Zámek Moravský Krumlov
Do roku 2012 sídlila v zámku Moravský Krumlov slavná slovanská epopej, 20 monumentálních pláten Alfonse Muchy zobrazujících historii slovanského lidu a civilizace.
Zámek Moravský Krumlov Read More »
Do roku 2012 sídlila v zámku Moravský Krumlov slavná slovanská epopej, 20 monumentálních pláten Alfonse Muchy zobrazujících historii slovanského lidu a civilizace.
Zámek Moravský Krumlov Read More »
Cookie | Délka | Popis |
---|---|---|
cookielawinfo-checkbox-analytics | 11 months | This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Analytics". |
cookielawinfo-checkbox-functional | 11 months | The cookie is set by GDPR cookie consent to record the user consent for the cookies in the category "Functional". |
cookielawinfo-checkbox-necessary | 11 months | This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookies is used to store the user consent for the cookies in the category "Necessary". |
cookielawinfo-checkbox-others | 11 months | This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Other. |
cookielawinfo-checkbox-performance | 11 months | This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Performance". |
viewed_cookie_policy | 11 months | The cookie is set by the GDPR Cookie Consent plugin and is used to store whether or not user has consented to the use of cookies. It does not store any personal data. |
Opevnenie vzniklo na severnom brehu Váhu, presne nad prietokom Váhu cez západný okraj Žilinskej kotliny. Zo známych opevnení z doby rímskej je opevnenie v Divinke so spomenutou plochou 12 hektárov je najväčšie. Spolu s predpokladanými drevenými hradbami (bez valových úprav) mohla byžťcelková plocha opevnenia v Divinke až 100 – 150 hektárov a patrila by tak k najväčším v Európe. Spomedzi väčších severoslovenských hradísk. Iba na Veľkom vrchu v Divinke je doložené aj staroslovanské osídlenie. Tu asi mohol byť pôvodný kmeňový hrad antických Biessov a neskoršie, v dobe predveľkomoravskej, hlavný hrad severoslovenského kmeňa. Opevnenie vzniklo už v dobe halštatskej, (8 storočie pred Kristom). Sú tu už stopy osídlenia eneolitického (3300 rokov pred Kristom). Na južnom svahu Veľkého vrchu poznať na dvoch miestach umelo upravenú terasu, najskôr sídliskovú, ale nálezy odtiaľ nemáme.
Nálezy svedčia o tom, že severné Slovensko v slovanskom a veľkomoravskom období obýval slovanský kmeň s kmeňovým sídlom v Divinke na Veľkom vrchu. Okrem opevnenia v Divinke sa v blízkom okolí našlo ďalších sedem hradísk z toho istého obdobia postavených vo väčšine na pravej strane váhu, čím vlastne vytvárali opevnenú líniu na hraniciach s Kysucami. Pre územie osídlené týmto kmeňom bolo charakteristická pochovávanie do mohýl. Spálené zvyšky mŕtveho uložili na povrch zeme a zasypali mohylou. Kmeň a jeho územie sa po vzniku Veľkej Moravy stáva jej súčasťou.
Po zániku Veľkomoravskej ríše stáva sa toto územie na určitú dobu samostatným územím, ktoré nebolo pod vplyvom vytvárajúceho sa Uhorského kráľovstva i keď na krátke obdobia sa dostáva pod vplyv Poľského kráľovstva, alebo vznikajúceho českého kráľovstva. Toto územie bolo teda jediným slobodným zvyškom Veľkej Moravy v Karpatskej kotline.
Niektoré zdroje uvádzajú, že celé toto územie bolo zrejme už v časoch Veľkej Moravy organizované ako samostatný organizačný celok (župa) so sídlom v Divinke s krajinským i súdnym úradom. Hradisko v Divinke za predpokladu, že jeho veľkosť bola 150 ha by bolo jedno z najväčších v Európe.
Hora svatého Klimenta je jedním z duchovních míst, hluboce spjatých s historií Moravy.
První písemné zprávy o této hoře, ukryté v tichu rozlehlých Chřibských lesů, pocházejí teprve až ze 14. století.
Podle svědectví historických pramenů byla tato Hora dána před dávnými staletími králem Rastislavem svatému Konstantinu, Metodějovi a jejich žákům k rozjímavému životu. Ti zde nalezli místo ke kontemplaci, modlitbu i práci. V blízkosti chrámu byl vystaven monastýr, poustevna a byla zde také škola, středisko osvěty a výchovy. Jak praví Život Konstantina sepsaný pod vedením samotného arcibiskupa Metoděje: „Když přišel svatý Konstantin na Moravu, přijal ho Rastislav s velkou úctou a když shromáždil učedníky, oddal mu je na učení… a zanedlouho přeložil církevní řád, naučil je ranní službě boží, hodinkám, večerní, povečernici a mši a tam nechal učit také jiné nauky, gramatiku i muziku. I otevřely se, podle slov prorokových uši hluchých a poslouchali slova Písma, a jazyk zajíkavých se stal jasným …“.
Hora svatého Klimenta, daná pod ochranu římského papeže a mučedníka, patrona soluňské mise sv. Klimenta, jehož tělesné ostatky zde byly uchovány, tak byla střediskem zbožnosti a vzdělanosti. Zde byl také sv. Metodějem roku 884 dokončen překlad svatých knih a na svátek sv. Dimitrije sloužena slavná bohoslužba jako dík za poskytnutou milost a pomoc.
Z archeologických výzkumů je doloženo, že na této hoře v době velkomoravské v 9. století stála zděná kaple. O obytném prostoru z 9. století přináležejícím ke kapli se zmiňuje pouze Jindřich Wankl z Vlasteneckého muzejního spolku z Olomouce, který vedl výzkumy hradiska v letech 1885 – 1888 a který prý objevil základy samotného kláštera z doby cyrilometodějské, ale nijak blíže je nespecifikoval.
V roce 1903 až 1905 zde prováděl výzkumy brněnský poštovní oficiál R. Čechmánek, který uvádí v souvislosti s obytnými prostory, že mimo neúplných částí kláštera augustiniánského nic nenalezl.
R. Čechmánek však objevil v kostelní lodi společný hrob sedmi jedinců a v kněžišti za oltářem kosterní pozůstatky jednoho jedince, které byly hlavně místními nadšenci vydávány za kostru Metodějovu.
Antropologickou expertízou provedenou v roce 1950 Archeologickým ústavem ČSAV V Praze bylo staří kostry datováno dr. J. Chocholem do doby 13. až 15. století. Tím mýtus Metodějova pohřbu na hradisku sv. Klimenta padl.
Z dalších zajímavých nálezů v této lokalitě je nález zlatého solidu císaře Theofila z let 839 až 842 koryčanským rodákem Vítězslavem Glozou v roce 1912.
Na Hoře sv. Klimenta se nachází valová opevnění z východní strany až trojnásobná, která obepínají hradisko o ploše 16 ha. Na akropoli pak základy středověkého kostela, který z původní kaple z 9. století dostavěli brněnští augustiáni po roce 1358, a který existoval až do r. 1421, kdy tuto mnišskou komunitu napadli husité ze Strážnice. Po této pohromě už duchovní život na Hoře sv. Klimenta ustal. Kolem roku 1500 zde jako poustevník žil rytíř Smetana z Osvětiman.
Dále je zde dřevěná kaplička, kterou v roce 1964 postavili někteří koryčanští občané pod vedením P. Stanislava Straňáka, místo původní kaple z roku 1880, která stála v kněžišti základů kostela. Pak je zde zvonice sv. Gorazda, kterou v roce 1985 postavili členové Společenství svatého Gorazda a druhů – Živé dědictví. Také Zeyerova studánka nacházející se jihovýchodně pod úpatím hory nese od téhož roku jméno sv. Gorazda.
Zdroj: www.korycany.cz
Význam lokality stoupal v období předvelkomoravském, největšího rozkvětu však pevnost dosáhla za časů Velké Moravy. Tehdy se stala důležitým mocenským centrem celé jihozápadní Moravy. Patrně v 9. století bylo území nově opevněno za využití pozůstatků pozdně bronzové hradby. Nová fortifikace sestávala z příkopu (široký až 10 metrů, hluboký 3,4 metru, místy sekaný do skály) a mohutné hradby s dřevěnou konstrukcí z příčných i podélných břeven. Hradba měla přinejmenším v některých místech kamennou čelní plentu. Její součástí byly také srubové komory o rozměrech 3 × 3 metry. Celý opevněný areál měl rozlohu 20 ha, což jej řadí k největším velkomoravským hradům. Vnitřní hradbou a příkopem byl rozdělen na dvě poloviny – na západní předhradí a na vnitřní hrad ve východní části lokality. Přesná doba vzniku hradby zatím není určena. Dendrodata získaná z vnější (západní) hradby hovoří pro období po roce 881, vnitřní hradba vznikla patrně dříve.
Do dnešních dnů se zachovala jen krátké části valu i příkopu. Jejich větší část byla v průběhu času zničena zemědělskou a stavební činností, takže v terénu je jejich průběh už téměř neznatelný. Lépe dochované jsou jen jižní a východní úseky opevnění vnitřního hradu a malá část západní hradby předhradí.
Zánik opevnění spadá patrně do doby kolem roku 906, kdy bylo podle pozdní tradice Hradiště dobyto a vypáleno Maďary. Tomu odpovídají i výsledky archeologického průzkumu. Podle nich hradba zanikla při velikém požáru. Popisovanou událost datuje do první poloviny 10. století nález šperků, objevených spolu s nepohřbenou ženou-bojovnicí pod sesutým tělesem hradby.
I po vyvrácení Maďary přetrvávalo na Hradišti osídlení a lokalitě také zůstalo její dominantní postavení v oblasti. Tak tomu bylo i po připojení Moravy k přemyslovským Čechám. Teprve na konci 11. století byl nedaleko, na protější straně Gránického údolí, vybudován knížetem Konrádem I. a jeho synem Litoldem nový, menší hrad, na jehož předpolí postupně vzniklo středověké město Znojmo. Nový přemyslovský hrad převzal správní funkci a význam Hradiště coby světského centra tak zanikl. Zůstala mu však ještě dlouho funkce střediska církevního – hradišťský kostel je jako hlavní „znojemský kostel“ zmíněn v listinách olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z třetiny 12. století, při kostele sídlil panovníkem dosazovaný probošt. Hradišťští probošti se jako královští kancléři zviditelnili při povýšení Znojma na královské město (1222/1226). Funkci hlavního městského chrámu však na sebe stáhl chrám sv. Mikuláše, Hradiště do městské lokace zahrnuto nebylo. Roku 1240 daroval král Václav I. Hradiště řádu křižovníků s červenou hvězdou. Ti nechali brzy přestavět velkomoravskou rotundu sv. Hippolyta na gotický kostel. Za husitských válek bylo proboštství vypáleno. Z významných osobností tu v hodnosti probošta působil působil Martin Medek z Mohelnice (1577–1581) či matematik a astrolog Mikuláš Kozař z Kozařova (1585–1616).
V období stavovského povstání dobyl proboštství hrabě Thurn, který jej předal do správy nejvyššího zemského sudího na Moravě Viléma z Roupova. Z popela třicetileté války Hradiště vyvedli probošt Gerhard ze Sclessinu a jeho synovec Tomáš ze Sclessinu, oba byli dříve apoštolští protonotáři, rodem z Lutychu. Za probošta Jana Jiřího Hauera roku 1759 zde zemřel litoměřický biskup Mořic Adolf Sasko-Žíčský, který zde nalezl útočiště v době sedmileté války. Peníze složené za jeho pobyt (azyl) v budově proboštství umožnily realizovat barokní přestavbu kostela sv. Hippolyta s přizváním předního pozdněbarokního malířského mistra Franze Antona Maulbertsche.
Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Historie tohoto místa se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se připojil v roce 1990 také papež Jan Pavel II.
Zakladateli kláštera byli moravský markrabě Vladislav Jindřich s jeho bratrem Přemyslem Otakarem I. a olomoucký biskup Robert. Výstavba kostela byla zahájena patrně v letech 1210 – 1215. Jako většina cisterciáckých kostelů přijal patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. (Spolupatronát Cyrila a Metoděje byl připojen až v roce 1932 dekretem papeže Pia XI. Titulem bazilika byl kostel vyznamenán v roce 1928 z rozhodnutí papeže Pia XI.).
Původní románsko-gotická bazilikální stavba byla budována podle stavebních tradic cisterciáků, které charakterizovala krása prostých linií a střídmá výzdoba. Devadesát devět metrů dlouhá stavba byla rozvržena na půdorysu latinského kříže. Východní stranu uzavírala pětice apsid. V této podobě se kostel do dnešních časů nedochoval v důsledku tragických událostí, jež v průběhu dějin cisterciácký klášter postihly. V roce 1421 vypálili velehradské opatství moravští husité. Klášter 150 let chátral. Nesnadného úkolu obnovy se ujal až opat Ekard ze Schwoben ve druhé polovině 16. století. Středověkou podobu však kostel ztratil až v důsledku obrovského požáru, který v klášteře vypukl v roce 1681. V důsledku této pohromy byl kostel radikálně přestavěn. Stavba byla zkrácena o chrámové průčelí s románským ústupkovitým portálem a nahrazena novým, jemuž dominují dvě věže. Boční lodě baziliky byly přezděny příčkami s pilastry, a tak vzniklo 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Z křížení lodí byla snesena 100 metrů vysoká renesanční věž a byla nahrazena kupolí s nízkou věží zvanou lucerna. Nyní je tedy bazilika dlouhá 86 m. Přes radikální zásahy si kostel uchoval ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter románsko – gotické stavby.
V roce 1784 byl velehradský klášter zrušen Josefem II. Klášterní majetek byl rozchvácen, areál kláštera střídal majitele a klášterní kostel se stal kostelem farním. Stavba velmi chátrala a chyběly finanční prostředky na její údržbu. Obnovy se dočkal kostel v souvislosti se sílícím cyrilometodějským kultem . V rámci cyrilometodějských milénií v letech 1863 a 1885 se jej podařilo obnovit. Další rozvoj byl zabezpečen příchodem jezuitů na Velehrad v roce 1890. Za jejich správy byla stavba ve 20. letech a 30. letech 20. století zabezpečena proti vzlínání vlhkosti. SS tím souvisel objev velehradského podzemí, které bylo ještě před vypuknutím druhé světové války zpřístupněno veřejnosti. V letech 1935 – 1938 proběhlo restaurování interiéru kostela. Nástup totalitních režimů k moci celá desetiletí bránil rozvoji poutního místa, ačkoliv nejnutnější opravy (např. statické zajištění klenby a výměnu krovu a krytiny) se podařilo realizovat.
V roce 1990 se na Velehrad vrátili Jezuité a na Velehrad přicestoval papež Jan Pavel II. Od té doby probíhá pozvolná hmotná i duchovní obnova Velehradu, přičemž projekt Velehrad – centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy představuje její vyústění.
Zdroj: www.velehrad-iop.cz
Hradisko „Ostrá skala“ (812 m.n.m.) je situované na vápencovom brale východne od „Tupej skaly“. Z východnej a južnej strany ho chránia bralnaté steny s výškou 50-60 m. Sídliskovo vhodná plocha je v SZ časti, odkiaľ je aj prístupová cesta. Najstaršie osídlenie je tu zachytené v podobe kolových jám, ktoré datovala keramika do mladšieho obdobia badenskej kultúry.
Spolu s polohou „Trniny“ nad Dolným Kubínom je to druhé výšinné sídlisko z eneolitu na Orave. Po zničení halštatského hradiska na „Tupej skale“ sa tu nakrátko presunulo osídlenie, doložené keramickými zlomkami v sekundárnej polohe. V dobe laténskej – púchovská kultúra, tu vybudovali opevnený hrádok, chránený kameno-hlinitým valom s výškou 3,5 m a palisádou. Vnútorná plocha bola rozčlenená na tri časti, pričom akropola bola ohradená valom s roštovou konštrukciou. Osídlenie tu pokračovalo aj v rímskej fáze púchovskej kultúry. Na ploche sa našla typická laténska keramika, vrátane maľovaných nádob, železné spony, náradie. Z 19. storočia pochádzajú tri zlaté keltské statéry, nález bronzového ramienka na váhy naznačuje možnosť výroby mincí. Výnimočným nálezom je depot 40 železných predmetov datovaný do 4. storočia – do tzv. severokarpatskej skupiny neskorej doby rímskej, ktorý spolu s nálezmi keramiky dokazuje že na počiatku sťahovania národov tu jestvovalo menšie sídlisko Významné postavenie mala lokalita aj v slovanskom období, kedy tu vybudovali veľkomoravské hradisko. Železné ostrohy datujú toto osídlenie už do blatnicko-mikulčického horizontu, na prelom 8.-9. stor.
Zdroj: www.archeologiask.sk
Ostrú skalu ako výhodnú strategickú polohu pre vybudovanie opevnenia objavili opäť v 9. storočí n.l. naši predkovia Slovania, ktorí na hradisku opäť obnovili opevnenia a vybudovali nové obydlia. Slovanský opevňovací systém v závere 8. stor. a v 9. stor. využil zvyšky fortifikácií z predchádzajúcich období. Rovnako sa nadviazalo na staršiu úpravu vnútorného priestoru hradiska, keď sa palisádovou ohradou rozdelilo opevnené sídlisko na tri nádvoria s rozlohou približne 1,5-2 ha. Val, v pôdoryse majúci tvar nesymetrickej podkovy, chránil najvyššiu sídliskovú plochu s rozlohou 2500 m2. Val má svoj pôvod v dobe laténskej, pričom Slovania ho navŕšili a vsadili doň drevenú ohradu.
Z prelomu 8. a 9. stor. pochádza kultúrna vrstva, zahĺbené obydlie s pecou a ďalšie sídliskové objekty s ohniskami. Z nálezov treba spomenúť tri ostrohy, kosy, kovania vedierok, nože, sekery, britvy a zbrane. Z mladšieho obdobia, časovo zaradeného do 10. stor. až na prelom 12./13. stor., boli v pôdoryse rozpoznané príbytky so zrubovou konštrukciou (zuholnatené zvyšky drevených trámov). Opevnené sídlisko pravdepodobne v prvom časovom horizonte plnilo centrálnu správnu funkciu v regióne. Na základe dlhodobo prebiehajúceho prehodnocovania nálezovej situácie (železné predmety – zbrane, výstroj koňa) je už preukázaná kontinuita osídlenia od druhej polovice 9. stor. až do 10. stor. Išlo o obdobie medzi oboma najdôležitejšími medzníkmi včasnostredovekého využitia tejto lokality. Nedosahuje však takú intenzitu ako v oboch dominantných časových úsekoch.
Zdroj: www.hradiska.sk
Už v rokoch 1890 a 1895 preskúmal smolenický farár N. Sándorfi polohu Molpír na východnom výbežku Malých Karpát. Zistil opevnenie troma obrannými múrmi, praveké osídlenie, preskúmal 23 hrobov stredodunajskej mohylovej kultúry zväčša s mohylovým násypom. Hrobový inventár už predstavuje klasickú mohylovú kultúru, s mečom s jazykovitou rukoväťou (typ Smolenice – Szombor) a ihlicou s pečatidlovou hlavicou. Vo výskume mohylníka pokračoval v rokoch 1970 – 72 AÚ SAV (Siegrid Dušeková), odokryla 15 mohýl s 51 birituálnymi hrobmi, urnové a kostrové hroby mali početné keramické a bronzové (britvy, šperky, nože) prídavky, dokonca sa našli aj zlaté drôtiky. Zo slovanského obdobia pochádza niekoľko mohýl a viaceré nálezy z predveľkomoravského odbobia.
Hradisko kalenderberskej kultúry bolo v rokoch 1963 – 71 systematicky skúmané AÚ SAV (Mikuláš Dušek, od 1967 so Siegrid Dušekovou). Celý jeho areál možno rozdeliť do troch priestorov, dvoch predhradí a akropoly, s celkovou rozlohou 12 ha. Konštrukcia fortifikácie bola nadpriemerne vyspelá: 2 m široký val mal po oboch stranách na sucho kladené kamenné múry široké 0,5 m s kamennohlinitou výplňou uprostred. Múr akropoly bol spevnený drevenou komorovou konštrukciou, jeho brána z kameňa bola zosilnená štvorbokými vežami a chránená zboku oválnym bastiónom.
Už v rokoch 1890 a 1895 skúmal smolenický farár N. Sándorfi polohu Molpír na východnom výbežku Malých Karpát. Našiel opevnenie s tromi obrannými valmi, praveké sídlisko a preskúmal 23 hrobov stredodunajskej mohylovej kultúry, väčšinou s mohylovými násypmi. V hrobovom inventári je zastúpená už klasická mohylová kultúra s mečom s jazykovitou rukoväťou (typ Smolenice - Szombor) a ihlicou s pečatnou hlavicou. Vo výskume mohyly pokračoval v rokoch 1970-72 Archeologický ústav SAV (Siegrid Dušeková); odkryla 15 mohylových hrobov s 51 birituálnymi hrobmi; urnové a kostrové hroby mali početné keramické a bronzové (britvy, šperky, nože) prídavky, našli sa aj zlaté drôtiky. Zo slovanského obdobia pochádza niekoľko mohýl a niekoľko nálezov z predveľkomoravského obdobia.
V rokoch 1963-71 lokalitu kalenderberskej kultúry systematicky skúmal Mikuláš Dušek (od roku 1967 so Siegridom Dušekom). Celú lokalitu možno rozdeliť na tri areály, dve predhradia a akropolu, s celkovou rozlohou 12 ha. Konštrukcia opevnenia bola nadpriemerná: val široký 2 m mal po oboch stranách na sucho kladené kamenné múry široké 0,5 m, v strede s kamenno-hlinitou výplňou. Múr akropoly bol spevnený drevenou komorovou konštrukciou, jeho kamenná brána bola spevnená štvorbokými vežami a z boku chránená oválnou baštou.
Obývané bolo len horné predhradie a akropola, domy usporiadané do uličného systému stáli na umelých terasách. Akropola bola vybudovaná aj na vnútornej strane pozdĺž opevnenia. Boli 6 - 10 m dlhé, asi 3 m široké, jedno-, dvoj- a trojizbové. Boli postavené srubovou konštrukciou na kamenných stenách, steny boli z oboch strán omietnuté hlinou a podobne bola upravená aj podlaha, niekedy vyložená plochými kameňmi. Vykurovanie zabezpečovali jednoduché ohniská a kupolové pece. Mimo domov na akropole sa nachádzalo 6 pecí, pravdepodobne pod dreveným prístreškom, ktoré slúžili na pečenie chleba. V ďalšej peci susediacej s jedným z domov sa nachádzali zvyšky taviacej pece a železná lupa - ide o najstaršiu železnú pec na našom území. Na akropole sa nachádzala aj cisterna (35,5 x 5,5 x 1,5 m) vytesaná do skaly, ktorá pravdepodobne slúžila na iný účel (steny vymazané hlinou). Do skaly bolo vytesané kultové miesto, tzv. chrám (202 x 6 m). Obsahovalo tri červeno vypálené obetné oltáre, lebku a kosti dieťaťa vo veku asi 2 rokov, zlomené modly v tvare polmesiaca a geometrické modly v podobe tkáčskych závaží na ihly. Ďalším dôkazom kultu je stavebná obetina v základoch jedného domu.
Ekonomika osady bola založená na remeselnej výrobe (okrem železiarstva (nástroje, zbrane, nože) odlievanie bronzu (tégliky), výroba kamenných žarnovov, tkáčstvo) a obchode. Kontakt s vyspelým juhohalštatským svetom dokladajú loďkovité spony, ihlice, jantárové a sklené perly i napodobneniny bronzových nádob v keramike.
Zánik hradiska súvisí s množstvom kovových streliek z vnútornej aj vonkajšej strany valov, jedinou obeťou vojenského konfliktu je však obranca zabitý v tretej bráne. Útočníci používali tie isté strelky ako obrancovia. Zánik teda nepriniesli útočníci z východu, ale vzájomné konflikty domácich skupín medzi rokmi 570 – 560 p.n.l., súvisiace pravdepodobne so vznikajúcou kultúrou kočovníkov v karpatskej kotline, označovanej ako kultúra Vekerzug. Ohlasmi jej vzniku sú aj prvé predmety zdobené odlišným (zverným) štýlom, ktoré nachádzame v najmladších vrstvách hradiska.
Na lokalite sa uskutočnila pamiatková obnova a prezentácia častí opevnenia, brány, kultového objektu a cisterny. O jednotlivých objektoch návštevníkov informuje text na tabuliach tvoriacich súčasť náučného chodníka.
Zdroj: smolenice.com
Hradisko objavil v 19.storočí slovenský bádateľ Anton Intibus, písal o ňom v roku 1856. Ďalší prieskum vykonal koncom 90.rokov 20.storočia Štefan Meliš. Nachádzajú sa tu mohutné valy hradiska (dve uzavreté valové opevnenia, oddelené hlbšou úžľabinou). Nachádzajú sa tu dve hradiská s celkovou plochou asi 2,6ha (2,03ha a 0,58ha). Hradisko sa nachádza na ostrožnom výbežku vrchu Svrčinovec /759,7m/ bezprostredne nad osadou Riedka na sútoku Strážovského a Bieleho potoka v katastri obce Pružina.
Väčšie z obidvoch hradísk na severovýchodnej strane terasy, mierne sa zvažujúcej na severozápad, má vonkajší obvod 611m a rozlohu približne 2,03ha. Opevnenie tvorí na severozápadnej, juhozápadnej a juhovýchodnej strane mohutný súvislý val (dĺžka 260m, šírka v korune 3-4m a výška 1,5-7m). Nižší nadzemný val (dĺžka 20m) je aj v severnom výbežku hradiska. Na juhovýchodnej strane valu je plytká priekopa (dĺžka 90m, šírka 0,8-1m). Menšia priekopa lemuje val aj z vnútornej strany v západnom oblúku opevnenia (dĺžka 30m). Zvyšok obvodu hradiska v dĺžke asi 330m tvorí hrana plošiny so strmými skalnatými svahmi. Prirodzený val je na niekoľkých miestach spevnený kamennými opornými múrikmi. Opevnenie je prerušené na 4 miestach, ide pravdepodobne o vstupné brány. V juhovýchodnej zalesnenej časti hradiska sú tri stupňovité terasy, pravdepodobne akropola. Pri juhozápadnom oblúku valu sa nachádza opracovaná skala s rozmermi asi 3x2x0,7m a pravdepodobne sa tu nachádzalo obetisko.
Areál s obvodom 305m a rozlohou asi 0,58ha. Leží v juhozápadnom výbežku terasy. Rozdelenie hradiska na dve časti pravdepodobne spôsobila konfigurácia terénu (nárazové prudké vody zo severného svahu Svrčinovca zrejme narúšali val. Rovná horná plocha hradiska bola vybudovaná umelo. Zo západu a severozápadu ju chránia strmé skalné svahy, severovýchodná strana bola zemitá a preto je dnes roztiahnutá do mierneho svahu. Na juhovýchodnej strane chráni plošinu výrazný val (dĺžka 70m, šírka 3-4m a výška 1-1,5m), na západnej strane ukončený výstupkom (pravdepodobne veža alebo brána). Za ním z rohu hradiska zreteľne vystupuje cesta. Podobný výstupok je aj v protiľahlom rohu opevnenia nad výmoľom, oddeľujúcim hradiská.
Na hradiskách sa našli viaceré črepy z 9.storočia (slovanské z obdobia Veľkej Moravy), ale aj črepy z púchovskej kultúry z neskorej laténskej doby. Predpokladá sa tu existencia výrobných objektov (nálezy železnej trosky pri východnom vale neďaleko východnej brány opevnenia). Keďže sa pri sondovaní opevnenia nepodarilo zistiť kultúrnu vrstvu, predpokladá sa, že ide pravdepodobne o refúgium (hradisko, ktoré si Slovania postavili – resp. vo včasnom stredoveku obnovili, aby sa v čase nebezpečenstva mali kam uchýliť pred nepriateľom).
Zdroj: krizom-krazom.eu
In 2006, the municipality of Majcichov commemorated the 740th anniversary (1266) of its first written mention, although its existence dates back to 35 000 years B.C. For this anniversary, the municipality published a book by Adriana Račková – Traditions and Songs from Majcichov and a commemorative plaque to the local dean and parish priest, Konstantin Hurban, was unveiled at the local grocery store, COOP Jednota.
Archaeological findings indicate that prehistoric man lived in the area of present-day Majcichov as early as the Early Stone Age ( 35 000 – 8 000 years B.C. ). In the literature, the hillfort of Majcichov from the Early Stone Age ( 5 000 – 3 000 B.C. ) is more often mentioned. In this context, the settlement of the people with the culture of volute pottery is mentioned. The most frequent traces of ancestors of Majcichov people are found in the Bronze Age (from 1900 – 700 BC), it is the Lusatian and Velatian culture. In the older Iron Age (from 700 – 300 BC) there is a known settlement south of Majcichov, already in the cadastre of the municipality of Hoste, in the locality of Malý háj (Little Grove). At the turn of the 5th and 6th century AD, Slavs settled here. The preserved traces include a settlement with Prague-type pottery.
From the 9th century there is a known Great Moravian protective hillfort in Majcichov from the local part of Palaj to the Vlčkovský grove, which had an area of 3 ha. Archaeological research of this hillfort was carried out by the Institute of Archaeology of the Slovak Academy of Sciences in Nitra in the 1960s and at the beginning of the 21st century. Researches claim that the area could be as large as 9 ha. The hillfort was located at an important trade crossroads. It is very likely that Majcichov already existed in this period under the name of Majtech as a small settlement on the local upper street below the church today. A watchtower probably stood on the site of the church. A whole network of service settlements was formed around the Majcichov settlement. In this period, the Majcichov inhabitants embraced Christianity, which was also consolidated by the old Hungarians within the Hungarian state after the settlement’s demise, as evidenced again by the many Hungarian names – Farkašín (Vlčkovce), Majthény (Majcichov)
Although Majcichov together with the church is documented in writing from 1266 as evidenced by the minutes of the Nitra Chapter (stored in Hungary in the Nitra archive, from the above it is certain that the village existed much earlier)
The life of Majcichov was influenced by the Elephanthy family from Lefantiovce near Nitra, King Sigismund of Luxemburg, the Thurz family, Františl Ujlaky- Bishop of Rába, the Wofgang family, the Báthory family, the Stupava estate, the Szegédivo family (they built a lighthouse and four large cellars on the place where the KD stands today), Stiavnica manor, Bencsics, Gudics, Abrahámfy, Farkas, Esterházi (from their period there was an early manor house, which was demolished due to its unsatisfactory condition), Szegeli (they gave the monstrance to the church, the emperor to the chapel in the cemetery, which is from 1697). In the Jan Palárik Memorial Room there is a painting representing the so-called Peace of Majcichov, which symbolises the end of the Imperial-Curonian Wars.
From the first half of the 18th century, the crypts of the Andreanskis and Szegedi family are located under the church. In the 18th century, the Andraszi family were among the owners of the municipality (statue of St. Barbara 1750, cross in front of the church 1747).
Zdroj: www.majcichov.sk
The oldest traces of sporadic settlement on the site of the later hillfort date back to the Paleolithic and Neolithic periods. The foundation of the first settlement at Kostolc occurred in the Younger Bronze Age (1300-1100 BC). Members of the Velatic culture built a massive, 120 m long neck mound on the northern side of the site and dug a ditch in front of it. Archaeological research carried out in 1968-1972 and 1975 confirmed that the inhabitants of the hillfort were engaged in bronze casting. This is confirmed by the discovery of mould casters and a large number of bronze objects.
The hillfort was reoccupied in the 2nd and 3rd centuries. and then by the Slavs in the 9th century, at the time of the Great Moravian Empire. The Slavic settlement at Kostolc was preceded by the settlement at Pobedim. It was destroyed in the 1st half of the 9th century, probably as a result of the expansion of Prince Mojmir in the territory of today’s Slovakia in the years 830-833. The hillfort at Kostolc was settled around 850, it was in the form of a great manor with an area of approximately 0.5 ha. For its defence, an older rampart and a Bronze Age moat were used. A wooden palisade was built on top of the rampart. A stone rotunda with an apse stood inside the hillfort.
The courtyard disappeared sometime in the middle of the 10th century. The rotunda a little later. From the end of the 10th century to the 14th century, the surroundings of the rotunda served as a cemetery. It is estimated that up to 1900 people were buried here during this time. Around the middle of the 15th century the hillfort served as a Hussite military camp. Burials were made here again in the modern period from the last third of the 16th century to the second third of the 19th century. There are approximately 340-360 burials.
Zdroj: www.hrady.cz
Branč Castle – history
In the southeast of the castle is the location of the Old Castle, where there is a hillfort, which apparently disappeared after the construction of Branč Castle in the 13th century. The exact dating of the hillfort is not clear. It was already inhabited in the Middle Eneolithic by the culture with channeled pottery, later in the Lusatian culture, and also in the 8th to 9th centuries.
The ruins of Branč Castle are located on the hill of the same name in the Myjava Hills above Podzámok, a local part of the village of Podbranč. The oldest written mention dates back to 1317. The castle covers an area of about 7,500 m2, at an altitude of 480 m above sea level. As the castle stood on a relatively easily accessible hill, its defences were constantly improved. The main entrance to the lower castle is from the east. The entrance to the castle was guarded by two bastions of outer fortifications. Opposite the main entrance is the three-quarter gun bastion of the middle castle, protecting the entrance area from the enemy by firing cannons and small arms. The perimeter walls of the lower castle are interrupted in four places by semicircular bastions.
The castle is divided into two main parts: the lower castle and the middle castle. The middle castle is separated from the lower castle by a distinctly dry deep moat, which increased the natural height of the fortifications of the middle castle. The entrance to the middle castle was originally in the corner (opposite the monument). Even where the ground was level (where there was no moat, but the ground was covered by the fall of the upper and middle castle), the attackers had to cross 80 m of uncovered space (the moat) under direct fire from the castle defenders.
The middle castle is functionally divided into 2 parts: the northern courtyard of the middle castle and the residential palace part. From the courtyard (by the monument) a staircase led up to the atrium courtyard and to the individual rooms. There were 40 rooms – 15 on the ground floor, 20 on the first floor and 5 on the second floor. There was a castle well in the western courtyard of the lower castle (near the monument). There was also an older well in the courtyard of the middle castle (near the only accessible room).
The castle was built by Magister Aba of Hlohovec between 1251 – 1297. This dating was determined by archaeological research – according to the discovery of coins with the years 1251 – 1261. In the following years the castle changed 40 owners. In 1309 the castle was acquired by Matúš Čák Trenčiansky, for a short period of time the castle was also owned by the Czech King John of Luxemburg, in 1394 by Sigismund of Luxemburg. After this year, the reconstruction of the middle castle dates back to the same year. The result was a typical Gothic rock castle with an assault tower, palace, chapel and in the south-eastern corner of the central castle a high fortified perimeter wall.
In the 16th century, the castle became the property of František Nyáry, who married the daughter of the castle lord Korlátko (Cerová), and the last members of the Nyáry family lived there with the whole family, who built a new manor house in Sobotiště (on the square) and gradually moved there with the furnishings. It was a more comfortable residence for them. The castle remained abandoned and fell into disrepair. During the Turkish wars it served as a refuge for the surrounding population, and in the period 1674-1675 it was a temporary prison for Protestant priests who were sentenced to galleys by the Bratislava court. They died in the pits (prison around the perimeter of the wall). This event is commemorated by a memorial and annual services at the castle.
As the castle was abandoned, it was easily attacked and burned by the Turks and the castle remains so to this day.
In 1968 Pamiatkostav Žilina carried out a monument restoration of the castle, which was not completed. Archaeological research has been carried out since 1978. During five seasons, in the uncovered buried rooms, in the individual layers, articles of stone architecture from windows, doors were found; furthermore, shards of majolica, pots and stoves were found. Interesting finds included a decorative stone Renaissance cornice with a shield bearing the date of the completion of the castle reconstruction in 1539 and the monogram of the castle’s owner, František Nyáry. Furthermore, a set of pillars, wooden parts from the original castle, an iron arrow, 2 bullets, an old knife, bronze needles, various kinds of buttons, fittings, a key from a jewellery box and a copper cedi were found.
The Benedictine monastery in Rajhrad is the oldest monastery in Moravia and one of the oldest Moravian religious institutions. According to legend, a Basilian monastery, founded by St. Cyril, should have existed here as early as the 10th century. In 1045, the Bohemian prince Břetislav I gave the Břevnov monastery an abandoned castle called Rajhrad and founded the monastery (cella) of Saints Peter and Paul there. Three years later, on 26 November 1048, the cella was transformed into a real monastery, which was subordinated to the Abbey of Brevnov.
The monastery, founded on the site of a Greco-Moravian fortress perhaps as early as the 8th century, was plundered many times in the following centuries. In 1311, King John of Luxembourg and Duke Friedrich of Austria visited the monastery. During the Hussite storms, monks from many destroyed monasteries took refuge in Rajhrad.
The monastery retained its Romanesque appearance until the beginning of the 18th century, but the condition of the buildings was unsatisfactory. Therefore, the then provost Antonín Pirmus undertook a complete and generous reconstruction. In 1718, Pirmus, known as the second founder of the monastery, entrusted the design work to Jan Blažej Santini Aichl, who designed four quadrants surrounding the church of Saints Peter and Paul: a prelature, a convent and two farmyards. In 1722 the construction of the church began, the convent buildings were in use from 1755 and the whole complex was completed in 1840.
The importance of the monastery grew throughout the Middle Ages. In 1234, Margrave Premysl granted the monastery substantial freedoms. King John of Luxembourg granted the monastery’s superiors the right of throat in 1327 and Charles IV confirmed Břetislav’s privileges. From 1540 the abbots of Rajhrad sat in the Moravian Provincial Assembly. The right of pontificalia was granted to the provosts by Pope Inocent IX in 1687 and since then they were allowed to wear a mitre, cross, ring and scepter. The monks of Rajhrad achieved total independence in 1813, when the abbey was elevated to the status of an abbey by Emperor Francis I.
The Benedictine monastery of Rajhrad gradually became a renowned centre of learning. Already in the 14th century, the abbot John II and the monk Peter, who also drew beautiful initials, stood out in literature. Many manuscripts were left behind by Prior Leo (+1419), Prior Placentinus (+1638), Prior Celestin Arlet (+1683) and many others. The greatest growth of the monastery took place in the 18th and 19th centuries, when it became famous for its expanding library and for the scientific activities of Bonaventura Pitre – the confessor of Maria Theresa, Dr. Gregory Volny, Dr. Beda Dudik, Dr. Maurus Kinter and other educated Benedictines of Rajhrad.
The entire 20th century was almost devastating for the Benedictines, but the darkest period for the monastery came shortly after the communist takeover. On the night of 13-14 April 1950, all the male religious orders in the country were raided by the People’s Militia and StB units as part of “Action K”. The religious were interned and their property was forfeited to the state. Various units of the Czechoslovak People’s Army then took turns in the Benedictine monastery in Rajhrad.
In 1990, the devastated buildings were returned to the order, which, with the support of many institutions, funds and donors, is gradually reconstructing the entire complex. In 2005, the Memorial of Literature in Moravia was opened here, which manages the famous Benedictine library with 65,000 volumes of books. The monastery is coming back to life after a forty-year hiatus and thus continues the almost thousand-year history of the Benedictine community in Rajhrad.
Šaštín is old-famous in the history of Slovak nation and its history dates back to the arrival of our faithful saints Cyril and Methodius to the old homeland of the Slovaks. It was an important fortress for the protection of trade routes at the crossroads of the Danube, Bohemian and Znojmo roads. The name of the castle and the settlement comes from the words “Šášie” and “Tín” – which means: castle of cut trees. It was built by the river Myjava, in marshy terrain. The castle was the seat of the county governors and the archdeaconate – representatives of the bishop. The Šaštín archdeaconate administered the deaconates from Moravský Ján to Čachtice. Thus, Šaštín was always the seat of both the dean and the archdeacon, who resided in the castle. The first church – the castle chapel – was probably located there. The first written mention is from 1204, when Imrich II gave the Győr family a property named “Sassin”. Later, the property was acquired by Imrich Czobor I. His son Imrich Czobor II settled here permanently. From the castle, sentries were sent out, guards, so called. Spekulatores were sent out to guard the roads and report dangers.
The veneration of the Virgin Mary of the Seven Sorrows among the Slovaks began with the adoption of Christianity by the faithful saints Cyril and Methodius. The people built chapels and temples in her honour. Similarly, near Šaštín, near the castle, a picture of the Mother of God hung on a tree.
1564 – The beginning of pilgrimage. In this year Angelika Bakičová, the wife of Count Imrich Czobor, the owner of the Šaštín estate, had a statue of the Seven Sorrows made as a fulfillment of a promise to hear her in her family’s troubles. Angelica asked for the help of the Seven Sorrows for her image. The statue was placed for public veneration in the triangular chapel that stands there to this day.
1654 – During the Turkish Wars, the statue of Our Lady of the Seven Sorrows was taken to a nearby castle and kept in the chapel of St. Imrich. Here it remained until the beginning of the 18th century.
1710 – The statue was placed in the chapel again. It was greatly venerated by the people and many miraculous healings of body and soul took place. Therefore, an investigation into them was started.
1732 – On 25 August, the statue was transferred to the Loreto chapel near the church in the square. The Archbishop of Esztergom, Imrich Eszterházy, appointed a commission of inquiry headed by the canon of Esztergom, Juraj Agnelý, a native of Šastina. The commission examined 726 miraculous cases, which were reinvestigated by the commission in Bratislava. – On 10 November, in the presence of many clergymen and 20,000 pilgrims, the statue was solemnly declared miraculous and reinstalled in the triangular chapel. At that time, Holy Mass was celebrated for the first time at this place. The statue was entrusted to the care of the parish priest of Šastina, Ján Schon.
1733 – The provincial of the Pauline Order, František Rosa, forced the statue to come under their care. The Paulines came to Šaštín on 2 April. They undertook to build a pilgrimage church and a monastery.
1736 – 16 July, the foundation stone was consecrated. Construction work began under the direction of Jan Damiani, a builder from Vienna. Later the construction was led by Matej Vépy.
1748 – The building and the roof over the church were completed and in 1751 the monastery was roofed.
1757 – The church was painted by Jean Joseph Chamant with beautiful frescoes on the ceiling and above the side altars.
1760 – The interior decoration of the church continues according to the design of Franz Anton Hildebrant, the imperial builder, who also designed the construction of the red marble high altar and the entire façade of the church. The entire construction was financed from the collections of the common people and with the contribution of Empress Maria Theresa.
1762 – On 12 August, in the presence of Archbishop Barkóczy of Esztergom, Empress Maria Theresa and her husband Francis of Lorraine, many clergy and thousands of pilgrims, the consecration of the church took place, and on 15 August the statue was solemnly transferred to the high altar.
1765 – the bells on the towers, which only reached the height of the roof and were topped with spires, were consecrated.
1771 – An organ with 25 variations and a pulpit were built. Gradually the side altars of marble were built, except for one. The altarpieces were painted by Ján Lukáč Kracker.
1786 – Emperor Joseph II. Abolished the Pauline monastery, of which there were 17 in Šaštín. They went to Poland. The church came under the administration of the parish priest of Šaštín – dean Jakub Schneider and four chaplains. The old parish church in Šaštín was closed. The rectory was moved to a part of the monastery, which became an imperial property.
1864 – The celebration of the three hundredth anniversary of the veneration of the statue of the Seven Sorrows in Šaštín took place. Earlier, the dean Štefan Hrebíček undertook to complete the two towers to their present height. The construction was carried out by the Hodonín builder Jozef Bárta. The crosses on the towers were ceremoniously hoisted on 26 June 1864. On 8 September, a great ceremony took place during which the Archbishop of Esztergom, Cardinal Ján Scitovský, crowned the statue with gold crowns, which were consecrated by Pope Pius IX. The ceremony was attended by 300 clergymen and over 120 thousand pilgrims.1902 – Dean Jozef Maria Škarda, on the occasion of the arrival of the Emperor to Šaštín to complete the manoeuvres, had the church restored.
1914 – during World War I, the bells were taken from the towers, except for the smallest one.
1924 – On 8 September, by the decision of the Bishop of Trnava, Dr. Paul Jantausch, the Salesians – sons of Don Bosco – came to Šaštín. They repaired the old parish church on the square, which had been a granary for 150 years. They dedicated it to their founder, St. John Bosco.
1926 – On October 31, 1926, 4 large bells were consecrated.
1927 – On April 22, the Holy Father Pius XI. On May 22, he solemnly proclaimed it in the presence of 3 bishops and 40 thousand pilgrims.1928 – was the consecration of the great national bell of the Seven Sorrows, the weight of which is 4.745 kg.
1929 – Electric lighting was introduced into the church and the monastery.
1941 – 43 – The sanctuary and the whole building were repaired. The Viennese Slovaks donated a sculptural Stations of the Cross. After completion, they also ordered an extension of the organ.
1950 – On 14 April the Salesians were forcibly expelled from Šaštín and the administration passed into the hands of the diocesan priests. In the autumn the organ was finished, which now has 120 registers, 5 manuals, three playing desks and 5500 pipes. Pilgrims continued to visit the pilgrimage church despite the obstacles.
1964 – during the 400-year veneration of the statue, at the request of Bishops Dr. Ambrose Lazik and Dr. Eduard Néczey, the Pope Paul VI elevated the Shrine of the Seven Sorrows by the decree “Ad perpetuam rei memoriam” of 23 November to a minor basilica. The solemn proclamation took place on 27 December in the presence of Bishop Lazik of Trnava, many clergy and faithful.
1968 – 70 – The Salesian Fathers administer the parish again – they introduce a new sound system, electric bells and build a makeshift altar to the people.
1975 – Vdp. Parish priest Karol Senasi had a new marble altar to the people built, which was consecrated by Bishop Dr. Július Gábriš, a great Marian worshipper and annual pilgrim to the Seven Sorrows.
1987 – Marian Year – the basilica was visited by Mother Teresa of Calcutta and the new Bishop of Trnava, the current Archbishop Metropolitan of Slovakia Mons. Ján Sokol. Under the leadership of the local parish priest Jan Baša, the overhaul of the basilica began.
1990 – At the end of February the Salesians come again to Šaštín and under the leadership of the parish priest-deacon Jan Malženický the repair of the basilica continues, on March 9th he takes over a part of the monastery and already on March 9th he takes over a part of the monastery and on March 9th he takes over the monastery. On 22 April, while travelling by helicopter, the Holy Father John Paul II especially greeted the Seven Sorrows by circling over the basilica and promised to come on pilgrimage during his homily. This was followed by the Holy Week pilgrimage at the turn of May and June, attended by a large number of faithful; the culmination of the pilgrimage season was the great pilgrimage on the feast of Our Lady of the Seven Sorrows – the Patroness of Slovakia, when the entire façade was already without scaffolding.
1991 – Then the renovation works continued inside the basilica: new electrical installation, new sound system, modification of the altar and presbytery, modification of the sacristy, purposeful tempering of the basilica, restoration of the pavement and completion of the Marian museum at the basilica. Most costly, however, was the cleaning and revitalization of the beautiful Chamant frescoes and the entire interior of the Basilica. The last scaffolding was cleared from the Basilica before the National Pilgrimage in September 2005.
In the building of the monastery, the ecclesiastical Catholic boys’ boarding Gymnasium of John Bosco was (re)founded.1995 (1 July) – Šaštín and the Basilica were visited by Pope Blessed John Paul II, during his second pastoral visit to Slovakia.
Zdroj: bazilika.sk
Na území obce byla nalezena ručně hnětená pálená keramika s hrubým zrnem, s čarami a nehtovými vrypy, i pozdější keramika z plavené hlíny vyrobená na hrnčířském kruhu. Mezi nejvýznamnější archeologický objev však patří první odkrytí zbytků velkomoravské kamenné stavby na našem území. Vykopávky zde prováděl od roku 1911 profesor bohoslovecké fakulty dr. Jan Nevěřil. Pod jeho vedením se podařilo odkrýt základy nevelkého kostela s pravoúhlým protáhlým kněžištěm a 4 podpěrami v lodi. Původně mu byl přikládán cyrilometodějský původ, což bylo ve vědeckých kruzích odmítáno, teprve po 40 letech se podařilo definitivně prokázat, že jde o první zděný kostel z dob Velké Moravy.
Tyto poznatky přinesl revizní archeologický výzkum, který zahájil v roce 1953 dr. Vilém Hrubý. Tento výzkum nejenom zpřesnil nálezovou zprávu o nalezišti, ale podařilo se při něm odkrýt i malý hřbitov o 36 kostrových hrobech, jejichž charakter odpovídá plně poznatkům o velkomoravských pohřebištích. Všechny hroby se vyhýbaly chrámovým zdem, z toho plyne, že pohřebiště vzniklo až v době, kdy kostel již stál. Nejstarší milodary v hrobech pocházejí z 9. století, není tedy pochyb, že stavba stála už v 1. polovině tohoto století, tj. ještě v době předcyrilometodějské.
Jde o jednolodní kostel s obdélnou lodí s vestavěnými 4 podpěrami a obdélníkovým kněžištěm o rozměrech asi poloviny délky a šířky lodi. Vstup do kněžiště byl snad částečně přehrazen krátkou příčkou, podlaha dlážděna menšími přitesanými kameny. Kamenné zdi, omítnuté zvenčí šedohnědou a uvnitř vícebarevnou malbou, nesly původně plochý dřevěný strop. Rozdílné zahloubení základů naznačuje, že loď měla větší výšku než pravoúhlý chór. Celkově lze usuzovat, že podoba byla ovlivněna misijním proudem ze západu.
Kolem východní části kostelíku byly zjištěny kůlové jamky – stopy ohrazení nebo náznak nějaké starší, snad také církevní stavby. Na severovýchodě a jihovýchodě pak ležel uvedený hřbitov, který svému účelu sloužil asi 100 let. Podle nálezu nožů v 10 hrobech lze soudit, že zemřelí příslušeli ke svobodné, snad i privilegované vrstvě.
Lze předpokládat, že po zániku Velké Moravy návrší u Modré pustlo, neboť v listině z počátku 13. století se hovoří o kostele sv. Jana, který později zmizel, ale který už tehdy stál pustý a prázdný v blízkosti Veligradu, na statku darovaném markrabětem Vladislavem Jindřichem cisterciákům jako provizorium do vybudování velehradského kláštera. Na konci 17. století je pak na rytině Kristiana Hirschmentzela, člena velehradského konventu, zobrazení malé kaple, nápadně se shodující s rekonstrukcí nalezených základů. Vzhledem k nálezu mince ze 17. století v areálu vykopávek lze předpokládat, že jde o totožnou kapli, rovněž lze předpokládat, že jde o kapli sv. Jana, spojenou se založením velehradského kláštera.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Je tvořena souborem na sebe navazujících staveb, mezi nimiž dominují dvě obranné věže s bránou, v nichž se nachází pokladna a malý obchod s upomínkovými předměty. Další stavby tvoří lehká palisáda, pódium pro různá kulturní vystoupení, objekty rychlého občerstvení a administrativního zabezpečení. Všechny jsou zbudované v duchu stavební kultury a architektury známé z období raného středověku, takže nijak nenarušují historický rámec zážitkového areálu.
představují dva typy hradebních těles, které tvořily součást opevňovacího systému jednoho z center Velké Moravy, Veligradu. Byly nalezeny při výzkumech ve Starém Městě a Uherském Hradišti. Lehkým typem fortifikace je dřevo-hliněná hradba z čelní palisádou, těžkým typem pak nově zbudovaná mohutná hradba s frontální kamennou zdí a palisádovou nadstavbou. Bez takovýchto opevnění by staří Moravané jen stěží odolali útokům svých nepřátel.
ukazuje, jaký byl vzhled obytných domů, zahloubených příbytků a hospodářských staveb různých typů, nechává nahlédnout do jejich skromně vybavených interiérů. Asi překvapí, že obydlí se využívala hlavně během krutých zim, že v průběhu ostatních měsíců se žilo hlavně před nimi, venku. Nedílnou atraktivní součástí areálu jsou ustájená, ale také mezi návštěvníky volně se pohybující domácí zvířata, např. kozy, prasata, slepice a husy, ba dokonce i osli.
představuje samostatnou sídlištní jednotku, kterou tvoří dílny výrobce šperků, tedy klenotníka, dále hrnčíře, kováře a železářského hutníka, případně kovolitce. Tato odvětví dosáhla v 9. století výrazné specializace a vysoké úrovně, což se odrazilo ve všech sférách života tehdejších obyvatel Moravy. Při všech akcích pro školy a veřejnost, jsou dílny, podobně jako ostatní objekty, osazeny skutečnými řemeslníky, kteří oděni v dobových šatech oživují staré výrobní techniky.
tvoří vizuální dominantu archeoskanzenu. Jeho centrem je kamenný palác velkomoravských knížat jako reprezentant špičkové úrovně architektury Velké Moravy. Každoročně se v jeho interiéru uskutečňují různé kulturní aktivity, jako např. tematické výstavy k raně středověkým dějinám Moravy. Palác doplňuje kuchyně a vysoká obranná věž, na kterou je možno vystoupat. Přitom si lze udělat představu o rozsahu modranského archeoskanzenu, největšího na našem území, a spatřit blízký klášter Velehrad a trojvrší Chřibů s hradem Buchlov.
sestává z tří samostatně stojících objektů, z nichž hlavním je dlouhá dřevěná stavba členěná na několik částí. Původně zřejmě představovala obydlí významného kněze, možná přímo arcibiskupa Metoděje, jeho žáků a spolupracovníků, a také místo, kde se tito učili číst a psát v hlaholici a vzdělávali se v Písmu svatém. K areálu patří ještě malá zděná rotunda s funkcí křtitelnice, a kostel sálového typu – hypotetická rekonstrukce kostela sv. Jana – stojící v těsném sousedství archeoskanzenu, poblíž originálního místa nálezu jeho základů.
představuje jednu nejnovějších částí archeoskanzenu, kterou aktuálně tvoří nedávno vysazený vinohrad obsahující staré odrůdy révy vinné známé už ve středověku, jako Červenošpičák, Mlynářka, Tramín bílý, Muškát žlutý… Vinice vznikla ve spolupráci obce Modrá, modranských vinařů a odborníků z Ústavu vinařského a vinohradnického Mendelovy univerzity se sídlem v Lednici. Víno a Velká Morava jsou pojmy, které propojují minulost a přítomnost v jeden návštěvnicky velmi zajímavý celek.
Zdroj: www.archeoskanzen.cz
Opevněné sídlo bylo na říční terase v dnešní Chotěbuzi poprvé vybudováno a osídleno již v pravěku – na přelomu pozdní doby bronzové a starší doby železné. Po svém zániku a opuštění, k němuž došlo zhruba v mladší době laténské, čekalo dalších zhruba 1200 let, než se na místo vrátili lidé. Byli jimi Slované, kteří do oblasti, mnohem později nazvané těšínským Slezskem, přicházeli v období raného středověku.
Slované si vybrali dobře – místo je těžko přístupné, a navíc z hradiska mohli kontrolovat obchodní stezky, vedoucí z jihu na sever a na východ. Byli šikovnými obchodníky i bojovníky – a proto dokázali dobře využít stále patrných zbytků původního opevnění a vybudovat na jejich základech vlastní nové sídlo, jehož význam vzrostl zejména v době, kdy se celá oblast dostala do silného vlivu Velkomoravské říše.
Po několika fázích rozkvětu a úpadku, kterými slovanské hradisko prošlo, bylo nakonec přece jen lidmi opuštěno. Stalo se tak na počátku 11. století, kdy se – stručně řečeno, lidé přestěhovali o několik kilometrů východněji, do Těšína. Mnohem výhodnější poloha těšínského hradu vystavěného na skalním ostrohu nad řekou Olší a zejména města, které později vyroste v podhradí, byly důvodem definitivního zániku všech sídelních aktivit v Chotěbuzi.
Zdroj: www.archeoparkchotebuz.cz
Branč Castle – history
In the southeast of the castle is the location of the Old Castle, where there is a hillfort, which apparently disappeared after the construction of Branč Castle in the 13th century. The exact dating of the hillfort is not clear. It was already inhabited in the Middle Eneolithic by the culture with channeled pottery, later in the Lusatian culture, and also in the 8th to 9th centuries.
The ruins of Branč Castle are located on the hill of the same name in the Myjava Hills above Podzámok, a local part of the village of Podbranč. The oldest written mention dates back to 1317. The castle covers an area of about 7,500 m2, at an altitude of 480 m above sea level. As the castle stood on a relatively easily accessible hill, its defences were constantly improved. The main entrance to the lower castle is from the east. The entrance to the castle was guarded by two bastions of outer fortifications. Opposite the main entrance is the three-quarter gun bastion of the middle castle, protecting the entrance area from the enemy by firing cannons and small arms. The perimeter walls of the lower castle are interrupted in four places by semicircular bastions.
The castle is divided into two main parts: the lower castle and the middle castle. The middle castle is separated from the lower castle by a distinctly dry deep moat, which increased the natural height of the fortifications of the middle castle. The entrance to the middle castle was originally in the corner (opposite the monument). Even where the ground was level (where there was no moat, but the ground was covered by the fall of the upper and middle castle), the attackers had to cross 80 m of uncovered space (the moat) under direct fire from the castle defenders.
The middle castle is functionally divided into 2 parts: the northern courtyard of the middle castle and the residential palace part. From the courtyard (by the monument) a staircase led up to the atrium courtyard and to the individual rooms. There were 40 rooms – 15 on the ground floor, 20 on the first floor and 5 on the second floor. There was a castle well in the western courtyard of the lower castle (near the monument). There was also an older well in the courtyard of the middle castle (near the only accessible room).
The castle was built by Magister Aba of Hlohovec between 1251 – 1297. This dating was determined by archaeological research – according to the discovery of coins with the years 1251 – 1261. In the following years the castle changed 40 owners. In 1309 the castle was acquired by Matúš Čák Trenčiansky, for a short period of time the castle was also owned by the Czech King John of Luxemburg, in 1394 by Sigismund of Luxemburg. After this year, the reconstruction of the middle castle dates back to the same year. The result was a typical Gothic rock castle with an assault tower, palace, chapel and in the south-eastern corner of the central castle a high fortified perimeter wall.
In the 16th century, the castle became the property of František Nyáry, who married the daughter of the castle lord Korlátko (Cerová), and the last members of the Nyáry family lived there with the whole family, who built a new manor house in Sobotiště (on the square) and gradually moved there with the furnishings. It was a more comfortable residence for them. The castle remained abandoned and fell into disrepair. During the Turkish wars it served as a refuge for the surrounding population, and in the period 1674-1675 it was a temporary prison for Protestant priests who were sentenced to galleys by the Bratislava court. They died in the pits (prison around the perimeter of the wall). This event is commemorated by a memorial and annual services at the castle.
As the castle was abandoned, it was easily attacked and burned by the Turks and the castle remains so to this day.
In 1968 Pamiatkostav Žilina carried out a monument restoration of the castle, which was not completed. Archaeological research has been carried out since 1978. During five seasons, in the uncovered buried rooms, in the individual layers, articles of stone architecture from windows, doors were found; furthermore, shards of majolica, pots and stoves were found. Interesting finds included a decorative stone Renaissance cornice with a shield bearing the date of the completion of the castle reconstruction in 1539 and the monogram of the castle’s owner, František Nyáry. Furthermore, a set of pillars, wooden parts from the original castle, an iron arrow, 2 bullets, an old knife, bronze needles, various kinds of buttons, fittings, a key from a jewellery box and a copper cedi were found.
Zdroj: podbranc.sk
Znojmo – Rajhrad, Česká republika
Možná si říkáte, že v zimě se nedá putovat a užít si to. Pojďme se společně přesvědčit o opaku. Rozhýbejme po vánočních a novoročních oslavách naše ztuhlá poutnická těla a začněme je pomaličku připravovat na jarní sezónu. Každý kilometr na cestě se počítá a tak vás srdečně zvu na první putování v nové krásně kulaťoučkém roce 2020.
Půjdeme krásným krajem Jižní Moravy ze Znojma přes Moravský Krumlov do Rajhradu, kde se nachází benediktinské opatství s kostelem sv. Petra a Pavla. V cíli putování se nechme okouzlit velkolepostí Santiniho geniálností a stavitelstvím. Ovšem na cestě nás čeká mnoho dalších krásných zastavení a Ti kteří se vydali po této trase v březnu 2019 dosvědčí, že o pohostinnost a krásná setkání nebyla rozhodně nouze.
Pojďme se i my společně “probudit” modlitbou. Jak říká otec Mons. Jan Peňáz: “Poutník se modlí nohama.” Pouť je určena komukoliv, kdo má chuť jít. Veškerý program je dobrovolný, podstatná je chuť jít a být v přítomném okamžiku se srdcem na dlani a otevřený všemu, co nám putování položí před nebo pod nohy. 🙂 Pouť je organizována pod záštitou Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.
Přihláška a program na pout.eu.
Zákolany (Budeč) – Levý Hradec, Česká republika
Nultá etapa Cyrilometodějské pouť z Levého Hradce na Velehrad. Trasa: Střížkov – Ďáblice – Ládví – Dolní Chabry – Brnky – Klecany – Roztoky – Levý Hradec, 16 km („nepovinná” – pro nedočkavce – tj. opačným směrem, naopak do východiska CMP na Levém Hradci) Mše svatá pro poutníky na Budči cca v 9,30 – 9,45 (hned jak dorazíme od vlaku), slouží P. Kamil Vrzal – po mši odchod.
Slovanské hradiště v Mikulčicích, Česká republika
Programový blok pro základní, střední a mateřské školy i veřejnost zahrnuje bohatý program. Pátek 17. ledna – Prohlídka s průvodcem, vyhlídka z věže, tvoření z přírodnin, beseda a program na témata Zimní obživa Slovanů, Zamrzlá řeka, Zimní příroda, Osobnost sv. Konstantina. Sobota 18. ledna program pro veřejnost. Pondělí 20. ledna – Program pro MŠ – Pohádka o princezně Dobroslavě, program S písničkou za archeologem, Poklad velkomoravské princezny, tvoření z novoročních surovin.
Na území obce byla nalezena ručně hnětená pálená keramika s hrubým zrnem, s čarami a nehtovými vrypy, i pozdější keramika z plavené hlíny vyrobená na hrnčířském kruhu. Mezi nejvýznamnější archeologický objev však patří první odkrytí zbytků velkomoravské kamenné stavby na našem území. Vykopávky zde prováděl od roku 1911 profesor bohoslovecké fakulty dr. Jan Nevěřil. Pod jeho vedením se podařilo odkrýt základy nevelkého kostela s pravoúhlým protáhlým kněžištěm a 4 podpěrami v lodi. Původně mu byl přikládán cyrilometodějský původ, což bylo ve vědeckých kruzích odmítáno, teprve po 40 letech se podařilo definitivně prokázat, že jde o první zděný kostel z dob Velké Moravy.
Tyto poznatky přinesl revizní archeologický výzkum, který zahájil v roce 1953 dr. Vilém Hrubý. Tento výzkum nejenom zpřesnil nálezovou zprávu o nalezišti, ale podařilo se při něm odkrýt i malý hřbitov o 36 kostrových hrobech, jejichž charakter odpovídá plně poznatkům o velkomoravských pohřebištích. Všechny hroby se vyhýbaly chrámovým zdem, z toho plyne, že pohřebiště vzniklo až v době, kdy kostel již stál. Nejstarší milodary v hrobech pocházejí z 9. století, není tedy pochyb, že stavba stála už v 1. polovině tohoto století, tj. ještě v době předcyrilometodějské.
Jde o jednolodní kostel s obdélnou lodí s vestavěnými 4 podpěrami a obdélníkovým kněžištěm o rozměrech asi poloviny délky a šířky lodi. Vstup do kněžiště byl snad částečně přehrazen krátkou příčkou, podlaha dlážděna menšími přitesanými kameny. Kamenné zdi, omítnuté zvenčí šedohnědou a uvnitř vícebarevnou malbou, nesly původně plochý dřevěný strop. Rozdílné zahloubení základů naznačuje, že loď měla větší výšku než pravoúhlý chór. Celkově lze usuzovat, že podoba byla ovlivněna misijním proudem ze západu.
Kolem východní části kostelíku byly zjištěny kůlové jamky – stopy ohrazení nebo náznak nějaké starší, snad také církevní stavby. Na severovýchodě a jihovýchodě pak ležel uvedený hřbitov, který svému účelu sloužil asi 100 let. Podle nálezu nožů v 10 hrobech lze soudit, že zemřelí příslušeli ke svobodné, snad i privilegované vrstvě.
Lze předpokládat, že po zániku Velké Moravy návrší u Modré pustlo, neboť v listině z počátku 13. století se hovoří o kostele sv. Jana, který později zmizel, ale který už tehdy stál pustý a prázdný v blízkosti Veligradu, na statku darovaném markrabětem Vladislavem Jindřichem cisterciákům jako provizorium do vybudování velehradského kláštera. Na konci 17. století je pak na rytině Kristiana Hirschmentzela, člena velehradského konventu, zobrazení malé kaple, nápadně se shodující s rekonstrukcí nalezených základů. Vzhledem k nálezu mince ze 17. století v areálu vykopávek lze předpokládat, že jde o totožnou kapli, rovněž lze předpokládat, že jde o kapli sv. Jana, spojenou se založením velehradského kláštera.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Archeoskanzen Modrá se nachází 7 km od Uherského Hradiště v podhůří Chřibů, na okraji obce Modrá v dohledu od velehradské baziliky. Jedná se o rekonstrukci velkomoravského sídliště středního Pomoraví z 9. stol., rozděleného na mocenskou, církevní a hospodářskou část, které se nachází v místech autentických archeologických nálezů. Je významným subjektem názorně osvětlujícím jednu z nejvýznamnějších etap našich národních dějin – Velké Moravy.
Skanzen žije svým každodenním životem s domácími zvířaty a bývá doplněn naučnými představeními a programy, výrobou keramiky, pečením chlebů a placek i třeba tavbami kovů. Archeoskanzen je obehnán palisádovým opevněním s branou a strážními věžemi. Uvnitř se nachází repliky slovanských staveb jako např. zemnice, polozemnice, hliněná hrázděná stavba, ale i honosné sídlo velkomoravského knížete a velká srubová stavba církevního areálu – škola písemnictví se sídlem arcibiskupa.
Na návrší v těsné blízkosti Archeoskanzenu se nachází Národní kulturní památka Modrá – Na Díle, se základy předvelkomoravského kostelíku sv. Jana z přelomu 8.a 9. stol. Stojí zde nádherná kamenná replika tohoto zaniklého kostelíku. Velmi zajímavá je návštěva doplňující zdejší historii o poznání rostlinných a živočišných druhů a to v přilehlém areálu Živá voda. Zde můžete spatřit jak původní druhy ryb jako např. obří Vyzy velké i sumce, tak i majestátná suchozemská zvířata – pratury, kteří kralovali zdejším nížinám i lesům v období Velké Moravy.
Návštěvníci se zde mohou nejen seznámit s procesem pálení ovoce a historií vinařství, ale zároveň mohou ochutnat produkty typické pro místní kraj – ovocné destiláty a víno. Centrum dále doplňuje prodejna regionálních produktů a kavárna.
V 9. století bylo území Starého Města hlavní součástí Veligradu, jednoho ze dvou hlavních center Velké Moravy, k němuž ještě patřilo sídliště na místě historického centra města Uherské Hradiště a církevní centrum na výšině v Sadech.
Ve Starém Městě se rozkládal mocenský areál s kamenným palácem moravských knížat a rotundou. V poloze Na Valách, v centru vůbec nejrozsáhlejší velkomoravské nekropole, stál další kostel, jiný pak i s malým pohřebištěm postavili na jihozápadním okraji města v místech zvaných „Špitálky“. V aglomeraci se nacházely i řemeslnické areály členící se dále na výrobní specializované okrsky, v nichž byly zhotovovány skvosty velkomoravského šperkařství, honosné meče, opasky a ostruhy, ale i předměty denní potřeby. Archeologické výzkumy, které ve Starém Městě trvají více než 100 let, prokázaly, že významní obyvatelé velkomoravského Starého Města nosili šaty ušité z hedvábí, brokátů a prošité zlatými nitěmi, což dokládá, že udržovali kontakty s vyspělými oblastmi nejen Evropy, ale i Asie nebo Afriky. Ve druhé polovině 9. století byli téměř všichni z nich křesťané.
Na začátku 10. století Velká Morava zanikla. Z mocného Veligradu se stala vesnice, ovšem se dvěma kostely, z nichž jeden byl kostel sv. Michaela. V roce 1205 do kraje přišli cisterciáčtí mniši a asi 5 km od vesnice Veligrad, která se rozkládala na místě dnešního Starého Města, si vybudovali klášter. Pojmenovali jej Velehrad a nedaleká vesnice Veligrad se stala jeho majetkem. Mniši měli v úmyslu vesnici Veligrad přeměnit na klášterní městečko, centrum svého hospodářského života. V roce 1257 ovšem vzniklo v těsném sousedství královské město Nový Velehrad, později Hradiště, dnešní Uherské Hradiště. Proto se na začátku 14. století změnil název Veligrad na Staré Město.
Zdroje: staremesto.uh.cz
Na území dnešního Starého Města vzniklo již v 6. století několik zemědělských a řemeslnických osad. Nejznámějšími jsou hradiska Na Valách a sídliště Na Špitálkách. V okolí kostelů sv. Michala a sv. Víta byly nalezeny základy čtyř velkomoravských kostelů s pohřebišti a odkryty specializované řemeslnické dílny z 9. až 10. století. Rozsah a bohatství archeologických nálezů (stavby, užitné předměty, výzbroj, šperky) nenechává nikoho na pochybách, že se jednalo o jedno z významných center Velkomoravské říše. Po objevu prvních hrobů v roce 1924 Na Valách se ujal se vedení záchranných prací archeolog Antonín Zelnitius spolu se Státním archeologickým ústavem v Praze. Badatelské aktivity Antonína Zelnitia Na Valách i na zbývajícím území Starého Města definitivně potvrdily staroměstskou aglomeraci za rozsáhlé slovanské sídliště. Zásluhou profesora Viléma Hrubého (1912-1985) byl v roce 1960 ve Starém Městě otevřen Památník Velké Moravy, který je od roku 1969 Národní kulturní památkou.
Dřívější ves se podle listiny olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 jmenovala Veligrad. Na přelomu 12. a 13. století byl poblíž vsi založen cisterciácký klášter, do jehož majetku ves připadla. Když bylo v roce 1257 založeno královské město Uherské Hradiště (tehdy Nový Velehrad), byla ves podřízena právu tohoto města, nazvaná Staré Město (1257) a původní název Veligrad – Velehrad přešel na cisterciácký klášter a osadu, která kolem něj vznikla. Staré Město bylo značně postiženo povodní v červenci 1997. Po této přírodní katastrofě muselo být v jižní části města zbouráno téměř sto domů. Přesto se život v městě nezastavil, lidé si postavili nová obydlí, jiní si poničené domy opravili.
Národně kulturní památka Památník Velké Moravy byl vybudován roku 1960 v lokalitě Na valech. Budova památníku kryje základy kamenného velkomoravského kostela, který byl vybudován v polovině 9. století na starém pohanském pohřebišti ze 7. století. Stálá expozice dokumentuje dějiny centra Velkomoravské říše. V památníku je provozní doba od dubna do října, v zimních měsících je uzavřen. Veřejnosti volně přístupná je národně kulturní památka, archeologická lokalita Špitálky, ukazuje základy podélného kostela z 9. století. V základech římskokatolického kostela sv. Michala byly objeveny zbytky okrouhlé velkomoravské rotundy z 9. století. Hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele je pozdně románskou stavbou, původně kostnicí z poloviny 13. století.
Samotné naleziště se nachází v jihovýchodní části města Uherské Hradiště zvané Sady (Derfla), blízko silnice ve směru na Kunovice, na tzv. sadské ostrožně. V letech 1959–1963 zde probíhal pod vedením V. Hrubého (z Moravského zemského muzea v Brně) archeologický výzkum, při němž byly objeveny pozůstatky neopevněného dvorce církevně – mocenského charakteru.
Právě sem přišli někdy na konci 8. století jedni z prvních křesťanských misionářů. Přicházeli z Aquileie na pobřeží Jaderského moře a ze Salcburku, o něco později z Pasova. Pravděpodobně s vědomím místního knížete vystavěli na sadské ostrožně kostel, který v nadzemní hmotě mohl mít podobu kříže, nad jehož středem se tyčila mohutná čtyřhranná věž. Kostel byl omítnut, vymalován, opatřen litou maltovou podlahou a kryla jej střecha z hliněných vypalovaných komponentů. Tato architektura zcela jistě dominovala širokému okolí. K její realizaci došlo někdy na přelomu 8. a 9. století, tedy ještě před vznikem Velké Moravy. Byl to jeden z prvních zděných kostelů na sever od Dunaje.
