlo, neboť v listině z počátku 13. století se hovoří o kostele sv. Jana, který později zmizel, ale který už tehdy stál pustý a prázdný v blízkosti Veligradu, na statku darovaném markrabětem Vladislavem Jindřichem cisterciákům jako provizorium do vybudování velehradského kláštera. Na konci 17. století je pak na rytině Kristiana Hirschmentzela, člena velehradského konventu, zobrazení malé kaple, nápadně se shodující s rekonstrukcí nalezených základů. Vzhledem k nálezu mince ze 17. století v areálu vykopávek lze předpokládat, že jde o totožnou kapli, rovněž lze předpokládat, že jde o kapli sv. Jana, spojenou se založením velehradského kláštera.

Zdroj: cs.wikipedia.org

Administrativně – vstupní část

Je tvořena souborem na sebe navazujících staveb, mezi nimiž dominují dvě obranné věže s bránou, v nichž se nachází pokladna a malý obchod s upomínkovými předměty. Další stavby tvoří lehká palisáda, pódium pro různá kulturní vystoupení, objekty rychlého občerstvení a administrativního zabezpečení. Všechny jsou zbudované v duchu stavební kultury a architektury známé z období raného středověku, takže nijak nenarušují historický rámec zážitkového areálu.

Fortifikační část

představují dva typy hradebních těles, které tvořily součást opevňovacího systému jednoho z center Velké Moravy, Veligradu. Byly nalezeny při výzkumech ve Starém Městě a Uherském Hradišti. Lehkým typem fortifikace je dřevo-hliněná hradba z čelní palisádou, těžkým typem pak nově zbudovaná mohutná hradba s frontální kamennou zdí a palisádovou nadstavbou. Bez takovýchto opevnění by staří Moravané jen stěží odolali útokům svých nepřátel.

Sídlištně-hospodářský areál

ukazuje, jaký byl vzhled obytných domů, zahloubených příbytků a hospodářských staveb různých typů, nechává nahlédnout do jejich skromně vybavených interiérů. Asi překvapí, že obydlí se využívala hlavně během krutých zim, že v průběhu ostatních měsíců se žilo hlavně před nimi, venku. Nedílnou atraktivní součástí areálu jsou ustájená, ale také mezi návštěvníky volně se pohybující domácí zvířata, např. kozy, prasata, slepice a husy, ba dokonce i osli.

Výrobní areál

představuje samostatnou sídlištní jednotku, kterou tvoří dílny výrobce šperků, tedy klenotníka, dále hrnčíře, kováře a železářského hutníka, případně kovolitce. Tato odvětví dosáhla v 9. století výrazné specializace a vysoké úrovně, což se odrazilo ve všech sférách života tehdejších obyvatel Moravy. Při všech akcích pro školy a veřejnost, jsou dílny, podobně jako ostatní objekty, osazeny skutečnými řemeslníky, kteří oděni v dobových šatech oživují staré výrobní techniky.

Mocenský areál

tvoří vizuální dominantu archeoskanzenu. Jeho centrem je kamenný palác velkomoravských knížat jako reprezentant špičkové úrovně architektury Velké Moravy. Každoročně se v jeho interiéru uskutečňují různé kulturní aktivity, jako např. tematické výstavy k raně středověkým dějinám Moravy. Palác doplňuje kuchyně a vysoká obranná věž, na kterou je možno vystoupat. Přitom si lze udělat představu o rozsahu modranského archeoskanzenu, největšího na našem území, a spatřit blízký klášter Velehrad a trojvrší Chřibů s hradem Buchlov.

Církevně-vzdělávací areál

sestává z tří samostatně stojících objektů, z nichž hlavním je dlouhá dřevěná stavba členěná na několik částí. Původně zřejmě představovala obydlí významného kněze, možná přímo arcibiskupa Metoděje, jeho žáků a spolupracovníků, a také místo, kde se tito učili číst a psát v hlaholici a vzdělávali se v Písmu svatém. K areálu patří ještě malá zděná rotunda s funkcí křtitelnice, a kostel sálového typu – hypotetická rekonstrukce kostela sv. Jana – stojící v těsném sousedství archeoskanzenu, poblíž originálního místa nálezu jeho základů.

Vinohradnicko-vinařský areál

představuje jednu nejnovějších částí archeoskanzenu, kterou aktuálně tvoří nedávno vysazený vinohrad obsahující staré odrůdy révy vinné známé už ve středověku, jako Červenošpičák, Mlynářka, Tramín bílý, Muškát žlutý… Vinice vznikla ve spolupráci obce Modrá, modranských vinařů a odborníků z Ústavu vinařského a vinohradnického Mendelovy univerzity se sídlem v Lednici. Víno a Velká Morava jsou pojmy, které propojují minulost a přítomnost v jeden návštěvnicky velmi zajímavý celek.

Zdroj: www.archeoskanzen.cz

Parco archeologico di Chotěbuz-Podobora

The fortified settlement was first built and inhabited on the river terrace in today’s Chotěbuz in prehistoric times – at the turn of the Late Bronze Age and the older Iron Age. After its demise and abandonment, which took place roughly in the Younger Latin Age, it waited another 1,200 years or so before people returned to the site. These were the Slavs who came to the area, much later called Teschen Silesia, in the early Middle Ages.
The Slavs chose well – the site is difficult to access, and from the fortress they could control the trade routes leading from the south to the north and east. They were skilled traders and warriors – and therefore made good use of the still visible remains of the original fortifications and built their own new settlement on their foundations, which grew in importance especially at a time when the whole area came under the strong influence of the Great Moravian Empire.
After several phases of prosperity and decline, which the Slavic settlement went through, it was finally abandoned by the people. This happened at the beginning of the 11th century, when – in short – people moved a few kilometres further east, to Těšín. The much more advantageous location of the Těšín castle, built on a rock promontory above the Olše River, and especially the town that later grew up in the sub-castle, were the reasons for the final demise of all settlement activities in Chotěbuz.

Fonte: www.archeoparkchotebuz.cz

Branč Castle – history

In the southeast of the castle is the location of the Old Castle, where there is a hillfort, which apparently disappeared after the construction of Branč Castle in the 13th century. The exact dating of the hillfort is not clear. It was already inhabited in the Middle Eneolithic by the culture with channeled pottery, later in the Lusatian culture, and also in the 8th to 9th centuries.

The ruins of Branč Castle are located on the hill of the same name in the Myjava Hills above Podzámok, a local part of the village of Podbranč. The oldest written mention dates back to 1317. The castle covers an area of about 7,500 m2, at an altitude of 480 m above sea level. As the castle stood on a relatively easily accessible hill, its defences were constantly improved. The main entrance to the lower castle is from the east. The entrance to the castle was guarded by two bastions of outer fortifications. Opposite the main entrance is the three-quarter gun bastion of the middle castle, protecting the entrance area from the enemy by firing cannons and small arms. The perimeter walls of the lower castle are interrupted in four places by semicircular bastions.

The castle is divided into two main parts: the lower castle and the middle castle. The middle castle is separated from the lower castle by a distinctly dry deep moat, which increased the natural height of the fortifications of the middle castle. The entrance to the middle castle was originally in the corner (opposite the monument). Even where the ground was level (where there was no moat, but the ground was covered by the fall of the upper and middle castle), the attackers had to cross 80 m of uncovered space (the moat) under direct fire from the castle defenders.
The middle castle is functionally divided into 2 parts: the northern courtyard of the middle castle and the residential palace part. From the courtyard (by the monument) a staircase led up to the atrium courtyard and to the individual rooms. There were 40 rooms – 15 on the ground floor, 20 on the first floor and 5 on the second floor. There was a castle well in the western courtyard of the lower castle (near the monument). There was also an older well in the courtyard of the middle castle (near the only accessible room).

The castle was built by Magister Aba of Hlohovec between 1251 – 1297. This dating was determined by archaeological research – according to the discovery of coins with the years 1251 – 1261. In the following years the castle changed 40 owners. In 1309 the castle was acquired by Matúš Čák Trenčiansky, for a short period of time the castle was also owned by the Czech King John of Luxemburg, in 1394 by Sigismund of Luxemburg. After this year, the reconstruction of the middle castle dates back to the same year. The result was a typical Gothic rock castle with an assault tower, palace, chapel and in the south-eastern corner of the central castle a high fortified perimeter wall.

In the 16th century, the castle became the property of František Nyáry, who married the daughter of the castle lord Korlátko (Cerová), and the last members of the Nyáry family lived there with the whole family, who built a new manor house in Sobotiště (on the square) and gradually moved there with the furnishings. It was a more comfortable residence for them. The castle remained abandoned and fell into disrepair. During the Turkish wars it served as a refuge for the surrounding population, and in the period 1674-1675 it was a temporary prison for Protestant priests who were sentenced to galleys by the Bratislava court. They died in the pits (prison around the perimeter of the wall). This event is commemorated by a memorial and annual services at the castle.
As the castle was abandoned, it was easily attacked and burned by the Turks and the castle remains so to this day.

In 1968 Pamiatkostav Žilina carried out a monument restoration of the castle, which was not completed. Archaeological research has been carried out since 1978. During five seasons, in the uncovered buried rooms, in the individual layers, articles of stone architecture from windows, doors were found; furthermore, shards of majolica, pots and stoves were found. Interesting finds included a decorative stone Renaissance cornice with a shield bearing the date of the completion of the castle reconstruction in 1539 and the monogram of the castle’s owner, František Nyáry. Furthermore, a set of pillars, wooden parts from the original castle, an iron arrow, 2 bullets, an old knife, bronze needles, various kinds of buttons, fittings, a key from a jewellery box and a copper cedi were found.

Fonte: podbranc.sk

ZIMNÍ PUTOVÁNÍ PO CYRILOMETODĚJSKÉ STEZCE

Znojmo – Rajhrad, Česká republika

Možná si říkáte, že v zimě se nedá putovat a užít si to. Pojďme se společně přesvědčit o opaku. Rozhýbejme po vánočních a novoročních oslavách naše ztuhlá poutnická těla a začněme je pomaličku připravovat na jarní sezónu. Každý kilometr na cestě se počítá a tak vás srdečně zvu na první putování v nové krásně kulaťoučkém roce 2020.
Půjdeme krásným krajem Jižní Moravy ze Znojma přes Moravský Krumlov do Rajhradu, kde se nachází benediktinské opatství s kostelem sv. Petra a Pavla. V cíli putování se nechme okouzlit velkolepostí Santiniho geniálností a stavitelstvím. Ovšem na cestě nás čeká mnoho dalších krásných zastavení a Ti kteří se vydali po této trase v březnu 2019 dosvědčí, že o pohostinnost a krásná setkání nebyla rozhodně nouze.

Pojďme se i my společně “probudit” modlitbou. Jak říká otec Mons. Jan Peňáz: “Poutník se modlí nohama.” Pouť je určena komukoliv, kdo má chuť jít. Veškerý program je dobrovolný, podstatná je chuť jít a být v přítomném okamžiku se srdcem na dlani a otevřený všemu, co nám putování položí před nebo pod nohy. 🙂 Pouť je organizována pod záštitou Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.

Přihláška a program na pout.eu.

XXXIX. CYRILOMETODĚJSKÁ POUŤ LEVÝ HRADEC – VELEHRAD 2020

Zákolany (Budeč) – Levý Hradec, Česká republika

Nultá etapa Cyrilometodějské pouť z Levého Hradce na Velehrad. Trasa: Střížkov – Ďáblice – Ládví – Dolní Chabry – Brnky – Klecany – Roztoky – Levý Hradec, 16 km („nepovinná” – pro nedočkavce – tj. opačným směrem, naopak do východiska CMP na Levém Hradci) Mše svatá pro poutníky na Budči cca v 9,30 – 9,45 (hned jak dorazíme od vlaku), slouží P. Kamil Vrzal – po mši odchod.

www.poutnik-jan.cz/pesi-pout-na-velehrad–c/

NOVÝ ROK NA MIKULČICKÝCH VALECH

Slovanské hradiště v Mikulčicích, Česká republika

Programový blok pro základní, střední a mateřské školy i veřejnost zahrnuje bohatý program. Pátek 17. ledna – Prohlídka s průvodcem, vyhlídka z věže, tvoření z přírodnin, beseda a program na témata Zimní obživa Slovanů, Zamrzlá řeka, Zimní příroda, Osobnost sv. Konstantina. Sobota 18. ledna program pro veřejnost. Pondělí 20. ledna – Program pro MŠ – Pohádka o princezně Dobroslavě, program S písničkou za archeologem, Poklad velkomoravské princezny, tvoření z novoročních surovin.

www.masaryk.info/slovanske-hradiste-mikulcice/

Archeologický skanzen Modrá

Na území obce byla nalezena ručně hnětená pálená keramika s hrubým zrnem, s čarami a nehtovými vrypy, i pozdější keramika z plavené hlíny vyrobená na hrnčířském kruhu. Mezi nejvýznamnější archeologický objev však patří první odkrytí zbytků velkomoravské kamenné stavby na našem území. Vykopávky zde prováděl od roku 1911 profesor bohoslovecké fakulty dr. Jan Nevěřil. Pod jeho vedením se podařilo odkrýt základy nevelkého kostela s pravoúhlým protáhlým kněžištěm a 4 podpěrami v lodi. Původně mu byl přikládán cyrilometodějský původ, což bylo ve vědeckých kruzích odmítáno, teprve po 40 letech se podařilo definitivně prokázat, že jde o první zděný kostel z dob Velké Moravy.

Archeologický výzkum

Tyto poznatky přinesl revizní archeologický výzkum, který zahájil v roce 1953 dr. Vilém Hrubý. Tento výzkum nejenom zpřesnil nálezovou zprávu o nalezišti, ale podařilo se při něm odkrýt i malý hřbitov o 36 kostrových hrobech, jejichž charakter odpovídá plně poznatkům o velkomoravských pohřebištích. Všechny hroby se vyhýbaly chrámovým zdem, z toho plyne, že pohřebiště vzniklo až v době, kdy kostel již stál. Nejstarší milodary v hrobech pocházejí z 9. století, není tedy pochyb, že stavba stála už v 1. polovině tohoto století, tj. ještě v době předcyrilometodějské.

Jde o jednolodní kostel s obdélnou lodí s vestavěnými 4 podpěrami a obdélníkovým kněžištěm o rozměrech asi poloviny délky a šířky lodi. Vstup do kněžiště byl snad částečně přehrazen krátkou příčkou, podlaha dlážděna menšími přitesanými kameny. Kamenné zdi, omítnuté zvenčí šedohnědou a uvnitř vícebarevnou malbou, nesly původně plochý dřevěný strop. Rozdílné zahloubení základů naznačuje, že loď měla větší výšku než pravoúhlý chór. Celkově lze usuzovat, že podoba byla ovlivněna misijním proudem ze západu.

Kolem východní části kostelíku byly zjištěny kůlové jamky – stopy ohrazení nebo náznak nějaké starší, snad také církevní stavby. Na severovýchodě a jihovýchodě pak ležel uvedený hřbitov, který svému účelu sloužil asi 100 let. Podle nálezu nožů v 10 hrobech lze soudit, že zemřelí příslušeli ke svobodné, snad i privilegované vrstvě.

Po zániku Velké Moravy

Lze předpokládat, že po zániku Velké Moravy návrší u Modré pustlo, neboť v listině z počátku 13. století se hovoří o kostele sv. Jana, který později zmizel, ale který už tehdy stál pustý a prázdný v blízkosti Veligradu, na statku darovaném markrabětem Vladislavem Jindřichem cisterciákům jako provizorium do vybudování velehradského kláštera. Na konci 17. století je pak na rytině Kristiana Hirschmentzela, člena velehradského konventu, zobrazení malé kaple, nápadně se shodující s rekonstrukcí nalezených základů. Vzhledem k nálezu mince ze 17. století v areálu vykopávek lze předpokládat, že jde o totožnou kapli, rovněž lze předpokládat, že jde o kapli sv. Jana, spojenou se založením velehradského kláštera.

Zdroj: cs.wikipedia.org

Archeologický skanzen Modrá

Archeoskanzen Modrá se nachází 7 km od Uherského Hradiště v podhůří Chřibů, na okraji obce Modrá v dohledu od velehradské baziliky. Jedná se o rekonstrukci velkomoravského sídliště středního Pomoraví z 9. stol., rozděleného na mocenskou, církevní a hospodářskou část, které se nachází v místech autentických archeologických nálezů.  Je významným subjektem názorně osvětlujícím jednu z nejvýznamnějších etap našich národních dějin – Velké Moravy.

Skanzen žije svým každodenním životem s domácími zvířaty a bývá doplněn naučnými představeními a programy, výrobou keramiky, pečením chlebů a placek i třeba tavbami kovů. Archeoskanzen je obehnán palisádovým opevněním s branou a strážními věžemi. Uvnitř se nachází repliky slovanských staveb jako např. zemnice, polozemnice, hliněná hrázděná stavba, ale i honosné sídlo velkomoravského knížete a velká srubová stavba církevního areálu – škola písemnictví se sídlem arcibiskupa.

Další památky

Na návrší v těsné blízkosti Archeoskanzenu se nachází Národní kulturní památka Modrá – Na Díle, se základy předvelkomoravského kostelíku sv. Jana z přelomu 8.a 9. stol. Stojí zde nádherná kamenná replika tohoto zaniklého kostelíku. Velmi zajímavá je návštěva doplňující zdejší historii o poznání rostlinných a živočišných druhů a to v přilehlém areálu Živá voda. Zde můžete spatřit jak původní druhy ryb jako např. obří Vyzy velké i sumce, tak i majestátná suchozemská zvířata – pratury, kteří kralovali zdejším nížinám i lesům v období Velké Moravy.

Centrum slováckých tradic

Návštěvníci se zde mohou nejen seznámit s procesem pálení ovoce a historií vinařství, ale zároveň mohou ochutnat produkty typické pro místní kraj – ovocné destiláty a víno. Centrum dále doplňuje prodejna regionálních produktů a kavárna.

Staré Město – historie

V 9. století bylo území Starého Města hlavní součástí Veligradu, jednoho ze dvou hlavních center Velké Moravy, k němuž ještě patřilo sídliště na místě historického centra města Uherské Hradiště a církevní centrum na výšině v Sadech.

Ve Starém Městě se rozkládal mocenský areál s kamenným palácem moravských knížat a rotundou. V poloze Na Valách, v centru vůbec nejrozsáhlejší velkomoravské nekropole, stál další kostel, jiný pak i s malým pohřebištěm postavili na jihozápadním okraji města v místech zvaných „Špitálky“. V aglomeraci se nacházely i řemeslnické areály členící se dále na výrobní specializované okrsky, v nichž byly zhotovovány skvosty velkomoravského šperkařství, honosné meče, opasky a ostruhy, ale i předměty denní potřeby. Archeologické výzkumy, které ve Starém Městě trvají více než 100 let, prokázaly, že významní obyvatelé velkomoravského Starého Města nosili šaty ušité z hedvábí, brokátů a prošité zlatými nitěmi, což dokládá, že udržovali kontakty s vyspělými oblastmi nejen Evropy, ale i Asie nebo Afriky. Ve druhé polovině 9. století byli téměř všichni z nich křesťané.

Na začátku 10. století Velká Morava zanikla. Z mocného Veligradu se stala vesnice, ovšem se dvěma kostely, z nichž jeden byl kostel sv. Michaela. V roce 1205 do kraje přišli cisterciáčtí mniši a asi 5 km od vesnice Veligrad, která se rozkládala na místě dnešního Starého Města, si vybudovali klášter. Pojmenovali jej Velehrad a nedaleká vesnice Veligrad se stala jeho majetkem. Mniši měli v úmyslu vesnici Veligrad přeměnit na klášterní městečko, centrum svého hospodářského života. V roce 1257 ovšem vzniklo v těsném sousedství královské město Nový Velehrad, později Hradiště, dnešní Uherské Hradiště. Proto se na začátku 14. století změnil název Veligrad na Staré Město.

Zdroje: staremesto.uh.cz

Staré Město

Na území dnešního Starého Města vzniklo již v 6. století několik zemědělských a řemeslnických osad. Nejznámějšími jsou hradiska Na Valách a sídliště Na Špitálkách. V okolí kostelů sv. Michala a sv. Víta byly nalezeny základy čtyř velkomoravských kostelů s pohřebišti a odkryty specializované řemeslnické dílny z 9. až 10. století. Rozsah a bohatství archeologických nálezů (stavby, užitné předměty, výzbroj, šperky) nenechává nikoho na pochybách, že se jednalo o jedno z významných center Velkomoravské říše. Po objevu prvních hrobů v roce 1924 Na Valách se ujal se vedení záchranných prací archeolog Antonín Zelnitius spolu se Státním archeologickým ústavem v Praze. Badatelské aktivity Antonína Zelnitia Na Valách i na zbývajícím území Starého Města definitivně potvrdily staroměstskou aglomeraci za rozsáhlé slovanské sídliště. Zásluhou profesora Viléma Hrubého (1912-1985) byl v roce 1960 ve Starém Městě otevřen Památník Velké Moravy, který je od roku 1969 Národní kulturní památkou.