Komplex několika zděných sakrálních staveb, budovaných ve třech stavebních fázích, zaujímal dominantní, zdaleka viditelnou polohu. Nejprve byl v první třetině 9. století postaven kostel na půdorysu řeckého kříže. Směrem na západ byl k němu v 60.–70. letech téhož věku přistavěn sálový kostel s půlkruhovým závěrem. Ten bývá někdy interpretovaný jako kaple se dvěma bočními vchody a svým vznikem je nejspíše svázán s nově příchozími staviteli byzantské misie. Zřejmě ještě ve třetí čtvrtině 9. století byly k severní obvodové zdi kostela s křížovou dispozicí přistavěny hrobová komora a kaple, téže fázi pak přísluší i vznik zděné příčky v západním kostele. V této souvislosti pak vyvstává možnost, že západní kostelík se stal místem výuky katechumenů, zatímco kaple s hrobovou komorou posloužila k uložení pohřbu význačného Moravana (hrob knížete Svatopluka?). Nejbohatším ze zdejších hrobů byl hrob „Sadské princezny“ nacházející se v těsné blízkosti kostela. Západně od celého komplexu byla postavena ještě křtitelnice (baptistérium).
Vně, ale i uvnitř církevních staveb bylo odkryto 87 pohřbů z průběhu 9. století, nezřídka uložených v rakvích a s bohatými milodary. Hřbitovní areál s kostelem byl na severní straně dvěma zídkami oddělen od seskupení dvanácti srubových staveb, v nich žili a v dílnách pracovali řemeslníci a jejich rodiny. Nechyběla ani studna. Na opačné straně stála rozsáhlá 36 m dlouhá a 6 m široká halová stavba srubové konstrukce – shromaždiště a snad i místo výuky kněží. Mezi okrsky procházela zpevněná cesta. Vzhledem k celkové situaci na Výšině sv. Metoděje (Sadské výšině), jakož i k nálezům odsud pocházejícím – olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem (ZOE-IESUS-CHRISTOS-FOS-NIKA), pisátka – stily apod. – se lokalita často klade do souvislosti s působištěm představitelů byzantské misie.
Podle svědectví hrobových nálezů bylo posléze původní velkomoravské pohřebiště z 9. a počátku 10. století převrstveno mladohradištními pohřby z 11.–12. století. Kaple, které na základě písemného pramene z roku 1247 bývá přisuzováno mariánské zasvěcení, byla spolu se hřbitovem definitivně opuštěna v průběhu 13. století.
Zdroj: www.slovackemuzeum.cz
Jedna z nejvýznamnějších archeologických lokalit z období Velkomoravské říše se nachází v dnešní městské části Uherského Hradiště lidově zvaného “Derfle” na tzv. sadské výšenině nad ohbím původního toku řeky Olšavy. Dokládá přítomnost církevního komplexu několika zděných staveb budovaných ve třech stavebních etapách v průběhu celého 9. století. Jeho součástí bylo i baptisterium a rozsáhlé pohřebiště. Vně i uvnitř církevních staveb archeologové odkryli 87 hrobů, nezřídka uložených v rakvích s bohatými milodary.
Dle nálezů byla v kapli s hrobovou komorou pohřbena významná osobnost, možná samotný kníže Svatupluk. Na severní straně byl sakrální areál oddělen zídkami od seskupení dvanácti srubových staveb, v nichž žili a v dílnách pracovali řemeslníci a jejich rodiny. Na opačné straně stála rozsáhlá stavba, která pravděpodobně sloužila jako shromaždiště věřících a snad i místo výuky kněží. V areálu nechyběla studna a zpevněná cesta mezi jednotlivými okrsky.
Vzhledem k celkové dispozici komplexu i významným nálezům (olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem, pisátka) se předpokládá, že tady působili představitelé byzantské misie.
Lokalita byla definitivně opuštěna v průběhu 13. století.
Návštěvníci sadské výšiny mohou zhlédnout rekonstruovaný půdorys církevních staveb a seznámit se prostřednictvím infomační tabule s historií a významem této volně přístupné archeologické lokality, která je majetkem Zlínského kraje ve správě Slováckého muzea v Uherském Hradišti.
Zdroj: uherske-hradiste.cz
V poslední době Hradiště proslulo především archeologickými výzkumy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, které zde každým rokem probíhají. Průzkum přinesl mnoho poznatků o pravěkém i velkomoravském osídlení zdejší lokality a o životě našich předků. Hradiště vydalo bezpočet nálezů keramiky, kostěných i kovových nástrojů a celou řadu nádherných šperků – bronzových a stříbrných náušnic, skleněných náhrdelníků i jiných.
Z dalších nálezů upoutá objev jednoho z nejstarších kamenných kostelů v Čechách i na Moravě (pravděpodobně z první poloviny 9. stol.) a také odhalení rozsáhlého velkomoravského pohřebiště. Základy kostelíku byly upraveny do podoby malého památníku, pohřebiště se stále zkoumá. V době výzkumné sezóny (červenec – srpen) je možné výzkum pohřebiště navštívit a seznámit se tak s prací archeologů i některými nálezy přímo v terénu. Pro zájemce je možné předem dohodnout komentovanou návštěvu výzkumu spojenou s ukázkou nálezů z lokality.
Zdroj: znojmo-hradiste.wz.cz
Celému Hradišti dnes vévodí komplex budov kláštera a proboštství, které od 13. století patří řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Součástí komplexu je také původně gotický kostel sv. Hypolita, přestavěný v 18. století do dnešní barokní podoby. Původní kostel ze 13. století byl postaven na základech velkomoravské rotundy. V interiéru kostela se nachází mistrovská stropní freska Nalezení svatého Kříže od předního rakouského malíře období baroka – F. A. Maulbertsche. Interiér kostela i areál proboštství je možné navštívit každý den od 9 do 17 hodin.
Celý areál proboštství i s přilehlými usedlostmi byl ve středověku obehnán hradební zdí, z níž se do dnešní doby zachovala například západní vstupní brána. Ta dnes stojí v centru obce, na začátku ulice Křižovnické, vedoucí ke kostelu sv. Hypolita.
Na Hradišti nalezneme ještě celou řadu dalších církevních památek. Prostor v okolí kaple sv. Antonína Paduánského (z roku 1635) nabízí úchvatný pohled na město Znojmo, Ochoz kolem kapličky sv. Eliáše zase vyhlídku na údolí Dyje a Znojemskou přehradu. K oběma kaplím (a tedy i na celé Hradiště) směřuje zajímavá křížová cesta z 17. století, která vychází z Gránického údolí přímo pod znojemským hradem. Cesta má 14 zastavení a vede po příkrých zalesněných svazích. Tvoří ji nepravidelné schody z přírodního kamene, místy je cesta do skály přímo zasekána. Jednotlivá zastavení Křížové cesty dokládají nesmírný cit našich předků, kteří dokázali tyto drobné architektonické prvky nenásilně a vkusně zakomponovat do zdejší nenarušené přírody. Na počátku 90. let byla všechna zastavení renovována.
V poslední době Hradiště proslulo především archeologickými výzkumy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, které zde každým rokem probíhají. Průzkum přinesl mnoho poznatků o pravěkém i velkomoravském osídlení zdejší lokality a o životě našich předků. Hradiště vydalo bezpočet nálezů keramiky, kostěných i kovových nástrojů a celou řadu nádherných šperků – bronzových a stříbrných náušnic, skleněných náhrdelníků i jiných.
Z dalších nálezů upoutá objev jednoho z nejstarších kamenných kostelů v Čechách i na Moravě (pravděpodobně z první poloviny 9. stol.) a také odhalení rozsáhlého velkomoravského pohřebiště. Základy kostelíku byly upraveny do podoby malého památníku, pohřebiště se stále zkoumá. V době výzkumné sezóny (červenec – srpen) je možné výzkum pohřebiště navštívit a seznámit se tak s prací archeologů i některými nálezy přímo v terénu. Pro zájemce je možné předem dohodnout komentovanou návštěvu výzkumu spojenou s ukázkou nálezů z lokality.
Zdroj: znojmo-hradiste.wz.cz
Hradisko na Pohansku je považováno za nejrozsáhlejší raně středověké opevněné území v České republice a zároveň jedno z největších ve střední Evropě. Archeologické nálezy zemědělských osad shlukového typu z doby před vznikem Velkomoravské říše dokládají, že zdejší prostředí vyhovovalo již nejstarším Slovanům. Vědci zde objevili žárové pohřebiště a množství slovanských sídlištních objektů – polozemnic s kamennými pecemi, hospodářských staveb a obilnic. Hradiště nížinného typu o celkové ploše snad až 55 ha bylo významným hospodářským centrem Velkomoravské říše. Lokalita se skládá ze tří celků: centrální část, jižní a severní předhradí. Centrální část hradiště má rozlohu 28 ha a byla opevněna dřevěno-hlinitou hradbou s čelní kamenou zdí a příkopem. Celá hradba měla délku asi 2 200 m a byla až 4 m vysoká. Při archeologickém průzkumu zde byl odkryt palisádou hrazený velmožský dvorec o rozměrech 96×86 m, řada řemeslnických dílen, 2 kostely a rozsáhlý hřbitov vypovídající o početnosti místní komunity.
Celokamenný kostel vystavěný v první polovině 9. století, patřil podle dochovaných základů k typu jednolodních staveb (délka 18,65 a šířka 7,2 metrů) s odsazenou půlkruhovou apsidou a s téměř čtvercovým nartexem. Na jihovýchodní straně přiléhal k lodi čtvercovitý přístavek. Chrám byl zbudován z importovaného lomového kamene spojovaného vápennou maltou. Stěny byly omítnuté a obílené, uvnitř zdobené barevnými freskami. V lodi se nacházely zbytky kamenné předkněžištní příčky s průchodem uprostřed. Vchod byl umístěn uprostřed jihozápadní stěny. Založení kostela lze spojovat se starší fází dvorce, tj. s dobou před polovinou 9. století, některé dostavby mohly být realizovány až v době působení soluňských bratří na Moravě. Kostel zanikl nejpozději kolem poloviny 10. století, přičemž sakrální funkci mohl ztratit již dříve. Šlo zřejmě o tzv. vlastnický kostel sloužící k soukromé potřebě nějakého významného velmože. V nejbližším okolí bylo odkryto pohřebiště s cca 400 hroby, často s bohatou výzdobou, mj. se našly i zlaté a stříbrné šperky. Nedávno byl na Pohansku objeven v místech bývalého seníku i druhý kostel. Podle průzkumů se zřejmě jedná o rotundu, která by mohla mít v průměru kolem 8 – 9 m.
Zbylá plocha centrálního hradiska byla v 9. století zastavěna menšími dvory se stopami řemeslnické činnosti (kovářství, tkalcovství), zde objevené hroby již vykazovaly daleko menší bohatost. Na severním předhradí se rozkládal řemeslnický areál, který měl i obytnou funkci. Jižní předhradí obsahovalo řemeslnické příbytky a osadu početné ozbrojené družiny. Na obou předhradích se nalézala i kostrová pohřebiště s bohatou hrobovou výbavou. Pohansko bylo časem opuštěno a v podstatě zde nenacházíme žádné další stopy lidských aktivit. Funkci zdejšího sídliště převzala přemyslovská Břeclav. Člověk se v těchto místech znovu usadil až v 19. století, kdy zde Lichtensteinové vybudovali svůj lovecký zámeček.
Zdroje: promoravia.blog.cz
V blízkosti zámečku Pohansko asi 3 km jižně od Břeclavi je na místě významného nížinného hradiště postupně budován archeoskanzen, kde si prohlédnete mimo jiné i repliku kultovního místa tvořeného dřevěnými idoly pohanských božstev. Kromě pohanské svatyně z počátku 10. století je zde k vidění polozemnice se studnou z 9. století.
Archeoskanzen se nachází v místech, kde bylo v průběhu 9. až 11. století v souvislosti se vznikem Velké Moravy, vybudováno jedno z největších středověkých hradišť ve střední Evropě. K vidění je pohanská svatyně a kostrové pohřebiště z 10. stol., polozemnice, studna a keramická pec z 9. stol.
Na naučné stezce je zachycen vývoj nevelkého místa uprostřed lužních lesů od 6. století donedávna. Vedle staroslovanská svatyně a velkomoravská polozemnice zde stojí také objekty pohraničního opevnění.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Lokalita se nachází v jižní části Moravského krasu na slepencové skalní ostrožně, v nejvyšší části na severozápadě území dosahující nadmořské výšky kolem 325 m. Ostrožna protáhlá ve směru severozápad–jihovýchod se v okrajových částech prudce svažuje do údolí potoka Říčky, který vyvýšeninu obtéká ze severovýchodu, jihovýchodu a jihozápadu. Výškový rozdíl mezi vrcholovou plošinou a hladinou Říčky činí zhruba 60 metrů.
Území o celkové rozloze asi 13 ha je rozděleno do dvou částí. Na samotné ostrožně ve tvaru trojúhelníku o stranách 230 m, 425 m a 450 m se nachází centrální část hradiska o rozloze kolem 4,5 ha. Ta byla opevněna po celém obvodu (s výjimkou brány v severovýchodní části, sloužící patrně pro přístup k Říčce jakožto zdroji užitkové vody). Severozápadně od ostrožny pak leží předhradí, oddělené od vlastního hradiska přepažujícím opevněním v nejužším místě šíje, další val se nachází asi 150 m směrem na severozápad. Ani jeden však vzhledem k zemědělskému využívání území není dnes v terénu znatelný.
Dobře patrný naopak zůstává asi 320 metrů dlouhý úsek vnějšího valu na jihovýchodním okraji lesa Haleglétňa, převyšující okolní terén o 2–2,5 m, k němuž z vnější strany přiléhá příkop zahloubený oproti okolnímu terénu asi o 2 metry. Zbytek valu se v podobě mírné terénní vlny táhne dále jihozápadním směrem až k líšeňskému hřbitovu.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Nejstarší osídlení skalní ostrožny, na níž se hradisko nacházelo, se na základě ojedinělých nálezů příslušejících kultuře s moravskou malovanou keramikou datuje do období pozdního neolitu až raného eneolitu (5. až 4. tisíciletí př. n. l.). V průběhu eneolitu se zde usadil lid kultury nálevkovitých pohárů a později lid kultury s kanelovanou keramikou. O intenzivním osídlení v této době svědčí základy hustě zastavěného sídliště, obehnaného obranným valem a příkopem, jakož i nálezy měděných předmětů, mramorových korálků nebo kostěných pásových zápon. K opětovnému osídlení došlo ještě několikrát v době bronzové (podolská fáze středodunajské kultury popelnicových polí), laténské a začátkem stěhování národů.
Největšího rozkvětu se Staré Zámky dočkaly během slovanského osídlení ve střední a mladší době hradištní během velkomoravského období. Už od 8. století vznikal kolem osady hlinitý val s dřevěnou palisádou. Počátkem 9. století bylo vybudováno mohutné opevnění, velmožský dvorec s asi 10 m vysokou dřevěnou strážní věží, srubové stavby a patrně i kostel. Prostor předhradí byl v této době využíván k pohřebním účelům. Hradisko se v této době stalo jedním z důležitých center říše, které si svůj význam udrželo ještě desítky let po jejím pádu.
Koncem velkomoravského období stihl hradisko ničivý požár, který významně poškodil opevnění i velmožský dvorec. Hroty šípů pocházející z této doby svědčí o násilném vpádu nepřátelských vojsk. Opevnění však bylo v menším rozsahu obnoveno a hradisko fungovalo až do konce 10. století.
Zdroj: cs.wikipedia.org
From the second half of the 1930s, the municipality felt an acute need for a larger and more spacious church. A young priest, Stefan Bitter, finally came up with a concrete idea. After raising funds and digging the foundations, the cornerstone of the new church building was laid in 1942. By the fall of 1944, the church building was already built, plastered and covered with shingles. Early the next spring, however, the cruel whirlwind of war raged. 155 dwelling houses, including the parish building, lay in ashes (April 8-9, 1945). The rough church building offered shelter to the victims.
After the completion of the construction, the main altar was built. The altar is surmounted by a massive cross with the Crucified as a part of it. There are two rows of 23 symmetrically arranged pews in the main nave . The three aisles are separated from each other by massive round columns. The ceiling of the main nave is coffered, the side aisles have flat ceilings. All three bells have been transferred from the old church of St. Martin. The oldest and largest, George, is original, dating back to the first half of the 18th century. The other two are of younger date.
The solemn consecration of the Church of Saints Cyril and Methodius took place on 8 October 1949 in the presence of the Archbishop of Nitra, Dr. Eduard Néczey. The father of the idea of the new church, vdp. Štefan Bitter.
The interior of the church has undergone significant changes in recent years. The Stations of the Cross have become part of it. The front of the sanctuary was filled with wooden sculptures of the Thessalonian saints. In 1976, Terchova´s stonemasons carved a sacrificial altar. In addition to the artistic imagery, the impressive windows evoke the Cyril and Methodius theme in the interior. They depict motifs from the Cyril and Methodius period of our history through etchings. Like the interior, the exterior of the church has changed beyond recognition over the years. From the last period we should mention especially the inventive flower pots, the epoxy statues of the faithful above the main entrance, or the sculpture of the Taking down of the Cross, located in front of the entrance to the sacristy. Since 1990, the main tower has been decorated with a gilded two-armed cross.
An indispensable part of Christmas in Terchova in recent years is the Nativity scene, which on the eve of the most beautiful holiday of the year is installed in the local Roman Catholic church dedicated to Saint Cyril and Methodius. It is the work of local men, carvers, designers, electro-mechanics, who have put a piece of their own moulding and free time into this now widely – known project.
The idea to create a symbolic nativity scene was born before Christmas in 1976. Its author was a well-known village carver Štefan Hanuliak, who together with his friends Jozef Holúbek and Štefan Krištofík prepared a nice surprise for the local believers at Christmas of that year. They conceived their joint work in three parts. The first one presents the “old” Terchová with its crafts and characteristic colouring, the second one the “modest” Betlehem, the place of Jesus’ birth, and the third one the “sumptuous” Jerusalem. Over time, the plastic figures have been replaced by figures made of lime wood. It was the idea of the local clergyman, Vdp. Jozef Šabu. Since about the end of the 1970s, the designers have focused exclusively on lime wood. After the death of Štefan Hanuliak, his sons Jozef, Ján, František and their namesake Ján Hanuliak, followed up on the noble idea with the aforementioned masters.
Every year you can admire something new at the Nativity scene in Terchová. Religious scenes from Bethlehem and Jerusalem are added, the atmosphere of historical Terchova is evoked by other folk crafts and workshops of masters. And only the folk artists of Terchová know what the final form of the work will be. All three parts will continue to be tastefully supplemented with new bizarre scenes and figures.
Zdroj: terchova.uteczmesta.eu
Kostol v Terchovej je situovaný takmer v centre obce. Bol postavený v blízkosti staršieho kostola zasväteného sv. Martinovi, ktorý bol koncom 60-tych rokov kvôli jeho zlému stavu zbúraný. Základný kameň položili v roku 1942, na jeseň 1944 už kostol stál a v roku 1949 bol kostol vysvätený. Kostol má tri chrámové lode, ktoré sú od seba oddelené okrúhlymi stĺpmi. Hlavná loď má kazetový strop, bočné lode ich majú rovné. Kostolu dominuje oltár s masívnym krížom s ukrižovaným Kristom.
V predsieni kostola sa nachádza celodrevený pohyblivý betlehem, ktorý bol vyhotovený miestnymi ľudovými majstrami.
Cyrilometodské dni sú neodmysliteľnou súčasťou kultúrneho leta v Terchovej. Každoročné oslavy venované našim vierozvestcom, ktorým je zasvätený tunajší kostol sa konajú vždy za prítomností najvyšších cirkevných hodnostárov Žilinskej diecézy.
Podujatie je bohaté na liturgický, ale i kultúrny program. Je rozdelené do niekoľkých dní, počas ktorých je pre veriacich pripravené plné duchovné vyžitie. Vyvrcholením osláv sv. Cyrila a sv. Metoda je každoročne konaná svätá omša na vrchu Oravcové.
Terchovský pohyblivý betlém patří k nejoblíbenějším atrakcím této obce na severozápadě Slovenska. Jeho vznik je spojován zejména s místním řezbářem Štefanem Hanuliakem a nejedná se o žádné „poselství dávných časů“. Betlém vznikl – nebo lépe řečeno byl veřejnosti poprvé představen – teprve na Vánoce roku 1976. V každém případě je ale opravdu velice půvabný a zajímavý.
Podle některých informačních pramenů rozdělili betlém jeho tvůrci do dvou částí (starou Terchovou s jejími lidovými řemesly a krajinu biblického příběhu Nového zákona), podle jiných se jedná o části tři (stará Terchová s původním kostelem sv. Martina, skromný Betlém a přepychový Jeruzalém).
Južná loď chrámu má dve stavebné časti; v novšej sa zachovala pôvodná krížová klenba; interiér južnej lode osvetľujú štyri gotické okná. Severná loď má polygonálny uzáver a v podstate si dodnes zachovala pôvodný gotický vzhľad. Bočné lode boli s hlavnou loďou spojené lomenými oblúkmi.
Po stranách presbytéria sú dve sakristie; severná (staršia) je zaklenutá pôvodnou valenou klenbou; našlo sa v nej gotické pastofórium. Pri systematickom výskume kostola boli objavené dva veľké kamenné svorníky (pravdepodobne z pôvodnej klenby hlavnej lode), ďalej kamenný epitaf s jednoramenným krížom a dvoma kalichmi zo 14. storočia a umelecky vysoko hodnotný gotický reliéf, na ktorom je výjav z Olivovej hory po Poslednej večeri.
Predstavaná vysoká veža má dvojitú cibuľovú strechu; štvorhranná veža je horizontálne členená rímsami na tri poschodia. V rozoklanom tympanóne nad hlavným portálom sú na podstavcoch kamenné plastiky svätého Františka, Panny Márie a svätého Floriána.
V devínskom farskom kostole sa zachovala spodná časť monumentálneho reliéfu Nanebovzatia Panny Márie, ktorý bol pravdepodobne v strede ranobarokového oltára (v 17. storočí bol kostol v Devíne zasvätený Panne Márii). V 19. storočí umiestnili do presbytéria kostola hlavný oltár so stĺpovým pavilónovým tabernákulom na predstavenom oltárnom podstavci a s vysokým krížom vo vrchole. Pozornosť si zasluhuje korpus. Idealizovanú podobu Ukrižovaného (bez znakov utrpenia) vytvoril sochár ovplyvnený krížmi neskobarokového sochára Františka Xavera Messerschmidta. Bočné oltáre sv. Rodiny a Piety tvoria stĺpové architektúry s ústredným oltárnymi obrazmi. Mariánske bočné oltáre pripomínajú staré patrocínium Panny Márie. V južnej lodi je obraz Najsvätejšej Trojice z neogotického oltára. V kostole sa zachovala baroková kamenná krstiteľnica kalichového typu.
Návštevníkov zaujme i záhrada kostola, v ktorej je sústredená galéria sôch viažúcich sa k najranejším dejinám Slovákov: sediaca socha veľkomoravského kniežaťa Rastislava (dielo akademickej sochárky Ľudmily Cvengrošovej), ktorú premiestnili na križovatku na pol ceste k Devínskemu hradu, zostalo tam dnes súsošie slovanských vierozvestcov svätých Cyrila a Metoda. Vpravo pred vchodom je za balustrádovou kamennou ohradou vztýčený stĺp s motívom Ukrižovaného Krista na jeho hlavici.
Zdroj: sk.wikipedia.org
Kostol postavili v obci ako pomerne veľkú stavbu niekedy v 30. až 40. rokoch 13. storočia. Išlo o reprezentatívne jednolodie v celom rozsahu dnešnej hlavnej lode s kratšou kvadratickou svätyňou. Múry pôvodne zrejme plochostropej lode sa zachovali do približne dvojtretinovej výšky, bočné steny svätyne v celej svojej pôvodnej výške.
Ďalšia stavebná fáza nasledovala po výraznom poškodení kostola pri útoku vojsk českého kráľa Přemysla Otakara II. v 70. rokoch 13. storočia. Zahŕňala výraznú prestavbu svätyne, ktorú predĺžili východným smerom do podoby polygónu a zaklenuli ťažkou rebrovou klenbou. Túto opreli o mohutné postranné piliere zachované v základoch. V závere svätyne úlohu pilierov prevzalo plné murivo nároží, čím v exteriéri vznikla rovná východná stena presbytéria. Následne pripojili zo severnej strany svätyne obdĺžnikovú sakristiu zaklenutú valenou klenbou.
V 14. storočí pristavali južnú kaplnku, pričom pôvodne mala siahať len po južný portál do hlavnej lode. Ešte počas výstavby však bola predĺžená až po západné priečelie lode. Pod prístavbou bola súčasne vybudovaná krypta s kamennou valenou klenbou. Kaplnka bola zaklenutá krížovými rebrovými klenbami; zachovalo sa len novšie západné pole.
Severná bočná loď vznikla tiež ako bočná kaplnka v druhej štvrtine 15. storočia. Kaplnka bola prepojená s hlavnou loďou lomenými arkádovými oblúkmi podobnými ako v prípade južnej lode. Z neskorogotického obdobia pochádzajú aj spodné časti murív zrejme pôvodnej gotickej veže zachované v základoch dnešnej barokovej veže.
V druhej tretine 16. storočia sa realizovala oprava v renesančnom štýle, ktorú si vyžiadalo vypálenie kostola tureckými vojskami. Sakrálny priestor bol vtedy ochránený zamurovaním arkád prepájajúcich pôvodne bočné lode s hlavnou.
Barokizáciou prešiel kostol pri obnove v 70. rokoch 17. storočia. Pristavaná bola veža, hlavná loď a svätyňa dostali valené klenby so styčnými hrebienkovými výsečami. Práce pokračovali aj v 18. storočí, kedy bolo dotvorené západné priečelie portálmi so sochami v nadstavcoch a ďalšími sochami v štítoch. Osvetlenie lode bolo riešené tzv. termálnymi oknami polkruhového tvaru a do rovnakého tvaru upravili aj gotické okná bočných lodí. V interiéri boli znova otvorené arkádové oblúky do bočných lodí. Na pilier arkádového oblúka v severovýchodnej časti bola osadená drevená kazateľnica prístupná schodiskom zo sakristie. V západnej časti lode vybudovali novú tribúnu. Zvýšili tiež vežu, upravili jej fasádu a zastrešili novou strechou typického cibuľovitého tvaru. Prístup na vežu bol vyriešený schodiskom z novej prístavby.
K južnej strane svätyne pristavali novú sakristiu a v rokoch 1788 – 1789 obnova vyvrcholila reprezentatívnou úpravou svätyne s novou valenou klenbou, ornamentálnou výmaľbou stien a napokon postavením nového hlavného oltára v súvislosti so zmenou patrocínia na dnešné sv. Kríža. Ústredným motívom je tak plastika Ukrižovaného Krista, ktorá zrejme vznikla v dielni známeho sochára F. X. Messerschmidta, pôsobiaceho na sklonku života v Bratislave.
Ďalšie opravy a úpravy sa spomínajú k rokom 1863, 1937 a 1949 – 1950. Veľká obnova sa uskutočnila v 70. a 80. rokoch minulého storočia na základe výsledkov výskumov spolu s reštaurovaním niektorých prvkov a pokračuje aj v súčasnosti. Výskum v rokoch 2015 – 2017 významným spôsobom zmenil náš pohľad na najstaršie dejiny kostola.
Zdroj: apsida.sk
Výnimočná gotická dominanta Bratislavy by nemala uniknúť pozornosti žiadneho návštevníka. Po Bratislavskom hrade je druhým najvyhľadávanejším turistickým objektom hlavného mesta Bratislava. Zaujímavosťou je, že dóm je postavený na cintoríne a takmer tristo rokov tu korunovali uhorských panovníkov vrátane Márie Terézie. Dodnes sa v hlavnom meste každoročne konajú Korunovačné slávnosti, ktoré prilákajú tisícky návštevníkov. Od 14. februára 2008 je hlavným chrámom novovzniknutej Bratislavskej arcidiecézy a je prístupný verejnosti.
Bola súčasťou stredovekého mestského opevnenia. V rokoch 1764-1766 po požiari spôsobenom bleskom sa uskutočnila jej prestavba. Na jej vrchol umiestnili model kráľovskej koruny. Nahradila tak typický latinský kríž. Na helmicu a model koruny použili vyše šesť ton medi. Takmer tri štvrtiny darovala Mária Terézia a zvyšok dokúpila dómska fara. Do koruny vtedy umiestnili aj medený tubus, v ktorom schovali pamätnú listinu. Tá sa zachovala dodnes. Koruna bola na veži až do roku 1833. Vtedy do strechy veže opäť udrel blesk a jej drevený krov začal horieť. Medená helmica spadla na zem a korunu sa už nepodarilo zachrániť. S jej rekonštrukciou sa začalo až po tom, čo cisár Ferdinad prispel kostolu na opravu veže meďou. Novú pozlátenú korunu z medeného plechu vyhotovili meďotepci. Karl Mayer vytvoril korunu a Johann Gschnattl zhotovil vankúš, na ktorom je položená. Strapce na vankúši sú pripevnené a aby sa nekývali vo vetre, vyplnili ich pieskom. Vankúš, na ktorom je koruna položená, meria od strapca k strapcu 135 centimetrov. Koruna aj s vankúšom je vysoká 156 centimetrov a váži 160 kilogramov. Aj do tejto koruny vložili medený tubus, do ktorého pridali pamätnú listinu a iné písomnosti.
Pôvodne vo veži Dómu svätého Martina viselo šesť zvonov. Najväčší z nich, Wederin, odliaty v roku 1670 vo zvonárskej dielni Baltazára Herolda, mal hmotnosť 2513 kilogramov. Okrem neho tu bolo päť ďalších zvonov. V roku 1914 po začiatku prvej svetovej vojny všetky zvony, okrem najväčšieho Wederina, z veže zložili, roztavili a materiál z nich použili na odlievanie diel. Dnes je vo veži katedrály umiestnených osem zvonov. Okrem pôvodného Wederina, ktorý musel byť pre značné poškodenie zrekonštruovaný, nainštalovali v novembri 2000 do zvonice ďalších sedem zvonov, symbolických darov od okolitých štátov.
V podzemí dómu v hĺbke približne šesť metrov sa nachádzajú tri krypty. Jedna z nich patrila rodine Pálffyovcov. Pochovávanie členov tohto rodu pod najvýznamnejším bratislavským kostolom bolo nielen záležitosťou prestíže, ale tiež odrazom dôležitého postavenia Pálffyovcov medzi uhorskou šľachtou. Hrobka rodiny je umiestnená priamo pred hlavným oltárom a vstupuje sa do nej z exteriéru. Ten je na severnej stene dómu prikrytý bielou mramorovou doskou s erbom rodiny Pálffyovcov. Do ďalších dvoch krýpt sa vchádza z kaplnky svätej Anny. Jednou je Jezuitská krypta a druhou Arcibiskupská, ktorá je ako jediná sprístupnená. V krypte sa nachádza viac ako 90 hrobov. Pochovaní sú tu napr. kardinál Peter Pazmány, bratislavský kanonik Jozef Ignác Bajza, či biskup Michal Buzalka.
Zdroj: xplor.app
Pýchou každého kresťanského mesta je farský kostol. Bezpochyby to platí aj o Dóme sv. Martina – najväčšom, najstaršom a najvýstavnejšom bratislavskom chráme.
Na začiatku jeho existencie bol pápežský súhlas s premiestnením prepoštského Kostola Najsvätejšieho Spasiteľa z hradu do podhradia. Pápež Inocent III. v roku 1221 v tejto veci vyhovel žiadosti uhorského kráľa Imricha. Prestavba, ktorá sa od 14. storočia realizovala pod patronátom panovníka a mestskej rady, vtláčala vtedy už mestskému farskému kostolu gotickú podobu.
Dóm sv. Martina bol korunovačným kostolom v rokoch 1563 až 1830. Ako prvého tu korunovali Maximiliána II. Slávnostná korunovačná ceremónia sa odohrala 8. septembra 1563. Po nej ich nasledovalo ďalších osemnásť, medzi nimi aj korunovácia Márie Terézie (25. júna 1741). Posledným, kto pod olovenou sochou sv. Martina prijal svätoštefanskú kráľovskú korunu, bol Ferdinand V. (28. septembra 1830). Neúplný zoznam 11 kráľov a 8 kráľovských manželiek korunovaných v bratislavskom Dóme visí na tabuli umiestnenej na severnej stene interiéru kostola. Každý rok sa postupne pripomína korunovácia všetkých panovníkov počas obľúbených korunovačných slávností.
Postupná barokizácia Dómu sa sústredila najmä na interiér a výstavbu štvrtej kaplnky. V rokoch 1732 až 1734 sa chrámový pôdorys na severnej strane rozšíril o Kaplnku sv. Jána Almužníka, ktorá patrí k umelecky najhodnotnejším pamiatkam v Bratislave. Barokovú kaplnku pravdepodobne postavili podľa projektu G. R. Donnera, ktorého poverili aj ďalšími zákazkami v interiéri bratislavského Dómu. Namiesto odstráneného gotického oltára postavili mohutný barokový oltár, na ktorom dominovalo Donnerovo monumentálne súsošie sv. Martina na koni. Nádherné sochárske dielo zhotovené okolo roku 1744 z olova predstavuje rímskeho vojaka pochádzajúceho zo zadunajskej Panónie, ktorý energickým pohybom šable pretína svoj plášť, aby polovicu daroval žobrákovi trpiacemu zimou.
Barokovú vežu v roku 1833 zničil požiar spôsobený bleskom. Bolo to tri roky po poslednej korunovácii v Dóme. Opravu kostola zverili do rúk významného klasicistického architekta I. Feiglera st. Ten siahol po v tom čase modernom romantizujúcom stvárnení. Veža tak získala novogotický vzhľad, ktorý má dodnes. V súčasnosti dosahuje výšku 85 m. Na jej vrchole sa nachádza pozlátený vankúš s rozmermi 2×2 m, na ktorom leží pozlátená kópia uhorskej kráľovskej koruny. Napodobenina koruny dosahuje výšku 1 m a hmotnosť 300 kg. Vo veži sú osadené dva zvony – väčší z nich sa nazýva Wedderin.
Zdroj: slovakia.travel
Od počiatkov Trnavy predstavuje farský kostol sv. Mikuláša hlavný mestský chrám. Význam tohto chrámu symbolicky odzrkadľuje i jeho dominantná poloha na najvyššom mieste historického jadra mesta. Počas výstavby gotického trojlodia, začatej kedysi po roku 1325, bol odstránený starší románsky predchodca, ku ktorému sa viaže najstaršia zachovaná písomná zmienke o Trnave. Výstavba najväčšej sakrálnej stavby v Trnave aj okolí bola zavŕšená bezmála po sto rokoch priebežných prác, dakedy v prvej tretine 15. storočia.
Aj dnes ešte môžeme obdivovať fresky z tohto obdobia v chrámovej predsieni, gotické portály či kružbové okná, listové svorníky klenieb ukrývajúce ľudské tváre, malú kamennú krstiteľnicu či zvon sv. Štefana v jednej z veží. Prestíž farského kostola sa neskôr znásobila v období tureckej expanzie do Uhorska, keď sa na pomerne dlhé obdobie (1543 – 1820) stal zároveň aj hlavným katedrálnym chrámom tu dočasne pôsobiacich ostrihomských arcibiskupov, ktorých pripomínajú krásne kamenné epitafy.
Ako nový sídelný kostol bol niekoľkokrát upravovaný, najrozsiahlejšie stavebné práce medzi rokmi 1618 – 1630, počas ktorých bolo trojlodie rozšírené o bočné kaplnky, inicioval arcibiskup Peter Pázmaň. Po roku 1630 vznikol najstarší zachovaný oltár kostola zasvätený Všetkým svätým. Neskôr bol v južnej gotickej podvežovej kaplnke vytvorený trezor chrámových cenností. Okrem barokového mobiliáru vznikla v 18. storočí aj osemboká kaplnka, do ktorej bol z kostola prenesený obraz Panny Márie Trnavskej, uctievaný ako zázračný.
Z 19. storočia pochádza hlavný oltár a dekoratívny drevený obklad stien svätyne. Napokon na začiatku 20. storočia vznikli neogotické nástenné maľby, a snáď najväčším vkladom tohto obdobia sa stal zvuk hlavného organu firmy Rieger z roku 1912, dennodenne sprevádzajúci bohoslužby. V roku 2008 bol farskému kostolu sv. Mikuláša udelený čestný titul Bazilika minor a stal sa Mariánskym pútnickým miestom Trnavskej arcidiecézy.
Zdroj: vitajtevtrnave.sk
A significant monument of Trnava is the Basilica of St. Nicholas, the construction of which began in 1380. This Gothic three-nave church was built on the site of an older Romanesque church, to which the earliest written record of Trnava refers (1211) and part of whose foundations were uncovered during extensive renovation work in 1975.
The construction of the basilica was done as a municipal building, as the city as patron supplied building materials from its own resources, but also with the support of the rulers and the wealthy bourgeoisie. The three-nave temple was built on the highest point of the old town. Around it was a cemetery. The original main street facade of the basilica was single-towered (Gothic). The Gothic portal on the south side is original. The perimeter outer masonry had supporting pillars, with tall Gothic windows between them.
In the sanctuary of the pentagonal conclusion, the original Gothic pastophorium is preserved. On the north side there is a Gothic opening leading today to the sacristy. It originally led to the Romanesque chapel of St. George, which served the parish needs during the construction of the church.
The cross vault of the sanctuary has pear-shaped ribs. The sanctuary is connected to the nave by a massive triumphal arch. The nave has side aisles of equal width on either side, separated by unequal width Gothic arcades.
The four arched bays of the nave are similar in design to those of the sanctuary. In the centre of the bays there are hollowed-out stone studs with sculptural coats of arms (Sigismund of Luxembourg, Albert of Habsburg and the city of Trnava). The side aisles are similarly arched with stone ribs and studs. The original frescoes have been preserved in the vestibule of the church (sub-chancel): the attributes of the Evangelists , the emblem of the town in the middle and on the walls and pillars St. John the Evangelist, St. Nicholas, St. Paul and the scene of St. George.
The original chapels on either side of the main entrance were rebuilt and reinforced at the beginning of the 16th century. Century, when extensive alterations and repairs were carried out. At that time, Archbishop Nicholas Oláh wanted to emphasize the importance of this church, which from 1543 also served the Archbishop of Esztergom and his chapter, who evacuated to Trnava from the Turks. The façade was rebuilt into a double tower and the chapels under the tower were enlarged. In 1577, weathervanes were placed on top of the towers: roosters with a double cross. (The cockerel on the snood is also at the side entrance. It is from the coat of arms of the town captain Hollý – 1498).
The 17th century was marked by the most extensive building modifications and changes to the church. At the instigation of Archbishop Cardinal Peter Pazman, extensive rebuilding and interior alterations began in 1618 and were completed in 1630. The addition of the side chapels changed not only the plan of the church, but also its uniformity and Gothic structure. At that time, the Gothic chapel of St. George was also demolished and a sacristy was built in its place. A new choir, pulpit, new pews and new altars were built – all in Baroque style.
A great fire in 1666 affected the north tower, which Archbishop Juraj Szelepchen – Pohronec had rebuilt to the height of the south tower in 1676. The sacristy was also rebuilt and decorated with a linette vault with stucco decoration.
The last significant addition to the church was the central Baroque chapel of the Virgin Mary, built in 1739 – 1741 with a canopied altar by A. Huetter.
At the beginning of 19. The triumphal arch was repaired in the 19th century, the abolished saddle towers of the sanctuary walls were given wooden panelling and on the south side in 1823 the supporting pillars were reinforced from the materials of the abolished Slovak church of St. Michael arch.
In 1900-1905 new stained glass windows were installed, the side walls of the nave and the sanctuary were painted. In 1916, the brick infill of the three-circular Gothic window of the south under-tower chapel was removed and the chapel was renovated in 1922.
In 1954-1958 the towers were plastered and extensive cleaning and conservation work was carried out on the cornices, stone lintels, phyllons and stone gargoyles.
Cleaning of the Baroque ceiling of the sacristy in 1964, electrification of the bells in 1967, etc.
Zdroj: trnava.fara.sk
Tehlový kostolík postavili niekedy v polovici 13. storočia, vzhľadom na vyvýšenú polohu nad dôležitou križovatkou ciest, zrejme ako súčasť opevneného hrádku. Išlo o stavbu s pomerne dlhou obdĺžnikovou loďou, polkruhovou apsidou a západnou vežou. V 14. storočí bol objekt upravený goticky, z tejto etapy sa zachovalo nadpražie vložené do južného portálu.
V 17. storočí prešiel rozsiahlou rekonštrukciou. Románska veža bola zbarokizovaná, loď dostala novú valenú klenbu, zo severnej strany k nej pristavali sakristiu a z južnej predsieň. Statiku zlepšili oporné piliere v západnej časti lode. Prerazené boli aj nové okná a západný vstup do veže. Niekedy v tomto období sa kostolík mení na pútnický (prvá písomná zmienka z roku 1763). Opravovaný bol ešte aj v roku 1924 po výstavbe krížovej cesty.
Zdroj: apsida.sk
Pútnicke miesto Hájiček s kostolom Panny Márie je zároveň aj vzácnym historickým areálom nachádzajúcim sa severovýchodne od obce Trstín. Podľa tradície je toto miesto najstarším patrocíniom Sedembolestnej Panny Márie v strednej Európe.
Pútnicke miesto tvorí kostol Panny Márie, krížová cesta, drevená zvonička a studnička na neďalekej lúke. Kostolík postavili v polovici 13. storočia, pravdepodobne okolo roku 1235. Ide o najcennejšiu pamiatku Trstína. Je to jednoloďová stavba s predstavanou západnou vežou ukončenou polkruhovou aspidou. Je postavený na vyvýšenom mieste uprostred cintorína v lokalite Hájiček a v minulosti bol zrejme súčasťou opevneného hrádku na dôležitej križovatke ciest.
V 14. storočí bol kostol goticky upravený, ďalšími rozsiahlymi prestavbami prešiel kostol na konci 17. storočia. Koncom 18. storočia bola do sklenenej skrine na oltári umiestnená soška Bolestnej Panny Márie odetá v hodvábnych šatách známa aj ako zázračná Pieta.
Medzi ľuďmi sa v roku 1793 rozniesla správa, že sa pred sochou Bolestnej Panny Márie v Hájičku stali zázračné uzdravenia chorých. V roku 1794 sochu Bolestnej Panny Márier premiestnili do Trnavy, umiestnili ju v kaplnke sv. Michala kostola sv. Mikuláša. Snahou veriacich bolo navrátenie tejto sochy späť na pôvodné miesto. Došlo k tomu v roku 1923, keď zhotovili novú sochu a originál vrátili z Trnavy na jej pôvodné miesto do kostola v Hájičku.
Kalvária s krížovou cestou je z roku 1923, súsošie a reliéfy jednotlivých zastavení sú zhotovené z pieskovca.
Hlavná púť, kde sa každoročne schádzajú pútnici z blízka i vzdialeného okolia, sa koná okolo sviatku Nanebovzatia Panny Márie 15. 8. od piatku do nedele.
Kostol patrí pod farnosť Trstín, dekanát Smolenice a Trnavskú diecézu. Pútne miesto s kostolíkom sa nachádza pri ceste smerom na Dechtice a Vrbové.
Zdroj: turistika.cz
Jedným z centrom kultu uctievania Sedembolestnej Panny Márie, ktorá sa stala patrónkou Slovenska, je Kostol Sededembolestnej Panny v Šastíne, ktorý pochádza z roku 1736. Navštevujú ho tisíce pútnikov nielen zo Slovenska, ale aj zo zahraničia.
Obec Šaštín-Stráže je na Slovensku i v zahraničí známa predovšetkým ako pútnické miesto, do ktorého sa kvôli soche Panny Márie oddávna schádzali ľudia zo širokého okolia. Po kanonickom vyšetrení vyhlásili šaštínsku sochu Panny Márie za zázračnú, čo dekrétom potvrdil aj pápež Urban VIII. V roku 1733 sochu dostali paulíni, ktorí sa v obci rozhodli postaviť pútnický chrám a kláštor.
Kostol postavili v barokovom slohu a slávnostne ho vysvätili v roku 1764 za účasti cisárovnej Márie Terézie a cisára Františka I. Lotrinského. Sochu Sedembolestnej Panny Márie preniesli na hlavný oltár vyrobený z červeného mramoru. Chrám má šesť bočných oltárov s obrazmi J. L. Krackera. Jeho dĺžka je 62 m, výška 26 m a šírka 23 m.
Hlavná loď je široká 13 m. Južnú stranu kostola spája s kláštorom arkádová chodba. Budova kláštora má tri krídla, zo štvrtej strany ju uzatvára bazilika. V roku 1964 pápež Pavol VI. povýšil Kostol Sedembolestnej Panny Márie na baziliku minor – prvú na Slovensku.
Zdroj: slovakia.travel
Kostol postavili vo vyvýšenej polohe zrejme niekedy v priebehu prvej polovice 13. storočia ako pomerne veľké jednolodie a kvadratickým presbytériom, ktorého fasády boli zdobené slepými arkádami tvorené oblúčikovým vlysom a lizénami (rovnakú podobu arkád nájdeme na kostolíku v Novej Dedinke). Patrí do skupiny tehlových románskych kostolov, ktoré sa stavali v tomto období na území najmä juhozápadného Slovenska (okrem iného Diakovce či Čierny Brod-Heď).
Až do 17. storočia stál podľa všetkého v takmer nezmenenej románskej podobe, iba niekedy v 16. storočí zo statických dôvodov pristavali k nárožiam presbytéria oporné piliere.
Veľkou prestavbou, ktorej v podstate vďačí za svoju súčasnú podobu, prešiel objekt medzi rokmi 1632 – 1713. Vtedy pristavali k západnému priečeliu vežu a zo severnej strany pripojili k presbytériu neveľkú sakristiu. V tomto období dostala podľa všetkého novú klenbu aj svätyňa, ktorá nahradila pôvodnú valenú klenbu. Osvetlenie lode bolo zlepšené prerazením dvoch väčších okien na južnej strane lode.
Medzi rokmi 1733, kedy sa spomína zlý stav kostola, a rokom 1756 bola do lode vstavaná západná tribúna pre organ. Krátko na to bol zaklenutý aj priestor lode, pričom jej obvodové múry boli i trochu zvýšené. Novú klenbu podopierajú prístenné piliere, z ktorých jeden vyšiel práve do priestoru južného románskeho portálu, ktorý bol preto zamurovaný. Rovnaký osud mali aj ranobarokové okná, ktoré preto museli nahradiť novými. Nový južný vstup súčasne doplnili murovanou predsieňou. Tejto prestavbe zrejme padli za obeť aj pôvodné slepé arkády zdobiace až dovtedy exteriér kostola.
Po zrušení paulínov Jozefom II. v roku 1786 sa ich kláštorný kostol Panny Márie (bazilika) stal farským, pôvodný farský chrám v Šaštíne i filiálny v Strážach prestali slúžiť svojmu účelu a premenili ich na sýpky. Tomuto účelu slúžil kostol v Strážach ešte v roku 1823, neskôr ho tamojší veriaci odkúpili a dali znova posvätiť.
V roku 1876 spôsobil blesk požiar, pri ktorom zhorela strecha stavby. Po menších úpravách v neskoršom období sa udiala v roku 1953 zmena zastrešenia veže a zrejme aj lode a svätyne. Pred rokom 1960 bola z južnej strany k svätyni pristavaná nová sakristia.
V roku 2007 sa začali realizovať oprava stavby, pri ktorej bolo po odstránení omietky objavené románske murivo so zosekanými slepými arkádami a viacerými architektonickými detailmi. V júni 2009 bol kostol vyhlásený za národnú kultúrnu pamiatku a začalo sa s jeho obnovou. V roku 2017 bola zavŕšená obnova exteriéru opravou veže, ktorá dostala iluzívne kvádrovanie. V tom istom roku bol kostol nominovaný do ankety Nadácie SPP o najkrajšie obnovenú pamiatku roka.
Zdroj: aposida.sk
Mikulčice-Valy jsou významným hradiskem doby velkomoravské říše v blízkosti obce Mikulčice. Svou rozlohou cca 10 ha představují nejrozsáhlejší slovanské archeologické naleziště v ČR. Lokalita je chráněna jako národní kulturní památka. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších opevněných hradištních sídel se znaky městského uspořádání, spíše vojenského charakteru, s doklady osídlení předvelkomoravského a velkomoravského horizontu s množstvím kostelů a artefaktů svědčících o přítomnosti velkomoravské nobility. Existují domněnky, že se mohlo jednat o kmenové centrum s vyššími mocenskými aspiracemi, možná i sídlo prvních Mojmírovců. Zlom ve vývoji hradiska nasvědčuje tomu, že se v další fázi stalo důležitým prvkem začleněným do systému obrany říše a jejího centra.
Na nejvyšším místě akropole byly situovány dvě stavby reprezentující knížecí prostředí – knížecí palác s litou maltovou podlahou a kamenným krbem a bazilika. Objekty tvořily samostatný okrsek. V okolí paláce bylo zjištěno opevnění příkopem a bazilika se hřbitovem byla oddělena palisádovým plotem. Rozsáhlá trojlodní bazilika s atriem a nartexem je plošně dosud největší odkrytou velkomoravskou církevní stavbou. V prostoru baziliky a v okolí bylo odkryto několik hrobek patřících významným představitelům vládnoucí vrstvy Velké Moravy, pravděpodobně i některým z Mojmírovců. Kolem kostela bylo pohřebiště čítající přibližně 550 hrobů, jejichž hustota a vzájemné překryvy svědčí o značné intenzitě pochovávání, tedy i o poměrně vysoké hustotě obyvatelstva. Pohřebiště vyniká množstvím bohatých hrobů s meči, zlatými a stříbrnými šperky a honosnými soupravami opaskových kování a stříbrných a litých bronzových nákončí, zlatými gombíky. Tyto i řada dalších nálezů představují mistrná díla místního uměleckého řemesla.
Nákončí se stala neoficiálním symbolem lokality Valy u Mikulčic. K cenným nálezům patří zejména stříbrný závěsný křížek s postavou Krista a zlatý solidus byzantského císaře Michaela III. Určitým dokladem vzdělanosti jsou také nálezy železných pisátek–stilů. Stopy kovoliteckých a šperkařských dílen na hradě jsou časově řazeny do období před pol. 9. stol. ve vrcholném období mizí a převládá zpracování železa, dřeva, hrnčířství a textilnictví.
Zdroj: toulkypocechach.com
Pútnické miesto Skalka sa nachádza na území farnosti Skalka nad Váhom v Nitrianskej diecéze. História pútnického miesta Skalka pri Trenčíne siaha do 11. storočia a spája sa so životom sv. pustovníkov Andreja-Svorada a Beňadika, ktorí na tomto svätom mieste nejaký čas žili. Pozostáva z dvoch objektov – Diecéznej svätyne Sv. Andreja-Svorada a Beňadika na tzv. Malej Skalke, ktorý je postavený na skale, z ktorej bol sv. Beňadik zhodený do Váhu a z tzv. Veľkej Skalky – pozostatkov benediktínskeho opátstva z roku 1224, v ktorom sa nachádza aj Beňadikova jaskyňa. Sv. Andrej-Svorad a Beňadik, ktorých si na tomto pútnickom mieste uctievame, sú hlavnými patrónmi nitrianskej diecézy.
Na mieste, kde žil pustovníckym životom sv. Benedikt († okolo r. 1033), založil nitriansky biskup Jakub I. v roku 1224 neveľký kláštor – opátstvo sv. Benedikta. Jeho srdcom boli jaskynné priestory, kde pustovník žil, ku ktorým pristavali na našom území jedinečnú trojpodlažnú kaplnku, ktorá je v najvyššom podlaží otvorená do spomínanej jaskyne. V tesnej blízkosti boli postavené ďalšie kláštorné budovy.
Život benediktínskych mníchov v priebehu stáročí však vážne narušilo nepokojné obdobie počas expanzie Matúša Čáka z neďalekého Trenčína a neskôr aj nájazdy husitských oddielov z blízkej Moravy. Zánik tunajšieho opátstva má na svedomí útok vojsk generála Katzianera v roku 1528.
Nový život na veľkú Skalku priniesli až v roku 1644 trenčianski jezuiti, ktorí majetok zaniknutého opátstva získali darom od kráľa Ferdinanda III. (iné zdroje uvádzajú ako darcu nitrianskeho biskupa Jána Püskyho). Následne, v rokoch 1667-69 jezuiti postavili vedľa pôvodných stavieb nové budovy kláštora a postupne celý areál upravovali. V roku 1717 je spomínaná prestavba horného podlažia stredovekej kaplnky, v roku 1755 boli vybudované kamenné schody ku kláštoru a v roku 1768 bola uskutočnená výmena strechy.
Po zrušení rádu v rakúskej monarchii v roku 1773 museli aj z Veľkej Skalky jezuiti odísť a opustené budovy začali chátrať až sa zmenili na ruiny.
Čiastočné opravy na Veľkej Skalke sa realizovali v rokoch 1852-1853, v roku 1892, 1911 a 1914. Po druhej svetovej vojne sa uskutočnili ďalšie práce v roku 1951 a potom aj v roku 1982. Väčšie práce na oprave a konzervovaní ruín spojených s výskumom sa začali po roku 2000.
Dvojvežový kostolík postavený v románskom slohu sa tu spomína po prvý raz v roku 1208. Bol zasvätený sv. Beňadikovi. Roku 1520 dal na jeho mieste vybudovať kaplnku ku cti sv. Doroty Juraj Thurzo horlivý katolík, starý otec Juraja Thurzu, neskoršieho palatína.
Počas pôsobenia jezuitov na Skalke kaplnku renovovali v r. 1713 a pristavili k nej vežu. V r. 1679 bol postavený nový oltár na počesť Panny Márie Čenstochovskej. Počas kuruckých vojen bol kostolík poškodený. V r. 1745 kaplnku rozšírili do súčasnej podoby a pristavili k nej dve veže. V r. 1949 v ňom postavili Boží hrob a na Veľký piatok sa tu konali procesie. Neskôr postavili na Malej Skalke aj kalváriu (1676) so štrnástimi stanicami krížovej cesty.
Kostol bol opäť zreštaurovaný za trenčianskeho farára opáta Ľudovíta Stáreka v r. 1852-1853; opravený a posvätený v r. 1924 nitrianskym biskupom Karolom Kmeťkom. Hlavný oltár odvtedy zdobia sochy pustovníkov sv. Andreja-Svorada a Beňadika. Vojnové udalosti druhej svetovej vojny neobišli ani Skalku a preto bolo potrebné opäť pristúpiť k rozsiahlej oprave, ktorá bola ukončená r. 1951. Slávnostnú svätú omšu celebroval nitriansky administrátor biskup Eduard Nécsey. Maľba svätcov na stene je dielom pátra Emila Prokopa, SVD, z r. 1983.
Ostatné úpravy kostola na Malej Skalke sa uskutočnili v rokoch 2003-2006. V r. 2011 boli vybudované sociálne zariadenia, oprava pútnického domu a okolia. V r. 2012 pribudla v pútnickom areáli nová krížová cesta.
Zdroj: apsida.sk; putnickemiestoskalka.sk
Slovanské hradiště v Mikulčicích bezpochyby patří mezi nejvýznamnější místa poukazující na historii našeho státu. S největší pravděpodobností byly Valy u Mikulčic hlavním městem Velké Moravy. V muzeu zhlédnete nejenom předměty denní potřeby, ale také výrobky uměleckého řemesla.
Na území obce Mikulčice se nachází jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v České republice. Byly zde nalezeny důkazy o osídlení zdejší krajiny již v nejstarších dobách.
Sedmihektarový areál láká na prohlídku dvou muzejních expozic archeologických nálezů a v exteriérech si pak můžete prohlédnout kopie osmi mikulčických kostelů a knížecího paláce. Památník letos (2017) doplní interaktivní model areálu zvaného Valy, který bude postaven v hale nového návštěvnického centra. Valy mohly být podle archeologů bájným hlavním velkomoravským městem Veligradem, které se dosud nepodařilo objevit. Z hradiště se zachovalo jen zelené prostranství se základy 12 kostelů a knížecího paláce.
První muzejní expozice zde byla pro veřejnost otevřena v roce 1960. Stálá expozice “Velkomoravské Mikulčice – Knížecí hrad v údolní nivě řeky Moravy” ukazuje nejen předměty denní potřeby (keramika, železné výkovky, kamenné předměty), ale také výrobky uměleckého řemesla. Zdejší kovolitci a šperkaři je vyráběli ze železa, bronzu, stříbra či zlata. Honosné součásti velmožné výstroje – meče, ostruhy stejně jako šperky – náušnice, gombíky, prsteny – představují mistrovské kusy raně středověkého uměleckého řemesla.
Unikátní jsou zvláště dřevěné nálezy, které se v našem prostředí běžně nedochovávají. Tyto nálezy, mezi nimiž jsou dřevěné čluny – monoxyly, byly objeveny při výzkumu zaniklých říčních koryt.
Druhá stálá expozice „Velkomoravské Mikulčice – Druhý kostel a sakrální architektura knížecího hradu“ v pavilonu II sestává nejen z prohlídky autentického negativu základů II. mikulčického kostela, hrobových jam s pohřby a trojrozměrných maket všech mikulčických kostelů i paláce, ale také z emotivního prožitku z moderní muzejní archeologické prezentace spojující prvky mluveného slova, hudby a filmové projekce s přímou prohlídkou muzejních exponátů.
Interaktivní model velkomoravského hradiště z devátého století, která vychází z nejnovějších poznatků archeologů bude možné spatřít od listopadu 2018 v expozici Slovanského hradiště. Příchozí čeká laserové animace i hlasové představení akropole, předhradí, velmožské dvorce, opevnění, mosty a chrámy.
Nové lákadlo najdou příchozí v návštěvnické hale už v říjnu. Postupně k němu do konce roku přibudou ještě audiovizuální prostředky. Zkušební provoz má začít v listopadu 2018. Naplno se pak projeví na jaře, se zahájením nové sezony 2019.
Muzejní expozice je možné zhlédnout také v zimním období.
Po prohlídce pavilonu II je možno absolvovat pěší okruh hradištěm po návštěvnické trase a na ní shlédnout v terénu kopie základů kamenných staveb, opatřených panely s popisem zajímavostí daného okrsku. Z rozhledny se otevírá výhled na okolní lesy, řeku Moravu, Hodonín, Moravskou Novou Ves a také na slovenskou stranu do Holíče a Kopčan.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Skalka pri Trenčíne. Nachádza v západnej časti Slovenska, neďaleko mesta Trenčín. Je to najstaršie pútnické miesto v našom regióne a pozostáva z dvoch častí : Malej a Veľkej Skalky. Jeho história sa začína v 11. storočí, kedy tu žili svätí pustovníci Andrej-Svorad a Beňadik. Podľa legendy tu nejaký čas žili a spravili tu mnoho zázrakov. Za návštevu určite stojí pútnický kostol sv. Andreja-Svorada a Beňadika na Malej Skalke. Ten stojí na bradle odkiaľ bol zhodený do Váhu sv. Beňadik. Na tzv. Veľkej Skalke nájdeme pozostatky benediktínskeho opátstva z roku 1224. Tu sa rozprestiera aj Beňadikova jaskyňa.
Vrátime sa teraz z minulosti späť do súčasnosti. Priľahlý vrch je významnou archeologickou lokalitou, žili tu naši predkovia, od keltského obdobia cez Pribinovo Nitrianske kniežatstvo až po Veľkú Moravu, ako aj celý stredovek. Vďaka dobrovoľníkom sa podarilo čiastočne zrekonštruovať areál opátstva s jaskyňou. V roku 1924 bola Skalka pri Trenčíne vyhlásená za najvýznamnejšie pútnické miesto Slovenska (katolíckou cirkvou), mohli by sme ho teda významovo prirovnať k Lurdám vo Francúzsku.
Dnes sem na púte chodí okolo 15-tisíc veriacich zo Slovenska i zahraničia. Hlavná púť prebieha v sobotu a nedeľu po 17. júli, kedy je sviatok sv. Svorada a Benedikta (Beňadika). Od roku 2008 je predzvesťou púte medzinárodné výtvarno-literárne sympózium Ora et Ars. Počas neho sa umelci nechajú inšpirovať atmosférou Skalky, neskôr svoje inšpirácie pretvárajú do reálnych diel. Tie potom prezentujú na dvoch vernisážach a na neskorších putovných výstavách. Niekoľko rokov dozadu pribudol aj kultúrno-historický seminár. Diela zo sympózia sú publikované v katalógu Ora et Ars Skalka. V miestnej časti Trenčína pod názvom Opatová sa nachádza Kostol sv. Svorada a Benedikta, jeho základom bola Kaplnka sv. Doroty, ktorú dal postaviť v roku 1528 Juraj Turzo. Súčasťou interiéru je malý relikviár s časťou telesných ostatkov sv. Benedikta.
Krása prírody sa tu snúbi s neopakovateľnou duchovnou atmosférou. Zaujímavosťou miesta je aj možnosť lezenia po skalnej stene neďaleko pútnického miesta, ktorá zlákala už viacerých „dobrodruhov“.
Zdroj: dromedar.zoznam.sk
Rotundu postavili okolo roku 830 ako súčasť veľkomoravského osídlenia datovaného do tohto obdobia. Po zániku Veľkej Moravy vznikla v tejto lokalite osada železiarov, pre potreby ktorých v prvej polovici 11. storočia bola rotunda zrejme opravená. Slúžila im až do 13. storočia, kedy tunajšia osada zaniká a presúva sa do polohy súčasnej obce Nitrianska Blatnica.
V nasledujúcom období začína stavba chátrať, až sa premenila na ruinu s polozrúcanými obvodovými múrmi. V prvej polovici 16. storočia bola rotunda obnovená. Múry, ktoré sa zachovali do výšky 4 – 7 metrov, boli dostavané a nanovo zastrešené. Podľa kanonických vizitácií mala za obnovou (datovanou do rokov 1530 – 1541) stáť Mária Thurzová na pamiatku svojho manžela, ktorý padol v bitke pri Moháči. Archívny výskum však túto informáciu nepotvrdil.
Súčasnú podobu dostala rotunda v období baroku.
V roku 1777 bola v západnej časti lode vybudovaná murovaná tribúna, ktorá sa napájala na novo pristavanú vežu (tú datuje letopočet na fasáde do roku už 1655, toto datovanie však výskum nepotvrdil). Loď dostala murovanú klenbu a triumfálny oblúk bol zvýšený. Počas nej dostala súčasnú podobu, keď k západnej strane lode pristavali vežu a z južnej strany pustovňu. V nej boli ubytovaní pustovníci, ktorí sa mali starať o kostolík a súčasne viedli aj školu, ktorej budovu postavili niekoľko desiatok metrov severne od rotundy. Posledný pustovník zomrel v roku 1802. Potom prevzali starostlivosť o stavbu veriaci z miestnej farnosti.
V 50. rokoch minulého storočia dostal kostolík novú strechu, keď pôvodnú šindľovú nahradili plechovou. V roku 1973 poslal kňaz miestnej farnosti František Jurík list Slovenskému ústavu pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Bratislave, v ktorom upozornil na rotundu v súvislosti s plánovanou obnovou.
V roku 1974 – 1980 sa v okolí kostolíka uskutočnil archeologický výskum. Na základe neho sa datovanie rotundy posunulo z dovtedajšieho 16. storočia na prvú polovicu 11. storočia, pričom sa zvažoval aj veľkomoravský pôvod.
V roku 1980 dostal kostolík novú strechu z medeného plechu, v nasledujúcich rokoch dostal kostolík aj novú dlažbu, dvere a uskutočnili sa aj ďalšie menšie opravy. Od roku 2001 sa začala postupná obnova objektu, spojená s ďalším výskumom, ktorý priniesol dôkazy o vzniku stavby v 9. storočí.
Rotunda sv. Juraja patrí do extravilánu obce Nitrianska Blatnica a je od nej vzdialená približne 5 km. Osamotená stojí na skalnatom výbežku pod úpätím vrchu Marhát, obkolesená lesmi Považského Inovca. Je jediným zachovaným stojacim svedkom dávneho zaniknutého osídlenia. Výsledky ¹⁴C datovania určili jej vznik do roku 830±40 rokov. Objekt rotundy bol postavený ako súčasť približne päť storočí trvajúceho neznámeho osídlenia, ktoré vzniklo začiatkom 9. storočia. Z najstaršieho osídlenia z 9. stor. boli objavené dva palisádami opevnené veľmožské dvorce. Neskôr, koncom 10. stor., došlo k zmene osídlenia vo forme rozptýlenej osady. Archeologické nálezy doložili, že obývaná lokalita zaznamenala hospodársky rozkvet aj v súvislosti s ťažbou a spracovaním železnej rudy. Po vyčerpaní jej lokálnych ložísk osídlenie upadalo a postupne, v priebehu 13. storočia, zaniklo. Obyvateľstvo sa presunulo do nížinných oblastí, kde boli lepšie podmienky pre život.
Rotunda po zániku osídlenia postupne chátrala a časom sa zmenila na ruinu. Približne po 3 storočiach od zániku osídlenia, v rokoch 1530-40 zubom času poškodené murivo rotundy opravili a objekt zastrešili. Tvorí ho kruhová loď a svätyňa – apsida v tvare podkovy. Pôvodné múry rotundy sa v lodi zachovali do výšky približne 6,5 m, v apside do 4,5 m. Od tejto opravy v renesancii je rotunda znovu využívaná pre liturgické potreby RK cirkvi počas každoročne konanej Svätojurajskej púte, neprerušene, až do súčasnosti. S približne 500 ročnou tradíciou patrí k najstarším púťovým miestam na Slovensku. Exaktne určený fakt datovania jej vzniku potvrdzuje, že Rotunda sv. Juraja v Nitrianskej Blatnici je pravdepodobne najstaršou zachovanou stojacou sakrálnou stavbou nielen na Slovensku, ale aj v strednej Európe. Má unikátnu hodnotu dejinného a kultúrneho významu a patrí medzi naše najvzácnejšie sakrálne národné kultúrne pamiatky.
Na západnej strane Malých Karpát, na ich úpätí, leží obec Marianka, ktorá sa radí k najstarším pútnickým miestam na Slovensku. V minulosti v tomto údolí stál pavlínsky kláštor založený v roku 1377 kráľom Ľudovítom I. Veľkým, ktorý uctieval mariánsky kult a a podporoval pavlínsky rád. Už pred výstavbou kláštora sa k tomuto miestu viazalo niekoľko legiend o soške Panny Márie a zázračnom prameni, v ktorom sa našla. Tieto legendy už vtedy privádzali na toto miesto početných pútnikov. Po zriadení kláštora a postavení kostola sa stalo vďaka svojej polohe a významu veľmi obľúbeným pútnym miestom. Z pôvodného kláštora sa do súčasnosti veľa nezachovalo. Po zrušení rádu v roku 1786 Jozefom II. sa o kostol starala len diecéza. Kláštor, ktorý menil svojich vlastníkov, bol neskôr prestavaný na kaštieľ.
Z pôvodného kláštora zostal len kostol – terajší farský kostol, ktorý od tej doby prešiel niekoľkými prestavbami. Spočiatku mal len jednu loď s predĺženým polygonálnym presbytériom. Nemal vežu, čo bolo pre pavlínov výrazom pokory a chudoby. Ide o jediný zachovaný relikt stredovekej architektúry pavlínskych kláštorov na Slovensku. Neskôr kostol prestavali podľa rôznych umeleckých štýlov, napríklad v lodi je krásna sieťovo-hviezdicová klenba pravdepodobne z obdobia okolo roku 1471. Najviac sa ho však dotkla baroková prestavba, kedy znova nastalo rozšírenie kultu po víťazstve nad Osmanskou ríšou. V blízkom okolí kostola je niekoľko výnimočných architektonických pamiatok. Na južnej strane kostola stojí baroková Kaplnka sv. Anny, ktorá zrejme stála už aj v stredoveku a neskôr bola len nanovo postavená. Z tohto obdobia (1696) je taktiež Kaplnka Zázračnej alebo Svätej studne situovaná ďalej od kostola a hlbšie v lese. V minulosti bola studňa nezakrytá, ale podobne ako kostol Narodenia Panny Márie, je dôležitým pútnickým miestom. Na začiatku 20. storočia bola postavená Lurdská jaskyňa a Krížová cesta situovaná taktiež na úpätí lesa.
Od 20-tych rokov sa o kostol aj pútnické miesto stará Kongregácia bratov tešiteľov z Gethseman (až na obdobie medzi rokmi 1950 až 1990, kedy bola ich činnosť násilne prerušená). Od júla 2011 bol kostol, dekrétom pápeža Benedikta XVI., povýšený na baziliku minor.
Zdroj:
B. Pomfyová/H. Žažová: Marianka (okr. Malacky). Kostol bývalého pavlínskeho Kláštora Panny Márie (dnes farský, kláštorný a pútnický Kostol Narodenia Panny Márie). In: Stredoveký kostol. Historické a funkčné premeny architektúry. Bratislava 2015, 486-492.
Marianka, predtým Mariatál (Bratislava-vidiek). Súpis pamiatok na Slovensku. II. zv. Bratislava 1969, 294-295.
Marianka je známe pútnické miesto, ktoré leží na juhozápadnom okraji Malých Karpát na ich styku s južnou časťou Záhorskej nížiny šesť kilometrov juhovýchodne od Stupavy. Obec sa po prvý raz spomína v roku 1367 pod názvom Vallis Mariae.
Marianka je známe pútnické miesto, ktoré leží na juhozápadnom okraji Malých Karpát na ich styku s južnou časťou Záhorskej nížiny šesť kilometrov juhovýchodne od Stupavy. Obec sa po prvý raz spomína v roku 1367 pod názvom Vallis Mariae. Uhorský kráľ Ľudovít I. Veľký ju v tomto roku daroval kláštoru paulínov, ktorý sám založil. V 14. storočí sa obec označovala aj ako Tol, Taal a Vallis Mariae in teuptonico Thal. Od 15. storočia sa zaužívalo slovenské pomenovanie Marianka. Kláštor bol v 16. a 17. storočí sídlom generála paulínskej rehole a strediskom paulínskeho rádu v Uhorsku. Obec s kostolom a kláštorom zo 14. storočia sa postupne stala najnavštevovanejším pútnickým miestom na Slovensku. Pod názvom Marienthal ju veľmi dobre poznali aj veriaci z Dolného Rakúska.
Najznámejšou cirkevnou stavbou v obci Marianka je rímskokatolícky Kostol Narodenia Panny Márie. Postavili ho v roku 1377 v gotickom štýle, rozšírili v 17. storočí a barokovo prestavali v 18. storočí. V roku 1877 J. Lippert goticky upravil presbytérium, v lodi však zostala baroková štuková výzdoba klenby s motívom paulínskej rehole (dva levy pri palme). Táto výzdoba, ktorá sa delí na menšie obrazové kompozície zo života sv. Pavla Eremitu a sv. Antona Pustovníka od J. I. Mildorfera, prekrýva pôvodnú gotickú klenbu.
Zdroj: visitbratislava.com
Kostolík bol postavený niekedy koncom 9. storočia až začiatkom 10. storočia na úpätí kopca. Typologicky išlo o neveľkú jednoloďovú stavbu s apsidou v tvare nepravidelného lichobežníka, podobnú kostolíku v Kopčanoch.
Zrejme po požiari došlo k obnove objektu v priebehu 11. storočia, v rámci ktorej bol interiér vyzdobený nástennými maľbami. V ďalšej predrománskej etape boli zmenšené okná na severnej strane lode.
Začiatkom 12. storočia je časť dediny spomínaná ako vlastníctvo benediktínskeho kláštora na Zobore.
Niekedy v období od druhej polovici 12. storočia až po začiatok 13. storočia sa realizovali menšie úpravy v románskom štýle v podobe prerazenia väčšieho okna na južnej strane apsidy na mieste pôvodného predrománskeho. V tomto období bol premurovaný aj východný štít lode.
Niekedy v polovici 13. storočia bola stavba zväčšená v románskom štýle prístavbou novej štvorcovej lode so západnou vežičkou nad emporou. Prístavbu si zrejme vynútil nárast počtu veriacich a realizoval ju zrejme nový vlastník obce, ktorým sa stali Forgáčovci.