Dřívější ves se podle listiny olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 jmenovala Veligrad. Na přelomu 12. a 13. století byl poblíž vsi založen cisterciácký klášter, do jehož majetku ves připadla. Když bylo v roce 1257 založeno královské město Uherské Hradiště (tehdy Nový Velehrad), byla ves podřízena právu tohoto města, nazvaná Staré Město (1257) a původní název Veligrad – Velehrad přešel na cisterciácký klášter a osadu, která kolem něj vznikla. Staré Město bylo značně postiženo povodní v červenci 1997. Po této přírodní katastrofě muselo být v jižní části města zbouráno téměř sto domů. Přesto se život v městě nezastavil, lidé si postavili nová obydlí, jiní si poničené domy opravili.

Nejvýznamnější památky

Národně kulturní památka Památník Velké Moravy byl vybudován roku 1960 v lokalitě Na valech. Budova památníku kryje základy kamenného velkomoravského kostela, který byl vybudován v polovině 9. století na starém pohanském pohřebišti ze 7. století. Stálá expozice dokumentuje dějiny centra Velkomoravské říše. V památníku je provozní doba od dubna do října, v zimních měsících je uzavřen. Veřejnosti volně přístupná je národně kulturní památka, archeologická lokalita Špitálky, ukazuje základy podélného kostela z 9. století. V základech římskokatolického kostela sv. Michala byly objeveny zbytky okrouhlé velkomoravské rotundy z 9. století. Hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele je pozdně románskou stavbou, původně kostnicí z poloviny 13. století.

St. Methodius Heights, Uherské Hradiště – history

The site itself is located in the southeastern part of the town of Uherské Hradiště called Sady, near the road in the direction of Kunovice, on the so-called Sady promontory. In 1959-1963, under the direction of V. Hruby (from the Moravian Museum in Brno) an archaeological excavation, during which the remains of an unfortified court of ecclesiastical and power character were discovered.

It was here that some of the first Christian missionaries arrived sometime in the late 8th century. They came from Aquileia on the Adriatic coast and from Salzburg, and a little later from Passau. Probably with the knowledge of the local prince, they built a church on the Sady promontory, which may have taken the form of a cross above ground, with a massive square tower rising above the centre. The church was plastered, painted, had a poured mortar floor and was covered with a roof made of clay components. This architecture certainly dominated the wider surroundings. It was built sometime between the 8th and 9th centuries, more than 30 years before the foundation of Great Moravia (836). It was one of the first brick churches north of the Danube.

Sacral buildings

The complex of several brick religious buildings, built in three construction phases, occupied a dominant, far visible position. The church was first built in the first third of the 9th century on the plan of a Greek cross. To the west, a hall church with an apse-shaped roof was added in the 1960s and 1970s. This is sometimes interpreted as a chapel with two side entrances and its origin is probably linked to the newly arrived builders of the Byzantine mission. Probably in the third quarter of the 9th century, a tomb chamber and a chapel were added to the northern perimeter wall of the church with a cruciform layout, while the same phase is also attributed to the creation of a brick partition in the western church. In this context, the possibility arises that the western church became a place of instruction for catechumens, while the chapel with the burial chamber was used for the burial of a prominent Moravian (probably the grave of Prince Svatopluk). A baptistery was built to the west of the complex.

Archaeological research

Outside, but also inside the church buildings, 87 burials from the 9th century were uncovered, often in coffins and with rich alms. The cemetery area with the church was separated on the north side by two walls from a cluster of twelve log buildings, where craftsmen and their families lived and worked in workshops. There was also a well. On the opposite side stood a large 36 m long and 6 m wide log structure – a meeting place and perhaps a place of instruction for the priests. A paved road ran between the precincts. Due to the overall situation at the St. Methodius’ Height (Sadská výšina), as well as to the finds from here – a lead cross with a Greek liturgical inscription, styli, etc. – the site is often associated with the workplace of the representatives of the Byzantine mission.

According to the evidence of grave finds, the original Great Moravian burial ground from the 9th and early 10th centuries was later overlain by young burials from the 11th-12th centuries. The chapel, which is attributed with Marian consecration on the basis of a written source from 1247, was finally abandoned together with the cemetery during the 13th century.

Fonte: www.slovackemuzeum.cz

Výšina sv. Metoděje, Uherské Hradiště

Jedna z nejvýznamnějších archeologických lokalit z období Velkomoravské říše se nachází v dnešní městské části Uherského Hradiště lidově zvaného “Derfle” na tzv. sadské výšenině nad ohbím původního toku řeky Olšavy. Dokládá přítomnost církevního komplexu několika zděných staveb budovaných ve třech stavebních etapách v průběhu celého 9. století. Jeho součástí bylo i baptisterium a rozsáhlé pohřebiště. Vně i uvnitř církevních staveb archeologové odkryli 87 hrobů, nezřídka uložených v rakvích s bohatými milodary.

Dle nálezů byla v kapli s hrobovou komorou pohřbena významná osobnost, možná samotný kníže Svatupluk. Na severní straně byl sakrální areál oddělen zídkami od seskupení dvanácti srubových staveb, v nichž žili a v dílnách pracovali řemeslníci a jejich rodiny. Na opačné straně stála rozsáhlá stavba, která pravděpodobně sloužila jako shromaždiště věřících a snad i místo výuky kněží. V areálu nechyběla studna a zpevněná cesta mezi jednotlivými okrsky.

Vzhledem k celkové dispozici komplexu i významným nálezům (olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem, pisátka) se předpokládá, že tady působili představitelé byzantské misie.

Lokalita byla definitivně opuštěna v průběhu 13. století.

Návštěvníci sadské výšiny mohou zhlédnout rekonstruovaný půdorys církevních staveb a seznámit se prostřednictvím infomační tabule s historií a významem této volně přístupné archeologické lokality, která je majetkem Zlínského kraje ve správě Slováckého muzea v Uherském Hradišti.

Zdroj: uherske-hradiste.cz

Hradiště sv. Hypolita, Znojmo – historie

V poslední době Hradiště proslulo především archeologickými výzkumy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, které zde každým rokem probíhají. Průzkum přinesl mnoho poznatků o pravěkém i velkomoravském osídlení zdejší lokality a o životě našich předků. Hradiště vydalo bezpočet nálezů keramiky, kostěných i kovových nástrojů a celou řadu nádherných šperků – bronzových a stříbrných náušnic, skleněných náhrdelníků i jiných.

Z dalších nálezů upoutá objev jednoho z nejstarších kamenných kostelů v Čechách i na Moravě (pravděpodobně z první poloviny 9. stol.) a také odhalení rozsáhlého velkomoravského pohřebiště. Základy kostelíku byly upraveny do podoby malého památníku, pohřebiště se stále zkoumá. V době výzkumné sezóny (červenec – srpen) je možné výzkum pohřebiště navštívit a seznámit se tak s prací archeologů i některými nálezy přímo v terénu. Pro zájemce je možné předem dohodnout komentovanou návštěvu výzkumu spojenou s ukázkou nálezů z lokality.

Zdroj: znojmo-hradiste.wz.cz

Hradiště sv. Hypolita, Znojmo

Celému Hradišti dnes vévodí komplex budov kláštera a proboštství, které od 13. století patří řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Součástí komplexu je také původně gotický kostel sv. Hypolita, přestavěný v 18. století do dnešní barokní podoby. Původní kostel ze 13. století byl postaven na základech velkomoravské rotundy. V interiéru kostela se nachází mistrovská stropní freska Nalezení svatého Kříže od předního rakouského malíře období baroka – F. A. Maulbertsche. Interiér kostela i areál proboštství je možné navštívit každý den od 9 do 17 hodin.

Celý areál proboštství i s přilehlými usedlostmi byl ve středověku obehnán hradební zdí, z níž se do dnešní doby zachovala například západní vstupní brána. Ta dnes stojí v centru obce, na začátku ulice Křižovnické, vedoucí ke kostelu sv. Hypolita.

Na Hradišti nalezneme ještě celou řadu dalších církevních památek. Prostor v okolí kaple sv. Antonína Paduánského (z roku 1635) nabízí úchvatný pohled na město Znojmo, Ochoz kolem kapličky sv. Eliáše zase vyhlídku na údolí Dyje a Znojemskou přehradu. K oběma kaplím (a tedy i na celé Hradiště) směřuje zajímavá křížová cesta z 17. století, která vychází z Gránického údolí přímo pod znojemským hradem. Cesta má 14 zastavení a vede po příkrých zalesněných svazích. Tvoří ji nepravidelné schody z přírodního kamene, místy je cesta do skály přímo zasekána. Jednotlivá zastavení Křížové cesty dokládají nesmírný cit našich předků, kteří dokázali tyto drobné architektonické prvky nenásilně a vkusně zakomponovat do zdejší nenarušené přírody. Na počátku 90. let byla všechna zastavení renovována.

Archeologický výzkum

V poslední době Hradiště proslulo především archeologickými výzkumy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, které zde každým rokem probíhají. Průzkum přinesl mnoho poznatků o pravěkém i velkomoravském osídlení zdejší lokality a o životě našich předků. Hradiště vydalo bezpočet nálezů keramiky, kostěných i kovových nástrojů a celou řadu nádherných šperků – bronzových a stříbrných náušnic, skleněných náhrdelníků i jiných.

Z dalších nálezů upoutá objev jednoho z nejstarších kamenných kostelů v Čechách i na Moravě (pravděpodobně z první poloviny 9. stol.) a také odhalení rozsáhlého velkomoravského pohřebiště. Základy kostelíku byly upraveny do podoby malého památníku, pohřebiště se stále zkoumá. V době výzkumné sezóny (červenec – srpen) je možné výzkum pohřebiště navštívit a seznámit se tak s prací archeologů i některými nálezy přímo v terénu. Pro zájemce je možné předem dohodnout komentovanou návštěvu výzkumu spojenou s ukázkou nálezů z lokality.

Zdroj: znojmo-hradiste.wz.cz

Hradisko Pohansko, Břeclav

Hradisko na Pohansku je považováno za nejrozsáhlejší raně středověké opevněné území v České republice a zároveň jedno z největších ve střední Evropě. Archeologické nálezy zemědělských osad shlukového typu z doby před vznikem Velkomoravské říše dokládají, že zdejší prostředí vyhovovalo již nejstarším Slovanům. Vědci zde objevili žárové pohřebiště a množství slovanských sídlištních objektů – polozemnic s kamennými pecemi, hospodářských staveb a obilnic. Hradiště nížinného typu o celkové ploše snad až 55 ha bylo významným hospodářským centrem Velkomoravské říše. Lokalita se skládá ze tří celků: centrální část, jižní a severní předhradí. Centrální část hradiště má rozlohu 28 ha a byla opevněna dřevěno-hlinitou hradbou s čelní kamenou zdí a příkopem. Celá hradba měla délku asi 2 200 m a byla až 4 m vysoká. Při archeologickém průzkumu zde byl odkryt palisádou hrazený velmožský dvorec o rozměrech 96×86 m, řada řemeslnických dílen, 2 kostely a rozsáhlý hřbitov vypovídající o početnosti místní komunity.

Celokamenný kostel

Celokamenný kostel vystavěný v první polovině 9. století, patřil podle dochovaných základů k typu jednolodních staveb (délka 18,65 a šířka 7,2 metrů) s odsazenou půlkruhovou apsidou a s téměř čtvercovým nartexem. Na jihovýchodní straně přiléhal k lodi čtvercovitý přístavek. Chrám byl zbudován z importovaného lomového kamene spojovaného vápennou maltou. Stěny byly omítnuté a obílené, uvnitř zdobené barevnými freskami. V lodi se nacházely zbytky kamenné předkněžištní příčky s průchodem uprostřed. Vchod byl umístěn uprostřed jihozápadní stěny. Založení kostela lze spojovat se starší fází dvorce, tj. s dobou před polovinou 9. století, některé dostavby mohly být realizovány až v době působení soluňských bratří na Moravě. Kostel zanikl nejpozději kolem poloviny 10. století, přičemž sakrální funkci mohl ztratit již dříve. Šlo zřejmě o tzv. vlastnický kostel sloužící k soukromé potřebě nějakého významného velmože. V nejbližším okolí bylo odkryto pohřebiště s cca 400 hroby, často s bohatou výzdobou, mj. se našly i zlaté a stříbrné šperky. Nedávno byl na Pohansku objeven v místech bývalého seníku i druhý kostel. Podle průzkumů se zřejmě jedná o rotundu, která by mohla mít v průměru kolem 8 – 9 m.

Jižní a severní předhradí

Zbylá plocha centrálního hradiska byla v 9. století zastavěna menšími dvory se stopami řemeslnické činnosti (kovářství, tkalcovství), zde objevené hroby již vykazovaly daleko menší bohatost. Na severním předhradí se rozkládal řemeslnický areál, který měl i obytnou funkci. Jižní předhradí obsahovalo řemeslnické příbytky a osadu početné ozbrojené družiny. Na obou předhradích se nalézala i kostrová pohřebiště s bohatou hrobovou výbavou. Pohansko bylo časem opuštěno a v podstatě zde nenacházíme žádné další stopy lidských aktivit. Funkci zdejšího sídliště převzala přemyslovská Břeclav. Člověk se v těchto místech znovu usadil až v 19. století, kdy zde Lichtensteinové vybudovali svůj lovecký zámeček.

Zdroje: promoravia.blog.cz

Hradisko Pohansko, Břeclav

Hradisko Staré Zámky Brno-Líšeň

Lokalita se nachází v jižní části Moravského krasu na slepencové skalní ostrožně, v nejvyšší části na severozápadě území dosahující nadmořské výšky kolem 325 m. Ostrožna protáhlá ve směru severozápad–jihovýchod se v okrajových částech prudce svažuje do údolí potoka Říčky, který vyvýšeninu obtéká ze severovýchodu, jihovýchodu a jihozápadu. Výškový rozdíl mezi vrcholovou plošinou a hladinou Říčky činí zhruba 60 metrů.

Území o celkové rozloze asi 13 ha je rozděleno do dvou částí. Na samotné ostrožně ve tvaru trojúhelníku o stranách 230 m, 425 m a 450 m se nachází centrální část hradiska o rozloze kolem 4,5 ha. Ta byla opevněna po celém obvodu (s výjimkou brány v severovýchodní části, sloužící patrně pro přístup k Říčce jakožto zdroji užitkové vody). Severozápadně od ostrožny pak leží předhradí, oddělené od vlastního hradiska přepažujícím opevněním v nejužším místě šíje, další val se nachází asi 150 m směrem na severozápad. Ani jeden však vzhledem k zemědělskému využívání území není dnes v terénu znatelný.

Dobře patrný naopak zůstává asi 320 metrů dlouhý úsek vnějšího valu na jihovýchodním okraji lesa Haleglétňa, převyšující okolní terén o 2–2,5 m, k němuž z vnější strany přiléhá příkop zahloubený oproti okolnímu terénu asi o 2 metry. Zbytek valu se v podobě mírné terénní vlny táhne dále jihozápadním směrem až k líšeňskému hřbitovu.

Zdroj: cs.wikipedia.org

Hradisko Staré Zámky Brno-Líšeň – historie

Nejstarší osídlení skalní ostrožny, na níž se hradisko nacházelo, se na základě ojedinělých nálezů příslušejících kultuře s moravskou malovanou keramikou datuje do období pozdního neolitu až raného eneolitu (5. až 4. tisíciletí př. n. l.). V průběhu eneolitu se zde usadil lid kultury nálevkovitých pohárů a později lid kultury s kanelovanou keramikou. O intenzivním osídlení v této době svědčí základy hustě zastavěného sídliště, obehnaného obranným valem a příkopem, jakož i nálezy měděných předmětů, mramorových korálků nebo kostěných pásových zápon. K opětovnému osídlení došlo ještě několikrát v době bronzové (podolská fáze středodunajské kultury popelnicových polí), laténské a začátkem stěhování národů.

Největšího rozkvětu se Staré Zámky dočkaly během slovanského osídlení ve střední a mladší době hradištní během velkomoravského období. Už od 8. století vznikal kolem osady hlinitý val s dřevěnou palisádou. Počátkem 9. století bylo vybudováno mohutné opevnění, velmožský dvorec s asi 10 m vysokou dřevěnou strážní věží, srubové stavby a patrně i kostel. Prostor předhradí byl v této době využíván k pohřebním účelům. Hradisko se v této době stalo jedním z důležitých center říše, které si svůj význam udrželo ještě desítky let po jejím pádu.

Koncem velkomoravského období stihl hradisko ničivý požár, který významně poškodil opevnění i velmožský dvorec. Hroty šípů pocházející z této doby svědčí o násilném vpádu nepřátelských vojsk. Opevnění však bylo v menším rozsahu obnoveno a hradisko fungovalo až do konce 10. století.

Zdroj: cs.wikipedia.org

Church of Saints Cyril and Methodius, Terchová – history

From the second half of the 1930s, the municipality felt an acute need for a larger and more spacious church. A young priest, Stefan Bitter, finally came up with a concrete idea. After raising funds and digging the foundations, the cornerstone of the new church building was laid in 1942. By the fall of 1944, the church building was already built, plastered and covered with shingles. Early the next spring, however, the cruel whirlwind of war raged. 155 dwelling houses, including the parish building, lay in ashes (April 8-9, 1945). The rough church building offered shelter to the victims.

After the completion of the construction, the main altar was built. The altar is surmounted by a massive cross with the Crucified as a part of it. There are two rows of 23 symmetrically arranged pews in the main nave . The three aisles are separated from each other by massive round columns. The ceiling of the main nave is coffered, the side aisles have flat ceilings. All three bells have been transferred from the old church of St. Martin. The oldest and largest, George, is original, dating back to the first half of the 18th century. The other two are of younger date.

The solemn consecration of the Church of Saints Cyril and Methodius took place on 8 October 1949 in the presence of the Archbishop of Nitra, Dr. Eduard Néczey. The father of the idea of the new church, vdp. Štefan Bitter.

The interior of the church has undergone significant changes in recent years. The Stations of the Cross have become part of it. The front of the sanctuary was filled with wooden sculptures of the Thessalonian saints. In 1976, Terchova´s stonemasons carved a sacrificial altar. In addition to the artistic imagery, the impressive windows evoke the Cyril and Methodius theme in the interior. They depict motifs from the Cyril and Methodius period of our history through etchings. Like the interior, the exterior of the church has changed beyond recognition over the years. From the last period we should mention especially the inventive flower pots, the epoxy statues of the faithful above the main entrance, or the sculpture of the Taking down of the Cross, located in front of the entrance to the sacristy. Since 1990, the main tower has been decorated with a gilded two-armed cross.

History of the Nativity scene in Terchová

An indispensable part of Christmas in Terchova in recent years is the Nativity scene, which on the eve of the most beautiful holiday of the year is installed in the local Roman Catholic church dedicated to Saint Cyril and Methodius. It is the work of local men, carvers, designers, electro-mechanics, who have put a piece of their own moulding and free time into this now widely – known project.

The idea to create a symbolic nativity scene was born before Christmas in 1976. Its author was a well-known village carver Štefan Hanuliak, who together with his friends Jozef Holúbek and Štefan Krištofík prepared a nice surprise for the local believers at Christmas of that year. They conceived their joint work in three parts. The first one presents the “old” Terchová with its crafts and characteristic colouring, the second one the “modest” Betlehem, the place of Jesus’ birth, and the third one the “sumptuous” Jerusalem. Over time, the plastic figures have been replaced by figures made of lime wood. It was the idea of the local clergyman, Vdp. Jozef Šabu. Since about the end of the 1970s, the designers have focused exclusively on lime wood. After the death of Štefan Hanuliak, his sons Jozef, Ján, František and their namesake Ján Hanuliak, followed up on the noble idea with the aforementioned masters.

Every year you can admire something new at the Nativity scene in Terchová. Religious scenes from Bethlehem and Jerusalem are added, the atmosphere of historical Terchova is evoked by other folk crafts and workshops of masters. And only the folk artists of Terchová know what the final form of the work will be. All three parts will continue to be tastefully supplemented with new bizarre scenes and figures.

Fonte: terchova.uteczmesta.eu

Kostol sv. Cyrila a Metoda, Terchová

Kostol v Terchovej je situovaný takmer v centre obce. Bol postavený v blízkosti staršieho kostola zasväteného sv. Martinovi, ktorý bol koncom 60-tych rokov kvôli jeho zlému stavu zbúraný. Základný kameň položili v roku 1942, na jeseň 1944 už kostol stál a v roku 1949 bol kostol vysvätený. Kostol má tri chrámové lode, ktoré sú od seba oddelené okrúhlymi stĺpmi. Hlavná loď má kazetový strop, bočné lode ich majú rovné. Kostolu dominuje oltár s masívnym krížom s ukrižovaným Kristom.

V predsieni kostola sa nachádza celodrevený pohyblivý betlehem, ktorý bol vyhotovený miestnymi ľudovými majstrami.

Cyrilometodské dni

Cyrilometodské dni sú neodmysliteľnou súčasťou kultúrneho leta v Terchovej. Každoročné oslavy venované našim vierozvestcom, ktorým je zasvätený tunajší kostol sa konajú vždy za prítomností najvyšších cirkevných hodnostárov Žilinskej diecézy.

Podujatie je bohaté na liturgický, ale i kultúrny program. Je rozdelené do niekoľkých dní, počas ktorých je pre veriacich pripravené plné duchovné vyžitie. Vyvrcholením osláv sv. Cyrila a sv. Metoda je každoročne konaná svätá omša na vrchu Oravcové.

Terchovský drevený betlehem

Terchovský pohyblivý betlém patří k nejoblíbenějším atrakcím této obce na severozápadě Slovenska. Jeho vznik je spojován zejména s místním řezbářem Štefanem Hanuliakem a nejedná se o žádné „poselství dávných časů“. Betlém vznikl – nebo lépe řečeno byl veřejnosti poprvé představen – teprve na Vánoce roku 1976. V každém případě je ale opravdu velice půvabný a zajímavý.

Podle některých informačních pramenů rozdělili betlém jeho tvůrci do dvou částí (starou Terchovou s jejími lidovými řemesly a krajinu biblického příběhu Nového zákona), podle jiných se jedná o části tři (stará Terchová s původním kostelem sv. Martina, skromný Betlém a přepychový Jeruzalém).

Kostol sv. Kríža, Bratislava-Devín

Južná loď chrámu má dve stavebné časti; v novšej sa zachovala pôvodná krížová klenba; interiér južnej lode osvetľujú štyri gotické okná. Severná loď má polygonálny uzáver a v podstate si dodnes zachovala pôvodný gotický vzhľad. Bočné lode boli s hlavnou loďou spojené lomenými oblúkmi.

Po stranách presbytéria sú dve sakristie; severná (staršia) je zaklenutá pôvodnou valenou klenbou; našlo sa v nej gotické pastofórium. Pri systematickom výskume kostola boli objavené dva veľké kamenné svorníky (pravdepodobne z pôvodnej klenby hlavnej lode), ďalej kamenný epitaf s jednoramenným krížom a dvoma kalichmi zo 14. storočia a umelecky vysoko hodnotný gotický reliéf, na ktorom je výjav z Olivovej hory po Poslednej večeri.

Predstavaná vysoká veža má dvojitú cibuľovú strechu; štvorhranná veža je horizontálne členená rímsami na tri poschodia. V rozoklanom tympanóne nad hlavným portálom sú na podstavcoch kamenné plastiky svätého Františka, Panny Márie a svätého Floriána.

V devínskom farskom kostole sa zachovala spodná časť monumentálneho reliéfu Nanebovzatia Panny Márie, ktorý bol pravdepodobne v strede ranobarokového oltára (v 17. storočí bol kostol v Devíne zasvätený Panne Márii). V 19. storočí umiestnili do presbytéria kostola hlavný oltár so stĺpovým pavilónovým tabernákulom na predstavenom oltárnom podstavci a s vysokým krížom vo vrchole. Pozornosť si zasluhuje korpus. Idealizovanú podobu Ukrižovaného (bez znakov utrpenia) vytvoril sochár ovplyvnený krížmi neskobarokového sochára Františka Xavera Messerschmidta. Bočné oltáre sv. Rodiny a Piety tvoria stĺpové architektúry s ústredným oltárnymi obrazmi. Mariánske bočné oltáre pripomínajú staré patrocínium Panny Márie. V južnej lodi je obraz Najsvätejšej Trojice z neogotického oltára. V kostole sa zachovala baroková kamenná krstiteľnica kalichového typu.

Návštevníkov zaujme i záhrada kostola, v ktorej je sústredená galéria sôch viažúcich sa k najranejším dejinám Slovákov: sediaca socha veľkomoravského kniežaťa Rastislava (dielo akademickej sochárky Ľudmily Cvengrošovej), ktorú premiestnili na križovatku na pol ceste k Devínskemu hradu, zostalo tam dnes súsošie slovanských vierozvestcov svätých Cyrila a Metoda. Vpravo pred vchodom je za balustrádovou kamennou ohradou vztýčený stĺp s motívom Ukrižovaného Krista na jeho hlavici.

Zdroj: sk.wikipedia.org

Kostol sv. Kríža, Bratislava-Devín – hitoria

Kostol postavili v obci ako pomerne veľkú stavbu niekedy v 30. až 40. rokoch 13. storočia. Išlo o reprezentatívne jednolodie v celom rozsahu dnešnej hlavnej lode s kratšou kvadratickou svätyňou. Múry pôvodne zrejme plochostropej lode sa zachovali do približne dvojtretinovej výšky, bočné steny svätyne v celej svojej pôvodnej výške.

Ďalšia stavebná fáza nasledovala po výraznom poškodení kostola pri útoku vojsk českého kráľa Přemysla Otakara II. v 70. rokoch 13. storočia. Zahŕňala výraznú prestavbu svätyne, ktorú predĺžili východným smerom do podoby polygónu a zaklenuli ťažkou rebrovou klenbou. Túto opreli o mohutné postranné piliere zachované v základoch. V závere svätyne úlohu pilierov prevzalo plné murivo nároží, čím v exteriéri vznikla rovná východná stena presbytéria. Následne pripojili zo severnej strany svätyne obdĺžnikovú sakristiu zaklenutú valenou klenbou.

Prístavby a opravy kostola

V 14. storočí pristavali južnú kaplnku, pričom pôvodne mala siahať len po južný portál do hlavnej lode. Ešte počas výstavby však bola predĺžená až po západné priečelie lode. Pod prístavbou bola súčasne vybudovaná krypta s kamennou valenou klenbou. Kaplnka bola zaklenutá krížovými rebrovými klenbami; zachovalo sa len novšie západné pole.

Severná bočná loď vznikla tiež ako bočná kaplnka v druhej štvrtine 15. storočia. Kaplnka bola prepojená s hlavnou loďou lomenými arkádovými oblúkmi podobnými ako v prípade južnej lode. Z neskorogotického obdobia pochádzajú aj spodné časti murív zrejme pôvodnej gotickej veže zachované v základoch dnešnej barokovej veže.

V druhej tretine 16. storočia sa realizovala oprava v renesančnom štýle, ktorú si vyžiadalo vypálenie kostola tureckými vojskami. Sakrálny priestor bol vtedy ochránený zamurovaním arkád prepájajúcich pôvodne bočné lode s hlavnou.
Barokizáciou prešiel kostol pri obnove v 70. rokoch 17. storočia. Pristavaná bola veža, hlavná loď a svätyňa dostali valené klenby so styčnými hrebienkovými výsečami. Práce pokračovali aj v 18. storočí, kedy bolo dotvorené západné priečelie portálmi so sochami v nadstavcoch a ďalšími sochami v štítoch. Osvetlenie lode bolo riešené tzv. termálnymi oknami polkruhového tvaru a do rovnakého tvaru upravili aj gotické okná bočných lodí. V interiéri boli znova otvorené arkádové oblúky do bočných lodí. Na pilier arkádového oblúka v severovýchodnej časti bola osadená drevená kazateľnica prístupná schodiskom zo sakristie. V západnej časti lode vybudovali novú tribúnu. Zvýšili tiež vežu, upravili jej fasádu a zastrešili novou strechou typického cibuľovitého tvaru. Prístup na vežu bol vyriešený schodiskom z novej prístavby.

K južnej strane svätyne pristavali novú sakristiu a v rokoch 1788 – 1789 obnova vyvrcholila reprezentatívnou úpravou svätyne s novou valenou klenbou, ornamentálnou výmaľbou stien a napokon postavením nového hlavného oltára v súvislosti so zmenou patrocínia na dnešné sv. Kríža. Ústredným motívom je tak plastika Ukrižovaného Krista, ktorá zrejme vznikla v dielni známeho sochára F. X. Messerschmidta, pôsobiaceho na sklonku života v Bratislave.

Ďalšie opravy a úpravy sa spomínajú k rokom 1863, 1937 a 1949 – 1950. Veľká obnova sa uskutočnila v 70. a 80. rokoch minulého storočia na základe výsledkov výskumov spolu s reštaurovaním niektorých prvkov a pokračuje aj v súčasnosti. Výskum v rokoch 2015 – 2017 významným spôsobom zmenil náš pohľad na najstaršie dejiny kostola.

Zdroj: apsida.sk

Dom sv. Martina, Bratislava

Výnimočná gotická dominanta Bratislavy by nemala uniknúť pozornosti žiadneho návštevníka. Po Bratislavskom hrade je druhým najvyhľadávanejším turistickým objektom hlavného mesta Bratislava. Zaujímavosťou je, že dóm je postavený na cintoríne a takmer tristo rokov tu korunovali uhorských panovníkov vrátane Márie Terézie. Dodnes sa v hlavnom meste každoročne konajú Korunovačné slávnosti, ktoré prilákajú tisícky návštevníkov. Od 14. februára 2008 je hlavným chrámom novovzniknutej Bratislavskej arcidiecézy a je prístupný verejnosti.

Zaujímavosti kostola

Veža

Bola súčasťou stredovekého mestského opevnenia. V rokoch 1764-1766 po požiari spôsobenom bleskom sa uskutočnila jej prestavba. Na jej vrchol umiestnili model kráľovskej koruny. Nahradila tak typický latinský kríž. Na helmicu a model koruny použili vyše šesť ton medi. Takmer tri štvrtiny darovala Mária Terézia a zvyšok dokúpila dómska fara. Do koruny vtedy umiestnili aj medený tubus, v ktorom schovali pamätnú listinu. Tá sa zachovala dodnes. Koruna bola na veži až do roku 1833. Vtedy do strechy veže opäť udrel blesk a jej drevený krov začal horieť. Medená helmica spadla na zem a korunu sa už nepodarilo zachrániť. S jej rekonštrukciou sa začalo až po tom, čo cisár Ferdinad prispel kostolu na opravu veže meďou. Novú pozlátenú korunu z medeného plechu vyhotovili meďotepci. Karl Mayer vytvoril korunu a Johann Gschnattl zhotovil vankúš, na ktorom je položená. Strapce na vankúši sú pripevnené a aby sa nekývali vo vetre, vyplnili ich pieskom. Vankúš, na ktorom je koruna položená, meria od strapca k strapcu 135 centimetrov. Koruna aj s vankúšom je vysoká 156 centimetrov a váži 160 kilogramov. Aj do tejto koruny vložili medený tubus, do ktorého pridali pamätnú listinu a iné písomnosti.

Zvony

Pôvodne vo veži Dómu svätého Martina viselo šesť zvonov. Najväčší z nich, Wederin, odliaty v roku 1670 vo zvonárskej dielni Baltazára Herolda, mal hmotnosť 2513 kilogramov. Okrem neho tu bolo päť ďalších zvonov. V roku 1914 po začiatku prvej svetovej vojny všetky zvony, okrem najväčšieho Wederina, z veže zložili, roztavili a materiál z nich použili na odlievanie diel. Dnes je vo veži katedrály umiestnených osem zvonov. Okrem pôvodného Wederina, ktorý musel byť pre značné poškodenie zrekonštruovaný, nainštalovali v novembri 2000 do zvonice ďalších sedem zvonov, symbolických darov od okolitých štátov.

Krypty

V podzemí dómu v hĺbke približne šesť metrov sa nachádzajú tri krypty. Jedna z nich patrila rodine Pálffyovcov. Pochovávanie členov tohto rodu pod najvýznamnejším bratislavským kostolom bolo nielen záležitosťou prestíže, ale tiež odrazom dôležitého postavenia Pálffyovcov medzi uhorskou šľachtou. Hrobka rodiny je umiestnená priamo pred hlavným oltárom a vstupuje sa do nej z exteriéru. Ten je na severnej stene dómu prikrytý bielou mramorovou doskou s erbom rodiny Pálffyovcov. Do ďalších dvoch krýpt sa vchádza z kaplnky svätej Anny. Jednou je Jezuitská krypta a druhou Arcibiskupská, ktorá je ako jediná sprístupnená. V krypte sa nachádza viac ako 90 hrobov. Pochovaní sú tu napr. kardinál Peter Pazmány, bratislavský kanonik Jozef Ignác Bajza, či biskup Michal Buzalka.

Zdroj: xplor.app

Dom sv. Martina, Bratislava – história

Pýchou každého kresťanského mesta je farský kostol. Bezpochyby to platí aj o Dóme sv. Martina – najväčšom, najstaršom a najvýstavnejšom bratislavskom chráme.

Na začiatku jeho existencie bol pápežský súhlas s premiestnením prepoštského Kostola Najsvätejšieho Spasiteľa z hradu do podhradia. Pápež Inocent III. v roku 1221 v tejto veci vyhovel žiadosti uhorského kráľa Imricha. Prestavba, ktorá sa od 14. storočia realizovala pod patronátom panovníka a mestskej rady, vtláčala vtedy už mestskému farskému kostolu gotickú podobu.

Dóm sv. Martina bol korunovačným kostolom v rokoch 1563 až 1830. Ako prvého tu korunovali Maximiliána II. Slávnostná korunovačná ceremónia sa odohrala 8. septembra 1563. Po nej ich nasledovalo ďalších osemnásť, medzi nimi aj korunovácia Márie Terézie (25. júna 1741). Posledným, kto pod olovenou sochou sv. Martina prijal svätoštefanskú kráľovskú korunu, bol Ferdinand V. (28. septembra 1830). Neúplný zoznam 11 kráľov a 8 kráľovských manželiek korunovaných v bratislavskom Dóme visí na tabuli umiestnenej na severnej stene interiéru kostola. Každý rok sa postupne pripomína korunovácia všetkých panovníkov počas obľúbených korunovačných slávností.

Nové úpravy v barokovom štýle

Postupná barokizácia Dómu sa sústredila najmä na interiér a výstavbu štvrtej kaplnky. V rokoch 1732 až 1734 sa chrámový pôdorys na severnej strane rozšíril o Kaplnku sv. Jána Almužníka, ktorá patrí k umelecky najhodnotnejším pamiatkam v Bratislave. Barokovú kaplnku pravdepodobne postavili podľa projektu G. R. Donnera, ktorého poverili aj ďalšími zákazkami v interiéri bratislavského Dómu. Namiesto odstráneného gotického oltára postavili mohutný barokový oltár, na ktorom dominovalo Donnerovo monumentálne súsošie sv. Martina na koni. Nádherné sochárske dielo zhotovené okolo roku 1744 z olova predstavuje rímskeho vojaka pochádzajúceho zo zadunajskej Panónie, ktorý energickým pohybom šable pretína svoj plášť, aby polovicu daroval žobrákovi trpiacemu zimou.

Barokovú vežu v roku 1833 zničil požiar spôsobený bleskom. Bolo to tri roky po poslednej korunovácii v Dóme. Opravu kostola zverili do rúk významného klasicistického architekta I. Feiglera st. Ten siahol po v tom čase modernom romantizujúcom stvárnení. Veža tak získala novogotický vzhľad, ktorý má dodnes. V súčasnosti dosahuje výšku 85 m. Na jej vrchole sa nachádza pozlátený vankúš s rozmermi 2×2 m, na ktorom leží pozlátená kópia uhorskej kráľovskej koruny. Napodobenina koruny dosahuje výšku 1 m a hmotnosť 300 kg. Vo veži sú osadené dva zvony – väčší z nich sa nazýva Wedderin.

Zdroj: slovakia.travel

Bazilika sv. Mikuláša, Trnava

Od počiatkov Trnavy predstavuje farský kostol sv. Mikuláša hlavný mestský chrám. Význam tohto chrámu symbolicky odzrkadľuje i jeho dominantná poloha na najvyššom mieste historického jadra mesta. Počas výstavby gotického trojlodia, začatej kedysi po roku 1325, bol odstránený starší románsky predchodca, ku ktorému sa viaže najstaršia zachovaná písomná zmienke o Trnave. Výstavba najväčšej sakrálnej stavby v Trnave aj okolí bola zavŕšená bezmála po sto rokoch priebežných prác, dakedy v prvej tretine 15. storočia.

Aj dnes ešte môžeme obdivovať fresky z tohto obdobia v chrámovej predsieni, gotické portály či kružbové okná, listové svorníky klenieb ukrývajúce ľudské tváre, malú kamennú krstiteľnicu či zvon sv. Štefana v jednej z veží. Prestíž farského kostola sa neskôr znásobila v období tureckej expanzie do Uhorska, keď sa na pomerne dlhé obdobie (1543 – 1820) stal zároveň aj hlavným katedrálnym chrámom tu dočasne pôsobiacich ostrihomských arcibiskupov, ktorých pripomínajú krásne kamenné epitafy.

Ako nový sídelný kostol bol niekoľkokrát upravovaný, najrozsiahlejšie stavebné práce medzi rokmi 1618 – 1630, počas ktorých bolo trojlodie rozšírené o bočné kaplnky, inicioval arcibiskup Peter Pázmaň. Po roku 1630 vznikol najstarší zachovaný oltár kostola zasvätený Všetkým svätým. Neskôr bol v južnej gotickej podvežovej kaplnke vytvorený trezor chrámových cenností. Okrem barokového mobiliáru vznikla v 18. storočí aj osemboká kaplnka, do ktorej bol z kostola prenesený obraz Panny Márie Trnavskej, uctievaný ako zázračný.

Z 19. storočia pochádza hlavný oltár a dekoratívny drevený obklad stien svätyne. Napokon na začiatku 20. storočia vznikli neogotické nástenné maľby, a snáď najväčším vkladom tohto obdobia sa stal zvuk hlavného organu firmy Rieger z roku 1912, dennodenne sprevádzajúci bohoslužby. V roku 2008 bol farskému kostolu sv. Mikuláša udelený čestný titul Bazilika minor a stal sa Mariánskym pútnickým miestom Trnavskej arcidiecézy.

Zdroj: vitajtevtrnave.sk

Basilica of St. Nicholas, Trnava – history

A significant monument of Trnava is the Basilica of St. Nicholas, the construction of which began in 1380. This Gothic three-nave church was built on the site of an older Romanesque church, to which the earliest written record of Trnava refers (1211) and part of whose foundations were uncovered during extensive renovation work in 1975.

The construction of the basilica was done as a municipal building, as the city as patron supplied building materials from its own resources, but also with the support of the rulers and the wealthy bourgeoisie. The three-nave temple was built on the highest point of the old town. Around it was a cemetery. The original main street facade of the basilica was single-towered (Gothic). The Gothic portal on the south side is original. The perimeter outer masonry had supporting pillars, with tall Gothic windows between them.

In the sanctuary of the pentagonal conclusion, the original Gothic pastophorium is preserved. On the north side there is a Gothic opening leading today to the sacristy. It originally led to the Romanesque chapel of St. George, which served the parish needs during the construction of the church.

The cross vault of the sanctuary has pear-shaped ribs. The sanctuary is connected to the nave by a massive triumphal arch. The nave has side aisles of equal width on either side, separated by unequal width Gothic arcades.

The four arched bays of the nave are similar in design to those of the sanctuary. In the centre of the bays there are hollowed-out stone studs with sculptural coats of arms (Sigismund of Luxembourg, Albert of Habsburg and the city of Trnava). The side aisles are similarly arched with stone ribs and studs. The original frescoes have been preserved in the vestibule of the church (sub-chancel): the attributes of the Evangelists , the emblem of the town in the middle and on the walls and pillars St. John the Evangelist, St. Nicholas, St. Paul and the scene of St. George.

The original chapels on either side of the main entrance were rebuilt and reinforced at the beginning of the 16th century. Century, when extensive alterations and repairs were carried out. At that time, Archbishop Nicholas Oláh wanted to emphasize the importance of this church, which from 1543 also served the Archbishop of Esztergom and his chapter, who evacuated to Trnava from the Turks. The façade was rebuilt into a double tower and the chapels under the tower were enlarged. In 1577, weathervanes were placed on top of the towers: roosters with a double cross. (The cockerel on the snood is also at the side entrance. It is from the coat of arms of the town captain Hollý – 1498).