Statické poruchy empory nesúcej vežu si už po niekoľkých desiatkach rokov (3. štvrtina 13. storočia) vynútili rozsiahle premurovanie veľkej časti veže, pričom miesto kameňa už boli použitá tehla, z ktorých vytvorili aj združené okná (dvojité i trojité).
Statické problémy s vežou si vyžiadali zamurovanie viacerých okien v priebehu 14. storočia. V tomto období bola upravovaná aj horná časť východného štítu apsidy a východné okno apsidy upravené do podoby štrbinového okna s roztvorenými špaletami.
V 16. storočí kostolík vyhorel a istý čas stál bez strechy, čím najviac utrpeli najmä románske maľby. V 17. storočí kostol opravili, v interiéri okrem iného doplnili murovanú kazateľnicu. Južne od apsidy postavili na podmurovke neveľkú stavbu – márnicu alebo zvonicu.
V roku 1721 bol nahradený drevený strop lode murovanou klenbou a netradične k západnému priečeliu bola pristavaná sakristia. Románska veža bola zvýšená a pôvodné okná boli zamurované. V tomto období boli taktiež zamaľované stredoveké fresky.
V medzivojnovom období už kostolík chátral, strecha zatekala, narušená bola aj statika obvodových múrov. Koncom 50. rokov minulého storočia už bol kostolík v havarijnom stave, istý čas bol dokonca zatvorený (1957 – 59), lebo hrozilo jeho zrútenie. Potrebu rekonštrukcie potvrdil aj objav starých malieb v roku 1960 a tak bola schválená jeho rekonštrukcia.
Tá sa uskutočnila v rokoch 1964-65. S prácami začali miestni obyvatelia z vlastných peňazí a rámci nej bola zbúraná baroková sakristia a nahradená novodobou prístavbou, ktorá však vážne narušila pôvodný stredoveký ráz kostolíka. Opravy boli navyše vykonané neodborne a v niektorých prípadoch kostolíku viac uškodili, ako pomohli. Preto sa muselo začať odznova a súčasne sa rozbehol aj archeologický výskum. Ten podľa hrobov datoval kostolík do 11. storočia. Ani odborná obnova kostolíka sa však nevyhla viacerým chybám, okrem iného sa nedotkla románskej veže, ktorá zostala v podobe, akú jej dala neodborná obnova.
V rokoch 1966 až 1969 boli s prestávkami reštaurované fresky, ktoré však napriek tomu dosť utrpeli. V 90. rokoch minulého storočia si kostolík opäť vyžadoval opravy. V rokoch 2001 až 2003 bol reštaurovaný južný románsky portál, čiastočne upravená veža a obnovené fasády. Ďalšie práce sa rozbehli až v roku 2005.
Vek kostolíka spresnil najnovší výskum, ktorý sa rozbehol v lete 2006 a potvrdil domnienky odborníkov, že ide o ešte staršiu stavbu, datovateľnú do veľkomoravského obdobia. V ramci obnovy boli zamurované veľké okná na južnej stene modernej prístavby a vyrúbané stromy tieniace kostolík z juhu s cieľom zlepšiť mikroklímu interiéru kvôli freskám. Tie prešli v rokoch 2009 – 2017 reštaurátorským výskumom a reštaurovaním, ktoré ešte stále nie je ukončené. Ukončenie reštaurovania v románskej lodi a charakter dokončovacích prác v najstaršej časti umožnil od roku 2018 znova využívať kostol na liturgické účely.
Zdroj: apsida.sk
Malebná dedinka Kostoľany pod Tribečom je vsadená do pekného prostredia pohoria Tribeč. Leží v širokej doline potoka Drevenica medzi vyvýšeninami Dúň (514 m) a Ploská (567 m). Dedinka je známa vďaka Kostolu sv. Juraja, ktorý sa skromne týči nad obcou v jej severovýchodnej časti. Tento kostolík je najstaršou architektonickou pamiatkou Slovenska, spadajúcou do predrománskeho obdobia. Originálne jadro sa skladá s presbytéria a lode, ktoré sa datuje do 10. storočia, či ešte skorších čias. Presbytérium je v tvare nepravidelného lichobežníka zaklenutého klenbou. Starosvetský vzhľad dodáva kostolíku hrubé obvodové murivo s malými okennými otvormi. Aj po výtvarnej stránke je vnútrajšok kostolíka veľmi atraktívny. V dejinách umenia zastáva prvotné miesto kvôli dobovým freskám (maľovanie na mokrú omietku) s výjavmi zo života Panny Márie a inými kresťanskými motívmi. Predpokladá sa, že umelec pochádzal zo Zoborského kláštora. V 13. storočí bol architektonicky rozšírený o vežu a druhú rozľahlejšiu loď s mierne nepravidelným pôdorysom. Takouto podobou kostolík pripomína architektonickú koláž viacerých storočí. Po požiari v 16. storočí zostal kostol bez strachy, ponechaný svojvôli času. Opravili ho až v nasledujúcom storočí. V roku 1721 bola odstránená drevená povala a nahradená štukovou výzdobou. Kostol sv. Juraja je zaradený do národných kultúrnych pamiatok Slovenska.
Kostolík je už zďaleka viditeľný z príjazdovej cesty.
Zdroj: nitra.eu
Kostolík patrí Rímskokatolíckej cirkvi a slúžil ako pútnická kaplnka. V posledných rokoch sa tu organizuje slávnosť na sviatok sv. Cyrila a Metoda. Obnova kostolíka stále nie je ukončená, zvažuje sa aj omietnutie exteriéru. V roku 2019 bola vybudovaná lávka ponad rieku Moravu, ktorá umožní prepojenie mikulčického areálu s Kopčanmi.
Prastarý kostol pri obci Kopčany na Záhorí, je pamiatkou, ktorá má všetko podstatné, až na to, že sa o nej takmer nevie. Má všetky atribúty prvotriednej atrakcie. Leží v peknej, rovinatej krajinke, v ktorej spolu s priľahlým, starým stromom dominuje okoliu. Stavba je citlivo zreštaurovaná a v jej blízkosti nie sú žiadne nadbytočné ,,gýče”.
Je zachovaná tak, ako tu stála celé stáročia. Dokonca tu nenájdete ani asfaltové parkovisko, ktoré by miestu násilne vtislo nežiadúci kontrast. Samotný kostol evokuje kostolík nad obcou Dražovce pri Nitre. Napokon taktiež pochádza z obdobia Veľkej Moravy a radí sa tak k najstarším sakrálnym stavbám na našom území. Jeho výstavba sa datuje do 9-10. storočia.
Kostolík sv. Margity Antiochijskej je veľmi fotogenickou stavbou. Jedná sa o stavbu predrománskej doby a časov Veľkej Moravy. Tieto stavby pôsobia všeobecne veľmi útulne a jedinečne. Kostol bol prestavovaný, ako je to u takýchto pamiatok bežné a ovplyvnila ho gotická úprava v 13. storočí.
Zaujímavosťou je, že bočné múry sú pôvodné. Bohoslužby sa tu vykonávali do 18. storočia, až do doby postavenia kostola priamo v Kopčanoch. Samotný kostol je uzavretý, dnes sa v ňom ojedinele slúžia omše k jeho patrónke.
Zdroj: planetslovakia.sk
Structurally, it was a small building with a simple layout with a longitudinal nave and an irregular square apse, such as were widespread in Europe since the 8th century. The apse and possibly the nave were vaulted with a simple vaulted vault. It was probably not a normal church, as archaeologists have uncovered the remains of a western two-roomed narthex (nartex) with a rectangular plan, which was added to the church.
The building had its first major reconstruction around the middle of the 13th century. At that time, the windows on the north side of the nave were bricked up, as well as the window on the west front. As part of this reconstruction, the entire interior was also decorated with frescoes.
Sometime at the turn of the 14th and 15th centuries, the windows on the south side of the nave and sanctuary were enlarged into a Gothic form with a stone nunnery. In the second half of the 15th century the church was fortified and surrounded by a moat. These modifications were probably related to the war clashes between Hungary and the Kingdom of Bohemia, when it served as a support point near the border.
Experts also place the demolition of the western vestibule and the insertion of a large Gothic portal into the western facade in this period. This was connected with the moving of the altar from the apse to the nave and the raising of the floor level. The reason for these alterations was the insufficient capacity of the church for the growing congregation, some of whom had to stand outside during services. The large portal thus acted as a triumphal arch. Along with these modifications, an emporium was built in the west part of the nave and the west window on the south wall of the nave was reduced in size to accommodate it. Sometime in the following period (around the mid-16th century), the east window of the apse was bricked up, and the newly created whole area was decorated with a mural, probably depicting St. Margaret.
The next stage of construction dates from 1647, when the altar was moved from the nave back to the apse, where the southern Gothic window was also bricked up and turned into a niche for worship in the interior. In the 17th or 18th century, the nave lighting from the south was redesigned. The previously reduced west window was completely bricked up and the east window was replaced by a large Baroque semicircular window opening. Minor alterations were also carried out in the following period, most recently in 1926.
The first archaeological research around the church was carried out in 1964. In 1994, the conservationists began research work with the aim of mapping the construction development of the church and at the same time archaeological research of the surroundings of the building was started. In 2004, graves containing Great Moravian jewellery were uncovered, confirming the dating of the church. During the research, in 2000, the restoration of the church began, but it was not carried out in the most appropriate way from today’s point of view.
The church received a new roof, the windows were restored, the Gothic portal was bricked up and a new entrance was created, but its shape did not correspond to the pre-Romanesque period. The interior floor was also lowered to its original level. In 2008, the roof of both the nave and the apse was raised by about half a metre to divert rainwater away from the walls. In 2014, the exterior of the church was altered by changing the unsatisfactory shape of the western entrance, better presenting the bricked-up Gothic portal and marking out the plan of the western narthex. Large flat stones were also used to mark the places near the church where the oldest graves were found.
Zdroj: apsida.sk
Miesto vzniku nášho najstaršieho románskeho kláštora nebolo zvolené náhodne. Malo priaznivé prírodné podmienky (Slovenská brána otvárajúca vstup na Pohronie) a existovala tu stará obchodná cesta spájajúca Nitru s banskými lokalitami, z ktorých sa neskoršie vyvinuli kráľovské mestá.
Archeologický výskum potvrdil, že toto miesto bolo obývané už vo veľkomoravskom období.
Z prvotného románskeho komplexu (z r. 1075) sa zachovalo veľmi málo. Prieskum konaný na tejto lokalite už v rokoch 1881 – 1883 odkryl murivá patriace k najstarším kláštorným stavbám na území Slovenska. Boli to pravdepodobne trojloďová bazilika a južne od nej ležiace kláštorné budovy. Tieto stavby tu však jestvovali iba asi tristo rokov. Prvá polovica 14. storočia priniesla chátranie objektu a zborenie kláštorných budov i kostola. Z interiérového vybavenia sa zachovali iba krstiteľnica a veľký drevený kríž.
K stavbe dnešného komplexu budov došlo za vlády kráľa Ľudovíta I. Veľkého z Anjou v rokoch 1345 – 1350 (niekedy sa uvádzajú roky 1346 – 1375). Prvou stavbou bol gotický kostol a trojica svätýň s krížovými klenbami. Súčasne sa pristúpilo i k stavbe kláštorných budov. Po dokončení tejto stavebnej etapy, na sklonku 14. storočia, postavili trojlodie s dvojicou charakteristických veží a s reprezentačným neskorogotickým vstupným portálom. Kláštor bol stavebne doplnený o južné krídlo s krížovou chodbou. Poslednou stavbou, zasahujúcou do obdobia gotiky, bolo tzv. opátske krídlo, dokončené v roku 1508. V strede kláštora sa nachádzala kláštorná záhrada. Po dokončení stavebných prác sa kostol začal zapĺňať významnými umeleckýmu dielami, najmä oltármi, z ktorých sa však zachovalo veľmi málo.
Z obdobia nasledujúcom po opätovnom zriadení kláštora až do 15. storočia sa o osude objektu zachovalo pomerne málo správ. Výnimkou je doba správcovstva opátom Jánom III. (1476 – 1510). Ten dal podľa záznamov pokryť nanovo strechu kostola, zriadil kaplnku sv. Krvi a okolo roku 1506 dal v kostole inštalovať organ. Významne sa pričinil i o rozvoj vzdelanosti a knižnej kultúry.
V roku 1483 dostal kláštor od kráľa Mateja I. (Korvína) relikviu Kristovej krvi. Má ísť o časť plátna šatky ktorou Veronika utrela Ježišovu tvár pri krížovej ceste. Kráľ pravdepodobne relikviu dostal od pápeža Pavla II.[6]
Už od počiatku existencie sa kláštor okrem šírenia duchovného slova preslávil i ako významné centrum stredovekej kultúry a vzdelanosti ale i technického pokroku (napr. zavádzaním nových pracovných postupov v poľnohospodárstve). Významné pamiatky výtvarného umenia, liturgie, hudby a teologických prác mali svoj pôvod práve za múrmi beňadického kláštora. Odtiaľ pochádza Nitriansky kódex, latinský evanjeliár, najstarší text napísaný v latinčine na území Slovenska.
Kláštor bol tiež jedným z tzv. hodnoverných miest. Do jeho kompetencie patrilo vydávanie, potvrdzovanie a overovanie dôležitých listín a písomností, na tunajší konvent sa ľudia obracali so žiadosťami o vyriešenie sporov v majetkových záležitostiach. Kláštor bol súčasne miestom na uchovávanie archívov a cenností.
Začiatok 16. storočia niesol so sebou narastanie tureckého nebezpečenstva ale i útoky miestneho obyvateľstva, pre ktorých kláštor predstavoval feudálneho vykorisťovateľa. Tieto skutočnosti mali za následok ďalšie stavebné úpravy kláštorného komplexu. Po roku 1537 sa začali na objekte fortifikačné úpravy majúce za cieľ zabezpečenie kláštora pred vonkajšími nepriateľmi. Výsledkom bolo prebudovanie kláštora i kostola na renesančnú pevnosť, ktoré bolo zavŕšené v rokoch 1565 – 1588, kedy majiteľom objektu bola ostrihomská kapitula. Súčasťou kláštorného areálu sa stali mohutné hradby a delové bašty. Daňou za túto prestavbu však bol zánik niektorých gotizujúcich prvkov architektúry. Objekt kláštora po uvedenej prestavbe sa stal súčasťou sústavy pevností, chrániacich stredné Slovensko, ba dokonca v roku 1663 bol priamo hraničnou pevnosťou počas tureckej okupácie Levíc.
Napriek týmto úpravám boli stavby kláštora počas tureckých nájazdov značne poškodené. Celé zostávajúce obdobie 17. ako i 18. storočie boli poznamenané opravami zničených častí. V tomto storočí postavili na mieste zrúteného krídla veľkú sýpku (rozmery 60 x 10 m).
Tragickým dňom pre kláštor sa stal 21. júl 1881, kedy boli budovy kláštora zachvátené veľkým požiarom. Ten poškodil objekt natoľko, že kapitula v Ostrihome bola nútená pristúpiť k rozsiahlym úpravám. Puristickú prestavbu v štýle neogotiky – regotizáciu – projektoval Ferenc Storno, jej realizáciu v rokoch 1882 – 1889 dokončil Otto Sztehló. Znamenala ďalší úbytok dovtedy pomerne dobre zachovaných častí kláštora, napr. bola odstránená vstupná brána s padacím mostom. Niektoré prvky gotického mobiliáru našli nové umiestnenie v Diecéznom múzeu, dnešnom Kresťanskom múzeu v Ostrihome.
Na prelome 19. a 20. storočia prebehla na objekte pamiatková obnova, kedy sa regotizoval exteriér a do interiéru umiestnili neogotické oltáre s časťami pôvodného gotického zariadenia.
Zdroj: sk.wikipedia.org
Ústrednú časť kláštorného komplexu tvorí tzv. rajský dvor obkolesený krížovou chodbou s arkádami. Okolo dvora stoja kláštorné budovy a priestor dotvára dominantný chrámový kostol Panny Márie a svätého Benedikta stojaci na severnej strane. Je to veľkolepá trojloďová bazilika s impozantne riešeným gotickým vstupným portálom na západnej strane a rozmerným priečelím tvoriacim dvojicu typických veží. Kostol je zaklenutý krížovými klenbami. Na jeho južnej strane je časť gotickej krížovej klenby starého gotického kláštora, ku ktorej prilieha gotická sakristia s neskorogotickou kaplnkou sv. Krvi z roku 1489.
V súvislosti s renesančnou prestavbou na pevnosť v 16. storočí sa priestor kláštora zväčšil asi trojnásobne. Pri nej boli do novovznikajúceho komplexu zahrnuté i pôvodné stavby – zachovalá východná fasáda, kostol i staršia obranná veža so vstupnou bránou. Kostol sa stal súčasťou pevnostného systému keď plnil funkciu severozápadnej bašty. Nárožia kláštora boli zosilnené a dobudované mohutnými valcovitými baštami, z ktorých do dnešných dní sa v nezmenenej podobe zachovala iba jedna. Komplex kláštora dostal po prestavbe ráz protitureckej pevnosti. V jednej z bášt sa zachoval, na vtedajšiu dobu unikátny, systém odsávania spálených plynov, vznikajúcich pri streľbe. Ďalším technickým prvkom, ktorý našiel uplatnenie pri prestavbe, bol rúrkový keramický vodovod privádzajúci pre obyvateľov kláštora vodu z neďalekého prameňa. Jeho ústie bolo v dnešnej studni na nádvorí.
Inventár kostola je dnes pomerne skromný. Mnohé vzácne artefakty sa nachádzajú v múzeách v Maďarsku (napr. pašiový oltár – významná pamiatka tabuľového maliarstva). Z pôvodného vybavenia sa zachovalo iba niekoľko sôch (tri plastiky z pôvodného hlavného oltára), relikvia Božej krvi darovaná kláštoru kráľom Matejom Korvínom, neskorobaroká krstiteľnica z pôvodného románskeho kostola z konca 18. storočia s kamennou polychrómiou a krypta rodiny Koháryovcov s neskororenesančným mramorovým epitafom Štefana Koháryho z konca 17. storočia. Nápisová doska je zdobená bohatým ornamentálnym dekorom. Vzácnou pamiatkou je chrámový organ z roku 1714 patriaci k najvzácnejším u nás.
Kláštorný komplex ohromujúci súčasných návštevníkov svojou monumentálnosťou predstavuje ojedinelé spojenie stavieb sakrálnych a fortifikačných ako i symbiózu jednotlivých stavebných slohov – gotiky, renesancie a baroka. Komplex budov ešte i dnes pôsobí ako strážca križovatky ciest.
Bohatá história, vzácne architektonické dielo ako i existencia tunajšieho najstaršieho benediktínskeho kláštora na Slovensku boli podnetom, že kláštorný komplex v Hronskom Beňadiku bol 24. apríla 1970 zaradený do zoznamu národných kultúrnych pamiatok.
V súčasnom období, po odchode rehole saleziánov, ktorí tu pôsobili od roku 1927 s prestávkami až do roku 1999, v kláštore pôsobí rehoľa pallotínov. Kláštor sa využíva ako charitný domov, ale i ako miesto krátkodobého pobytu.
Kláštor „je stále živým miestom konania pútí, pravidelných bohoslužieb, modlitieb, táborov a tiež duchovných cvičení.“
Zrúcanina hradu Branč leží na rovnomennom kopci Myjavskej pahorkatiny nad Podzámkom, miestnou časťou obce Podbranč. Najstaršia písomná zmienka je z roku 1317. Hrad sa rozkladá na ploche asi 7.500 m2, vo výške 480 m n.m. Keďže hrad stál na pomerne ľahko prístupnom kopci, jeho obrana sa neustále zdokonaľovala. Hlavný vchod do dolného hradu je od východu. Vstup do hradu bol strážený dvoma bastiliónmi vonkajšieho opevnenia. Oproti hlavnému vchodu je trištvrtekruhová delová bašta stredného hradu, chrániaca paľbou z diel a ručných zbraní priestor vchodu pred nepriateľom. Obvodové murivo dolného hradu je na štyroch miestach prerušené polkruhovými baštami.
Hrad je rozdelený na dve hlavné časti: dolný hrad a stredný hrad. Stredný hrad je od dolného hradu oddelený výrazne suchou hlbokou priekopou, ktorá zvyšovala prirodzenú výšku opevnenia stredného hradu. Vchod do stredného hradu bol pôvodne v rohu (oproti pomníku). Aj tam, kde je zem zarovnaná (kde nie je priekopa – bola, ale sa zem zasypala spadnutím horného a stredného hradu), útočníci museli prekonať 80 m nekrytého priestoru (priekopu) pod priamou paľbou obrancov hradu.
Stredný hrad sa funkčne delí na 2 časti: severné nádvorie stredného hradu a obytnú palácovú časť. Z nádvoria (pri pomníku) sa po schodisku vystupovalo do átriového dvora a do jednotlivých miestností. Bolo tu 40 izieb – 15 v prízemí, 20 na prvom poschodí a 5 na druhom poschodí. Na západnom nádvorí dolného hradu (neďaleko pomníka) bola hradná studňa. Staršia studňa bola i na nádvorí stredného hradu (blízko jedinej sprístupnenej miestnosti).
Hrad nechal postaviť magister Aba z Hlohovca medzi rokmi 1251 – 1297. Toto datovanie bolo určené podľa archeologického výskumu – podľa nálezu mincí s uvedenými rokmi 1251 – 1261. V ďalších rokoch sa na hrade vystriedalo 40 majiteľov. V roku 1309 hrad získal Matúš Čák Trenčiansky, krátku dobu hrad vlastnil i český kráľ Ján Luxemburský, v roku 1394 Žigmund Luxemburský. Po tomto roku sa datuje prestavba v rozsahu stredného hradu. Výsledkom bol typicky gotický skalný hrad s útočnou vežou, palácom, kaplnkou a v juhovýchodnom rohu stredného hradu s vysokým hradbovým obvodovým múrom.
V 16. storočí sa stal hrad vlastníctvom Františka Nyáryho, ktorý sa oženil s dcérou pána hradu Korlátko (Cerová) a s celou rodinou tu žili i poslední príslušníci rodu Nyáry, ktorí si postavili nový kaštieľ v Sobotišti (na námestí) a postupne sa tam presťahovali aj so zariadením. Bolo to pre nich pohodlnejšie sídlo. Hrad zostal opustený a chátral. V období tureckých vojen slúžil ako útočište okolitému obyvateľstvu, pričom v období rokov 1674 – 1675 bol prechodnou väznicou protestantských kňazov, ktorí boli odsúdení bratislavským súdom na galeje. Zomreli v jamách (väznica po obvode múru). Túto udalosť pripomína pamätník a každoročné bohoslužby na hrade.
Keďže bol hrad opustený, ľahko ho napadli a vypálili Turci a hrad tak zostal dodnes.
V roku 1968 Pamiatkostav Žilina prevádzal pamiatkovú obnovu hradu, ktorá nebola dokončená. Archeologický výskum sa robil od roku 1978. Počas piatich sezón sa v odkrytých zasypaných miestnostiach, v jednotlivých vrstvách našli články kamennej architektúry z okien, dverí; ďalej sa našli črepiny z majoliky, z hrncov a kachieľ. K zaujímavým nálezom patrila ozdobná kamenná renesančná rímsa so štítom s letopočtom ukončenia prestavby hradu 1539 a monogramom majiteľa hradu Františka Nyáryho. Ďalej sa našla sústava pilierov, drevené časti z pôvodného hradu, železný šíp, 2 guľky, starý nôž, bronzové ihlice, rôzne druhy gombíkov, kovaní, kľúčik od šperkovnice, medené cedidlo.
Zdroj: podbranc.sk
Kdesi na polceste medzi Senicou a Myjavou môžete naraziť na zaujímavý hrad s názvom Branč. Týči sa na malebnom brale Myjavskej pahorkatiny nad obcou Podbranč (časť Podzámok). Hradný kopec hradu tvorí najzápadnejšie návršie bradlového pásma na Slovensku. Hrad je veľmi pekne upravený a ponúka pekné kruhové výhľady na okolitú, mierne členitú krajinu.
Ruinu hradu Branč vidieť už z ďaleka. Cestou zo Senice k vodnej nádrži Kunov sa vám zjaví na pravej strane horizontu. Ešte výraznejšie však vystúpi z okolitej Myjavskej pahorkatiny tesne za obcou Sobotište. Nečudo, nachádza sa totiž v nadmorskej výške 475m. To je na tunajšie pomery vcelku vysoko. Pre porovnanie najvyšší bod tunajších kopaníc – Žalostiná má 621m. Výška hradného kopca by mohla evokovať zložitú dostupnosť. Opak je pravdou a preto sa ruiny hradu Branč vyplatí navštíviť aj vrámci rodinného výletu s deťmi. S minimom námahy si môžete vychutnať ďaleké výhľady a jeden z najkrajších hradov na slovenskom území.
Hrad vznikol v 13. storočí a ako to už býva zvykom pri hradoch v tejto oblasti, slúžil na ochranu uhorských hraníc a hlavne obchodných ciest. Zabezpečoval ochranu ciest smerujúcich z Moravy ku karpatským priesmykom. Bohužiaľ, dnes je z hradu už len ruina. Hrad totiž v 17. storočí vyhorel a od 18. storočia bol opustený a postupne začal chátrať.
Po prejdení brány sa nám konečne otvorili pohľady na rozľahlé priestory ruiny. Dominoval obvodový kamenný múr, zjavne zrekonštruovaný a zakonzervovaný. Nad ním po ľavici sa dvíhali múry hlavnej časti stavby. Priestor hradu vypĺňal trávnatý povrch. Hneď na začiatku narazíte aj na slušne zachovanú baštu, ktorá mala chrániť vstup hradu pred nepriateľmi.
Postupne sa odkrývali čoraz čarovnejšie výhľady, až takmer do nekonečna. Pekný bol pohľad i na sympatickú dedinku pod hradom. Ak ide o výhľady, patrí Branč istotne k lokálnym jednotkám na trhu. Hrad ponúka kruhové výhľady na šíre okolie, hlavne na severné a stredné Záhorie. Je tomu aj naopak – siluetu hradného kopca s ruinami hradu je vidieť takmer odvšadiaľ. V jednej časti hradu narazíte na tabuľu s popisom kopcov na ktoré sa pozeráte, čo je vítaný bonus.
V dolnej časti hradu smerom na centrálnu časť sa nachádza pomník venovaný väzneným kňazom. Tí boli od 30.5.1674 do 10.4.1675 na hrade väznení za svoju vieru a odsúdení na galeje. Od pomníka vedie ešte krátky výstup na jeho najvyšší bod. Tým je menšie trávnaté plató na okraji s čímsi ako zvyškom hradnej komnaty. Prístup do nej bol však uzatvorený mrežou. Vnútri sme si všimli zaujímavý stĺp. S komnatou na ľavej strane susedil objekt, ktorý bol zrejme delovou baštou. Vedú do neho drevené schody a má viacero strieľní. V týchto partiách hradu dávajte na svoje ratolesti pozor, pretože je tu istá miera možnosti pádu. Múry však pôsobili dostatočne zakonzervovane, takže nehrozil pád kamenia.
Zdroj: planetslovakia.sk
Historie Žarošic sahá hluboko do minulosti. Z náhodných nálezů je prokázáno prehistorické osídlení a velkomoravská doba je rovněž dobře doložena. První písemná zmínka o obci pochází ze 13. století a nejstarší zprávy vyprávějí o dávné kapli či kostele Narození Panny Marie ve viničné hoře.
Tato stavba měla zvláštní půdorys s poměrně velkým presbytářem a menší lodí. Snad to byla svatyně s řeholní komunitou, kde bylo později zbudováno obydlí pro poustevníka, který pečoval o tehdy již významné mariánské poutní místo. Původní předmět úcty, kterým byl zcela nepochybně obraz, se však nedochoval.
V první polovině 14. století přešly Žarošice do majetku české královny Elišky Rejčky a ta je později postoupila ženskému cisterciáckému klášteru na Starém Brně. Eliška Rejčka je – s největší pravděpodobností – dárkyní nádherné gotické mariánské sochy, která je dodnes dochována a nazývána „Stará Matka Boží“. Po husitských válkách prodala starobrněnská abatyše Žarošice světské vrchnosti. Posledními držiteli Žarošic byli Liechtensteinové až do pozemkové reformy roku 1923.
Dějiny tohoto kraje byly provázeny tatarskými, tureckými, kumánskými, bočkajovskými a jinými loupeživými nájezdy. Nebylo pohromy či války, která by se těmto místům vyhnula. Také „Bitva tří císařů“ u Slavkova přinesla mnoho utrpení, bídy a hladomor. V Žarošicích po bitvě přespali poražení mocnáři a na druhý den se sešel rakouský císař František I. s francouzským císařem Napoleonem u blízkého Spáleného mlýna, kde smluvili příměří, které bylo později nazváno Prešpurský neboli Bratislavský mír.
Zdroj: zarosice.cz
Mariánské poutní místo Žarošice nalezneme asi 10km východně od Kyjova. Známé Moravské poutní místo bylo pod správou starobrněnského ženského cisterciáckého kláštera, pro který koupila Žarošice královna Eliška Rejčka, která poutní místo obdarovala vzácnou sochou.
Empírový kostel Sv. Anny v Žarošicích byl postaven v roce 1801 po požáru původního dřevěného kostela. Historie místa je však mnohem starší. Už na začátku 14. století se na území současné osady Silničná nacházelo významné poutní místo. Poutníci přicházeli s prosbami a díky za Pannou Marií mezi vinicemi. Po josefínských reformách bylo poutní místo i místní cisterciácká komunita zrušeny. Milostná socha Staré Matky Boží byla přenesena do nedalekého žarošického farního kostela Sv. Anny. Tak byla zachována kontinuita poutí. Nevelká stavba kostela nestačila přílivu přicházejících poutníků, proto bylo v roce 1967 za kostelem zbudováno prostranství, aby poutní bohoslužby mohly bývat pod širým nebem. Na zdi k faře jsou na sgrafitech zachyceny významné události z dějin poutního místa. Mozaiky křížové cesty vytvořil Antonín Klouda z Prahy. Před kostelem stojí kříž a barokní sochy svatých – sv. Josefa, Pavla, Rocha a sousoší Sv. Anny a Jana Nepomuckého, které sem byly převezeny z Vídně. Duchovní význam poutního místa podtrhla papežská korunovace sochy Staré Matky Boží Žarošické papežem Janem Pavlem II. v roce 1995. Stalo se tak na Sv. Kopečku u Olomouce. Hlavní pouť Zlatá sobota se koná každoročně druhou sobotu v září. Její součástí je žehnání pramene vody ve Zdravé Vodě. Vyvrcholením pouti je večerní průvod s mariánskými sochami. Pouť se v této podobě odehrává od roku 1785.
Muzeum v Žarošicích vzniklo v roce 1960. Sbírkový základ vytvořili Václav Broukal (1894-1972) a Silvestr Snášel (1915-1996), oba rodáci ze Žarošic. V roce 2005 prošla budova muzea z počátku 19. století celkovou rekonstrukcí. Ve dvorním traktu bylo postaveno komunitní centrum, kde v prostorách galerie probíhají přednášky, tématické a autorské výstavy. Dílna vybavená kachlovým sporákem a pecí na pečení perníku, vybízí svou atmosférou nejen k přátelskému posezení, ale také umožňuje prakticky si vyzkoušet a hlavně ochutnat nejrůznější výrobky podle starých receptů. Vymodelovat si vlastní keramický hrnek, vyzkoušet malbu na textil, nabatikovat tričko, narýsovat kraslici, či sledovat při práci řezbáře.
Odkryté pozůstatky středověké vesnice ze 13. až 15. století. Výzkum vedený Dr. Dagmar Šaurovou, odbornou pracovnicí v Muzeu ve Slavkově, zde probíhal v letech 1960 až 1978. První pokus o konzervaci odkrytých pozůstatků proběhl již v 70. letech, nově byl proveden v letech 1999 až 2002. V současnosti jsou odkryty a konzervovány pozůstatky tvrze, chlebové pece, kostelíku, uměle navršeného pahorku tzv. motte a základy několika selských usedlostí. Je zde zřízeno odpočívadlo a upraven pramen vody (nainstalovaná pumpa je v současnosti nefunkční). V areálu je instalováno 5 panelů s vysvětlujícím textem a obrázky. V roce 2002 vydalo Moravské zemské muzeum publikaci Zaniklá středověká ves Konůvky ve Ždánickém lese, autorka Zdeňka Měchurová, rozsah 52 stran. Konůvky se nachází při žluté turistické značce 1 km severně od rozcestí U Andělíčka.
Osada Silničná byla založená kolem roku 1770. U křižovatky silnic stojí kříž nad bývalým hrobem mladého pobočníka ruského cara Ferdinanda hraběte Tiesenhausena, který zde podlehl svým zraněním z bitvy u Slavkova. Osud zesnulého hraběte popisuje ve svém světoznámém románu Vojna a mír Lev Nikolajevič Tolstoj. Jeho literární hrdina kníže Andrej Bolkonskij však na rozdíl od skutečného hrdiny svá zranění přežil. Hrob posledního odpočinku třiadvacetiletého šlechtice bylo jen dočasné. Rodiče si po exhumaci tělo svého syna odvezli do vlasti.
Vydatný, pěkně upravený a často využívaný je pramen u posledního domu na horním konci osady. Další pramen se nachází ve vodní kapli ve střední části osady. Býval v minulosti lázeňsky využíván. V jeho sousedství dodnes stojí bývalá lázeňská budova, na jejíž zdi se zachoval erb abatyše starobrněnského kláštera, která zdejší lázně v 1. polovině 18. století založila. Léčivý, údajně radioaktivní pramen však byl využíván již mnohem dříve. Původní lázeňská budova svému účelu sloužila až do konce 50. let 20. století, pak byla přeměněna na sklad, nyní je zbořena.
Zdroj: www.vychodni-morava.cz
Křtiny se nachází přibližně 14 km severovýchodně od Brna a jsou známé především mariánskými poutěmi ke kamenné gotické skulptuře Madony, která vznikla okolo roku 1340. Nicméně hromadné poutě do Křtin jsou doloženy až v 17. a 18. století, kdy zdejší poutě patřily k nejnavštěvovanějším. Již na počátku 17. století přicházelo tolik poutníků, že o velkých poutích museli vypomáhat i kněží z Brna. Například roku 1720 zde bylo zaznamenáno 41 tisíc poutníků.
První písemná zmínka o Křtinách se nachází v textu imunitní listiny, vydané papežem Řehořem IX. v září 1237, kde se obec vyskytuje mezi dalšími vesnicemi v majetku zábrdovických premonstrátů, kteří snad mohli být i jejich zakladateli. Již na konci 13. století se zde nacházel kostel, což dokazuje listina z Moravského diplomatáře, v níž cenedský pomocný biskup Antonín udělil odpustky návštěvníkům křtinského a zábrdovického kostela.[2] Dodnes nedořešená je otázka existence dvou středověkých kostelů v obci. Menší kostel tzv. český, ležel přibližně na místě dnešního barokního chrámu. Severně od něj, v místech dnešní kaple sv. Anny, se nacházela větší kostelní stavba, snad patřící ženskému klášteru premonstrátek, které barokní literatura uvádí ve spojitosti se zničením kláštera husity 1423 (popř. 1424). Tento větší kostel nebyl od husitských válek až do 17. století obnovován a socha Panny Marie byla přesunuta do menšího, původně farního, kostela. V prvním desetiletí 18. století došlo k nákladným opravám starých kostelů, což dokazuje, že za opata Hájka (1695–1712) se s novou výstavbou v obci nepočítalo. Avšak jeho nástupce, opat Hugo Bartlicius (1712–1738), se rozhodl vystavět nové poutní místo a pro tento úkol získal Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Vzhledem k tomu, že po zrušení zábrdovického kláštera císařem Josefem II. v roce 1784 zanikly zřejmě všechny písemné i plánové dokumenty týkající se Santiniho účasti na novostavbě ve Křtinách, zůstává základním pramenem stavba samotná.
Výstavba podle Santiniho projektu začala roku 1718 budováním kaple sv. Anny. Provádějícím architektem byl brněnský František Benedikt Klíčník. Dokončena a vyzdobena byla roku 1733, kdy sem byla přenesena rovněž socha Panny Marie z poutního kostela, který byl v tomto roce zbořen, aby udělal místo barokní novostavbě chrámu. Ta byla započata již roku 1728, tedy pět let po smrti Santiniho, v těsné blízkosti starého kostela, takže jej z počátku částečně obestavěla a teprve po zbořený staré svatyně se mohly práce rozběhnout rychlejším tempem. Stavitelem byl František Antonín Ritz (1697–1767). Do roku 1738 byla obvodová zeď kostela dovedena pouze do výše velkých oken, za což může zřejmě technicky velmi náročné provedení základů a terasovité podnože na členitém položí. Stavba byla dokončena roku 1750. Původní projekt byl v průběhu výstavby částečně pozměněn, především byla nově připojena osová věž v průčelí a Santiniho tvarosloví štukové výzdoby bylo obměněno v duchu dekorativního cítění pozdního baroka. Autor těchto změn není znám, uvažuje se o Christianu Alexandrovi Oedtlovi (1654–1731), avšak argumenty nejsou příliš přesvědčivé. V květnu 1750 byla do chrámu přenesena socha Panny Marie a kostel byl požehnán opatem Matuškou. V následujících dvou desetiletích byl kostel nákladně zdoben za účasti předních umělců, například Jana Jiřího Etgense (1697–1757), který je autorem freskové výzdoby, mezi sochaři se objevili Antonín a Ondřej Schweigl. Kompletně dokončen a slavnostně vysvěcen byl 21. dubna 1771 prvním brněnským biskupem Matyášem Františkem Chorinským z Ledské.
Roku 1884 při požáru shořely střechy kostela i dalších budov poutního areálu a původní členité vysoké mansardové střechy byly nahrazeny ve zjednodušené formě. V letech 1864–1865 byla část prelatury přestavěna na novorenesanční zámek. Menší část, dochovaná dodnes v barokní podobě, slouží jako fara. Na konci druhé světové války byl ambit poškozen leteckou pumou a kostel střelbou, tyto škody byly brzy opraveny. Mezi lety 1975 až 2009 probíhala velkorysá rekonstrukce.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Významná památka barokní architektury, poutní místo s chrámem Jména Panny Marie podle projektu Jana Blažeje Santiniho. Jde o největší Santiniho stavbu na půdorysu řeckého kříže. Areál je mistrně zasazen do krajiny. Jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst na Moravě.
Poutní areál, mistrně zasazený do krajiny, vznikl podle projektu J. B. Santiniho (1718-1750). U počátku poutní tradice ve středověku stála gotická socha Madony, dnes umístěná na hlavním oltáři.
Celý areál je tvořen chrámem, ambity a kaplí sv. Anny. Tento komplex spolu s farními budovami a zámkem se nachází uprostřed malé vesnice Křtiny, která leží cca 20 km severovýchodně od Brna. Tato oblast bývá také nazývána Branou do Moravského krasu, který se rozprostírá severně odtud. Poutní období začíná vždy po slavnosti Nanebevstoupení Páně (většinou v květnu) a končí třetí nedělí v říjnu.
Zajímavá je také zdejší zvonkohra na nádvoří kostela, která dovede zahrát stovky melodií. Skládá se z 27 zvonů a patří k největším ve střední Evropě. Většina zvonů ve Křtinách nese jméno některého ze světců – nejmenší váží devět kilogramů, největší 364 kilogramů. Netradiční hudební nástroj je řízen počítačem. Zvonkohra hraje v sobotu v 18 hod 6 minut a v neděli ve 12 hodin 6 minut.
Křtiny, zvané Perla Moravy, mají vedle krás, které nás zaujmou na první pohled, plno dalších zajímavostí a záhad. Například rozlehlou kostnici v podzemí kostela. Krypta lichoběžníkového půdorysu o šířce 1,4 m – 2,9 m a délce v hlavní ose 9,5 m. Do krypty ústilo čtyři až pět chodeb směřujících většinou do dosud neznámých zazděných prostor pod terasou schodiště. Výška krypty 2,8 m až 4 m. V této prostoře byla objevena 1 až 2,2 m vysoká vrstva volně promíchaných lidských kostí, zcela zakrývající dno. Největší pozoruhodností křtinské kostnice (ossaria) se stal nález dvanácti lidských lebek, které jsou označeny černou kresbou ve tvaru vavřínového věnce a symbolu v podobě písmene T na čele.
Odkud tolik kosterních pozůstatků? Kolem bývalého malého českého kostela, který stával na místě středu dnešního chrámu, byl hřbitov, který pro stavbu nového kostela musel být zrušen. Křtinská kostnice obsahuje kosti snad od 13. století do 1. čtvrtiny 18. století. Do kostnice byly uloženy ostatky z hrobek, případně krypt původních kostelů. Nachází se zde proto pozůstatky téměř tisícovky lidí. Kosti jsou roztříděny podle druhu a seskládány do výklenků, které vznikly na počátku tohoto tisíciletí. Kostnice je přístupná o hlavních poutích a na vyžádání po předchozí domluvě. Konají se zde také bohoslužby a to zejména na dušičky. K tomuto účelu je kostnice vybavena oltářem a několika dřevěnými lavicemi.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Archeologický výzkum dokládá pravěké osídlení Hostýna sahající až do doby bronzové; Keltové, první bezpečně známé etnikum na našem území, měli zde rozsáhlé opevněné sídliště – oppidum v rozsahu cca 20 ha s obranným částečně zachovalým valem o výšce 5-8 m (původně 15-18 m), délky 1 800 m.
Ve svém námětu ojedinělý je známý hostýnský obraz Panny Marie s Ježíškem metajícím blesky. Připomíná dobu vpádu Mongolů (lidově Tatarů) na Moravu v r. 1241, vznikl na základě barokní pověsti zaznamenané vlasteneckým knězem jezuitou Bohuslavem Balbínem. První kapli na Hostýně s obrazem Panny Marie Ochranitelky pořídili asi havíři dolující v hostýnských horách železo a stříbro; ve své původní podobě se dochovala do r. 1658, poté byla pro zvyšující se počet poutníků rozšířena.
Nynější velkolepý poutní chrám byl vybudován v barokním slohu majitelem bystřického panství Františkem Antonínem z Rottálu v letech 1721 – 1748, patrně podle projektu kroměřížského architekta italského původu Ignáce Cirani von Bolleshause jako centrální orientovaná stavba. Předmětem úcty byl obraz Matky Boží Ochranitelky. Byl uctíván až do r. 1620, kdy jej Václav Bítovský, pán na Holešově, spálil. Je to tentýž rok, kdy byl v Olomouci umučen Jan Sarkandr, kterého uvedený Václav Bítovský vyslýchal. Bohužel za 39 roků po slavnostním vysvěcení byl svatohostýnský chrám nařízením císaře Josefa II. zrušen, odsvěcen, zbaven svého vnitřního zařízení i střechy a nechán na pospas drsné povětrnosti, až se z něho stala ruina.
Přes přísný zákaz konání poutí nebyla jejich kontinuita přerušena. Hluboce zakořeněná poutní tradice a pozdější změna nazírání na nejvyšších místech umožnila obnovu poutního místa v letech 1841 – 1845. Činnost od 80. let 19. stol. znamená zásadní obrat ve vývoji; je spojen se jménem P Antonína Stojana, pozdějšího olomouckého arcibiskupa, který zakládá spolek Družstvo svatohostýnské (1881), jež je předchůdcem Matice svatohostýnské (1895) existující dosud. Od barona Laudona je zakoupena vrcholová oblast hostýnské hory v rozsahu keltských valů, zřízena trvalá duchovní správa obsazená řádem Tovaryšstva Ježíšova, budují se komunikace, křížové cesty (1901, 1905), ta novější podle návrhu Dušana Jurkoviče v provedení Jano Kohlera (ve stylu lidové architektury), monumentální přístupové schodiště k chrámu (250 stupňů), poutní noclehárna, hostinec aj.
Významnou událostí té doby byla korunovace Panny Marie svatohostýnské v r. 1912, kterou provedl podle starého církevního zvyku v zastoupení papeže olomoucký arcibiskup František Bauer. V době mezi válkami pokračovalo budování – přístupová komunikace z Bystřice pod Hostýnem, moderní poutní dům aj. Poutní místo Hostýn se stal moderním centrem náboženského života (celoroční pořádání duchovních cvičení – exercicií aj.) přesahující rámec olomoucké arcidiecéze.
Období komunistického panství “diktatury proletariátu” se nevyhnulo ani Hostýnu. Řádový dům byl vydrancován, poutní dům byl předán ústavu sociální péče. Poutníci však i v těchto dobách zůstali Hostýnu věrni. K 70. výročí korunovace Panny Marie svatohostýnské získal poutní chrám vysoké vyznamenání – byl mu udělen papežem Janem Pavlem II. titul “Menší baziliky” (bazilica minor).
Kostel byl uveden do současného stavu ke přelomu 19. a 20. století. Střecha je vytvořena mohutnou helmicí, dvě věže postavené kose překrývají jednoduché jehlancové střechy se skosenými hranami. Dominantou průčelí je vertikálně členěná plocha s hladkými pilastry a konkávní plochou vyplněnou impozantním mozaikovým obrazem Panny Marie Svatohostýnské (25 m2) od malíře Viktora Foerstra (bratra hudebních skladatele J. B. Foerstra), nad ním je nápis: ZŮSTAŇ MATKOU LIDU SVÉMU. Masivní kostelní vrata jsou dílem brněnského sochaře Josefa Axmana, Myslbekova žáka. Před chrámem na schodišti nás vítají sochy sv. Cyrila a Metoděje.
Vlastní chrám má centrální, půdorysně orientovanou dispozici elipsovitého tvaru s osami 40,5 a 30,5 m. Vnitřek chrámu, tvořený elipsovitým válcem odděleným římsou, sedmi okny a prosvětlenou kopulí, je úchvatný. Oválný půdorys chrámové lodě je rozčleněn a rozšířen o prostory vchodů a oltářů. Hlavní oltář se sochou hostýnské Madony s Ježíškem a výjevem pokoření Tatarů, sochou sv. Cyrila držícího v ruce obraz Panny Marie tuřanské a sv. Metoděje s mušlí (atribut křtu). Před oltářem je menza odpovídající reformě podle II. vatikánského koncilu. Autor původního oltáře je sochař a řezbář Benedikt Edele (1844). Na evangelijní straně presbytáře je kopie původního obrazu Panny Marie Ochranitelky, na protější straně nástěnný obraz Panny Marie Vítězné, jehož originál z r. 1695 není v majetku Hostýna. Na evangelijní straně kaple sv. Josefa, oltář Božského srdce Páně s reliéfním obrazem a kaple sv. Jáchyma se sv. Annou. Na epištolní straně kaple sv. Valentina, za ní u vchodu je kaple Panny Marie lurdské s oltářem sv. Ignáce z Loyoly (zakladatele Tovaryšstva Ježíšova). Na protější straně je zobrazena vodní kaple s procesím, dále je kaple sv. Šebestiána, která je nyní proměněna v kapli “dušičkovou”. Interiér chrámu doplňují nástěnné malby ze života světců a Panny Marie. K architektuře kostela jako celku lze říci celkově, že exteriér chrámu je tvořen převážně barokně, interiér odpovídá zhruba době konce 19. stol.
Svatý Hostýn je nejvýše položeným mariánským poutním místem na Moravě a současně nejnavštěvovanějším poutním místem v České republice. Zdaleka viditelnou dominantou vrchu Hostýna je bazilika Nanebevzetí Panny Marie dostavěná v roce 1748. Už po tři století je hostýnská hora se svou mariánskou svatyní cílem tisíců poutníků. Nad vstupním portálem je typický motiv – mozaikový obraz Panny Marie Svatohostýnské a pod ním je zobrazena porážka Tatarů. Stejný motiv se sochou je i nad oltářem v bazilice. Pozoruhodná je Křížová cesta architekta D. Jurkoviče. Je to 13 kapliček, každá jiná a všechny jsou v duchu valašské lidové architektury a jsou rozmístěny severovýchodně od baziliky. Rozhledna císaře Františka Josefa I. na druhém vrcholu Hostýna nabízí úchvatný výhled na Hostýnské vrchy a okolní krajinu. V areálu poutních domů láká k prohlídce Jurkovičův sál se Svatohostýnským muzeum. Exponáty představují historický vývoj Hostýna od prehistorie až po současnost a je zde vystavena i místní fauna. Nesmíme taky vynechat prohlídku keltského valu, monumentálního schodiště a vodní kapli na jeho počátku.
Zdaleka viditelnou dominantou vrchu Hostýna je bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Její základní kámen byl posvěcen r. 1721 a vytvořil ji podle plánů J. Ignáce Cyraniho stavitel Tomáš Šturm. Stavba byla dokončena v r. 1748. Za oltářem se skrývá reliéf hostýnské madony a pod ním je zobrazena porážka Tatarů.
Novobarokní kaple pochází z roku 1889. Vznikla přestavbou staré rottalovské kaple z roku 1658. Oltářní obraz i nástěnné malby zachycují život svatého Jana Sarkandra.
Základní kámen byl posvěcen v roce 1900, stavbu provedl Otto Zeman. Pašijové obrazy zhotovil bystřický malíř Žůrek.
Autorem křížové cesty je známý slovenský architekt Dušan Jurkovič, který při tvorbě zastavení vycházel z valašské tradice. Keramické obrazy vytvořili Joža Úprka a Jano Koehler. Křížová cesta byla postavena v letech 1903 – 1933.
Cesta světla připomíná velikonoční události Ježíšova zmrtvýchvstání. Základové kameny pro jednotlivá zastavení jsou dary různých kamenolomů. Základ každého zastavení tvoří jiná hornina. Cesta byla vybudována v roce 2010.
Kolem roku 1658 nechal postavit kapli s oltářem kolem upraveného vodního pramene Jan hrabě z Rottalu. Interiér dříve zdobily malby vodních zřídel. Během staletí však proběhla řada oprav. Při poslední opravě byla v kapli umístěna nová socha P. Marie Svatohostýnské.
Rozhledna stojící na vrcholku Hostýna pochází z roku 1897 a nabízí úchvatný výhled na Bystřici pod Hostýnem a vzdálenější rovinu Hané.
Od roku 1994 je na vrcholku Hostýna v provozu větrná elektrárna.
Hřbitov navazuje na Jurkovičovu křížovou cestu. Původně byl vytvořen pro 20 jednoduchých hrobů a postupně byl rozšiřován.
Muzeum je umístěno v prostorách jedinečného Jurkovičova sálu v areálu poutních domů. Ve svých expozicích představuje historický vývoj Hostýna od prehistorie až po současnost. Na galerii je expozice přírodnin, flóry a fauny Hostýnských vrchů.
Hora Radhošť je dnes neodmyslitelně spojována s kaplí, která zde byla vystavěna nákladem 20 000 zlatých roku 1898. Již v roce 1862 byla na hoře uspořádána slavnost a na stavbu kaple se vybralo 120 zlatých. Znovu ožila myšlenka roku 1881, kdy se vybralo 500 zlatých. Roku 1888 daroval hrabě Kinský na stavbu kaple potřebný pozemek a zdivo. Nová sbírka byla uspořádána mezi lety 1889–1895 a vynesla 8000 zlatých. Malíř Adolf Liebscher namaloval u této příležitosti triptych „Valašská madona“, který vystavil na Národopisné výstavě v Praze. Výbor pro stavbu kaple koupil od malíře obraz v hodnotě 4000 zlatých za 800 zlatých. Zbytek věnoval malíř na kapli. Obraz byl vystavován v Čechách i na Moravě a vynesl 6000 zlatých. Dnes je originál obrazu umístěn v kostele sv. Martina.
Ke stavbě kaple bylo přikročeno roku 1896, základní kámen byl položen 5. července. Dne 11. září 1898 kapli posvětil olomoucký arcibiskup Theodor Kohn a byla odevzdána veřejnosti do užívání. Roku 1905 byl založen spolek Matice Radhošťská s cílem udržovat kapli. Z jeho popudu byla původní kamenná kaple v roce 1926 obložena šindelem a přistavěna zvonice. Frenštátský rodák sochař Albín Polášek, žijící v USA, věnoval Matici Radhošťské v roce 1930 sousoší svatého Cyrila a Metoděje, které nyní stojí před kaplí na hřebenu hory Radhošť. Roku 1951 byla Matice Radhošťská komunisty zrušena a její činnost obnovena až v roce 1994. Roku 1995 byla v kapli provedena nová elektroinstalace a roku 2003 byla ukončena kompletní rekonstrukce zvonice. Matice Radhošťská nechala také zhotovit nový obětní stůl z carrarského mramoru a nyní financuje rekonstrukci vitrážových oken. Celkové náklady na opravu kaple činily v letech 1995 – 2009 téměř pět miliónů korun.
Sousoší věnoval v roce 1930 Albín Polášek spolku Matice Radhošťská. Sousoší sv. Cyrila a Metoděje je pravým opakem sochy pohanského boha Radegasta. Vyzařuje z něj bratrství a touha po sjednocení. Žilnaté ruce ukazují, že oba jsou muži práce. V rozevřené knize, kterou drží sv. Cyril, čteme hlaholským písmem počátek evangelia sv. Jana:
„Na počátku bylo Slovo“. Sv. Metoděj ukazuje na písmo a pozdvihuje mezi glorioly trojramenný byzantský kříž.
Duté sousoší, 2,60 m vysoké a vážící 800 kg, je ulito z bronzu, čímž (oproti kameni) je vyjádřena vyšší a pozdější kultura. Zdvíhá se na žulovém podstavci vysokém 1,60 m za kaplí na místě, kde stával kamenný kříž. Obráceno je k východu, pohlíží na Radegasta na protější vyvýšenině a vítá příchozí.
Na Radhošti byl postaven první kříž již v roce 1735. Tento byl dřevěný a nahrazen kamenným v roce 1805. Nechal jej postavit rožnovský měšťan Michal Janík. V roce 1808 byl kříž povalen v bouři a znovu postaven. Po přestavbě kaple byl v roce 1931 přemístěn před vchod do kaple a na jeho původní místo byla umístěna socha sv. Cyrila a Metoděje.
Zvony, zvláště zvony kostelní, se těší výjimečnému postavení mezi všemi ostatními výrobky lidských rukou. Jsou více než jen nástroje zvukové signalizace. Zrození nového zvonu se očekává s napětím a s radostí, zánik zvonu vzbuzuje smutek i pláč. Hlas zvonů provází v naší civilizaci člověka od křtu až po jeho smrt a pohřeb …..
Zvony, podobně jako lidé, dostávají jména. Pouze zvony mají své „křestní“ patrony, nesou jména světců, k jejich cti byly ulity a na jejich počest má znít každý úder jejich srdce. Zdá se být snadné uhádnout, jaké jméno nese nebo k čí poctě vznikl zvon pro zvonici kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti. Odpověď na tuto otázku je však přece jen trochu složitější, než bychom čekali. Na těle zvonu můžeme číst tento nápis:
Ke cti a chvále Boží, sv. apoštolů Cyrilla a Methoda, sv. Josefa Cal. věnovali manželé: Josef Cal. a Josefa Bumbala, majitelé továrny ve Frenštátě P/R L. P. 1986.
Zdroj: https://www.farnostfrenstat.cz/kaple-sv-cyrila-a-metodeje-na-radhosti/
Iniciativa k její výstavbě nevzešla od světské ani církevní vrchnosti, ale z lidu, jako projev vděku a úcty sv. Cyrilu a Metoději. Lidová zbožnost a tradice, podpořená i dobovým spisem historika J. J. Středovského z roku 1710 (Posvátné dějiny Moravy neboli Život sv. Cyrila a Metoděje), si spojovala tuto horu s údajnou návštěvou věrozvěstů, kteří zde měli osobně učinit přítrž pohanským obřadům.
Na historickém táboru lidu, v roce 1862 (kdy se na Radhošti navzdory nejistému deštivému počasí, zmatkům kolem data konání a přes nepřízeň úřadů sešlo na 15 000 lidí) zazněla poprvé výzva vztyčit na tomto místě sochy. sv. Cyrila a Metoděje. Později převážila myšlenka vybudovat zde rovnou kapli, ale konečné rozhodnutí bylo přijato až v roce 1881 na schůzi frenštátského spolku Občanská beseda. Stavba byla financována z darů a sbírek – stejně jako i všechny její pozdější opravy; proto právem přibyl v průběhu její poslední rekonstrukce v r. 2000 na jednom z mohutných stropních trámů ve zvonici kaple nápis „Valaši sobě“.
Kronikáři zaznamenali, že slavnostního vysvěcení kaple 11. září 1898 se účastnilo 50 kněží a na 30 tisíc věřících. K tak obrovské účasti lidí na tomto odlehlém a nesnadno dostupném místě jistě přispělo i to, že kapli osobně vysvětil tehdejší arcibiskup olomoucký Theodor Kohn, od jehož smrti letos uplyne 100 let. Tento neobyčejně schopný a pokrokový muž s pohnutým životním údělem nechal na vlastní náklady vybudovat už o rok dříve na vrcholu sousedního Velkého Javorníku turistickou chatu – útulnu. Pro naši kapli další vazba na počínající turistiku a obecně pozoruhodný počin, když si uvědomíme, že se tak stalo v době, kdy pro většinu obyvatel tohoto chudého horského kraje nebyla pěší chůze sváteční rekreací, ale každodenní nezbytností…
Také několik desítek metrů níže ve svahu pod kaplí stála útulna – obydlí, ve kterém nejdříve byli ubytováni stavební dělníci při budování kaple a později zde nacházeli zázemí, občerstvení i nocleh poutníci a turisté. Pro zájemce zde také byly k dispozici klíče od kaple. Tato historická útulna byla bohužel zničena v 70. letech minulého století při výstavbě vysílače, což je jistě škoda a ztráta a tehdy zřejmě i politicky motivovaný záměr, nicméně dnes si už na sebe kaple a nový vysílač do jisté míry „zvykly“ a v anténním stožáru tyčícím se spolu se siluetou kaple za sochami věrozvěstů můžeme vidět i výzvu aplikovanou do dnešní technické doby: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium“. Znovu jsem si tuto symboliku uvědomil letos 5. července (1915), kdy poutní mši sv. vysílala z Radhoště TV NOE…
Již 25 let po výstavbě kaple muselo být přikročeno k její zásadní rekonstrukci. Celá kamenná stavba byla oplášťována dřevěným šindelem a kolem jejího obvodu byl přistavěn nízký krytý dřevěný ochoz. Průčelí a vstup do kaple chrání dřevěná zvonice. Tak získala kaple svou dnešní nezaměnitelnou podobu a od té doby působí zvenčí dojmem celodřevěné stavby. Motiv a cíl těchto úprav však nebyl estetický, nýbrž technický – chránit porézní pískovcové zdivo a základy stavby před vodou z deště a sněhu.
Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Historie tohoto místa se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se připojil v roce 1990 také papež Jan Pavel II.
Zakladateli kláštera byli moravský markrabě Vladislav Jindřich s jeho bratrem Přemyslem Otakarem I. a olomoucký biskup Robert. Výstavba kostela byla zahájena patrně v letech 1210 – 1215. Jako většina cisterciáckých kostelů přijal patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. (Spolupatronát Cyrila a Metoděje byl připojen až v roce 1932 dekretem papeže Pia XI. Titulem bazilika byl kostel vyznamenán v roce 1928 z rozhodnutí papeže Pia XI.).
Původní románsko-gotická bazilikální stavba byla budována podle stavebních tradic cisterciáků, které charakterizovala krása prostých linií a střídmá výzdoba. Devadesát devět metrů dlouhá stavba byla rozvržena na půdorysu latinského kříže. Východní stranu uzavírala pětice apsid. V této podobě se kostel do dnešních časů nedochoval v důsledku tragických událostí, jež v průběhu dějin cisterciácký klášter postihly. V roce 1421 vypálili velehradské opatství moravští husité. Klášter 150 let chátral. Nesnadného úkolu obnovy se ujal až opat Ekard ze Schwoben ve druhé polovině 16. století. Středověkou podobu však kostel ztratil až v důsledku obrovského požáru, který v klášteře vypukl v roce 1681. V důsledku této pohromy byl kostel radikálně přestavěn. Stavba byla zkrácena o chrámové průčelí s románským ústupkovitým portálem a nahrazena novým, jemuž dominují dvě věže. Boční lodě baziliky byly přezděny příčkami s pilastry, a tak vzniklo 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Z křížení lodí byla snesena 100 metrů vysoká renesanční věž a byla nahrazena kupolí s nízkou věží zvanou lucerna. Nyní je tedy bazilika dlouhá 86 m. Přes radikální zásahy si kostel uchoval ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter románsko – gotické stavby.
V roce 1784 byl velehradský klášter zrušen Josefem II. Klášterní majetek byl rozchvácen, areál kláštera střídal majitele a klášterní kostel se stal kostelem farním. Stavba velmi chátrala a chyběly finanční prostředky na její údržbu. Obnovy se dočkal kostel v souvislosti se sílícím cyrilometodějským kultem . V rámci cyrilometodějských milénií v letech 1863 a 1885 se jej podařilo obnovit. Další rozvoj byl zabezpečen příchodem jezuitů na Velehrad v roce 1890. Za jejich správy byla stavba ve 20. letech a 30. letech 20. století zabezpečena proti vzlínání vlhkosti. SS tím souvisel objev velehradského podzemí, které bylo ještě před vypuknutím druhé světové války zpřístupněno veřejnosti. V letech 1935 – 1938 proběhlo restaurování interiéru kostela. Nástup totalitních režimů k moci celá desetiletí bránil rozvoji poutního místa, ačkoliv nejnutnější opravy (např. statické zajištění klenby a výměnu krovu a krytiny) se podařilo realizovat.
V roce 1990 se na Velehrad vrátili Jezuité a na Velehrad přicestoval papež Jan Pavel II. Od té doby probíhá pozvolná hmotná i duchovní obnova Velehradu, přičemž projekt Velehrad – centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy představuje její vyústění.
Zdroj: http://www.velehrad-iop.cz/dokument/Historie-baziliky-164/
Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Jeho historie se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Význam poutního místa Velehrad tedy nespočívá v místním, nýbrž myšlenkovém vztahu k středisku apoštolské působnosti slovanských věrozvěstů. Proto býval v minulosti nazýván „moravským Betlémem.“ A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se v roce 1990 připojil také blahoslavený papež Jan Pavel II. Přicházíme sem, abychom se dotkli svých kořenů a to nejen duchovních, nýbrž zvnitřněným způsobem i národních. Velehrad je vnímán také jako prostor k dialogu mezi kulturami Východu a Západu.
Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Původně pozdně románská stavba z první třetiny 13. století získala v důsledku válečných pohrom a zejména požáru v roce 1681 barokní podobu. V bohatě zdobené bazilice nacházíme několik spirituálních ohnisek, která by neměl žádný návštěvník tohoto posvátného prostoru minout: oltář, kolem kterého se setkávají křesťané při slavení liturgie, kaple Panny Marie Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem, hrob arcibiskupa Antonína Stojana v Královské kapli a nejnověji také nádhernými mozaikami zdobený sarkofág kardinála Tomáše Špidlíka SJ v presbytáři baziliky. Dále lze akcentovat sousoší sv. Cyrila a Metoděje na pravé straně od oltáře, které kanonizovalo vnímání podoby soluňských bratří v očích našich předků a obraz věrozvěstů od polského malíře Matejky darovaný pro baziliku v roce 1885.
V komplexu klášterních budov sídlí Stojanovo gymnázium a Ústav sociální péče Vincentinum. Na informačním centru je možné si předem domluvit prohlídku Saly terreny s barokními freskami a Slovanského sálu, které se v prostorách bývalého kláštera nachází.
Sala terrena velehradského kláštera byla vybudována v letech 1724 -1728 v rámci stavby nové prelatury kláštera. Sál je vyzdoben freskami zachycující čtvero ročních období formou alegorických postav a mytologických výjevů. Ty jsou doplněny o souvztažné biblické motivy.
“Cyrilka” je malý kostel postavený ve 13. století při klášterní bráně pro obyvatele předklášteří. V 19. století zpustl a k jeho obnově v neogotickém slohu došlo u příležitosti cyrilometodějského jubilea v roce 1863. V roce 1929 zde byl instalován ikonostas pro možnost sloužení východní liturgie. V současné době je kaple po generální rekonstrukci a jsou zde instalovány sezónní výstavy.
Bývalé hospodářské objekty velehradského kláštera. Jeho prostory jsou přístupné v rámci služeb, které tento objekt poskytuje (stálé expozice Velehradského muzea, cukrárna, knihkupectví).
Ambit, kapitulní síň, barokní krypty. Prostor je součástí nové expozice Velehrad na křižovatkách evropských dějin.
Kaple sv. Vendelína se sochou světce od F. Hirnla, barokní mariánský sloup, sousoší sv. Bernarda a sv. Luitgardy od O. Schveigla, kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1715 u barokního mostu přes potok Salaška, sochy sv. Jana Nepomuckého při cestě ke hřbitovu a na obecním náměstí, socha Božího Syna u rozcestí mezi Velehradem a Modrou (možnost volné, individuální prohlídky). Velehradský hřbitov s hrobem Mons. Šrámka, velehradských cisterciáků, slavisty J. Vašici, řeholních sester, jezuitů a dalších osobnost.
Poutní cesta růžence vysoké výtvarné hodnoty s dvaceti náboženskými výjevy.
Zdroj: http://www.velehradinfo.cz/
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje, Velehrad, Česká republika
Velehradskou bazilikou budou znít v nedělním podvečeru vánoční písně v podání cimbálové muziky Cifra a pěveckého sboru Viva la musica z hradišťského gymnázia. Zazní nejen vánoční koledy, ale také duchovní skladby s tématikou narození Ježíše Krista v netradičním spojení cimbálové muziky a smíšeného pěveckého sboru.
Hrad Devín, Bratislava-Devín, Slovenská republika
Spomienkové podujatie s osobitným dôrazom na život a dielo Konštantína – Cyrila.
The archaeological research, which has been carried out here since 1958 by the Institute of Archaeology and Museology of the Faculty of Arts of Masaryk University in Brno, has contributed to its knowledge.The archaeological research has revealed scattered findings from various periods of prehistory, but above all it has proved a continuous settlement from the time of Slavic expansion (6th century) until the first half of the 10th century AD. The hillfort was built only at the beginning of the 9th century. It is a lowland type of oval shape with an area of 28 hectares. It is one of the largest early medieval fortifications in Central Europe. The well visible rampart is a remnant of a shell wall originally 5.7-6.5 m wide, consisting of a front stone wall, an earthen embankment and an inner wooden wall made of timbers supported by pairs of stakes 1.5-2 m apart. The embankment was 4 m high; with the wooden breastwork, the fortification reached a height of 6 m.
The most important discovery in Pohansko is considered to be the grand manor, which was explored in the northwestern part of the fortress. It was a rectangular settlement of almost 1 ha surrounded by a wooden palisade, built in two phases in the 9th century. There was a sacral precinct with a church and a burial ground, a residential part of the great man with single and multi-room houses on stone and mortar foundations, an economic part with cattle pens, stables, barns, granaries, etc. (over 50 buildings) inside the courtyard.
According to the preserved foundations, the church, built in a special enclosure by the courtyard, belonged to the type of single-nave buildings (length 18.65 m, width 7.2 m) with an offset semicircular apse and an almost square nartex; on the southeast side a square annex adjoined the nave. The temple was built of imported rubble stone bonded with lime mortar. The walls were plastered and whitewashed, and there were also coloured frescoes inside. The foundation of the church can be associated with the earlier phase of the court, i.e. before the middle of the 9th century. It disappeared around the mid-10th century at the latest, and it may have lost its sacral function earlier. It was probably a so-called proprietary church. There was a rich cemetery around the church. It was the burial place of the community residing in the manor from the beginning of the 9th century to the middle of the 10th century. 4 swords, 8 axes, 32 spurs and 46 gold and silver jewels of Byzantine-Oriental character were found in 407 graves. The fact that among the adult graves there is a much higher percentage of male graves indicates an unusual composition of the court’s population, probably due to the presence of a military retinue. Extensive Great Moravian settlement complexes, and smaller burial sites have been excavated at various locations within the hillfort and on the forecourt, in addition to the court.
An artisan settlement in the northeastern part of the hillfort (in the former forest nursery about 100 m east of the research of the great man’s court) was investigated over an area of more than 2 ha without capturing its edges (260 Great Moravian buildings). The origins of the whole settlement can be placed in the first half of the 9th century. The northeastern forebay occupied a kidney-shaped area (2.5 ha) rising about 1.5 m above the inundation (103 Great Moravian settlement objects were excavated). A trough and stone destruction at the edge of the earthwork indicate that it was originally enclosed by a palisade. The Great Moravian settlement area of the southern forebay was investigated in the route of the canal under construction in a salvage manner over an area of 9 hectares with a 100 m wide probe. The edge of the settlement was only captured on the eastern side, elsewhere only a section of the settlement area was explored with the probe.
A total of 436 settlement buildings were saved, almost a quarter of which were residential earthworks with a stone oven in the corner. Other buildings were of an economic and production character. Apart from the rich church cemetery, isolated graves and small burial sites with 10-30 graves were located directly among the settlement buildings in all the above-mentioned Great Moravian settlement complexes. There were a total of 184 graves on the hillfort and on the northeastern foreland There were over 200 graves on the southern foreland. An Early Slavic and Old Burgundian urn burial site was also excavated in the hillfort area. Early Slavic and Old Burgundian settlement (6th-8th centuries) was recorded at two sites in the northern part of the hillfort (79 settlement buildings). It was probably a cluster-type agricultural settlement divided into individual courts. The protected area of the site is 790237 m2.
Zdroj: pamatkovykatalog.cz
Pobedim je známou archeologickou lokalitou. Najvýznamnejším objavom bolo odkrytie slovanského hradiska z obdobia Pribinovho kniežatstva. Archeologický výskum na lokalite Hradištia viedla PhDr. Darina Bialeková CSc, ktorá sa stala čestnou občiankou obce.
Najstaršie osídlenie Pobedima pochádza z mladšej a neskorej dobe kamennej, kedy sa v chotári obce usadili prví roľníci. Dokladom osídlenia sú keramická črepy a časti kamenných nástrojov na polohe Hradištia. Tu sa počas výskumu odkryli i ďalšie doklady osídlenie a to zo staršej doby bronzovej. Z doby bronzovej je však najvýznamnejšie osídlenie z mladšej a neskorej doby bronzovej. Počas desaťročného výskumu sa preskúmala osada, ktorá patrila ľudu lužickej kultúry. Odkrylo sa viacero sídlištných objektov ako i kultové miesto uctievačov boha slnka. Z nálezov si zasluhujú pozornosť formy na odlievanie bronzových predmetov, keramika, opracované kosti a predovšetkým bohatá kolekcia bronzových predmetov / ihlice, kosáky, nožíky, šípky, šperky a ďalšie /. Z množstva keramických úlomkov sa podarilo zrekonštruovať nádoby rôznych typov a nechýbali ani drobné zvieracie plastiky. Osada z neskorej doby bronzovej bola dôležitým výrobným, obchodným a kultovým miestom na strednom Považí.
Významné bolo i osídlenie Pobedima v dobe, kedy naše územie bolo v susedstve Rímskej ríše. Na polohe Dolné pole sa preskúmalo sídlisko s výraznými nálezmi z doby rímskej. Odkryli sa sídliskové objekty a našli sa keramické nádoby a zvlášť cenné sú fragmenty rímskej keramiky tzv. terry sigillaty. Datovanie nálezov uľahčili rímske mince. Tieto sa objavili tak na lokalite Dolné pole ako i na polohe Horné pole. Významným a často publikovaným nálezom z doby rímskej je bronzová hlavička Siléna inkrustovaná striebrom. Objekty výrobného charakteru sa našli a zdokumentovali pri výstavbe diaľnice medzi Piešťanmi a Hornou Stredou. Kontinuita osídlenie Pobedima možno sledovať i v období sťahovania národov.
Prví Slovania sa objavili v chotári obce v 6. storočí, kedy sa tu rozkladali včasnoslovanské osady na polohách Dolné pole a Horné pole. Odtiaľ sa v 8. storočí presunulo osídlenie od povodia Dudváhu a Dubovej. Najintenzívnejšie slovanské osídlenie bolo však koncom 8. a začiatkom 9. storočia. V tom čase boli obývané viaceré polohy v chotári obce, ale najvýznamnejšie bolo na polohe Zapupovec, kde sa preskúmalo skoro 30 objektov z toho dve studne. Na základe nálezov sa obyvatelia osady venovali kováčstvu. Svedčia o tom nálezy dýz, železnej trosky a nedokončených výrobkov. Okrem týchto nálezov stojí za pozornosť nález drevenej naberačky zo studne 1 a nálezy dvoch umeleckých plechových kovaní.
Nepochybene najvýznamnejšou slovanskou archeologickou lokalitou bolo opevnené centrum, ktoré malo svoju akropolu a podhradie. Rozkladalo sa na polohe Hradištia a Podhradištia. Hradisko patrí k najstarším hradiskám naddunajských Slovanov. Bolo opevnené valom budovaným komorovým systémom. Z vonkajšej strany hlinený val spevnený drevom chránil kamenný múr a z vnútornej strany val podpierali šikmé podpery. Do koruny valu bola osadená drevená palisáda. V určitých častiach valu sa nachádzali strážne veže. V opevnenom centre sídlil veľmož so svojou družinou a služobníctvom. Opevnené centrum bol osídlene veľmožom, ktorý mal svoju družinu a služobníctvo. V blízkosti valu sa na nachádzali dielne, stred hradiska bol miestom na sústreďovanie obyvateľov okolitých osád v čase nebezpečenstva. Pobedimské hradisko bolo tiež centrom obchodu v povodí Váhu. Toto konštatovanie je podložené archeologickými nálezmi a hlavne nálezmi sekerovitých hrivien vtedajšieho polotovaru a primitívneho platidla.
Zánik hradiska sa datuje do prelomu prvej a druhej tretiny 9. storočia, do obdobia kedy sa stalo územie Pribinovho kniežatstva súčasťou Veľkej Moravy V druhej polovici 9. a v 10. storočí sa rozkladali v širšom okolí už zaniknutého hradiska slovanské osady poľnohospodárskeho charakteru. V 11. – 12. storočí sa osídlenie Pobedima prenieslo na územie dnešnej obce.
Spracoval: I. Pastorek
Literatúra: BIALEKOVÁ, D.: Pobedim v praveku, Pobedim v dobe rímskej a v dobe sťahovania národov, Pobedim v dobe slovanskej. Kolektív autorov, Pobedim, Bratislava 1992.
Nejstarší osídlení skalní ostrožny, na níž se hradisko nacházelo, se na základě ojedinělých nálezů příslušejících kultuře s moravskou malovanou keramikou[1] datuje do období pozdního neolitu až raného eneolitu (5. až 4. tisíciletí př. n. l.). V průběhu eneolitu se zde usadil lid kultury nálevkovitých pohárů a později lid kultury s kanelovanou keramikou. O intenzivním osídlení v této době svědčí základy hustě zastavěného sídliště, obehnaného obranným valem a příkopem, jakož i nálezy měděných předmětů, mramorových korálků nebo kostěných pásových zápon. K opětovnému osídlení došlo ještě několikrát v době bronzové (podolská fáze středodunajské kultury popelnicových polí), laténské a začátkem stěhování národů.
Největšího rozkvětu se Staré Zámky dočkaly během slovanského osídlení ve střední a mladší době hradištní během velkomoravského období. Už od 8. století vznikal kolem osady hlinitý val s dřevěnou palisádou. Počátkem 9. století bylo vybudováno mohutné opevnění, velmožský dvorec s asi 10 m vysokou dřevěnou strážní věží, srubové stavby a patrně i kostel. Prostor předhradí byl v této době využíván k pohřebním účelům. Hradisko se v této době stalo jedním z důležitých center říše, které si svůj význam udrželo ještě desítky let po jejím pádu.
Koncem velkomoravského období stihl hradisko ničivý požár, který významně poškodil opevnění i velmožský dvorec. Hroty šípů pocházející z této doby svědčí o násilném vpádu nepřátelských vojsk. Opevnění však bylo v menším rozsahu obnoveno a hradisko fungovalo až do konce 10. století.
Zdroj: cs.wikipedia.org
ROME – Less than a year after the extraordinary success when the Cyril and Methodius Route became a certified Cultural Route of the Council of Europe, the Association reach another significant success.
On Monday, February 14, the Director of the European Cultural Route of Saints Cyril and Methodius Mrs. Zuzana Vojtová signed memorandum on joint process in the development of the Cyril and Methodius Route and cooperation with two important basilicas in Rome, which have historical ties to the Cyril and Methodius mission – Basilica of Saint Clement, where Saint Cyril was buried, and the Basilica of Saint Praxedes, where Saints Cyril and Methodius sojourned during their stay in Rome. An important meeting also took place in the papal Basilica of Saint Mary Major, where a Slavic liturgy was approved in 822.
The working trip to Rome, which was prepared by the Embassy of the Czech Republic at the Holy See and the Embassy of the Czech Republic in Italy, was led by the Governor of the Zlín Region Mr. Radim Holiš.
“Over the course of two days, we completed a very demanding program in Rome. In addition to signing memoranda on cooperation and development of our Route in Rome, there were also negotiations with representatives of the Italian Romea Strata Route, of which our Association is a founding member, “said Governor of the Zlín Region Mr. Radim Holiš.
In this context, the discussion focused mainly on the exploitation of mutual potential in the areas where the two Routes meet. Thanks to the cooperation with the Romea Strata Route, a direct trail to Rome has opened up for the Cyril and Methodius Route, where the final stage of the journey is the Basilica of Saint Clement.
“By connecting our Route with the Romea Strata Route, we do not have to start tracing and marking in Italy. We make full use of Romea Strata’s trails in order to enter Rome. In cooperation with the representatives of the basilicas and the city of Rome the inner circuit in Rome will be marked, which will culminate at the tomb of Saint Cyril under the sign of the Cyril and Methodius Route, “said Zuzana Vojtová, the Director of the Association. Following the same principle, our trails help Romea Strata to trace through the territory of the Czech Republic, when, on the contrary, the trails of Cyril and Methodius Route and St. Jacob’s Route are used.
In addition to these negotiations on the development of the Cyril and Methodius Route in Italy, there was also a meeting between the Governor of the Zlín Region and the Deputy Mayor of Rome Mr. Pierluigi Sanna.
The topic was not only tourism, but again cooperation in the development of the Cyril and Methodius Route in the city of Rome. “We were very pleased with the approach of the city representative. We are especially pleased with the helpfulness of the Deputy Mayor for cooperation between the Zlín Region and the City of Rome in the field of cultural tourism, “added Governor Mr. Holiš.
Outside these negotiations a meeting with Mons . Maurizio Bravi carried out, a representative of the Holy See at the World Tourism Organization.
The exceptionally positive results of the trip are mainly due to the Ambassador of the Czech Republic to the Holy See, H.E. Václav Kolaja, who negotiated the acceptance and subsequent signing of memoranda of cooperation for the Cyril and Methodius Route. The contribution of the Czech Embassy in Rome, the Ambassador H.E. Hana Hubáčková, who initiated negotiations with the Deputy Mayor of Rome, is also significant.
Feb 18, 2022
More information:
Mgr. Zuzana Vojtová
European Cultural Route of Saints Cyril and Methodius, AILE
J.A. Bati 5520, Zlin, CZ
Mob: +420 733 161 673
www.cyril-methodius.cz
www.putujmebezhranic.cz
The Cyril and Methodius Route – the Cultural Route of the Council of Europe won the special prize of the COT group in the new category of the Best Sustainable Tourism Project at the 15th Grand Prix of Tourism of the Czech Republic. It was one of the 15 awarded out of the total of 52 submitted projects in the field of Czech tourism. The jury appreciated an excellent idea to present Slavic culture and history. According to the jury, it is a successful sustainable tourism project, and its international overlap and origin in the Czech Republic are also positive. The award was received on 18 March 2022 during the Holiday World and Region World trade fair in Prague by representatives of the European Cultural Route of Saint Cyril and Methodius Association – Director Zuzana Vojtová and Chairman Lubomír Traub, Deputy Governor of the Zlín Region for Subsidy Programmes and Tourism. In addition to the diploma, they also received a glass trophy. According to Deputy Minister Traub, the award is proof that the Zlín Region is on the right track. It has been developed for more than ten years. Over the last year, the whole team has done a great deal of work on it and has managed to establish a number of international partnerships.” Last year, the Route was awarded the prestigious Council of Europe Cultural Route certificate as the only route based in the Czech Republic and the only one dedicated to the cultural heritage of the Slavs. This certificate is comparable in importance to the UNESCO inscription. The competition is organised by the COT group agency.
Mar 18, 2022
More information:
Mgr. Zuzana Vojtová
European Cultural Route of Saints Cyril and Methodius, AILE
J.A. Bati 5520, Zlin, CZ
Mob: +420 733 161 673
www.cyril-methodius.cz
www.putujmebezhranic.cz
The event presented the guide “Who, when where in the extensive life of St. Constantine-Cyril”, published in 2021 as part of the series of KMNC Library “Legend”. The book was published with the financial support of the National Scientific Program “Cultural and Historical Heritage, National Memory and Social Development”, and its authors are Assoc. Prof. Dr. Maya Ivanova and Ch. Assistant Professor Dr. Tsvetomira Danova. The guide is addressed to teachers of history and Bulgarian language and literature, to students and pupils. The reference section covers 177 personal and national names, church terms and concepts, rare and obsolete words and realities from the text of the biographical work. In addition, a new Bulgarian translation of the biography, a complete chronological list of publications are included, reprints and revisions of existing translations and a rich bibliographic list of used literature. The guide is distributed free of charge. The book was presented as a gift to Bulgarian teachers on the occasion of the beginning of the school year 2021/2022 and enjoys great interest among the colleges of Bulgarians and historians. Many teachers who use the handbook in their work was included in the presentation with their feedback. The solemn celebration of the Assumption of St. Cyril will end with a public lecture by the specialist of KMNC Master Alberto Pontiroli on “The three prologue lives of St. Cyril: features and attitudes to other Cyril and Methodius sources.”
Feb 14, 2022
More information:
Mgr. Zuzana Vojtová
European Cultural Route of Saints Cyril and Methodius, AILE
J.A. Bati 5520, Zlin, CZ
Mob: +420 733 161 673
www.cyril-methodius.cz
www.putujmebezhranic.cz
Cyrilometodějská cesta se zúčastnila vzdělávací akademie o kulturních cestách ve Fontainebleau (Francie), která byla zahájena 31. května návštěvou a uvítacím koktejlem na zámku Fontainebleau. Slavnostní zahájení proběhlo 1. června, následovalo zasedání a kulaté stoly, na kterých se diskutovalo o tom, jak lépe zhodnotit značku Kulturní stezky Rady Evropy. Akce se zúčastnilo více než 60 zástupců kulturních stezek, kteří přijeli ze 17 různých zemí, včetně Cyrilometodějské stezky. Školící akademii uspořádal Evropský institut kulturních stezek a "Stezky impresionismu", od roku 2018 certifikovaná Kulturní stezka Rady Evropy, ve spolupráci s okresem Seine-et-Marne a francouzským ministerstvem kultury. Součástí programu byla prohlídka středověkého města a večeře v restauraci Moret-Loing et Orvanne. Jméno Moret-sur-Loing je neodmyslitelně spjato s anglickým impresionistickým malířem Alfredem Sisleym. Sisley namaloval více než 400 obrazů Seine et Loing. Školící semináře se zaměřoval na inovativní nové trendy a strategie kulturního cestovního ruchu.
Dopolední zasedání 2. června se zabývalo strategiemi pro zviditelnění kulturních stezek a jejich přítomnosti na území, kterým procházejí, včetně podpory operativních, kolektivních a inovativních synergií a alternativ, které by umožnily využít širokou územní síť členů kulturních stezek. Odpolední seminář se zaměřil na zapojení certifikovaných kulturních stezek Rady Evropy do významných evropských projektů a na jejich vztahy s mezinárodními organizacemi, jako jsou Evropská unie, Evropská komise, UNESCO a UNWTO. Představeny byly také prezentace příkladů dobré praxe z různých kulturních stezek.
Dne 6. června 2022 podepsali zástupci Evropské asociace Via Francigena a Evropské kulturní stezky svatých Cyrila a Metoděje na Velvyslanectví České republiky v Římě Memorandum o spolupráci mezi oběma stezkami.
Slavnostní ceremoniál se konal za přítomnosti velvyslankyně J. E. Hany Hubáčkové, radního pro politiku mobility města Říma Eugenia Patanèho a zástupců obou sdružení, města Říma, Zlínského kraje a Silvia Marina za region Lazio.
Obě trasy jsou součástí 48 kulturních tras certifikovaných Radou Evropy, do jejíhož programu je v současnosti zapojeno 36 evropských zemí.
„Jsem rád, že se nám podařilo dohodnout na spolupráci v oblasti vytváření společné nabídky kulturní turistiky podél tras Cyrilometodějské stezky a Via Francigena, a to využíváním společných příležitostí pro rozvojové projekty a marketing. Připravujeme také značení na souběžných úsecích obou stezek, například v Itálii mezi Toskánskem a Římem, kde je hrob sv. Cyrila,“ uvedl Lubomír Traub, předseda sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.
"Via Francigena slouží k rozvoji dialogu mezi anglosaskou a středomořskou Evropou. Tímto aktem integrujeme západní Evropu s východní Evropou. Můžeme tak rozvíjet dialog v celé Evropě, a proto je tento podpis tak důležitý", řekl prezident EAVF Massimo Tedeschi.
"Řím se blíží k velmi důležitému jmenování, protože v roce 2025 budeme slavit jubileum. Proto budou mít cesty víry v tomto roce ještě větší význam než nyní." dodal radní Patané. "Proto na tento poklad hodně sázíme, protože je to kulturní, náboženský, historický a také ekonomický poklad. Proto s vámi budeme v příštích letech velmi rádi spolupracovat na tom, aby se tato dohoda, kterou jsme uzavřeli, stala konkrétní a aby se to, co bylo dnes podepsáno, stalo skutečností."
Cyrilometodějská cesta vychází z tisícileté kulturní tradice, která je spojena zejména s kulturou slovanských zemí. Trasa spojuje místa, kde svatí Cyril a Metoděj, spolupatroni Evropy, působili a kde jejich odkaz šířili jejich následovníci. V České republice a na Slovensku již vzniklo více než 1 000 km značených tras po trasách Klubu českých turistů a Klubu slovenských turistů.
Zdroj: www.viefrancigene.org
ZLÍN, NITRA – Po úspěšném putování ke cti sv. Ludmily v uplynulém roce, kdy se více než 100 poutníků zapojilo do etapového putování z Velehradu do Tetína se letos otevírá nová výzva. Pouť ke cti sv. Cyrila a Metoděje na trase z Velehradu do Nitry, kdy během 8 dnů poutníci překonají přes 200 km. Putování se uskuteční od pondělí 27.6. do úterý 5.7.
„Cyrilometodějské trasy nás obvykle vedou do Velehradu. Ale od počátku byly koncipovány jako obousměrné. Výhoda se projevila v minulém roce při pouti do Tetína a letos jsme rádi, že poutníci budou moci jít po již značené trase do Trenčína a následně, doufáme položí základní kameny k prošlápnutí nové spojnice až do Nitry, která je dlouholetým partnerem Cyrilometodějské stezky a cyrilometodějský odkaz je zde hmatatelný na každém kroku,“ uvedla Zuzana Vojtová, ředitelka sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje. To stojí za rostoucí sítí značených cyrilometodějských tras v České republice a na Slovensku. V r. 2021 získalo certifikát Kulturní stezka Rady Evropy. Cyrilometodějská stezka tak patří mezi 48 certifikovaných kulturních stezek s nadnárodním přesahem.
„Pre starobylú Nitru je veľkou cťou, že predstavuje jeden z dôležitých bodov na medzinárodnej Cyrilo-metodskej ceste. S radosťou privítame v našom meste pod Zoborom pútnikov z Velehradu a symbolickým živým mostom tak prepojíme centrá uchovávajúce veľkomoravskú a cyrilo-metodskú tradíciu. Verím, že tohtoročné putovanie obohatí mozaiku dlhoročnej spolupráce s Európskou kultúrnou cestou sv. Cyrila a Metoda, ktorej patrí vďaka za úspešne zvládnutý certifikačný proces a zaradenie medzi Kultúrne cesty Rady Európy. Program slávností Nitra, milá Nitra opäť ponúka duchovnú, historickú i spoločenskú líniu v podobe putovania, Cyrilo-metodskej národnej púte, historického festivalu Pribinova Nitrawa, koncertu Slovenskej filharmónie a SĽUK-u na Svätoplukovom námestí, výstav, prehliadok i predpremiéry filmového dokumentu Černobyl na kolečkách. Všetci sú v Nitre srdečne vítaní,” uviedol primátor mesta Nitry Marek Hattas.
Poutníky bude provázet poutník Petr Hirsch, který má bohaté zkušenosti z různých poutních tras v Česku i zahraničí. Na přelomu 2019 a 2020 se producentsky a organizačně podílel na vzniku dokumentu Pěšky bez hranic, který byl financován zmíněným sdružením.
„Díky doprovodnému vozidlu je pouť otevřena opravdu každému, neboť není nutné nést veškeré vybavení na zádech. Spát budeme poutnicky, jak už je na našich poutích typické, tedy čekají nás společné sály, ale občas si dopřejeme i trochu komfortu v podobě postelí. Těším se na poutní dům na Skalce u Trenčína a na návštěvu jednoho z nejstarších poutních míst na Slovensku. Část trasy je u pro mě známá, a tak vím, že nás čekají krásná setkání s lidmi podél trasy. A zároveň se těším na nový úsek mezi Trenčínem a Nitrou. Putování Slovenskem vždy přináší krásné zážitky a vzpomínky,“ říká hlavní organizátor a průvodce Petr Hirsch.
Druhá etapa měří přes 200 km a poutníci ji plánují překonat během 8 dnů. Na trase je čeká bohatý kulturně-historický program a zastávky na více i méně významných místech spojených s cyrilometodějskou tradicí a historií. Jednak dojde k propojení dvou starodávných i současných duchovních srdcí – Velehradu a Nitry, ale poutníci zavítají také na archeologické lokality spojené s dobou Velké Moravy (například ve Starém Městě, Uherském Hradišti, v Bojné i v Nitře) nebo další významné historické a sakrální památky - poutní místo Skalka nad Váhom, Trenčiansky hrad, předrománský kostel v Kostoľanech pod Tribečom, Zoborský kláštor aj. K tomu se projdou po většinu trasy krásnou a zachovalou přírodní krajinou.
Podrobné informace o akci včetně přihlášky jsou uveřejněny na www.pout.eu a stránkách zapojených organizací,“ uvedl známý propagátor pěšího poutnictví Petr Hirsch.
V Nitře bude pro poutníky připravený bohatý program. Putování bude ukončeno v úterý 5.7. účastí na národní cyrilometodějské poutní mši na Svatoplukově náměstí.
Značené cyrilometodějské trasy využívají trasy KČT (na Slovensku KST) a čítají dohromady přes tisíc km, podrobné informace o nich najdou zájemci na webu www.putujmebezhranic.cz.
Datum konání: 3. - 5. července 2022
V památném roce 1990 se mnozí idealisté plně oddávali euforii z nabyté politické a náboženské svobody. Úžasná erupce nespoutané energie, kreativity a nápadů se v Terchové promítla i do všestranného přístupu a především do aktualizace nadčasového odkazu misie svatých Cyrila a Metoděje - patronů místního kostela, který je největším kostelem na Slovensku zasvěceným spolupatronům Evropy. První vydání Cyrilometodějských dnů (CMD) přinesla něco výjimečného a jedinečného. Terchovští byli první na Slovensku a v tehdejší federaci, kdo uspořádal akci, která se otevřeně, sebevědomě, kultivovaně a zároveň přitažlivě přihlásila k duchovním hodnotám evropského kulturního dědictví. Možná si to zúčastnění tehdy neuvědomovali, ale další vývoj potvrdil, že jejich iniciativa významně přispěla nejen k prohloubení víry, národního uvědomění a vlastenectví, ale také k evropské identitě. Díky neúnavné obětavosti a velkorysosti obětavých jednotlivců odolala Terchová náporu nejrůznějších pseudotendrů a odstředivých tendencí a přirozeně si dokázala udržet svůj vysoký cyrilometodějský kredit. Určitě není náhoda, že je opět jediná na Slovensku!
Integrálnou súčasťou programovej skladby XXXIII. ročníka CMD budú popri svätých omšiach a iných duchovných podujatiach, koncertoch klasickej hudby, chrámovom speve či folklórnych vystúpeniach aj vernisáž výstavy všestranného výtvarného umelca Jozefa Vydrnáka a slávnostné uvedenie publikácie Jožka Miča Vášeň zvaná film. Pozoruhodný knižný titul vyšiel v rámci edície Terchovec.
Organizátori CMD mali vždy na zreteli, že spolupatróni Európy, svätí Cyril a Metod, sú jasným dôkazom a potvrdením toho, že na pomyselnej stavbe monumentálnej európskej duchovnosti je nezanedbateľná časť muriva aj naša – slovenská!
U příležitosti svátku svatých Cyrila a Metoděje připravujeme rozšíření Evropské kulturní stezky svatých Cyrila a Metoděje o cyklotrasu, která povede z Nitranského hradu - sídla biskupa Nitranské diecéze do sídla Trnavské arcidiecéze. Trasa bude navazovat na každoroční pěší a cyklistické poutě věřících z farnosti Mocenok do Nitry a také na cyklistickou pouť do Trnavy. Nové úseky povedou po upravených alejích, které jsou již několik desetiletí neprůjezdné. Další úseky povedou po asfaltových cyklostezkách a jen malá část po státních silnicích.
Akci podpořil nitranský biskup Mons. Viliam Judák a spolupředseda Rady pro migranty, uprchlíky a poutníky při KBS, trnavský arcibiskup mons. Ján Orosch.
Cyklisté budou mít na trase krátké zastávky u několika kostelů. Během přestávky se dozvědí několik informací o kostele a farnosti.
Cyklistická pouť je rozdělena na dvě části.
První část začne v neděli 3. července v 9.00 hodin mší svatou v katedrále svatého Emeráma na Nitranském hradě a skončí přibližně v 19.00 hodin na Arcibiskupském úřadě v Trnavě. Poté bude zajištěn odvoz cyklistů do Nitry.
Druhá část začne v pondělí 4. července v 15 hodin mší svatou na Arcibiskupském úřadě v Trnavě a skončí v úterý 5. července přibližně ve 12 hodin po skončení Cyrilometodějské národní pouti v Nitře na Svatoplukově náměstí. Nocleh ve dnech 4. až 5. července bude pro cyklisty zajištěn v obci Mocenok.
Trasa povede přes farnosti Nitra, Cabaj-Čápor, Močenok, Šaľa-Veča, Šaľa, Kráľová nad Váhom, Váhovce, Dolná Streda, Sereď, Vlčkovce, Modranka a Trnava.
You can see the route map here:
Zkušenější cyklisté mohou absolvovat celou trasu, která měří 73 km. Rekreační cyklisté mohou jezdit jen po některých úsecích.
Musí se však přihlásit do 29. června na jedné z následujících e-mailových adres: sykora@videoplus.sk, mocenok.farnost@gmail.com. Kontaktní osoba: Mgr. Peter Sýkora, tel.: 0915 712 591
Koncert "Mládí - naděje pro budoucnost" je připraven ve spolupráci dvou krajů – Zlínského a Trenčianského, na počest Evropského roku mládeže v roce 2022. Kulturou a uměním chce s mladými umělci (dětmi a mládeží) podpořit právě současnou generaci mladých lidí, kterou pandemie a válka na Ukrajině zasáhla obzvlášť tvrdě.
Je to generace, která se potřebuje zorientovat v komplikovaném rozkolísaném světě, najít rovnováhu, sílu, víru, novou naději a důvěru v budoucnost.
Pandemie i válečný konflikt vnesla do jejich životů nejistotu a strach, nečekané změny, ovlivnila jejich vzdělávání, práci, společenský život i duševní a fyzické zdraví.
Projekt navazuje na mimořádné koncerty Musica cordis/hudbou k srdci, realizované v letech 2019 a 2020 v rámci příhraniční spolupráce krajů Zlínského, Trenčianského a Nitrianského, ve spolupráci s generálním ředitelstvím Považské cementárny, a.s. Ladce, Evropskou kulturní stezkou sv. Cyrila a Metoděje, Římskokatolickou farností Velehrad,
Tento mezinárodní projekt si vzal za cíl prostřednictvím hudby a zpěvu stavěném na odkazu svatých Cyrila a Metoděje propojit významná poutní místa na obou stranách československé hranice – Velehrad, Svatý Hostýn, Nitru a Skalní sanktuárium Božího milosrdenství na hoře Butkov nad obcí Ladce, hudbou otevřít diskusi o problémech současnosti, které nekomunikují s vnitřním obrazem poselství sv. Cyrila a Metoděje, nabídnout konkrétní směr ochrany zóny křesťanských hodnot v našem středoevropském regionu.
Evropský rok mládeže 2022 dostává v letošním roce naprosto nový a mnohem hlubší význam. Koncerty "Mládí - naděje pro budoucnost" (realizované 29.6. 2022 v bazilice ve Velehradě a 2.7. 2022 v areálu poutního skalního sanktuária Božího milosrdenství na hoře Butkov) ve spolupráci Zlínského a Trenčianského kraje jsou jasnou deklarací toho, že hudba, zpěv a hluboké myšlenky přispívají k posílení u uzdravení nemocné duše…
Účinkující: Pěvecký sbor Stojanova gymnázia Velehrad, RB:ORCH & Radek Blahuš, Katarína a Jan Všetečkovi ze ZUŠ Krála Svatopluka Nitra, Školský spevácky zbor Piaristického gymnázia Jozefa Braneckého Trenčín "PIARISSIMO"
Průvodní slovo: Romana Habartová a Ján Konstanty Všetečka
Moderování: Tereza Habartová
VELEHRAD, NITRA – Na slovenských národních cyrilometodějských oslavách Nitra, milá Nitra bylo završeno týdenní putování z Velehradu do Nitry po 210 kilometrů dlouhé Cyrilometodějské stezce konané ve dnech 27. 6. – 5. 7. Poutníci z Velehradu přinesli do Nitry hlavním pořadatelům slavností – primátorovi města Nitra Marku Hattasovi, předsedovi Nitranského samosprávného kraje Milanu Belicovi a biskupovi Mons. Viliamu Judákovi – perníková srdce z Velehradu. Díky přání nitranského biskupa bylo srdce dokonce předáno z rukou poutníků na slovenské národní mši svaté hlavnímu celebrantovi – košickému arcibiskupovi Boberovi. Z Archeoskanzenu Modrá zase přinesli repliku velkomoravské keramické nádoby – čutory, kterou předal kostýmovanému Pribinovi, někdejšímu velkomoravskému knížeti, hlavní organizátor pěšího putování Petr Hirsch. Na oplátku dostal od Pribiny medovinu z nitranského regionu, Pribinovu medaili, ozdobný nůž pro otevírání korespondence s rukovětí ve tvaru slovansko-avarského opaskového nákončí a od košického arcibiskupa růženec.
„Symbolicky byly putováním stvrzeny přátelské vztahy podél stále se rozšiřující Cyrilometodějské stezky a také připomenuto výročí 1200 let první písemné zmínky o Moravanech ve staré francké kronice. Na Nitranském hradě pak bylo vytvořeno s pomocí účastníků historického průvodu živé logo Cyrilometodějské stezky kolem památníku Proglas – sochařského díla ztvárňujícího nejstarší slovanskou literární památku psanou v hlaholici,“ uvedla Zuzana Vojtová, ředitelka sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.
Krásné bylo přijetí poutníků, kteří putovali z Velehradu, v soukromé rezidenci biskupa Judáka. Ten si pro ně připravil nejen občerstvení, ale také jim umožnil prohlédnout si unikátní místa Nitranského hradu. Poutníkům a našemu sdružení rovněž věnoval knihu Kolíska kresťanstva na Slovensku – Nitriansky hrad a Katedrála sv. Emaráma v premenách času, na které se autorsky podílel.
Součástí pestrého kulturního, duchovního, historického i společenského programu nitranských slavností bylo putování i po dalších cyrilometodějských trasách: od kostela sv. Michala v části Dražovce přes Zoborský klášter a Martinský vrch na Nitranský hrad (12 km) se vydalo na zážitkové putování asi 30 zájemců a dvoudenního cykloputování Nitra – Močenok – Trnava a zpět se zúčastnilo 40 cyklistů.
V Nitře se letos představila i obec Terchová, která je členem mezinárodního sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje od r. 2019. Zástupci obce Terchová zahájili v nitranské Synagoze v doprovodu Terchovské muziky výstavu vytvořenou v r. 2019 při příležitosti 30. ročníku Cyrilo-metodských dní konaných v Terchové a pozvali tak na tradiční oslavy ve své obci. Archeologický ústav SAV Nitra zde otevřel výstavu Návraty ku koreňom připomínající řadu nálezů ve zdejší oblasti, například zvon a plakety z hradiska v Bojné, které symbolizují počátky křesťanské kultury v oblasti dnešního Slovenska. Slavnosti Nitra, milá Nitra byly zakončeny právě v Bojné Cyrilo-metodskými slávnostmi 9. 7. s pestrým programem včetně vystoupení živé historie a mše svaté v přírodním prostředí hradiště.
Celkově se slavností Nitra, milá Nitra zúčastnilo asi 18 tisíc návštěvníků, kteří se těšili z mnoha přátelských setkání v krásném prostředí historického města a jeho okolí. Vedle Dnů lidí dobré vůle na Velehradě jsou Cyrilometodějské a Pribinovy slavnosti Nitra, milá Nitra hlavními oslavami odkazu slovanských věrozvěstů ve středoevropském prostoru. I letos nabídly atraktivní program a přilákaly nejen místní obyvatele a poutníky, ale i turisty. Významně rovněž přispěly ke zviditelnění mezinárodní Cyrilometodějské stezky, která popularizuje kulturní dědictví spojené s obdobím Velké Moravy.
Původně byla Pliska vojenským táborem chráněným valy a příkopy. Více než 200 let zůstala hlavním správním, politickým a kulturním centrem prvního bulharského státu. Nejstarší budovy jsou postaveny z cihel na kamenných základech. Novější, po požáru v roce 811, jsou postaveny z obrovských monumentálních kamenných kvádrů. Nálezy v okolí Plisky, vytesané do kamene, nesou protobulharské nápisy spolu s mnoha informacemi o každodenním životě ve městě. Nedaleko se nacházejí slavné kameny devtashlari (pobiti kamyni) - připomínající pohanské hrdiny Protonožců.
Ve vnitřním městě se nacházel velký palác, malý palác, pohanská kultovní místa (kanuua), pozdější palácové kostely, veřejné budovy, obytné budovy, cisterny na vodu, bazény a lázně s topením. Pozoruhodná je dochovaná hustá vodovodní síť, tajné chodby atd. Ve vnějším městě jsou odkryty základy několika obytných budov, zemnic a řemeslnických dílen. Nejznámější je Velká bazilika s klášterem a patriarchálním palácem, postavená na konci 9. století, nedlouho po přijetí křesťanství jako oficiálního náboženství bulharského státu. Pravděpodobně právě zde kníže Boris I. v roce 886 přivítal žáky svatých Cyrila a Metoděje - Klimenta, Nauma a Angelára, kteří do Plisky přinesli liturgické knihy ve slovanském jazyce a dali vzniknout zlatému věku bulharské literatury. Přijetí slovanského jazyka jako úředního jazyka státu a církve mělo významný vliv na bulharskou kulturu.
Pliska zůstala hlavním městem až do roku 893, kdy bylo z vůle krále Simeona I. přeneseno do Preslavi. Od té doby město postupně ztrácelo na významu a zůstávalo dlouho řemeslnou a vojenskou základnou.
ŠTRASBURK – Cyrilometodějská stezka – Kulturní stezka Rady Evropy se v těchto dnech představuje v Evropském parlamentu, kde se právě koná plenární zasedání. V úterý 18. října večer se uskutečnilo zahájení výstavy projektu, kterého se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Radim Holiš a jeho náměstek Lubomír Traub, předseda sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.
„Jsme hrdí na pestrost regionu, ve kterém žijeme a kde působili v devátém století i byzantští vzdělanci – svatí Cyril a Metoděj. I díky více než tisícileté křesťanské kultuře v našem kraji klademe důraz na ctění kulturních kořenů a uchovávání tradic. Na půdě Evropského parlamentu jsme chtěli projekt Cyrilometodějské stezky představit a získat další partnery, kteří nám pomohou s jejím dalším budováním a propagací. A to se podařilo i díky spolupráci s poslankyní Evropského parlamentu Martinou Dlabajovou a profesionálnímu přístupu našeho týmu. Přeji si, aby se Cyrilometodějská stezka stala kulturním mostem, který bude spojovat lidi dobré vůle v celé Evropě,“ řekl na zahájení hejtman Radim Holiš.
„Byl jsem mile překvapen, jakou pozornost výstava v Evropském parlamentu vzbudila. To nás utvrzuje, že jdeme správnou cestou. Cyrilometodějská stezka staví na širokém odkazu svatých Cyrila a Metoděje, spolu-patronů Evropy a je zaměřena na podporu udržitelného kulturního turismu a stále populárnějšího poutního turismu. Výstava informuje o kulturním dědictví, turistických cílech a trasách, ale i o záměrech dalšího rozvoje stezky. Ve Štrasburku bude k vidění do čtvrtka 20. 10. 2022,“ uvedl náměstek Lubomír Traub.
Tentýž den se uskutečnilo také jednání se zástupkyní Řecka v Rozšířené parciální dohodě Rady Evropy o kulturních stezkách Margaritou Lioulií z řeckého ministerstva kultury a sportu. Právě ona je jednou z těch, kteří o certifikacích a re-certifikacích kulturních stezek podle kritérií Rady Evropy rozhodují. Jednání se týkalo především zájmu o širší zapojení řeckých partnerů do projektu.
Akce ve Štrasburku je organizována díky spolupráci europoslankyně Martiny Dlabajové, Zlínského kraje a sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje. „Nápad na vznik Cyrilometodějské stezky sahá až do roku 2011 a je spojen s myšlenkou inspirovat a více podporovat evropské hodnoty. K těm určitě patří především porozumění, kulturní dialog a jednota. Tedy to, co všichni v této nejisté době obzvlášť potřebujeme,“ uvedla Martina Dlabajová, která Cyrilometodějskou stezku dlouhodobě podporuje a propaguje. Na půdě Evropského parlamentu uspořádala výstavu na toto téma už v roce 2014.
LUBLAŇ, ZLÍNMezinárodní porota ceny BIG SEE udělila ve slovinské Lublani Cyrilometodějské stezce – Kulturní stezce Rady Evropy Hlavní cenu v kategorii Kreativní příběh jako zážitek a Cenu za design v cestovním ruchu v kategorii Kreativní příběh a identita jako zážitek. Předání ocenění proběhlo během Big Design Festivalu na lublaňském hradě ve čtvrtek 27. října za účasti zástupců sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje a dvou významných poutních míst – Velehradu a slovinského Brezje.
„Těší mě, že jsme po certifikaci Radou Evropy, kterou jsme obdrželi v loňském roce dosáhli dalšího mezinárodního ocenění, tentokrát v oblasti designu. Je to potvrzení toho, že budovat stezku inspirovanou příběhem a odkazem sv. Cyrila a Metoděje jako produkt šetrného kulturního cestovního ruchu má v dnešní době smysl,“ řekl Lubomír Traub, náměstek hejtmana Zlínského kraje a předseda sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.
Cena za Design cestovního ruchu se uděluje v kategorii: Architektura jako zážitek, Design interiéru jako zážitek a Kreativní příběh a identita jako zážitek, přičemž kritéria pro hodnocení jsou:
– inovace, inteligentní design a originalita
– citlivost k životnímu prostředí a udržitelnost
– kulturní a sociální povědomí
– funkčnost a ergonomie
– estetika a emoce
Ceny BIG SEE byly založeny jako regionální ceny, které systematicky zkoumají a propagují kreativní a podnikatelský potenciál jihovýchodní Evropy. S ambicí propojit kreativitu za hranicemi regionu přerostly regionální rámec a staly se mezinárodními. V současné době BIG SEE Awards přispívají k propagaci jedinečných a originálních tvůrčích počinů v oblasti architektury, interiéru, dřeva, cestovního ruchu, produktového a módního designu na celém světě.
Odkaz na Cyrilometodějskou stezku na stránce soutěže: Cyril and Methodius Route - Cultural Route of the Council of Europe (bigsee.eu)
Zástupci Zlínského kraje a sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje
na straně jedné a představitelé italského poutního místa Aquileia na straně druhé podepsali v sobotu 5. 11. 2022 v obci Modrá memorandum o porozumění. Stalo se tak
za účasti europoslankyně Martiny Dlabajové, hejtmana Zlínského kraje Radima Holiše, starosty obce Modrá Miroslava Kováříka a dalších osobností.
Jak se v memorandu uvádí, území Friuli Venezia Giulia, a konkrétně město Aquileia jsou historicky spjaty s evangelizačním dílem svatých Cyrila a Metoděje. Uchovávají četné zajímavosti a zřetelné stopy, které se váží k dědictví a historicko-kulturnímu odkazu svatých.
Poslankyně Evropského parlamentu Martina Dlabajová hodnotí význam události těmito slovy: „Cyrilometodějská stezka, která se věnuje odkazu dvou nejstarších patronů Evropy sv. Cyrila a Metoděje, je obrovskou příležitostí, jak využít kulturního a historického bohatství Moravy. Stála jsem u jejího založení a na její rozvoj jsem velmi pyšná. Od samého začátku podporuje evropské hodnoty, které sv. Cyril a Metoděj vytvořili již v 9. století, a jako spolupatroni Evropy stále vytvářejí. O to důležitější je spolupráce s dalšími evropskými státy. Jsem přesvědčena, že dnešní podpis memoranda o porozumění je začátkem dlouhé a úspěšné spolupráce, která bude zdrojem potěšení a radosti pro poutníky a turisty z celé Evropy.“
„Zviditelnění Cyrilometodějské stezky v regionu Friuli Venezia Giulia je možné prostřednictvím některých stezek, které již na území existují, např. Cammino Celeste a Romea Strata, které procházejí Aquileí. Navázání této spolupráce přináší další příležitosti vzájemné propagace na mezinárodní úrovni a rozvoj společného turistického produktu,“ řekla Zuzana Vojtová, ředitelka sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.
Součástí společného dne zástupců sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje a hostů z Aquileie za účasti poslankyně EP Martiny Dlabajové a představitelů Zlínského kraje byla i návštěva několika poutních míst na trase poutní cesty. Například nedoceněný barokní skvost – poutní kostel ve Zlíně-Štípě, Svatý Hostýn, bazilika na Velehradě, a také Archeoskanzen Modrá či Památník Velké Moravy s novým Cyrilometodějským centrem ve Starém Městě.
Před budovou 14 je k vidění panelová výstava Cyrilometodějská stezka – Kulturní stezka Rady Evropy, která poutavým způsobem přibližuje prostřednictvím textů a fotografií odkaz svatých Cyrila a Metoděje a jejich následovníků. Kolemjdoucí seznámí mimo jiné také s trasami Cyrilometodějské stezky přímo ve Zlínském kraji. Mapy k těmto trasám jsou návštěvníkům k dispozici v Krajském turistickém informačním centru Zlín ve 14|15 BAŤOVĚ INSTITUTU.
Výstava na osmi venkovních panelech přibližuje prostřednictvím textů a fotografií široký evropský odkaz svatých Cyrila a Metoděje a jejich následovníků. Dále informuje o stále se rozšiřující síti dálkových cyrilometodějských tras, které byly zatím značeny v České a Slovenské republice ve spolupráci s turistickými kluby. Prezentován je také potenciál stezky jako sítě památek vážících se k cyrilometodějskému odkazu v dalších evropských zemích. Dva panely seznamují s trasami Cyrilometodějské stezky přímo ve Zlínském kraji, odkud celá myšlenka propojování na základě společného kulturního dědictví před deseti lety vzešla. Mapy k těmto pěším trasám jsou k dispozici přímo vedle výstavy v Krajském turistickém a informačním centru ve 14|15 BAŤOVĚ INSTITUTU. Jeden panel osvětluje Program Kulturní stezky Rady Evropy, ve kterém bylo certifikováno 48 kulturních stezek s nadnárodním tématem a aktivitami, přičemž Cyrilometodějská stezka je jednou z nich.
„Výstava vyzývá k návštěvě památných míst spojených s rozvojem slovanské kultury nejen u nás ve Zlínském kraji a v České republice, ale i jinde v zahraničí. Zároveň připomíná evropské hodnoty, které soluňští bratři spoluvytvářeli a jako spolu-patroni Evropy stále vytvářejí. V dnešní době je to zvlášť potřeba. Těší mě, že si výstavu mohou obyvatelé regionu ve Zlíně prohlédnout v návaznosti na nedávnou prezentaci Cyrilometodějské stezky v Evropském parlamentu ve Štrasburku,“ sdělil náměstek hejtmana Zlínského kraje a předseda sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje Lubomír Traub.
„Na Cyrilometodějských trasách ve Zlínském kraji, zejména na Slovácku, najdeme několik národních kulturních památek – např. archeologické lokality ve Starém Městě, Uherském Hradišti, Modré či v Osvětimanech. Většina z nich prošla revitalizací a ve Starém Městě bylo dokonce vybudováno nové Cyrilometodějské centrum s interaktivními multimediálními expozicemi. To všechno jsou nejen připomínky naší historie, ale také lákavé turistické cíle pro obyvatele i návštěvníky kraje,“ uvedla krajská radní pro kulturu a školství Zuzana Fišerová.
Výstava byla financována Zlínským krajem a vznikla při příležitosti udělení certifikátu Kulturní stezka Rady Evropy a Předsednictví České republiky Radě Evropské unie v roce 2022. Je jednou ze čtyř venkovních výstav v rámci projektu společné propagace čtyř moravských krajů – Zlínského, Jihomoravského, Olomouckého a Moravskoslezského.
„Prostor před 14|15 BAŤOVÝM INSTITUTEM bude v následujících dnech oživovat další zajímavá výstava, která představí řadu zajímavostí. Umístění výstavy v blízkosti Krajského turistického informačního centra ve 14. budově továrního areálu umožńuje návštěvníkům získat právě na tomto místě více informací,“ uvedla ředitelka přispěvkové organizace 14|15 Baťův institut Petra Kubíková.
Více informací na www.putujmebezhranic.cz a www.14-15.cz.
Zástupci sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje, zástupci Žilinského kraje a činovníci obce Terchová zrealizovali ve druhé polovině listopadu společně s umělci a lektory mezinárodní pracovní setkání v slovenské obci Terchová a okolí, a to za účelem přípravy tvůrčích aktivit pro žáky základních škol z obou stran česko-slovenské hranice. Ty budou zaměřené na přiblížení odkazu Velké Moravy a slovanských věrozvěstů, konkrétně významu písma hlaholice. Právě příprava tvůrčích workshopů za účasti předních výtvarných umělců z obou stran hranice, a také vytvoření pracovních listů pro využití na školách, ve volnočasových zařízeních či na tematických památkách je cílem jednoletého projektu přeshraniční spolupráce „Cyrilometodějská stezka – kultura a vzdělávání bez hranic“.
„Projektem cílíme na zatraktivnění školní i mimoškolní výuky o odkazu Velké Moravy a intenzivnější spolupráci se současnými umělci, kteří se ve své tvorbě cyrilometodějskému odkazu soustavně věnují. I to je posláním Kulturní stezky Rady Evropy,“ řekla koordinátorka projektu ze sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje Martina Janochová.
Do projektu je zapojeno hned několik umělců – ak. soch. Daniel Ignác Trubač z Polešovic, ak. soch. Milan Opalka z Terchové, a také výtvarník Jozef Vydrnák z Dubnice nad Váhom. Účastníci studijní cesty navštívili poutní místo Skalka u Trenčína, kde se konal letos již 15. ročník Mezinárodního výtvarně-literárního sympozia ORA ET ARS iniciovaného právě Jozefem Vydrnákem. Dále si účastníci prohlédli s představiteli Žilinské diecéze a Krajské organizace cestovního ruchu Žilinský turistický kraj cyrilometodějské sousoší, jakož i katedrálu Nejsvětější Trojice v historickém centru Žiliny. Všichni zúčastnění také společně jednali o rozvoji Cyrilometodějské stezky v žilinském regionu, například prodloužení pěší cyrilometodějské trasy z Bílé až do Terchové. V závěru zástupci všech zapojených subjektů společně absolvovali výstup na vrch Oravcové nad Terchovou podél křížové cesty, jejíž prohlídka byla komentována samotným autorem Milanem Opalkou. Součástí závěrečného večera byla prohlídka kostela sv. Cyrila a Metoděje a Terchovské galerie umění a přijetí zástupců české strany na tamním obecním úřadě. Pracovního setkání se zúčastnili také starosta Terchové Jozef Dávidík, místostarosta Marián Zajac, ředitel Místního kulturního střediska Rudolf Patrnčiak, farář P. Pavol Hudák a zástupci místní ZUŠ, ZŠ a MŠ.
Tento pobyt navázal na podobnou studijní cestu konanou v rámci projektu na Moravě v závěru září, kdy partneři z Terchové s umělci a lektory putovali po stopách hlaholice na Slovácku. Navštívili Památník Velké Moravy a Cyrilometodějské centrum ve Starém Městě, Archeoskanzen v Modré, expozici Bible pro malé i velké na Velehradě a cyklostezku sv. Metoděje ve Zlechově a Boršicích. Při té příležitosti zjišťovali, jaké materiály a výukové programy pro žáky základních škol a veřejnost přibližující cyrilometodějské dědictví již existují.
Projekt je spolufinancován Zlínským krajem a Fondem malých projektů programu přeshraniční spolupráce INTERREG V-A Slovenská republika – Česká republika. Hlavním přeshraničním partnerem je Miestne kultúrne stredisko Terchová. Jednoletý projekt vyvrcholí představením výstupů – pracovních a metodických listů a putovní výstavy v březnu 2023 na konferenci ve Zlínském kraji.
Podařilo se dokončit značení dálkové pěší trasy Svatý Kopeček u Olomouce – Velehrad, která měří 109 km. 11.11.2022 o tom informoval sekretariát sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje ve Zlíně vedoucí značkařů Klubu českých turistů Pavel Přílepek. Jde o další ze souboru cyrilometodějských tras s centrem na Velehradě, a sice tzv. arcibiskupskou cestu, která vede rovinatou Hanou a kolem toku řeky Moravy a přes Chřiby. V roce 2023 má být tato značená trasa ještě prodloužena od Svatého Kopečku přes Šternberk až do Opavy (ve směru na polskou Čenstochovou), opět s využitím již existujících pěších tras KČT. Značení cyrilometodějských tras ve spolupráci s KČT probíhá od r. 2018 na základě rámcové smlouvy o značení údržbě poutních tras Cyrilometodějské stezky.
Trasa Cyrilometodějské stezky Svatý Kopeček – Velehrad představuje ideové propojení počátků církevní struktury v době velkomoravské se současným centrem moravské církve. Značená trasa začíná u baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce, která je vyhledávaným cílem obdivovatelů barokní krásy, mnoha poutníků a také srdcem farnosti, kde se odehrávají ta nejcennější tajemství víry. Kroky vás dále zavedou do Olomouce, která je sídlem arcibiskupa – metropolity moravského, nástupce arcibiskupa Metoděje. Olomouc se pyšní památkou UNESCO – sloupem Nejsvětější Trojice, ale také arcibiskupským palácem a katedrálou sv. Václava. V období Velké Moravy představovala Olomouc strategické místo na křižovatce obchodních cest. V blízkosti trasy lze dále navštívit poutní chrám v Dubu nad Moravou. Jedná se o nádherný vrcholně barokní chrám se dvěma 59 metrů vysokými věžemi, který patří k největším chrámovým stavbám na Moravě. Trasa pokračuje přes Tovačov, jehož dominantou je stejnojmenný zámek s 96metrovou věží. Prochází se kolem známých a oblíbených tovačovských jezer a rybníků. Další zajímavou zastávkou je město Kroměříž, které bylo v roce 1997 vyhlášeno nejkrásnějším historickým městem České republiky a o rok později byl zdejší arcibiskupský zámek spolu s Květnou a Podzámeckou zahradou zapsán na listinu světového kulturního dědictví UNESCO. Putování končí na Velehradě, kde se sbíhají cyrilometodějské trasy z více směrů.
Popis trasy přes Olomoucký kraj najdou zájemci také na venkovní výstavě o Cyrilometodějské stezce umístěné před sídlem Olomouckého kraje hned naproti hlavního nádraží. Je součástí souboru 4 výstav, jejichž vznik podpořily kraje Zlínský, Olomoucký, Moravskoslezský a Jihomoravský díky projektu společné propagace. Obsah výstav je přizpůsoben jednotlivým regionům.
The Cyril and Methodius Centre in the Staré Město, Czech Republic, which opened its doors to the public on Thursday, 1 September, attracts visitors to exhibitions presenting the time of the Slavic heroes Cyril and Methodius, Great Moravia and prehistoric times in an attractive way.
ZLÍNSKÝ KRAJ – Modern facilities for archaeologists, depositories, a specialist library, a presentation hall, but above all brand new exhibitions are offered by the Cyril and Methodius Centre in Staré Město, Czech Republic. The new three-storey building was built in close proximity to the current Monument of Great Moravia. The initiator and implementer of the project of the Cyril and Methodius Centre was the Museum of Moravian Slovakia in Uherské Hradiště, the investor was the Zlín Region, which establishes the museum.
“I am very happy that this beautiful building has been successfully completed. I believe that the new exhibitions, which offer entertainment and education in an attractive and modern way, will be enjoyed by the visitors. I would like to thank all those who have contributed to this major investment and wish good strength to those who will be responsible for the whole running of the Cyril and Methodius Centre, including the care of the collections. This is one of the four major cultural investment projects that the Zlín Region has been successful in applying for European subsidies and for which it has received a total of CZK 380 million. This puts us at the top of the list of those who truly honour and support culture,” said Zuzana Fišerová, Zlín Region Councillor for Culture.
“The Cyril and Methodius Centre offers a comprehensive and at the same time unique view not only of the period of Great Moravia, but also the traces and legacies of our ancestors who inhabited these places tens of thousands of years before the present. It is also becoming an important part of the European Cultural Route of Saints Cyril and Methodius and its showcase,” added Ivo Frolec, director of the Museum of Moravian Slovakia in Uherské Hradiště.
Visitors can visit the new extension with two new exhibition halls and facilities, as well as the existing exhibition Great Moravia, which opens a view not only of the foundations of the cemetery church from the 9th century, but also of graves and archaeological findings.
The exhibition entitled Roots of Slavic Culture – The Story of Constantine and Methodius, located on the second floor connected to the existing monument building by a glass neck, will guide visitors through the life and legacy of Sts. Cyril and Methodius. During the realisation of the exhibition, the team of the Museum of Moravian Slovakia travelled, among others, to Northern Macedonia. On the shore of Lake Ohrid is the Chapel of St. Naum, which visitors to the Staré Město will now find themselves in thanks to an interactive visualisation. In the exhibition they can also see unique reproductions of frescoes from Rome, North Macedonia and Albania.
However, the region of Uherské Hradiště is not only linked to the period of Great Moravia. On the first floor, in the exhibition Archaeology – Prehistory of Uherské Hradiště, visitors will discover some of the unique collection items that the museum has collected over more than 100 years of its existence. It also includes a unique haptic (tactile) trail that will take you against the flow of time. In the form of replicas and enlarged reconstructions of archaeological finds, mostly from the territory of the Uherské Hradiště region, they can discover ancient cultures by touch, but also by hearing, getting acquainted with the vessels they used, the weapons they fought with, the jewellery they adorned themselves with, but also with stone tools and engravings or statuettes of the earliest hunters and gatherers.
Around the middle of the 9th century, a brick church was built in Vale. The acropolis of the Old Town “Na Valách” reached its peak in the second half of the 9th century.4 The establishment of other settlements in close proximity created a large fortified urban-type formation, nowadays referred to as an “agglomeration”, with an extraordinary concentration of population by the standards of the time. The site of Na Valách gradually became the central burial site of the whole agglomeration, which meant that the original hillfort disappeared. As a result, some of the inhabitants probably moved to other parts of the agglomeration.
The development of the agglomeration was divided into purpose-built complexes, including production districts of specialised craft production, subject to a certain urban concept (the power complex Na Dědině, the production complexes Na kostelíku and Na kostelík, respectively). U Víta, Na Špitálkách and Nad Haltýři, the market area Salaška, the central necropolis Na Valách, the settlement districts Za Zahradou, Na Špitálkách and Rybárny, the island of St. George with its power and production component, the central church area on the Derfla islet in Sádské Ostrožně). Inside, on the border and outside the agglomeration, there is evidence of several types of fortifications ranging from fortifications of so-called lighter construction (e.g. the so-called Christin’s Wall of ancient construction and shape) to the strongest fortification so far found within our Great Moravian fortifications, namely in the eastern part of the Uherské Hradiště district of Rybárny in the Bumbalov position. The wall of shell construction with a massive stone rampart, over 2 metres thick, was almost 10 metres wide.
Sdružení EKSCM realizuje jednoletý (4/2022–3/2022) přeshraniční projekt „Cyrilometodějská stezka – kultura a vzdělávání bez hranic“ podpořený Fondem malých projektů programu Interreg V-A SR-ČR zaměřený na zatraktivnění školní i mimoškolní výuky o odkazu Velké Moravy a intenzivnější spolupráci s mladou generací a současnými umělci, kteří se ve své tvorbě cyrilometodějskému odkazu soustavně věnují. Tématem aktivit je podpora znalostí a tvůrčí práce s hlaholicí, prvním písmem vytvořeným Konstantinem-Cyrilem pro zápis slovanského jazyka. Díky projektu se již uskutečnily dvě studijní cesty (v září na Slovácko a v listopadu na Slovensko) pro projektové partnery a dva tvůrčí workshopy s žáky 4. tříd základních škol za účasti současných umělců. V ZŠ Františka Horenského v Boršicích (ČR) školáci vytvářeli 13. 12. s pomocí sochaře Daniela I. Trubače a keramika Karla Žíly kovové stojánky a papírové krabičky, keramické květináče, sádrové reliéfy či svá jména v hlaholici. Na ZŠ Adama Františka Kollára v Terchové (SR) si vyrobili 16. 12. s výtvarníkem Jozefem Vydrnákem a sochařem a uměleckým sklářem Milanem Opalkou vitráž na okno z iniciál svých jmen v hlaholici a gravírovali skleněné předměty. Projekt bude ukončen v březnu 2023 společnou konferencí, na které budou představeny projektové aktivity, putovní výstava a pracovní listy určené školní mládeži. Hlavním projektovým partnerem je Miestne kulturne stredisko Terchová.
The Mounds at Mikulčice are one of the most important fortified settlements with signs of an urban layout, rather military in character, with evidence of settlement in the pre-Great Moravian and Great Moravian horizons, with many churches (about 12) and artefacts testifying to the presence of Great Moravian nobility.
There is speculation that it may have been a tribal centre with higher power aspirations, perhaps even the seat of the first Mojmirs. The turn in the development of the hillfort suggests that in the next phase it became an important element integrated into the system of defence of the empire and its centre.
Lubomír Emil Havlík believed that it was grad Moravia, but several scholars are inclined to the name grad Slavnica or Slivnica.
Already in 1888, the Moravian archaeologist Karel Jaroslav Maška described the site of Mounds. He recorded the report of the superintendent František Kropáč about a large fortification with a distinct moat about 3.5 km east of Mikulčice and a slightly more easterly unforested place “where nothing grows”, surrounded by a moat, with findings of pottery shards decorated with waves. The year 1954 was a milestone for the start of the fieldwork. The systematic excavations, which lasted continuously for 38 seasons, provided, thanks to their relative intactness, the most accessible material for the search for the history of Great Moravia to date and are associated with the names of academics Josef Poulik and Zdeněk Klanica.
The agglomeration lies in the Morava River floodplain in a landscape of floodplain forests. Its core consists of the main castle with two large adjacent outposts, one of which has the distinct character of a permanent military camp and the other appears more like a walled settlement. The somewhat elevated acropolis of the Great Moravian castle and the military outpost were protected by an almost identical wall of shell construction with a frontal stone rampart and moats formed by a set of arms of the Morava River.
On the highest point of the acropolis were two buildings representing the princely environment – the princely palace with a cast mortar floor and a stone fireplace and the basilica. Both buildings formed a separate precinct on the area of the so-called castle. A moat fortification was found around the palace and the basilica and the cemetery were separated by a palisade fence. The extensive three-aisled basilica with an atrium and a nartex – a chancel is the largest excavated Great Moravian religious building to date. In the area of the basilica and in the surroundings several tombs belonging to important representatives of the ruling class of Great Moravia, probably also to some of the Mojmir family, have been uncovered. Around the church, a burial ground of approximately 550 graves was uncovered, the density and overlapping of which indicate a considerable intensity of burials and therefore a relatively high population density. The burial site is distinguished by the abundance of rich graves with swords, gold and silver jewellery and lavish sets of belt fittings and silver and cast bronze terminals and gold buttons. These and many other finds represent masterful works of local craftsmanship. The arms have become a kind of unofficial symbol of the Mounds near Mikulčice, but the most valuable finds include a silver hanging cross with the figure of Christ and a gold solidus of the Byzantine emperor Michael III. A certain proof of education are also the findings of iron pens – styli.
The traces of metalworking and jewellery workshops in the castle are dated to the period before the middle of the 9th century.
Marked foundations of the third church in Mikulčice – a three-aisled basilica
The agglomeration also includes numerous hinterlands (settlement areas with burial mounds):
Northern and north-western substructure of Stepnice I (a proprietary church with unusual external aisles with 6 graves around, a church with a rectangular presbytery and 26 graves, southern sub-castle of Kostelisko (rotunda with 4 conchos and a cast mortar floor and simplified ancient mosaic with fragments of Roman bricks), eastern sub-castle, Těšický les – Klášterisko (two-apse rotunda, 200 graves, bronze gilded plaque, razor), Štěpnice II closer to Trapíkov (simple wooden rotunda on stone base, fragment of smoothed porphyritic slab, 16 graves, silver buttons, iron spurs), Frog (44 graves, glass beads, knives, pottery), 9th to 11th century Panské burial site, 9th century Trapíkov settlement,Kopčany with the preserved church of St. Margaret of Antioch, which has been preserved almost entirely in its original mass. The dating of the previously escaped church was made possible by the discovery of three Great Moravian graves with gilded buttons and silver drum earrings.
Other interesting finds from the agglomeration include the remains of a bridge, paved boats – monoxyles, fish catching pots, a spear, iron fish hooks, a wooden bucket, a bucket with decorative fittings, iron buckets inlaid with wood, three different types of war axes, wooden spoons and ladles, rope, iron smokers, sheep shears, iron scythe, sickle, scythe, iron whetstone, iron daggers, lead dagger, arrowheads, iron keys and lock fittings, bone skates, awls, crosspieces, antler needles, burnt clay horsetail, bone whistle. A small silver gilded reliquary in the shape of a miniature service book attracted special attention. Interestingly, there are abundant traces of food consumption of all kinds, especially in the Štěpnice forecourt, fortified with a wall of the same quality as the castle, but with no traces of crafts and other creative work, i.e. more of a barracks character.
Graves often overlap, sometimes the foundations of buildings. The finds date mainly from the 7th to 12th centuries.
Also worthy of attention is the major reconstruction of an older stone wall without signs of mere routine maintenance or some sudden catastrophe (fire, conquest, etc.) at Mikulčice Vale sometime in the mid-9th century. The rebuilt wall had a face stone wall significantly less massive. It seems as if the political importance of the original fortress declined here and only after the new public order did the new power representatives take care of the restoration of the ruined one, but not in its original meaning and with the former power aspirations. Prof. Poulik’s reflection on the centrality of the state may well have been valid for the first half of the 9th century.
Josef Poulik at the time thought of the Mikulčice agglomeration as the headquarters of the entire Great Moravian Empire, arguing that it was the strongest fortification yet found on the Great Moravian fortifications. However, this was true only until the fortifications in the Uherské Hradiště site of Rybárny were explored.
From the second half of the 1930s, the municipality felt an acute need for a larger and more spacious church. A young priest, Stefan Bitter, finally came up with a concrete idea. After raising funds and digging the foundations, the cornerstone of the new church building was laid in 1942. By the fall of 1944, the church building was already built, plastered and covered with shingles. Early the next spring, however, the cruel whirlwind of war raged. 155 dwelling houses, including the parish building, lay in ashes (April 8-9, 1945). The rough church building offered shelter to the victims.
After the completion of the construction, the main altar was built. The altar is surmounted by a massive cross with the Crucified as a part of it. There are two rows of 23 symmetrically arranged pews in the main nave . The three aisles are separated from each other by massive round columns. The ceiling of the main nave is coffered, the side aisles have flat ceilings. All three bells have been transferred from the old church of St. Martin. The oldest and largest, George, is original, dating back to the first half of the 18th century. The other two are of younger date.
The solemn consecration of the Church of Saints Cyril and Methodius took place on 8 October 1949 in the presence of the Archbishop of Nitra, Dr. Eduard Néczey. The father of the idea of the new church, vdp. Štefan Bitter.
The interior of the church has undergone significant changes in recent years. The Stations of the Cross have become part of it. The front of the sanctuary was filled with wooden sculptures of the Thessalonian saints. In 1976, Terchova´s stonemasons carved a sacrificial altar. In addition to the artistic imagery, the impressive windows evoke the Cyril and Methodius theme in the interior. They depict motifs from the Cyril and Methodius period of our history through etchings. Like the interior, the exterior of the church has changed beyond recognition over the years. From the last period we should mention especially the inventive flower pots, the epoxy statues of the faithful above the main entrance, or the sculpture of the Taking down of the Cross, located in front of the entrance to the sacristy. Since 1990, the main tower has been decorated with a gilded two-armed cross.
An indispensable part of Christmas in Terchova in recent years is the Nativity scene, which on the eve of the most beautiful holiday of the year is installed in the local Roman Catholic church dedicated to Saint Cyril and Methodius. It is the work of local men, carvers, designers, electro-mechanics, who have put a piece of their own moulding and free time into this now widely – known project.
The idea to create a symbolic nativity scene was born before Christmas in 1976. Its author was a well-known village carver Štefan Hanuliak, who together with his friends Jozef Holúbek and Štefan Krištofík prepared a nice surprise for the local believers at Christmas of that year. They conceived their joint work in three parts. The first one presents the “old” Terchová with its crafts and characteristic colouring, the second one the “modest” Betlehem, the place of Jesus’ birth, and the third one the “sumptuous” Jerusalem. Over time, the plastic figures have been replaced by figures made of lime wood. It was the idea of the local clergyman, Vdp. Jozef Šabu. Since about the end of the 1970s, the designers have focused exclusively on lime wood. After the death of Štefan Hanuliak, his sons Jozef, Ján, František and their namesake Ján Hanuliak, followed up on the noble idea with the aforementioned masters.
Every year you can admire something new at the Nativity scene in Terchová. Religious scenes from Bethlehem and Jerusalem are added, the atmosphere of historical Terchova is evoked by other folk crafts and workshops of masters. And only the folk artists of Terchová know what the final form of the work will be. All three parts will continue to be tastefully supplemented with new bizarre scenes and figures.
Source: terchova.uteczmesta.eu
Cyrilometodějská slavnost pro slovenské rodáky v Nové Bělé na Spiši v Polsku
Letos si připomínáme 1160. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje k našim předkům. Na 14. února letošního roku připadá výročí 1154 let od smrti svatého Cyrila. Nevládní organizace CYRILOMETODIADA, Sdružení Slováků v Polsku a Nadace PRO PATRIA vás srdečně zvou na cyrilometodějské oslavy pro slovenské rodáky v Nové Bělé na Spiši v Polsku.
Náš program začíná v sobotu 11. února v 16.00 hodin vernisáží filatelistické výstavy Živé cyrilometodějské dědictví, jejímž autorem je filatelista pan Jozef Kútny ze slovenského Močenka. Výstava se uskuteční v Centru slovenské kultury v Nové Bělé (Nowa Biala). U příležitosti výstavy bude představena příležitostná poštovní známka a vstupenka, kterou Klub filatelistů 52 - 46 Močenok uvede do poštovního oběhu na Slovensku v pátek 10. února 2023. Autorem grafického ztvárnění příležitostné poštovní známky je pan Adrián Ferda ze Slovenské pošty, a.s., POFIS Bratislava.
Slavnostní mši sv. ke cti svatých Cyrila a Metoděje, spolupatronů Evropy, bude v neděli 12. února 2023 v 11:00 hodin celebrovat P. Ján Košiar v místním kostele svaté Kateřiny Alexandrijské.
Staroslověnština jako čtvrtý liturgický jazyk, Boží požehnání a genialita svatých Cyrila a Metoděje, spolupatronů Evropy, položily základy slovenské, slovanské a středoevropské vzdělanosti. Díky moudrému rozhodnutí knížat Rastislava, Svatopluka a Koceľa, kteří se obrátili na byzantského císaře Michala III. s prosbou, aby jim poslal misionáře, hlasatele Božího slova ve srozumitelném jazyce, dostali naši předkové dar pravé víry a kultury.
Schválení liturgických knih ve staroslověnštině papežem Hadriánem II. bylo nejen liturgicko-právním aktem, ale také kulturním mezníkem, protože jazyk našich předků se stal čtvrtým liturgickým, ale také kulturním a diplomatickým jazykem křesťanského Západu.
Cyril a Metoděj tak přinesli staroslověnský jazyk a písmo nejen do kostelů v Rastislavově a Svatoplukově říši na Velké Moravě, ale od té doby bylo možné v tomto jazyce slavit liturgii a psát posvátná náboženská a právní díla, romány a poezii, a dokonce i odborné texty v celém latinském a byzantském světě. Staroslověnské písmo a boží požehnání v rodných slovanských jazycích se postupně rozšířilo po celém slovanském světě a stalo se základem moderní slovanské kultury.
Secesní vila byla budována jako městské sídlo bankéřské rodiny Otto a Eugenie Primavesi v letech 1905-1906. Jedná se o národní kulturní památku.
Architekti dokázali mistrně kombinovat tehdejší secesní styl s moderním proudem a výsledkem byla bohatě členitá jednopatrová stavba rodinného domu s vysokou mansardovou střechou. Na výzdobě interiérů se podíleli tehdejší přední umělci. Patřil k nim rodinný přítel Anton Hanak, který pro ně navrhl obložení jídelny s měděnou kašnou “Živá voda”, sochou ponocného a spoustu dalších děl. Dalším významným umělcem, podílejícím se na výzdobě vily, byl výtvarník a architekt Josef Hoffman a malíř Gustav Klimt.
Vilu Primavesi si můžete prohlédnout během nepravidelně konaných prohlídkách interiérů. Ve vile je také otevřena stylová kavárna s příjemným posezením jak uvnitř, tak i na zahradě.
Klášterní Hradisko
Klášter vznikl v 11. století jako sídlo benediktinů. Hradisko zažilo řadu katastrofických událostí a několikrát bylo pobořeno. Dnes má barokní podobu a je přes 200 let sídlem vojenské nemocnice. V jedné z jeho věží je expozice dějin kláštera.
Chrám Panny Marie Sněžné
Typický kostel jezuitského řádu vznikl na začátku 18. století a vyniká překrásnou a velmi bohatou výzdobou interiérů.
Kaple Sv. Jana Sarkandera
Na místě dnešní kaple stávalo městské vězení, ve kterém byl roku1620 podroben útrpnému právu katolický kněz Jan Sarkander, jemuž je kaple zasvěcena. Na následky mučení zde Sarkander také zemřel. Současná podoba kaple pochází z počátku 20. století, kdy byla provedena radikální novobarokní rekonstrukce.
V suterénu kaple se nachází originál mučícího skřipce a studna zbudovaná nad “zázračným léčivým pramenem”, z něhož ve vězení pil Jan Sarkander.
Kostel sv. Michala
Trojice barokních kopulí michalského kostela, první kopulové stavby na Moravě, dotváří charakteristické panoráma města. Kostel vznikl ve 13. století a po švédské okupaci města v 17. století prošel výraznou přestavbou. Sochy na jeho hlavním průčelí patří k nejhodnotnějším dílům olomouckého barokního sochařství.
Zvláštností kostela je i poustevna – pod kostelem je podzemní jezírko. Prostory jezírka slouží k tichému rozjímání, pramen nikdy nevysychá.
Kostel sv. Mořice
Kostel sv. Mořice patří k nejvzácnějším stavbám období pozdní gotiky na Moravě. Roku 1412 byla vystavěna 46 m vysoká věž, jejímž původním účelem zřejmě bylo varovat obyvatele města před požáry. Věž je vybavena architektonicky zajímavým dvojitým točitým schodištěm, dnes slouží jako rozhledna. S kostelem sv. Mořice je neodmyslitelně spjat každoročně konaný Mezinárodní varhanní festival (září), najdete tam varhany, které se řadí k těm největším ve Střední Evropě.
Kostel sv. Cyrila a Metoděje
Kostel sv. Cyrila a Metoděje se nachází v olomoucké části Hejčín. Jedná se o kostel ve stylu neoklasicistního modernizmu. Jednoduchý exteriér kostela kontrastuje s bohatou výzdobou. 5. července 1932 byla stavba slavnostně vysvěcena. Kostelní věž je vysoká 65 m, na průčelí věže je umístěno bronzové sousoší sv. Cyrila a Metoděje.
Monumentální původně románská katedrála z 12. století je nejvýznamnějším olomouckým chrámem. Prošla řadou přestaveb a dnes se nad Olomoucí tyčí v novogotické podobě.
Katedrála sv. Václava patří neodmyslitelně k panoramatu města. Jižní věž, vysoká přesně 100,65 m, je nejvyšší kostelní věží na Moravě (a druhou nejvyšší v České republice). Na novogotickém oltáři je umístěn relikviář s ostatky sv. Jana Sarkandera. Dómské varhany patří k nejlepším romantickým nástrojům u nás. Ve sklepení se nachází krypta, která je zpřístupněna.
Arcidiecézní muzeum sídlí v budovách kapitulního děkanství a v areálu národní kulturní památky Přemyslovský palác. Součástí prohlídkové trasy je i románský biskupský palác Jindřicha Zdíka (Přemyslovský palác) a kaple sv. Barbory. Stálá expozice muzea seznamuje návštěvníky s duchovní kulturou olomoucké arcidiecéze. V obrazárně jsou zastoupena špičková malířská díla shromažďovaná olomouckými biskupy od 16.století. Součástí objektu je i koncertní sál “Mozarteum”, pojmenovaný na památku zdejšího pobytu slavného hudebního skladatele W. A. Mozarta. Muzeum nabízí také 25 sluchátek audioprůvodce v češtině, angličtině, němčině a polštině.
STÁLÉ EXPOZICE
Románský biskupský palác
Jedná se o nejvýznamnější stavební památku palácového typu v českých zemích. Podle průzkumů palác vznikl těsně před polovinou 12. století.
Ke slávě a chvále – 1000 let duchovní kultury na Moravě II
Stálá expozice Arcidiecézního muzea je sestavena do dvou základnách okruhů, z nichž první nazvaný Umění olomoucké diecéze je koncipován chronologicky a zahrnuje všechny umělecké obory (architektonické fragmenty, malířství, sochařství, umělecké řemeslo – zlatnické práce i textilie aj.).
V dalším expozičním okruhu nazvaném Sběratelství olomouckých biskupů je představena obrazová kolekce zahrnující významná díla italské, nizozemské i středoevropské provenience. Původ sbírky sahá do 17. století a tvoří jednu z nejkvalitnějších středoevropských kolekcí starého malířství.
Muzeum prošlo rekonstrukcí a v dubnu 2023 se opět otevírá. Představuje nejen rozšíření stávajících expozic, ale především novou stálou expozici – Zde se nacházíte. Svatováclavské návrší v proměnách staletí. Její velká část bude patřit novým médiím a digitálnímu obsahu – např. virtuální vizualizace prostoru svatováclavského návrší – v pravěku, středověku a novověku, nebo např. edukační místnost s virtuální herní konzolí, kde si budou moci zájemci vyzkoušet stavbu katedrály.
Arcibiskupský palác je od svého vzniku a do současnosti sídelní rezidencí olomouckých biskupů a od roku 1777 také arcibiskupů. Arcibiskupská rezidence je významným příkladem barokní palácové architektury na Moravě.
V průběhu své historie byl svědkem řady významných událostí, z nichž je možno zmínit např. návštěvu Marie Terezie, intronizaci císaře Františka Josefa I., uzavření mírové smlouvy známé jako tzv. “Olomoucké punktace” či návštěvu papeže Jana Pavla II.