The 17th century was marked by the most extensive building modifications and changes to the church. At the instigation of Archbishop Cardinal Peter Pazman, extensive rebuilding and interior alterations began in 1618 and were completed in 1630. The addition of the side chapels changed not only the plan of the church, but also its uniformity and Gothic structure. At that time, the Gothic chapel of St. George was also demolished and a sacristy was built in its place. A new choir, pulpit, new pews and new altars were built – all in Baroque style.

A great fire in 1666 affected the north tower, which Archbishop Juraj Szelepchen – Pohronec had rebuilt to the height of the south tower in 1676. The sacristy was also rebuilt and decorated with a linette vault with stucco decoration.

The last significant addition to the church was the central Baroque chapel of the Virgin Mary, built in 1739 – 1741 with a canopied altar by A. Huetter.

At the beginning of 19. The triumphal arch was repaired in the 19th century, the abolished saddle towers of the sanctuary walls were given wooden panelling and on the south side in 1823 the supporting pillars were reinforced from the materials of the abolished Slovak church of St. Michael arch.

In 1900-1905 new stained glass windows were installed, the side walls of the nave and the sanctuary were painted. In 1916, the brick infill of the three-circular Gothic window of the south under-tower chapel was removed and the chapel was renovated in 1922.

In 1954-1958 the towers were plastered and extensive cleaning and conservation work was carried out on the cornices, stone lintels, phyllons and stone gargoyles.

Cleaning of the Baroque ceiling of the sacristy in 1964, electrification of the bells in 1967, etc.

Fonte: trnava.fara.sk

Pútnické miesto Trstín – Hájiček

Tehlový kostolík postavili niekedy v polovici 13. storočia, vzhľadom na vyvýšenú polohu nad dôležitou križovatkou ciest, zrejme ako súčasť opevneného hrádku. Išlo o stavbu s pomerne dlhou obdĺžnikovou loďou, polkruhovou apsidou a západnou vežou. V 14. storočí bol objekt upravený goticky, z tejto etapy sa zachovalo nadpražie vložené do južného portálu.
V 17. storočí prešiel rozsiahlou rekonštrukciou. Románska veža bola zbarokizovaná, loď dostala novú valenú klenbu, zo severnej strany k nej pristavali sakristiu a z južnej predsieň. Statiku zlepšili oporné piliere v západnej časti lode. Prerazené boli aj nové okná a západný vstup do veže. Niekedy v tomto období sa kostolík mení na pútnický (prvá písomná zmienka z roku 1763). Opravovaný bol ešte aj v roku 1924 po výstavbe krížovej cesty.

Zdroj: apsida.sk

Pútnicke miesto Trstín – Hájiček

Pútnicke miesto Hájiček s kostolom Panny Márie je zároveň aj vzácnym historickým areálom nachádzajúcim sa severovýchodne od obce Trstín. Podľa tradície je toto miesto najstarším patrocíniom Sedembolestnej Panny Márie v strednej Európe.

Pútnicke miesto tvorí kostol Panny Márie, krížová cesta, drevená zvonička a studnička na neďalekej lúke. Kostolík postavili v polovici 13. storočia, pravdepodobne okolo roku 1235. Ide o najcennejšiu pamiatku Trstína. Je to jednoloďová stavba s predstavanou západnou vežou ukončenou polkruhovou aspidou. Je postavený na vyvýšenom mieste uprostred cintorína v lokalite Hájiček a v minulosti bol zrejme súčasťou opevneného hrádku na dôležitej križovatke ciest.
V 14. storočí bol kostol goticky upravený, ďalšími rozsiahlymi prestavbami prešiel kostol na konci 17. storočia. Koncom 18. storočia bola do sklenenej skrine na oltári umiestnená soška Bolestnej Panny Márie odetá v hodvábnych šatách známa aj ako zázračná Pieta.

Medzi ľuďmi sa v roku 1793 rozniesla správa, že sa pred sochou Bolestnej Panny Márie v Hájičku stali zázračné uzdravenia chorých. V roku 1794 sochu Bolestnej Panny Márier premiestnili do Trnavy, umiestnili ju v kaplnke sv. Michala kostola sv. Mikuláša. Snahou veriacich bolo navrátenie tejto sochy späť na pôvodné miesto. Došlo k tomu v roku 1923, keď zhotovili novú sochu a originál vrátili z Trnavy na jej pôvodné miesto do kostola v Hájičku.

Kalvária s krížovou cestou je z roku 1923, súsošie a reliéfy jednotlivých zastavení sú zhotovené z pieskovca.

Hlavná púť, kde sa každoročne schádzajú pútnici z blízka i vzdialeného okolia, sa koná okolo sviatku Nanebovzatia Panny Márie 15. 8. od piatku do nedele.

Kostol patrí pod farnosť Trstín, dekanát Smolenice a Trnavskú diecézu. Pútne miesto s kostolíkom sa nachádza pri ceste smerom na Dechtice a Vrbové.

Zdroj: turistika.cz

Bazilika Sedembolestnej Panny Marie Šaštín-Stráže

Jedným z centrom kultu uctievania Sedembolestnej Panny Márie, ktorá sa stala patrónkou Slovenska, je Kostol Sededembolestnej Panny v Šastíne, ktorý pochádza z roku 1736. Navštevujú ho tisíce pútnikov nielen zo Slovenska, ale aj zo zahraničia.

Obec Šaštín-Stráže je na Slovensku i v zahraničí známa predovšetkým ako pútnické miesto, do ktorého sa kvôli soche Panny Márie oddávna schádzali ľudia zo širokého okolia. Po kanonickom vyšetrení vyhlásili šaštínsku sochu Panny Márie za zázračnú, čo dekrétom potvrdil aj pápež Urban VIII. V roku 1733 sochu dostali paulíni, ktorí sa v obci rozhodli postaviť pútnický chrám a kláštor.

Kostol postavili v barokovom slohu a slávnostne ho vysvätili v roku 1764 za účasti cisárovnej Márie Terézie a cisára Františka I. Lotrinského. Sochu Sedembolestnej Panny Márie preniesli na hlavný oltár vyrobený z červeného mramoru. Chrám má šesť bočných oltárov s obrazmi J. L. Krackera. Jeho dĺžka je 62 m, výška 26 m a šírka 23 m.

Hlavná loď je široká 13 m. Južnú stranu kostola spája s kláštorom arkádová chodba. Budova kláštora má tri krídla, zo štvrtej strany ju uzatvára bazilika. V roku 1964 pápež Pavol VI. povýšil Kostol Sedembolestnej Panny Márie na baziliku minor – prvú na Slovensku.

Zdroj: slovakia.travel

Bazilika Sedembolestnej Panny Marie Šaštín-Stráže – historia

Kostol postavili vo vyvýšenej polohe zrejme niekedy v priebehu prvej polovice 13. storočia ako pomerne veľké jednolodie a kvadratickým presbytériom, ktorého fasády boli zdobené slepými arkádami tvorené oblúčikovým vlysom a lizénami (rovnakú podobu arkád nájdeme na kostolíku v Novej Dedinke). Patrí do skupiny tehlových románskych kostolov, ktoré sa stavali v tomto období na území najmä juhozápadného Slovenska (okrem iného Diakovce či Čierny Brod-Heď).

Až do 17. storočia stál podľa všetkého v takmer nezmenenej románskej podobe, iba niekedy v 16. storočí zo statických dôvodov pristavali k nárožiam presbytéria oporné piliere.

Veľkou prestavbou, ktorej v podstate vďačí za svoju súčasnú podobu, prešiel objekt medzi rokmi 1632 – 1713. Vtedy pristavali k západnému priečeliu vežu a zo severnej strany pripojili k presbytériu neveľkú sakristiu. V tomto období dostala podľa všetkého novú klenbu aj svätyňa, ktorá nahradila pôvodnú valenú klenbu. Osvetlenie lode bolo zlepšené prerazením dvoch väčších okien na južnej strane lode.

Medzi rokmi 1733, kedy sa spomína zlý stav kostola, a rokom 1756 bola do lode vstavaná západná tribúna pre organ. Krátko na to bol zaklenutý aj priestor lode, pričom jej obvodové múry boli i trochu zvýšené. Novú klenbu podopierajú prístenné piliere, z ktorých jeden vyšiel práve do priestoru južného románskeho portálu, ktorý bol preto zamurovaný. Rovnaký osud mali aj ranobarokové okná, ktoré preto museli nahradiť novými. Nový južný vstup súčasne doplnili murovanou predsieňou. Tejto prestavbe zrejme padli za obeť aj pôvodné slepé arkády zdobiace až dovtedy exteriér kostola.
Po zrušení paulínov Jozefom II. v roku 1786 sa ich kláštorný kostol Panny Márie (bazilika) stal farským, pôvodný farský chrám v Šaštíne i filiálny v Strážach prestali slúžiť svojmu účelu a premenili ich na sýpky. Tomuto účelu slúžil kostol v Strážach ešte v roku 1823, neskôr ho tamojší veriaci odkúpili a dali znova posvätiť.

V roku 1876 spôsobil blesk požiar, pri ktorom zhorela strecha stavby. Po menších úpravách v neskoršom období sa udiala v roku 1953 zmena zastrešenia veže a zrejme aj lode a svätyne. Pred rokom 1960 bola z južnej strany k svätyni pristavaná nová sakristia.

V roku 2007 sa začali realizovať oprava stavby, pri ktorej bolo po odstránení omietky objavené románske murivo so zosekanými slepými arkádami a viacerými architektonickými detailmi. V júni 2009 bol kostol vyhlásený za národnú kultúrnu pamiatku a začalo sa s jeho obnovou. V roku 2017 bola zavŕšená obnova exteriéru opravou veže, ktorá dostala iluzívne kvádrovanie. V tom istom roku bol kostol nominovaný do ankety Nadácie SPP o najkrajšie obnovenú pamiatku roka.

Zdroj: aposida.sk

Slovanské hradiště Mikulčice – historie

Mikulčice-Valy jsou významným hradiskem doby velkomoravské říše v blízkosti obce Mikulčice. Svou rozlohou cca 10 ha představují nejrozsáhlejší slovanské archeologické naleziště v ČR. Lokalita je chráněna jako národní kulturní památka. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších opevněných hradištních sídel se znaky městského uspořádání, spíše vojenského charakteru, s doklady osídlení předvelkomoravského a velkomoravského horizontu s množstvím kostelů a artefaktů svědčících o přítomnosti velkomoravské nobility. Existují domněnky, že se mohlo jednat o kmenové centrum s vyššími mocenskými aspiracemi, možná i sídlo prvních Mojmírovců. Zlom ve vývoji hradiska nasvědčuje tomu, že se v další fázi stalo důležitým prvkem začleněným do systému obrany říše a jejího centra.

Knížecí palác

Na nejvyšším místě akropole byly situovány dvě stavby reprezentující knížecí prostředí – knížecí palác s litou maltovou podlahou a kamenným krbem a bazilika. Objekty tvořily samostatný okrsek. V okolí paláce bylo zjištěno opevnění příkopem a bazilika se hřbitovem byla oddělena palisádovým plotem. Rozsáhlá trojlodní bazilika s atriem a nartexem je plošně dosud největší odkrytou velkomoravskou církevní stavbou. V prostoru baziliky a v okolí bylo odkryto několik hrobek patřících významným představitelům vládnoucí vrstvy Velké Moravy, pravděpodobně i některým z Mojmírovců. Kolem kostela bylo pohřebiště čítající přibližně 550 hrobů, jejichž hustota a vzájemné překryvy svědčí o značné intenzitě pochovávání, tedy i o poměrně vysoké hustotě obyvatelstva. Pohřebiště vyniká množstvím bohatých hrobů s meči, zlatými a stříbrnými šperky a honosnými soupravami opaskových kování a stříbrných a litých bronzových nákončí, zlatými gombíky. Tyto i řada dalších nálezů představují mistrná díla místního uměleckého řemesla.

Nálezy

Nákončí se stala neoficiálním symbolem lokality Valy u Mikulčic. K cenným nálezům patří zejména stříbrný závěsný křížek s postavou Krista a zlatý solidus byzantského císaře Michaela III. Určitým dokladem vzdělanosti jsou také nálezy železných pisátek–stilů. Stopy kovoliteckých a šperkařských dílen na hradě jsou časově řazeny do období před pol. 9. stol. ve vrcholném období mizí a převládá zpracování železa, dřeva, hrnčířství a textilnictví.

Zdroj: toulkypocechach.com

Pútnické miesto Skalka u Trenčína – historia

Pútnické miesto Skalka sa nachádza na území farnosti Skalka nad Váhom v Nitrianskej diecéze. História pútnického miesta Skalka pri Trenčíne siaha do 11. storočia a spája sa so životom sv. pustovníkov Andreja-Svorada a Beňadika, ktorí na tomto svätom mieste nejaký čas žili. Pozostáva z dvoch objektov – Diecéznej svätyne Sv. Andreja-Svorada a Beňadika na tzv. Malej Skalke, ktorý je postavený na skale, z ktorej bol sv. Beňadik zhodený do Váhu a z tzv. Veľkej Skalky – pozostatkov benediktínskeho opátstva z roku 1224, v ktorom sa nachádza aj Beňadikova jaskyňa. Sv. Andrej-Svorad a Beňadik, ktorých si na tomto pútnickom mieste uctievame, sú hlavnými patrónmi nitrianskej diecézy.

Veľká Skalka

Na mieste, kde žil pustovníckym životom sv. Benedikt († okolo r. 1033), založil nitriansky biskup Jakub I. v roku 1224 neveľký kláštor – opátstvo sv. Benedikta. Jeho srdcom boli jaskynné priestory, kde pustovník žil, ku ktorým pristavali na našom území jedinečnú trojpodlažnú kaplnku, ktorá je v najvyššom podlaží otvorená do spomínanej jaskyne. V tesnej blízkosti boli postavené ďalšie kláštorné budovy.

Život benediktínskych mníchov v priebehu stáročí však vážne narušilo nepokojné obdobie počas expanzie Matúša Čáka z neďalekého Trenčína a neskôr aj nájazdy husitských oddielov z blízkej Moravy. Zánik tunajšieho opátstva má na svedomí útok vojsk generála Katzianera v roku 1528.
Nový život na veľkú Skalku priniesli až v roku 1644 trenčianski jezuiti, ktorí majetok zaniknutého opátstva získali darom od kráľa Ferdinanda III. (iné zdroje uvádzajú ako darcu nitrianskeho biskupa Jána Püskyho). Následne, v rokoch 1667-69 jezuiti postavili vedľa pôvodných stavieb nové budovy kláštora a postupne celý areál upravovali. V roku 1717 je spomínaná prestavba horného podlažia stredovekej kaplnky, v roku 1755 boli vybudované kamenné schody ku kláštoru a v roku 1768 bola uskutočnená výmena strechy.

Po zrušení rádu v rakúskej monarchii v roku 1773 museli aj z Veľkej Skalky jezuiti odísť a opustené budovy začali chátrať až sa zmenili na ruiny.
Čiastočné opravy na Veľkej Skalke sa realizovali v rokoch 1852-1853, v roku 1892, 1911 a 1914. Po druhej svetovej vojne sa uskutočnili ďalšie práce v roku 1951 a potom aj v roku 1982. Väčšie práce na oprave a konzervovaní ruín spojených s výskumom sa začali po roku 2000.

Malá Skalka

Dvojvežový kostolík postavený v románskom slohu sa tu spomína po prvý raz v roku 1208. Bol zasvätený sv. Beňadikovi. Roku 1520 dal na jeho mieste vybudovať kaplnku ku cti sv. Doroty Juraj Thurzo horlivý katolík, starý otec Juraja Thurzu, neskoršieho palatína.

Počas pôsobenia jezuitov na Skalke kaplnku renovovali v r. 1713 a pristavili k nej vežu. V r. 1679 bol postavený nový oltár na počesť Panny Márie Čenstochovskej. Počas kuruckých vojen bol kostolík poškodený. V r. 1745 kaplnku rozšírili do súčasnej podoby a pristavili k nej dve veže. V r. 1949 v ňom postavili Boží hrob a na Veľký piatok sa tu konali procesie. Neskôr postavili na Malej Skalke aj kalváriu (1676) so štrnástimi stanicami krížovej cesty.

Interiér pútnického kostola

Kostol bol opäť zreštaurovaný za trenčianskeho farára opáta Ľudovíta Stáreka v r. 1852-1853; opravený a posvätený v r. 1924 nitrianskym biskupom Karolom Kmeťkom. Hlavný oltár odvtedy zdobia sochy pustovníkov sv. Andreja-Svorada a Beňadika. Vojnové udalosti druhej svetovej vojny neobišli ani Skalku a preto bolo potrebné opäť pristúpiť k rozsiahlej oprave, ktorá bola ukončená r. 1951. Slávnostnú svätú omšu celebroval nitriansky administrátor biskup Eduard Nécsey. Maľba svätcov na stene je dielom pátra Emila Prokopa, SVD, z r. 1983.

Ostatné úpravy kostola na Malej Skalke sa uskutočnili v rokoch 2003-2006. V r. 2011 boli vybudované sociálne zariadenia, oprava pútnického domu a okolia. V r. 2012 pribudla v pútnickom areáli nová krížová cesta.

Zdroj: apsida.sk; putnickemiestoskalka.sk

Slovanské hradiště Mikulčice

Slovanské hradiště v Mikulčicích bezpochyby patří mezi nejvýznamnější místa poukazující na historii našeho státu. S největší pravděpodobností byly Valy u Mikulčic hlavním městem Velké Moravy. V muzeu zhlédnete nejenom předměty denní potřeby, ale také výrobky uměleckého řemesla.
Na území obce Mikulčice se nachází jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v České republice. Byly zde nalezeny důkazy o osídlení zdejší krajiny již v nejstarších dobách.

Sedmihektarový areál láká na prohlídku dvou muzejních expozic archeologických nálezů a v exteriérech si pak můžete prohlédnout kopie osmi mikulčických kostelů a knížecího paláce. Památník letos (2017) doplní interaktivní model areálu zvaného Valy, který bude postaven v hale nového návštěvnického centra. Valy mohly být podle archeologů bájným hlavním velkomoravským městem Veligradem, které se dosud nepodařilo objevit. Z hradiště se zachovalo jen zelené prostranství se základy 12 kostelů a knížecího paláce.

Expozice Knížecí hrad v údolní nivě řeky Moravy

První muzejní expozice zde byla pro veřejnost otevřena v roce 1960. Stálá expozice “Velkomoravské Mikulčice – Knížecí hrad v údolní nivě řeky Moravy” ukazuje nejen předměty denní potřeby (keramika, železné výkovky, kamenné předměty), ale také výrobky uměleckého řemesla. Zdejší kovolitci a šperkaři je vyráběli ze železa, bronzu, stříbra či zlata. Honosné součásti velmožné výstroje – meče, ostruhy stejně jako šperky – náušnice, gombíky, prsteny – představují mistrovské kusy raně středověkého uměleckého řemesla.

Unikátní jsou zvláště dřevěné nálezy, které se v našem prostředí běžně nedochovávají. Tyto nálezy, mezi nimiž jsou dřevěné čluny – monoxyly, byly objeveny při výzkumu zaniklých říčních koryt.

Expozice Druhý kostel a sakrální architektura knížecí hrad

Druhá stálá expozice „Velkomoravské Mikulčice – Druhý kostel a sakrální architektura knížecího hradu“ v pavilonu II sestává nejen z prohlídky autentického negativu základů II. mikulčického kostela, hrobových jam s pohřby a trojrozměrných maket všech mikulčických kostelů i paláce, ale také z emotivního prožitku z moderní muzejní archeologické prezentace spojující prvky mluveného slova, hudby a filmové projekce s přímou prohlídkou muzejních exponátů.

Interaktivní model velkomoravského hradiště

Interaktivní model velkomoravského hradiště z devátého století, která vychází z nejnovějších poznatků archeologů bude možné spatřít od listopadu 2018 v expozici Slovanského hradiště. Příchozí čeká laserové animace i hlasové představení akropole, předhradí, velmožské dvorce, opevnění, mosty a chrámy.

Nové lákadlo najdou příchozí v návštěvnické hale už v říjnu. Postupně k němu do konce roku přibudou ještě audiovizuální prostředky. Zkušební provoz má začít v listopadu 2018. Naplno se pak projeví na jaře, se zahájením nové sezony 2019.

Muzejní expozice je možné zhlédnout také v zimním období.

Pěší okruh hradištěm

Po prohlídce pavilonu II je možno absolvovat pěší okruh hradištěm po návštěvnické trase a na ní shlédnout v terénu kopie základů kamenných staveb, opatřených panely s popisem zajímavostí daného okrsku. Z rozhledny se otevírá výhled na okolní lesy, řeku Moravu, Hodonín, Moravskou Novou Ves a také na slovenskou stranu do Holíče a Kopčan.

Zdroj: www.kudyznudy.cz

Pútnické miesto Skalka u Trenčína

Skalka pri Trenčíne. Nachádza v západnej časti Slovenska, neďaleko mesta Trenčín. Je to najstaršie pútnické miesto v našom regióne a pozostáva z dvoch častí : Malej a Veľkej Skalky. Jeho história sa začína v 11. storočí, kedy tu žili svätí pustovníci Andrej-Svorad a Beňadik. Podľa legendy tu nejaký čas žili a spravili tu mnoho zázrakov. Za návštevu určite stojí pútnický kostol sv. Andreja-Svorada a Beňadika na Malej Skalke. Ten stojí na bradle odkiaľ bol zhodený do Váhu sv. Beňadik. Na tzv. Veľkej Skalke nájdeme pozostatky benediktínskeho opátstva z roku 1224. Tu sa rozprestiera aj Beňadikova jaskyňa.

Vrátime sa teraz z minulosti späť do súčasnosti. Priľahlý vrch je významnou archeologickou lokalitou, žili tu naši predkovia, od keltského obdobia cez Pribinovo Nitrianske kniežatstvo až po Veľkú Moravu, ako aj celý stredovek. Vďaka dobrovoľníkom sa podarilo čiastočne zrekonštruovať areál opátstva s jaskyňou. V roku 1924 bola Skalka pri Trenčíne vyhlásená za najvýznamnejšie pútnické miesto Slovenska (katolíckou cirkvou), mohli by sme ho teda významovo prirovnať k Lurdám vo Francúzsku.

Dnes sem na púte chodí okolo 15-tisíc veriacich zo Slovenska i zahraničia. Hlavná púť prebieha v sobotu a nedeľu po 17. júli, kedy je sviatok sv. Svorada a Benedikta (Beňadika). Od roku 2008 je predzvesťou púte medzinárodné výtvarno-literárne sympózium Ora et Ars. Počas neho sa umelci nechajú inšpirovať atmosférou Skalky, neskôr svoje inšpirácie pretvárajú do reálnych diel. Tie potom prezentujú na dvoch vernisážach a na neskorších putovných výstavách. Niekoľko rokov dozadu pribudol aj kultúrno-historický seminár. Diela zo sympózia sú publikované v katalógu Ora et Ars Skalka. V miestnej časti Trenčína pod názvom Opatová sa nachádza Kostol sv. Svorada a Benedikta, jeho základom bola Kaplnka sv. Doroty, ktorú dal postaviť v roku 1528 Juraj Turzo. Súčasťou interiéru je malý relikviár s časťou telesných ostatkov sv. Benedikta.

Krása prírody sa tu snúbi s neopakovateľnou duchovnou atmosférou. Zaujímavosťou miesta je aj možnosť lezenia po skalnej stene neďaleko pútnického miesta, ktorá zlákala už viacerých „dobrodruhov“.

Zdroj: dromedar.zoznam.sk

Rotunda sv. Juraja, Nitrianska Blatnica – historia

Rotundu postavili okolo roku 830 ako súčasť veľkomoravského osídlenia datovaného do tohto obdobia. Po zániku Veľkej Moravy vznikla v tejto lokalite osada železiarov, pre potreby ktorých v prvej polovici 11. storočia bola rotunda zrejme opravená. Slúžila im až do 13. storočia, kedy tunajšia osada zaniká a presúva sa do polohy súčasnej obce Nitrianska Blatnica.

V nasledujúcom období začína stavba chátrať, až sa premenila na ruinu s polozrúcanými obvodovými múrmi. V prvej polovici 16. storočia bola rotunda obnovená. Múry, ktoré sa zachovali do výšky 4 – 7 metrov, boli dostavané a nanovo zastrešené. Podľa kanonických vizitácií mala za obnovou (datovanou do rokov 1530 – 1541) stáť Mária Thurzová na pamiatku svojho manžela, ktorý padol v bitke pri Moháči. Archívny výskum však túto informáciu nepotvrdil.
Súčasnú podobu dostala rotunda v období baroku.

Stavebné úpravy

V roku 1777 bola v západnej časti lode vybudovaná murovaná tribúna, ktorá sa napájala na novo pristavanú vežu (tú datuje letopočet na fasáde do roku už 1655, toto datovanie však výskum nepotvrdil). Loď dostala murovanú klenbu a triumfálny oblúk bol zvýšený. Počas nej dostala súčasnú podobu, keď k západnej strane lode pristavali vežu a z južnej strany pustovňu. V nej boli ubytovaní pustovníci, ktorí sa mali starať o kostolík a súčasne viedli aj školu, ktorej budovu postavili niekoľko desiatok metrov severne od rotundy. Posledný pustovník zomrel v roku 1802. Potom prevzali starostlivosť o stavbu veriaci z miestnej farnosti.

V 50. rokoch minulého storočia dostal kostolík novú strechu, keď pôvodnú šindľovú nahradili plechovou. V roku 1973 poslal kňaz miestnej farnosti František Jurík list Slovenskému ústavu pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Bratislave, v ktorom upozornil na rotundu v súvislosti s plánovanou obnovou.

Archeologický výskum

V roku 1974 – 1980 sa v okolí kostolíka uskutočnil archeologický výskum. Na základe neho sa datovanie rotundy posunulo z dovtedajšieho 16. storočia na prvú polovicu 11. storočia, pričom sa zvažoval aj veľkomoravský pôvod.
V roku 1980 dostal kostolík novú strechu z medeného plechu, v nasledujúcich rokoch dostal kostolík aj novú dlažbu, dvere a uskutočnili sa aj ďalšie menšie opravy. Od roku 2001 sa začala postupná obnova objektu, spojená s ďalším výskumom, ktorý priniesol dôkazy o vzniku stavby v 9. storočí.

Rotunda sv. Juraja, Nitrianska Blatnica

Rotunda sv. Juraja patrí do extravilánu obce Nitrianska Blatnica a je od nej vzdialená približne 5 km. Osamotená stojí na skalnatom výbežku pod úpätím vrchu Marhát, obkolesená lesmi Považského Inovca. Je jediným zachovaným stojacim svedkom dávneho zaniknutého osídlenia. Výsledky ¹⁴C datovania určili jej vznik do roku 830±40 rokov. Objekt rotundy bol postavený ako súčasť približne päť storočí trvajúceho neznámeho osídlenia, ktoré vzniklo začiatkom 9. storočia. Z najstaršieho osídlenia z 9. stor. boli objavené dva palisádami opevnené veľmožské dvorce. Neskôr, koncom 10. stor., došlo k zmene osídlenia vo forme rozptýlenej osady. Archeologické nálezy doložili, že obývaná lokalita zaznamenala hospodársky rozkvet aj v súvislosti s ťažbou a spracovaním železnej rudy. Po vyčerpaní jej lokálnych ložísk osídlenie upadalo a postupne, v priebehu 13. storočia, zaniklo. Obyvateľstvo sa presunulo do nížinných oblastí, kde boli lepšie podmienky pre život.

Rotunda po zániku osídlenia postupne chátrala a časom sa zmenila na ruinu. Približne po 3 storočiach od zániku osídlenia, v rokoch 1530-40 zubom času poškodené murivo rotundy opravili a objekt zastrešili. Tvorí ho kruhová loď a svätyňa – apsida v tvare podkovy. Pôvodné múry rotundy sa v lodi zachovali do výšky približne 6,5 m, v apside do 4,5 m. Od tejto opravy v renesancii je rotunda znovu využívaná pre liturgické potreby RK cirkvi počas každoročne konanej Svätojurajskej púte, neprerušene, až do súčasnosti. S približne 500 ročnou tradíciou patrí k najstarším púťovým miestam na Slovensku. Exaktne určený fakt datovania jej vzniku potvrdzuje, že Rotunda sv. Juraja v Nitrianskej Blatnici je pravdepodobne najstaršou zachovanou stojacou sakrálnou stavbou nielen na Slovensku, ale aj v strednej Európe. Má unikátnu hodnotu dejinného a kultúrneho významu a patrí medzi naše najvzácnejšie sakrálne národné kultúrne pamiatky.

Pútnické miesto Marianka – historia

Na západnej strane Malých Karpát, na ich úpätí, leží obec Marianka, ktorá sa radí k najstarším pútnickým miestam na Slovensku. V minulosti v tomto údolí stál pavlínsky kláštor založený v roku 1377 kráľom Ľudovítom I. Veľkým, ktorý uctieval mariánsky kult a a podporoval pavlínsky rád. Už pred výstavbou kláštora sa k tomuto miestu viazalo niekoľko legiend o soške Panny Márie a zázračnom prameni, v ktorom sa našla. Tieto legendy už vtedy privádzali na toto miesto početných pútnikov. Po zriadení kláštora a postavení kostola sa stalo vďaka svojej polohe a významu veľmi obľúbeným pútnym miestom. Z pôvodného kláštora sa do súčasnosti veľa nezachovalo. Po zrušení rádu v roku 1786 Jozefom II. sa o kostol starala len diecéza. Kláštor, ktorý menil svojich vlastníkov, bol neskôr prestavaný na kaštieľ.

Prestavba na kaštiel

Z pôvodného kláštora zostal len kostol – terajší farský kostol, ktorý od tej doby prešiel niekoľkými prestavbami. Spočiatku mal len jednu loď s predĺženým polygonálnym presbytériom. Nemal vežu, čo bolo pre pavlínov výrazom pokory a chudoby. Ide o jediný zachovaný relikt stredovekej architektúry pavlínskych kláštorov na Slovensku. Neskôr kostol prestavali podľa rôznych umeleckých štýlov, napríklad v lodi je krásna sieťovo-hviezdicová klenba pravdepodobne z obdobia okolo roku 1471. Najviac sa ho však dotkla baroková prestavba, kedy znova nastalo rozšírenie kultu po víťazstve nad Osmanskou ríšou. V blízkom okolí kostola je niekoľko výnimočných architektonických pamiatok. Na južnej strane kostola stojí baroková Kaplnka sv. Anny, ktorá zrejme stála už aj v stredoveku a neskôr bola len nanovo postavená. Z tohto obdobia (1696) je taktiež Kaplnka Zázračnej alebo Svätej studne situovaná ďalej od kostola a hlbšie v lese. V minulosti bola studňa nezakrytá, ale podobne ako kostol Narodenia Panny Márie, je dôležitým pútnickým miestom. Na začiatku 20. storočia bola postavená Lurdská jaskyňa a Krížová cesta situovaná taktiež na úpätí lesa.

Od 20-tych rokov sa o kostol aj pútnické miesto stará Kongregácia bratov tešiteľov z Gethseman (až na obdobie medzi rokmi 1950 až 1990, kedy bola ich činnosť násilne prerušená). Od júla 2011 bol kostol, dekrétom pápeža Benedikta XVI., povýšený na baziliku minor.

Zdroj:

B. Pomfyová/H. Žažová: Marianka (okr. Malacky). Kostol bývalého pavlínskeho Kláštora Panny Márie (dnes farský, kláštorný a pútnický Kostol Narodenia Panny Márie). In: Stredoveký kostol. Historické a funkčné premeny architektúry. Bratislava 2015, 486-492.

Marianka, predtým Mariatál (Bratislava-vidiek). Súpis pamiatok na Slovensku. II. zv. Bratislava 1969, 294-295.

Pútnické miesto Marianka

Marianka je známe pútnické miesto, ktoré leží na juhozápadnom okraji Malých Karpát na ich styku s južnou časťou Záhorskej nížiny šesť kilometrov juhovýchodne od Stupavy. Obec sa po prvý raz spomína v roku 1367 pod názvom Vallis Mariae.

Marianka je známe pútnické miesto, ktoré leží na juhozápadnom okraji Malých Karpát na ich styku s južnou časťou Záhorskej nížiny šesť kilometrov juhovýchodne od Stupavy. Obec sa po prvý raz spomína v roku 1367 pod názvom Vallis Mariae. Uhorský kráľ Ľudovít I. Veľký ju v tomto roku daroval kláštoru paulínov, ktorý sám založil. V 14. storočí sa obec označovala aj ako Tol, Taal a Vallis Mariae in teuptonico Thal. Od 15. storočia sa zaužívalo slovenské pomenovanie Marianka. Kláštor bol v 16. a 17. storočí sídlom generála paulínskej rehole a strediskom paulínskeho rádu v Uhorsku. Obec s kostolom a kláštorom zo 14. storočia sa postupne stala najnavštevovanejším pútnickým miestom na Slovensku. Pod názvom Marienthal ju veľmi dobre poznali aj veriaci z Dolného Rakúska.

Najznámejšou cirkevnou stavbou v obci Marianka je rímskokatolícky Kostol Narodenia Panny Márie. Postavili ho v roku 1377 v gotickom štýle, rozšírili v 17. storočí a barokovo prestavali v 18. storočí. V roku 1877 J. Lippert goticky upravil presbytérium, v lodi však zostala baroková štuková výzdoba klenby s motívom paulínskej rehole (dva levy pri pal­me). Táto výzdoba, ktorá sa delí na menšie obrazové kompozície zo života sv. Pavla Eremitu a sv. Antona Pustovníka od J. I. Mildorfera, prekrýva pôvodnú gotickú klenbu.

Zdroj: visitbratislava.com

Kostol sv. Juraja – historia

Kostolík bol postavený niekedy koncom 9. storočia až začiatkom 10. storočia na úpätí kopca. Typologicky išlo o neveľkú jednoloďovú stavbu s apsidou v tvare nepravidelného lichobežníka, podobnú kostolíku v Kopčanoch.
Zrejme po požiari došlo k obnove objektu v priebehu 11. storočia, v rámci ktorej bol interiér vyzdobený nástennými maľbami. V ďalšej predrománskej etape boli zmenšené okná na severnej strane lode.
Začiatkom 12. storočia je časť dediny spomínaná ako vlastníctvo benediktínskeho kláštora na Zobore.

Niekedy v období od druhej polovici 12. storočia až po začiatok 13. storočia sa realizovali menšie úpravy v románskom štýle v podobe prerazenia väčšieho okna na južnej strane apsidy na mieste pôvodného predrománskeho. V tomto období bol premurovaný aj východný štít lode.

Niekedy v polovici 13. storočia bola stavba zväčšená v románskom štýle prístavbou novej štvorcovej lode so západnou vežičkou nad emporou. Prístavbu si zrejme vynútil nárast počtu veriacich a realizoval ju zrejme nový vlastník obce, ktorým sa stali Forgáčovci.

Statické poruchy empory nesúcej vežu si už po niekoľkých desiatkach rokov (3. štvrtina 13. storočia) vynútili rozsiahle premurovanie veľkej časti veže, pričom miesto kameňa už boli použitá tehla, z ktorých vytvorili aj združené okná (dvojité i trojité).

Statické problémy s vežou si vyžiadali zamurovanie viacerých okien v priebehu 14. storočia. V tomto období bola upravovaná aj horná časť východného štítu apsidy a východné okno apsidy upravené do podoby štrbinového okna s roztvorenými špaletami.

V 16. storočí kostolík vyhorel a istý čas stál bez strechy, čím najviac utrpeli najmä románske maľby. V 17. storočí kostol opravili, v interiéri okrem iného doplnili murovanú kazateľnicu. Južne od apsidy postavili na podmurovke neveľkú stavbu – márnicu alebo zvonicu.

V roku 1721 bol nahradený drevený strop lode murovanou klenbou a netradične k západnému priečeliu bola pristavaná sakristia. Románska veža bola zvýšená a pôvodné okná boli zamurované. V tomto období boli taktiež zamaľované stredoveké fresky.

V medzivojnovom období už kostolík chátral, strecha zatekala, narušená bola aj statika obvodových múrov. Koncom 50. rokov minulého storočia už bol kostolík v havarijnom stave, istý čas bol dokonca zatvorený (1957 – 59), lebo hrozilo jeho zrútenie. Potrebu rekonštrukcie potvrdil aj objav starých malieb v roku 1960 a tak bola schválená jeho rekonštrukcia.

Tá sa uskutočnila v rokoch 1964-65. S prácami začali miestni obyvatelia z vlastných peňazí a rámci nej bola zbúraná baroková sakristia a nahradená novodobou prístavbou, ktorá však vážne narušila pôvodný stredoveký ráz kostolíka. Opravy boli navyše vykonané neodborne a v niektorých prípadoch kostolíku viac uškodili, ako pomohli. Preto sa muselo začať odznova a súčasne sa rozbehol aj archeologický výskum. Ten podľa hrobov datoval kostolík do 11. storočia. Ani odborná obnova kostolíka sa však nevyhla viacerým chybám, okrem iného sa nedotkla románskej veže, ktorá zostala v podobe, akú jej dala neodborná obnova.

V rokoch 1966 až 1969 boli s prestávkami reštaurované fresky, ktoré však napriek tomu dosť utrpeli. V 90. rokoch minulého storočia si kostolík opäť vyžadoval opravy. V rokoch 2001 až 2003 bol reštaurovaný južný románsky portál, čiastočne upravená veža a obnovené fasády. Ďalšie práce sa rozbehli až v roku 2005.

Vek kostolíka spresnil najnovší výskum, ktorý sa rozbehol v lete 2006 a potvrdil domnienky odborníkov, že ide o ešte staršiu stavbu, datovateľnú do veľkomoravského obdobia. V ramci obnovy boli zamurované veľké okná na južnej stene modernej prístavby a vyrúbané stromy tieniace kostolík z juhu s cieľom zlepšiť mikroklímu interiéru kvôli freskám. Tie prešli v rokoch 2009 – 2017 reštaurátorským výskumom a reštaurovaním, ktoré ešte stále nie je ukončené. Ukončenie reštaurovania v románskej lodi a charakter dokončovacích prác v najstaršej časti umožnil od roku 2018 znova využívať kostol na liturgické účely.

Zdroj: apsida.sk

Kostol sv. Juraja, Kostolany pod Tribečom – popis

Malebná dedinka Kostoľany pod Tribečom je vsadená do pekného prostredia pohoria Tribeč. Leží v širokej doline potoka Drevenica medzi vyvýšeninami Dúň (514 m) a Ploská (567 m). Dedinka je známa vďaka Kostolu sv. Juraja, ktorý sa skromne týči nad obcou v jej severovýchodnej časti. Tento kostolík je najstaršou architektonickou pamiatkou Slovenska, spadajúcou do predrománskeho obdobia. Originálne jadro sa skladá s presbytéria a lode, ktoré sa datuje do 10. storočia, či ešte skorších čias. Presbytérium je v tvare nepravidelného lichobežníka zaklenutého klenbou. Starosvetský vzhľad dodáva kostolíku hrubé obvodové murivo s malými okennými otvormi. Aj po výtvarnej stránke je vnútrajšok kostolíka veľmi atraktívny. V dejinách umenia zastáva prvotné miesto kvôli dobovým freskám (maľovanie na mokrú omietku) s výjavmi zo života Panny Márie a inými kresťanskými motívmi. Predpokladá sa, že umelec pochádzal zo Zoborského kláštora. V 13. storočí bol architektonicky rozšírený o vežu a druhú rozľahlejšiu loď s mierne nepravidelným pôdorysom. Takouto podobou kostolík pripomína architektonickú koláž viacerých storočí. Po požiari v 16. storočí zostal kostol bez strachy, ponechaný svojvôli času. Opravili ho až v nasledujúcom storočí. V roku 1721 bola odstránená drevená povala a nahradená štukovou výzdobou. Kostol sv. Juraja je zaradený do národných kultúrnych pamiatok Slovenska.

Kostolík je už zďaleka viditeľný z príjazdovej cesty.

Zdroj: nitra.eu

Kostol sv. Margity Antiochijskej, Kopčany

Kostolík patrí Rímskokatolíckej cirkvi a slúžil ako pútnická kaplnka. V posledných rokoch sa tu organizuje slávnosť na sviatok sv. Cyrila a Metoda. Obnova kostolíka stále nie je ukončená, zvažuje sa aj omietnutie exteriéru. V roku 2019 bola vybudovaná lávka ponad rieku Moravu, ktorá umožní prepojenie mikulčického areálu s Kopčanmi.

Prastarý kostol pri obci Kopčany na Záhorí, je pamiatkou, ktorá má všetko podstatné, až na to, že sa o nej takmer nevie. Má všetky atribúty prvotriednej atrakcie. Leží v peknej, rovinatej krajinke, v ktorej spolu s priľahlým, starým stromom dominuje okoliu. Stavba je citlivo zreštaurovaná a v jej blízkosti nie sú žiadne nadbytočné ,,gýče”.

Je zachovaná tak, ako tu stála celé stáročia. Dokonca tu nenájdete ani asfaltové parkovisko, ktoré by miestu násilne vtislo nežiadúci kontrast. Samotný kostol evokuje kostolík nad obcou Dražovce pri Nitre. Napokon taktiež pochádza z obdobia Veľkej Moravy a radí sa tak k najstarším sakrálnym stavbám na našom území. Jeho výstavba sa datuje do 9-10. storočia.