V současné době je veřejnosti zpřístupněn jeden prohlídkový okruh, který zahrnuje reprezentační sály Arcibiskupského paláce situované v prvním patře. Interiéry mají dochovanou bohatou rokokovou, empírovou a neobarokní výzdobu a jsou vybaveny dobovým mobiliářem. Právě tyto místnosti jsou spjaty s nejvýznamnějšími událostmi, které se v budově odehrály.
Snad nejznámější památkou Olomouce je, po zapsání v r.2000 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, monumentální barokní sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí.
Sloup byl postaven v letech 1716-1754 jako okázalá oslava katolické církve a víry, částečně vyvolaná pocitem vděčnosti za ukončení moru. Sloup je vysoký 35 m a představuje nejvyšší sousoší ČR.
Sloup je ozdoben více než čtyřiceti sochami, dominují mu pozlacené měděné sochy Nejsvětější Trojice (Otec, Syn a Duch svatý) doprovázené archandělem Gabrielem na vrcholu a socha Nanebevzetí Panny Marie na dříku pod nimi.
Sloup uvnitř ukrývá také malou kapli s reliéfy znázorňujícími oběti bohu Kaina, Ábela, Noema a Abraháma. Je zde vyobrazena také Ježíšova smrt na kříži v pozadí s městy Olomouc a Jeruzalém. Kaple je v sezoně otevřená, máte i možnost prohlídky s průvodcem.
Budova radnice, jako jedna z mála v ČR, slouží svým účelům – tedy jako sídlo úředníků magistrátu – dodnes. Nachází se tam i expozice k historii města, orloje a radnice. Všechny expozice jsou volně přístupné během úředních hodin magistrátu a v rámci prohlídek “Olomouc v kostce s průvodcem” spojených s výstupem na radniční věž. V podloubí radnice najdete turistické informační centrum.
Olomoucký orloj je zasazen do severní fasády radnice. Dnešní podoba orloje je z 50. let 20. století, byl totiž značně poškozen za druhé světové války. Je určitě zajímavým dokladem propagandistické role tehdejšího oficiálního umění – socialistického realizmu. Mozaiková výzdoba sestává z medailonů na bočních stranách výklenku, znázorňujících práce charakteristické pro jednotlivé měsíce v roce, a kalendáře, který uvádí data událostí považovaných tehdejší komunistickou propagandou za významné. Ve vrcholu výklenku uplatnil Karel Svolinský, autor návrhu, folklorní motiv jízdy králů.
První písemná zmínka o původním orloji pochází z roku 1519. Orloj byl během své historie několikrát přebudováván a vybavován různými druhy pohyblivých loutek. Umělecky nejhodnotnější zřejmě byla jeho barokní úprava podle návrhu malíře Jana Kryštofa Handkeho.
Nabídka:
Pivovar navazuje na historii produkce tvarůžků a piva ve Velké Bystřici, kde se v minulosti Olomoucké tvarůžky běžně vyráběly.
Je to dobrá zpráva pro všechny milovníky Olomouckých tvarůžků – ty se nově (2021) vyrábějí také ve Velké Bystřici a to pod léty prověřeným a zlidovělým názvem Tvargle. Tvarůžky se samozřejmě vyrábějí podle původních receptur a z místních surovin.
Minipivovar Tvarg vyrábí nejen klasický ležák, ale i svrchně kvašená piva, jako je IPA a ALE.
Pivovar a sýrárnu s restauraci a letním posezením najdete v opravených památkově chráněných pivovarských sklepích v sousedství Bystřického zámku. Obě provozovny můžete také navštívit během pravidelně pořádaných exkurzí s ochutnávkou.
Fortová pevnost z let 1871-1876 byla vybudována jako součást “Císařsko-královské olomoucké pevnosti”. Konstrukčně se jedná o jednovalový dělostřelecký fort, je to architektonicky a historicky unikátní pevnostní objekt.
V současné době fort spravuje občanské sdružení Fort Radíkov o.s., nabízí mimo historii i další volnočasové aktivity. Jsou to nejen komentované prohlídky, ale také řada zážitkových aktivit. Můžete si tady zastřílet ze vzduchovek, vyzkoušet házení vrhacími noži, geocaching, hledání „pokladů“ pomocí detektoru kovů, kanadské dřevorubecké hry nebo třeba jen opéct buřty na ohni.
Za několik desetiletí své existence dosáhla zoologická zahrada výrazných úspěchů v chovu a rozmnožování exotických živočichů. V atraktivních a zvířatům přizpůsobených prostorech probíhá chov antilop, žiraf, opic i šelem, unikátem je také obří ptačí voliéra či společný výběh medvědů baribalů a vlků polárních.
Dominantu zoologické zahrady tvoří vyhlídková věž vysoká 32 metrů. Z horní vyhlídkové plošiny lze pozorovat zvířata v zoo, obdivovat baziliku Navštívení Panny Marie či sledovat panorama Olomouce a jeho okolí.
Olomoucká zoologická zahrada se pyšní řadou rarit. Například potemnělý pavilon netopýrů, osvětlen pouze hvězdnou oblohou a několika málo bodovými barevnými světly, poskytuje zázemí zvířatům s noční aktivitou, především pak velmi vzácným kalonům zlatým. Od návštěvníků je odděluje pouze 120 cm vysoké sklo, ostatní prostor není ničím krytý. Kaloni tak zde mohou volně prolétávat přímo nad hlavami návštěvníků.
Dobrodružství zažijete i ve velkém přírodním výběhu makaků červenolících. Jde o jednu z nejatraktivnějších expozic doplněnou o dřevěnou lávku zavěšenou 7 m nad údolím. Výběhem mohou návštěvníci projít nejdříve přes most a pak volně po stezce přímo mezi zvířaty.
Dalším zpestřením olomoucké zoo je velký výběh gepardů s prosklenou vyhlídkou s posezením a velký přírodní výběh rysů, jejichž chov zde má již dlouhou tradici. Přes výběh probíhá lávka pro návštěvníky, jež nabízí netradiční pohled na tato elegantní zvířata. Zoo se rovněž pyšní úspěšným chovem levhartů mandžuských, kteří jsou jedněmi z nejvzácnějších kočkovitých šelem na světě. Výběh levhartů je koncipován do podoby jeskyně.
Darwinova 29
779 00 Olomouc – Sv. Kopeček
www.zoo-olomouc.cz
Bazilika na Svatém Kopečku je nepřehlédnutelnou dominantou celého okolí Olomouce. K chrámu Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku po staletí směřovaly kroky tisíců poutníků a i dnes patří k nejznámějším a nejnavštěvovanějším poutním místům v České republice.
Podle pověsti poutní místo založil olomoucký měšťan a obchodník s vínem Jan Andrýsek postavením kaple, kterou si na něm ve snu vyžádala Panna Marie.
Hlavní pouť probíhá na svátek Navštívení Panny Marie (31. 5.), v neděli po svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.) a následující pondělí a úterý a také poslední neděli v říjnu.
Chrám vybudovali premonstráti v 17. a 18. století na místě kapličky, kterou zničili Švédové. Unikátní je orientace chrámu, kdy hlavní osa nesměřuje od východu k západu, ale chrám je pootočen průčelím k mateřskému klášteru Hradisko. Kněz, který žehnal od oltáře věřícím, díky tomu prý při otevřených dveřích žehnal i klášteru. V roce 1995 povýšil papež Jan Pavel II. chrám na baziliku minor.
Toto významné poutní místo prošlo dlouhodobou rekonstrukcí, jejíž druhá etapa byla dokončena v roce 2021. Díky rekonstrukci je nyní tento barokní skvost v perfektním stavu a návštěvníků se nově otevírají dosud uzavřené prostory.
Novinkou je tak např. prohlídkový okruh, který zavede návštěvníky na kůr, odkud je jedinečný pohled do chrámu, provede je také dosud nepřístupnými reprezentačními sály.
Návštěvníci mohou navštívit také Svatokupecké muzeum, v němž jsou vystaveny monstrance, relikviáře, mešní roucha a nebude chybět ani expozice poutnictví. Prohlídkový okruh muzeem má dvacet zastavení s popisky a QR kódy, přičemž první zastavení se nachází už venku před bazilikou.
Sadové náměstí 1
779 00 Olomouc – Svatý Kopeček
www.svatykopecek.cz
Jak vzbudit zájem dnešní školní mládeže o hlaholici, písmo, které přinesli Konstantin a Metoděj na Velkou Moravu před 1160 lety? To bude tématem konference CESTA ZA PÍSMEM, kterou pořádá sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje v Jezuitském sklepu ve Starém Městě u Uherského Hradiště 23. března 2023.
Zástupci sdružení představí aktivity Cyrilometodějské stezky a výstupy přeshraničního projektu zaměřeného na spolupráci umělců s žáky 1. stupně základní školy. Do projektu je zapojeno hned několik umělců – ak. soch. Daniel Ignác Trubač z Polešovic, ak. soch. Milan Opalka z Terchové a výtvarník Jozef Vydrnák z Dubnice nad Váhom. Absolvovali studijní cesty na obou stranách hranice, vedli pilotní tvůrčí workshopy na základních školách v Boršicích a Terchové, a připravili pracovní a metodické listy pro využití na školách, ve volnočasových zařízeních či na tematických památkách. Spolu s pedagogy přijdou sdílet nabyté zkušenosti s účastníky konference.
„Pilotní aktivity povedou k otevření debaty o zpřístupňování cyrilometodějského dědictví mladé generaci. Věřím, že vytvořené materiály, které budou k dispozici i v elektronické formě ke stažení, si najdou své zájemce na školách, v kulturních zařízeních, památkách, ve střediscích volného času či v domácnostech,“ uvedl Lubomír Traub, předseda pořádajícího sdružení a náměstek hejtmana Zlínského kraje.
„Projektem jsme také započali intenzivnější spolupráci se současnými umělci, kteří se ve své tvorbě cyrilometodějskému odkazu soustavně věnují. I to je posláním Cyrilometodějské stezky – Kulturní stezky Rady Evropy,“ řekla ředitelka Zuzana Vojtová.
Projekt „Cyrilometodějská stezka – kultura a vzdělávání bez hranic“ je spolufinancován Fondem malých projektů Programu přeshraniční spolupráce INTERREG V-A Slovenská republika - Česká republika a Zlínským krajem. Hlavním přeshraničním partnerem projektu je Miestne kultúrne stredisko Terchová, partnerem konference je Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.
Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje uskutečňuje valnou hromadu svých členů v řeckém přístavním městě Soluň dne 4. 5. 2023, a to za účasti svých členů, partnerů i příznivců. Město Soluň je členem mezinárodního sdružení EKSCM od roku 2015 a setkání jeho členů hostí letos poprvé. Soluň přivítá zástupce členů z Česka, Slovenska i Bulharska. Za řeckou stranu se jednání zúčastní např. náměstkyně primátora města Soluň Maria Karagianni či zástupkyně řeckého ministerstva kultury a sportu Margarita Lioulia, která zároveň zastupuje Řecko v programu Kulturní stezky Rady Evropy.
„V jubilejním roce, kdy si připomínáme 1160 let od příchodu Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu, jsme se rozhodli využít pozvání města k uspořádání pravidelného setkání právě zde, v rodišti našich věrozvěstů. Přestože město Soluň projekt Cyrilometodějské stezky dlouhodobě podporuje, v samotné aglomeraci není stezka mezi obyvateli příliš známá ani jakkoli značená. To bychom chtěli změnit. Spolupráce zatím probíhala především na odborné bázi, a to s Aristotelovou univerzitou. Proto si velmi ceníme vstřícnosti radnice Soluně spolupráci zintenzivnit,“ řekl náměstek hejtmana Zlínského kraje a předseda sdružení Lubomír Traub.
Vedle jednání valné hromady je na programu i přivítání motocyklových poutníků ze Slovenska, kteří v pátek 28. 4. vyrážejí na desetidenní jízdu proti proudu putování soluňských bratří přes 8 států. Celkem na svých strojích absolvují 3000 km. Pouť zahájili symbolicky na Nitranském hradě, v sídle nitranského biskupa Viliama Judáka, který jim požehnal na cestu.
Další cyrilometodějskou poutí spojenou s druhým největším řeckým městem bude cyklopouť Soluň–Velehrad pořádaná Orlem Uherský Brod ve dnech 16. 6. – 4. 7.
„Tyto poutě jsou důkazem, že Cyrilometodějské stezka je otevřená všem, kdo chtějí poznávat kořeny slovanské kultury spojené s živým odkazem Konstantina a Metoděje. Někdo preferuje rychlá kola, někdo šetrné cestování vlakem, na kole nebo pěšky. Letos připravujeme i dvě pěší poutě, a sice Středočeským krajem z Levého Hradce přes Prahu do Kácova koncem července a ze Zašové přes česko-slovenskou státní hranici do Terchové začátkem září. Všem, kteří se vydávají na cyrilometodějské trasy, ať už značené, nebo nové, přejeme šťastné putování,“ dodala ředitelka sdružení Zuzana Vojtová.
Cyrilometodějská stezka, která se zaměřuje na slovanské kulturní dědictví, je jednou ze 48 kulturních stezek certifikovaných Radou Evropy (v roce 2021). Sdružení rozvíjející tuto trasu, které bylo založeno před deseti lety, má v současné době 24 členů z České republiky, Slovenska, Bulharska, Řecka, Maďarska, Slovinska, Chorvatska a Itálie. Svou činností propaguje živé cyrilometodějské dědictví a hodnoty založené na respektu a dialogu mezi lidmi různých kultur a vyznání.
Rozvoj Cyrilometodějské stezky byl předmětem jednání zástupců Zlínského kraje a sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje v řeckém městě Soluň ve dnech 3.–4. května. Na tamní radnici se konalo poprvé setkání členů, partnerů a příznivců Cyrilometodějské stezky. Účastníci se sjeli z Česka, Slovenska, Bulharska a Řecka, další se připojili online. Za řeckou stranu se jednání zúčastnily náměstkyně primátora města Soluň Maria Karagianni, ředitelka Centra historie Soluně Maria Tatagia a zástupkyně řeckého ministerstva kultury a sportu Margarita Lioulia, místopředsedkyně správní rady Rozšířené dílčí dohody o Kulturních stezkách Rady Evropy.
„Letos si připomínáme 1160 let od příchodu Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu, a proto jsme uvítali pozvání města k uspořádání pravidelného setkání členů právě zde, v rodišti slovanských věrozvěstů. S paní náměstkyní Karagianni, která nás vřele přivítala, jsme diskutovali o možnostech spolupráce v oblasti značení trasy ve městě. Město bylo založeno již ve 4. století před naším letopočtem a je zde mnoho významných památek týkajících se byzantské éry, ve které žili i Konstantin s Metodějem. Nachází se zde ale i řada novodobých památek, jako například právě kostel sv. Cyril a Metoděje v blízkosti pobřežní promenády. Hovořili jsme nejen o podpoře turismu, ale i o dalších tématech k možné budoucí spolupráci. Město chystá letos v listopadu také studentskou konferenci, kam zve žáky škol z oblasti působení Cyrilometodějské stezky,“ řekl náměstek hejtmana Zlínského kraje a předseda sdružení Lubomír Traub.
„Osobní jednání velmi pomáhá prohlubovat vzájemné kontakty a spolupráci. V této době je obzvláště třeba si cyrilometodějské dědictví připomínat. Znovuobjevovat a šířit jejich poselství je úkol nás všech ve sdružení,“ uvedla ředitelka Centra historie Soluně Maria Tatagia.
Vedle jednání valné hromady bylo na programu i přivítání motocyklových poutníků ze Slovenska. Na svých strojích ve dnech 28. 4. – 9. 5. absolvovali celkem 3500 km po stopách sv. Cyrila a Metoděje celkem devíti evropskými státy. Svojí expedicí chtějí inspirovat další motocyklisty k objevování cyrilometodějského dědictví, které, jak věří, spojuje lidi mnoha národů a vyznání.
Další cyrilometodějskou poutí spojenou s druhým největším řeckým městem bude cyklopouť Soluň–Velehrad pořádaná Orlem Uherský Brod.
„Představitelé radnice srdečně přivítali a pohostili motocyklisty z Nitranského kraje. Chystají se také pozdravit moravské cyklisty. Ti budou 18. června vyjíždět ze Soluně na svojí cyklopouť směrem na Velehrad. Jak bylo v Soluni řečeno, Cyrilometodějská stezka je nejen příležitostí pro turismus, ale také připomíná naše společné kulturní kořeny a základy evropské civilizace, proto je pro město významná,“ dodala ředitelka sdružení Zuzana Vojtová.
Město připravilo pro účastníky jednání také prohlídku hlavních římských a byzantských památek v centru města jako jsou Římské forum (Roman Agora), Galeriův vítězný oblouk nebo hlavní soluňské chrámy sv. Demetria (Agios Dimitrios) a sv. Sofie (Agia Sofia).
Cyrilometodějská stezka, která sdružuje místa, památky, kulturní instituce a turistické atrakce v zemích střední, východní a jižní Evropy, je jednou ze 48 kulturních stezek certifikovaných Radou Evropy (v roce 2021). Sdružení rozvíjející tuto trasu, které bylo založeno před deseti lety, má v současné době 24 členů z České republiky, Slovenska, Bulharska, Řecka, Maďarska, Slovinska, Chorvatska a Itálie. Svou činností propaguje živé cyrilometodějské dědictví a hodnoty založené na respektu a dialogu mezi lidmi různých kultur a vyznání.
The Kingdom Nature Reserve is located about 8 km southeast of Olomouc between the villages of Dub nad Moravou, Majetín, Grygov and Charváty. The whole area is interwoven with a network of paths that directly encourages long walks. It is a very species diverse floodplain forest in the vast floodplain of the Morava River. The whole area is characterised by rich flora and fauna. In the spring season, you will find an anemone, hollow-leaved wood anemone, yellow woodruff or primrose in the herbaceous floor. Later on, bear garlic dominates. Among the critically endangered amphibians, there are, for example, the common mockingbird, the mountain mockingbird and the green sundew. Over 63 species of birds nest here. An interesting sight is the monumental tree “Oak King”, which grows near the railway line and is 460 years old.
In 1921 a large stone cairn was built above Velký Týnec – the Liberation Monument. It is located in the area where once there was a fortified settlement. The building, conceived as the Liberation Monument, was designed by a local native, architect František Kolář. Even the President of the Czechoslovak Republic, T. G. Masaryk, attended the unveiling ceremony on 18 September 1921. This event is commemorated by a nearby memorial stone. On the front side of the cairn is the inscription 1620-VSTALŤ JEST-NÁROD OSVOBOZENÝ-1918. A memorial plaque commemorating the death of 31 men from Tyniec who died at the front during World War I, including one of the twenty citizens who joined the Czechoslovak foreign legions, was placed in the cairn. Later, a memorial plaque to the victims of World War II was added. The imposing cairn stands on Hradisko Hill 299 m above sea level, a wooden cross stands a short distance away, there is a fireplace with seating and benches are placed around it. It is a beautiful viewpoint, in good weather you can enjoy a beautiful view not only of the village itself, but also of Olomouc.
Olomoucké parky jsou příslovečnými „plícemi“ města v srdci Hané, které obklopují v podstatě ze všech stran historické jádro.
Bezručovy sady
Rozprostírají se pod středověkými a tereziánskými hradbami a díky jedinečným sceneriím, které vytvářejí skály, hradby i protékající Mlýnský potok, je procházka těmito sady výjimečným zážitkem. Architektonickou součástí Bezručových sadů je Jihoslovanské mauzoleum, společná hrobka s pozůstatky jihoslovanských vojáků, kteří během I. světové války zemřeli na území Moravy a Slezska. Park zdobí také památník Petra Bezruče, jehož jméno sady nesou. Z Bezručových sadů se schodištěm Jakubského výpadu dostanete nahoru na hradby do Parkánových zahrad Univerzity Palackého.
Jsou největším olomouckým parkem a tvoří je vysoké porosty kaštanů a lip. Součástí je i magnóliová zahrada, která je koncipovaná jako odpočinkový prostor. Na jaře poskytuje pohled na záplavu bílých a růžových květů, z nichž některé dosahují velikosti až 20 cm. Na podzim i v zimě zde upoutávají pozornost žlutě a červeně kvetoucí podivuhodné východoasijské a americké keře vilínů.
Čechovy sady vznikly ve 30. letech 19. století. Čechovy sady jsou parkem určeným především k odpočinku. Součástí parku je Památník osvobození Olomouce sovětskou armádou odhalený v roce 1945, socha Boženy Němcové, profesora V. Navrátila a pomník věnovaný významnému olomouckému grafikovi Karlu. K architektonickým zajímavostem parku patří i pevnostní tzv. Litovelská brána, která byla ke vchodu do sadů přenesena v roce 1896.
Minulý týden navázali zástupci Evropské kulturní stezky sv. Cyrila a Metoděje spolupráci se sdružením rozvíjejícím Svatoolafské cesty v Norsku a dalších severských zemích. Delegace vedená Lubomírem Traubem, předsedou sdružení a náměstkem hejtmana Zlínského kraje, včetně pracovníků sdružení a zástupců moravských a slovenských krajů, zamířila do jeho centra v Trondheimu, dříve Nidarosu.
"Během návštěvy jsme podepsali memorandum o spolupráci s mezinárodním sdružením, které od roku 2018 koordinuje přeshraniční rozvoj Svatoolavských cest. Společně bychom chtěli realizovat rozvojové projekty a posílit spolupráci v Evropě. Svatolafská poutní cesta je velkou inspirací pro Cyrilometodějskou cestu, pokud jde o propracovanost vedení trasy, značení, budovanou infrastrukturu, nabízené služby, pořádané akce nebo propagaci. Obě trasy jsou atraktivní nejen pro poutníky, ale i pro další turisty s různou motivací. Norští kolegové nás přijali velmi vřele a připravili pro nás pestrý program plný informací a zážitků. Navštíví nás příští rok," uvedl Lubomír Traub, náměstek hejtmana Zlínského kraje a předseda sdružení.
"Navazujeme na současný trend setkávání a spolupráce kulturních cest Rady Evropy. Všichni se snažíme rozvíjet poutní stezky pro současné Evropany, takže děláme podobnou práci, jen v různých regionech. Věřím, že se od sebe máme co učit. Obě naše sdružení jsou poměrně mladá a můžeme společně udělat mnoho věcí," řekl Hans Morten Løvrød, manažer trasy Kulturní stezky svatého Olafa a vedoucí Národního poutního centra Norska v Trondheimu.
Výprava navštívila hlavní poutní místo ve Skandinávii - katedrálu Nidaros, která byla postavena nad hrobem norského krále Olafa Haraldsona, později svatého Olafa. Ten vládl v letech 1015-1028, v roce 1030 padl v bitvě u Stiklestadu a jeho ostatky byly následujícího roku přeneseny do kostela v Nidarosu. Dnes je to druhý největší a nejsevernější gotický kostel ve Skandinávii. Po cestě svatého Olafa se delegace vydala také na farmu Sundet, kde jsou poutníci ubytováni před poslední etapou své pouti. Navštívili jsme také Sverresborg Trøndelag Folk Museum, které se nachází na trase.
"Stejně jako naši norští kolegové sázíme na rozvoj udržitelného cestovního ruchu na stezkách, podporu místních služeb, kultury a tradiční výroby. Návštěva farmy Sundet a poutního centra Nidaros pro nás byla nesmírně inspirativní. Všude dbají na používání místních surovin, vytvářejí přátelskou atmosféru a podporují poutníky po fyzické i psychické stránce. Norové mají dobře propracovaný systém nejen kvalitních služeb, ale také systém značení a sledování návštěvníků na stezkách. S propagací trasy pomáhá regionální destinační společnost Explore Trøndelag a měli jsme možnost vyměnit si zkušenosti i s její ředitelkou s českými kořeny Petrou Sestak-Flagestad," uvedla ředitelka Evropské kulturní stezky svatých Cyrila a Metoděje Zuzana Vojtová.
V loňském roce se v oficiální poutní recepci v Poutním centru Nidaros v Trondheimu zaregistrovalo asi 1 500 poutníků, kteří ušli pěšky nejméně 100 km nebo ujeli na kole nejméně 200 km a obdrželi certifikát svatého Olava. Svatolavské cesty v Norsku, které jsou vyznačeny a rozvíjeny od roku 1997, však jsou využívány širokou škálou cílových skupin a v mnohem větším počtu, od starších osob a rodin s dětmi až po osoby s různými druhy postižení. Stezky využívá mnoho lidí na místní i regionální úrovni.
Kromě představení dvou tras certifikovaných Radou Evropy byly na programu také prezentace kulturních a duchovních festivalů, jako jsou Cyrilometodějské slavnosti v Nitře (32. ročník se bude konat 3. - 5. července) a Slavnosti svatého Olava v Trondheimu (61. ročník se bude konat 28. července - 3. srpna).
Studijní cesta do Trondheimu byla uskutečněna díky projektu „Mezinárodní spolupráce v oblasti udržitelného rozvoje kulturních stezek“ realizovaném sdružením EKSCM v rámci iniciativy "Podpora bilaterální spolupráce v rámci Fondů EHP a Norska."
Letošní jubilejní rok připomínající 1160 let od příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu lze oslavit například vykonáním cyklopoutě. Až z daleké Soluně na Velehrad vyrazí dne 18. 6. 2023 čtyřicet moravských poutníků a svoji 1800 km dlouhou pouť ukončí na Dnech lidí dobré vůle na Velehradě 4. 7., tedy den před národní poutí.
„Naše skupina každoročně putuje po významných poutních místech. Takto jsme na kolech ujeli už přes 17 000 km a navštívili 18 zemí Evropy. Jelikož většina z nás bydlí v blízkosti Velehradu a stejně jako papež Jan Pavel II. považujeme Velehrad za duchovní centrum Evropy, start nebo cíl našich putování máme vždy právě zde,“ uvedl jeden z organizátorů cyklopouti, kněz Jan Turko.
Zahájení pouti se uskutečnilo v pátek 16. 6. 2023 na Velehradě mší sv. v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje v 10 hod. Poté odjel autobus s poutníky do Soluně, odkud již pokračují sami na kolech, s doprovodným vozidlem. Během své cyklojízdy navštíví stateční poutníci i další významné lokality z hlediska cyrilometodějské kulturní tradice jako jsou Ochrid, Skopje, Bělehrad, Novi Sad, Pecs, Zalavár, Nitra či Kopčany. Podobná cyklopouť se uskutečnila již před 10 lety.
Časové rozmezí: 16. 6. – 4. 7. 2023
Denní etapy cykloputování:
16.6. Pá Odjezd z ČR (busem)
17.6. So Soluň, den volna
18.6. Ne Soluň – Edesa
19.6. Po Edesa – Bitola
20.6. Út Bitola – Ochrid
21.6. St Ochrid – Tetovo
22.6. Čt Tetovo – Vranje
23.6. Pá Vranje – Niš
24.6. So Niš – Lapovo
25.6. Ne Lapovo – Bělehrad
26.6. Po Bělehrad, den volna
27.6. Út Bělehrad – Novi Sad
28.6. St Novi Sad – Sombor
29.6. Čt Sombor – Pécs
30.6. Pá Pécs – Zalavár
1.7. So Zalavár – Gyor
2.7. Ne Gyor – Nitra
3.7. Po Nitra – Kopčany – Tvarožná Lhota
4.7. Út Tvarožná Lhota – Velehrad
Cyrilometodějská stezka uspořádala 12. června se stezkami sídlícími v Itálii – Via Francigena a Via Romea Strata – prezentaci o cestách kultury a víry před novináři na radnici ve městě Viterbo v regionu Lazio. Mezi přednášejícími byli přítomni: radní města Alessandra Croci zodpovědná za Via Francigena a Jubileum 2025, radní pro místní hospodářský rozvoj a cestovní ruch Silvio Franco, Massimo Tedeschi, prezident Evropské asociace Vie Francigene, paní Ilaria Bartoletti, zodpovědná za stezku Via Romea Strata, předsedkyně Řídicího výboru Evropské kulturní stezky svatých Cyrila a Metoděje Dana Daňová a Martin Peterka, projektový manažer sdružení.
„S oběma sdruženími byla naplánována spolupráce v oblasti společné propagace všech stezek s ohledem na nadcházející jubileum 2025. Všichni máme zájem o šíření jednoty a kulturní pospolitosti. V budoucnu máme zájem ve Viterbu a dalších významných místech v Itálii umístit značku Cyrilometodějské stezky,“ řekla po návratu z cesty Dana Daňová, současně také starostka obce Jasenná na Zlínsku.
„S oběma stezkami již spolupracujeme delší dobu, ať už na bázi členství nebo podepsaného memoranda. Společně jsme také letos podali projekt zaměřený na digitalizaci a udržitelný cestovní ruch do programu Central Europe,“ doplnil projektový manažer Martin Peterka.
„Mluvíme o stezkách, které jsou pro nás zásadní a věříme, že kromě jejich náboženského významu a kulturní, tradiční a sportovní hodnoty mají pro nás velmi hluboký význam a také důležitou turistickou hodnotu pro naše město. Dostat se do Viterba pěšky totiž znamená přiblížit se jeho historii a kultuře pomalým způsobem a zároveň ocenit území, které ho obklopuje. Chceme, aby se stezky staly součástí naší identity, aby se Viterbo stalo významnou zastávkou před samotným Věčným městem,“ řekl radní Silvio Franco.
Na závěr konference se připojila k pozdravům a podpisu hostů na keramickou desku „Tvůj krok je již historií“ v rámci projektu organizovaného keramičkou Cinziou Chiulli i starostka Viterba Chiara Frontini. Právě s tímto italským městem situovaným asi 80 km severně od Říma dané kulturní trasy procházejí. Pro Cyrilometodějskou stezku jde o významné zastavení na trase do Říma k hrobu sv. Cyrila. Ve středověku bývalo Viterbo dokonce papežským sídlem.
Monumentální barokní stavba s druhou nejvyšší klenbou na Moravě. Je to tradiční poutní místo.
Dvě vznešené věže chrámu jsou svědky poutí, konajících se zde přes 250 let. Při jejich příležitosti se v kostele každoročně slouží slavnostní poutní mše za přítomnosti olomouckého arcibiskupa, doprovázená místním chrámovým sborem. V okolí chrámu můžete obdivovat několik velkých soch, jako je socha Sv. Floriána, Sv. Jana Nepomuckého a Sv. Josefa.
Kostel vystavěl architekt Klíčník v letech 1734-1756. V roce 1731 byla vybudována vedle chrámu tzv. Mariánská rezidence sloužící zejména k ubytování výpomocných kněží. Později byla tato stavba spojena s kostelem zdí a dnes slouží jako fara.
Stejně jako mnohá místa na Moravě je i toto tradiční poutní místo opředeno legendou – lidé prý do barokního chrámu Očišťování Panny Marie přicházeli obdivovat dřevěný obrázek Panny Marie, který v noci zářil.
Zámek byl postavený roku 1765 klášterem dominikánek v Olomouci a sloužil jako letní sídlo příslušnic kláštera.
Po zrušení kláštera v roce 1782 připadl Citov náboženskému fondu a královská komora jej v roce 1827 prodala bratřím Pauspertlovým z Drachenthalu. Tobiáš Pauspertl dal dosavadní zámeckou budovu stojící u panského dvora strhnout a na jejím místě postavit empírový zámek. Stavbu provedl stavitel Rosa z Kroměříže a byla dokončena v roce 1845. Od Pauspertlů zdědili zámek v roce 1908 rytíři de Navarrové, kteří jej vlastnili až do roku 1945. Okolo zámku byl založen přírodně krajinářský park.
Zámek dnes slouží pro potřeby obce, veřejnosti je nepřístupný. Park přístupný je, najdete v něm několik krásných zákoutí, fontány a také hrací prvky pro děti.
Zděná mlýnice s dřevěným štítem z roku 1739, svého druhu patřící k nejstarším na Moravě. Mlýn však již třikrát měnil místo pro povodně způsobené řekou Moravou.
Je chráněn jako nemovitá kulturní památka České republiky; předmětem ochrany je mlýnice, obytná část, strojovna, vodní náhon a hospodářská budova.
Mlýn můžete najít na naučné stezce Citov, která vede od zdejšího zámku právě k vodnímu mlýnu. Jedná se o nenáročnou krátkou procházku obcí.
Zvonařskou dílnu v Brodku u Přerova založil v roce 1950 Josef a Laetitia Dytrychovi. Zvony z této dílny zvoní po celém světě: V Japonsku, na Ukrajině v Texasu v USA, v ruském Jakutsku, v Jižní Africe, Austrálii, Polsku, Rakousku, Itálii, Švédsku, Anglii nebo Irsku, Německu aj. Roční produkce je okolo 150 – 300 zvonů všech velikostí. Největší zvony, které byly zhotoveny ve zvonařské dílně Tomášková-Dytrychová váží okolo 2 až 5 tun. Vrcholem zvonařského umění jsou zvonkohry. Zvonkohra o 22 zvonech zdobí i obec Brodek u Přerova.
Reprezentativní vzorek práce zvonařské dílny lze zhlédnout i v Muzeu Komenského v Přerově.
Unikátem Brodku je zvonkohra. Jejích 22 zvonů pochází ze zvonařské dílny rodiny Dytrychových a architektonické zpracování je dílem výtvarníka Jiřího Studenského. Zvony jsou zavěšeny do kruhu na kovové konstrukci, která má tvar zvonu, a ta je postavena nad kruhovou plochou a obklopuje jí voda. Tato plocha symbolizuje rovinu Hané a voda (nádržky s vodou) zase vodní toky, které ji obklopují.
Největší zvon má hmotnost 220 kg, nejmenší váží 5 kg. Zvonkohra zazněla poprvé 1.ledna 2000 v 00,00 hod. Do jejího programu může být uloženo až 100 melodií s možností dalšího rozšíření.
Zvonkohra je spouštěna denně v 18,00 hod., v neděli a svátky také ve 12,00 hod. Zároveň je možné ji spustit kdykoli ručně, nebo, po připojení k elektronické klávesnici na ni přímo zahrát jako na klasický hudební nástroj.
11. července 2023, Staré Město, Česká republika
Podpisem dohody o spolupráci to stvrdili v Cyrilometodějském centru v Památníku Velké Moravy ve Starém Městě u Uherského Hradiště místostarosta Metropolitního města Řím Pierluigi Sanna a hejtman Zlínského kraje Radim Holiš. Jednou z oblastí prohlubovaní kontaktů, vytváření společných projektů a výměny zkušeností je i cestovní ruch. Konkrétně mají zástupci Metropolitního města Řím na společném rozvoji a propagaci Cyrilometodějské stezky certifikované v r. 2021 Radou Evropy. Velká očekávání vztahují ke křesťanskému jubilejnímu roku 2025, kdy budou do Říma a na další poutní místa mířit miliony poutníků, a také k roku 2030, kdy chtějí uspět v kandidatuře na konání světové výstavy EXPO.
„Vyřizuji pozdravy z Věčného města od starosty Roberta Gualtieriho, kterého zde zastupuji. Historie, která nás spojuje, je hnacím motorem našeho přátelství. Římané říkali, že historie je učitelkou života. Italský filozof Antonio Gramsci zase řekl, že historie učí, ale nemá žádné žáky. V našem ani vašem případě tomu tak není. Víme, že kdo zná vlastní minulost, je schopen tvořit budoucnost. To je základní koncept k započetí naší spolupráce,“ řekl při podpisu dohody místostarosta Pierluigi Sanna. Slavnostní akt se konal v nové a oceňované expozici na symbolické místě – před kopií fresky znázorňující přenesení ostatků papeže sv. Klimenta sv. Cyrilem a Metodějem do Říma. Originál fresky se nachází stejně jako hrob sv. Cyrila v bazilice sv. Klimenta v Římě v blízkosti známého Kolosea.
„Naše regiony spojují nejen kroky slovanských věrozvěstů, ale i cestovní ruch a možnost spolupráce v dalších oblastech, které mohou posílit hospodářský rozvoj našeho kraje i města Říma. Dnešním setkáním jsme navázali na předchozí jednání a dali tím jasně najevo, že máme zájem dobré vztahy nadále prohlubovat,“ uvedl hejtman Zlínského kraje Radim Holiš.
Náměstek Zlínského kraje a zároveň předseda sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje Lubomír Traub doplnil: „Mít certifikaci Rady Evropy pro Cyrilometodějskou stezku je pro Zlínský kraj velký závazek, a proto dál pracujeme na jejím rozvoji a hledáme partnery, kteří nám její věhlas a odkaz pomohou šířit. Dnešní podpis dohody nám pak otevírá další možnosti spolupráce v zajímavých oblastech, jako jsou cestovní ruch obecně, inovace a SMART technologie nebo třeba letectví a kosmonautika.“
Zástupci Říma navštívili i další významná místa Cyrilometodějské stezky ve Zlínském kraji - Svatý Hostýn, Zlín, Modrou a Velehrad.
Ve středu 26. července 2023 v 15.00 požehnal otec biskup František Rábek, vojenský ordinář Ozbrojených sil Slovenské republiky, naučnou stezku sv. Gorazda. Začíná u kostela svatého Klimenta v Močenku a pokračuje převážně po lesních cestách až ke kříži tisíciletí před Nitrou. Otec biskup spolu se 45 poutníky prošel 13,5 km dlouhý úsek stezky a poté pokračoval do pastoračního centra při farním kostele svatého Gorazda v Nitře a dále na Nitranský hrad. Prošel celou 19 km dlouhou trasu a poté společně s nitranským pomocným biskupem Petrem Benem sloužil mši svatou v bazilice svatého Emeráma.
Otec biskup měl z pouti velmi dobré dojmy: "Když mi bylo 12 let, vzal mě a mé bratry otec poprvé pěšky na pouť z Močenka na nitranskou Kalvárii. Překvapilo mě, jak je nyní trasa pěkně upravená a vyčištěná. Dá se předpokládat, že po této trase chodili i naši věrozvěstové víry, svatí Cyril a Metoděj a také svatý Gorazd. Je to také cenný úsek pro Evropskou kulturní stezku svatých Cyrila a Metoděje."
Nejpravděpodobnějším rodištěm svatého Gorazda je osada Gorazdov, která je součástí obce Mocenok.
Poutníkům zpříjemnili cestu věřící z Cabaja-Čápora, myslivec z Mladého Háje Anton Ďurech s rodinou, farář farnosti Nitra - Klokočina Jozef Tomica a občanské sdružení Kreatívni ľudia, kteří pro poutníky připravili občerstvení.
Trasa stezky bude postupně zlepšována.
Skupina 25 poutníků oslavila 1160 let od příchodu Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu pěším putováním po 100 km dlouhé Cyrilometodějské stezce z Levého Hradce do Kácova v Posázaví. Zahájila tak první etapu tříletého putování ze středních Čech na moravský Velehrad, které bude pokračovat dalšími dvěma etapami v letech 2024 a 2025. Jedná se o pilotní putování po 420 km dlouhé značené cyrilometodějské trase ve směru z Levého Hradce na Velehrad.
„Každý rok pořádáme ve spolupráci s poutnickými osobnostmi putování po některé z vybraných cyrilometodějských tras. Jen v Česku čítají tyto trasy asi 900 km a sbíhají se na Velehradě. Letos přišla řada na představení velmi atraktivní trasy ve středních Čechách a Praze, kde se nachází řada významných památek připomínajících cyrilometodějskou tradici. Upozorňujeme tím na naše kulturní kořeny i hodnoty, které prosazovali slovanští věrozvěsti,“ řekla ředitelka sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje Zuzana Vojtová.
„Na etapu z Levého Hradce u Prahy do Kácova dlouhou se nás vydalo 25. Z toho 8 poutníků došlo i přes závěrečné bouřky až do cíle. Průměrně ušli za den asi 25 km. Účastníky lákalo pěší putování, prohlídky památek s výkladem, dobrá parta i snaha se trochu překonat a vystoupit ze své komfortní zóny. U nevidomé poutnice Hanky to platilo dvojnásob. Pro zajímavost, nejstarší poutnice měla 77 let, nejmladší poutník 34,“ doplnila Martina Janochová ze sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.
Trasa vedla od kostela sv. Klimenta, kam byla slovanská kultura a vzdělanost přenesena prvními Přemyslovci z Velké Moravy. Pokračovala kolem pražských památek, jako je cyrilometodějské sousoší na Karlově mostě, Emauzský klášter, který založil pro rozvoj slovanské kultury sám Karel IV., pravoslavná katedrála sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici spojená s ukrýváním parašutistů za II. světové války během operace Anthropoid, a dále trasa spěla přes UNESCO památku Průhonický park k Sázavskému klášteru, v 11. století středobodu staroslověnské liturgie.
Účastníky poutě vedl zkušený poutník Tomáš Jindřich: „Putování jsem pojal kvůli délce trasy jako víceleté. K letošní etapě mám zvláště osobní vztah – v Praze žiji a v Posázaví máme chalupu. Sám jsem si trasu až na Velehrad prošel již jednou, ještě částečně neznačenou za vydatných dešťů v r. 2020. Z hlediska krajiny i památek je to trasa nádherná, ale chápu ji i jako trasu národní. Tradice pěších poutí z Levého Hradce na Velehrad sahá do roku 1982, kdy byla účast na nich pojata vlastně jako protest proti totalitnímu režimu.“
V obci Modrá nedaleko Velehradu byl velehradským kaplanem Jiřím Hebronem požehnán základní kámen výstavby Klenotnice Velké Moravy. Kámen s odkazem modřanských obyvatel bude vpraven do jejího zdiva. Nová, podzemní atraktivita bude postavena ještě letos a otevřena veřejnosti 20. 6. 2024. Návštěvníkům nabídne to nejcennější - nálezy vzácných velkomoravských šperků. Stalo se tak symbolicky 20 let poté, co začala na zelené louce výstavba zdejšího Archeoskanzenu, který připomíná způsob života na Velké Moravě, tedy i v době Konstantina-Cyrila a Metoděje
„Cyrilometodějská stezka získá otevřením Klenotnice v Modré další atraktivní expozici na svém území v těsné blízkosti Velehradu. Právě tady ústí všechny značené pěší cyrilometodějské trasy, které sem vedou z pěti směrů a čítají v Česku asi 900 km,“ řekl předseda sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje a náměstek hejtmana Zlínského kraje Lubomír Traub. Lokalita se již nyní řadí mezi nejvíce navštěvovaná místa ve Zlínském kraji, areál Archeoskanzenu společně s expozicí Živá voda navštíví čtvrt milionu návštěvníků ročně.
Významným partnerem a zároveň odborným garantem projektu se stalo Moravské zemské muzeum v Brně, v jehož prostorách je uložena většina nálezů z území dnešní Moravy. Zapůjčí do expozice sbírku nejcennějších šperků a zároveň umožní i výrobu tzv. vědeckých kopií, které budou evidovány v Centrální evidenci sbírek Ministerstva kultury ČR.
„V současné době na celém území Moravy není výstavní objekt, který by splňoval bezpečnostní opatření pro vystavení velmi cenných historických exponátů, což náš „trezor“ umožní. Jedná se totiž o podzemní monolitický objekt ve tvaru pantheonu s veškerým zabezpečením proti krádeži i poškození, samozřejmostí je i bezbariérový přístup,“ uvedl starosta obce Modrá Miroslav Kovářík.
„Nová expozice nabídne nejen velkomoravské šperky, ostruhy či meče, ale i rekonstruované tváře lidí, kteří v této oblasti žili a jejichž kosterní pozůstatky zde byly objeveny,“ doplnil odborný garant a dlouholetý spolupracovník Archeoskanzenu Luděk Galuška, vedoucí Centra slovanské archeologie Moravského zemského muzea.
9. září 2023, Terchová, Slovensko
Velké cyrilometodějské putování ze Zašové přes Beskydy do Terchové na Malou Fatru bylo zakončeno výstupem na Velký Rozsutec. Skupinu 30 poutníků vedl na cyrilometodějské trase o délce asi 150 km známý propagátor pěšího putování Petr Hirsch: „To uvědomění si, co se dá ujít pěšky, je pro každého, kdo to zažije, zajímavý pocit. Na několikadenní cestě si mohu třeba i rozjímat a má to určitý přesah, který mě vrací k sobě samému.“
Poutníci se sjeli 3. září do Zašové, kde si prohlédli areál kostela Navštívení Panny Marie a bývalého kláštera. Ze Zašové pokračovali do Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm, kde je čekalo milé přivítání za účasti generálního ředitele Jindřicha Ondruše, který byl ještě jako radní Zlínského kraje jedním z iniciátorů Cyrilometodějské stezky.
„Protože letos v srpnu uplynulo 10 let od založení našeho sdružení, které se věnuje mimo jiné značení cyrilometodějských tras v terénu ve spolupráci s Klubem českých turistů, rozhodli jsme se poutníky přivítat ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a oslavit s nimi, že pomáhají šířit to, co jsme si vždycky přáli. Aby po vzoru jiných velkých stezek chodili lidé i po naší Cyrilometodějské stezce a putováním krásnou krajinou a setkáváním s úžasnými lidmi se mohli vnitřně obohatit,“ uvedla Dana Daňová, předsedkyně Řídicího výboru sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje, která stála také u jeho založení v roce 2013.
Poté pokračovala skupina po značené Cyrilometodějské stezce na Radhošť (1129 m n. m.), kde je čekala večerní prohlídka kaple sv. Cyrila a Metoděje a dál na Bílou. Na Slovensku vyzkoušeli novou trasu přes poutní místo Živčáková u Turzovky a Velkou Raču (1236 m n. m.) na slovensko-polské hranici v CHKO Kysuce.
Putování ukončili v cyrilometodějském kostele v Terchové na úpatí Národního parku Malá Fatra. V sobotu 9. září se zde poutníci zúčastnili mše sv. a našli ještě síly pro tradiční výstup na Velký Rozsutec (1610 m n. m.), který se konal ve společnosti slovenských a polských účastníků již po 11. u příležitosti uctění památky papeže sv. Jana Pavla II.
Své dojmy z putování popsala poutnice Jana takto: „Užila jsem si krásné přírodní scenerie i dobrou partu. Po celou jsme měli i krásné počasí. Překvapilo mě mariánské poutní místo Živčáková – delší dobu jsem se tam chystala. Toto putování mě opět obohatilo o nové poznatky a kamarády. Místní lidé nás vždy mile a vlídně přivítali. Jsem ráda, že jsme všichni do Terchové doputovali a užili si společné chvíle na této cestě.“
Petr Hirsch dodal: „Na Velký Rozsutec se z naší skupiny vydalo 23 poutníků. Musím říct, že byl velký kontrast mezi týdenním putováním po trase, téměř liduprázdnou divočinou, a výstupem na Rozsutec, kde proudilo o víkendu hodně lidí. Všechny účastníky putování musím pochválit, jak náročnou trasu skvěle zvládali.“
Zajímavost, o níž málokdo ví, se nachází na pravém břehu řeky Moravy v katastru obce Uhřičice u Kojetína. Uhřičický Sifon je naprosto unikátní technické zařízení, kterému se říká shybka. Zdejší pozoruhodné vodní dílo je svým provedením pravděpodobně jediné v České republice a v celé Evropě se údajně nachází pouze jeden „konkurent“.
Sifon řeší překřížení řeky Valové s mlýnským náhonem. Pozoruhodné je, že v tomto případě větší a výše položený tok (Boleloucký mlýnský náhon) podtéká pode dnem menšího a níže položeného toku (říčka Valová). Sifon byl zbudovan před více jak sto lety, v roce 1908.
Proč a jak Sifon vznikl
Mlýnský náhon byl v minulosti uměle zbudovaný a vytékal z řeky Moravy u Bolelouce. Poháněl po toku několik mlýnů a vléval se zpět do Moravy pod Lobodicemi. V roce 1583 byl mlýnský náhon prodloužen, aby mohl dodávat vodu i na kojetínský mlýn. Přechod přes řeku Valovou vyřešili tehdejší stavitelé překlenutím řeky Valové dřevěným korytem (tzv. vantrokami), širokým 10,5 metrů. V 80. letech 19. století bylo dřevěné koryto nahrazené železným. Velkým nedostatkem ale bylo, že mezi dnem řeky Valové a korytem byla mezera jen 1,3m, takže v případě větší průtoku vody nastával problém.
Z těchto důvodů byla navržena úprava řeky Valové, aby ani při vysokém stavu vody nedocházelo k záplavám. Proto byl mlýnský náhon se stále stejným průtokem sveden dvěma betonovými tunely pod nové řečiště Valové. Stavbu prováděla stavební firma Pittel Brausewetter, trvala více něž rok a přišla na tehdejších 50.000 korun.
Rybníky mají dlouhou historii, tradice rybníkářství na Tovačovsku totiž sahá až do roku 1464. Dnes zde najdete čtyři rybníky: Hradecký, Křenovský, Kolečko a Náklo.
Největší z nich je Hradecký rybník, který se nachází severně od Tovačova. Hradecký rybník je rozdělený na čtyři části vnitřními hrázemi, po kterých se můžete projít a vychutnat si výhled na vodní plochu. Každoročně se tu v polovině října konají velice oblíbené slavnostní výlovy.
U rybníka Kolečko a podél cesty ke Hradeckému rybníku najdete staré dubové aleje, některé duby jsou staré více než 100 let. Rybníky jsou také významnou ornitologickou lokalitou. Skýtají útočiště řadě vodních ptáků, kteří zde buď hnízdí, nebo je využívají jako občerstvovací zastávku.
V současné době se tovačovská jezera skládají ze čtyř samostatných vodních ploch: Annínského jezera, Troubeckého jezera, Skašovského jezera a jezera Donbas.
Přírodní podmínky tohoto území tvoří příznivé podmínky pro řadu rostlin a živočichů. Byla zde zaznamenána přítomnost několika zvláště chráněných druhů živočichů, na sedmdesát druhů ptáků a přes 30 druhů ryb. Jezera začala vznikat v padesátých letech minulého století jako zatopená plocha po těžbě stěrkopísku. Na všech jezerech je povolen sportovní rybolov.Na břehu Annínského jezera najdete upravenou pláž, kterou místní označují jako Tovačovskou riviéru.
Zámek se Spanilou věží tvoří nepřehlédnutelnou dominantu Tovačova. Láká bohatě vybavenými interiéry, přičemž největší chloubou je replika schodiště Vídeňské opery. Z věže zvané Spanilá se nabízí úchvatný pohled na okolní jezera a rybníky.
Zámek byl podle pověsti založen v 2. polovině 11. století jako útočiště lovců, později sloužil jako dobře chráněná vodní tvrz. K nejvýznamnějším vládnoucím rodům patřily Tovačovští z Cimburka a Pernštejnové. K areálu náleží komplex budov předhradí, obranné valy a zámecký park.
Zámek je opředen tajemnou legendou o Černé paní, která se čas od času zjevuje a v Černé zahrádce hledá své děti. Místo je bývalým zámeckým hřbitovem a v hloubce okolo 8 m se nachází dosud neprozkoumaná krypta.
Biocentrum, nacházející se v prostoru „Pod oborou“, se rozkládá na cca 10 hektarech. Utváří ho soustava průtočných a neprůtočných tůní (sedm velkých tůní a desítky tůněk), vodních příkopů a manipulačních objektů. Celý komplex citlivě vytvořených prvků umožní trvalou existenci přirozeného ekosystému.
Biocentrum, které vyrostlo na místě mokřadu a podmáčených ploch, slouží především k zadržení vody v krajině, pro vegetaci i reprodukci mnoha ohrožených a vzácných druhů živočichů a rostlin a mimo jiné i jako poldr na ochranu před povodněmi.
Část biocentra je zpřístupněna i turistům, kteří se na zhruba dvoukilometrové procházce naučnou stezkou mohou seznámit s lokálními přírodními hodnotami, pověstmi, historií i současností našeho města.
Informační tabule stezky jsou navrženy tak, aby turisté získali informace aktivním způsobem – jsou do nich zakomponovány herní a pohyblivé prvky, díky nimž si mohou prověřit stávající znalosti nebo objevovat novinky ze světa přírody a života na zemi.
Na stezce naleznou návštěvníci i odpočinkové zóny vybízející nejen k tichému pozorování fascinujícího řádu přírody, ale i ke zklidnění, uvolnění mysli a relaxaci.
In the museum you can see an exhibition focused on life in Haná at the end of the 19th century, an exhibition dedicated to old technology or you can look into the “Horrible cellar”. You can learn about the history of the Jewish minority of Kojetín in the former synagogue.
Visitors to the museum will see artefacts that were part of the everyday life of the Haná people in the past, such as pictures painted on glass, Haná costumes, ceramics, porcelain, clock collections or original Haná furniture. The exhibition also presents agricultural tools, original paintings by Marie Gardavská and objects related to folk crafts.
You will also find an exhibition called “Horrible cellar”, which is not historically based or connected with Kojetín, but only serves as an attraction. As the name suggests, it is an attraction designed to inspire fear in you, the visitor. However, not fear in the true sense of the word, but fear associated with pleasant tingling, fun and the certainty that everything is just like.
An exhibition dedicated to technical gems from the times of our great-grandfathers and great-grandmothers. The first part of the exposition is dedicated to unique technical curiosities, you will see for example the original omega massage machine, old typewriters or historical cameras from different time periods. The first part is also dominated by a corner dedicated to old gramophones, music boxes and radios. In the second part, visitors will encounter everyday household technology as our grandmothers knew it. In addition to a beautiful collection of irons and grinders, we can admire old stoves, sewing machines, cookers, ovens and robots, which used to be essential equipment for every household. Visitors can try some of the exhibits for themselves.
For those interested in the history of the Jewish minority in Kojetin, the Jewish Corner is open in the former Jewish synagogue. Those interested in this subject can visit this small exhibition and learn about the brief history of the Jewish community in Kojetín from its arrival until its forced mass exodus in the 1940s, when Jews were systematically and inhumanely liquidated by the Nazis and their helpers.
S městečkem v rovinách Hané je spojena lidová pověst o králi Ječmínkovi. Ve zdejším zámku jsou umístěny expozice chropyňského rodáka malíře Emila Filly (1882–1953), jednoho z nejvýznamnějších představitelů evropského kubismu.
Chropyňský zámek postavený v duchu manýrismu počátkem 17. století, se může pochlubit svými interiéry a muzejní expozicí věnovanou místní historii, kultuře a rybníkářství. Na zámku jsou vystaveny zbraně z třicetileté a následných tureckých válek, památník hudebního skladatele a ředitele Národního divadla Emila Axmana.
V prvním patře najdete Rytířský a Ječmínkův sál, v přilehlých místnostech jsou nastíněny dějiny Chropyně počínaje pravěkem, dějiny místního zemědělství, rybnikářství, lidové kultury. Ve druhém patře zámku je umístěn Památník slavného chropyňského rodáka, malíře, sochaře a grafika Emila Filly (1882 – 1953), předního představitele expresionismu a kubismu v českém výtvarném umění. Kromě podrobných bibliografických údajů jsou zde ukázky Fillovy grafické tvorby, např. cyklus deseti původních leptů Herakles z roku 1946. Sousedící místnosti, tzv. Krbový pokoj a Ložnice jsou zařízeny dobovým nábytkem ze sbírek Muzea Kroměřížska.
Od roku 1985 se v zámeckém areálu každý druhý rok pořádají populární Hanácké slavnosti, akce zaměřenou k uchování a obnově folklorních tradic regionu. Slavnosti vždy provází i jarmark s ukázkami tradičních řemesel a pouťovými atrakcemi, k vidění je i produkce renomovaných hudebních uskupení, např. Hradišťanu. Hanácké slavnosti se v Chropyni konají každý lichý rok koncem května.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Ze středověké rybniční soustavy v okolí Chropyně se dochoval pouze Chropyňský rybník. Má rozlohu asi 22 ha, jsou v něm dva ostrůvky, zčásti leží v zámeckém parku a je domovem mnoha vzácných druhů fauny a flory. Lužním lesem v jeho okolí vede naučná stezka Okolo Chropyně.
Ze soustavy rybníků, která se v okolí Chropyně nacházela, se zachoval „zámecký“, který je od roku 1925 národní přírodní rezervací s výskytem vzácné kotvice plovoucí. Je také největším hnízdištěm racka chechtavého ve střední Evropě. Na jeho hladině se zrcadlí dominanta města – chropyňský zámek.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Nížinné opevněné sídliště Hradisko u Kroměříže z doby bronzové je jednou z nejvýznamnějších archeologických lokalit nejen v České republice, ale i v celé střední Evropě.
V době svého největšího rozmachu ve 2. tisíciletí př. n. l. bylo toto sídliště jedno z hlavních mocenských, obchodních a výrobních center Moravy. Mělo rozlohu 14 ha a bylo opevněno mohutnou hradbou. Pozůstatky tohoto pravěkého opevnění byly na polích patrné ještě na počátku 20. století. Dnešní val o délce 400 m je torzem původní hradby a je chráněnou kulturní památkou.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
První kostel a faru ve vsi Hradisko založil premonstrátský klášter Hradisko u Olomouce zřejmě někdy ve 13. století, kdy je prvně doloženo působení řeholníků na místní faře. Tehdy ještě tvořilo Hradisko s Bezměrovem jednu obec (k rozdělení došlo v r. 1698). V místě dnešního kostela stál původně dřevěný kostelík, který byl vybudován nad hroby významných šlechticů.
V 16. století při úpadku katolické církve byl kostel téměř zpustošen. Roku 1560 byla fara nekatolická a kněží sloužili mše v opuštěném kostele. Z roku 1582 se dochovala zpráva, ve které napomíná biskup Stanislav Pavlovský majitele Hradiska Jana Purcharta Černického, aby dal opravit zpustlý kostel. V roce 1591 byl uveden na nově postavenou faru kněz, řeholník Šimon. V té době měl kostel dva oltáře, čtyři zvony, stříbrný pozlacený kalich s patenou, monstranci, ciborium, kříž, šest ornátů a 40 obrazů. Posledním samostatným farářem v Hradisku byl farář Pavel Svitavský (1610-1616). Od té doby Hradisko patřilo k farnosti Panny Marie v Kroměříži a kostel začal chátrat. V roce 1625 již neměl ani sakristii, křtitelnici ani zvon.
V roce 1760 byla zahájena stavba nového kostela v pozdně barokním slohu, která byla dokončena roku 1776. Poté byl chrám vysvěcen arcibiskupem Theodorem z Colloreda. Kolem roku 1782 byl zhotoven Františkem Vavřincem Korompayem oltář, ale již v roce 1876 byl pořízen nový hlavní dřevěný oltář, napodobující pozdní baroko. Po vloupání v roce 1928 byl kostel upraven do dnešní podoby.
Vodní plocha Šlajza se nachází na okraji Kroměříže poblíž dálnice. Město kolem ní vytvořilo atraktivní odpočinkový a běžecký okruh. Kromě ukazatelů a informačních tabulí zde turisté najdou herní a naučné prvky – uzlovanou, piškvorky a dvě pexesa v podobě interaktivních tabulí, hrazdu a bradla ke cvičení s vlastní vahou, přístřešky a dvě ohniště k opékání špekáčků, lavičky, stojany na kola a samozřejmě odpadkové koše. Většina prvků je stylově ze dřeva. Součástí areálu je i běžecký okruh o délce 1,5 kilometru. Sportovci si na něm mohou nejen protáhnout tělo, ale také prostřednictvím mobilní aplikace zazávodit a porovnat své výkony s ostatními běžci.
Původně užitková a květinová zahrada se v 17. století proměnila v nádhernou barokní zahradu, architektonicky propojenou se zahradním průčelím zámku. Vzácné rostliny a dřeviny doplňují potůčky a rybníky, romantické malé stavby i originální sochařská výzdoba.
Podzámecká zahrada (lidově Podzámka) je větší z "arcibiskupských zahrad" v Kroměříži. Společně s menší Květnou zahradou a Arcibiskupským zámkem je památkou světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Zahrada se nachází mezi Arcibiskupským zámkem a řekou Moravou a má rozlohu 47,1 ha. O její nejstarší části (mezi severní stěnou zámku a Moravou) víme, že existovala již v 15. století.
Podzámeckou zahradu si můžete prohlédnout během jízdy vláčkem. Ten vyjíždí za příznivého počasí denně od nástupiště pod zámeckými schody (sala terrena). Vláček návštěvníky proveze po nejatraktivnějších místech zahrady. Z připraveného audio záznamu jim také zprostředkuje spoustu informací o historii Podzámecké zahrady, jejich stavbách a také výsadbě. Vláček má v nabídce dvě základní trasy (40 minut a 20 minut), děti mohou absolvovat naučnou stezku. K dispozici je také audioguide Podzámeckou zahradou.
Podzámecká zahrada prošla v letech 2018 až 2021 rekonstrukcí vodního systému, došlo k odbahnění a zpevnění břehů všech rybníků a vodotečí, opravě regulačních prvků vodního systému, doplnění nových prvků (mola apod.) a obnově zařízení pro chov vodního ptactva.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
V minulosti letní sídlo olomouckých arcibiskupů s obrazárnou a rozsáhlou knihovnou, památka UNESCO. Sněmovní sál bývá označován za jeden z nejkrásnějších rokokových interiérů v České republice, natáčel se tu například film Amadeus režiséra Miloše Formana.
Arcibiskupský zámek v Kroměříži je dominantou města. Jeho vznik a vývoj je spjat s historii olomouckého biskupství a arcibiskupství a poddanské obce olomouckých biskupů, která byla ve 13. století povýšena na město. Původní hrad a pozdější zámek byly rezidencí olomouckých biskupů a sídlem jejich manské organizace. Současná podoba budovy pochází z let 1664-1695, kdy byl zámek za biskupa Karla Lichtensteinu-Castelcorna po třicetileté válce znovu vystavěn podle návrhů architekta Filiberta Lucheseho a Pietra Giovanniho Tencally.
Mobiliář a výzdoba interiérů pocházejí až z druhé poloviny 18. století. Velmi významná je i galerie, která představuje díla evropských malířů 15.-18. století (Veronese, van Dyck, Hans von Aachen, Cranach st.). Uchváceni budete především nejvýznamnějším obrazem zámecké galerie, a to dílem Tiziana Vecelliho – Apollon a Marsyas. Velmi známá je zámecká knihovna, která obsahuje na 88 tisíc svazků, a hudební archiv s více než 6 000 barokními skladbami. Reprezentační i obytné prostory kroměřížského zámku patří k nejhodnotnějším zámeckým interiérům střední Evropy.
V současnosti je komplex zahrad a zámku přístupný prostřednictvím několika prohlídkových tras. Arcidiecézní muzeum Kroměříž v jejich rámci spravuje tzv. kabinety, které tematicky představují jednotlivé okruhy arcibiskupských sbírek. Kromě odborné správy sbírek se muzeum věnuje také přípravě krátkodobých výstavních projektů.
Návštěvnická trasa vás zavede do nejkrásnějších a nejpoutavějších sálů a komnat zámku se vzácnými uměleckými sbírkami. Během prohlídky uvidíte i části sbírek, které patří k nejvzácnějším a nejhodnotnějším, které se v České republice nacházejí.
Reprezentační sály nabízejí arcibiskupské a knížecí interiéry prvního a druhého patra zámku. Součástí prohlídky je Lovecký a Trůnní sál, Carský a Růžový pokoj, velkolepý Sněmovní sál a Letní byt – soukromé pokoje bývalého letního bytu arcibiskupa. Dále navštívíte Manský sál s mimořádnou malířskou výzdobou, věhlasnou historickou knihovnu s téměř 90 000 svazky vzácných knih, hudební prezentující vzácné rukopisy řady skladatelů.
Obrazová sbírka Arcibiskupství olomouckého, umístěná z větší části v zámecké obrazárně kroměřížského zámku, představuje, po Národní galerii v Praze, druhou nejvýznamnější a největší obrazovou sbírku středoevropské malby od počátku 15. do konce 18. století v České republice.
V samotné zámecké galerii máte možnost zhlédnout na 85 vybraných originálů děl významných evropských malířů od gotiky až do období rokoka, mezi něž patří např. Tizian, van Dyck, L. Cranach st.
Sala terrena – sál se vstupem do zahrad. Otevřená, reprezentativně zdobená stavba s napodobeninami jeskyní (grott) je charakteristická pro významnější barokní a rokokové zámky. Zámecká Sala terrena vyniká svojí výmalbou a sochami znázorňující výjevy z antické mytologie, včetně dvou menších umělých jeskyní.
Sala terrena sloužila jako jedinečné propojení zámecké rezidence s Podzámeckou zahradou. Zachovala si svůj původní vzhled a nádhernou štukovou výzdobu s nástěnnými freskami z období konce 17. století. Na tři bohatě zdobné sály, které představují střídání ročních období, navazují dvě umělé jeskyně, z nichž první okouzlujícím způsobem vypráví příběhy Ovidiových Proměn a druhá připomíná tradici středověké těžby vzácných nerostů v blízkém okolí, které sloužily k ražení arcibiskupských mincí v zámecké mincovně.
Reprezentační sály + Zámecká věž
Získáte ucelený obraz o jedinečnosti kroměřížské rezidence olomouckých knížecích biskupů a arcibiskupů. Navštívíte reprezentační sály zámku včetně Carského pokoje i Sněmovního sálu.
Zámecká věž nabízí jedinečný pohled na historické jádro Kroměříže i široké okolí z 84 metrů vysoké dominanty zámku. Její patra skrývají nejstarší fáze vývoje zámeckého komplexu, prohlídka je obohacena o tematické výstavy. Nádherné výhledy na celé město a vzdálené okolí. Věž je přístupná samostatně, bez průvodce, výstup trvá cca 20 minut (206 schodů).
Podzámecká zahrada byla založena po roce 1509 a během několika století byla přebudovávána do forem po sobě jdoucích historických stylů. V době klasicismu, se okolo let 1850–1855 rozrostla v duchu tehdejší módní anglické krajinářské tradice do impozantní rozlohy 64 hektarů s řadou vzácných dřevin.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Při obnově města, zničeného třicetiletou válkou, vybudovali italští architekti F. Luchese a P. G. Tencalla na neplodné a bažinaté půdě za hradbami půvabnou pozdně renesanční zahradu. Zahrada se využívá k výstavám, koncertům, slavnostem a také k procházkám a příjemnému trávení volného času.
Na 16 ha byla v Kroměříži vystavěna italská zahrada s cestami ve vysokých špalírech, s 244 m dlouhou galerií soch antických bohů a postav historie a bájí, s centrálním rondelem Rotunda v geometrickém středu oslavujícím svou výzdobou vodní živel a umění štukatérů, sochařů a freskařů. Přistavený nový vstup z první poloviny 19. století tvoří Čestný dvůr klasicistního typu ze stran uzavřený velkými skleníky (Hrubý a Tropický skleník).
V samém srdci květnice byl mezi léty 1666–1668 podle projektu Giovanniho Pietra Tencally vystavěn osmiboký centrálně orientovaný pavilon – Rotunda. Její interiér je bohatě a důmyslně zdobený nejen mytologickými výjevy s náměty Ovidiových Proměn, ale také detaily vytvářejícími silnou iluzivní a emotivní atmosféru – okny s různobarevnými skly, mozaikovou podlahou sestavenou z drobných oblázků a především grotty dekorované tufem a lasturami. Centrální prostor pavilonu doplňuje Foucaultovo kyvadlo, které bylo instalováno roku 1908 z iniciativy kroměřížského gymnazijního profesora Františka Nábělka, a jehož pohyb demonstruje zemskou rotaci.
Celý komplex byl v roce 1998 pro svou dochovalou historickou i slohovou autenticitu architektury i krajinných a zahradních úprav v mimořádné slohové kvalitě a čistotě jako příkladný soubor ovlivňující rozvoj krajinářské architektury v Evropě, zapsán na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO. Ke Květné zahradě v Kroměříži se dostanete z Náměstí Míru, ulicí Generála Svobody a cca po 300 m dojdete k nynějšímu hlavnímu vchodu.
Kolonáda či přesněji arkádová galerie byla podle projektu Giovanniho Pietra Tencally dokončena v roce 1671. Svou délkou 244 metrů zaujímala celou jednu stěnu zahrady. Kolonáda plnila hned několik funkcí – byla vstupním objektem, a zároveň byla koncipována jako galerie soch – 22 ženských a 22 mužských postav. Biskup Karel II. z Lichtensteinu – Castelkorna našel inspiraci v zahradách daleké Itálie, kdy byly běžné originály z antických vykopávek. U nás však takové nálezy nebyly, proto byl vytvořen speciální soubor sochu určený právě pro tuto zahradu. Na sochách pracoval Michael Mandík společně s Michaelem Zürnem mladším a jde o kopie slavných antických děl z římských sbírek.
Vnitřní boční stěny Kolonády byly původně dekorovány Neptunovou a Venušinou fontánou, z nichž se dochoval pouze zbytek štukové výzdoby. Zahradní fasádu Kolonády dekoruje 46 bust, které zobrazují antické bohy a bohyně, mytologické bytosti a hrdiny i osobnosti z dějin starověkého Řecka a Říma. V 80.letech 20.století byla na střeše Kolonády vybudována pochůzková lávka, která umožňuje návštěvníkům přehlédnout z výšky výsadbu květin v tzv. Janákově parteru. Tím Kolonáda převzala funkci hlavního vyhlídkového bodu zahrady. Kolonáda včetně vyhlídkové lávky prošla v roce 2022 obnovou, nově otevřena je od konce května 2023.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Kostel svatého Mořice v Kroměříži je jedna z největších gotických staveb České republiky. Kostel je sídlem kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži. Ze severu k němu přiléhá komplex Arcibiskupského gymnázia napojený Mlýnskou branou na Arcibiskupský zámek.
V Českých zemích neobvyklé zasvěcení svatému Mořici zvolil biskup podle svého minulého působiště, kostela sv. Mořice v Magdeburku. Kostel v Kroměříži prodělal v historii několik úprav a svoji současnou podobu dostal při pseudogotické obnově po požáru v 19. století. Kostel sousedí s Arcibiskupským gymnáziem a Arcibiskupským zámkem.
K trojlodní síni přiléhá kaple Bolestné Panny Marie s náhrobky biskupů Wolfganga H. Schrattenbacha a Leopolda Egkha. Tato mariánská kaple je jedním z nejkrásnějších barokních interiérů v českých zemích.
Hlavní oltář je datován rokem 1582. Je zde vyobrazen patron kostela sv. Mořic. Úctu tohoto světce zavedl zakladatel chrámu, olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku, jehož ostatky jsou uloženy v kněžišti před hlavním oltářem.
K severní zdi kněžiště se přimykají kanovnická a navazující vikářská sakristie. Mezi ní a kaplí je vloženo dvouramenné točité schodiště ústící ve věži. Hranolové věže jsou zakončeny novogotickými zvonicovými nástavci. Nad portálem při vstupu je umístěna litinová deska, která je věnovaná památce na požár kostela v roce 1836.
V současné době se při zahájení školního roku a podobně významných událostí konají mše svaté pro studenty Arcibiskupského gymnázia nebo ve spolupráci s Klubem UNESCO pořádaný festival Hudba v zahradách a zámku.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Farní kostel zasvěcený Panně Marii nechal postavit ve 13. století biskup Bruno ze Schauenburku, olomoucký biskup, který byl také zakladatelem nedalekého kroměřížského kostela sv. Mořice.
Když Kroměříž v létě roku 1643 obsadili Švédové a evangeličtí Valaši, byl kostel vyrabován a téměř zničen. Z původní středověké stavby se dochovala jen větší část věže a zdi kostela. Pak svatostánek na několik let osiřel, protože se v něm kvůli jeho špatnému stavu nemohly konat bohoslužby. Od roku 1651 pomalým tempem probíhaly opravy, po jejichž dokončení byly na 42 metrů vysokou věž umístěny hodiny, které původně visely na kroměřížské radnici.
Dnešní podoba tohoto svatostánku pochází z první poloviny 18. století. Zaujme hodnotným, převážně barokním, interiérem. Za jejího autora je považován významný architekt Ignác Josef Cyrani z Bolleshausu, který se podílel i na dalších skvostných sakrálních stavbách na Moravě (například bazilika na Svatém Hostýně, kostel sv. Jana Křtitele v Kroměříži či kaple Panny Marie Bolestné u kostela sv. Mořice taktéž v Kroměříži). Základní kámen na tuto přestavbu kostela osobně položil olomoucký biskup kardinál Wolfgang H. Schrattenbach roku 1724. Z původního objektu byly ponechány věž a pravděpodobně i část obvodových zdí lodi. Vysvěcení kostela po dokončení stavebních prací proběhlo v květnu 1736.
Kostel byl potom ještě několikrát opravován. Přežil dvě světové války, avšak už bez tří zvonů, které byly odvezeny a roztaveny pro vojenské účely. V roce 1996 dostala tato charakteristická dominanta historického jádra Kroměříže novou fasádu, v roce 2001 na kostele zazářila nová střecha, v roce 2004 byla zrestaurována vitrážová okna, v letech 2006-2008 proběhlo kompletní zrestaurování balustrády.
V křestní kapli se nachází zajímavá barokní křtitelnice a nejvýznamnějším dílem v tomto interiéru je oltář Čtrnácti svatých pomocníků, cenná řezbářská práce z období kolem roku 1715.
V kostele jsou také dva boční oltáře významného barokního sochaře Ondřeje Zahnera, mezi jehož díla patří mimo jiné Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, památka zařazená na seznam UNESCO.
Muzeum Kroměřížska má své sídlo v Kroměříži, ale spravuje také Muzeum v přírodě Rymice a Větrný mlýn Velké Těšany. V budově muzea na Velkém náměstí můžete celoročně navštívit jak stálé expozice, tak i zajímavé krátkodobé výstavy, tvořivé dílny, programy pro školy a mládež, přednášky či konference.
Hlavní budova Muzea Kroměřížska sídlí v samém srdci Kroměříže v historickém domě na Velkém náměstí. Můžete si ji projít doslova od sklepa až po půdu. Čeká vás celkem pět stálých expozic a krátkodobé výstavy v Malé galerii a Galerii v podloubí.
Ve sklepení muzea se nachází expozice Historie ukrytá pod dlažbou města. V tomto atraktivním prostředí jsou k vidění předměty od pravěku až do konce 17. století, například nálezy z odkrytých odpadních jímek a studní, doklady jídelníčku a hygieny, ale také mučicí nástroje a zbraně z období třicetileté války.
V expozici Strážci času je umístěn unikátní „časostroj“ sestavený roku 1929 bednářem Janem Linduškou. Má osm rozdílných ciferníků a je opatřen kalendářem s 13 měsíci. Můžete zkusit natáhnout závaží a rozkývat hodinové kyvadlo nebo se podívat na reálné znázornění funkce slunečních hodin.
V šesti výstavních sálech nabízí Památník Maxe Švabinského sedm desetiletí tvorby jednoho z nejvýznamnějších kroměřížských rodáků. Je představen jako autor řady obrazů, grafických listů, tvůrce mozaiky nebo vitráže, ale i grafiky poštovních známek a bankovek.
K procházce novějšími dějinami města láká expozice Kroměříž v soukolí dějin 1848–1948. Dozvíte se mnoho zajímavostí – čím bylo osvětleno centrum města v době konání sněmu či kdo z občanů Kroměříže se účastnil vylodění v Normandii. Nechybí ani rozměrné stylizované modely dnes již zaniklých památek, např. židovské synagogy.
Tajuplnou expozici Poklady staré půdy najdete v zrekonstruovaných autentických prostorách se zachovalými trámy, temnými zákoutími a záhadnými dvířky. Z reálného světa doputujete do říší literárních a filmových hrdinů – ocitnete se například u Malého prince nebo moudrého Aslana a děti si vyzkoušejí Alenčinu cestu králičí norou.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Barokní kostel sv. Jana Křtitele patří k nejkrásnějším památkám 18. století na Moravě. Kostel sv. Jana Křtitele byl postavený v místech maltézské komendy, kterou připomínají maltézské kříže na dvojvěží.
Původní románský kostel s prvky gotiky, založený Johanity při špitále, byl v 17. stol. předán piaristickému řádu, který přišel do města v roce 1687 a založil tu gymnázium, kolej a pěvecký seminář. Piaristé přistavěli ke kostelu svou kolej a v roce 1737 začali se stavbou nového chrámu podle projektu biskupského architekta Cyraniho z Bolleshausu. Chrám byl vysvěcen v roce 1768. K připomínce této události slouží 12 bronzových křížů umístěných kolem obvodu kostela.
Projekt vycházel z půdorysu vídeňského chrámu salesiánek na Renngasse, fasáda připomíná vzory vídeňských a pražských chrámů. Nad vchodem je umístěno sousoší Kristova křtu s adorujícími anděly. Vynikající interiér ozdobený rokokovými prvky je dílem předních umělců Moravy a Rakouska. Svou polohou a svými rozměry (21 m délky, 15,8 m v šířky) představuje dominantu v kroměřížské centrální části města, která je vstupní částí do historického jádra.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
V moravské obci Kvasice stojí čtyřkřídlový dvoupatrový zámek s hranolovou věží, který je obehnán pěkným zámeckým parkem.
V minulosti zde stávala tvrz, která byla postavená v roce 1365. Majitelem tvrze byl Milota z Benešova a Kvasic. Za husitských válek byla tvrz kompletně vypálena. Oheň tvrz zničil až do základů, takže bylo zcela nutné postavit tvrz novou, která byla obehnána vodním příkopem.
V osmdesátých letech 16. století byl majitelem vodního hradu Havel Kurovský z Vrchlabí. Ten nechal vodní hrad zcela přestavět a vznikl zde pohledný renesanční zámek. Krásné zde byly především renesanční arkády, které byly ozdobou vnitřního zámeckého nádvoří.
Pozdější majitelé renesančního zámku Rottalové udělali z Kvasického zámku sídlo správy zdejší oblasti, kterou měli pod kontrolou. V té době byly rovněž strženy všechny nepotřebné hospodářské budovy v předhradí a všechny vodní příkopy i s rybníčkem byly zasypány. V 19.století prošel kvasický renesanční zámek četnými stavebními úpravami. V té doby dostal zámek klasicistní styl, který se dochoval až do dnešní doby. V současné době je zde domov pro seniory. Zámecká zahrada je však otevřena široké veřejnosti, takže se zde můžete procházet a pokud jedete na kole, tak si zde můžete udělat příjemnou odpočinkovou přestávku nebo tady v klidu posvačit.
Přírodní park Záhlinické rybníky je jedinečným územím na středním toku Moravy. Zahrnuje komplex Záhlinických rybníků, přilehlých luk a lužního lesa v lokalitách Filena a Zámeček. Vyhlášen byl v roce 1995 na ploše 500 ha.
Záhlinické rybníky leží jihozápadně od města Hulín, jsou napájeny říčkou Rusavou a Mojenou a tvoří je hlavní rybníky Nový, Pláňavský a Doubravický. Terén je převážně rovinatý s průměrnou nadmořskou výškou 186 m. Rybníky jsou nejvýznamnější ornitologickou lokalitou na střední Moravě.
Všechny velké rybníky jsou protkány a rozčleněny na více vodních ploch rozsáhlou sítí hrází. Na jejích březích ve větru šumí velké plochy rákosí, hráze jsou osázeny alejemi stromů, ve vodě se šplouchají tisíce ryb a na vodních hladinách můžeme spatřit nebývalé množství vodních ptáků. Opakovaně zde bylo pozorováno okolo 270 druhů ptáků, z toho 135 hnízdících. Spojením rybníků, luk a lužního lesa vznikl celek s vysokou krajinářskou hodnotou, plnící významnou ekologickou funkci regionálního biocentra.
Stálými obyvateli Záhlinických rybníků je více než 100 druhů zástupců z ptačí říše. Při velkých migračních tazích ptactvo využívá rybníky jako hnízdiště ke krátkodobé zastávce a odpočinku. Ze stálých obyvatel rybníků můžeme spatřit kormorána velkého, volavku popelavou a bílou nebo lžičáka pestrého.
Rybníky, původně vybudované ve 14. století, posléze rozšířil v letech 1547-1573 Jan Skála z Doubravky, který se později stal olomouckým biskupem a nechal si upravit své jméno na lépe znějící Jan Dubravius. Po něm nese název bývalá samota Doubravice, která leží uprostřed rybníků. V daleko pozdější době zde byla vybudována drůbežárna, dnes slouží rybářskému svazu a je tu i malá daňčí obora.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Přírodní památku Budačina tvoří skupina pískovcových skal nad údolním svahem Kudlovického potoka v Kudlovické dolině v místní trati Budačina, asi 8 km od Kudlovic.
Přírodní památkou byla vyhlášena v roce 1966 na ploše 8 hektarů. Důvodem ochrany jsou pískovcové skalní útvary s pseudokrasovou jeskyní.
Jedná se o soubor pískovcových skal, kde se postupně rozléhají čtyři mohutné skalní útvary. Nejvyšší z nich dosahuje výšky 12 metrů. Překvapením pro nás je i malá puklinová jeskyně o délce 5 metrů. To by nebyly Chřiby, kdyby se k tomuto místu nevázala i nějaká ta historka. Podle tradovaných pověstí sloužila již zmiňovaná jeskyňka jako skrýš pro loupežníky Ondráše a Juráše, kteří zde přepadávali a loupili projíždějící kupce na nedaleké kupecké stezce.
Ranč Kostelany najdete v lokalitě přírodního parku Chřiby, jen několik kilometrů od historické Kroměříže.
Ranč Kostelany nabízí nejen westernovou restauraci a stylové ubytování, ale i wellnesscentrum, bowling, na své si přijdou také rodiny s dětmi, sportovci pro které je připravena lezecká stěna a milovníci koní, kteří zde naleznou stáje s ušlechtilými zvířaty, kterými koně bezesporu jsou. Velmi oblíbené jsou koňské a lezecké letní tábory pro děti, školní výlety, projíždky na koni nebo návštěva westernového městečka.
Naše jezdecká škola se již deset let vyznačuje individuálním přístupem zkušených instruktorů, má svou koncepci a svou smyslnost. Tyto hodiny jsou založeny na komunikaci mezi instruktorem, jezdcem a koněm. Je především brán důraz na základní principy komunikace s koněm, pochopení jednoduchosti pomůcek a na návyky dobrého sedu.
Pro jezdecký výcvik je k dispozici krytá hala o rozměrech 16x60 m nebo venkovní kolbiště o rozměrech 30x60 m. To vše pod vedením několikanásobných mistrů a reprezentantů ČR ve westernovém ježdění. Jezdec, který již zvládá koně na jízdárně může využít nádherných vyjížděk do přírody krásných Chřibských lesů a luk.
Vyjíždí se ve skupinách i jednotlivcích vždy se zkušeným doprovodem. I na těchto vyjížďkách se instruktor věnuje jezdci a předává zkušenosti s jízdou v terénu, překonávání přírodních překážek a je průvodcem a vašim společníkem. Využíváme velmi spolehlivých a zkušených koní a kvalitní výstroje.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Nižší dřevěná vyhlídková stavba vznikla na konci roku 2014 na nejvyšším místě oblíbeného výletního místa Ranč Kostelany (okres Kroměříž), a to ve spolupráci Ranče Kostelany a místního obecního úřadu. Jedná se o 5 metrů vysokou vyhlídkovou věž v nadmořské výšce 390 m. n. m. Po vystoupání všech osmnácti schodů se před námi ukáže výhled do třešňového a švestkového sadu a také na úžasné panoramata Chřibů. z rozhledny otvírá pohled na vlastní obec Kostelany, v popředí s velkou Sportovní halou a pozadí tvoří vesnici kulisa okolních zalesněných vršků.
Dále uvidíme směrem ke Kroměříži panoráma pahorkatiny plné větších lánů, pastvin a polí (sem tam lemované i tmavě zelenou barvou lesního porostu) a napravo zase silničku zabíhající po odlesněném hřebeni do lesa a mířící do Nové Dědiny a do Kvasic. Směrem k východu se otvírá pohled na zalesněné pásmo Chřibů. V něm na první pohled zaujme sníženina Kudlovické doliny
Přírodní památka Komínky představuje vrcholové skalnaté partie na zalesněném hřbetu Chřibů, táhnoucím se od Kudlovické doliny směrem k Bunči. Jde o místo, o kterém se traduje, že na něm zdejší obyvatelé zapalovali ohně signalizující nebezpečí.
Komínky v Chřibech tvoří 40 metrů dlouhý pás izolovaných pískovcových skalek a skalisek různých tvarů, velikosti i výšky v nadmořské výšce 480 až 520 metrů. Skaliska z magurského pískovce se nachází svazích a vrcholu Komínky (520 m), asi 1 km východně od rekreačního střediska na Bunči.
Počátkem 20. století sem často přijížděli lovci z řad šlechtických rodin. Mezi nimi nechyběl roku 1903 ani František Ferdinand D´Este. Právě kvůli Jeho Výsosti dala správa panství vytesat na vrchol skaliska pohodlné schůdky se zábradlím. Místní dělníci železné ohrazení zasazovali do vyhloubených děr a nosníky zalévali zkapalněnou sírou. Naneštěstí se však síra vzňala a okolí vrcholu začalo hořet. Dým z hory tak vyděsil místní obyvatele, že se začala šířit poplašná zpráva o probuzení dávné sopky. Bohužel, o této „nepravdě“ informovaly ve své době nejen místní noviny, ale nachytat se dala i dobová zahraniční média.
O Komínských skalách se také traduje, že jsou „středem“ Moravy. Jisté je, že krása zdejší přírody, lesní ticho, studánky a vyhlídková místa do kraje potěší srdce každého milovníka přírody.
Pod vrcholem si v jednom z kamenů všimnete mramorové desky. Ta je památkou na vůdce 11. oddílu kroměřížských skautů, který zde roku 1998 tragicky zahynul.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Památný Králův stůl je opředen mnohými pověstmi, zvláště navazujícími na velkomoravskou minulost středního pomoraví. Králův stůl je již řadu let v centru pozornosti archeologů, kteří se snaží nalézt odpověď na otázku skutečného původu a účelu této památky.
Králův stůl je blok hrubozrnného pískovce o rozměrech cca 263 x 187 cm a výšky cca 1 m. Některými badateli byl považován za megalitický dolmen, který měl sloužit jako vizír na stanovení dnů rovnodennosti a slunovratů. K tomuto účelu měly sloužit nejen značky na samotném kamenném bloku, ale především okolní kameny, dříve nazývané "lavičkami", zničené roku 1870.
Přestože se mohlo jednat o kultovní místo, funkce astronomického vizíru je sporná. Králův stůl však nesporně plnil po staletí funkci přirozeného mezníku jedné části hranice újezdu velehradského cisterciáckého kláštera. Poprvé je zmiňován v listině vymezující klášterní zboží roku 1228. Při příležitosti slavného svěcení klášterního chrámu 27. listopadu 1228 vydal Přemysl Otakar I. na Velehradě privilegium stanovující rozsah pozemkové držby kláštera. Jako přirozený mezník této hranice zůstal Králův stůl až do 18. Století. Na tomto místě byla také 6. října 1706 uzavřena smlouva o vzájemné hranici mezi velehradským klášterem a Janem Zikmundem hrabětem z Rotalu, pánem napajedelského panství.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
V Modré u Velehradu najdete vedle známého archeoskanzenu či repliky Velkomoravského kostela i rozhlednu s výhledem do širého okolí.
Jednoduchá dřevěná konstrukce malé obecní rozhledny byla postavena nad obcí Modrá na Uherskohradištsku za jediný den v roce 1999. Rozledna Židoviny v Modré byla postavena místními skauty na návrh starosty pana Miroslava Kováříka. Postupem let ale musela být vlivem klimatických podmínek odstraněna. Na jejím místě byla na jaře 2014 veřejnosti zpřístupněna nová dřevěná rozhledna Židoviny v Modré s výškou 12 metrů. Po zdolání přístupových žebříků se vám naskytne výhled na Vizovické vrchy, Zlínskou vrchovinu, Bílé Karpaty, Chřiby, Pálavu či Hostýnské vrchy. Je součástí naučné stezky Modřansko. Je celoročně bezplatně přístupná.
Kostel sv. Jana Křtitele v Modré představuje rekonstruovaný půdorys, informační tabule informuje o historii a významu lokality. Nedaleko od místa, kde stával původní velkomoravský kostelík, dnes stojí i rekonstrukce jeho možného původního vzhledu ve skutečné velikosti.
K lokalitě je možné se dostat po silnici vedoucí ze Starého Města do Velehradu. Lokalita se nachází na vyvýšenině náležející k předhůří Chřibů, 30 m nad lužní nivou při obchodní cestě, tzv. Staré hradské, spojující střední Pomoraví s Vyškovskem. Je situována nad Archeoskanzenem Modrá.
Základové zdivo zdejšího kostela bylo objeveno již v roce 1911 J. Nevěřilem. Revizní archeologický výzkum na Modré provedlo v letech 1953 - 1954 Moravské muzeum v Brně. Výzkum plně prokázal velkomoravské stáří základů a navíc v jejich nejbližším okolí odkryl pohřebiště s 37 kostrovými hroby. Kostel byl založen ve 30. až 40. letech 9. století pod vlivem některého z misijních proudů přicházejících na Velkou Moravu ze západoevropských oblastí. Jednalo se o menší kostelík s obdélnou lodí (vnější rozměry 9,1 × 7 m) a pravoúhlým presbytářem (délka 4 m). Kolem kostela se pochovávalo v období od konce první poloviny 9. století do konce první poloviny století následujícího.
U severní stěny kněžiště byly nalezeny také keramické střepy datované asi k přelomu 11. a 12. století. Na základě písemných zpráv se má zato, že v době budování blízkého cisterciáckého komplexu na Velehradě v 1. polovině 13. století plnil modranský kostelík funkci provizoria. Tehdy byla jeho loď doplněna čtyřmi vnitřními podpěrami. Definitivní zánik sakrální stavby je kladen před konec 17. století. Stavebně architektonické prvky rozebíraného kostelíka byly použity druhotně při stavbě domů od roku 1786 zakládané Nové Vsi - Modré.
Návštěvníci mají v expozici Živá voda možnost sledovat život pod vodní hladinou přes prosklenou stěnu, dále ve velké tůni s chladnomilnými rybami, např. pstruhy, mníky, apod., kde v prvním podzemním patře vstoupí průhledným 8m dlouhým tunelem přímo do světa pod vodou. Jedná se o nejdelší prosklený tunel ve volné přírodě v Evropě.
Projekt „Živá voda“ spočívá v představení významu vody v krajině a života v ní formou přímého i vizuálního kontaktu s živočichy a rostlinami nad i pod vodou. Návštěvníci mají možnost sledovat život v potoce přes prosklenou stěnu, dále ve velké tůni s chladnomilnými rybami, např. pstruhy, mníky, apod., kde v prvním podzemním patře vstoupí průhledným 8 m dlouhým tunelem přímo do světa pod vodou. Po levé straně uvidí život ve velké tůni, po pravici a pod sebou život v rybníce se sumci, vyzami, kapry, líny, candáty, atd. V tomto patře je možné nahlédnout rovněž prosklenou stěnou na život v mokřadu, kde jsou např. želvy bahenní, žáby, čolci, apod. Na stěnách jsou umístněny pro zrakově handicapované návštěvníky makety ryb v životní velikosti s popisem v Braillově písmu. Druhé podzemní patro umožní zhlédnout skrze průhlednou akrylátovou stěnu život v hlubině i se zimováním ryb pod ledem v 6-ti metrové hloubce.
Výukový areál je doplněn o ukázky lesů a luk z oblasti povodí řeky Moravy – např. Chřibské prameniště, Pálava, Lužní les, Karpaty.
Areál sestává ze dvou částí – naučné a naučně relaxační, ve které je možné v letních měsících i koupání v ekologickém jezeře s brouzdalištěm a dočišťováním vody skrze rostliny a štěrky o hloubce vody 2,5m.
Centrum slováckých tradic se nachází v obci Modrá u Velehradu. Návštěvníci se mohou nejen seznámit s procesem pálení ovoce a historií vinařství, ale zároveň mohou ochutnat produkty typické pro místní kraj – ovocné destiláty a víno. Centrum dále doplňuje prodejna regionálních produktů a kavárna.
Centrum slováckých tradic tvoří společně s Archeoskanzenem, Botanickou a sladkovodní expozicí Živá voda významný turistický cíl Slováckého regionu.
Nabízí unikátní vinnou a slivovicovou stezku, zaujme svou doškovou střechou, ale i širokou nabídkou možností. Návštěvníci se mohou nejen seznámit procesem pálení ovoce a historií vinařství, ale zároveň mohou ochutnat produkty typické pro místní kraj.
V suterénu je moderní přednášková síň pro třicet osob i dvě místnosti pro ochutnávku až stovky vzorků destilátů a stejného počtu vzorků vín. V přízemí fungují dvě pálenice, kde je přeměna ovocných kvasů v destiláty i sušárna ovoce, zeleniny a hub, řízena elektronicky. V podkroví vznikla expozice brněnského Moravského zemského muzea. Dozvíte se zde zajímavosti o výrobě alkoholických nápojů, sahající až do starověku - koncentrování alkoholických látek v prokvašené ovocné šťávě pomocí destilace údajně znali lidé už v Egyptě.
Dále je hostům k dispozici skanzenovský obchůdek regionálních produktů s vinotékou, výrobky ze Slovácka a kavárnička.
Velkomoravské sídliště středního Pomoraví se nachází nedaleko Uherského Hradiště. Archeoskanzen Modrá žije každodenním životem, naučnými představeními, programy, pokusnými tavbami kovů, výrobou keramiky, zemědělskou výrobou i neustále prováděným archeologickým výzkumem. Přijeďte a poznejte naši dávnou minulost!
Archeologický skanzen v Modré se nachází v lokalitě původního velkomoravského osídlení, v těsném sousedství Velehradu, 7 km od Uherského Hradiště. Představuje ideální podobu slovanského opevněného sídliště z doby Velké Moravy (9. století). Je tvořen stavbami, jejichž do země zahloubené části mají předlohy ve skutečných archeologických objektech. Nadzemní hmota staveb má charakter hypotetických rekonstrukcí, které však vznikly na podkladě konkrétních nálezů.
Máte možnost nejen shlédnout jak žili Slované, ale i vyzkoušet si dávná řemesla, ochutnat speciality, shlédnout původní plodiny, keře i stromy. Rovněž mohou děti obdivovat zvířata, která jsou v areálu (volně pobíhající prasátka, kozy, slepice, ovečky nebo oslík Figo). Skanzen žije každodenním životem, naučnými představeními, programy, pokusnými tavbami kovů, výrobou keramiky, zemědělskou výrobou i neustále prováděným archeologickým výzkumem. Přijeďte a poznejte naši dávnou minulost.
V průběhu roku probíhají ve skanzenu i různé slavnosti, vystoupení, výstavy, trhy i setkání. V kostelíku mimo to bývají i velmi oblíbené svatební obřady. Pro školy skanzen nabízí bohaté výukové programy. Pro starší děti je zde například možnost lukostřelby a spousta zajímavých věcí je i pro zvídavé dospělé. Využít můžete i nabídky projít se skanzenem s pracovními sešity obsahujícími úkoly a zajímavosti, které rozšíří vědomosti vás i vašich dětí.
Největší terárium na Moravě, najdete v Modré, v těsné blízkosti Archeoskanzenu. Terárium Modrá ukazuje především ještěrky, hady, pavouky, želvy, žáby, štíry, ale také kajmana. Někteří živočichové žijí v pralesním prostředí, jiní pocházejí z pouští a polopouští.
V desítkách terarijních ubikací v suterénu bývalého hotelu U Velehradu se prohánějí barvami hrající chameleoni, bazilišci, různé druhy varanů. Milovníky hadů potěší pestrá korálovka či červené užovky. Zajímavé je setkání s velkými anakondami či sametově hebkým hroznýšem. Seznámit se, i když raději ne osobně, můžete dokonce s jedovatou „plivající“ kobrou červenou. Nebezpečí nehrozí, kobru od návštěvníků odděluje sklo terária. Jedovaté jsou také „šípové žáby“ – pralesničky. Jed těchto barevných žabek jihoameričtí indiáni používali na hroty svých smrtících šípů. I žáby jsou za sklem.
Zajímavé jsou také želvy, zejména dravá kajmanka. Prohlédnete si i dospělého kajmana, což ovšem není „želvák“, ale druh krokodýla. Nejmenšími obyvatelemi terária jsou sklípkani, největší terárium obývá kajman a čtyřmetrová anakonda žlutá, zatím zdejší nejdelší had.
Pro zájezdy je připravena speciální nabídka skupinových návštěv. Přijďte a zažijte na vlastní kůži atmosféru džungle a světa plného exotiky a přírodních zákonitostí. Výukový program pro školy a školky zážitková prohlídka pro děti a mládež, která bude nejenom skvělým zážitkem ale i možností obohacení školních vědomostí o nové poznatky, po dohodě předem je možno individuálně přizpůsobit na přání školy nebo učitele.
Velehrad je významné poutní místo v České republice. Chloubou farnosti je barokní bazilika s přilehlými budovami bývalého cisterciáckého kláštera. V roce 1927 byl udělen zdejšímu chrámu titul a výsady menší baziliky (bazilika minor).
Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Jeho historie se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Význam poutního místa Velehrad tedy nespočívá v místním, nýbrž myšlenkovém vztahu k středisku apoštolské působnosti slovanských věrozvěstů. Proto býval v minulosti nazýván „moravským Betlémem.“ A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se v roce 1990 připojil také blahoslavený papež Jan Pavel II. Přicházíme sem, abychom se dotkli svých kořenů a to nejen duchovních, nýbrž zvnitřněným způsobem i národních. Velehrad je vnímán také jako prostor k dialogu mezi kulturami Východu a Západu.
Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Původně pozdně románská stavba z první třetiny 13. století získala v důsledku válečných pohrom a zejména požáru v roce 1681 barokní podobu. V bohatě zdobené bazilice nacházíme několik spirituálních ohnisek, která by neměl žádný návštěvník tohoto posvátného prostoru minout: oltář, kolem kterého se setkávají křesťané při slavení liturgie, kaple Panny Marie Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem, hrob arcibiskupa Antonína Stojana v Královské kapli a nejnověji také nádhernými mozaikami zdobený sarkofág kardinála Tomáše Špidlíka SJ v presbytáři baziliky. Dále lze akcentovat sousoší sv. Cyrila a Metoděje na pravé straně od oltáře, které kanonizovalo vnímání podoby soluňských bratří v očích našich předků a obraz věrozvěstů od polského malíře Matejky darovaný pro baziliku v roce 1885.
V komplexu klášterních budov sídlí Stojanovo gymnázium a Ústav sociální péče Vincentinum. Na informačním centru je možné si předem domluvit prohlídku Saly terreny s barokními freskami a Slovanského sálu, které se v prostorách bývalého kláštera nachází.
Sala terrena velehradského kláštera byla vybudována v letech 1724 -1728 v rámci stavby nové prelatury kláštera. Sál je vyzdoben freskami zachycující čtvero ročních období formou alegorických postav a mytologických výjevů. Ty jsou doplněny o souvztažné biblické motivy.
"Cyrilka" je malý kostel postavený ve 13. století při klášterní bráně pro obyvatele předklášteří. V 19. století zpustl a k jeho obnově v neogotickém slohu došlo u příležitosti cyrilometodějského jubilea v roce 1863. V roce 1929 zde byl instalován ikonostas pro možnost sloužení východní liturgie. V současné době je kaple po generální rekonstrukci a jsou zde instalovány sezónní výstavy.
Bývalé hospodářské objekty velehradského kláštera. Jeho prostory jsou přístupné v rámci služeb, které tento objekt poskytuje (stálé expozice Velehradského muzea, cukrárna, knihkupectví).
Ambit, kapitulní síň, barokní krypty. Prostor je součástí nové expozice Velehrad na křižovatkách evropských dějin.
Kaple sv. Vendelína se sochou světce od F. Hirnla, barokní mariánský sloup, sousoší sv. Bernarda a sv. Luitgardy od O. Schveigla, kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1715 u barokního mostu přes potok Salaška, sochy sv. Jana Nepomuckého při cestě ke hřbitovu a na obecním náměstí, socha Božího Syna u rozcestí mezi Velehradem a Modrou (možnost volné, individuální prohlídky). Velehradský hřbitov s hrobem Mons. Šrámka, velehradských cisterciáků, slavisty J. Vašici, řeholních sester, jezuitů a dalších osobnost.
Světové Muzeum a Knihovna Bible si klade za cíl vytvořit kvalitní a důstojné místo, které zpřístupní unikátní exponáty Biblí a duchovních knih široké veřejnosti. Muzeum nabízí k vidění zhruba čtyři sta kusů historických náboženských knih a křesťanské literatury od poloviny 16. století.
V budově starého kláštera si prohlédnete expozici věnovanou nejznámější knize Bibli a dalším duchovním knihám. Spatříte zde například Melantrichovy Bible pocházející z let 1549 a 1556, Bible psané v řeči černošského kmene Zulu či Bibli psanou v uměle vytvořeném jazyce – esperantu. Zajímavostí je ruční přepis evangelia podle Marka na cigaretovém papírku či Bible do vody, která je vystavena skutečně ve vodě. Je vyrobená z tajného materiálu, dárce jej neprozradil. Není to plast ani papír.
Bible také chodí v balících od dárců z celého světa a každá má svůj bříběh. Například obrovská letitá a ručně vyráběná leporela, vyprávějící dětem biblické příběhy, přivezla osobně dvaaosmdesátiletá žena ze Zlínska. Je mezi nimi i knížka s názvem Hvězdička, kterou ručně psala a malovala nemohoucí Jana Janigová ze Staré Turé. Postižení jí dovolilo držet tužku jen těsně u očí.
Nejmenší bible pochází ze Švýcarska a je psaná v angličtině, sedmikilová se používala při významných událostech a tu na cigaretových papírcích přepisoval jeden z politických vězňů, aby ji měl u sebe v těžkých chvílích.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Kostel byl vybudován v roce 1605, původně v renesanční, později přestavěn v novogotickém stylu.
Historie kostela je velmi pestrá. V 16. století jej ovládli luteráni. Teprve v roce 1615 se stal trvale kostele katolickým. V roce 1652 byl znovu zasvěcen Božímu tělu. V červnu, na svátek Božího těla, se proto u kostela pořádá procesí a slavnostní bohoslužby. Kostel byl několikrát zasažen požáry.
V roce 1931 byl kostel rozšířen o příčnou loď s kazetovým stropem a presbytář podle projektu Jaroslava Oplta z Brna. Roku 1886 byly do kostela instalovány nové varhany.
V roce 1945 byly do kostela pořízeny nové zvony. Ty původní během války zabavily německé úřady. Poválečné zvony zvonily na kostele až do července roku 2011. V říjnu roku 2011 byly posvěceny 3 nové zvony: bl. Jan Pavel II., Panna Marie Fatimská a sv. Hedvika.
Jeden ze symbolů Jablunkova, kostelní věž, zůstává po staletí nezměněn.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Kaple se nachází na úpatí hory Kozubová v katastru obce Milíkov, v Moravkoslezských Beskydech, v nadmořské výšce 982 m, cca 35 km jihovýchodně od Frýdku-Místku. Součástí kaple sv. Anny je 18 m vysoká kamenná rozhledna. Rozhledna je přístupná pouze v době konání církevních bohuslužeb (tj. 4 x ročně), jinak je uzavřena. Klíč od rozhledny je ovsšem k zapůjčení na nedaleké chatě Kozubová.
Kaple zde byla postavena z iniciativy faráře Ploszka z Hnojníka v letech 1936-37. Stavbu podle projektu architekta Dawida z Českého Těšína řídil Jan Kisza z Ropice. Slavnostní vysvěcení dokončené stavby z godulského pískovce proběhlo na sv. Annu dne 26. 7. 1937 za účasti cca 10 tis. lidí. Na výstavbě se svými finančními dary podíleli obyvatelé z regionu díky veřejné sbírce.
Rozhledna na Kozubové (982 m n. m.) v Moravskoslezských Beskydech je součástí kaple sv. Anny ležící v katastru obce Milíkov.
Kaple sv. Anny byla na Kozubové postavena z iniciativy faráře Ploszeka z Hnojníka v letech 1936-37. Na konci 90. let minulého století prošel objekt rozsáhlou venkovní a vnitřní rekonstrukcí, na kterou kromě věřících přispěly i okolní obce.
Nedaleká turistická chata byla vystavěna v roce 1929 a svému účelu sloužila až do roku 1973, kdy vyhořela. V roce 1982 byla na jejím místě zprovozněna současná chata Kozubová.
Kaple s 18 metrů vysokou rozhlednou je dnes v majetku církve. Dříve byla přístupná pouze párkrát do roka v době konání církevních akcí. Od roku 2006 je možné požádat o přístup provozovatele chaty na Kozubové. Z Milíkova vede k vrcholu žlutá turistická značka. Další výstupové trasy vedou z Košařisk a Dolní Lomné. K chatě Kozubová lze dojet autem, ale pouze s povolením. Z věže se nabízí pohled pouze severním a východním směrem na česko-slovensko-polské pohraničí, v ostatních směrech je výhled kryt okolními stromy.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Paní Anežka Baronová, manželka Josefa Barona, který nechal postavit roku 1932 hotel Baron, byla velmi zbožná a tak jí Baron nechal později postavit kamennou kapli nad hotelem Baron - Kysuca stojící na slovenské straně. Poutě a bohoslužby se u ní konají dodnes na Cyrila a Metoděje. Obec Klokočov, kam katastrálně patří, chtěla tuto kapli proslavit tím, že v ní někdy v padesátých letech asi týden sloužil bohoslužby kněz Karol Wojtyla, když pod Bílým křížem pobýval. Později se stal krakowským arcibiskupem a papežem. Dříve byl od kaple krásný výhled, dnes je však celá oblast změněna vzrostlými stromy. Ale výhled si můžete vychutnat o něco níže.
Kaple vlastně už nepatří pod Staré Hamry, ale je na území Slovenské republiky. Přesto lidé navštěvují tuto oblast jako celek, proto by byla škoda ji neuvést. Kaple je zasvěcená Cyrilovi a Metodějovi a 6. července je zde vždy venkovní bohoslužba.
Dřevěná zvonička na beskydském Bílém Kříži pod vrcholem Súlova, stávala původně při staré dřevěné hospůdce, která poskytovala jednoduché pohostinství v této části hor již ve druhé třetině 19. století. Zvonička se stala s rozvojem turismu na konci 19. století vítanou turistickou atrakcí a za 20 krejcarů si na její zvon mohl zájemce kdykoliv zazvonit. S výstavbou nového hotelu Bílý Kříž v roce 1924 však vzala zvonice za své. V blízkosti hotelu byla vystavěna nová dřevěná zvonička, ne však kopie té staré. Bohužel se v současné době jedná o chátrající stavbu.
Dřevěný kostelík sv. Bedřicha v Beskydské rekreační horské obci Bílá byl postaven v sedmdesátých letech 19. století podle plánu stavitele Antonína Kybasty z vůle olomouckého kardinála Fridricha Landráta, podle kterého bylo zvoleno také zasvěcení.
Kostelík je pěkná dřevěná stavba ve stylu lidové architektury. Dřevěný kostelík postavil architekt Antonín Kybasta, který inspiraci pro jeho vybudování hledal ve Švédsku. Kostelík se vyznačuje vysokou úzkou věží a zajímavým řešením střech. Uvnitř kostelíka můžeme obdivovat čtrnáct sloupů, které jsou krásně vyřezávané a světlo sem vstupuje čtrnácti okny, jež zdobí barevné vitráže znázorňující jednotlivé etapy křížové cesty. Vysoká a štíhlá věž připomíná severskou architekturu. Rovněž složitě členěná střecha včetně zalamovaného půdorysu dokládá nejen odvážný přístup navrženého řešení, ale také zručnost zdejších řemeslníků, kteří se s ním dovedli při stavbě vyrovnat.
Farnost Bílá je spravována z farnosti Ostravice.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
The archbishop’s lodge was built in 1906 near the church of St. Frederick on the turn-off by the Velká Smradlavá stream. The shell of the chateau, protected by shingles, still retains its original appearance.
It was built in 1906 by the Archbishop of Olomouc as a resting place with the possibility of hunting trips to the surrounding vast forests.
Next to the lodge is a horse stable, which was an accessory of this building and still serves its purpose. Several sculptures of horses’ heads can be seen here. Since 2008, a wooden chapel of St. Hubert has been built next to the lodge, which was consecrated by Bishop Lobkowicz on the occasion of the Hubert Mass.
Today it serves as an accommodation facility and can be booked through the Bishopric of Ostrava-Opava.
V blízkosti horní stanice lanovky z Trojanovic na Pustevny stojí malebná horská chalupa Maměnka, Libušín byl v březnu 2014 zničen požárem, po dlouhé rekonstrukci se otevřel v červenci 2020. Objekty navrhnul architekt Dušan Jurkovič ve stylu lidové architektury Valašska a Kysuce.
Pustevnám dominují dřevěné stavby postavené v lidovém slohu významným slovenským architektem Dušanem Jurkovičem. Obě budovy byly ve správě Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které zde provozovalo stylovou restauraci a hotel. Areál Pusteven je Národní kulturní památkou.
Jednu z nich – slavný Libušín však 3. března 2014 zachvátil zničující požár. Na výzdobě interiéru Libušína se podílel český malíř Mikoláš Aleš, který si zájem o Valašsko odnesl již z Národopisné výstavy Českoslovanské, konané v Praze roku 1895. Podle Alšových kreseb zbojníků Ondráše a Juráše, portáše Stavinohy a boha Radegasta vymaloval interiéry Libušína akad. malíř Karel Štapfer. Interiér jídelny byl však požárem zcela zničen, propadla se i střecha. Od roku 2016 probíhala nákladná rekonstukce k níž přispěla velkým dílem také veřejnost ve formě veřejné sbírky.Obnovený Libušín se otevřel 30. července 2020.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Horské sedlo Pustevny v Beskydech
Horské sedlo Pustevny je jedno z nejvýznamnějších horských středisek v Beskydech. Nachází se v Radhošťské hornatině mezi vrchy Radhošť a Tanečnice. Pustevnám dominují dřevěné stavby postavené v lidovém slohu Dušanem Jurkovičem.
Atraktivnost Pusteven přilákala členy frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť, kteří si dali za cíl zpřístupňovat odlehlá místa beskydských hor, značit turistické trasy a zřizovat síť horských hotelů a ubytoven. Jako první zde postavili v roce 1891 útulnu Pústevňa, o tři roky později vedle ní vyrostla útulna Šumná. Později s nárůstem zájmu turistů se rozhodli zvýšit ubytovací a pohostinské kapacity. Proto nechali vybudovat další dvě útulny, které navrhoval slovenský architekt Dušan Jurkovič ve slohu lidové secese. Libušín a Maměnka byly zpřístupněny v roce 1899. V noci z 2. na 3. března 2014 došlo k rozsáhlému požáru útulny Libušín, jež porušil především její pravou část, v níž se nacházela umělecky nejcennější jídelna. Ke znovuotevření Pusteven došlo 30. července 2020.
Díky turistickému útlumu po první světové válce nastal další stavební rozvoj Pusteven až za první republiky. V roce 1926 byla dokončena výstavba moderního horského hotelu Tanečnica. O šest let později byl na hřebenu mezi Pustevnami a Radhoštěm postaven další horský hotel – Radegast.
Na Pustevnách se nachází i stará valašská zvonička a vyhlídkový altán Cyrilka – 1893 na skalách zvaných Podstupně. V době 2. světové války 2. slovenská partyzánská brigáda M. R. Štefánika zabránila ustupujícím německým vojákům zničit stavby na Pustevnách. Asi 300 kroků východně od rozhledny Cyrilka je nepřístupná jeskyně stejného jména.
Areál Pustevny se zmíněnými stavbami je ve správě Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Další atrakcí je nadzemní panoramatická Stezka Valaška je dlouhá 610 metrů, přičemž lesní úsek po věž je dlouhý 390 metrů a zbytek tvoří chodník na 22 metrů vysokou kaskádovitou věž. Součástí je skleněná vyhlídková plošina a 150 metrů dlouhý zavěšený "himálajský" chodník.
Nadzemní panoramatická Stezka Valaška je dlouhá 610 metrů, přičemž lesní úsek po věž je dlouhý 390 metrů a zbytek tvoří chodník na 22 metrů vysokou kaskádovitou věž. Součástí je skleněná vyhlídková plošina a 150 metrů dlouhý zavěšený "himálajský" chodník.
Stezka mezi stromy stojí u horní stanice lanové dráhy na Pustevnách, hned kousek od běžeckého areálu, přibližně 250 metrů od lanovky směrem k vrcholu Tanečnica. Součástí stavby je rozhledna o výšce 22 metrů, Nejvyšší patro věže je ve výšce 1099 metrů nad mořem a za dobrého počasí z něj je možné dohlédnout na Jeseníky či Velkou Fatru.
Stezka nabízí dvě unikátní technická řešení. Zavěšený chodník, jehož konstrukce se zatím nikde v republice nepoužila, a skleněnou vyhlídku. Ta má evokovat pocit, že člověk stojí ve vzduchu. Návštěvníci tak prožijí chvíle v korunách stromů, kde je nádherný výhled na hřeben Beskyd. Stezka je rozmístěna ve výšce od čtyř do patnácti metrů a součástí je již zmíněn vyhlídková věž i lanový chodník dlouhý 150 metrů.
Na stezce se návštěvníci dozvědí mnoho zajímavostí o přírodě Beskyd, ale i blízkém okolí. V budoucnu tu plánují provozovatelé vybudovat ještě dvojitý zip line – lanovou kladku a nejvýše položené trampolínové hřiště v Česku.
Parametry stezky:
výška v nejvyšším bodě od země 15,2 m
délka 394 m
celková délka všech použitých dřevěných profilů – 15 935 m
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Pobedim je známou archeologickou lokalitou. Najvýznamnejším objavom bolo odkrytie slovanského hradiska z obdobia Pribinovho kniežatstva. Archeologický výskum na lokalite Hradištia viedla PhDr. Darina Bialeková CSc, ktorá sa stala čestnou občiankou obce.
Najstaršie osídlenie Pobedima pochádza z mladšej a neskorej dobe kamennej, kedy sa v chotári obce usadili prví roľníci. Dokladom osídlenia sú keramická črepy a časti kamenných nástrojov na polohe Hradištia. Tu sa počas výskumu odkryli i ďalšie doklady osídlenie a to zo staršej doby bronzovej. Z doby bronzovej je však najvýznamnejšie osídlenie z mladšej a neskorej doby bronzovej. Počas desaťročného výskumu sa preskúmala osada, ktorá patrila ľudu lužickej kultúry. Odkrylo sa viacero sídlištných objektov ako i kultové miesto uctievačov boha slnka. Z nálezov si zasluhujú pozornosť formy na odlievanie bronzových predmetov, keramika, opracované kosti a predovšetkým bohatá kolekcia bronzových predmetov / ihlice, kosáky, nožíky, šípky, šperky a ďalšie /. Z množstva keramických úlomkov sa podarilo zrekonštruovať nádoby rôznych typov a nechýbali ani drobné zvieracie plastiky. Osada z neskorej doby bronzovej bola dôležitým výrobným, obchodným a kultovým miestom na strednom Považí.
Významné bolo i osídlenie Pobedima v dobe, kedy naše územie bolo v susedstve Rímskej ríše. Na polohe Dolné pole sa preskúmalo sídlisko s výraznými nálezmi z doby rímskej. Odkryli sa sídliskové objekty a našli sa keramické nádoby a zvlášť cenné sú fragmenty rímskej keramiky tzv. terry sigillaty. Datovanie nálezov uľahčili rímske mince. Tieto sa objavili tak na lokalite Dolné pole ako i na polohe Horné pole. Významným a často publikovaným nálezom z doby rímskej je bronzová hlavička Siléna inkrustovaná striebrom. Objekty výrobného charakteru sa našli a zdokumentovali pri výstavbe diaľnice medzi Piešťanmi a Hornou Stredou. Kontinuita osídlenie Pobedima možno sledovať i v období sťahovania národov.
Prví Slovania sa objavili v chotári obce v 6. storočí, kedy sa tu rozkladali včasnoslovanské osady na polohách Dolné pole a Horné pole. Odtiaľ sa v 8. storočí presunulo osídlenie od povodia Dudváhu a Dubovej. Najintenzívnejšie slovanské osídlenie bolo však koncom 8. a začiatkom 9. storočia. V tom čase boli obývané viaceré polohy v chotári obce, ale najvýznamnejšie bolo na polohe Zapupovec, kde sa preskúmalo skoro 30 objektov z toho dve studne. Na základe nálezov sa obyvatelia osady venovali kováčstvu. Svedčia o tom nálezy dýz, železnej trosky a nedokončených výrobkov. Okrem týchto nálezov stojí za pozornosť nález drevenej naberačky zo studne 1 a nálezy dvoch umeleckých plechových kovaní.
Nepochybene najvýznamnejšou slovanskou archeologickou lokalitou bolo opevnené centrum, ktoré malo svoju akropolu a podhradie. Rozkladalo sa na polohe Hradištia a Podhradištia. Hradisko patrí k najstarším hradiskám naddunajských Slovanov. Bolo opevnené valom budovaným komorovým systémom. Z vonkajšej strany hlinený val spevnený drevom chránil kamenný múr a z vnútornej strany val podpierali šikmé podpery. Do koruny valu bola osadená drevená palisáda. V určitých častiach valu sa nachádzali strážne veže. V opevnenom centre sídlil veľmož so svojou družinou a služobníctvom. Opevnené centrum bol osídlene veľmožom, ktorý mal svoju družinu a služobníctvo. V blízkosti valu sa na nachádzali dielne, stred hradiska bol miestom na sústreďovanie obyvateľov okolitých osád v čase nebezpečenstva. Pobedimské hradisko bolo tiež centrom obchodu v povodí Váhu. Toto konštatovanie je podložené archeologickými nálezmi a hlavne nálezmi sekerovitých hrivien vtedajšieho polotovaru a primitívneho platidla.
Zánik hradiska sa datuje do prelomu prvej a druhej tretiny 9. storočia, do obdobia kedy sa stalo územie Pribinovho kniežatstva súčasťou Veľkej Moravy V druhej polovici 9. a v 10. storočí sa rozkladali v širšom okolí už zaniknutého hradiska slovanské osady poľnohospodárskeho charakteru. V 11. – 12. storočí sa osídlenie Pobedima prenieslo na územie dnešnej obce.
Spracoval: I. Pastorek
Literatúra: BIALEKOVÁ, D.: Pobedim v praveku, Pobedim v dobe rímskej a v dobe sťahovania národov, Pobedim v dobe slovanskej. Kolektív autorov, Pobedim, Bratislava 1992.
Cyrilka je vyhlídkový altán, který leží na vrcholu skály Podstupně nad Pustevnami. Cyrilka je dřevěná polygonální stavba s nízkou cibulovitou střechou.
Nedávno byla dřevěná mapa nahrazena kovovou, což sice trochu ubralo na kráse, ale přidalo na životnosti a odolnosti. Stavba pochází z roku 1893 a nechala jí zde postavit Podhorská jednota Radhošť. Z Cyrilky je výhled na Pustevny, Radhošťské Beskydy, především Kněhyni, Čertův Mlýn a Lysou horu. Dále je výhled na Frenštát pod Radhoštěm a Trojanovice, Palkovické hůrky, štramberskou Trúbu. S názvem Cyrilka se nabízí také otázka, zda je někde v okolí kolegyně Metodějka. Bohužel je nutné konstatovat, že byla, a to na nedalekém vrchu Okrúhlý.
Radegastovým domovem byla odedávna hora Radhošť v Moravskoslezských Beskydech (1129 m n.m.). Podle legendy stávala na vrcholu hory jeho modla, kterou nechali zbořit soluňští misionáři Konstantin a Metoděj, kteří po svém příchodu na Velkou Moravu údajně na Radhošť zavítali.
Radegast, slovanský bůh úrody, sklizně, hojnosti a pohostinnosti, ale také slunce a ohně, byl podle bájí velkým milovníkem dobrého jídla a pití. Často přicházel v přestrojení mezi obyčejné lidi a nechával se hostit. Když byl s pohostinností lidí spokojen, bohatě se odměňoval. Ostatně podle této své vlastnosti dostal i jméno – ten, kdo se rád nechává hostit.
Na hřebenové cestě po Radhošti mezi poutní kaplí sv. Cyrila a Metoděje a Pustevnami je umístěna jeho socha. V roce 1929 ji v USA vytvořil sochař Albín Polášek, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm. Socha zobrazuje Radegasta s býčí hlavou, rohem hojnosti, kačernou a s valašskými krpci. Původní asi tři metry vysoká socha byla zhotovena z umělého kamene s přísadou žulové drti. Na Radhošti však špatně odolávala drsnému počasí. Největší škodu soše způsobil blesk, který do ni při bouřce udeřil. Na Radhošti tak byla instalována přesná kopie od kamenosochaře Jana Sobka z Leskovce.
Přírodní žula, z níž sedm tun těžkou sochu Radegasta vytesal, je natolik pevný materiál, že i v extrémních horských podmínkách vydrží bez vážnějšího poškození několik století. Původní originál zdobí vestibul frenštátské radnice.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
What Říp is in Bohemia, Radhošt' is in Moravia. The foundation stone for the National Theatre was broken off from here, and according to tradition, this is where the chief priests stood to erect a cross on the site of pagan sacrifices. The Cyril and Methodius Chapel at the top of the mountain is the fruit of awakened national consciousness and since its foundation in 1898 it has remained the highest church in the Czech lands.
Při příležitosti Metodějova milénia Papež Lev XIII. v Římě vysvětil moravským poutníkům pod vedením pozdějšího olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana obraz Jana Sarkandera určený pro budoucí radhošťskou kapli. Náklady se tehdy odhadovaly na cca 10 000 zlatých. Předsedou výboru pro výstavbu kaple byl ustanoven Fialka Alojs.
Na podporu stavby byla uspořádána sbírka, která vynesla cca 3500 zlatých. 1895 se předsedou výboru stal továrník Emil Kostelník, který v tom roce koupil na národopisné výstavě v Praze originál obrazu Valašská Madona od Adolfa Liebschera a s ním uskutečnil cestu po Moravě a Čechách na které a shromáždil další část předpokládaných nákladů ve výši cca 7500 zlatých. Olomoucký arcibiskup Theodor Kohn daroval pro kapli část pozemků v katastru Trojanovic a převzal nad kaplí patronát. Také hrabě rožnovského panství Rudolf Kinský věnoval část svých pozemků v katastru Dolní Bečvy.
Plánovaná kaple měla z toho důvodu stát jednou polovinou na straně rožnovské a druhou polovinou na straně frenštátské. 5. 7. 1896 byl vysvěcen základní kámen radhošťské kaple. Od vysvěcení kaple olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem v roce 1898 se o ni starají členové spolku Matice radhošťská z Trojanovic.
Spolku Matice radhošťská řídil také obnovu dřevěné zvonice v roce 2000. Podobně jako při výstavbě kaple před sto lety lidé na Valašsku uspořádali sbírku, z jejíhož výnosu byly stavební práce částečně hrazeny. Kromě peněz věnovali také dřevo z vlastních lesů. Na jeden z trámů dopravených na Radhošť byl vytesán symbolický nápis „Valaši sobě“.
Řemeslníci, kteří kapli opravovali, museli prokázat stejnou zručnost a um jako jejich předchůdci. Vyřezávané sloupy, ručně tesané trámy nebo šindelová střecha nové zvonice se ani v detailech neliší od původní historické stavby.
Nad vchodem do kaple si můžete přečíst nápis „Milujte se, Slované. Okna zdobí barevné vitráže s postavami svatých. V kapli byl umístěn mramorový cyrilometodějský oltář a pravý boční oltář pro vzácný obraz Liebscherovy Valašské Madony. Celý interiér působí uklidňujícím dojmem a návštěva kaple, která je skvostem na vrchu Radhoště, je příjemnou zastávkou po výstupu na vrchol posvátné hory.
Když se v Česku řekne skanzen, mnozí si představí právě ten v Rožnově pod Radhoštěm. Největší a nejstarší skanzen ve střední Evropě byl založen v roce 1925 a v jeho třech expozicích, Dřevěném městečku, Valašské dědině a Mlýnské dolině, je rozmístěno téměř 100 památkových objektů.
Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm bylo založeno v roce 1925 sourozenci Jaroňkovými a je nejstarším muzeem svého druhu ve střední Evropě. Nejvýraznějším rysem současného dění v muzeu je cílevědomé úsilí o oživení zapomenutých tradičních technik, lidového umění a obyčejů i o rekonstrukci společenského života, obchodu i zábavy našich předků.
Dřevěné městečko je nejstarším a nejnavštěvovanějším areálem Valašského muzea v přírodě. Bylo otevřeno roku 1925 a prezentuje způsob života na malém městě v období od poloviny 19. století až po první čtvrtinu 20. století. V době hlavní sezóny zde probíhají každý víkend folklorní a řemeslné programy. Dřevěné městečko je dějištěm několika folklorních festivalů. V Dřevěném městěčku je také otevřena expozice poštovního úřadu. Tato oživená expozice poskytuje návštěvníkům nejen stálé poštovní služby, ale nabízí i bohatý prodejní sortiment. V objektu Panské sýpky se nachází stálá expozice "Jak stavěli naši předkové".
Mlýnská dolina je nejmladším areálem Valašského muzea v přírodě. Byla otevřena v roce 1982. Jsou v ní sdruženy dodnes funkční technické stavby převážně na vodní pohon. Umístění valchy, mlýna a pily je téměř přesnou rekonstrukcí situace, která ještě v první polovině 19. století existovala ve Velkých Karlovicích – údolí Podťaté. Lisovna oleje je původní stavbou ze 17. století. Hamr je rekonstrukcí provozu z Ostravice. S výjimkou lisovny jsou všechny mechanismy poháněny vodní silou. V objektu vozovny z Ostravice je instalována expozice „Dopravní prostředky na Valašsku". Výstava představuje svým zaměřením různé formy dopravních prostředků, které se využívaly v zemědělství, lesnictví, obchodní činnosti, dopravě osob a v rámci dalších živností a řemesel. V letech 2008 – 2009 byl areál rozšířen o nové objekty – obytný dům z Trojanovic, kovárnu z Horní Lidče a stodolu z Velkých Karlovic – Podťatého. Hamerní část Mlýnské doliny doplnila také roubená zvonice z Dolní Bečvy, která původně stála v areálu Dřevěného městečka.
Valašská dědina je nejrozsáhlejším areálem Valašského muzea v přírodě. Hospodářské usedlosti, salašnické stavby, mlýn a kovárna jsou umístěny v krajině, která svou členitostí připomíná mnohé vesnice na úbočích Beskyd. První objekty byly postaveny v roce 1962, areál zpřístupněn od roku 1972. Interiéry obytných domů zachycují způsob bydlení od poloviny 19. století v různých sociálních vrstvách. V průběhu roku se zde konají programy, oživující staré způsoby hospodaření. Políčka, zahrádky a ovocné stromy připomínají pěstování starých plodin. Během prohlídky se lze setkat s řadou domácích zvířat i stádem ovcí.
Při návštěvě rožnovského skanzenu poznáte Valašsko takové, jaké bylo v době před 100 a více lety. Můžete se projít novou expozicí – městečko pod Radhoštěm a dál se toulat mezi domy ze starého rožnovského náměstí, valašskou dědinou, kde se dodnes pěstují staré plodiny a ovocné stromy s dávnými odrůdami, anebo nahlédnout do hamru, lisovny, soukenické valchy, mlýna či pily, kde všechna zařízení pohání voda a jsou plně funkční. V roce 2017 zde pracovníci muzea sami postavili kamenný chlév. Jde o věrnou kopii objektu, který stál na Valašsku.
Ve skanzenu se po celý rok pořádají nejrůznější akce – jarmarky, festivaly, předvádění tradičních řemesel a lidových obyčejů i ochutnávky valašských specialit.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Kamenná rozhledna na kopci Brdo ve Chřibech na Kroměřížsku je unikátní, jde totiž o první klasicky kamennou rozhlednu, která byla postavena v České republice po více jak 70 letech.
Na 587 metrů vysokém vrchu Brdo již jedna rozhledna stála. Byla ale dřevěná a v 70. letech dosloužila. Sdružení obcí se rozhodlo postavit rozhlednu bytelnější, a to nejvyšší kamennou rozhlednu na Moravě. Kámen a dřevo pochází z místních lesů a okolí. Stavbě při slavnostním otevření požehnal i olomoucký arcibiskup a moravský metropolita Jan Graubner.
Kopec Brdo je nejvyšším vrcholem Chřibů. V severozápadním svahu se nacházejí malé skalní útvary. Základem jména kopce je staré nářeční slovo "brd", které označuje zalesněnou vyvýšeninu, obvykle se skalnatým vrcholem.
Rozhledna na Brdě je třetí vyhlídkovou věží, jež byla ve Zlínském kraji zpřístupněna. Zcela nová vyhlídka 24 metrů vysoké věže vznikla na telekomunikační věži na vrchu Doubrava u Vizovic na Zlínsku. Na Čubově kopci u Francovy Lhoty na Vsetínsku pak byla postavena dřevěná konstrukce místo původní, která musela být kvůli špatnému technickému stavu stržena.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
V minulosti byla skála Jeřabčina velkým turistickým magnetem pro návštěvníky, kteří přijížděli do letoviska Bunč. V 80. letech 20. století byl hustý les v jejím okolí vykácen. Vybělená skála se stala vítaným orientačním bodem pro turisty putující z Brda na Bunč a také jakýmsi rozcestníkem, který cestujícím napovídal, že nedaleko je občerstvení.
Ti zvídavější nejspíš k několik set metrů vzdálenému skalisku přes paseku odbočili a zdolali návrší, na jehož temeni se skalisko vypíná. Odměnou jim byl za hezkého počasí skvělý pohled zpátky k Brdu - (tehdy samozřejmě ještě bez rozhledny) - a k jednomu z nejkrásnějších moravských hradů Buchlov. A ti úplně nejzvědavější jistě při průzkumu asi 12 m vysoké skály nepřehlédli skalní mísu nejen na jejím temeni, ale i tu na sousedním skalisku, která je dokonce ještě hezčí. Ano, je to tak: skála Jeřabčina se skládá z jedné vyšší skály na hraně svahu kóty Tvarůžek (je jedním z jeho tří vrcholů), z jednoho většího skaliska v jejím sousedství, které se rozvaluje dál na hřebenu a z menší soustavy skalek a balvanů a společně tvoří skalnatý pás na 40 m dlouhý. Stěny jsou velmi vkusně vyzdobeny selektivním zvětráváním pískovců. Skalisko Jeřabčina své jméno dostala podle dosud hojných Jeřabin v jejím okolí.
Zdroj: turistika.cz
On the occasion of Methodius’ millennium, Pope Leo XIII in Rome consecrated the painting of Jan Sarkander for the future Radhoštěm Chapel to the Moravian pilgrims under the leadership of the later Archbishop of Olomouc, Antonín Cyril Stojan. The cost was then estimated at about 10,000 gold coins. Fialka Alojs was appointed chairman of the committee for the construction of the chapel.
Na podporu stavby byla uspořádána sbírka, která vynesla cca 3500 zlatých. 1895 se předsedou výboru stal továrník Emil Kostelník, který v tom roce koupil na národopisné výstavě v Praze originál obrazu Valašská Madona od Adolfa Liebschera a s ním uskutečnil cestu po Moravě a Čechách na které a shromáždil další část předpokládaných nákladů ve výši cca 7500 zlatých. Olomoucký arcibiskup Theodor Kohn daroval pro kapli část pozemků v katastru Trojanovic a převzal nad kaplí patronát. Také hrabě rožnovského panství Rudolf Kinský věnoval část svých pozemků v katastru Dolní Bečvy.
For this reason, the planned chapel was to stand with one half on the Rožnov side and the other half on the Frenštát side. On 5 July 1896 the foundation stone of the Radhošt’ chapel was consecrated. Since the consecration of the chapel by the Archbishop of Olomouc, Theodor Kohn, in 1898, it has been cared for by the members of the Matica Radhošt’ association from Trojanovice.
He also managed the restoration of the wooden bell tower in 2000. Similarly to the construction of the chapel a hundred years ago, the people of Wallachia organized a collection, which partially paid for the construction work. In addition to money, they also donated wood from their own forests. One of the beams transported to Radhošt’ was carved with the symbolic inscription “Wallachians for themselves”.
Řemeslníci, kteří kapli opravovali, museli prokázat stejnou zručnost a um jako jejich předchůdci. Vyřezávané sloupy, ručně tesané trámy nebo šindelová střecha nové zvonice se ani v detailech neliší od původní historické stavby.
Above the entrance to the chapel you can read the inscription “Love, Slavs. The windows are decorated with colourful stained glass windows with figures of saints. In the chapel, there is a marble altar of St. Cyril and Methodius and a right side altar for a rare painting of the Wallachian Madonna by Liebscher. The whole interior has a calming impression and a visit to the chapel, which is a jewel on the top of Radhoštěd, is a pleasant stop after a climb to the top of the sacred mountain.
Zdroj: www.pustevny.cz
Unikátní Jurkovičova rozhledna byla postavena na Karlově kopci v Rožnově pod Radhoštěm podle plánů architekta Dušana Jurkoviče, nad Valašskou dědinou Valašského muzea v přírodě.
Známý architekt Dušan Jurkovič navrhl vyhlídkovou věž, která dnes stojí na Karlově kopci v Rožnově pod Radhoštěm, již v roce 1896. Výška rozhledny je 32 metrů, přičemž nejvyšší vyhlídková plošina je ve výšce 19 metrů.
Zajímavostí stavby je to, že veškeré kovářské a klempířské práce a většina tesařských prací včetně detailů byly prováděny ručně za použití starých, dnes již téměř nepoužívaných, pracovních postupů. Na stavbu rozhledny padlo 200 metrů krychlových kulatiny a barevné řešení rozhledny odpovídá Jurkovičovým stavbám na Pustevnách. Jurkovičova rozhledna v Rožnově pod Radhoštěm je stavěna dle původních architektových návrhů pouze s drobnými úpravami vycházejícími ze současných platných předpisů.
Z rozhledny se naskýtá výhled na západní část obce Hutisko-Solanec, obec Vigantice, rožnovské části: Hážovice, Tylovice, Kramolišov, centrum Rožnova, severní části Rožnova, obce v západní části Rožnovské brázdy, městský park, části Rožnova: Letná, Rybníčky a část Horních Pasek na severu města, masív Radhoště.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Rožnov Castle stood on the top of Hradisko Hill, rising above the left bank of the Bečva River near Rožnov pod Radhoštěm. The castle was founded in the second half of the 13th century by Bishop Bruno of Šaumburk or his successor Dětřich.
In 1310, the castle belonged to the lords of Krásno, in the 14th century the fortifications were strengthened under the lords of Kravař and in the 15th century a new Forecastle was built under the lords of Cimburk or Sovinec. In 1505 the castle was acquired by the Kunštát family, in 1526 by Jaroslav of Šternberk. At the beginning of the 16th century the western palace of the castle was rebuilt in the early Renaissance style. In 1535 the castle was the property of Jan of Pernštejn, but four years later it was occupied by the army by order of Emperor Ferdinand I and heavily damaged because robbers settled there. Later the castle was temporarily repaired and in 1660 it was again used by the manorial officials.
In the second half of the 17th century, when invasions from Hungary threatened, the fortifications were strengthened by building baroque bastions. At the end of the 17th century it was completely abandoned. The castle did not fall into ruin until the beginning of the 18th century under the Žerotín family, when its masonry was used to rebuild the nearby farm yard. In 1862, the citizens of Rožnov received permission from the municipal authority to dismantle the remains of the castle for the construction of their dwellings.
The core of the castle consists of a pair of opposing palaces with a spacious courtyard between them. Access to the core was provided by a gate in the south-eastern part of the core. On the northern side, below the core, was the smaller Undercroft, which ensured the economic operation of the castle. The castle is surrounded on three sides by a massive moat and rampart, even doubled in several places.
Jarcovská kula je skalní útvar zvedající se na levém břehu toku řeky Vsetínské Bečvy, jižním směrem nedaleko obce Jarcová. Tato obec se rozprostírá jižním směrem od města Valašské Meziříčí. Jarcovská kula je součástí pohoří Vsetínské vrchy. Jedná se o osm metrů Vysokou samostatnou skalní věž. Na části této skály probíhala těžba. Jarcovská kula je tvořená hrubozrnným pískovcem a drobnozrnným slepencem. Podle vyprávění obyvatel okolních obcí byla tato skála vytvořena čertem. V roce 1999 byl tento ojedinělý skalní útvar vyhlášen přírodní památkou pod názvem Jarcovská kula a její rozloha činí 0,10 hektarů. V okolí přírodní památky se rozprostírá v převážné míře smrkový les.
Kníže Sámo vytvořil už počátkem sedmého století n.l. (před tisícem a čtyřmi sty léty) zemi Moravu. Kníže Sámo sjednotil a spojil na počátku sedmého století slovanská rodová sídla a slovanské kmeny do území, které bylo z východu ohraničeno řekou Váhem, z jihu řekami: Dunajem, Moravou a zejména Dyjí, ze západu vrchovinou, dnes Českomoravskou a ze severu řekou Odrou. Tato země, knížetem Sámem sjednocena, byla pojmenována zemí Dunajských Slovanů, později Moravou. Dnes je Morava o něco menší, tehdy sahala k řece Váhu až na dnešní Slovensko a kníže Sámo je právem velkou historickou postavou i slovenských dějin. Ostatní je stále tatáž země, naše Morava. Socha knížete Sáma byla postavena do krásného prostředí Jarcovských kopců na rozcestí turistických cest.
Nejvýznamnější historickou architektonickou památkou Rajnochovic je místní kostel, jenž úzce souvisí se vznikem Rajnochovic.
Na místě dnešního hřbitova (nalevo od současného kostela) stával odedávna dřevěný kostelík sv. Anny, zřejmě ze 12. století. Kostelík postupně pod vzrůstajícím počtem návštěvníků chátral, proto farář požádal o pomoc v Olomouci. Olomoucký kardinál Wolfgang ze Schrattenbachů se rozhodl vedle dřevěného kostelíka vystavět prostorný chrám Narození P. Marie a sv. Anny dle návrhu italského architekta G. P. Tencala. Chrám se stavěl v letech 1711-1716, v roce 1717 dostal i zvony. Po usídlení Mikulášových synů (zakladatele obce, viz. historie) nedaleko kostela v r. 1721 se jeden z nich stává zvoníkem.
Kostel je architektonickým skvostem baroka. Je také nazýván "valašskou katedrálou" pro svoje rozměry (půdorys 38 x 12 m). K vchodu do chrámu vede široké kamenné schodiště. Nad vchodem je kamenný erb kardinála Schrattenbacha a nad ním sluneční hodiny, po stranách pak sochy sv. Jana nepomuckého a sv. Jana Sarkandra. Před kostelem je dále kamenná pieta (sedící p. Marie s Kristem na klíně) s letopočtem 1815 a kamenný kříž z roku 1737.
Samotný chrám má valenou klenbu, po stranách 22 oken s okenními lunetami. Při pěkném počasí vytvářejí sluneční paprsky obdivuhodné osvětlení. Na hlavním oltáři je dřevěné sousoší sv. Anny s P. marií a Ježíškem. Pochází zřejmě z původního dřevěného kostelíka. Kolem sousoší je ozdobná dřevořezba. Za hlavním oltářem je obraz Narození P. Marie. V r. 1930 byly instalovány nové varhany, jež byly vestavěny do původní baroktní skříně varhan z r. 1720, která je jednou z nejstarších na Moravě. Chrám má výbornou akustiku.
Současně s kostelem dal arcibiskup postavit malý zámeček k příležitostnému pobytu. Roku 1727 zde byly zřízena farnost s právem vedení matrik narozených, sňatků a zemřelých. Ve farní budově je v současnosti vybudováno Centrum pro mládež olomoucké arcidiecéze- "Přístav". Mladí lidé zde mají možnost společně trávit volné dny, sportovat, účastnit se přednášek, duchovních obnov atd. Obdobný účel má i rekreační zařízení na Košovech- "Archa". Středisko má podmínky k celoročnímu ubytování.
Význačnou kapitolu v historii Rajnochovic i celého regionu tvoří rajnochovická železnice. V letech 1904- 1906 zde byla vybudována úzkokolejná lesní dráha v délce 8,3km, která vedla po úbočích svahu od parní pily až do revíru nad Podhradní Lhotu (pod Kečský Javorník).
Železnice byla vybudována za účelem svozu dříví k pile. Lokomotiva vyvážela ráno prázdné vagóny do odlehlých lesů, dolů pak jely naložené vagóny samospádem. Vozy na kulatinu měly nosnost 6000kg. Lesní dráha měla také dva osobní vozy, které sloužily k nedělním výletům panstva a jejich hostů.
Provoz na železnici probíhal bez problémů až do r. 1918. Arcibiskupská vrchnost dokonce plánovala vybudování dalšího úseku železnice do oblasti Tesáku a spojení mezi pilou a nádražím Rajnochovice. V době 1. sv. války však nebyla zajištěna dostatečná údržba a začaly se projevovat poruchy (docházelo i k vykolejení lokomotivy). Lokomotivní provoz byl proto zastaven a prázdné podvozky začaly tahat koně. V r. 1921 byla dopravy po železnici zastavena a r. 1925 pak byla nařízena definitivní likvidace. veškerý materiál byl prodán arcibiskupskému lesnímu úřadu na Ostravici pro lesní železnici v Bílé. Po lesní dráze v Rajnochovicích zůstala dodnes malebná lesní cesta "štreka".
V současné době se objevily snahy o obnovu tohoto historického skvostu obce prostřednictvím občanského sdružení Společnost pro obnovu Rajnochovické lesní železnice. Základním cílem Společnosti je jak už bylo řečeno obnova lesní úzkorozchodné železnice v Rajnochovicích a dále vybudování muzea lesních drah s informačním centrem (Společnosti se již podařilo odkoupit pozemky a nemovitost naproti pily), provozování předváděcích jízd, sdružování zájemců o historii lesních a jiných úzkorozchodných drah a také organizování kulturních a vzdělávacích akcí.
Zdroj: kudyznudy.cz
Na vrcholu Kelčského Javorníku stojí rozhledna (otevřena od září 2015). Cílem stavby rozhledny je zvýšit turistickou atraktivitu Kelčského Javorníku a Hostýnských vrchů a nabídnout neobvyklý výhled do kraje.
Na vrcholu Kelčského Javorníku v Hostýnských vrších dříve stála dřevěná rozhledna. Ta však musela být z bezpečnostních důvodů stržena.
Nová rozhledna byla postavena dle návrhu ing. Ondreje Balážika a architektky Marty Balážikové. Věž se skládá z centrálního ocelové sloupu s točitým schodištěm. Vnější obložení rozhledny tvoří 12 ohýbaných modřínových lamel, jejichž půdorys připromíná hodinový ciferník. Po dobu výstupu může návštěvník sledovat okolí skrze lamely. Každý jedenáctý stupeň ze 156 schodů tvoří zastavení s vyhlídkou. Poslední stupeň je hlavní vyhlídková plošina.
Přístup na rozhlednu je časově neomezený a bezplatný.
Zdroj: kudyznudy.cz
Hostýn je se svou mariánskou svatyní (Basilica minor) nejnavštěvovanějším poutním místem na Moravě a po Velehradě také nejpamátnějším. V expozicích Svatohostýnského muzea se představuje historický vývoj Hostýna od prehistorie až po současnost.
Hostýnské vrchy pojmenované podle památné hory Hostýn jsou výběžkem Moravskoslovenských Karpat a tedy i západní částí Vsetínských vrchů. Horu Hostýn tvoří dva vrcholy – vyšší severní s rozhlednou a větrnou elektrárnou (736 m), poutní chrám a řeholní dům leží na západním vrcholu (718 m). Četné archeologické průzkumy prokázaly osídlení Hostýna již ve starší době kamenné.
Dominantním objektem celého Hostýna je poutní bazilika Nanebevzetí Panny Marie (dostavěna r. 1748) se sochou Panny Marie. Bazilika je obklopena ambity s kaplemi. Na počátku schodiště, které vede až k bazilice, je Vodní kaple s vývěrem zázračné vody. Velice cenná je Jurkovičova křížová cesta s Kohlerovými mozaikami. Poslední zastavení cesty (kruhová kaplička Božího hrobu) je v blízkosti lesního hřbitova. Zde jsou na věčném odpočinku osobnosti, jejichž život byl spojen se Svatým Hostýnem. Na vyšším vrcholu je 15 m vysoká rozhledna s 59 železnými schody. Vedle rozhledny stojí větrná elektrárna.
Svatohostýnské muzeum
Dřívější muzeum se nacházelo v rozhledně, dnešní muzeum je umístěno v prostorách jedinečného Jurkovičova sálu v areálu poutních domů. Ve svých expozicích představuje v přízemí historický vývoj Hostýna od prehistorie až po současnost. Na galérii je expozice přírodnin, flóry a fauny Hostýnských vrchů. Všechny vystavené exponáty jsou opatřeny popisy a je zde i moderní audiovizuální technika. Zřizovatelem a provozovatelem muzea je Matice svatohostýnská.