Pri kostolíku

Kostolík sv. Margity Antiochijskej je veľmi fotogenickou stavbou. Jedná sa o stavbu predrománskej doby a časov Veľkej Moravy. Tieto stavby pôsobia všeobecne veľmi útulne a jedinečne. Kostol bol prestavovaný, ako je to u takýchto pamiatok bežné a ovplyvnila ho gotická úprava v 13. storočí.

Zaujímavosťou je, že bočné múry sú pôvodné. Bohoslužby sa tu vykonávali do 18. storočia, až do doby postavenia kostola priamo v Kopčanoch. Samotný kostol je uzavretý, dnes sa v ňom ojedinele slúžia omše k jeho patrónke.

Zdroj: planetslovakia.sk

Church of St. Margaret of Antioch – history

Structurally, it was a small building with a simple layout with a longitudinal nave and an irregular square apse, such as were widespread in Europe since the 8th century. The apse and possibly the nave were vaulted with a simple vaulted vault. It was probably not a normal church, as archaeologists have uncovered the remains of a western two-roomed narthex (nartex) with a rectangular plan, which was added to the church.

Reconstruction of the church

The building had its first major reconstruction around the middle of the 13th century. At that time, the windows on the north side of the nave were bricked up, as well as the window on the west front. As part of this reconstruction, the entire interior was also decorated with frescoes.
Sometime at the turn of the 14th and 15th centuries, the windows on the south side of the nave and sanctuary were enlarged into a Gothic form with a stone nunnery. In the second half of the 15th century the church was fortified and surrounded by a moat. These modifications were probably related to the war clashes between Hungary and the Kingdom of Bohemia, when it served as a support point near the border.

Experts also place the demolition of the western vestibule and the insertion of a large Gothic portal into the western facade in this period. This was connected with the moving of the altar from the apse to the nave and the raising of the floor level. The reason for these alterations was the insufficient capacity of the church for the growing congregation, some of whom had to stand outside during services. The large portal thus acted as a triumphal arch. Along with these modifications, an emporium was built in the west part of the nave and the west window on the south wall of the nave was reduced in size to accommodate it. Sometime in the following period (around the mid-16th century), the east window of the apse was bricked up, and the newly created whole area was decorated with a mural, probably depicting St. Margaret.
The next stage of construction dates from 1647, when the altar was moved from the nave back to the apse, where the southern Gothic window was also bricked up and turned into a niche for worship in the interior. In the 17th or 18th century, the nave lighting from the south was redesigned. The previously reduced west window was completely bricked up and the east window was replaced by a large Baroque semicircular window opening.  Minor alterations were also carried out in the following period, most recently in 1926.

Archaeological research

The first archaeological research around the church was carried out in 1964. In 1994, the conservationists began research work with the aim of mapping the construction development of the church and at the same time archaeological research of the surroundings of the building was started. In 2004, graves containing Great Moravian jewellery were uncovered, confirming the dating of the church. During the research, in 2000, the restoration of the church began, but it was not carried out in the most appropriate way from today’s point of view.

The church received a new roof, the windows were restored, the Gothic portal was bricked up and a new entrance was created, but its shape did not correspond to the pre-Romanesque period. The interior floor was also lowered to its original level. In 2008, the roof of both the nave and the apse was raised by about half a metre to divert rainwater away from the walls. In 2014, the exterior of the church was altered by changing the unsatisfactory shape of the western entrance, better presenting the bricked-up Gothic portal and marking out the plan of the western narthex. Large flat stones were also used to mark the places near the church where the oldest graves were found.

Fonte: apsida.sk

Benediktínsky kláštor Hronský Beňadik – historie

Miesto vzniku nášho najstaršieho románskeho kláštora nebolo zvolené náhodne. Malo priaznivé prírodné podmienky (Slovenská brána otvárajúca vstup na Pohronie) a existovala tu stará obchodná cesta spájajúca Nitru s banskými lokalitami, z ktorých sa neskoršie vyvinuli kráľovské mestá.

Archeologický výskum potvrdil, že toto miesto bolo obývané už vo veľkomoravskom období.

Z prvotného románskeho komplexu (z r. 1075) sa zachovalo veľmi málo. Prieskum konaný na tejto lokalite už v rokoch 1881 – 1883 odkryl murivá patriace k najstarším kláštorným stavbám na území Slovenska. Boli to pravdepodobne trojloďová bazilika a južne od nej ležiace kláštorné budovy. Tieto stavby tu však jestvovali iba asi tristo rokov. Prvá polovica 14. storočia priniesla chátranie objektu a zborenie kláštorných budov i kostola. Z interiérového vybavenia sa zachovali iba krstiteľnica a veľký drevený kríž.

K stavbe dnešného komplexu budov došlo za vlády kráľa Ľudovíta I. Veľkého z Anjou v rokoch 1345 – 1350 (niekedy sa uvádzajú roky 1346 – 1375). Prvou stavbou bol gotický kostol a trojica svätýň s krížovými klenbami. Súčasne sa pristúpilo i k stavbe kláštorných budov. Po dokončení tejto stavebnej etapy, na sklonku 14. storočia, postavili trojlodie s dvojicou charakteristických veží a s reprezentačným neskorogotickým vstupným portálom. Kláštor bol stavebne doplnený o južné krídlo s krížovou chodbou. Poslednou stavbou, zasahujúcou do obdobia gotiky, bolo tzv. opátske krídlo, dokončené v roku 1508. V strede kláštora sa nachádzala kláštorná záhrada. Po dokončení stavebných prác sa kostol začal zapĺňať významnými umeleckýmu dielami, najmä oltármi, z ktorých sa však zachovalo veľmi málo.

Z obdobia nasledujúcom po opätovnom zriadení kláštora až do 15. storočia sa o osude objektu zachovalo pomerne málo správ. Výnimkou je doba správcovstva opátom Jánom III. (1476 – 1510). Ten dal podľa záznamov pokryť nanovo strechu kostola, zriadil kaplnku sv. Krvi a okolo roku 1506 dal v kostole inštalovať organ. Významne sa pričinil i o rozvoj vzdelanosti a knižnej kultúry.

V roku 1483 dostal kláštor od kráľa Mateja I. (Korvína) relikviu Kristovej krvi. Má ísť o časť plátna šatky ktorou Veronika utrela Ježišovu tvár pri krížovej ceste. Kráľ pravdepodobne relikviu dostal od pápeža Pavla II.[6]

Už od počiatku existencie sa kláštor okrem šírenia duchovného slova preslávil i ako významné centrum stredovekej kultúry a vzdelanosti ale i technického pokroku (napr. zavádzaním nových pracovných postupov v poľnohospodárstve). Významné pamiatky výtvarného umenia, liturgie, hudby a teologických prác mali svoj pôvod práve za múrmi beňadického kláštora. Odtiaľ pochádza Nitriansky kódex, latinský evanjeliár, najstarší text napísaný v latinčine na území Slovenska.

Impozantný vstupný portál kostola

Kláštor bol tiež jedným z tzv. hodnoverných miest. Do jeho kompetencie patrilo vydávanie, potvrdzovanie a overovanie dôležitých listín a písomností, na tunajší konvent sa ľudia obracali so žiadosťami o vyriešenie sporov v majetkových záležitostiach. Kláštor bol súčasne miestom na uchovávanie archívov a cenností.

Začiatok 16. storočia niesol so sebou narastanie tureckého nebezpečenstva ale i útoky miestneho obyvateľstva, pre ktorých kláštor predstavoval feudálneho vykorisťovateľa. Tieto skutočnosti mali za následok ďalšie stavebné úpravy kláštorného komplexu. Po roku 1537 sa začali na objekte fortifikačné úpravy majúce za cieľ zabezpečenie kláštora pred vonkajšími nepriateľmi. Výsledkom bolo prebudovanie kláštora i kostola na renesančnú pevnosť, ktoré bolo zavŕšené v rokoch 1565 – 1588, kedy majiteľom objektu bola ostrihomská kapitula. Súčasťou kláštorného areálu sa stali mohutné hradby a delové bašty. Daňou za túto prestavbu však bol zánik niektorých gotizujúcich prvkov architektúry. Objekt kláštora po uvedenej prestavbe sa stal súčasťou sústavy pevností, chrániacich stredné Slovensko, ba dokonca v roku 1663 bol priamo hraničnou pevnosťou počas tureckej okupácie Levíc.

Napriek týmto úpravám boli stavby kláštora počas tureckých nájazdov značne poškodené. Celé zostávajúce obdobie 17. ako i 18. storočie boli poznamenané opravami zničených častí. V tomto storočí postavili na mieste zrúteného krídla veľkú sýpku (rozmery 60 x 10 m).

Tragickým dňom pre kláštor sa stal 21. júl 1881, kedy boli budovy kláštora zachvátené veľkým požiarom. Ten poškodil objekt natoľko, že kapitula v Ostrihome bola nútená pristúpiť k rozsiahlym úpravám. Puristickú prestavbu v štýle neogotiky – regotizáciu – projektoval Ferenc Storno, jej realizáciu v rokoch 1882 – 1889 dokončil Otto Sztehló. Znamenala ďalší úbytok dovtedy pomerne dobre zachovaných častí kláštora, napr. bola odstránená vstupná brána s padacím mostom. Niektoré prvky gotického mobiliáru našli nové umiestnenie v Diecéznom múzeu, dnešnom Kresťanskom múzeu v Ostrihome.

Na prelome 19. a 20. storočia prebehla na objekte pamiatková obnova, kedy sa regotizoval exteriér a do interiéru umiestnili neogotické oltáre s časťami pôvodného gotického zariadenia.

Zdroj: sk.wikipedia.org

Benediktinský kláštor Hronský Beňadik

Ústrednú časť kláštorného komplexu tvorí tzv. rajský dvor obkolesený krížovou chodbou s arkádami. Okolo dvora stoja kláštorné budovy a priestor dotvára dominantný chrámový kostol Panny Márie a svätého Benedikta stojaci na severnej strane. Je to veľkolepá trojloďová bazilika s impozantne riešeným gotickým vstupným portálom na západnej strane a rozmerným priečelím tvoriacim dvojicu typických veží. Kostol je zaklenutý krížovými klenbami. Na jeho južnej strane je časť gotickej krížovej klenby starého gotického kláštora, ku ktorej prilieha gotická sakristia s neskorogotickou kaplnkou sv. Krvi z roku 1489.

V súvislosti s renesančnou prestavbou na pevnosť v 16. storočí sa priestor kláštora zväčšil asi trojnásobne. Pri nej boli do novovznikajúceho komplexu zahrnuté i pôvodné stavby – zachovalá východná fasáda, kostol i staršia obranná veža so vstupnou bránou. Kostol sa stal súčasťou pevnostného systému keď plnil funkciu severozápadnej bašty. Nárožia kláštora boli zosilnené a dobudované mohutnými valcovitými baštami, z ktorých do dnešných dní sa v nezmenenej podobe zachovala iba jedna. Komplex kláštora dostal po prestavbe ráz protitureckej pevnosti. V jednej z bášt sa zachoval, na vtedajšiu dobu unikátny, systém odsávania spálených plynov, vznikajúcich pri streľbe. Ďalším technickým prvkom, ktorý našiel uplatnenie pri prestavbe, bol rúrkový keramický vodovod privádzajúci pre obyvateľov kláštora vodu z neďalekého prameňa. Jeho ústie bolo v dnešnej studni na nádvorí.

Inventár kostola je dnes pomerne skromný. Mnohé vzácne artefakty sa nachádzajú v múzeách v Maďarsku (napr. pašiový oltár – významná pamiatka tabuľového maliarstva). Z pôvodného vybavenia sa zachovalo iba niekoľko sôch (tri plastiky z pôvodného hlavného oltára), relikvia Božej krvi darovaná kláštoru kráľom Matejom Korvínom, neskorobaroká krstiteľnica z pôvodného románskeho kostola z konca 18. storočia s kamennou polychrómiou a krypta rodiny Koháryovcov s neskororenesančným mramorovým epitafom Štefana Koháryho z konca 17. storočia. Nápisová doska je zdobená bohatým ornamentálnym dekorom. Vzácnou pamiatkou je chrámový organ z roku 1714 patriaci k najvzácnejším u nás.

Kláštorný komplex ohromujúci súčasných návštevníkov svojou monumentálnosťou predstavuje ojedinelé spojenie stavieb sakrálnych a fortifikačných ako i symbiózu jednotlivých stavebných slohov – gotiky, renesancie a baroka. Komplex budov ešte i dnes pôsobí ako strážca križovatky ciest.

Bohatá história, vzácne architektonické dielo ako i existencia tunajšieho najstaršieho benediktínskeho kláštora na Slovensku boli podnetom, že kláštorný komplex v Hronskom Beňadiku bol 24. apríla 1970 zaradený do zoznamu národných kultúrnych pamiatok.

V súčasnom období, po odchode rehole saleziánov, ktorí tu pôsobili od roku 1927 s prestávkami až do roku 1999, v kláštore pôsobí rehoľa pallotínov. Kláštor sa využíva ako charitný domov, ale i ako miesto krátkodobého pobytu.

Kláštor „je stále živým miestom konania pútí, pravidelných bohoslužieb, modlitieb, táborov a tiež duchovných cvičení.“

Zdroj: sk.wikipedia.org

Hrad Branč – historie

Zrúcanina hradu Branč leží na rovnomennom kopci Myjavskej pahorkatiny nad Podzámkom, miestnou časťou obce Podbranč. Najstaršia písomná zmienka je z roku 1317. Hrad sa rozkladá na ploche asi 7.500 m2, vo výške 480 m n.m. Keďže hrad stál na pomerne ľahko prístupnom kopci, jeho obrana sa neustále zdokonaľovala. Hlavný vchod do dolného hradu je od východu. Vstup do hradu bol strážený dvoma bastiliónmi vonkajšieho opevnenia. Oproti hlavnému vchodu je trištvrtekruhová delová bašta stredného hradu, chrániaca paľbou z diel a ručných zbraní priestor vchodu pred nepriateľom. Obvodové murivo dolného hradu je na štyroch miestach prerušené polkruhovými baštami.

Hrad je rozdelený na dve hlavné časti: dolný hrad a stredný hrad. Stredný hrad je od dolného hradu oddelený výrazne suchou hlbokou priekopou, ktorá zvyšovala prirodzenú výšku opevnenia stredného hradu. Vchod do stredného hradu bol pôvodne v rohu (oproti pomníku). Aj tam, kde je zem zarovnaná (kde nie je priekopa – bola, ale sa zem zasypala spadnutím horného a stredného hradu), útočníci museli prekonať 80 m nekrytého priestoru (priekopu) pod priamou paľbou obrancov hradu.
Stredný hrad sa funkčne delí na 2 časti: severné nádvorie stredného hradu a obytnú palácovú časť. Z nádvoria (pri pomníku) sa po schodisku vystupovalo do átriového dvora a do jednotlivých miestností. Bolo tu 40 izieb – 15 v prízemí, 20 na prvom poschodí a 5 na druhom poschodí. Na západnom nádvorí dolného hradu (neďaleko pomníka) bola hradná studňa. Staršia studňa bola i na nádvorí stredného hradu (blízko jedinej sprístupnenej miestnosti).

Hrad nechal postaviť magister Aba z Hlohovca medzi rokmi 1251 – 1297. Toto datovanie bolo určené podľa archeologického výskumu – podľa nálezu mincí s uvedenými rokmi 1251 – 1261. V ďalších rokoch sa na hrade vystriedalo 40 majiteľov. V roku 1309 hrad získal Matúš Čák Trenčiansky, krátku dobu hrad vlastnil i český kráľ Ján Luxemburský, v roku 1394 Žigmund Luxemburský. Po tomto roku sa datuje prestavba v rozsahu stredného hradu. Výsledkom bol typicky gotický skalný hrad s útočnou vežou, palácom, kaplnkou a v juhovýchodnom rohu stredného hradu s vysokým hradbovým obvodovým múrom.

V 16. storočí sa stal hrad vlastníctvom Františka Nyáryho, ktorý sa oženil s dcérou pána hradu Korlátko (Cerová) a s celou rodinou tu žili i poslední príslušníci rodu Nyáry, ktorí si postavili nový kaštieľ v Sobotišti (na námestí) a postupne sa tam presťahovali aj so zariadením. Bolo to pre nich pohodlnejšie sídlo. Hrad zostal opustený a chátral. V období tureckých vojen slúžil ako útočište okolitému obyvateľstvu, pričom v období rokov 1674 – 1675 bol prechodnou väznicou protestantských kňazov, ktorí boli odsúdení bratislavským súdom na galeje. Zomreli v jamách (väznica po obvode múru). Túto udalosť pripomína pamätník a každoročné bohoslužby na hrade.
Keďže bol hrad opustený, ľahko ho napadli a vypálili Turci a hrad tak zostal dodnes.

V roku 1968 Pamiatkostav Žilina prevádzal pamiatkovú obnovu hradu, ktorá nebola dokončená. Archeologický výskum sa robil od roku 1978. Počas piatich sezón sa v odkrytých zasypaných miestnostiach, v jednotlivých vrstvách našli články kamennej architektúry z okien, dverí; ďalej sa našli črepiny z majoliky, z hrncov a kachieľ. K zaujímavým nálezom patrila ozdobná kamenná renesančná rímsa so štítom s letopočtom ukončenia prestavby hradu 1539 a monogramom majiteľa hradu Františka Nyáryho. Ďalej sa našla sústava pilierov, drevené časti z pôvodného hradu, železný šíp, 2 guľky, starý nôž, bronzové ihlice, rôzne druhy gombíkov, kovaní, kľúčik od šperkovnice, medené cedidlo.

Zdroj: podbranc.sk

Hrad Branč, Podbranč

Kdesi na polceste medzi Senicou a Myjavou môžete naraziť na zaujímavý hrad s názvom Branč. Týči sa na malebnom brale Myjavskej pahorkatiny nad obcou Podbranč (časť Podzámok). Hradný kopec hradu tvorí najzápadnejšie návršie bradlového pásma na Slovensku. Hrad je veľmi pekne upravený a ponúka pekné kruhové výhľady na okolitú, mierne členitú krajinu.

Ruinu hradu Branč vidieť už z ďaleka. Cestou zo Senice k vodnej nádrži Kunov sa vám zjaví na pravej strane horizontu. Ešte výraznejšie však vystúpi z okolitej Myjavskej pahorkatiny tesne za obcou Sobotište. Nečudo, nachádza sa totiž v nadmorskej výške 475m. To je na tunajšie pomery vcelku vysoko. Pre porovnanie najvyšší bod tunajších kopaníc – Žalostiná má 621m. Výška hradného kopca by mohla evokovať zložitú dostupnosť. Opak je pravdou a preto sa ruiny hradu Branč vyplatí navštíviť aj vrámci rodinného výletu s deťmi. S minimom námahy si môžete vychutnať ďaleké výhľady a jeden z najkrajších hradov na slovenskom území.

Hrad vznikol v 13. storočí a ako to už býva zvykom pri hradoch v tejto oblasti, slúžil na ochranu uhorských hraníc a hlavne obchodných ciest. Zabezpečoval ochranu ciest smerujúcich z Moravy ku karpatským priesmykom. Bohužiaľ, dnes je z hradu už len ruina. Hrad totiž v 17. storočí vyhorel a od 18. storočia bol opustený a postupne začal chátrať.

Na Branči

Po prejdení brány sa nám konečne otvorili pohľady na rozľahlé priestory ruiny. Dominoval obvodový kamenný múr, zjavne zrekonštruovaný a zakonzervovaný. Nad ním po ľavici sa dvíhali múry hlavnej časti stavby. Priestor hradu vypĺňal trávnatý povrch. Hneď na začiatku narazíte aj na slušne zachovanú baštu, ktorá mala chrániť vstup hradu pred nepriateľmi.

Postupne sa odkrývali čoraz čarovnejšie výhľady, až takmer do nekonečna. Pekný bol pohľad i na sympatickú dedinku pod hradom. Ak ide o výhľady, patrí Branč istotne k lokálnym jednotkám na trhu. Hrad ponúka kruhové výhľady na šíre okolie, hlavne na severné a stredné Záhorie. Je tomu aj naopak – siluetu hradného kopca s ruinami hradu je vidieť takmer odvšadiaľ. V jednej časti hradu narazíte na tabuľu s popisom kopcov na ktoré sa pozeráte, čo je vítaný bonus.