Bazilika minor prošla v zimním období let 2010 a 2011 velkou rekonstrukcí, která zahrnula i zateplení chrámu. V létě roku 2011 byla ve svatostánku přebudována kotelna na školící středisko.
Zdroj: kudyznudy.cz
Jurkovič situoval svoji křížovou cestu severovýchodně od kostela. Na architektonicky řešené cestě podkovitého tvaru nepravidelně rozmístil třináct tvarově obměňovaných zastavení, která po pravé straně jakoby vystupovala z lesa. Z vrcholu od chrámu osm z nich klesá, deváté zastavení vystupuje na mohutné kamenné terase, na kterou se stoupá po řadě schodů. Ukončení křížové cesty tvoří stávající rotunda, začleněná do areálu hřbitova. Uvnitř je kamenný reliéf Kladení do hrobu.
Křížová cesta byla budována postupně od roku 1904 až do druhé světové války. Válečné útrapy a s tím spojený nedostatek financí narušily tento velkolepý Jurkovičův plán. Muselo se upustit od mnohých vyprojektovaných staveb, jako např. shromažďovací síně, zvonice, kaple sv. Cyrila a Metoděje, obchodního bazaru a mnohých dalších.
Jednotlivá zastavení jsou zhruba trojího typu. Jsou navržena jako otevřené kaple, které tvoří stěna z režných kamenných kvádrů s mozaikovým obrazem a lomenicový přístřešek, zpravidla spočívající na trámech. Zakončení stěny je buď obloukové nebo trojúhelníkové, stříšky jsou kryty prejzy. Modré šupinové tašky kryjí také oblouk nebo štít zadní stěny navazující na chaloupkovou střechu s lomenicí. Střecha je nesena dvěma sloupky s konzolami. Tyto dřevěné sloupky v kamenném soklu mají polychromii červenou, žlutou, modrou a zelenou, rovněž i lomenička. Je-li obrazová stěna ukončena obloukem, je kamenný kříž na střeše chaloupky chráněn secesně zahnutým plechem. Trojúhelníkový štít je završen křížem. Střecha je nižší, rozložena na tři lomeničky, z nichž střední je vyšší a vysunutá. Podlaha kapliček je z kamenných stupňů, před obrazem je klekátko. Malířská výzdoba byla svěřena Jožkovi, který také navrhl první skleněné mozaiky pašijových scén. Provedl je B. Škarda z Brna. Později pak pokračoval na barevných keramických mozaikách J. Köhler.
Zdroj: www.hostyn.cz
Z kamenné rozhledny císaře Františka Josefa I. na vrchu Hostýn (735 m.n.m.) je krásný výhled na Bystřici pod Hostýnem, Svatý Kopeček u Olomouce, Jeseníky, Zlín, Hranice na Moravě a za velmi dobrých pomínek uvidíte také Pálavu či slovenské Tatry.
Na poutním místě moravského Hostýna (735 m n. m.) stojí nejen bazilika Nanebevzetí Panny Marie, ale i Rozhledna císaře Františka Josefa I., v jejímž přízemí je kaple sv. Kříže. Rozhledna byla postavena v letech 1897 – 98, kdy Bystřici pod Hostýnem navštívil císař František Josef I. Otevřena byla 14. září 1898 a tato akce se musela obejít bez velké slávy, zem byla těsně po smrti panovníkovy manželky Alžběty.
Původně měla rozhledna až 27 metrů, v roce 1915 však byla z bezpečnostních důvodů snížena. Dnešní výška rozhledny je 15 metrů. K vyhlídkové plošině ve výšce 12 metrů se dostanete po 63 schodech.
Půdorys rozhledny tvoří dva nestejně velké kruhy zdiva z tvrdého hostýnského kamene. Větší půdorys má průměr kolem sedmi metrů, menší asi tři metry. Tloušťka zdiva je 70 cm až jeden metr. Vchod na rozhlednu je ze severní strany, kde je umístěno točité železné schodiště vedoucí do místnosti prvního hostýnského muzea a dále na vyhlídkovou terasu s dalekohledem ve výšce 12 metrů.
Pod rozhlednou v přízemí je kaple Svatého kříže. Vchod z jižní strany tvoří ručně kované železné dveře, které jsou dílem uměleckého kováře pana Skřehoty z Bystřice pod Hostýnem. Uvnitř naproti dveří stojí oltář a nad ním pískovcová socha Panny Marie Bolestné a mramorový kříž. Zhotovil jej mistr Ferdinand Neumann z Kroměříže a osadil na místo 22. června 1898. Okrouhlá okna vyzdobil sklomalbou B. Škarda z Brna.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Muzeum seznamuje návštěvníka s fascinujícím příběhem soužití člověka a hory starý přes deset tisíc let a názorně dokazuje, že místo, které si dnes spojujeme s víkendovým odpočinkem, bylo kdysi strategickým místem pro velkou část Moravy. Zřizovatelem a provozovatelem muzea je Matice svatohostýnská.
HISTORIE
Muzeum svatohostýnské bylo založeno v roce 1913 hostýnskými jezuity. Od počátku rozšiřovalo své sbírky o předměty, které nějakým způsobem souvisely se Svatým Hostýnem. Byly to např. sbírka starých svatohostýnských písní z roku 1773, nálezy archeologické (šípy, kopí, úlomky z popelnic a nádob na obilí, brousky, kamenné koule apod.). Sbírku obohatil i zajímavý nález před IV. zastavením křížové cesty, kde byl vykopán velký žernov a pod ním 10 vojenských kosířů. V muzeu bylo také uloženo fotoalbum z korunovačních slavností, pamětní kniha s podpisy významných návštěvníků našeho poutního místa, mj. i císaře Františka Josefa I.
Hodnotnými předměty se staly dary různých listin, medailí a obrazů. Sbírky se nacházely v rozhledně. Obnovené Svatohostýnské muzeum bylo otevřeno dne 6. května 2007.
VÝSTAVA
Archeologické nálezy doby kamenné až bronzové zastupuje mamutí kost, bronzová sekyrka nebo železný hrot šípu. Nálezy z keltského oppida v mladší době železné. Doklady ze staroslovanského osídlení hory v době Velké Moravy a časech středověku. Doklady Hostýna, jakou strategického obranného bodu nad pradávnou kupeckou stezkou v nížině.
Skromná zřícenina hradu Obřany se nachází na strmém kopci v Hostýnských vrších, přibližně 3 km od obce Chvalčov. Gotický hrad byl založen kolem roku 1365 Bočkem z Kunštátu. Patrně se jej nepodařilo nikdy dokončit a v průběhu husitských válek byl opuštěn. Zachovalo se torzo hradby a válcové věže.
Hrad byl považován dlouho za nejvýše položený na území Moravy v nadmořské výšce 704 m, či alespoň její části na východ od řeky Moravy, ale tento primát ztratil ve prospěch svého blízkého souseda. Dnes se dochovaly jen zbytky zdí s okrouhlou věží. Spolu s vrcholem Hostýna s bazilikou a vrchy Skalným a Čerňavou vytváří výraznou dominantu krajiny Hostýnských vrchů.
Tento typ hradu, stavěný na protáhlém hřebeni a na obou koncích chráněný věžemi, má v hradní architektuře našich zemí několik analogií. V Čechách kupříkladu hrad Trosky, na Slovensku méně známý hrad Kamenica. Přestože patrně nebyly Obřany nikdy dostavěny podle původního záměru, sloužil tento hrad půl století jako správní centrum panství, než došlo v průběhu první čtvrtiny 15. století k jeho definitivnímu zániku.
Zřícenina se nachází na území obce Chvalčov a dostanete se k ní po červené značce z Rusavy do Bystřice pod Hostýnem. Na trase je i poutní místo Hostýn. Zřícenina stojí v chráněné oblati Přírodní rezervace Obřany, v okolí jsou skalní útvary.
Zřícenina je volně přístupná. Leží asi 1,2 km od trasy, kterou jdeme. Pokud se rozhodnete jít se podívat na zříceninu, následujte od rozcestníku Klapinov červenou turistickou značku a poté se opět vraťte zpět stejnou cestou.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Portáši na Valašsku působili od roku 1638 do roku 1830. Jejich hlavní činností bylo chránit obyvatele a jejich majetek, hlídat zemské hranice před vpády Turků a Tatarů nebo číhat na pašeráky, pytláky a jiné živly, které předváděli do žalářů.
Portášský sbor se dělil na desátnictva, která tvořilo 9 portášů a velitel – kaprál. Portášská stanice na Rusavě byla od roku 1717 do roku 1740. Současné rusavské desátnictvo vzniklo 12. prosince 2007, aby tak symbolicky navázalo na tradice Valašského sboru portášského. Během roku pořádá rusavské desátnictvo akce pro veřejnost – např. Setkání tří Jurů u Tří kamenů, Portášův oheň, Štěpánskou a Silvestrovskou vycházku s portáši. Kromě toho můžete portáše potkat přímo při pochůzkách na Rusavském portášském chodníčku z Rusavy do Podhradní Lhoty. Byť portáši nenosili jednotnou uniformu, ale lidový oděv podle místních zvyklostí, určitě je ani nyní nepřehlédnete. Ozbrojeni jsou křesadlovou puškou a valaškou, dříve i šavlí, přes rameno mají lano a brašnu s bandaskou.
Stromem portášů byla jedle. U jedlí se scházívali a předávali si službu. Jeden takový strom zasázeli novodobí portáši v roce 2008 také na Klapinově.
Rozcestí Klapinov je horská louka s krásnými výhledy na okolní vrchy.
Zdroj: www.turistika.cz
Zřícenina hradu Lukov svojí rozlohou patří k jedněm z největších hradů na Moravě, dnes již rozsáhlou zříceninu gotického hradu se zachovalým pilířovým mostem a vstupní branou.
Zřícenina hradu Lukov má rozsáhlou historii a je opředen o řadu pověstí, z nichž ta nejznámější je o zakopaném pokladu templářů, jenž je ukryt v podzemních chodbách. Lukovský hrad je zasazen do jedinečné přírody a svým kouzlem evokuje pocity dob dávno minulých. Kolem hradu jsou k vidění skalní stěny zvané Králky, památný Valdštejnův dub či rybník Bezedník ukrytý v lesích pod hradem. V průběhu roku se na hradě koná několik akcí, čímž se hrad opět probouzí k novému životu.
Počátky hradu Lukova sahají do první třetiny 13. století. Z této doby pochází fragmenty kamenných prvků, které dokládají působení kameníků významné velehradské stavební huti. Na počátku 14. století byl v držení mocného rodu Šternberků. V době česko – uherských válek byl hrad dobyt a vypálen vojsky uherského krále Matyáše Korvína. V této době pravděpodobně vzniká tzv. dolní hrad s věží Svatojánskou. V roce 1511 lukovské panství odkupují Kunštátové. Dalšími vlastníky lukovského hradu byli od roku 1548 Nekšové z Landeka, za jejichž držení došlo k rozsáhlé renesanční přestavbě a přizpůsobení tehdejším požadavkům na pohodlný život.
Poslední dědička rodu Lukrecie se proto stala středem zájmu mnoha urozených kavalírů. Jejím druhým manželem se stal Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, kterému se po její smrti v roce 1614 spadl do klína rozsáhlý majetek.
Lukov se v době třicetileté války stál několikrát centrem povstání místního obyvatelstva, tzv. Valachů, proti Habsburkům. Švédové bez boje získali i hrad Lukov, téměř tři měsíce zde měli posádku, a když odcházeli, vyrabovali ho a zapálili. V té době drželi hrad Minkvicové z Minkvicburku, kteří se však léta potýkali s obrovskými dluhy a exekucemi. Od zadlužených Minkviců získal lukovské panství Jan Josef z Rottalu, který jej však záhy prodal Seilernům. Hrad ztrácel na významu a postupně z něho byly vrchnostenské kanceláře přemístěny dolů do vesnice, až byl na konci 18. století opuštěn úplně a stal se zdrojem levného stavebního materiálu.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Zoo Zlín-Lešná je jedinečným místem, kde uvidíte zvířata všech kontinentů v přírodním bioparku s volným výběhem. Zvířata tu žijí ve zdařilé napodobenině jejich původního prostředí. Ptáci žijí v ptačích voliérách, které připomínají jejich domovinu, savci jsou vystavováni v přírodních expozicích.
Navštivte zlínskou Zoo a nebudete litovat! Nachází se 4 km od Zlína směrem na Holešov a patří k nejnavštěvovanějším zahradám České republiky. Originalitou zoo je členění areálu podle kontinentů.
Za jeden den procestujete Afriku, Asii, Austrálii a Jižní Ameriku a seznámíte se s 222 druhy zvířat. Mezi ta nejatraktivnější patří sloni, žirafy, nosorožci, gorily, lachtani, lvi, tygři, tučňáci, papoušci, mravenečníci nebo lamy a řada dalších. V nové tropické hale Yucatan mezi faunou a flórou uvidíte vzpomínku na civilizaci Mayů, někdejších obyvatelů Yucatánského poloostrova. Říká se, že Zoo Zlín-Lešná patří k nejkrásnějším místům celé Moravy.
Od června 2018 je v sekci Amazonie (která prochází dlouhodobou proměnou) otevřena nová expozice s názvem Guayanas. Ve zcela proměněných expozicích se postupně představí nejen původní obyvatelé amazonské oblasti, jako jsou opice haura, čápi, jihoameričtí čápi a papoušci makakové, ale i nové druhy. Patří mezi ně mravenečníci čtyřprstí nebo skutečný chovatelský poklad - tamaríni pestrobarevní. ZOO ve Zlíně je jedinou zoologickou zahradou v České republice, která je chová. V asijské části má být v blízké budoucnosti vybudován komfortní "brloh" pro medvědy grizzly, který umožní obdivovat tato zvířata z bezprostřední blízkosti.
V srpnu 2023 Zoo Zlín otevřelo rozsáhlé voliéry pro supy a další druhy ptáků v africké oblasti. Voliéra je primárně určena pro africké druhy supů, kterých je zde přibližně 20 až 25. Mají tu budky pro hnízdění a mimořádně velké prostory jim umožňují i létat. Pro návštěvníky bude určitě atraktivní i možnost vidět supy při krmení – supi dostávají krmení v podobě celého zvířete (již neživého), o které se dělí tak, jako v běžné přírodě. Kromě supů voliéru obývají i papoušci šedohlaví západní, zoborožci hrubozobí a různé druhy turak. Raritou je ve voliéře také nádherný vzrostlý dub, kde supi rádi odpočívají.
Jaguar Trek vyrostl v Zoo Zlín roku 2022, najdete jej v americké oblasti zoo ve svahu pod tropickou halou Yucatan. Jde o největší expozici svého druhu v Evropě. Unikátní výběh tvoří rozlehlý venkovní areál s proskleným bazénem, budova s vnitřními ubikacemi a chovatelským zázemím. Mimo jaguárů jsou v komplexu i kondoři a papoušci ara. Jaguáři mají k dispozici nadstandardní expozici o rozloze přes 2 000 m2. Jednotlivé stavby i celý prostor vypráví příběh o cestě krajinou, kde se divočina setkává s lidským světem a kde se fauna často zabydluje v opuštěných reliktech naší civilizace.
Svým pojetím a rozlohou nemá v celé Evropě obdoby. Pouze ve zlínské zoo si návštěvníci mohou skupinu dospělých rejnoků, které tvoří 16 samic a 2 samci, pohladit a dokonce i nakrmit krevetami. Pavilon Zátoka rejnoků vznikl přestavbou bývalého pavilonu opic. Inspirací pro jeho vznik byly přírodovědné dokumenty, které ukazovaly, jak jsou rejnoci zvědaví a přátelští vůči potápěčům. Porůznu po světě rejnoci v zoologických zahradách jsou, ovšem ve venkovních nádržích, a to by v našich podmínkách nešlo. Proto ve Zlíně vznikla zátoka krytá – a dodejme, že podobné zařízení a navíc v takové velikosti jinde v Evropě neexistuje.
Zdroj: kudyznudy.cz
Pohádkově vyhlížející Zámek Lešná patřil rodu Seilern-Aspangů, kteří jej vybudovali koncem 18. století podle návrhu vídeňského architekta Johanna Micka. Nachází se ve Štípě, místní části Zlína, v areálu místní zoologické zahrady. Nádherné interiéry zámku patří mezi nejkrásnější v České republice.
Zámek Lešná postavil hraběcí rod Seilern-Aspangů koncem 18. století. V roce 1886 se Seilernové rozhodli pro výstavbu nového reprezentativnějšího zámku, stará budova zámku byla stržena a na jeho místě byl v letech vybudován nový, dnešní zámek. Je vystavěn ve smíšeném historizujícím slohu – novogotiky, novorenesance a novobaroka. Nový zámek byl velmi komfortně vybaven.
Byla zde zavedena elektřina, vodovody se studenou i teplou vodou, pěkné koupelny, domácí telefon a celý zámek byl vytápěn ústředním topením. Zámek se stal díky pohodlí, které poskytoval, a díky malebnému okolnímu kraji předním sídlem hrabat Seilernů a byl obýván do dubna roku 1945.
V téměř každé místnosti zámku najdete bohatě vyřezávané dřevěné kazetové stropy, stěny jsou pokryty dřevěným obložením, to vše je zhotoveno z mořeného slavoňského dubu. Všechna dřevěná obložení a stropy byly podle přesných plánů vyrobeny ve Vídni a po částech převezeny do Lešné a zde smontovány. Dominantou vstupní haly je nádherné prostorné schodiště vedoucí k hraběcím pokojům. V přízemí Seilernovi vítali své hosty, v prvním patře se nacházely hraběcí obytné místnosti a ve druhém (podkrovním) patře byly převážně hostinské pokoje.
V suterénu byla zřízena kotelna a kuchyň, skladovací a provozovací místnosti. Aby jídlo během cesty ze suterénu nevystydlo, spojoval kuchyň a první patro výtah. Jídlo bylo servírováno v jídelně o patro výše. V jídelně je velký rozkládací stůl, který se dal rychle rozložit. Největší místností celého zámku je takzvaný Sál předků, ve kterém mezi dřevěnými stropy a stěnami našly své místo portréty původních majitelů zámku hrabat ze Seilernu. V místnosti zvané kulečníková herna se nachází kulečníkový stůl, který lze velmi snadno proměnit v billiard. Ložnice, kterou obývala hraběnka připomíná zrcadlovou místnost. S ložnicí sousedí koupelna s výdobytkem moderní doby – přívodem teplé a studené vody a splachovacím záchodem.
Díky cestovatelské vášni hrabě Seilerna se nachází v zámku velké množství unikátních a historicky cenných sbírkových předmětů. Tyto cenné předměty rodina Seilernova nasbírala během cesty kolem světa, kterou podnikli ve 30. letech 20. století. Sbírka obsahuje takové předměty jako je japonský či čínský porcelán, sošky z ebenu či slonoviny, antické vykopávky, truhlice ze santalového dřeva a řadu dalších uměleckých předmětů.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Kaple Vzkříšení Nejsvětějšího Spasitele, resp. kaple sv. Jana Nepomuckého je hřbitovní kaplí a zároveň hrobkou hrabat Seilern-Aspang. Kaple se začala stavět někdy na přelomu 19. a 20. stol.
Kaple je stavbou centrální. Centrální dispozice a některé architektonické prvky patří románskému slohu. Dojem románského slohu umocňuje také portál stavby. Centrálu tvoří v půdorysu nerovnostranný osmiúhelník. K němu je z východu připojen presbytář, ze severu a jihu pak připojeny kaple. Ze západu je k centrále připojena předsíň lodi. Presbytář, severní a jižní kaple jsou rozměrově totožné; z vnějšího půdorysu je širší vchodová předsíň přiléhající ze západu. Kaple je takto půdorysně uspořádána přísně ve tvaru kříže. Presbytář a dvě boční kaple jsou ukončeny nahoře valenou klenbou. Loď kaple je završena osmistranným tamburem se čtyřmi vitrailovými okénky. Střechu tvoří osmistranný jehlan. V bočních kaplích jsou uloženy tumby. V pravé kapli jedna, v levé kapli dvě. Tumby jsou mramorové, nahoře zdobené plastikou věnce.
Na první pohled zvnějšku upoutá ústupkový portál kaple. Je jedním z architektonických prvků, které evokují románský sloh stavby. Portál je kompletně vyhotoven z pískovce a je jednou odstupněn. V odstupnění jsou dole na hranici soklu na každé straně klečící postavy andělů. Před prvním odstupněním a po prvním odstupnění je na každé straně vsazen sloup. Nad sloupy je profilovaná zalamovaná římsa. V tympanonu je pak plasticky vyobrazena vlevo orlice s korunou a vpravo dvouocasý lev s korunou. Tyto dvě figury jsou otočeny hlavami od sebe a nesou rodinný erb rodu Seilern-Aspang; na erbu umístěna koruna. Nad římsou a kolem tympanonu je ústupkový záklenek. Nad tympanonem se tyčí trojúhelný štít. Jeho dominantou je na vrcholu plastika ukřižovaného Krista, kterému u nohou klečí dvě postavy. Plastika je umístěna zpředu do vrcholu štítu a je posazena na krátkém sloupku.
Zdroj: www.starokatolici.cz
Poutní kostel Narození Panny Marie ve Štípě, místní části Zlína, patří k významným poutním chrámům a pozoruhodným příkladům barokní architektury. Zároveň patří mezi jednu z největších a nejkrásnějších církevních staveb olomoucké arcidiecéze. Jeho historie je spojena s Albrechtem s Valdštejna.
Ke stavbě kostela s klášterem před svou smrtí zavázala svého manžela Albrechta z Valdštejna urozená Lukrecie Nekešová z Landeku a na tento úmysl odkázala velké peníze. Chrám je jednolodní stavbou s půlkruhovým presbytářem a klenbou, který je však impoznatní svou vnitřní bohatou výzdobou a výmalbou. V interiéru zaujme kromě oltáře se středověkou Madonou také oltářní náhrobek hraběte Seilerna v klasicistním stylu. Varhany postavili roku 1890 František Čapek a Max Zachistal z Kremže (nynější Rakousko) a štípský nástroj patří k jejich největším a nejkvalitnějším dochovaným dílům. Stavbu varhan ve výši 5.500 zlatých hradil tehdejší patron kostela hrabě František Seilern. Varhany jsou vyrobeny z velké části ze dřeva tzn. impuls od klávesy až k píšťale je veden pomocí systému dřevěných táhel (mechanická traktura). Tato skvostná památka je nejen cenným historickým a uměleckým dílem, ale i nádherným odkazem našich předků.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Doslova pár metrů od nového štípského kostela – Poutního chrámu Narození Panny Marie – stojí starý gotický štípský kostel, který vznikl ve druhé polovině 14. století, kdy rodina Šternberků rozšířila původní kapli.
Do této doby je možné zařadit i vstupní portál starého štípského kostela. Z tohoto kostelíku se do dnešní doby zachovaly jen některé části. Hodně změn v jeho životě lze sledovat pouze z kusých kronikářských záznamů. O změnách na kostele nám něco málo říkají cizorodé prvky odlišných stavebních etap, které na něm stále může najít. Nejstarší vzhled kostelíku se celkem shoduje s nynějším stavem.
Ve starém štípském kostele se zachovaly čtyři náhrobní kameny. Dva na jižní straně při vstupu do kostela náleží rodu Nekešů, jeden patří Janu Nekešovi mladšímu z Landeku a na Lukově, druhý jeho manželce Barboře Bítovské ze Slavíkovic a na Lukově, prarodičům Lukrecie Nekešovy z Landeku, mecenášce nového štípského kostela.
V letech 1807 až 1907 sloužil kostelík jako hraběcí hrobka rodu Seilernů. Když si pak vybudovali novou hrobku na nově založeném hřbitově, postupně zanikl význam i známost starého štípského kostela.
V současné době zůstala z původního kostela pouze chrámová loď, neboť chatrné presbyterium bylo v roce 1807 strženo.
V současné době je bohužel ve velmi špatném stavu (hlavně díky spodní vodě) – od r. 1997 probíhají rozsáhlé rekonstrukční práce. Pro veřejnost je zatím samozřejmě nepřístupný.
Zdroj: www.stipa.cz
Vila Tomáše Bati se začala stavět v roce 1909 a dokončena byla v roce 1911. Nechal si jej postavit geniálni podnikatel Tomáš Baťa, zakladatel Baťových obuvnických závodů. Chtěl pro sebe a svou rodinu vybudovat příjemné sídlo, kde by mohl odpočívat a stále vidět svou továrnu.
Celková výstavba trvala dva roky, její základní tvar byl navržený a rozestavěný vizovickým stavitelem Františkem Novákem, o dokončení požádal T. Baťa architekta Jana Kotěru. Dům na svou dobu byl velmi prostý. Útulnost a funkčnost jsou hlavnimi atributy, kterým byl interiér a exteriér vily přizpůsoben. Interiér je vyzdoben celou řadou architektonických a výtarně-řemeslných skvostů. Kolem prostorů vily se rozprostírá zahrada, kterou značně ovlivnil zahradní architekt František Thomayer.
Baťova vila byla rodině navrácena po roce 1989 a v roce 1997 ji Tomáš Baťa nabídl jako prostor pro kanceláře Nadace. Vila se stává místem, kde se odehrává většina vzdělávacích, kulturních a společenských aktivit Nadace. Zároveň jsou některé sály ve vile k dispozici jako konferenční prostory pro veřejnost.
Nadace Tomáše Bati nabízí školám, firmám a jiným organizovaným skupinám prohlídky vily Tomáše Bati s odborným výkladem jeho o životě, historii firmy Baťa i o historii domu. Prohlídky jsou pro školy zdarma. Pro firmy a jiné organizované skupiny za poplatek 65 Kč/osoba.
Minimální množství osob ve skupině 15, max. množství účastníků prohlídky 45 osob. Žádosti o prohlídku adresujte na: sekretariat@batova-vila.cz nebo na tel. 577 219 083.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Zámek ve Zlíně je čtyřkřídlý zámek s vnitřním nádvořím uprostřed sadu Svobody v centru Zlína. Zámek byl původně gotická tvrz, která byla přestavěna ve druhé polovině 16. století do renesanční podoby.
Zlín je vlastně stále z historického hlediska nový a mladý. Více jak 95 % má své předky jen ve třetí či čtvrté generaci a město má jen pár domů starších sta let, které zůstaly zachovány v původní podobě. Budova zámku se zdmi starými 500 let je jedinou hmotnou spojkou s dávnou minulostí. Zámek ve Zlíně je čtyřkřídlý zámek s vnitřním nádvořím uprostřed sadu Svobody v centru Zlína. Zámek byl původně gotická tvrz, která byla přestavěna ve druhé polovině 16. století do renesanční podoby.
Dějiny zámku jsou samozřejmě spojeny s dějinami Zlína, jako střediska zlínského panství. Majiteli panství se od 3. čtvrtiny 15. století, kdy je získal Vilém Tetour z Tetova, stali na téměř sto let Tetourové, kteří je v r. 1571 prodali Janu Kropáčovi z Nevědomí. V r. 1589 je zakoupil Kryštof Cedlar Pačlavský a od r. 1622 užívali výnosu panství věřitelé Cedlarů, z nichž nejvlivnější, Kryštof Karel Podstatský z Prusinovic, byl od počátku 30. let faktickým majitelem panství. Až do poloviny 17. století byl zámek trvale obýván. V r. 1655 koupil panství Gabriel Serényi, který obvykle sídlil jinde. Podobně tomu bylo za Rotalů (1712-1763). V r. 1763 zdědila panství nejmladší dcera Jáchyma Adama Rotala, Marie Terezie, provdaná Khevenhüllerová. V letech 1804 aľ 1857 vlastnili panství Brettonové, od r. 1860 Hauptové. 25. 6. 1929 koupilo zámek město Zlín.
Od této chvíle začíná nová etapa hradního areálu. V roce 1930 město pronajalo zámek a přilehlý park Baťovu podpůrnému fondu, který jej zpřístupnil veřejnosti. Zámek se stal po vzoru anglických klubů klubovnou a místem pro setkávání a debaty. Své zázemí zde našla také kavárna, restaurace, čítárny a kulturní a sportovní kluby. Od konce 50. let 20. století byly v prostorách hradu umístěny výstavní síně Krajské galerie výtvarného umění a Muzea jihovýchodní Moravy.
Celková rekonstrukce nejstarší zlínské stavby začala v létě 2021. Jedná se o postupné práce na etapy, obnova zámku tak potrvá několik let, a to podle návrhu architekta Pavla Mudříka. Po rekonstrukci zámek nabídne řadu novinek – např. restauraci, kavárnu, cukrárnu, řemeslnou pekárnu či muzeum historie Zlína.
V současné době na zámku sídlí Živý Zlín – kulturní a kreativní centrum, Galerie Václava Chada, Kancelář architekta města Zlína a prodejní galerie Courage. Rozsáhlé prostory se využívají ke krátkodobým výstavám, kulturním akcím a pronájmům.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Industriální objekty s baťovským označením 14 a 15 prošly přeměnou v moderní kulturní a vzdělávací centrum 14|15 BAŤŮV INSTITUT. Své sídlo zde má Krajská galerie výtvarného umění, Muzeum jihovýchodní Moravy a Krajská knihovna F. Bartoše.
Jedním z prvních míst, kam se při návštěvě Zlína vypravit je bezesporu 14|15 BAŤŮV INSTITUT, sídlící na okraji bývalého Baťova továrního areálu. I když okraj by se tu dal lépe vystihnout jako „brána“ do dnes již plně pulsujícího industriálního prostoru.
Pojďme ale ještě na chvíli pěkně na začátek. Přenesme se do roku 1944, kdy na stejném místě budovy s označením 14. a 15. již existovaly, ale byl to bohužel také rok jejich zániku. V tomto válečném roce se letecké pumy nevyhnuly ani těmto budovám a obě musely jít po konci války zcela k zemi. 15. budova čekala na své vzkříšení jen do roku 1947. V roce 1949 byla dokončena i 14. budova. Tyto dva zrcadlově souměrné objekty vzešly z pera architekta Jiřího Voženílka a byly přímo navrženy pro potřeby obuvnické výroby. Po baťovské éře pokračovala v budovách nadále výroba obuvi pod hlavičkou Svit. A pak už to šlo spoustu let pěkně z kopce, až do roku 2008, kdy zcela zdevastované budovy odkoupil Zlínský kraj. Pokud by vás však zajímala architektura a historie těchto budov do hloubky, tak se určitě mrkněte na stránky ZAM Zlínského architektonického manuálu.
Po nákladné rekonstrukci našly v opravených budovách zázemí kulturní instituce Zlínského kraje. V 14|15 BAŤOVĚ INSTITUTU najdete Krajskou galerii výtvarného umění, Muzeum jihovýchodní Moravy a Krajskou knihovnu Františka Bartoše.
Pod Krajskou galerií výtvarného umění si nepředstavujte jen budovu s obrazy a sochami, ale místo, kde to uměním žije. Kromě stálých expozic se tu za rok vystřídá spousta výstav a dalších akcí, v budově jsou dva výstavní prostory, stálá expozice, grafický kabinet a pravidelně se tu pořádá i Galeřiště pro nejmenší.
V Muzeu jihovýchodní Moravy na vás čeká unikátní stálá expozice Princip Baťa: Dnes fantazie, zítra skutečnost. Najdete tu také muzeum obuvi, expozici věnovanou filmařským počátkům Zlínských filmových ateliérům nebo cestovatelským objevům pánů Hanzelky a Zikmunda.
Své konečně důstojné a tolik potřebné zázemí tu našla i Knihovna Františka Bartoše, největší knihovna ve Zlínském kraji. Zájemci tu najdou více než půl milionu dokumentů v různých formátech.
Ve vestibulu 15. budovy potkáte designový obchůdek Red Brick Design Shop plný designových kousků oblečení, kabelek nebo šperků. Zabydlelo se tu několik desítek českých značek, dost z nich navíc pochází přímo ze Zlína nebo okolí.
Do 14I15 Baťova institutu je dobré zavítat i kvůli Krajskému informačnímu centru, které najdete hned v přízemí 14. budovy, a kde jako turista získáte cenné rady a materiály před návštěvou města.
Pestrý kulturní život se neodehrává pouze uvnitř 14. a 15. budovy, ale velmi často i mezi nimi. Budovy spojuje velká betonová platforma, na které jsou často koncerty a nejrůznější akce pod širým nebem.
14I15 Baťův institut přináší neustálé zpestření do života obyvatel i návštěvníků Zlína, ať už jsou to zmiňované koncerty nebo přednášky, cestovatelské besedy či festivaly. Své si tu najdou milovníci umění, architektury i historie. Stálé expozice navíc přináší komplexní pohled na zlínský fenomén Baťa. 14I15 Baťův institut je prostě místem, na kterém si Zlín zamilujete hned napoprvé a budete ho chtít prozkoumat celý. Předtím si určitě zjistěte, co všechno se v baťovském Zlíně dá vidět, nejlépe si na naplánujte víkend ve Zlíně.
Správní budova číslo 21 Baťových závodů – „zlínský mrakodrap“ je jedním z vrcholných děl předválečné československé funkcionalistické architektury. S 16 podlažími a výškou 77,5 metru je nejvyšší budovou Zlína. Na střeše budovy, z níž se nabízí nevšední pohled na město a jeho okolí, je situována vyhlídková terasa se stylovou kavárnou. Terasa budovy je přístupná veřejnosti.
21. správní budova firmy Baťa – zlínský mrakodrap byl jednou z prvních výškových staveb v Evropě a nejvyšší budovou v Československu. Po zásluze získal společně s celým průmyslovým areálem bývalých Baťových závodů ocenění Stavba století. Budova byla postavena v letech 1936-1938 podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka, v letech 1930–1946 vedoucího projektového oddělení Baťových závodů. Je situována v tradiční řadě továrních budov, bezprostředně ovlivňující náměstí Práce, jehož severní stranu uzavírá, a stala se tak typickou dominantou moderní koncepce města.
Z dispozičního hlediska se jedná o třítrakt, koncipovaný na stejné modulové síti (6,15 x 6,15 m) jako objekty výrobní. Celé podlaží o rozměrech 80 x 20 metrů bylo velkoprostorovou kanceláří většinou bez příček, kde pracovalo asi 200 lidí. Pracovní plocha zůstala čistá, neboť jak vertikální komunikace (schodiště s výtahy), tak hygienická zařízení a klimatizační komory byly vyčleněny mimo tento prostor. Nosná konstrukce objektu je železobetonová, obvodový plášť tvoří ocelová dvojitá okna a cihelná vyzdívka se Slavíkovými obkladačkami. V 8. etáži můžete ve všední dny navštívit expozici o historii firmy Baťa.
Skutečnou technickou lahůdkou je klimatizovaný výtah – pojízdná kancelář J. A. Bati o rozměrech 6 x 6 metrů, vybavena klimatizací, telefonem i umyvadlem. Toto vrcholné dílo architekta V. Karfíka je dnes národní kulturní památkou období funkcionalismu.
Památník Tomáše Bati uzavírá stoupající parkový prospekt mezi internáty. Podle původního návrhu měl celý komplex obsahovat skupinu budov studijně-vzdělávacího charakteru, vrcholící na ose parku objektem muzea. Plány však změnila nenadálá smrt zakladatele obuvnického impéria, který v roce 1932 zahynul krátce po startu z nedalekých Otrokovic při plánované letecké pracovní cestě do švýcarského Möhlinu.
Místo muzea tak byl postaven památník a z osmi studijních ústavů pak pouze dva (1936–1938), které architektonicky navázaly na budovu památníku. I zde se uplatňoval typový skelet výrobní budovy s variabilní dispozicí etáže. Tvárnost železobetonového skeletu využil architekt Gahura k zajímavému řešení interiérů i exteriérů s působivými hladkými průběžnými zasklenými plochami.
Památník Tomáše Bati je nejpůsobivějším architektonickým dílem F. L. Gahury, moderní parafrází staveb vrcholné gotiky: jen opěrný systém a barevné vitráže, jen železobetonový skelet a sklo. V prvních deseti letech jej navštívilo 1,5 miliónů osob.
Svému poslání přestal sloužit v listopadu roku 1944, kdy byl při válečném bombardování Zlína silně poškozen skleněný plášť. Kulturní činnost (již pod hlavičkou přejmenovaného Domu umění) se podařilo znovu obnovit v červnu 1948, zahájením přehlídky výtvarného umění XI. Zlínského salónu.
V letech 1954–1955 objekt přestavěl akademický architekt J. Staša, aby více než 55 let sloužil současně Filharmonii pracujících a Oblastní galerii výtvarného umění Gottwaldov. Dům umění (původně tedy Památník Tomáše Bati) byl v roce 1985 zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR.
Při úvahách o obnově Památníku Tomáše Bati se uvažovalo v evropských a celosvětových souvislostech. Závěry odborné konference z října 2006 zněly jednoznačně – navrátit Památníku jeho původní podobu a ideovou funkci s tím, že využití má být přizpůsobeno stavbě, nikoliv naopak.
Tyto závěry v roce 2011 schválilo Zastupitelstvo města Zlína a v roce 2012-2014 byla na jejich základě vytvořena architektonická studie obnovy. Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně získala nové prostory v Kongresovém centru, Krajská galerie výtvarného umění působiště v budově 14|15 Baťova institutu. V roce 2013 byl budově navrácen název Památník Tomáše Bati.
Náročná realizace obnovy probíhala v letech 2016 – 2018, financována Ministerstvem kultury, výnosy z veřejné sbírky a městem Zlín. To se také společně s rodinou Baťů, městem Möhlin a dalšími významnými donátory, které oslovila Nadace Tomáše Bati, finančně podíleli na realizaci hlavního exponátu, monumentální repliky letounu JU F13. Architektonická ikona a vrchol Gahurovy urbanistické tvorby znovu otevřel dveře veřejnosti.
Zdroj: www.zlin.eu
Poutní místo Svatá voda – Malenovice se nachází 7 km od Zlína. Zdejší studánka, má pověst léčivé vody. Studánka je nadkryta kamennou klenbou. Nad ní je příkrý svah, ve kterém je umístěna skalní jeskyně se sochou Panny Marie Lurdské.
Z historie poutního místa, které je také označováno jako místo výletní, se dozvídáme, že již sv. Cyril a Metoděj zde kázali a křtili. Lidé začali pozorovat, že upřímná modlitba a omytí pramenitou vodou dodává duševní i tělesné osvěžení.
Pomoc zde hledali hlavně maminky malých nemocných dětí, které s vděčnosti za vyslyšení svých proseb zavěšovaly na stromy dětské košilky.
První kaple o niž se zmiňuje historie je lesní kaple z roku 1854, postavena Josefem Buksou ze Šelešovic, který takto poděkoval Panně Marii, za uzdravení ze slepoty. V kapli byl umístěn obraz P. Marie Provodovské..
V roce 1902 byla nad pramenem postavena kameninová socha P. Marie Lurdské, později byla přemístěna do výklenku ve skále. Přibývalo poutnických původů s hudbou a kněžími ze Slovácka, Valašska i z Hané. V roce 1933 byl vypracován projekt malého poutního kostelíka, jeho stavba se však neuskutečníla. Namísto generální opravy původní kaple v roce 1963 byla přičiněním tehdejšího duchovního správce v Malenovicích P. Vojtěcha Krále a především nesmírně odvážnou obětavostí farníků ze Lhoty u Malenovic ve dvou dnech postavena kaple nová. V této době byla upravena i lurdská jeskyňka a okolí pramene.
Od padesátých let byly zakázány průvody poutníků s hudbou. Pouze farnost Lhota u Malenovic, zde mohla chodit každý rok s hudbou, neboť průvod lesem „nikoho nerušil a nenarušoval dopravu“.
Společná pouť se koná první zářijovou neděli a její kontinuita nebyla nikdy přerušena.
Zdroj: www.farnosthalenkovice.eu
Je málo míst, která ve vás zanechají stopu. Jedním z nezapomenutelných míst je právě zámek Napajedla. Můžete sem zajít na prohlídku, posedět u šálku kávy, navštívit různé kulturní programy, nechat se oddat nebo využít pronájmu místností pro své vlastní organizované akce.
Zámek v centru města Napajedla nedaleko Zlína byl postaven v polovině 18. století. Na třech podlažích bylo vedle zázemí přes padesát obytných místností. Stavbu obklopuje desetihektarový park v anglickém stylu se vzácnými dřevinami a romantickým rybníčkem s lekníny. Park slouží nejenom k příjemné procházce, ale také k organizování rozličných akcí a aktivit. Krásná historická památka je od roku 2008 v soukromých rukách a od roku 2009 se postupně otevírá veřejnosti.
Kochat se můžete krásou historických sálů, kterými procházela napajedelská šlechta zejména rody Rottalů, Kobenzlů, Stockau či významný rod Baltazziů. Ti zde roku 1886 založili slavný hřebčín s chovem anglického plnokrevníka.
Budete spát v pokojích, kde spávaly místní komtesy. Navštívíte park, který byl svědkem věhlasných dražeb koní. Ostatně staleté stromy by mohly vyprávět….. Naše filozofie: „Nejsladší štěstí je to, které sdílíme společně“.
Zámek Napajedla je otevřen pro každého, kdo miluje lidi a život. Naleznete zde nejenom historický odkaz našich dějin, ale zároveň komfort, který vám vezme dech. Budete se zde cítit jako doma, jako místo, kde zažijete luxus v našem zámeckém ubytování a zároveň domácí kuchyni jako od babičky.
Vychutnáte si speciální relaxační procedury v netypickém a svébytném holistickém studiu a nebo přímo na pokojích. Můžete se tady veselit na svatbách, rodinných oslavách či firemních akcích. To vše s kompletním servisem, ale zároveň s lidským domácím přístupem.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Zakladatelem nejstaršího chovu anglického plnokrevníka na našem území byl v roce 1886 příslušník vlivné vídeňské rodiny s řeckými kořeny Aristides Baltazzi. Hřebčín dosáhl velkých úspěchů a dlouhá léta byl nejúspěšnějším chovatelem těchto koní v České republice. Chov bohužel skončil v roce 2023.
Do Napajedel se Aristides Baltazzi (dostihový jezdec, chovatel koní a polik) dostal po sňatku s dcerou majitele zdejšího panství Friedricha Stockau. Sídlem rodiny byl zámek z 18. století. Stáje, ze kterých vznikl později hřebčín, byly postaveny až o sto let později.
Hospodářská krize a neuvážené investice vdovy Marie do pokusných naftových vrtů přispěly k finančnímu úpadku panství. V roce 1930 byla vdova Baltazziova nucena prodat všechny plnokrevné koně, které se na zásah ministerstva zemědělství stali majetkem státu.
Pozemky, budovy i zámek získala ve veřejné dražbě v roce 1935 firma Baťa. V roce 1937 se podařilo iniciativou Ing. Bohumila Tichoty a tehdejšího ředitele Dr. Ing. Václava Michala vyměnit areál hřebčína s pastvinami a stájemi za otrokovické a tlumačovské pozemky. Od téhož roku byl hřečín zapojen do svazku státních ústavů pro chov koní a bylo importováno 12 klisen, což významně ovlivnilo kvalitu chovu. V letech 1948 – 1989 měl napajedelský hřebčín výsadní postavení v chovu plnokrevníků a ze zdejší stáje vzešla celá řada dostihových šampionů vítězících po závodištích v celé Evropě. Roku 1992 byl transformován v akciovou společnost Hřebčín Napajedla, která chovatelskou tradici s výbornou pověstí zdejších koní udržovala. Roku 2005 se stal soukromou akciovou společností. Majitelé hřebčína v roce 2020 prezentovali městskému vedení záměr postavit na travnatých výbězích nízkopodlažní bytové domy. Chov anglických plnokrevníků byl v Napajedlech ukončen v roce 2023.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Radnice byla postavena v roce 1904 pode návrhu Dominika Feye z Uherského Hradiště. Podnětem k této stavbě bylo mj. povýšení Napajedel na město v roce 1898.
Budova radnice byla postavena v pseudorenesančním slohu. K výzdobě budovy byli přizváni významní moravští umělci. Franta Uprka je autorem sochy sv. Jiří umístěné mezi okny v prvním poschodí.
Výzdobu ciferníku věžních hodin navrhl Jano Köhler. Bohatě je také vyzdoben interiér radnice. K vidění jsou bohaté vitráže oken, malba v zasedací síni nebo dřevěné obklady.
Při konání velkých kulturních akcí, je zpřístupněna radniční věž k vyhlídkám na město (Svatováclavské slavnosti, Den otevřených památek, Dny evropského dědictví).
Naproti městské radnice se nachází Kostel sv. Bartoloměje, ke kterému vedou majestátní schodiště.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Naproti Starého zámku stojí barokní budova Fary, která byla postavena v 80-tých letech 17. století a tvoří jednotný komplex s Kostelem Sv. Bartoloměje, ke kterému vystoupáte po majestátním schodišti, lemovaném sochami národních světců. Kostel byl dostavěn v roce 1712 a patří k významným církevním památkám regionu.
Kostel byl vystavěn v letech 1710-1712 a při jeho stavbě bylo použito některých stavebních prvků a soch ze starého kostela, např. kamenných soch sv. Petra a Pavla, umístěných v průčelí chrámu. Nad portálem hlavního vchodu je vsazen erb rodu Rotalů, který přidržují dva andělé a letopočet dokončení stavby r. 1712. Po stranách hlavního vchodu jsou zasazeny dva renesanční náhrobky Bedřicha a Bartoloměje ze Žerotína, datované rokem 1568.
Ze starého kostela sem byly přeneseny i dřevěné sochy apoštolů (sv. Matouš, Marek, Lukáš a Jan). Oltářní obraz umučení svatého Bartoloměje je dílem Fr. Kančice z roku 1809. Barevné vitráže nad kněžištěm pocházejí z konce minulého století. V kostelní věži jsou dnes dva zvony. Nejrozsáhlejší úprava interiéru byla provedena na přelomu 19. a 20. století.
Muzeum Napajedla láká jak malé návštěvníky na stálou expozici hraček, tak i ty dospělé na dočasné výstavy a historické stálé expozice. Muzeum se nachází v objektu bývalého kláštera.
V Muzeu Napajedla můžete zhlédnout stálou expozici Hřiště hraček, která vám hravou, interaktivní formou přiblíží legendární hračky designérky Libuše Niklové a Alfréda Kluga, které se dlouhodobě vyráběly a stále vyrábějí v podniku Fatra Napajedla. Autorem expozice je syn Libuše Niklové, známý výtvarník Petr Nikl, který ji navrhl jako „Člověče nezlob se!“, kde si děti i dospělí mohou sami s hračkami hrát.
Dále jsou zde k vidění stálé expozice Fatra v čase – 80 let továrny v nápadité kostce, Příběh města – úvodní edice skutečností a výjimečností z dějin Napajedel a Slavia, příběh továrny – více než stoletá historie firmy s ukázkou historických motorů.
Muzeum Napajedla disponuje unikátním audiovizuálním sálem, ve kterém pořádá dočasné výstavy – historické, spolkové, výtvarné.
V prostorách Nového kláštera se kromě muzea bachází také základní umělecká škola, Klub kultury, informační centrum, kavárna, klášterní kaple, komorní sál, dvojice malých tělocvičen, zázemí pro sportovce, důchodce, včelařský kroužek a folklorní soubory.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Dřevěný kostel ve Velké Lhotě je kostelem sboru Českobratrské církve evangelické a je unikátní kulturní památkou v obci Velká Lhota v okrese Vsetín Zlínského kraje.
Byl postaven v roce 1783 krátce po vydání tolerančního patentu císaře Josefa II. Nebyl nikdy přestavěn, mimo jiné kvůli chudobě farníků, a zůstal tak zachován jako jediný dřevěný kostel s původními rysy tolerančních kostelů v Česku.
V závěru 19. století zde po dvacet let jako farář působil spisovatel Jan Karafiát. V roce 1964 byl kostel prohlášen za nemovitou kulturní památku České republiky a v roce 2008 byl zařazen mezi národní kulturní památky.
Evangelický sbor se na tehdejší Hrubé Lhotě ustavil rok po zveřejnění tolerančního patentu, který ukončil dlouholeté pronásledování protestantů. Bohoslužby se nejprve konaly ve stodole Jiřího Fabiána. Místo bylo zvoleno proto, neboť katolická vrchnost v žádné ze sousedních obcí nechtěla poskytnout pozemky přímo na území obce (Malé Bystřice ani Stříteže nad Bečvou).
Později se začal ze silných smrkových klád stavět roubený kostel krytý šindelem. Než se v něm však v roce 1783 mohly konat první bohoslužby, bylo při stavbě potřeba dodržet přísná pravidla.
Toleranční kostel nemohl mít věž ani zvony a dokonce ani vstup do něj nemohl být obrácen k hlavní přístupové cestě. Okna musela být malá. Kostel, který je ze dvou stran obehnán podsíní, je nevytápěný, bez umělého osvětlení, interiér je bez soch a obrazů. Jediným výraznějším zdobením jsou švabachem psané citáty z Bible na černých tabulích a citát z Matoušova evangelia na stropě kostela.
Po vydání tolerančního patentu šlo po dlouhou dobu o jediný kostel protestantského vyznání na území Žerotínského panství. Až v roce 1866 byl postaven další evangelický kostel v nedaleké Stříteži. Roku 1938 bylo do kostela pořízeno harmonium, varhany byly realizovány až roku 1996.
Kostel je doposud v provozu a konají se v něm nedělní bohoslužby a další obřady – nepřetržitě od založení kostela.
Díky odlesnění se tento dlouhá léta ve hvozdu skrytý skalní útvar stal dominantou Medůvky a jejího okolí a svou krásou zastínil i ty blízké a daleko větší horolezecké skály. k nebesům trčí z kamene vyrůstající štíhlé kmeny a koruny dvou borovic. Ty spolu se skálou vytvářejí velmi působivou kulisu života.
Od skaliska je hezký výhled do hlubokého Brňovského údolí, na nížeji položené horolezecké skály Medůvky i na samotu s novodobou replikou větrného mlýna, po jejímž původním majiteli – Adolfu Skypalovi, skalní útvar nese jméno.
Nevelká, avšak z hlediska obtížnosti velmi významná oblast moravských pískovců lezecky objevená až začátkem 80. let. Skála se člení na dvě části, a to na Malou Medůvku a Velkou Medůvku. Útvar se skládá z jedné věže a dvou okrajovek, přičemž údolní stěna nejvyššího bloku dosahuje výšky 10 m. Izolovaný skalní útvar ve tvaru charakteristické jehly, situovaný na východní straně masivu, má výšku 3 m. Ačkoliv rozměry skály nejsou nikterak impozantní, patří mezi nejvýznamnější horolezecké lokality na Moravě.
Hornina je tvořena velmi tvrdými křemitými pískovci. Většina cest vede v údolních severních stěnách, skály jsou prosluněny pouze od západu. Terén je vhodný pro teplé letní dny.
24. října 2023, Bunč - Velehrad, Česká republika
Tento týden se vydali radní Zlínského kraje spolu s olomouckým biskupem Nuzíkem na Cyrilometodějskou stezku vedoucí z Bunče na Velehrad.
„Při dalším rozvoji Cyrilometodějské stezky je pro nás klíčová spolupráce a komunikace s našimi partnery, mezi které patří i obce ležící na její trase. Využili jsme proto této příležitosti a při našem putování jsme navštívili několik z nich, kde jsme se setkali a diskutovali s tamními starosty. Společně si uvědomujeme, že centrum značených tras v oblasti Velehradu má mimořádný potenciál a jsou zde potřeba kvalitní služby i doprovodná infrastruktura,“ řekl předseda sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje a náměstek hejtmana Zlínského kraje Lubomír Traub.
K putování s radními přijal pozvání i biskup Mons. Josef Nuzík, administrátor Olomoucké arcidiecéze a vnímal to takto: „Za pozvání na společné putování po Cyrilometodějské stezce z Bunče na Velehrad jsem rád, jsou tam naše duchovní kořeny. U turistické trasy více vnímáme potřebu pohybu a krásu výhledů. U poutního putování očekáváme duchovní občerstvení i posilu, zakusit cosi hlubšího. Věřím, že i Cyrilometodějská stezka získá postupně jak své poutníky, tak i ty, kteří dosvědčí, že na světě jsme nejen chodci, ale poutníci, kteří mají cíl.“
V Jankovicích měli účastníci akce možnost si prohlédnout zrekonstruované barokní hodiny z 18. století ve věži empírového kostela. Stroj času je potom přenesl do doby pravěké, ze které zřejmě pochází nedoceněná kamenná památka – tzv. Králův stůl připomínající hlavu pratura. Mnozí včetně hejtmana a biskupa vystoupali také na dřevěnou rozhlednu nad Modrou. Ochutnali místní víno a v Archeoskanzenu dokonce i čerstvé kozí mléko od středověkého „kněze“, který jim zazpíval v replice kostela sv. Jana Křtitele Kyrie eleison. Pokračovali ke stavbě Klenotnice Velké Moravy, která bude ukrývat ty nejcennější artefakty a repliky z raného středověku. Farář Josef Čunek je v závěru provedl poutním areálem a bazilikou na Velehradě, která patří k významným státotvorným místům země a je doslova kronikou dějin. O své stálé výstavě Příběh sochy ve velehradském Turistickém centru přišel povykládat i sochař světového jména Otmar Oliva.
„Nenáročná trasa byla plná skvělých zážitků a doslova jsme na ní putovali časem. Všem mohu doporučit, aby udělali něco pro své zdraví i poznání, a na tuto nebo některou z dalších pěších cyrilometodějských tras se i na podzim vydali. Podrobné informace o trasách včetně doporučení jednodenních etap najdou turisté na našich webových stránkách www.cyril-methodius.cz.“ shrnula Zuzana Vojtová, ředitelka Centrály cestovního ruchu Východní Moravy a sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.
Letos v srpnu uplynulo 10 let od založení sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje, které se věnuje například značení cyrilometodějských tras v terénu ve spolupráci s Klubem českých turistů. Všechny cyrilometodějské trasy v Česku, kterých je celkem asi 900 km, končí právě na Velehradě. V r. 2021 se sdružení podařilo zapsat Cyrilometodějskou stezku mezi Kulturní stezky Rady Evropy, a to jako první stezce tohoto druhu, která má své sídlo v České republice. Tento zápis se svým významem rovná snad jen zápisu do UNESCO.
Informace o trase: Bunč – Velehrad – Cyril and Methodius Route – Cultural Route of the Council of Europe (cyril-methodius.cz)
14. listopadu 2023, Mojmírovce, Slovensko
Sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje se rozrůstá o 9 nových členů ze čtyř evropských zemí. Novými členy se od 1. prosince stávají obec Velehrad (Česko), obec Modrá (Česko), obec Bojná (Slovensko), Žilinský samosprávny kraj (Slovensko), občanské sdružení EUROPEAN ROUTE C&M (Slovensko), Nadácia Mojmír (Slovensko), Ústav makedonské literatury při Univerzitě sv. Cyrila a Metoděje ve Skopje (Severní Makedonie), Ústav staroslověnské kultury Prilep (Severní Makedonie) a Archeologické muzeum Veliki Preslav (Bulharsko). Sdružení, které se zabývá rozvojem Cyrilometodějské stezky – Kulturní stezky Rady Evropy, má již celkem 33 oficiálních členů z 9 zemí.
„Velmi mě těší, že v roce 2023, kdy si slovanské země připomínají 1160 let od příchodu Konstantina-Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu a 10 let činnosti našeho sdružení, se rozrůstáme o pestré spektrum členů, a to hned ze čtyř evropských zemí. Všichni chtějí v mezinárodní síti zúročit svoji dlouholetou práci v oblasti kulturního dědictví a přispět k živé cyrilometodějské tradici a kulturnímu dialogu. Odkaz soluňských bratrů nás všechny spojuje,“ řekl Lubomír Traub, předseda sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje a náměstek hejtmana Zlínského kraje pro strategický rozvoj, dotace a cestovní ruch.
Nové členy schválila a přivítala Valná hromada sdružení Evropské kulturní stezky sv. Cyrila a Metoděje konaná v Mojmírovcích na Slovensku 14. 11. po předchozím projednání ve Vědeckém a Řídicím výboru sdružení. Během jednání sdružení bylo také slavnostně podepsáno memorandum o spolupráci mezi Cyrilometodějským výzkumným centrem při Bulharské akademii věd v Sofii a Ústavem staroslověnské kultury Prilep ze Severní Makedonie, mimo jiné také pro spolupráci na budování Cyrilometodějské stezky na Balkáně.
V Mojmírovcích se uskutečnilo letos již druhé jednání řídicích orgánů sdružení, první proběhlo na jaře v řecké Soluni. Další jednání Řídicího výboru a Valné hromady se bude konat na jaře 2024 v bulharském hlavním městě, v Sofii. Pracujeme na rozvoji kontaktů a stezky, jak směrem na Řím, tak na Balkán.
The site of Devín Castle at the confluence of the rivers Danube and Morava is known for its many archaeological finds from different periods. It has been inhabited since the Early Stone Age. The oldest fortification of the site can be classified as dating back to the Bronze Age. The most intensive settlement belongs to the period between the 1st century BC and the 2nd century AD and the 1st century AD when the Celts settled here. Later, it was settled at the end of the Roman period and at the time of the Migration of Peoples (4th-6th centuries AD).
Findings from the Great Moravian period confirm the cultural-spiritual as well as political-strategic importance of Devín. In contemporary sources, Devín is mentioned alongside Nitra and Bratislava as one of the three main settlements of Great Moravia. In the 9th century, Prince Rastislav had a massive Great Moravian fortress built here. A report from 864 puts it in direct connection with Devín: “In the month of August, King Ludovít marched with a massive defence force across the Danube, surrounded Rastic in a castle (town), which in the language of that people is called Dowina (Maiden)…”. Other smaller fortifications on the slopes of Devínská Kobyla served as guard and defence sites. Devín, as one of the few early medieval sites in Slovakia, is mentioned in written sources (in the Annals of Fulda) under the name Dowina. In 864, the East Franconian king Ludovít the German went to battle against the Moravian prince Rastislav and besieged him at the castle mentioned above. This report shows the importance of this site. There is also a more complex construction of the fortification built of wood, clay and stone, probably from the early Middle Ages (9th-11th centuries). Several residential and farm buildings were found from this period. The fact that it was not only a military fortress, but also an important religious centre is confirmed by the most significant find – the foundations of a stone building, a triple-domed basilica, found on the south-eastern terrace. The masonry was preserved at the level of the foundations. From the fragmentary finds we know that the building was plastered and decorated with frescoes. It is probably a sacral building. This is also suggested by the proximity of the burial site, where graves dating from around the mid-9th century were uncovered. The building probably disappeared sometime in the 10th century, although the hilltop was certainly inhabited. Later, probably in the 11th century, a rotunda was built to the south-west of this structure, around which a cemetery dating from the 11th to 13th centuries was built. The rotunda disappeared, and with it the cemetery, probably when the settlement moved to the suburbs, where a new parish church was built.
The origin of the medieval castle on the top of the hill is placed in the middle of the 13th century. The castle was enlarged by the so-called middle castle in the first half of the 15th century. In the period when Mikuláš Garay took possession of the castle. His son Ladislav in the middle of the 15th century started fortifying the so-called Lower Castle. He wanted to replace the older rampart with a new fortification. However, the project was probably oversized and could not be completed even by the next owners of the castle in the second half of the 15th and the first half of the 16th century.
The castle was gradually abandoned and destroyed at the beginning of the 19th century. The castle was destroyed in the early 19th century by the army of Emperor Napoleon.
The remains of the Great Moravian church from the second half of the 9th century testify to the fact that the place was not only military, but also played an important role in the culture and education of our ancestors. The construction of the church dates back to the reign of Rastislav, i.e. around 850. It was a sacral building around which people were buried. It can be assumed that it was a so-called proprietary church, i.e. a church combining a sacred and a secular – residential part, which was used by the Grand Duke of Devín. The church existed for about 60 years, which includes the period of the Cyril and Methodius mission in our territory. Nearby another building was discovered – this time of a circular plan with a diameter of 650 cm. The research proved that it was also a sacral object dating back to the first half of the 11th century. The nearby Great Moravian church was no longer in existence at that time and the early medieval rotunda therefore probably took over its function. The castle is currently the venue of regular events that bring the life of our ancestors to life, such as combat and theatrical performances of historical fencing, presentations of archery or a rich artillery arsenal, duels on horseback, demonstrations of crafts and others.
Na mieste, kde žil pustovníckym životom sv. Benedikt († okolo r. 1033), založil nitriansky biskup Jakub I. v roku 1224 neveľký kláštor – opátstvo sv. Benedikta. Jeho srdcom boli jaskynné priestory, kde pustovník žil, ku ktorým pristavali na našom území jedinečnú trojpodlažnú kaplnku, ktorá je v najvyššom podlaží otvorená do spomínanej jaskyne. V tesnej blízkosti boli postavené ďalšie kláštorné budovy.
Život benediktínskych mníchov v priebehu stáročí však vážne narušilo nepokojné obdobie počas expanzie Matúša Čáka z neďalekého Trenčína a neskôr aj nájazdy husitských oddielov z blízkej Moravy. Zánik tunajšieho opátstva má na svedomí útok vojsk generála Katzianera v roku 1528.
Nový život na veľkú Skalku priniesli až v roku 1644 trenčianski jezuiti, ktorí majetok zaniknutého opátstva získali darom od kráľa Ferdinanda III. (iné zdroje uvádzajú ako darcu nitrianskeho biskupa Jána Püskyho). Následne, v rokoch 1667-69 jezuiti postavili vedľa pôvodných stavieb nové budovy kláštora a postupne celý areál upravovali. V roku 1717 je spomínaná prestavba horného podlažia stredovekej kaplnky, v roku 1755 boli vybudované kamenné schody ku kláštoru a v roku 1768 bola uskutočnená výmena strechy.
Po zrušení rádu v rakúskej monarchii v roku 1773 museli aj z Veľkej Skalky jezuiti odísť a opustené budovy začali chátrať až sa zmenili na ruiny.
Čiastočné opravy na Veľkej Skalke sa realizovali v rokoch 1852-1853, v roku 1892, 1911 a 1914. Po druhej svetovej vojne sa uskutočnili ďalšie práce v roku 1951 a potom aj v roku 1982. Väčšie práce na oprave a konzervovaní ruín spojených s výskumom sa začali po roku 2000.
Dvojvežový kostolík postavený v románskom slohu sa tu spomína po prvý raz v roku 1208. Bol zasvätený sv. Beňadikovi. Roku 1520 dal na jeho mieste vybudovať kaplnku ku cti sv. Doroty Juraj Thurzo horlivý katolík, starý otec Juraja Thurzu, neskoršieho palatína.
Počas pôsobenia jezuitov na Skalke kaplnku renovovali v r. 1713 a pristavili k nej vežu. V r. 1679 bol postavený nový oltár na počesť Panny Márie Čenstochovskej. Počas kuruckých vojen bol kostolík poškodený. V r. 1745 kaplnku rozšírili do súčasnej podoby a pristavili k nej dve veže. V r. 1949 v ňom postavili Boží hrob a na Veľký piatok sa tu konali procesie. Neskôr postavili na Malej Skalke aj kalváriu (1676) so štrnástimi stanicami krížovej cesty.
Kostol bol opäť zreštaurovaný za trenčianskeho farára opáta Ľudovíta Stáreka v r. 1852-1853; opravený a posvätený v r. 1924 nitrianskym biskupom Karolom Kmeťkom. Hlavný oltár odvtedy zdobia sochy pustovníkov sv. Andreja-Svorada a Beňadika. Vojnové udalosti druhej svetovej vojny neobišli ani Skalku a preto bolo potrebné opäť pristúpiť k rozsiahlej oprave, ktorá bola ukončená r. 1951. Slávnostnú svätú omšu celebroval nitriansky administrátor biskup Eduard Nécsey. Maľba svätcov na stene je dielom pátra Emila Prokopa, SVD, z r. 1983.
Ostatné úpravy kostola na Malej Skalke sa uskutočnili v rokoch 2003-2006. V r. 2011 boli vybudované sociálne zariadenia, oprava pútnického domu a okolia. V r. 2012 pribudla v pútnickom areáli nová krížová cesta.
Trenčiansky hrad – dominanta mesta Trenčín aj celého Považia. Spolu so Spišským hradom a s hradom Devín patrí medzi najrozsiahlejšie hrady v Európe.
Odpradávna stráži obchodné cesty spájajúce oblasť severného Uhorska a stredoslovenských banských miest s Čechami, Moravou, Sliezskom a Poľskom. Počiatky hradu sa viažu k 11. storočiu, keď pozostával z obytnej veže a rotundy, ktorej zvyšky si môžete pozrieť na hornom nádvorí. Koncom 13. storočia sa hrad dostal do majetku Matúša Čáka, ktorý vlastnil takmer 50 hradov a stal sa legendárnym pánom Váhu a Tatier. Z najvyššej Matúšovej veže je krásny výhľad na veľkú časť Považia.
Ďalší majitelia hradu ho postupne upravovali a prestavovali podľa svojich predstáv. Kráľ Ľudovít z Anjou pristavil nový palác – Ľudovítov palác, v ktorom si dnes môžete pozrieť historický dobový nábytok z čias 17. – 19. storočia. Žigmund Luxemburský daroval hrad manželke Barbore Celjskej a dal pre ňu vybudovať Barborin palác. Koncom 15. storočia získal hrad spolu s mestom Štefan Zápoľský a začal s rozsiahlymi prestavbami. Práve Palác Zápoľských je najmladším palácom Trenčianskeho hradu.
V dolnej časti hradu si môžete pozrieť kasárne, hladomorňu, delovú baštu aj studňu lásky. Kasárne kedysi slúžili na ubytovanie hradnej posádky a využívali sa aj ako sklad munície. Dnes tu nájdete expozíciu stredovekých a novovekých chladných, strelných a palných zbraní. Hladomorňa bola pôvodne postavená ako vyhliadková veža. Až neskôr ju začali využívať ako hradné väzenie. Od roku 2014 sa v nej nachádzajú repliky stredovekých mučiacich nástrojov. Ti odvážnejší si môžu vyskúšať dať hlavu do klady, ktorá sa nachádza pred hladomorňou.
Delová bašta v dávnych časoch chránila mosty idúce cez Váh. V súčasnosti sa využíva na svadobné obrady, slávnostné podujatia a príležitostné výstavy. Kúsok od delovej bašty je studňa lásky, ku ktorej sa viaže povesť o láske tureckého mladíka Omara ku krásnej Fatime. Fatima bola zajatkyňou hradného pána Štefana Zápoľského a na to, aby ju Omar vyslobodil, musel vykopať na Trenčianskom hrade do tvrdej skaly studňu. Po troch rokoch kopania so svojimi druhmi sa mu to napokon podarilo. Prvú čašu vody podal Omar Zápoľskému so slovami: Vodu máš Zápoľský, ale srdce nemáš. Keď Omar odvážal oslobodenú Fatimu na koni z hradu, zachytil sa jej závoj na šípovom kríku. Na tomto mieste stál najstarší hostinec v Trenčíne, ktorý sa pôvodne nazýval Závoj, dnes tu nájdete reštauráciu Fatima.
Ku koncu 18. storočia Trenčiansky hrad definitívne stratil svoj vojenský význam. Obrovský požiar 11. júna 1790, ktorý takmer zničil mesto, zasiahol devastujúcim spôsobom i hrad. Poslednou majiteľkou bola Iphigenia De Castris D´Harcourt, ktorá darovala hrad mestu Trenčín v roku 1905.
Kostol postavili v obci ako pomerne veľkú stavbu niekedy v 30. až 40. rokoch 13. storočia. Išlo o reprezentatívne jednolodie v celom rozsahu dnešnej hlavnej lode s kratšou kvadratickou svätyňou. Múry pôvodne zrejme plochostropej lode sa zachovali do približne dvojtretinovej výšky, bočné steny svätyne v celej svojej pôvodnej výške.
Ďalšia stavebná fáza nasledovala po výraznom poškodení kostola pri útoku vojsk českého kráľa Přemysla Otakara II. v 70. rokoch 13. storočia. Zahŕňala výraznú prestavbu svätyne, ktorú predĺžili východným smerom do podoby polygónu a zaklenuli ťažkou rebrovou klenbou. Túto opreli o mohutné postranné piliere zachované v základoch. V závere svätyne úlohu pilierov prevzalo plné murivo nároží, čím v exteriéri vznikla rovná východná stena presbytéria. Následne pripojili zo severnej strany svätyne obdĺžnikovú sakristiu zaklenutú valenou klenbou.
V 14. storočí pristavali južnú kaplnku, pričom pôvodne mala siahať len po južný portál do hlavnej lode. Ešte počas výstavby však bola predĺžená až po západné priečelie lode. Pod prístavbou bola súčasne vybudovaná krypta s kamennou valenou klenbou. Kaplnka bola zaklenutá krížovými rebrovými klenbami; zachovalo sa len novšie západné pole.
Severná bočná loď vznikla tiež ako bočná kaplnka v druhej štvrtine 15. storočia. Kaplnka bola prepojená s hlavnou loďou lomenými arkádovými oblúkmi podobnými ako v prípade južnej lode. Z neskorogotického obdobia pochádzajú aj spodné časti murív zrejme pôvodnej gotickej veže zachované v základoch dnešnej barokovej veže. V druhej tretine 16. storočia sa realizovala oprava v renesančnom štýle, ktorú si vyžiadalo vypálenie kostola tureckými vojskami. Sakrálny priestor bol vtedy ochránený zamurovaním arkád prepájajúcich pôvodne bočné lode s hlavnou.
Barokizáciou prešiel kostol pri obnove v 70. rokoch 17. storočia. Pristavaná bola veža, hlavná loď a svätyňa dostali valené klenby so styčnými hrebienkovými výsečami. Práce pokračovali aj v 18. storočí, kedy bolo dotvorené západné priečelie portálmi so sochami v nadstavcoch a ďalšími sochami v štítoch. Osvetlenie lode bolo riešené tzv. termálnymi oknami polkruhového tvaru a do rovnakého tvaru upravili aj gotické okná bočných lodí. V interiéri boli znova otvorené arkádové oblúky do bočných lodí. Na pilier arkádového oblúka v severovýchodnej časti bola osadená drevená kazateľnica prístupná schodiskom zo sakristie. V západnej časti lode vybudovali novú tribúnu. Zvýšili tiež vežu, upravili jej fasádu a zastrešili novou strechou typického cibuľovitého tvaru. Prístup na vežu bol vyriešený schodiskom z novej prístavby.
K južnej strane svätyne pristavali novú sakristiu a v rokoch 1788 - 1789 obnova vyvrcholila reprezentatívnou úpravou svätyne s novou valenou klenbou, ornamentálnou výmaľbou stien a napokon postavením nového hlavného oltára v súvislosti so zmenou patrocínia na dnešné sv. Kríža. Ústredným motívom je tak plastika Ukrižovaného Krista, ktorá zrejme vznikla v dielni známeho sochára F. X. Messerschmidta, pôsobiaceho na sklonku života v Bratislave.
Ďalšie opravy a úpravy sa spomínajú k rokom 1863, 1937 a 1949 - 1950. Veľká obnova sa uskutočnila v 70. a 80. rokoch minulého storočia na základe výsledkov výskumov spolu s reštaurovaním niektorých prvkov a pokračuje aj v súčasnosti. Výskum v rokoch 2015 - 2017 významným spôsobom zmenil náš pohľad na najstaršie dejiny kostola.
Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci.
V osadě Čierné je dodnes chalupa, kde žila poslední žítkovská bohyně Irma Gabrhelová (1905-2001), známá pod přezdívkou „Chupatá“, kterou používala stejně jako její matka, které se jinak říkalo bohyně Struharka. V této chalupě prožila Irma Gabrhelová skoro půl století svého života, z toho dvaadvace let sama, jako vdova. Pocházela ze třinácti děti. Vdávala se, když jí bylo pětadvacet. Se svým mužem měla sedm dětí. Irma Gabrhelová ovdověla, když jí bylo osmašedesát roků a od té doby žila v chalupě sama. Bohyně Irma odešla na přelomu tisíciletí, 7. ledna 2001 ve věku devadesáti sedmi let. S ní zmizel nejen z kopanic, ale i ze středoevropského prostoru, jedinečný fenomén. Bohyně na Žítkové už nejsou. Odešly z tohoto světa jedna po druhé, potichu a takřka nepozorovaně. Jediné hmatatelné co po žítkovských bohyních zůstalo je právě tato chalupa, kterou jsme v neutěšeném stavu zakoupili a co možná s největší úctou a největším citem, zrekonstruovali. Dnes je možné tento domek navštívit, prohlédnout si jej včetně výkladu.