V dolnej časti hradu smerom na centrálnu časť sa nachádza pomník venovaný väzneným kňazom. Tí boli od 30.5.1674 do 10.4.1675 na hrade väznení za svoju vieru a odsúdení na galeje. Od pomníka vedie ešte krátky výstup na jeho najvyšší bod. Tým je menšie trávnaté plató na okraji s čímsi ako zvyškom hradnej komnaty. Prístup do nej bol však uzatvorený mrežou. Vnútri sme si všimli zaujímavý stĺp. S komnatou na ľavej strane susedil objekt, ktorý bol zrejme delovou baštou. Vedú do neho drevené schody a má viacero strieľní. V týchto partiách hradu dávajte na svoje ratolesti pozor, pretože je tu istá miera možnosti pádu. Múry však pôsobili dostatočne zakonzervovane, takže nehrozil pád kamenia.

Zdroj: planetslovakia.sk

Žarošice – historie

Historie Žarošic sahá hluboko do minulosti. Z náhodných nálezů je prokázáno prehistorické osídlení a velkomoravská doba je rovněž dobře doložena. První písemná zmínka o obci pochází ze 13. století a nejstarší zprávy vyprávějí o dávné kapli či kostele Narození Panny Marie ve viničné hoře.

Tato stavba měla zvláštní půdorys s poměrně velkým presbytářem a menší lodí. Snad to byla svatyně s řeholní komunitou, kde bylo později zbudováno obydlí pro poustevníka, který pečoval o tehdy již významné mariánské poutní místo. Původní předmět úcty, kterým byl zcela nepochybně obraz, se však nedochoval.

V první polovině 14. století přešly Žarošice do majetku české královny Elišky Rejčky a ta je později postoupila ženskému cisterciáckému klášteru na Starém Brně. Eliška Rejčka je – s největší pravděpodobností – dárkyní nádherné gotické mariánské sochy, která je dodnes dochována a nazývána „Stará Matka Boží“. Po husitských válkách prodala starobrněnská abatyše Žarošice světské vrchnosti. Posledními držiteli Žarošic byli Liechtensteinové až do pozemkové reformy roku 1923.

Dějiny tohoto kraje byly provázeny tatarskými, tureckými, kumánskými, bočkajovskými a jinými loupeživými nájezdy. Nebylo pohromy či války, která by se těmto místům vyhnula. Také „Bitva tří císařů“ u Slavkova přinesla mnoho utrpení, bídy a hladomor. V Žarošicích po bitvě přespali poražení mocnáři a na druhý den se sešel rakouský císař František I. s francouzským císařem Napoleonem u blízkého Spáleného mlýna, kde smluvili příměří, které bylo později nazváno Prešpurský neboli Bratislavský mír.

Zdroj: zarosice.cz

Poutní místo Žarošice

Mariánské poutní místo Žarošice nalezneme asi 10km východně od Kyjova. Známé Moravské poutní místo bylo pod správou starobrněnského ženského cisterciáckého kláštera, pro který koupila Žarošice královna Eliška Rejčka, která poutní místo obdarovala vzácnou sochou.

Kostel sv. Anny

Empírový kostel Sv. Anny v Žarošicích byl postaven v roce 1801 po požáru původního dřevěného kostela. Historie místa je však mnohem starší. Už na začátku 14. století se na území současné osady Silničná nacházelo významné poutní místo. Poutníci přicházeli s prosbami a díky za Pannou Marií mezi vinicemi. Po josefínských reformách bylo poutní místo i místní cisterciácká komunita zrušeny. Milostná socha Staré Matky Boží byla přenesena do nedalekého žarošického farního kostela Sv. Anny. Tak byla zachována kontinuita poutí. Nevelká stavba kostela nestačila přílivu přicházejících poutníků, proto bylo v roce 1967 za kostelem zbudováno prostranství, aby poutní bohoslužby mohly bývat pod širým nebem. Na zdi k faře jsou na sgrafitech zachyceny významné události z dějin poutního místa. Mozaiky křížové cesty vytvořil Antonín Klouda z Prahy. Před kostelem stojí kříž a barokní sochy svatých – sv. Josefa, Pavla, Rocha a sousoší Sv. Anny a Jana Nepomuckého, které sem byly převezeny z Vídně. Duchovní význam poutního místa podtrhla papežská korunovace sochy Staré Matky Boží Žarošické papežem Janem Pavlem II. v roce 1995. Stalo se tak na Sv. Kopečku u Olomouce. Hlavní pouť Zlatá sobota se koná každoročně druhou sobotu v září. Její součástí je žehnání pramene vody ve Zdravé Vodě. Vyvrcholením pouti je večerní průvod s mariánskými sochami. Pouť se v této podobě odehrává od roku 1785.

Muzeum obce Žarošice

Muzeum v Žarošicích vzniklo v roce 1960. Sbírkový základ vytvořili Václav Broukal (1894-1972) a Silvestr Snášel (1915-1996), oba rodáci ze Žarošic. V roce 2005 prošla budova muzea z počátku 19. století celkovou rekonstrukcí. Ve dvorním traktu bylo postaveno komunitní centrum, kde v prostorách galerie probíhají přednášky, tématické a autorské výstavy. Dílna vybavená kachlovým sporákem a pecí na pečení perníku, vybízí svou atmosférou nejen k přátelskému posezení, ale také umožňuje prakticky si vyzkoušet a hlavně ochutnat nejrůznější výrobky podle starých receptů. Vymodelovat si vlastní keramický hrnek, vyzkoušet malbu na textil, nabatikovat tričko, narýsovat kraslici, či sledovat při práci řezbáře.

Konůvky

Odkryté pozůstatky středověké vesnice ze 13. až 15. století. Výzkum vedený Dr. Dagmar Šaurovou, odbornou pracovnicí v Muzeu ve Slavkově, zde probíhal v letech 1960 až 1978. První pokus o konzervaci odkrytých pozůstatků proběhl již v 70. letech, nově byl proveden v letech 1999 až 2002. V současnosti jsou odkryty a konzervovány pozůstatky tvrze, chlebové pece, kostelíku, uměle navršeného pahorku tzv. motte a základy několika selských usedlostí. Je zde zřízeno odpočívadlo a upraven pramen vody (nainstalovaná pumpa je v současnosti nefunkční). V areálu je instalováno 5 panelů s vysvětlujícím textem a obrázky. V roce 2002 vydalo Moravské zemské muzeum publikaci Zaniklá středověká ves Konůvky ve Ždánickém lese, autorka Zdeňka Měchurová, rozsah 52 stran. Konůvky se nachází při žluté turistické značce 1 km severně od rozcestí U Andělíčka.

Kříž v Žarošicích – Silničné

Osada Silničná byla založená kolem roku 1770. U křižovatky silnic stojí kříž nad bývalým hrobem mladého pobočníka ruského cara Ferdinanda hraběte Tiesenhausena, který zde podlehl svým zraněním z bitvy u Slavkova. Osud zesnulého hraběte popisuje ve svém světoznámém románu Vojna a mír Lev Nikolajevič Tolstoj. Jeho literární hrdina kníže Andrej Bolkonskij však na rozdíl od skutečného hrdiny svá zranění přežil. Hrob posledního odpočinku třiadvacetiletého šlechtice bylo jen dočasné. Rodiče si po exhumaci tělo svého syna odvezli do vlasti.

Prameny v Žarošicích – Zdravé Vodě

Vydatný, pěkně upravený a často využívaný je pramen u posledního domu na horním konci osady. Další pramen se nachází ve vodní kapli ve střední části osady. Býval v minulosti lázeňsky využíván. V jeho sousedství dodnes stojí bývalá lázeňská budova, na jejíž zdi se zachoval erb abatyše starobrněnského kláštera, která zdejší lázně v 1. polovině 18. století založila. Léčivý, údajně radioaktivní pramen však byl využíván již mnohem dříve. Původní lázeňská budova svému účelu sloužila až do konce 50. let 20. století, pak byla přeměněna na sklad, nyní je zbořena.

Zdroj: www.vychodni-morava.cz

Mariánské poutní místo Křtiny – historie

Křtiny se nachází přibližně 14 km severovýchodně od Brna a jsou známé především mariánskými poutěmi ke kamenné gotické skulptuře Madony, která vznikla okolo roku 1340. Nicméně hromadné poutě do Křtin jsou doloženy až v 17. a 18. století, kdy zdejší poutě patřily k nejnavštěvovanějším. Již na počátku 17. století přicházelo tolik poutníků, že o velkých poutích museli vypomáhat i kněží z Brna. Například roku 1720 zde bylo zaznamenáno 41 tisíc poutníků.

První písemná zmínka o Křtinách se nachází v textu imunitní listiny, vydané papežem Řehořem IX. v září 1237, kde se obec vyskytuje mezi dalšími vesnicemi v majetku zábrdovických premonstrátů, kteří snad mohli být i jejich zakladateli. Již na konci 13. století se zde nacházel kostel, což dokazuje listina z Moravského diplomatáře, v níž cenedský pomocný biskup Antonín udělil odpustky návštěvníkům křtinského a zábrdovického kostela.[2] Dodnes nedořešená je otázka existence dvou středověkých kostelů v obci. Menší kostel tzv. český, ležel přibližně na místě dnešního barokního chrámu. Severně od něj, v místech dnešní kaple sv. Anny, se nacházela větší kostelní stavba, snad patřící ženskému klášteru premonstrátek, které barokní literatura uvádí ve spojitosti se zničením kláštera husity 1423 (popř. 1424). Tento větší kostel nebyl od husitských válek až do 17. století obnovován a socha Panny Marie byla přesunuta do menšího, původně farního, kostela. V prvním desetiletí 18. století došlo k nákladným opravám starých kostelů, což dokazuje, že za opata Hájka (1695–1712) se s novou výstavbou v obci nepočítalo. Avšak jeho nástupce, opat Hugo Bartlicius (1712–1738), se rozhodl vystavět nové poutní místo a pro tento úkol získal Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Vzhledem k tomu, že po zrušení zábrdovického kláštera císařem Josefem II. v roce 1784 zanikly zřejmě všechny písemné i plánové dokumenty týkající se Santiniho účasti na novostavbě ve Křtinách, zůstává základním pramenem stavba samotná.

Výstavba podle Santiniho projektu začala roku 1718 budováním kaple sv. Anny. Provádějícím architektem byl brněnský František Benedikt Klíčník. Dokončena a vyzdobena byla roku 1733, kdy sem byla přenesena rovněž socha Panny Marie z poutního kostela, který byl v tomto roce zbořen, aby udělal místo barokní novostavbě chrámu. Ta byla započata již roku 1728, tedy pět let po smrti Santiniho, v těsné blízkosti starého kostela, takže jej z počátku částečně obestavěla a teprve po zbořený staré svatyně se mohly práce rozběhnout rychlejším tempem. Stavitelem byl František Antonín Ritz (1697–1767). Do roku 1738 byla obvodová zeď kostela dovedena pouze do výše velkých oken, za což může zřejmě technicky velmi náročné provedení základů a terasovité podnože na členitém položí. Stavba byla dokončena roku 1750. Původní projekt byl v průběhu výstavby částečně pozměněn, především byla nově připojena osová věž v průčelí a Santiniho tvarosloví štukové výzdoby bylo obměněno v duchu dekorativního cítění pozdního baroka. Autor těchto změn není znám, uvažuje se o Christianu Alexandrovi Oedtlovi (1654–1731), avšak argumenty nejsou příliš přesvědčivé. V květnu 1750 byla do chrámu přenesena socha Panny Marie a kostel byl požehnán opatem Matuškou. V následujících dvou desetiletích byl kostel nákladně zdoben za účasti předních umělců, například Jana Jiřího Etgense (1697–1757), který je autorem freskové výzdoby, mezi sochaři se objevili Antonín a Ondřej Schweigl. Kompletně dokončen a slavnostně vysvěcen byl 21. dubna 1771 prvním brněnským biskupem Matyášem Františkem Chorinským z Ledské.

Roku 1884 při požáru shořely střechy kostela i dalších budov poutního areálu a původní členité vysoké mansardové střechy byly nahrazeny ve zjednodušené formě. V letech 1864–1865 byla část prelatury přestavěna na novorenesanční zámek. Menší část, dochovaná dodnes v barokní podobě, slouží jako fara. Na konci druhé světové války byl ambit poškozen leteckou pumou a kostel střelbou, tyto škody byly brzy opraveny. Mezi lety 1975 až 2009 probíhala velkorysá rekonstrukce.

Zdroj: cs.wikipedia.org

Mariánské poutní místo Křtiny

Významná památka barokní architektury, poutní místo s chrámem Jména Panny Marie podle projektu Jana Blažeje Santiniho. Jde o největší Santiniho stavbu na půdorysu řeckého kříže. Areál je mistrně zasazen do krajiny. Jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst na Moravě.
Poutní areál, mistrně zasazený do krajiny, vznikl podle projektu J. B. Santiniho (1718-1750). U počátku poutní tradice ve středověku stála gotická socha Madony, dnes umístěná na hlavním oltáři.

Celý areál je tvořen chrámem, ambity a kaplí sv. Anny. Tento komplex spolu s farními budovami a zámkem se nachází uprostřed malé vesnice Křtiny, která leží cca 20 km severovýchodně od Brna. Tato oblast bývá také nazývána Branou do Moravského krasu, který se rozprostírá severně odtud. Poutní období začíná vždy po slavnosti Nanebevstoupení Páně (většinou v květnu) a končí třetí nedělí v říjnu.

Zajímavá je také zdejší zvonkohra na nádvoří kostela, která dovede zahrát stovky melodií. Skládá se z 27 zvonů a patří k největším ve střední Evropě. Většina zvonů ve Křtinách nese jméno některého ze světců – nejmenší váží devět kilogramů, největší 364 kilogramů. Netradiční hudební nástroj je řízen počítačem. Zvonkohra hraje v sobotu v 18 hod 6 minut a v neděli ve 12 hodin 6 minut.

Kostnice pod kostelem

Křtiny, zvané Perla Moravy, mají vedle krás, které nás zaujmou na první pohled, plno dalších zajímavostí a záhad. Například rozlehlou kostnici v podzemí kostela. Krypta lichoběžníkového půdorysu o šířce 1,4 m – 2,9 m a délce v hlavní ose 9,5 m. Do krypty ústilo čtyři až pět chodeb směřujících většinou do dosud neznámých zazděných prostor pod terasou schodiště. Výška krypty 2,8 m až 4 m. V této prostoře byla objevena 1 až 2,2 m vysoká vrstva volně promíchaných lidských kostí, zcela zakrývající dno. Největší pozoruhodností křtinské kostnice (ossaria) se stal nález dvanácti lidských lebek, které jsou označeny černou kresbou ve tvaru vavřínového věnce a symbolu v podobě písmene T na čele.

Odkud tolik kosterních pozůstatků? Kolem bývalého malého českého kostela, který stával na místě středu dnešního chrámu, byl hřbitov, který pro stavbu nového kostela musel být zrušen. Křtinská kostnice obsahuje kosti snad od 13. století do 1. čtvrtiny 18. století. Do kostnice byly uloženy ostatky z hrobek, případně krypt původních kostelů. Nachází se zde proto pozůstatky téměř tisícovky lidí. Kosti jsou roztříděny podle druhu a seskládány do výklenků, které vznikly na počátku tohoto tisíciletí. Kostnice je přístupná o hlavních poutích a na vyžádání po předchozí domluvě. Konají se zde také bohoslužby a to zejména na dušičky. K tomuto účelu je kostnice vybavena oltářem a několika dřevěnými lavicemi.

Zdroj: www.kudyznudy.cz

Historie

Archeologický výzkum dokládá pravěké osídlení Hostýna sahající až do doby bronzové; Keltové, první bezpečně známé etnikum na našem území, měli zde rozsáhlé opevněné sídliště – oppidum v rozsahu cca 20 ha s obranným částečně zachovalým valem o výšce 5-8 m (původně 15-18 m), délky 1 800 m.
Ve svém námětu ojedinělý je známý hostýnský obraz Panny Marie s Ježíškem metajícím blesky. Připomíná dobu vpádu Mongolů (lidově Tatarů) na Moravu v r. 1241, vznikl na základě barokní pověsti zaznamenané vlasteneckým knězem jezuitou Bohuslavem Balbínem. První kapli na Hostýně s obrazem Panny Marie Ochranitelky pořídili asi havíři dolující v hostýnských horách železo a stříbro; ve své původní podobě se dochovala do r. 1658, poté byla pro zvyšující se počet poutníků rozšířena.

Nynější velkolepý poutní chrám byl vybudován v barokním slohu majitelem bystřického panství Františkem Antonínem z Rottálu v letech 1721 – 1748, patrně podle projektu kroměřížského architekta italského původu Ignáce Cirani von Bolleshause jako centrální orientovaná stavba. Předmětem úcty byl obraz Matky Boží Ochranitelky. Byl uctíván až do r. 1620, kdy jej Václav Bítovský, pán na Holešově, spálil. Je to tentýž rok, kdy byl v Olomouci umučen Jan Sarkandr, kterého uvedený Václav Bítovský vyslýchal. Bohužel za 39 roků po slavnostním vysvěcení byl svatohostýnský chrám nařízením císaře Josefa II. zrušen, odsvěcen, zbaven svého vnitřního zařízení i střechy a nechán na pospas drsné povětrnosti, až se z něho stala ruina.

Přes přísný zákaz konání poutí nebyla jejich kontinuita přerušena. Hluboce zakořeněná poutní tradice a pozdější změna nazírání na nejvyšších místech umožnila obnovu poutního místa v letech 1841 – 1845. Činnost od 80. let 19. stol. znamená zásadní obrat ve vývoji; je spojen se jménem P Antonína Stojana, pozdějšího olomouckého arcibiskupa, který zakládá spolek Družstvo svatohostýnské (1881), jež je předchůdcem Matice svatohostýnské (1895) existující dosud. Od barona Laudona je zakoupena vrcholová oblast hostýnské hory v rozsahu keltských valů, zřízena trvalá duchovní správa obsazená řádem Tovaryšstva Ježíšova, budují se komunikace, křížové cesty (1901, 1905), ta novější podle návrhu Dušana Jurkoviče v provedení Jano Kohlera (ve stylu lidové architektury), monumentální přístupové schodiště k chrámu (250 stupňů), poutní noclehárna, hostinec aj.

Významnou událostí té doby byla korunovace Panny Marie svatohostýnské v r. 1912, kterou provedl podle starého církevního zvyku v zastoupení papeže olomoucký arcibiskup František Bauer. V době mezi válkami pokračovalo budování – přístupová komunikace z Bystřice pod Hostýnem, moderní poutní dům aj. Poutní místo Hostýn se stal moderním centrem náboženského života (celoroční pořádání duchovních cvičení – exercicií aj.) přesahující rámec olomoucké arcidiecéze.

Období komunistického panství “diktatury proletariátu” se nevyhnulo ani Hostýnu. Řádový dům byl vydrancován, poutní dům byl předán ústavu sociální péče. Poutníci však i v těchto dobách zůstali Hostýnu věrni. K 70. výročí korunovace Panny Marie svatohostýnské získal poutní chrám vysoké vyznamenání – byl mu udělen papežem Janem Pavlem II. titul “Menší baziliky” (bazilica minor).

Kostel byl uveden do současného stavu ke přelomu 19. a 20. století. Střecha je vytvořena mohutnou helmicí, dvě věže postavené kose překrývají jednoduché jehlancové střechy se skosenými hranami. Dominantou průčelí je vertikálně členěná plocha s hladkými pilastry a konkávní plochou vyplněnou impozantním mozaikovým obrazem Panny Marie Svatohostýnské (25 m2) od malíře Viktora Foerstra (bratra hudebních skladatele J. B. Foerstra), nad ním je nápis: ZŮSTAŇ MATKOU LIDU SVÉMU. Masivní kostelní vrata jsou dílem brněnského sochaře Josefa Axmana, Myslbekova žáka. Před chrámem na schodišti nás vítají sochy sv. Cyrila a Metoděje.

Vlastní chrám má centrální, půdorysně orientovanou dispozici elipsovitého tvaru s osami 40,5 a 30,5 m. Vnitřek chrámu, tvořený elipsovitým válcem odděleným římsou, sedmi okny a prosvětlenou kopulí, je úchvatný. Oválný půdorys chrámové lodě je rozčleněn a rozšířen o prostory vchodů a oltářů. Hlavní oltář se sochou hostýnské Madony s Ježíškem a výjevem pokoření Tatarů, sochou sv. Cyrila držícího v ruce obraz Panny Marie tuřanské a sv. Metoděje s mušlí (atribut křtu). Před oltářem je menza odpovídající reformě podle II. vatikánského koncilu. Autor původního oltáře je sochař a řezbář Benedikt Edele (1844). Na evangelijní straně presbytáře je kopie původního obrazu Panny Marie Ochranitelky, na protější straně nástěnný obraz Panny Marie Vítězné, jehož originál z r. 1695 není v majetku Hostýna. Na evangelijní straně kaple sv. Josefa, oltář Božského srdce Páně s reliéfním obrazem a kaple sv. Jáchyma se sv. Annou. Na epištolní straně kaple sv. Valentina, za ní u vchodu je kaple Panny Marie lurdské s oltářem sv. Ignáce z Loyoly (zakladatele Tovaryšstva Ježíšova). Na protější straně je zobrazena vodní kaple s procesím, dále je kaple sv. Šebestiána, která je nyní proměněna v kapli “dušičkovou”. Interiér chrámu doplňují nástěnné malby ze života světců a Panny Marie. K architektuře kostela jako celku lze říci celkově, že exteriér chrámu je tvořen převážně barokně, interiér odpovídá zhruba době konce 19. stol.

Zdroj: http://poutni.ado.cz/hostyn.htm

Poutní místo Svatý Hostýn

Svatý Hostýn je nejvýše položeným mariánským poutním místem na Moravě a současně nejnavštěvovanějším poutním místem v České republice. Zdaleka viditelnou dominantou vrchu Hostýna je bazilika Nanebevzetí Panny Marie dostavěná v roce 1748. Už po tři století je hostýnská hora se svou mariánskou svatyní cílem tisíců poutníků. Nad vstupním portálem je typický motiv – mozaikový obraz Panny Marie Svatohostýnské a pod ním je zobrazena porážka Tatarů. Stejný motiv se sochou je i nad oltářem v bazilice. Pozoruhodná je Křížová cesta architekta D. Jurkoviče. Je to 13 kapliček, každá jiná a všechny jsou v duchu valašské lidové architektury a jsou rozmístěny severovýchodně od baziliky. Rozhledna císaře Františka Josefa I. na druhém vrcholu Hostýna nabízí úchvatný výhled na Hostýnské vrchy a okolní krajinu. V areálu poutních domů láká k prohlídce Jurkovičův sál se Svatohostýnským muzeum. Exponáty představují historický vývoj Hostýna od prehistorie až po současnost a je zde vystavena i místní fauna. Nesmíme taky vynechat prohlídku keltského valu, monumentálního schodiště a vodní kapli na jeho počátku.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Zdaleka viditelnou dominantou vrchu Hostýna je bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Její základní kámen byl posvěcen r. 1721 a vytvořil ji podle plánů J. Ignáce Cyraniho stavitel Tomáš Šturm. Stavba byla dokončena v r. 1748. Za oltářem se skrývá reliéf hostýnské madony a pod ním je zobrazena porážka Tatarů.

Sarkandrova kaple

Novobarokní kaple pochází z roku 1889. Vznikla přestavbou staré rottalovské kaple z roku 1658. Oltářní obraz i nástěnné malby zachycují život svatého Jana Sarkandra.

Stará křížová cesta

Základní kámen byl posvěcen v roce 1900, stavbu provedl Otto Zeman. Pašijové obrazy zhotovil bystřický malíř Žůrek.

Jurkovičova křížová cesta

Autorem křížové cesty je známý slovenský architekt Dušan Jurkovič, který při tvorbě zastavení vycházel z valašské tradice. Keramické obrazy vytvořili Joža Úprka a Jano Koehler. Křížová cesta byla postavena v letech 1903 – 1933.

Cesta světla

Cesta světla připomíná velikonoční události Ježíšova zmrtvýchvstání. Základové kameny pro jednotlivá zastavení jsou dary různých kamenolomů. Základ každého zastavení tvoří jiná hornina. Cesta byla vybudována v roce 2010.

Vodní kaple

Kolem roku 1658 nechal postavit kapli s oltářem kolem upraveného vodního pramene Jan hrabě z Rottalu. Interiér dříve zdobily malby vodních zřídel. Během staletí však proběhla řada oprav. Při poslední opravě byla v kapli umístěna nová socha P. Marie Svatohostýnské.

Rozhledna s kaplí svatého Kříže

Rozhledna stojící na vrcholku Hostýna pochází z roku 1897 a nabízí úchvatný výhled na Bystřici pod Hostýnem a vzdálenější rovinu Hané.

Větrná elektrárna

Od roku 1994 je na vrcholku Hostýna v provozu větrná elektrárna.

Hřbitov

Hřbitov navazuje na Jurkovičovu křížovou cestu. Původně byl vytvořen pro 20 jednoduchých hrobů a postupně byl rozšiřován.

Svatohostýnské muzeum

Muzeum je umístěno v prostorách jedinečného Jurkovičova sálu v areálu poutních domů. Ve svých expozicích představuje historický vývoj Hostýna od prehistorie až po současnost. Na galerii je expozice přírodnin, flóry a fauny Hostýnských vrchů.

Sochy, pomníky

• Sochy sv. Cyrila a Metoděje
• Socha sv. Antonín, který káže rybám
• Socha Božského srdce Páně
• Socha sv. Anny
• Socha sv. Ambrože

Kaple sv. Cyrila a Metoděje, Radhošť

Hora Radhošť je dnes neodmyslitelně spojována s kaplí, která zde byla vystavěna nákladem 20 000 zlatých roku 1898. Již v roce 1862 byla na hoře uspořádána slavnost a na stavbu kaple se vybralo 120 zlatých. Znovu ožila myšlenka roku 1881, kdy se vybralo 500 zlatých. Roku 1888 daroval hrabě Kinský na stavbu kaple potřebný pozemek a zdivo. Nová sbírka byla uspořádána mezi lety 1889–1895 a vynesla 8000 zlatých. Malíř Adolf Liebscher namaloval u této příležitosti triptych „Valašská madona“, který vystavil na Národopisné výstavě v Praze. Výbor pro stavbu kaple koupil od malíře obraz v hodnotě 4000 zlatých za 800 zlatých. Zbytek věnoval malíř na kapli. Obraz byl vystavován v Čechách i na Moravě a vynesl 6000 zlatých. Dnes je originál obrazu umístěn v kostele sv. Martina.

Ke stavbě kaple bylo přikročeno roku 1896, základní kámen byl položen 5. července. Dne 11. září 1898 kapli posvětil olomoucký arcibiskup Theodor Kohn a byla odevzdána veřejnosti do užívání. Roku 1905 byl založen spolek Matice Radhošťská s cílem udržovat kapli. Z jeho popudu byla původní kamenná kaple v roce 1926 obložena šindelem a přistavěna zvonice. Frenštátský rodák sochař Albín Polášek, žijící v USA, věnoval Matici Radhošťské v roce 1930 sousoší svatého Cyrila a Metoděje, které nyní stojí před kaplí na hřebenu hory Radhošť. Roku 1951 byla Matice Radhošťská komunisty zrušena a její činnost obnovena až v roce 1994. Roku 1995 byla v kapli provedena nová elektroinstalace a roku 2003 byla ukončena kompletní rekonstrukce zvonice. Matice Radhošťská nechala také zhotovit nový obětní stůl z carrarského mramoru a nyní financuje rekonstrukci vitrážových oken. Celkové náklady na opravu kaple činily v letech 1995 – 2009 téměř pět miliónů korun.

Sousoší sv. Cyrila a Metoděje

Sousoší věnoval v roce 1930 Albín Polášek spolku Matice Radhošťská. Sousoší sv. Cyrila a Metoděje je pravým opakem sochy pohanského boha Radegasta. Vyzařuje z něj bratrství a touha po sjednocení. Žilnaté ruce ukazují, že oba jsou muži práce. V rozevřené knize, kterou drží sv. Cyril, čteme hlaholským písmem počátek evangelia sv. Jana:

„Na počátku bylo Slovo“. Sv. Metoděj ukazuje na písmo a pozdvihuje mezi glorioly trojramenný byzantský kříž.

Duté sousoší, 2,60 m vysoké a vážící 800 kg, je ulito z bronzu, čímž (oproti kameni) je vyjádřena vyšší a pozdější kultura. Zdvíhá se na žulovém podstavci vysokém 1,60 m za kaplí na místě, kde stával kamenný kříž. Obráceno je k východu, pohlíží na Radegasta na protější vyvýšenině a vítá příchozí.

Kamenný kříž

Na Radhošti byl postaven první kříž již v roce 1735. Tento byl dřevěný a nahrazen kamenným v roce 1805. Nechal jej postavit rožnovský měšťan Michal Janík. V roce 1808 byl kříž povalen v bouři a znovu postaven. Po přestavbě kaple byl v roce 1931 přemístěn před vchod do kaple a na jeho původní místo byla umístěna socha sv. Cyrila a Metoděje.

120 let Radhošťského zvonu

Zvony, zvláště zvony kostelní, se těší výjimečnému postavení mezi všemi ostatními výrobky lidských rukou. Jsou více než jen nástroje zvukové signalizace. Zrození nového zvonu se očekává s napětím a s radostí, zánik zvonu vzbuzuje smutek i pláč. Hlas zvonů provází v naší civilizaci člověka od křtu až po jeho smrt a pohřeb …..

Zvony, podobně jako lidé, dostávají jména. Pouze zvony mají své „křestní“ patrony, nesou jména světců, k jejich cti byly ulity a na jejich počest má znít každý úder jejich srdce. Zdá se být snadné uhádnout, jaké jméno nese nebo k čí poctě vznikl zvon pro zvonici kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti. Odpověď na tuto otázku je však přece jen trochu složitější, než bychom čekali. Na těle zvonu můžeme číst tento nápis:

Ke cti a chvále Boží, sv. apoštolů Cyrilla a Methoda, sv. Josefa Cal. věnovali manželé: Josef Cal. a Josefa Bumbala, majitelé továrny ve Frenštátě P/R L. P. 1986.

Zdroj: https://www.farnostfrenstat.cz/kaple-sv-cyrila-a-metodeje-na-radhosti/

Historie

Iniciativa k její výstavbě nevzešla od světské ani církevní vrchnosti, ale z lidu, jako projev vděku a úcty sv. Cyrilu a Metoději. Lidová zbožnost a tradice, podpořená i dobovým spisem historika J. J. Středovského z roku 1710 (Posvátné dějiny Moravy neboli Život sv. Cyrila a Metoděje), si spojovala tuto horu s údajnou návštěvou věrozvěstů, kteří zde měli osobně učinit přítrž pohanským obřadům.

Na historickém táboru lidu, v roce 1862 (kdy se na Radhošti navzdory nejistému deštivému počasí, zmatkům kolem data konání a přes nepřízeň úřadů sešlo na 15 000 lidí) zazněla poprvé výzva vztyčit na tomto místě sochy. sv. Cyrila a Metoděje. Později převážila myšlenka vybudovat zde rovnou kapli, ale konečné rozhodnutí bylo přijato až v roce 1881 na schůzi frenštátského spolku Občanská beseda. Stavba byla financována z darů a sbírek – stejně jako i všechny její pozdější opravy; proto právem přibyl v průběhu její poslední rekonstrukce v r. 2000 na jednom z mohutných stropních trámů ve zvonici kaple nápis „Valaši sobě“.

Kronikáři zaznamenali, že slavnostního vysvěcení kaple 11. září 1898 se účastnilo 50 kněží a na 30 tisíc věřících. K tak obrovské účasti lidí na tomto odlehlém a nesnadno dostupném místě jistě přispělo i to, že kapli osobně vysvětil tehdejší arcibiskup olomoucký Theodor Kohn, od jehož smrti letos uplyne 100 let. Tento neobyčejně schopný a pokrokový muž s pohnutým životním údělem nechal na vlastní náklady vybudovat už o rok dříve na vrcholu sousedního Velkého Javorníku turistickou chatu – útulnu. Pro naši kapli další vazba na počínající turistiku a obecně pozoruhodný počin, když si uvědomíme, že se tak stalo v době, kdy pro většinu obyvatel tohoto chudého horského kraje nebyla pěší chůze sváteční rekreací, ale každodenní nezbytností…

Také několik desítek metrů níže ve svahu pod kaplí stála útulna – obydlí, ve kterém nejdříve byli ubytováni stavební dělníci při budování kaple a později zde nacházeli zázemí, občerstvení i nocleh poutníci a turisté. Pro zájemce zde také byly k dispozici klíče od kaple. Tato historická útulna byla bohužel zničena v 70. letech minulého století při výstavbě vysílače, což je jistě škoda a ztráta a tehdy zřejmě i politicky motivovaný záměr, nicméně dnes si už na sebe kaple a nový vysílač do jisté míry „zvykly“ a v anténním stožáru tyčícím se spolu se siluetou kaple za sochami věrozvěstů můžeme vidět i výzvu aplikovanou do dnešní technické doby: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium“. Znovu jsem si tuto symboliku uvědomil letos 5. července (1915), kdy poutní mši sv. vysílala z Radhoště TV NOE…

Již 25 let po výstavbě kaple muselo být přikročeno k její zásadní rekonstrukci. Celá kamenná stavba byla oplášťována dřevěným šindelem a kolem jejího obvodu byl přistavěn nízký krytý dřevěný ochoz. Průčelí a vstup do kaple chrání dřevěná zvonice. Tak získala kaple svou dnešní nezaměnitelnou podobu a od té doby působí zvenčí dojmem celodřevěné stavby. Motiv a cíl těchto úprav však nebyl estetický, nýbrž technický – chránit porézní pískovcové zdivo a základy stavby před vodou z deště a sněhu.

Historie

Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Historie tohoto místa se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se připojil v roce 1990 také papež Jan Pavel II.

Zakladateli kláštera byli moravský markrabě Vladislav Jindřich s jeho bratrem Přemyslem Otakarem I. a olomoucký biskup Robert. Výstavba kostela byla zahájena patrně v letech 1210 – 1215. Jako většina cisterciáckých kostelů přijal patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. (Spolupatronát Cyrila a Metoděje byl připojen až v roce 1932 dekretem papeže Pia XI. Titulem bazilika byl kostel vyznamenán v roce 1928 z rozhodnutí papeže Pia XI.).

Původní románsko-gotická bazilikální stavba byla budována podle stavebních tradic cisterciáků, které charakterizovala krása prostých linií a střídmá výzdoba. Devadesát devět metrů dlouhá stavba byla rozvržena na půdorysu latinského kříže. Východní stranu uzavírala pětice apsid. V této podobě se kostel do dnešních časů nedochoval v důsledku tragických událostí, jež v průběhu dějin cisterciácký klášter postihly. V roce 1421 vypálili velehradské opatství moravští husité. Klášter 150 let chátral. Nesnadného úkolu obnovy se ujal až opat Ekard ze Schwoben ve druhé polovině 16. století. Středověkou podobu však kostel ztratil až v důsledku obrovského požáru, který v klášteře vypukl v roce 1681. V důsledku této pohromy byl kostel radikálně přestavěn. Stavba byla zkrácena o chrámové průčelí s románským ústupkovitým portálem a nahrazena novým, jemuž dominují dvě věže. Boční lodě baziliky byly přezděny příčkami s pilastry, a tak vzniklo 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Z křížení lodí byla snesena 100 metrů vysoká renesanční věž a byla nahrazena kupolí s nízkou věží zvanou lucerna. Nyní je tedy bazilika dlouhá 86 m. Přes radikální zásahy si kostel uchoval ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter románsko – gotické stavby.

V roce 1784 byl velehradský klášter zrušen Josefem II. Klášterní majetek byl rozchvácen, areál kláštera střídal majitele a klášterní kostel se stal kostelem farním. Stavba velmi chátrala a chyběly finanční prostředky na její údržbu. Obnovy se dočkal kostel v souvislosti se sílícím cyrilometodějským kultem . V rámci cyrilometodějských milénií v letech 1863 a 1885 se jej podařilo obnovit. Další rozvoj byl zabezpečen příchodem jezuitů na Velehrad v roce 1890. Za jejich správy byla stavba ve 20. letech a 30. letech 20. století zabezpečena proti vzlínání vlhkosti. SS tím souvisel objev velehradského podzemí, které bylo ještě před vypuknutím druhé světové války zpřístupněno veřejnosti. V letech 1935 – 1938 proběhlo restaurování interiéru kostela. Nástup totalitních režimů k moci celá desetiletí bránil rozvoji poutního místa, ačkoliv nejnutnější opravy (např. statické zajištění klenby a výměnu krovu a krytiny) se podařilo realizovat.
V roce 1990 se na Velehrad vrátili Jezuité a na Velehrad přicestoval papež Jan Pavel II. Od té doby probíhá pozvolná hmotná i duchovní obnova Velehradu, přičemž projekt Velehrad – centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy představuje její vyústění.

Zdroj: http://www.velehrad-iop.cz/dokument/Historie-baziliky-164/

Poutní místo Velehrad

Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Jeho historie se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Význam poutního místa Velehrad tedy nespočívá v místním, nýbrž myšlenkovém vztahu k středisku apoštolské působnosti slovanských věrozvěstů. Proto býval v minulosti nazýván „moravským Betlémem.“ A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se v roce 1990 připojil také blahoslavený papež Jan Pavel II. Přicházíme sem, abychom se dotkli svých kořenů a to nejen duchovních, nýbrž zvnitřněným způsobem i národních. Velehrad je vnímán také jako prostor k dialogu mezi kulturami Východu a Západu.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Původně pozdně románská stavba z první třetiny 13. století získala v důsledku válečných pohrom a zejména požáru v roce 1681 barokní podobu. V bohatě zdobené bazilice nacházíme několik spirituálních ohnisek, která by neměl žádný návštěvník tohoto posvátného prostoru minout: oltář, kolem kterého se setkávají křesťané při slavení liturgie, kaple Panny Marie Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem, hrob arcibiskupa Antonína Stojana v Královské kapli a nejnověji také nádhernými mozaikami zdobený sarkofág kardinála Tomáše Špidlíka SJ v presbytáři baziliky. Dále lze akcentovat sousoší sv. Cyrila a Metoděje na pravé straně od oltáře, které kanonizovalo vnímání podoby soluňských bratří v očích našich předků a obraz věrozvěstů od polského malíře Matejky darovaný pro baziliku v roce 1885.

Bývalý klášter cisterciáků

V komplexu klášterních budov sídlí Stojanovo gymnázium a Ústav sociální péče Vincentinum. Na informačním centru je možné si předem domluvit prohlídku Saly terreny s barokními freskami a Slovanského sálu, které se v prostorách bývalého kláštera nachází.

Sala terrena

Sala terrena velehradského kláštera byla vybudována v letech 1724 -1728 v rámci stavby nové prelatury kláštera. Sál je vyzdoben freskami zachycující čtvero ročních období formou alegorických postav a mytologických výjevů. Ty jsou doplněny o souvztažné biblické motivy.

Kostelík Zjevení Páně

“Cyrilka” je malý kostel postavený ve 13. století při klášterní bráně pro obyvatele předklášteří. V 19. století zpustl a k jeho obnově v neogotickém slohu došlo u příležitosti cyrilometodějského jubilea v roce 1863. V roce 1929 zde byl instalován ikonostas pro možnost sloužení východní liturgie. V současné době je kaple po generální rekonstrukci a jsou zde instalovány sezónní výstavy.

Velehradský dům sv. Cyrila a Metoděje

Bývalé hospodářské objekty velehradského kláštera. Jeho prostory jsou přístupné v rámci služeb, které tento objekt poskytuje (stálé expozice Velehradského muzea, cukrárna, knihkupectví).

Pozůstatky středověkého kláštera cisterciáků

Ambit, kapitulní síň, barokní krypty. Prostor je součástí nové expozice Velehrad na křižovatkách evropských dějin.

Soubor drobných sakrálních památek v bezprostřední blízkosti kláštera

Kaple sv. Vendelína se sochou světce od F. Hirnla, barokní mariánský sloup, sousoší sv. Bernarda a sv. Luitgardy od O. Schveigla, kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1715 u barokního mostu přes potok Salaška, sochy sv. Jana Nepomuckého při cestě ke hřbitovu a na obecním náměstí, socha Božího Syna u rozcestí mezi Velehradem a Modrou (možnost volné, individuální prohlídky). Velehradský hřbitov s hrobem Mons. Šrámka, velehradských cisterciáků, slavisty J. Vašici, řeholních sester, jezuitů a dalších osobnost.

Poutní cesta růžence vysoké výtvarné hodnoty s dvaceti náboženskými výjevy.

Nejvýznamnější velehradské akce:

• Národní cyrilometodějská pouť a Dny lidí dobré vůle (začátkem července)
• Hvězdicová pěší pouť a Hudební festival Šroubek (koncem srpna)
• Slovácké krojované hody (začátkem září)
• Výstava vín Cisterciácká pečeť (začátkem listopadu)
• Svatoštěpánský koncert s Hradišťanem (prosinec)

Zdroj: http://www.velehradinfo.cz/

KONCERT CIMBÁLOVÉ MUZIKY CIFRA

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje, Velehrad, Česká republika

Velehradskou bazilikou budou znít v nedělním podvečeru vánoční písně v podání cimbálové muziky Cifra a pěveckého sboru Viva la musica z hradišťského gymnázia. Zazní nejen vánoční koledy, ale také d