Informační a turistické centrum se nachází v budově obecního úřadu a má svým návštěvníkům rozhodně co nabídnout. K zakoupení je zde několik knih z regionální literatury.
Pro turisty jsou zde připraveny turistické známky, samolepky a široká nabídka pohledů, které mapují krásnou přírodu Žítkové. Velkou zajímavostí je také prodejní výstava foto obrazů Heleny Michalčíkové ze Starého Hrozenkova. Helena svým objektivem mapuje krásnou přírodu Žítkové i celých Moravských Kopanic, již několik let ve všech ročních obdobích. Pohled, kterým se dívá autorka na svět kolem sebe, určitě každého osloví a to zejména proto, že na jejích obrazech jsou zachycena nejen konkrétní místa, ale i jejich duch a podstata.
Infocentrum nabízí zajímavosti v podobě výstavy dobových fotografií. Návštěvníci se mohou dočíst zajímavosti z historie a názvosloví místních částí. Samozřejmostí jsou také turistické mapy a letáček s turistickými trasami, které dávají podrobný návod, jak z naší přírody vidět co nejvíc.
V bojkovickém muzeu si prohlédnete řemesla, soudnictví, bydlení s hospodářstvím, umění a duchovní život. Svou neopakovatelnou atmosféru má historický byt z 50. let 20. stol a stará školní třída. Nejnovější expozice je zaměřena na fenomén Moravských Kopanic a žítkovské bohyně.
V muzeu se můžete těšit na expozice věnované nejstarším dějinám Bojkovska, cechům a řemeslům, soudnictví v Bojkovicích, lidovému domu s hospodářstvím a na expozici sakrální tematiky. Každý okruh má své lákadlo i neopakovatelnou atmosféru. V expozici zaměřené na řemesla se můžete setkat například s vybavením soukenické dílny z 18. století, s ukázkami práce kovářů a zámečníků či s cechovními postavníky. Nechybí ani tradiční téma muzea – expozice věnovaná zvěrokleštičství či předměty připomínající činnost Bajerovy sodovkárny.
Je připomenut také význam Bojkovic jako správního a soudního centra, které disponovalo soudní pravomocí již od 15. století. Stojí za zmínku, že samotné muzeum se dnes v budově bývalého soudu nachází a na tomto místě stála i bojkovská radnice z roku 1672. Její existenci připomíná zvon z roku 1669, který vyzváněl odsouzencům při cestě na popraviště, okovy z radniční šatlavy či makovice která byla umístěna na radniční věži. Novější dobu, kdy zde fungoval okresní soud, reprezentuje instalace soudní místnosti a nechybí ani připomínka významého přednosty okresního soudu poslanece JUDr. Bohumíra Bunžy.
Pro milovníky lidových tradic je připravena ukázka bydlení a hospodářství na Bojkovsku s působivou instalací domovní zdi oddělující obě tyto části. Další expozice věnovaná duchovní tematice nabízí příležitost k zamyšlení a ztišení nad díly sakrálního charakteru. Působivou atmosféru zde navozují okenní vitráže, sochy a obrazy stětců či přítomnost kněze – byť jen coby figuríny. Jako na návštěvě u babičky si budete připřipadat v expozici histrorického retro bytu z 50. let 20. století, který je tvořen kuchyní, obývacím pokojem, ložnicí a koupelnou se záchodem. Veškeré vybavení je dobové a u návštěvníků evokuje vzpomínky na dobu nedávno minulou. Expozici školní třídy mají rády nejen děti, ale i dospělí, kterým se v paměti vybyví jejich školní léta.
Další expozice je zaměřena na oblast Moravských Kopanic. Tedy území, které tvoří obce Starý Hrozenkov, Žítková, Vápenice a Vyškovec. První část expozice vás seznámí s historií oblasti, životem v průběhu roku a prostým krojem s typickou barevnou výšivkou Moravských Kopanic. Popisnou část expozice doplňují výšivky, kroje a krojové součástky pocházející z různých časových období i historické fotografie ilustrující realitu všedního života. Expozice dále pokračuje instalací dvojprostorového domu skládajícího se z pitvoru, který sloužil k umístění hospodářského nářadí, potřeb pro domácnost a často i hospodářských zvířat, a z jednoduše zařízené jizby, které dominuje černá kuchyň s chlebovou pecí.
Novogotický zámek Nový Světlov, původně gotický hrad z 15. století, je dnes někdy přezdívám slovácké Miramare a slouží jako hotel a restaurace. V turistické sezoně se v omezené míře nabízí prohlídky zámku. Nádvoří zámku je zastřešeno, plně klimatizováno a vybaveno audiovizuální technikou. Prostor umožňuje pořádání divadelních a koncertních vystoupení, kongresů a konferencí. Prostředí zámku je oblíbené pro pořádání svateb. Součástí komplexu je i rozlehlý anglický park.
Na úpatí Bílých Karpat v Bojkovicích – Světlově najdete unikátní zámek ve slohu anglické tudorské gotiky. Zámek Nový Světlov je prestižním regionálním kulturním centrem s celoročním provozem. Najdete zde divadelní sál, hotel a restauraci. Hotelová část má kapacitu 72 lůžek. Každý pokoj je vybaven ručně vyřezávaným mahagonovým nábytkem, televizorem s velkoplošnou plazmovou obrazovkou. Hosté uvítají moderní a mramorem obkládané koupelny s kouzlem historie.
Hlavní divadelní a koncertní sál s podlahovým vytápěním a plnou klimatizací, s vynikajícím ozvučením a inteligentním osvětlením, má kapacitu minimálně 500 osob pro divadelní uspořádání. K dispozici je řada historických sálů a salonků pro pořádání společenských setkání, oslav a obchodních prezentací.
Larisch Mönnich Restaurant nabízí kapacitu 68 míst. Je umístěn v přízemí jižního křídla v těsném sousedství hlavního sálu. Řešení je kompletně bezbariérové včetně moderních toalet. Návštěvníci mohou využít přilehlého parkoviště v těsné blízkosti hlavního vstupu.
Od dubna do října probíhají víkendové prohlídky zámku od 11:00 – 16:00 hodin. V období červenec – srpen jsou pak prohlídky zámku možné každý den kromě pondělí, a to každou celou hodinu se školeným průvodcem. Organizované prohlídky zámku jsou od úterý do neděle, od 11:00 do 16:00 hodin. Prohlídky začínají každou celou hodinu, poslední prohlídka začíná v 16:00 hodin. Zájezdy a větší skupiny, prosíme o ohlášení své návštěvy předem.
Dominanta hlavného mesta, Bratislavský hrad, sa týči na kopci nad starým mestom a poskytuje nádherný výhľad. Hradné návršie bolo osídlené už v neskorej dobe kamennej. Nedávny arecheologický výskum tu odhalil najreprezentatívnejšiu rímsku stavbu v keltskom prostredí z obdobia prvého storočia pred Kristom severne od Álp. Nálezy zlatých mincí s menami Biatec a Nonos, prvých keltských kniežat na tomto území, potvrdili existenciu kráľovského sídla. Hrad sa úzko spája aj s Máriou Teréziou. Po jej korunovácii za uhorskú kráľovnú v júni 1741 tu ostala až do decembra a opakovane sa sem vracala. Neskôr ho nechala prestavať na reprezentaívnu barokovú rezidenciu a hrad slúžil ako sídlo jej dcéry Márie Kristíny a jej manžela, miestodržiteľa Alberta Sasko-Tešínskeho, ktorý bol známym nadšencom umenia a mnohé diela sústredil práve na Bratislavskom hrade. Neskôr ich preniesol do Viedne a mnohé sú dodnes súčasťou umeleckých zbierok svetoznámej Albertiny.
Přelom 5. a 6. století znamenal začátek slovanského osidlování této lokality. První obyvatelé nejdříve obsadili místa, na nichž se výrazně rýsovaly pozůstatky starších obydlí a opevnění. Akropoli hradního vrchu jakož i nedaleko ležící vrch hradní skály nad dnešním Devínem zajistili soustavami opevněných sídlišť. Ze zpráv vojenského charakteru se dozvídáme o pojmenování obou soustav -Dowina a Brezalauspurch. Poloha sídliště na bratislavském hradním vrchu kontrolujícího křižující se obchodní cesty a dunajský brod byla velmi výhodná. Lze říci, že od první poloviny 9. století zde existovalo dobře opevněné středisko se srubovými obydlími, palácem (šlo o dvouprostorový objekt postavený na vrcholové plošině areálu hradiště), předrománskou trojlodní bazilikou, hřbitovem, jakož i s hospodářskými objekty. Opevnění, ještě dřevozemní (doložená šířka hradby 4,5 m, výška 1,6–2 m), vymezovalo území o rozměrech asi 300×200 metrů a s několika nezbytnými úpravami vydrželo v této podobě až do konce 14. století, kdy ho nahradily kamenné gotické hradby.
Výsledky archeologického průzkumu s četnými doklady vyspělé velkomoravské materiální kultury (knoflíky, ozdoby, keramika) svědčí o tom, že toto slovanské hradiště svou architekturou a funkcí převyšovalo charakter pohraniční pevnosti. K nesporně nejvýznamnějším nálezům z velkomoravského období patří zbytky církevní stavby z 9. století na východní terase hradu. Že šlo o sakrální stavbu dokládá její samotná dispozice; východní orientace a pohřebiště, které se v její blízkosti nacházelo.
Na základě uvedených nálezů můžeme Bratislavský hrad v 9. století považovat za významnou velkomoravskou pevnost – církevní i světské centrum širšího území. Sídlila v něm knížecí družina i církevní hodnostář. Významné postavení hradiště se odráží i v tom, že jeho název Brezalauspurch se objevil v tzv. Salcburských letopisech z roku 907 v souvislosti s bitvou 4. července 907, v níž došlo k porážce bavorských vojsk starými Maďary. Už předtím však zanikla původní funkce hradiště v rámci správní struktury Velké Moravy. Významné postavení získal hrad opět v 11. století, kdy se stal komitátním hradem a sídlem královské rodiny.
Luhačovice nabízejí jedinečné bohatství – přírodní léčivé prameny. Společnost Lázně Luhačovice, a.s. spravuje Vincentku a 8 dalších minerálních pramenů.
Luhačovické minerální vody mají vysoký obsah minerálních látek a vynikající proplynění volným oxidem uhličitým. Jejich teplota se pohybuje mezi 10 a 14°C. Jsou považovány za jedny z nejúčinnějších v Evropě.
Pomáhají při lázeňské léčbě dýchacího ústrojí, pohybového ústrojí, trávicího ústrojí, oběhového ústrojí, cukrovky i rekondici po onkologické léčbě.
Využívají se k pitné kúře, inhalačním procedurám a k uhličitým koupelím. Ročně provedeme na 80 000 přírodních uhličitých koupelí a bezmála 200 000 inhalací minerální léčivé vody.
Nejznámějším luhačovickým léčivým pramenem je Vincentka. Vincentka je základním inhalačním médiem ve většině inhalatorií v České republice. Její účinek přímo z pramene je ovšem nenahraditelný.
Aloiska
Ottovka
Pramen MUDr. Františka Šťastného
Pramen Nový Jubilejní
Pramen sv. Josefa
Viola
Amandka
Marie
Lázeňská kolonáda v Luhačovicích, někdy také nazývaná jako Velká kolonáda, byla vybudována po 2. světové válce podle plánů architekta Oskara Pořísky.
Lázeňská kolonáda v Luhačovicích je kulturní památkou České republiky, jedná se o funkcionalistické dílo brněnského architekta Oskara Pořísky (1897-1982) tvořené třemi vzájemně propojenými objekty. Těmi jsou hala Vincentka, Velká kolonáda a Malá kolonáda. Stavby vyrostly na jižní straně lázeňského náměstí mezi roky 1947-1951. Dílo vytvořené v letech 1946 až 1952 sceluje lázeňské centrum. Kolonáda zaujme svým půdorysem doplněným prosklením a lavičkami. Je zde umístěno mnoho obchodů. Kolonáda začíná v prostoru vedle Jurkovičova domu a s elegantním prohnutím postupuje do ústřední lázeňské dvorany s pramenem Vincentky.
Lázeňská kolonáda prošla rozsáhlou rekonstrukcí (2018 – 2019), při níž byla obnovena dříve nepřístupná atria, obnovilo se prosklení, kolonáda se prosvětlila díky světlíkům, rekonstruováno bylo osvětlení a mozaiková dlažba. Ve středu kolonády byl také obnoven pramen, dříve tam lidé mohli pít pramen Amandka, nyní je tam přivedena Vincentka. V atriích vznikly odpočinkové zóny, kde budou zahrádky ke gastronomickým provozům, které dříve na kolonádě nebyly. Fungovat tam bude vinotéka s tapas barem.
V horní galerii naleznete relaxační zónu a stálou interaktivní expozici věnovanou vzniku a významu luhačovických minerálních vod. Hala bude využívána i pro kulturní a společenské akce.
V samém srdci lázní Luhačovice se nachází národní památka a dominanta města – Jurkovičův dům. Původní mlýn v roce 1902 přestavěl známý architekt Dušan Jurkovič na lázeňský dům s ubytováním a balneoprovozem.
Budova hotelu Jurkovičův dům **** je umístěna v malebném parku u lázeňské kolonády. Po rozsáhlé rekonstrukci si dům architekta Dušana Jurkoviče zachoval ráz lidové secese i jeho původní krásu. Nabízí luxusní ubytování v pokojích vybavených dobovým nábytkem, televizí, telefonem, bezplatným kabelovým připojením k internetu a minibarem. V hotelové restauraci jsou podávána jídla domácí i mezinárodní kuchyně. Samozřejmostí je nabídka dietních a vegetariánských jídel.
Je to jedna z prvních staveb, kterou Jurkovič v tomto malebném městečku vytvořil. V roce 1902 provedl základní přestavbu „Janova domu“ z 18. století. Tyto dvě staré budovy spojil do jednoho celku, nadstavil o další patro a podkroví. Opatřil celou budovu vně i uvnitř pestrobarevnou malbou. Ve své době byl nazýván barevnou pohádkou, v současné době je tento dům dominantou a nejkrásnější stavbou v Luhačovicích. Dům byl pojmenován po hraběti Janu Serenyim a v roce 1947 pojmenován po svém stvořiteli D. Jurkovičovi. V roce 2002 byla dokončena rekonstrukce této nejcennější budovy lázeňského parku, služby byly doplněny o bazén, saunu a restauraci pro ubytované hosty.
Muzeum, které bylo založeno už v roce 1918, se zaměřuje na historii a tradice regionu luhačovického Zálesí. K vidění jsou zde například modrotiskové formy, zařízení interiéru, hrnčířské výrobky a fajánse, lidové kroje, obrazy na skle, polychromované plastiky a další zvykoslovné předměty.
Expozice Známé i neznámé Luhačovice, umístěná v nových prostorách kulturního domu Elektra, je expozicí životního stylu, která v sobě spojuje tři pohledy na Luhačovice počátku 20. století. Představuje Luhačovice jako centrum tradičního národopisného regionu, které se nazývá luhačovické Zálesí, jako místo s výskytem léčivých vod a rozvíjejícím se lázeňstvím a za třetí jako specifickou městskou část, vyrůstající mezi vesnicí a lázněmi.
Muzeum prostřednictvím nové expozice zveřejňuje jak hodnotnou národopisnou sbírku luhačovické muzejní společnosti z dvacátých let 20. století, tak sběry z posledních let, zaměřené na dokumentaci luhačovického lázeňství a historie obce. Expozici doplňují krátkodobé výstavy a doprovodné programy pro školy a veřejnost.
Přírodní a kulturně-historický areál Park Rochus spolu s územím přilehlých vinohradů již nyní nabízí občanům i návštěvníkům města značený vyhlídkový turistický okruh, možnosti procházek, rodinných výletů i prohlídku s našimi průvodci.
Můžete také obdivovat starobylé kulturní památky – poutní kapli sv. Rocha ve středu areálu Park Rochus a měšťanské vinné sklepy ve Vinohradské ulici. V areálu jsou i další zajímavé cíle, například rozhledna na Rovnině nebo možnost zajistit si košt vína v chladivých sklepích vinařů v Uherském Hradišti.
V přírodním areálu najdete ovocné sady, můžete zde přihlížet pastvě ovcí a konají se zde pravidelné akce pro veřejnost.
Mezi nejvýznamnější investice posledních let patří malý areál muzea v přírodě na okraji Parku Rochus, upravené přírodní plochy s vysazenými alejemi vlnícími se ke kapli sv. Rocha, připravujeme expozici místních rostlin, další procházkové a naučné stezky, vyhlídky, plochy pro sport i odpočinek. Již dnes nabízíme terénní exkurze, výukové i zážitkové programy.
Nad vinohrady na vrcholu mařatického kopce vysokého 345 metrů stojí památná kaple, jež připomíná zhoubnou morovou epidemii, která postihla obyvatele Uherského Hradiště v roce 1680. Přední hradiští měšťané v čele se Zachariášem Guchsem tehdy věnovali část svého majetku na výstavbu kaple, zasvěcené patronům morové rány (sv. Roch, sv. Šebestián a sv. Rozálie). Po udělení souhlasu olomouckým biskupem Karlem Lichtenštejnem byla stavba započata na podzim roku 1680, její dokončení se protáhlo na dlouhou dobu. Jednou z hlavních příčin mnohaleté výstavby byl požár, který vypukl v Uherském Hradišti v dubnu 1681 a zničil velkou část města.
V říjnu 1687 byla vyzvednuta báň věže a dokončena stavba kněžiště. Ve stavbě kaple se dále pokračovalo výstavbou chrámové lodi, předsíně a v roce 1715 byla ke kapli přistavěna poustevna pro strážce kostelíka.
Za císaře Josefa II. roku 1786 byla kaple odsvěcena a prodána městu Hradišti, které v ní zřídilo prachárnu pro místní posádku. Po první světové válce bylo zbořenisko zásluhou arcibiskupa dr. Antonína Cyrila Stojana a hradišťských občanů ing. Vojtěcha Stancla a JUDr. Miroslava Skácela odkoupeno pro prvotní účel, aby cenná památka byla zachována. V roce 1931 byla kaple znovu vysvěcena a začaly se u ní konat pouti.
Po druhé světové válce vyvstala snaha kapli opět důstojně opravit, aby byla ozdobou kraje, jemuž vévodí. Pod vedením farního úřadu v Sadech a záštitou orgánů památkové péče byla opravena za pomoci věřících a mnoha ochotných spolupracovníků v letech 1965 – 1968. Kaple sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie byla vysvěcena 29. září 1968, v den 35. výroční úmrtí olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana.
Dochovaná podoba kaple je klasicistní. Je důležitým kulturním prvkem krajiny a byla prohlášena kulturní památkou.
V místech, kde se vytvářely stopy dávné historie, můžete navštívit volně přístupnou archeologickou lokalitu z 9. století. Ta patří k jednomu z míst, kde mohl údajně být hrob svatého Metoděje.
Národní kulturní památka s pozůstatky významného církevního komplexu z období Velkomoravské říše. Křesťanští misionáři zde už na přelomu 8. a 9. století vybudovali jeden z prvních zděných kostelů na sever od Dunaje.
Jedna z nejvýznamnějších archeologických lokalit z období Velkomoravské říše se nachází v dnešní městské části Uherského Hradiště lidově zvaného „Derfle“ na tzv. sadské vyvýšenině nad ohbím původního toku řeky Olšavy. Dokládá přítomnost církevního komplexu několika zděných staveb budovaných ve třech stavebních etapách v průběhu celého 9. století. Jeho součástí bylo i baptisterium a rozsáhlé pohřebiště. Vně i uvnitř církevních staveb archeologové odkryli 87 hrobů, nezřídka uložených v rakvích s bohatými milodary. Dle nálezů byla v kapli s hrobovou komorou pohřbena významná osobnost, možná samotný kníže Svatupluk. Na severní straně byl sakrální areál oddělen zídkami od seskupení dvanácti srubových staveb, v nichž žili a v dílnách pracovali řemeslníci a jejich rodiny. Na opačné straně stála rozsáhlá stavba, která pravděpodobně sloužila jako shromaždiště věřících a snad i místo výuky kněží. V areálu nechyběla studna a zpevněná cesta mezi jednotlivými okrsky.
Vzhledem k celkové dispozici komplexu i významným nálezům (olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem, pisátka) se předpokládá, že tady působili představitelé byzantské misie.
Lokalita byla definitivně opuštěna v průběhu 13. století.
Návštěvníci sadské výšiny mohou zhlédnout rekonstruovaný půdorys církevních staveb a seznámit se prostřednictvím infomační tabule s historií a významem této volně přístupné archeologické lokality.
Slovácké muzeum v Uherském Hradišti zaujímá v síti českých a moravských muzeí významné postavení. A to nejen svou historií píšící se od roku 1914 či množstvím sbírkových předmětů, ale především zaměřením a pracovními výstupy upoutává zájem odborné i laické veřejnosti.
Již od svého vzniku se profilovalo etnografií a archeologií, později výtvarným uměním a historií. Výzkumný a sběratelský záběr na celou národopisnou oblast Slovácka jej řadí mezi regionální instituce. Z původně malého kulturního zařízení, zrozeného z obětavého úsilí a nadšení vlastenecky zaměřených pracovníků, vznikla profesionální a vysoce odborná instituce, která slouží veřejnosti v několika budovách.
Historicky i architektonicky ceněná stavba ve Smetanových sadech v Uherském Hradišti, jejíž dvě velké přístavby realizoval věhlasný architekt Bohuslav Fuchs, v sobě ukrývá národopisnou expozici Slovácko, která vás vtáhne do atmosféry tohoto malebného regionu. Oslnivá krása krojů, rodinné a výroční obřady a obyčeje, rukodělná činnost i lidové stavitelství. Trojrozměrné předměty jsou doplněny multimediálními prvky v podobě animací vybraných dioramat, krátkými filmy i databází čítající na 1 800 archivních fotografií. Své nově nabyté znalosti o životě na Slovácku si prověříte i v interaktivních testech. Expozice je rovněž přizpůsobena nevidomým a slabozrakým.
Navštívit můžete také dva výstavní sály, ve kterých probíhají výstavy etnografické, historické či archeologické. Během roku je možnost zavítat také na spoustu doprovodných programů – workshopy, dětské dílny, besedy aj.
Památník Velké Moravy – Cyrilometodějské centrum ve Starém Městě je více než 70 let výkladní stříní historie spjaté s Velkou Moravou. Není to ale jen období Velké Moravy – nesmíme zapomenout i na stopy daleko staršího osídlení. Objevujte otisky pravěku, příběh slovanských věrozvěstů i život velkomoravské nobility a navštivte památník, který je zařazen mezi národní kulturní památky a jeho expozice jsou uzpůsobeny také pro nevidomé a slabozraké.
Expozice Velká Morava vypráví okolo základů hřbitovního kostela z 9. století příběh velmože Mojslava. Druhá expozice, Příběh Konstantina a Metoděje, otevírá knihu o životě mužů, kteří stáli u počátku slovanského písemnictví. Z expozice Pravěk Uherskohradišťska promlouvají jako němí svědkové minulosti originály nejvýznamnějších archeologických nálezů.
Toužíte poznat minulost ještě hlouběji a ocitnout se přímo na místech spjatých s Velkou Moravou? Vydejte se na volně přístupné archeologické lokality v okolí Uherského Hradiště.
Ať už jsou to „Špitálky“ právě ve Starém Městě, kde můžete vidět základy chrámu s délkou 18,5 m, nebo základy kostelíka s jeho replikou v obci Modrá.
Snad nejvíce mystickým místem je Výšina sv. Metoděje v Uherském Hradišti. Patří k jedné z lokalit, kde mohl údajně být hrob svatého Metoděje. Zamiřte do míst, kde se můžete historie doslova dotknout!
„Barokní kráska“, jak ji můžeme s hrdostí nazývat, v průběhu tří staletí sloužila také jako lazaret, poštovní úřad či sirotčinec. V roce 1962 se stala galerií a dosud je jednou z nejvýznamnějších sbírkotvorných institucí na poli výtvarného umění Zlínského kraje.
Několik výstavních sálů vybízí k setkání se stálou expozicí Umění jihovýchodní Moravy, která se mění v tříletých cyklech, ale také s výstavními programy střídajícími se v průběhu roku.
Na nádvoří Galerie Slováckého muzea objevíte další skvosty, jako například originál barokní kašny z počátku 18. století (kopii uvidíte na Masarykově náměstí) nebo renesanční náhrobek měšťana Urbana.
Prostor před galerií umně dotváří instalace sochy, která se pravidelně mění v rámci projektu Socha pro město.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Moravské zemské muzeum Brno otevřelo v Uherském Hradišti Centrum slovanské archeologie. Uvidíte zde výstavu o svatém Cyrilovi a Metodějovi a dozvíte se zajímavé informace také o počátcích křesťanství na Moravě.
Muzejní budova Centra slovanské archeologie ukazuje zejména práci Archeologického ústavu Moravského zemského muzea, tedy nálezy přímo z regionu a výsledky výzkumů o slovanském osídlení, Velké Moravě a počátcích křesťanství. Zájemci si tak mohou prohlédnout místní archeologické objevy.
První expozice je věnována svatým Cyrilu a Metodějovi. Výstava představuje známé nálezy, patří k nim třeba takzvaná Stupavská falza, tedy originální kameny objevené nedaleko obce Stupava v Chřibech, které před více než osmdesáti lety vizionářka Klementina Maštalířová označila za součást hrobu svatého Metoděje, což později archeologové vyvrátili.
Kromě připomenutí osudu a zdejšího působení Cyrila a Metoděje jsou součástí výstavy také velkoplošné modely znázorňující pravděpodobnou situaci sakrálního centra Velké Moravy v Uherském Hradišti – Sadech i vzhled dosud málo prezentovaného mocenského ústředí Veligradu, které bylo na místě současného hřbitova ve Starém Městě. Uvidíte zde dobové mince, šperky (např. stříbrné náušnice z 9. století objevené v říjnu 2013) nebo repliky bot.
Centrum navíc počítá s tím, že je budou průběžně obohacovat archeologové svými novými objevy. Nálezy často pocházejí například ze záchranných průzkumů, kdy musí archeologové rychle prozkoumat nějaké místo, než je vystřídají stavbaři.
Na zdejším místě existovala počátkem 9. století rybářská osada, která brzy zanikla a kolem poloviny téhož století tu byla vystavěna rozměrná kamenná stavba palácového typu, nejreprezentativnější objekt v celé tehdejší uherskohradišťské aglomerace.
Stavba byla sídlem velmože, jeho rodiny a schromažištěm zástupců Moravanů. V blízkosti paláce byla pro velmože vystavěna kamenná rotunda, jejíž pozůstatky byly odkryty pod kněžištěm současného kostela. Stavba byla omítnuta a vymalována.
Současný kostel sv. Michala byl postaven ve druhé čtvrtině 13. století velehradskými cisterciáky. Do konce 15. století to byla jediná hlavní církevní stavba města a zjevně byla opevněna příkopem a zdí. Roku 1645 byl kostel vypálen Švédy a obnoven až roku 1734.
Velkolepá stavba obrovského moderního kostela svatého Ducha trvala v rozmezí let 2002 – 2014 a vyžádala si nemalé finanční prostředky. Celý kostel je kompletně přístupný vozíčkářům, má klimatizaci i podlahové topení. Interiér kostela je zatím provizorní a bude postupně dle finančních možností dovybavován.
Dlouho rozestavěný kostel si vysloužil mezi místními obyvateli přezdívku „Temelín“. Slavnostní žehnání proběhlo 5. října 2014 při pontifikální mši.
Ze strany od Památníku Velké Moravy se nachází vchod a čelní strana kostela. Tu tvoří dvě věže mírně skloněné směrem k vlastní stavbě, představující 2 slovanské věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje.
Věže jsou uprostřed propojeny křížem, jehož tvar vychází z nálezu při archeologickém průzkumu této lokality. Hlavní loď má navrženo venkovní opláštění ze skla. Sklo symbolizuje pronikání paprsků a otevřenost církve. V suterénu vzniklém pod hlavní lodí se nachází sál pro společenské využití, různé kulturní i vzdělávací akce ve městě. V přední části je liturgický prostor s oltářem a svatostánkem, který je navržen jako společný pro kostel a zimní kapli, která je umístěna za liturgickým prostorem z východní strany a je zasvěcena Panně Marii.
Materiály, které byly při stavbě použity – tradiční pohledový železobeton, zděné konstrukce a dřevěný či kamenný obklad.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Památník Velké Moravy – Cyrilometodějské centrum ve Starém Městě seznamuje návštěvníky s archeologickými nálezy z regionu a životem Slovanů. Jeho první část vybudována v 60. letech 20. století nad základy velkomoravského kostela s rozsáhlým pohřebištěm.
Národní kulturní památka, která rozsahem prezentovaných nálezů přesahuje hranice regionu, nabízí tři expozice. Současná expozice Velká Morava v lokalitě Na Valách je zaměřena především na velkomoravskou aglomeraci s centry v Uherském Hradišti a na církevní stavby v Modré u Velehradu a na Hradisku sv. Klimenta u Osvětiman.
Návštěvník je informován o velkomoravském stavitelství – včetně rekonstrukcí jednotlivých církevních i profánních staveb. Návštěvníci zhlédnou repliky dobových oděvů, obuvi, vzácných šperků, pracovních nástrojů a dalších nálezů z archeologických výzkumů, které ve Starém Městě probíhají již déle než století.
Vystavené předměty jsou doplněny řadou kresebných i trojrozměrných rekonstrukcí, které vysvětlují použití předmětů v praxi a také mapami i diagramy, které osvětlují vazby aglomerace na blízké i vzdálené okolí.
Nová přístavba, Cyrilometodějské centrum, se spolu s původní expozicí Velká Morava stala jednou z dominant Starého Města na Uherskohradišťsku. Připojila se tak k jednomu z hlavních prezentačních center Evropské kulturní stezky svatých Cyrila a Metoděje. Ta propojuje několik států.
Stavba je proskleným krčkem propojená s původní stavbou, ve které je instalována expozice Velká Morava, Památníkem Velké Moravy. Prostor přístavby nabízí především moderní stálou expozici Příběh Cyrila a Metoděje. Ta je interaktivní a neopírá se pouze o klasické exponáty, ale také o audiovizuální techniku, která návštěvníka provede životem a dílem věrozvěstů.
Třetí expozice s názvem Pravěk Uherskohradišťska nabízí návštěvníkům originály nejvýznamnějších archeologických nálezů či unikátní haptickou stezku.
V expozicích jsou představeny i aktuální výsledky archeologických výzkumů Slováckého muzea v Uherském Hradišti a Archeologického ústavu Moravského zemského muzea v Brně na zdejším teritoriu. V pokladně lze zakoupit literaturu, vztahující se k období Velkomoravské říše a repliky některých nálezů.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Toužíte poznat minulost ještě hluběji a ocitnout se přímo na místech spjatých s Velkou Moravou? Vydejte se na volně přístupnou archeoogickou lokalitu, kde můžete vidět základy velkého chrámu.
Významná polykulturní lokalita v sobě ukrývá nejen negativy základů velkomoravského chrámu, ale stopy daleko staršího osídlení – doložena je kultura popelnicových polí, se šňůrovou keramikou či kultura s moravskou malovanou keramikou sahající do mladší doby kamenné.
Lokalita národní kulturní památky „Špitálky“ se nachází na tzv. velehradské ostrožně a tvoří jihozápadní část Starého Města, která vznikla až po roce 1918. Severní část „Špitálek“ je dnes polohou „Na Špitálkách“ (místo objevení základů velkomoravského kostela v roce 1949) v užším slova smyslu. Velehradská ostrožna byla osídlena již od paleolitu, jak ukazují nálezy štípaných kamenných nástrojů ze starší doby kamenné, tak i nálezy broušené a hlazené industrie kultury s lineární keramikou, moravskou malovanou keramikou, keramické nálezy z období únětické kultury, kultury středodunajské mohylové a doby popelnicových polí, včetně období halštatu.
Při vybírání štěrku z profilu terasy na pravém břehu slepého ramena řeky Moravy v poloze „U Stohu“, těsně za staroměstským cukrovarem, byly rozkopány roku 1949 tři kostrové hroby bez milodarů. Brzy nato zde při strojovém dobývání štěrku bylo zničeno nejen několik dalších kostrových hrobů s milodary, ale i celá jižní polovina základů velkomoravského kostela. Ještě téhož roku byl zahájen záchranný výzkum Archeologického ústavu ČSAV v Brně pod vedením Josefa Poulíka. Během výzkumu bylo v letech 1949–1950 odkryto kostrové pohřebiště s celkovým počtem 42 hrobů s bohatou výbavou (ostruhy, železné nože, stříbrné i zlaté náušnice a gombíky, kování rakví, kruhovitá plaketa s vytepaným reliéfem jezdce se sokolem atd.). Vzhledem k charakteru pohřebiště se nejčastěji předpokládá, že kostel mohla vlastnit významná rodina velkomoravské elity, jejíž členové zde byli také pohřbeni. Není vyloučeno, že kostel byl součástí větší vlastnické jednotky, snad dvorce, rozkládajícího se na strategicky významném místě.
Podle dochovaných zbytků základů měl kostel obdélnou loď, která byla na východní straně uzavřena půlkruhovým závěrem a na západě přecházela v předsíň (nartex). Interiér lodi členilo 6 podpěr. U severovýchodního rohu kostela byly zjištěny zbytky menší stavby s prohlubní, snad baptisteria. Podobná prohlubeň byla zjištěna u jihozápadního rohu nartexu. Chrám měl délku 18,5 m a šířku přibližně 8 m. Jeho základové zdivo se dochovalo pouze v negativu. Podél jižní a západní strany kostela byly objeveny jamky po kůlech a stopy dřevěného ohrazení. Z hlediska lokalizace stál na strategickém místě, v místech u komunikace a brány tzv. vnějšího opevnění. Vzhledem k absenci nálezů typických pro druhou polovinu 10. století je zřejmé, že zanikl bezprostředně po pádu Velké Moravy.
Při archeologickém výzkumu v roce 2020 byl na lokalitě nově doložen také pozdně eneolitický hrob kultury se šňůrovou keramikou, jehož výbavu tvořily keramické nádoby i zlomky měděné vlasové spirálové ozdoby. Nejvíce zjištěných archeologických objektů na nově prozkoumané ploše se pojí s osídlením lokality v mladší až pozdní době bronzové. Přítomnost nositelů kultury popelnicových polí zde však byla prokázána už při výzkumu v roce 1950. Nově identifikované objekty z doby bronzové se koncentrovaly zejména v jihovýchodní části zkoumané plochy.
V ITALSKÉ AQUILEII BYLA ZAHÁJENA VÝSTAVA O CYRILOMETODĚJSKÉ STEZCE
6. prosince 2023, Aquileia, Itálie
Výstava o Cyrilometodějské stezce – Kulturní stezce Rady Evropy byla minulý týden zahájena v italském městě Aquileia v regionu Furlansko-Julské Benátsko. Vernisáž výstavy se uskutečnila 6. prosince při příležitosti konání konference věnované výročí 25 let zápisu Archeologického areálu a patriarchální baziliky v Aquileii na seznam UNESCO. Paní Dana Daňová, předsedkyně Řídicího výboru sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje, zde prezentovala, jak Cyrilometodějská stezka využívá mezinárodní spolupráci s dalšími Kulturními stezkami Rady Evropy, jako je Via Francigena, Via Romea Germanica nebo Via Romea Strata.
„Před rokem jsme s představiteli města Aquileia, tamější nadace a baziliky uzavřeli v Modré u Velehradu memorandum o spolupráci. Pozvání na oslavy výročí zápisu Aquileie na seznam UNESCO a možnost uvést výstavu o Cyrilometodějské stezce jsou důkazem našich dobrých vztahů a zájmu o aktivní spolupráci,“ řekl Lubomír Traub, předseda sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje a náměstek hejtmana Zlínského kraje pro strategický rozvoj, dotace a cestovní ruch.
Výstava představující kulturní stezku spojenou se slovanským kulturním dědictvím je k vidění v biskupském paláci naproti baziliky. Termín ukončení výstavy zatím není stanoven, ještě v zimních měsících by se však měla přesunout do Říma. Otevření interiérové výstavy, sestávající ze dvanácti rolovacích panelů, předcházela prezentace Cyrilometodějské stezky na mezinárodní konferenci kulturních a poutních stezek, které procházejí tímto památným místem.
„Přes Aquileiu putovali v raném středověku i sv. Cyril s Metodějem, proto se jedná o významné místo Cyrilometodějské stezky v Itálii. Vede tudy trasa směrem na Řím, kde je sv. Cyril pochován. S představiteli města jsme jednali například o spolupráci v cestovním ruchu – v příštím roce sem budou směřovat cesty českých cyklopoutníků i slovenských motopoutníků,“ řekla Dana Daňová, předsedkyně Řídicího výboru sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.
Cyrilometodějská stezka staví na širokém odkazu sv. Cyrila a Metoděje, spolupatronů Evropy, a je zaměřena na podporu udržitelného kulturního turismu a stále populárnějšího poutního turismu.
Slovanské hradiště v Mikulčicích patří bezpochyby mezi nejvýznamnější místa vztahující se k rané historii našeho státu. Patřilo k nejvýstavnějším opevněným sídlům Velké Moravy. Ve své době bylo hradisko Mikulčice vodním hradem, který obtékala členitá ramena řeky Moravy.
Na území obce Mikulčice se nachází jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v České republice. Je to místo, jehož život se uzavřel před více než tisíci lety a nerušeno dalšími dějinnými událostmi si uchovalo svá tajemství až do 20. století.
První muzejní expozice zde byla pro veřejnost otevřena v roce 1960 v prostorách původní přízemní budovy. V průběhu roku 2015 došlo k realizaci nového Návštěvnického centra, který koncepci původní expozice přejímá. Do současné doby není bohužel tato expozice dokončena a není tedy přístupná. Přislíbenou dominantou ji v budoucnu budou autentické nálezy dřevěných člunů, objevených při výzkumech zaniklých říčních koryt. V prostorách Návštěvnického centra se v současné době nachází nový model hradiska, respektive jeho podoby z devátého století. Prezentuje nejnovějších poznatky archeologů získaných během uplynulých desetiletí. Návštěvník zde může získat představu o původním vzhledu a uspořádání staveb vnitřního opevněného prostoru hradiska a jeho blízkého okolí.
Druhá stálá expozice „Velkomoravské Mikulčice – Druhý kostel a sakrální architektura knížecího hradu“ v pavilonu II sestává nejen z prohlídky autentického nálezového stavu základů II. kostela, hrobových jam s pohřby a trojrozměrných maket místních kostelů i paláce, ale také z projekce spojující prvky počítačové vizualizace, mluveného slova. V prostorách expozice II jsou rovněž vystaveny kvalitní kopie šperků a dalších drobných předmětů nalezených při archeologických výzkumech.
Součástí Návštěvnického centra je vyhlídková věž dosahující výšky 30 m. Ačkoliv neumožňuje výhled do nejvzdálenějšího okolí nabízí příležitost nahlédnout na hradisko z ptačí perspetivy.
Po prohlídce pavilonu II je možno absolvovat pěší okruh hradištěm po návštěvnické trase a na ní shlédnout v terénu kopie základů kamenných staveb, opatřených panely s popisem zajímavostí daného okrsku.
Roku 2019 překlenula tok hraniční řeky Moravy novodobá lávka, jež propojuje původní širší areál hradiska. Pro pěší i pro cyklisty tak vznikla příjemná trasa nabízející navštívit v blízkosti lužních lesů další významnou stojící raněstředověkou památku nedaleko Kopčan - kostel sv. Margity Antiochijské. Lávka navazuje i na dvě národní sítě cyklostezek.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Na vyvýšenině označované v historických mapách názvem Za jezerem u sv. Markéty vznikl v 9. století významný sídelní areál. Souvisel s cestou na hradiště Valy v Mikulčicích z východu, která těmito místy procházela. Hradisko Valy se považuje za jedno ze sídel mojmírovské dynastie v 9. a 10. století, jejímiž představiteli byli Mojmír I. (kolem 795 - 846), Rastislav (? - 870), Svatopluk I. (kolem 830 - 894) a Mojmír II . (? - 907?) a která stála v čele historicky známých Moravanů.
Severně od míst, kde dnes stojí ruina Majerovy hájovny Kačenáreň, postavili v 9. století osadu strážců. Kontrolovala cestu na mikulčického hradiště Valy. V blízkosti osady, na jihozápadním svahu duny, bylo pohřebiště. Na pohřebišti bylo pohanské kultovní místo, jehož součástí byl hrob náčelníka osady. Jihozápadně od osady strážců postavili někdy v druhé polovině 9. století kostel sv. Margity Antiochijské a velmožský dvorec, v němž sídlil nový správce tohoto území.
Kostel sv. Margity Antiochijské, jednolodní dvouprostorová stavba s presbytářem postaveným na půdorysu nepravidelného lichoběžníku, patří k typickým představitelům církevní architektury období 8. - poloviny 11. století v Evropě. Jeho zvláštností byla předsíň s zděnou hrobkou. Celkové rozměry stavby jsou 11,9 x 5,2 m. Stavebním materiálem jsou tenké pískovcové desky z místních lomů. Zdivo dosahuje tloušťku 0,75 m. Kostel měl původně jednoduché malá okna s téměř rovným ostěním a vrcholovým Klenák ve tvaru trojúhelníku, které se v neporušené podobě zachovaly v severní stěně lodi kostela. Stejný okenní otvor byl zrekonstruován v západní fasádě nad vstupním otvorem do lodi kostela. Exteriéry a fasáda kostela je očištěna od novověkých omítek. V západní fasádě je rekonstruovaný původní vstupní otvor do lodi kostela. Presbytář má valenou klenbu, loď kostela nemá strop, je otevřena do podkroví. Kostel má novou střechu, nový stylizovaný krov a keramickou střešní krytinu.
Kostel sv. Margity Antiochijské měl v I. stavební etapě předsíň s vnitřními rozměry 3,84 x 2,70 m. V současnosti je zachován pouze fragment její jižního základového zdi s náběhem na zalomení severním směrem pod úrovní terénu. Při jižní stěně předsíně se nacházela pod úrovní terénu zděná hrobka s vnitřními rozměry 0,65 - 0,75 m x 2,05 m. V hrobce byl pohřben významný církevní hodnostář nebo zakladatel kostela.
V průběhu 13. -14. století, po zboření předsíně, byly okna v severní stěně lodi kostela zazděné a okenní otvory na jižní straně byly upraveny osazením ostění ve tvaru jeptišky. Nové úzké obdélníkové okno, vyzděné ve východní stěně presbytáře, nahradilo původní, pravděpodobně štěrbinové okno v 15. století. S touto stavební úpravou může souviset vybudování stropu nad lodí kostela a změna tvaru jeho střechy. K roku 1647 se datuje významná přestavba kostela - zvětšení vstupního otvoru do lodi kostela ze západu osazením velkého kamenného portálu, nová vnitřní omítka a výmalba, vydláždění cihlovou dlažbou a posun oltáře na začátek lodi kostela. V průběhu 18. století kostel připravily šestiúhelníkovou keramickou dlažbou, gotické okna v jižní stěně lodě byly zazděné a nahrazeny půlkruhovým oknem s vodorovným parapetem. Kostel byl také znovu vymalován. Poslední známá významná stavební úprava kostela se uskutečnila v roce 1926.
Kolem kostela je původní starý Kopčianský hřbitov s hroby z 9. - 18. století Velikost hřbitova není známa. Jeho plochu v 18. století naznačuje velikost parcely, na níž dnes kostel stojí.
Původní patrocínium kostela není známo, současné pochází pravděpodobně z 13. století. Kostel sv. Margity v 9. - 10. století sloužil potřebám křesťanských obyvatel okolních osad, v 13. století se stal součástí holičské farnosti jako filiální kostel. V současnosti ho spravuje Ř. k. církev, farnost Kopčany, která vznikla v roce 1862. Kostel sloužil církevním účelem do roku 1994. Průběžně s výzkumem kostela začala v roce 2000 jeho památková obnova. Kromě vlastního kostela bude upravena i plocha přilehlého hřbitova. Kostel bude po dokončení obnovy opět sloužit církevním účelům a současně se stane živou muzejní expozicí předrománské liturgie v archeologickém parku Mikulčice-Kopčany. Obnova kostela je dlouhodobě podporována grantovou agenturou Ministerstva kultury SR obnovme si svůj dům. V roce 2013 se na památkovou obnovu kostela použily finanční prostředky z Programu přeshraniční spolupráce Slovenská republika - Česká republika 2007–2013, z projektu Archeologický park Mikulčice-Kopčany. V roce 2009 se dostal do seznamu evropského kulturního dědictví. V roce 2013 byl nominován na zápis do Seznamu světového dědictví UNESCO.
Holíč Chateau is a Baroque manor house and a historical landmark in Holíč, Slovakia. The manor house was built as a summer residence by the Habsburgs in the 18th century. It replaced an older military fortification dating back to the 12th century.
The original stone castle was built on the Moravian-Hungarian border in the 13th century as a border fortress. The location remains a border area in the 21st century. The site is located in Slovakia, approximately 1 km from the border with the Czech Republic and 25 km from the border with Austria.
History
The oldest archaeological findings in the Holíč area date from the Neolithic period, and there are findings from the Bronze Age, Iron Age and the Roman time. For the better part of the 13th century, Holíč was the seat of a border comitatus. Following a Mongol invasion in 1241, the Árpád dynasty decided to build a new stone castle on the site of an older wooden water castle which stood there since the 11th century. A document from 1256 mentions the castle as Wywar, meaning “New Castle”.
The look and purpose of the castle kept changing throughout subsequent centuries. Under the ownership of Matthias Csák of Trenčín, a single-storey Gothic palace was built on the site around 1315. An underground system of castle corridors was also constructed in the 14th century. They connected different parts of the castle as well as the utility buildings. Later the castle came into the possession of Stibor of Stiborice. The site underwent another large-scale transformation in the mid 15th century when another palace was added, while most of the pre-Gothic fortification was taken apart. The late Gothic structures from the 15th century were replaced in the Renaissance period by an anti-Turkish star fortification, connected by casemates with an external and internal moat. At the same time, a basement was dug under almost the entire courtyard. Utility buildings were placed near the outer perimeter. The northern and extended western wing of the manor house was also completed. This Renaissance star fortress was completed after 1678.
After 1736, when the town and the castle became the property of the Franz I, Holy Roman Emperor (husband of Maria Theresa), the Renaissance fortress was gradually reconstructed into a three-winged Baroque mansion. Testifying to the royals’ interest in the site, the reconstruction was carried out under the supervision of some of the most important Austrian architects and artists at the time: Franz Anton Hillebrandt, Jean Nicolas Jadot and Joseph Chamant. A broad new central street connecting the town and the castle was also added during the renovation. The primary purpose of the new manor house was to be a summer retreat of the Habsburgs. The mansion had almost 100 rooms in 1799.
The Baroque transformation of the Holíč Chateau was a major construction event, the result of which ranks among the best Baroque works in Slovakia. The monumentality of the building, its generous architectural concept and historical realities later led to its recognition as a National Cultural Monument in 1970.
Following the establishment of the Czechoslovak Republic in 1918, the manor house was nationalized. A school was established in one part, while other buildings were used for agricultural purposes. The manor house has been falling into disrepair since. As of 2021, most of the site is in need of renovation.
Hradisko „Ostrá skala“ (812 m.n.m.) je situované na vápencovom brale východne od „Tupej skaly“. Z východnej a južnej strany ho chránia bralnaté steny s výškou 50-60 m. Sídliskovo vhodná plocha je v SZ časti, odkiaľ je aj prístupová cesta. Najstaršie osídlenie je tu zachytené v podobe kolových jám, ktoré datovala keramika do mladšieho obdobia badenskej kultúry.
Spolu s polohou „Trniny“ nad Dolným Kubínom je to druhé výšinné sídlisko z eneolitu na Orave. Po zničení halštatského hradiska na „Tupej skale“ sa tu nakrátko presunulo osídlenie, doložené keramickými zlomkami v sekundárnej polohe. V dobe laténskej – púchovská kultúra, tu vybudovali opevnený hrádok, chránený kameno-hlinitým valom s výškou 3,5 m a palisádou. Vnútorná plocha bola rozčlenená na tri časti, pričom akropola bola ohradená valom s roštovou konštrukciou. Osídlenie tu pokračovalo aj v rímskej fáze púchovskej kultúry. Na ploche sa našla typická laténska keramika, vrátane maľovaných nádob, železné spony, náradie. Z 19. storočia pochádzajú tri zlaté keltské statéry, nález bronzového ramienka na váhy naznačuje možnosť výroby mincí. Výnimočným nálezom je depot 40 železných predmetov datovaný do 4. storočia – do tzv. severokarpatskej skupiny neskorej doby rímskej, ktorý spolu s nálezmi keramiky dokazuje že na počiatku sťahovania národov tu jestvovalo menšie sídlisko Významné postavenie mala lokalita aj v slovanskom období, kedy tu vybudovali veľkomoravské hradisko. Železné ostrohy datujú toto osídlenie už do blatnicko-mikulčického horizontu, na prelom 8.-9. stor.
Ostrú skalu ako výhodnú strategickú polohu pre vybudovanie opevnenia objavili opäť v 9. storočí n.l. naši predkovia Slovania, ktorí na hradisku opäť obnovili opevnenia a vybudovali nové obydlia. Slovanský opevňovací systém v závere 8. stor. a v 9. stor. využil zvyšky fortifikácií z predchádzajúcich období. Rovnako sa nadviazalo na staršiu úpravu vnútorného priestoru hradiska, keď sa palisádovou ohradou rozdelilo opevnené sídlisko na tri nádvoria s rozlohou približne 1,5-2 ha. Val, v pôdoryse majúci tvar nesymetrickej podkovy, chránil najvyššiu sídliskovú plochu s rozlohou 2500 m2. Val má svoj pôvod v dobe laténskej, pričom Slovania ho navŕšili a vsadili doň drevenú ohradu.
Z prelomu 8. a 9. stor. pochádza kultúrna vrstva, zahĺbené obydlie s pecou a ďalšie sídliskové objekty s ohniskami. Z nálezov treba spomenúť tri ostrohy, kosy, kovania vedierok, nože, sekery, britvy a zbrane. Z mladšieho obdobia, časovo zaradeného do 10. stor. až na prelom 12./13. stor., boli v pôdoryse rozpoznané príbytky so zrubovou konštrukciou (zuholnatené zvyšky drevených trámov). Opevnené sídlisko pravdepodobne v prvom časovom horizonte plnilo centrálnu správnu funkciu v regióne. Na základe dlhodobo prebiehajúceho prehodnocovania nálezovej situácie (železné predmety – zbrane, výstroj koňa) je už preukázaná kontinuita osídlenia od druhej polovice 9. stor. až do 10. stor. Išlo o obdobie medzi oboma najdôležitejšími medzníkmi včasnostredovekého využitia tejto lokality. Nedosahuje však takú intenzitu ako v oboch dominantných časových úsekoch.
Základný kameň na stavbu kostola posvätil Ján Klačány 2. júna 1787. Privilégium na rozšírenie náboženskej slobody vydal cisár Jozef II. v roku 1786 a povolil evanjelikom stavať veže, čo bolo v čase stavby kostola už známe.
Kostol bol vybavený skromne a jednoducho. V roku 1790 darovali kostolu krstiteľnicu. S evanjelickým kostolom sa spája meno František Sláma, ktorý bol staviteľom a stolárom v jednom. Zaslúžil sa o postavenie Veterného mlyna v Holíči a evanjelický kostol vybavil lavicami, pavlačou, kazateľňami. Vyhotovil celé vnútro kostola podľa umeleckého návrhu panského architekta Karla von Bertele. Hlavný oltár je klasicistický z konca 18. storočia s obrazom Krista modliaceho sa v Getsemanskej záhrade, na úpätí hory olivetskej, ktorého posilňuje anjel. Evanjelici sa v Holíči spomínajú už okolo roku 1580 a literárna zmienka o cintoríne je z roku 1646. Intimát Márie Terézie zakazoval pochovávať mŕtve telá evanjelikov do rímsko – katolíckeho cintorína, preto bol evanjelikom pridelený cisárom Jozefom II. cintorín v severnej časti nad kaplnkou sv. Floriána po vydaní Tolerančného patentu. Kostol je Národnou kultúrnou pamiatkou.
V súčasnosti je kostol sprístupnený verejnosti len na objednávku v TIC Holíč počas Letnej turistickej sezóny a počas Dní Európskeho kultúrneho dedičstva.
Po celom západnom Slovensku sú roztrúsené komunity tzv. reoptantov z Ukrajiny, ktorí sa vrátili do vlasti po niekoľkých desaťročiach vysídlenia z východného Slovenska. Práve títo pred 24 rokmi prišli i do mesta Holíč na hranici Slovenska a Moravy. S veľkou láskou a obetavosťou za nimi dochádzali kňazi z východného Slovenska (napr. mitr. prot. Milan Gerka, archim. Vasilij Sadvarij a ďalší), ktorí im vysluhovali pravoslávne bohoslužby. Zbožnosť a záujem Holíčanov o duchovný život umožnili zriadenie cirkevnej obce. Jej prvým duchovným správcom sa stal prot. Mikuláš Rusič. Po ňom začal v Holíči pôsobiť protojerej Jakub Jacečko, ktorý bol iniciátorom založenia nového chrámu, ktorý by vyhovoval vzrastajúcemu počtu pravoslávnych kresťanov v Holíči a jeho okolí.
V časoch najťažších, keď si pravoslávni v Holíči hľadali miesto, kde by mohli vykonávať svoje bohoslužby, veľmi ústretovo sa k ním zachovala holíčska rímsko-katolícka farnosť, ktorá im umožnila po mnoho rokov užívať kaplnku sv. Floriána na miestnom cintoríne. Pravoslávna cirkevná obec po desaťročí príprav a následnej realizácii vďaka finančnej i materiálnej podpore sponzorov a darcov tak dostala nový svätostánok.
Chrám bol postavaný v rozmedzí rokov 2013 – 2018 v klasickom pravoslávnom štýle s dominantnou kupolou a typickými cibuľovitými vežičkami pri miestnom cintoríne. Posviacka tohto novopostaveného chrámu sa uskutočnila v dňoch 28. – 29. apríla 2018. Stala sa veľkou udalosťou pre bratislavský arcidekanát (je to zatiaľ tretí pravoslávny chrám v tomto regióne po Bratislave a Komárne), ale i široké okolie.
Posviacka chrámu, ako aj posvätenie základného kameňa /13.06.2013/ sa uskutočnila za účastí najvyšších predstaviteľov pravoslávnej cirkvi – Jeho Blaženosti Rastislava, arcibiskupa prešovského, metropolitu českých krajín a Slovenska spolu s Jeho Vysokopreosvietenosťou Michalom, arcibiskupom pražským a českých krajín, množstva duchovných, veriacich a najvyšších predstaviteľov zastupiteľstiev niektorých pravoslávnych krajín na Slovensku, a taktiež predstaviteľov Mesta Holíč.
V prípade záujmu o exkurziu organizovaným skupinám, či o sprístupnenie chrámu v inom čase je potrebné kontaktovať správcu cirkevnej obce na t.č. +421 34/668 52 84, +421 918 941 124, alebo mailom na adresu: jaceckovajana@centrum.sk alebo Turisticko – informačné centrum Holíč.
Architektonické řešení je dílem Stanislava Mikovčáka, stavebním dodavatelem je Antonín Žídek z Ratíškovic, takže jde o stavbu vysloveně mezinárodní, Hlavním stavebním kamenem je kámen, stříška je dřevěná, za zmínku stojí železné mříže s kovářskými prvky. Tvar rozhledny inspiroval nedaleký větrný mlýn, který nedávno rovněž prošel opravou. Protože rozhledna nestojí na samotném vrcholu, jsou výhledy omezená spíše na směry severní, západní až jižní. Na severu jsou to hlavně výběžky Bílých Karpat, postupně k západu široká roviny Dolnomoravského úvalu, za nimi rozeznáme vrcholky Chřibů (znalci odhalí jistě Buchlov). Poměrně blízko lze dohlédnout do severních výběžků Alp, což není nic jiného než naše Pálava. V lužních lesích kolem Moravy můžeme tušit pradávné centrum velkomoravského hradiště u Mikulčic.
Mimo Holíče dohlédneme do blízké Skalice a okolních vesnic. Dva červeně šrafované komíny patří hodonínské elektrárně. Téměř shora nahlížíme do židovského hřbitova (chcete-li cintorína), poněkud problematičtěji vyhlíží zlaté báně pravoslavného chrámu Matky Božej Počajevskej.
Rozhledna je volně přístupná a ještě značně čerstvá, slavnostní otevření proběhlo 11.5.2021. Rozhledna je vybavena dvěma silnými dalekohledy.
V rozhledně je na utajeném místě skrytá časová schránka pro budoucí generace, která by měla následujícím poskytnout informace o pohnutkách a tužbách naší doby.
Větrný mlýn v Holíči je jedinou dochovanou stavbou svého druhu na Slovensku. Proto není divu, že se stal kulturní památkou. Větrný mlýn v Holíči na dohled řeky Morava však nebyl jediným větrným mlýnem na území dnešního Slovenska. Další větrné mlýny se na Záhoří nacházely v obcích Vrbovce, Chvojnice, Sobotiště a Havran.
Větrný mlýn u města Holíč byl postaven v 80. letech 19. století na místě původního dřevěného mlýna z roku 1801. Větřák stojí na plochém (dnes zalesněném) návrší Hrebeň (230 m) jihovýchodně od Holíče. Z centra záhorackého Holíče či od Holíčského zámku se k němu pohodlně dostanete po žluté turistické značce. K mlýnu se ovšem dostanete i autem.
Větrný mlýn v Holíči je zděným větrným mlýnem holandského typu, kterých se nejvíce dochovalo na Moravě. Například v Kuželově, ve Studénce, Hodslavicích či ve Zbyslavicích. Na Slovensku mnoho větrných mlýnů nebylo, neboť se upřednostňovala výstavba vodních mlýnů.
Holíčský větrný mlýn mlel až do roku 1926, kdy svou činnost ukončil poslední mlynář Jaromír Sláma, syn Františka Slámy (1847 - 1900), přistěhovalce z Jevíčka. Od roku 1926 větrný mlýn chátral. Proto není divu, že se nedochovalo prakticky nic z mlecího zařízení.
Teprve na konci 60. let minulého století došlo k instalaci imitace větrného kola Památkovým ústavem. Větrné kolo však bylo vyrobeno z oceli. O celkovou rekonstrukci třípodlažní budovy se však překvapivě zasloužilo myslivecké sdružení v Holíči v 70. letech minulého století.
Větrný mlýn v Holíči má kruhový půdorys, plochou kopulovitou oplechovanou střechu opatřenou hromosvodem. Původní střecha s větrným kolem byla otočná a dala se natáčet pěkně po větru. Přilehlý venkovní areál u větrného mlýna se využívá k pořádání společenských akcí.
Keď sa povie mesto Skalica, takmer každý si ho spojí s najstaršou kultúrnou pamiatkou, ktorou je rotunda. Len málokto však vie, že najskôr bol postavený práve tento kostolík a až potom vyrástlo mesto Skalica. Rotunda sa nachádza na malom návrší na okraji mesta. Je postavená v románskom štýle. Presné datovanie vzniku rotundy zatiaľ nepoznáme. Svojou architektúrou nadväzuje na typ českých a moravských rotúnd a spolu s historickými okolnosťami svedčí pre datovanie jej vzniku na koniec 10. storočia až začiatok 11. Storočia na mieste staroslovanského hradiska. Neskôr bola prestavaná v gotickom a tiež aj v barokovom slohu. Vrchná časť plnila obrannú funkciu ako strážna veža a spodná časť slúžila ako kaplnka/kostolík. Dodnes je možné vo vrchnej časti vidieť badateľné stopy po strieľňach. V interiéri sa z gotického obdobia zachovali fragmenty nástenných malieb, ktoré zobrazujú motív legendy o svätom Jurajovi. Ten bojuje s drakom.
Súčasnú podobu získala v roku 1945. V roku 1970 bola Rotunda sv. Juraja vyhlásená za národnú kultúrnu pamiatku. V tom samom roku sa na rotunde uskutočnil významný archeologický výskum. V minulosti rotunda plnila funkciu vlastníckeho kostolíka s malou plochou na pochovávanie.
Táto významná kultúrno-historická pamiatka je sprístupnená širokej verejnosti – v období od 20. mája do 17. septembra je pre verejnosť zdarma. Mimo sezóny ju je tiež možné navštíviť, ale treba požiadať o otvorenie v informačnej kancelárii mesta. Návšteva rotundy mimo sezónu je spoplatnená nízkym poplatkom. V súčasnosti skalická rotunda prechádza už dlhšiu dobu náročnou rekonštrukciou.
História jezuitského kostola siaha do rokov 1693, kedy bol položený základný kameň nielen kostola, ale i školy a kolégia. Výstavba trvala takmer tridsať rokov. Zasvätený je Františkovi Xaverskému, ktorý predstavuje patróna rádu jezuitov a ochrancu pred morom. Jezuiti založili v Skalici strednú školu. Pre veľký počet rehoľníkov a študentov bola povýšená na kolégium. V roku 1724 kostol zasiahol požiar. O päťdesiat rokov z mesta odišli jezuiti, kostol prevzali na krátku dobu paulíni.
V minulosti bolo v kostole pôvodne osem oltárov. Zachoval sa však iba hlavný oltár s obrazom, na ktorom je vyobrazený František Xaverský spolu so sochami svätého Petra a svätého Pavla. Obraz patróna patrí medzi najväčšie obrazy na Slovensku s rozmermi 3,5×6,5 metra. Pochádza z polovice 18. storočia a autor obrazu je neznámy. Ako mnohé pamiatka, aj tento obraz časom chátral. V rokoch 1995 až 1996 ho reštaurovali dve ženy – Rosanna Báthoryová a Dagmar Morávková. Pred šiestimi rokmi Milan Flajžín reštauroval rám obrazu. Kostol veľmi rýchlo chátral a mnohé časti interiéru boli odnesené do iných kostolov. Zachoval sa iba spomínaný hlavný oltár, freska v bočnej kaplnky Panny Márie.
Pred šiestimi rokmi, v roku 2011 prešiel úplnou rekonštrukciou, ktorá bola zároveň najrozsiahlejšia rekonštrukcia v histórii mesta Skalica. Zrenovovaný bol exteriér, ale i interiér kostola. Dňa 27. novembra 2011 sa uskutočnilo slávnostné otvorenie zrekonštruovaného kostola. Týmto dňom sa začína ďalšia etapa kostola ako kultúrno-spoločenského centra v Skalici. Odvtedy slúži ako kultúrno-poznávacia pamiatka, kde sa sporadicky usporadúvajú koncerty organovej hudby, ale i iných žánrov, tiež výstavy, promócie škôl, spoločenské akcie, ale i sobáše. Kostol má unikátnu akustiku, ktorá je zároveň najlepšou akustikou v strednej Európe. Ministerstvo kultúry Slovenskej republiky dokonca kostolu udelilo ocenenie Kultúrna pamiatka roka 2011 za komplexnú obnovu a reštaurovanie mobiliáru jezuitského kostola v Skalici. Kostol patrí k majetkom mesta a neslúži na bohoslužobné účely.
Je reprezentatívnou stavbou jedného z najvýznamnejších slovenských architektov Dušana Jurkoviča. Jadro budovy, postavenej v roku 1905, tvorí veľká divadelná sieň ojedinelého štýlu, s nástennými maľbami známych moravských umelcov Josefa Uprku a Antoša Frolku. Mozaikové dekorácie na fasáde sú realizované podľa návrhu Mikoláša Aleša. Priestory domu slúžia pre kultúrne a spoločenské podujatia. V roku 2005 sa na dome uskutočnila rozsiahla rekonštrukcia v interiére, ale i v exteriére.
Na prvom poschodí má v časti priestorov svoju stálu expozíciu a Galériu Júliusa Koreszku Záhorské múzeum. V rámci bývalého spolkového domu Katolíckeho kruhu, ako bola budova označovaná, ho v roku 1905 založil MUDr. Pavel Blaho. Jedinečnú pamiatku môžu milovníci secesie navštíviť i touto formou.
Pôvodne išlo o dom grófov Pálfiovcov z Erdödu. V prvej tretine 17. storočia vznikol spojením dvoch stredovekých domov. V rokoch 1780 až 1800 sa uskutočnila jeho prestavba. Na prelome 19. a 20. storočia bol vo vlastníctve rodiny Mittákovcov.
Začiatok muzeálnych aktivít siahajú do rokov 1876 až 1881, kedy so svojou zberateľskou činnosťou začal František Víťazoslav Sasinek. V roku 1898 sa do Skalice vrátil MUDr. Pavel Blaho, ktorý sa spolu so svojimi známymi začal zaoberať myšlienkou zbierania a prezentácie ľudového umenia na Záhorí. Prvú zbierku sprístupnil pre verejnosť v roku 1903 v súkromnom dome Jozefa Nováka v Skalici. Zavŕšením snáh o vytvorenie múzea v Skalici bol rok 1905, kedy na námestí otvorili nový kultúrny dom. Dom mal názov Katolícky dom alebo tiež Spolkový dom a bol prvým národne orientovaným múzeom na Slovensku založený súkromnou osobou. Do roku 1914 ho ročne navštívilo 250 až 400 osôb. Po smrti dr. Pavla Blahu, v roku 1927 návštevnosť mala klesajúcu tendenciu. Bolo to spôsobené najmä kvôli sporom o Spolkový dom. Trvalo to roku 1935. O sedem rokov neskôr sa do Skalice vrátila Gizela Blahová, ktorá prevzala starostlivosť o zbierky. roku 1945 prešla správa múzea na Mestský národný výbor v Skalici a v roku 1952 bolo zriadené ako Okresné vlastivedné múzeum. Otázka odkúpenia priestorov a zbierok od Blahovej rodiny bola doriešená až v roku 1966.
Potom sa veľmi dlho menil štatút múzea, ale i jeho vedenie. Od roku 1965 vystupuje pod svojím súčasným názvom ako Záhorské múzeum.
V súčasnosti múzeum plní funkciu ako regionálna inštitúcia, ktorá má pôsobnosť pre Záhorie. Je pracoviskom so systematickou vedeckovýskumnou, akvizičnou, edičnou, dokumentačnou, prezentačnou, metodickou, kultúrnospoločenskou a výchovno-vzdelávacou činnosťou.
Záhorské múzeum zabezpečuje komplexnú múzejnú dokumentáciu v okresoch Skalica, Senica a dokumentáciu etnických a kultúrnych vzťahov Záhoria so susednými regiónmi na celom jeho historickom území. Okrem domácich, regionálnych, ako i celoštátnych kultúrnych inštitúcií spolupracuje i so zahraničnými múzeami susednej Moravy a Rakúska. Spomedzi nich osobité vzťahy má Záhorské múzeum s múzeom v Hohenau an der March, s ktorým v roku 2005 nadviazalo i oficiálne partnerské styky. Zbierky Záhorského múzea sa orientujú na archeológiu, históriu, literárnu históriu, etnografiu a muzikológiu regiónu. Súčasným zriaďovateľom múzea je Trnavský samosprávny kraj.
První písemná zmínka o obci je z 24. září 1237 v imunitní listině papeže Řehoře IX. pro zábrdovický klášter. Křtiny jsou jedním z nejstarších a nejpamátnějších poutních míst na Moravě. Vznikly zřejmě již v době založení zábrdovického kláštera před rokem 1209. Z předhusitské doby se dochovaly ještě dvě písemné zmínky o Křtinách: v roce 1299 udělil cenedský biskup čtyřicetidenní odpustky křtinskému kostelu a z roku 1321 se dochovala darovací listina Jindřicha z Lipé, který věnoval klášteru nejstarší křtinský mlýn a Horu (les nad mlýnem). Zdá se, že už v té době byly ve Křtinách dva kostely. Starší románský, řečený Český a novější gotický, zvaný Německý.
Majitelé – premonstrátský klášter v Zábrdovicích, od roku 1784 – Náboženský fond státu, poté od roku 1830 – František X. Dietrichštejn. Od roku 1854 – Terezie Mensdorf-Pouilly, poté 1856 – Alfons Mensdorf-Pouilly (syn předešlé). 1864 – Vincenc z Bubna a Litic, 1882 – Mořic Teuber, Edvin Offermann a od roku 1894 – Jan II. Lichtenštejn, který je vlastnil až do vzniku samostatného Československa, kdy byl jeho majetek zestátněn.
V druhé polovině devatenáctého století došlo na Křtinsku k velkému rozmachu turistiky, byla učiněna řada speleologických a archeologických objevů, jimž dominuje objev halštatského pohřebiště v Býčí skále a objevy ve Výpustku. Křtiny začaly žít nejen z poutí, ale i z turistiky.
Koncem 6. a počátkem 7. století se slovanské kmeny usadily na území římských provincií Macedonia Prima a Macedonia Secunda, které se nachází v oblasti jižně od Skopje a severně od Soluně. To mělo za následek změnu struktury obyvatelstva Východního království. V 9. století začal svatý Kliment, žák byzantských misionářů Cyrila a Metoděje, šířit mezi stoupenci křesťanství slovanskou abecedu. Založil Ochridskou literární školu a v roce 893 byl svatý Kliment bulharským císařem Simeonem jmenován prvním slovanským biskupem.
Svatý Kliment Ochridský, ať byl jakkoli daleko od Ochridu, se podle svého života vždy s radostí vracel do kláštera, který sám vybudoval. Právě jeho klášter se stal svorníkem vzdělanosti a pokroku makedonských Slovanů. Klimentův klášter, postavený na ploché náhorní plošině zvané Plaoshnik, s dominantní polohou a krásným výhledem směrem k jezeru, dominoval své poloze na východním konci starého města. O umístění kláštera však rozhodovaly i další faktory. Konkrétně se v této části města nacházejí pozůstatky několika církevních staveb z raně křesťanského období, takže se právem předpokládá, že zde bylo sídlo lichnijského biskupství. Dvě stavby zaujmou svými rozměry a stavebním pojetím. Jsou to polykonchální kostel a raně křesťanská bazilika; první se složitými formami a propracovanou typologií související s martyriemi a druhá s prostorností, rytmem a přísností úřední hierarchie jako předobraz katedrálního kostela. Svatý Kliment Ochridský zde vybudoval svůj klášter a jeho katolikon byl umístěn na oltáři velké baziliky, a to nikoli náhodou, protože se s největší pravděpodobností jednalo o katedrálu starého biskupství. Kliment postavil trojlodí od základu jako katolikon pro svůj klášter. Zvolil duchovní formu stavby, která nebyla příliš obvyklá, ale měla v dějinách stavitelství dlouhou tradici.
Jedním z účelů Klimentovy stavby bylo, aby sloužila jako jeho vlastní pohřební kostel, a proto se v jeho životopise zdůrazňuje, že si připravil hrob na pravé přední straně pronaosu. Předpokládá se, že se Kliment inspiroval starým Plaoshnikem, v němž se nacházely pozůstatky starších staveb spojených s lichnidským biskupstvím. Klimentův návrh mohla ovlivnit i budova tetrakonchu, která prostoru dominuje. I dnes tyto stavby zaujmou svými složitými a funkčními půdorysy i symbolickými formami použitými v jejich architektuře. Příběh kostela svatého Klimenta trvá více než tisíc let, včetně jeho přeměny na islámskou náboženskou stavbu po osmanském vpádu na makedonské území v 15. století. Světcovy ostatky byly přemístěny na bezpečnější místo v horní části města a v postbyzantském období byly učiněny pokusy o obnovu křesťanské svatyně. Významnou epizodou v historii kostela je také velkolepá rekonstrukce původního chrámu na počátku 21. století.
Všechny tyto události přispěly k bohatému a rozmanitému dědictví kultovního místa odpočinku svatého Klimenta Ochridského. V letech 1999-2002 prošel Plaosnik významným restaurátorským projektem, který byl zaměřen na oslavu 2000 let křesťanství v Makedonii a ve světě. První fáze projektu se zaměřila na obnovu kostela svatého Klimenta Pantelejmona. Za tímto účelem byla přemístěna mešita sultána Mehmeda a kostel byl obnoven na zbylých základech zničeného kostela, který se uvnitř mešity nacházel po čtyři století. Obnoven byl také původní hrob svatého Klimenta. Přestavěný kostel je popisován jako "utkaná a vyšívaná lidová stavba".
V přístavu Skalica máte možnost zapůjčit si motorové čluny pro 4-10 osob a pohodlné kajutové osobní lodě pro 2-4 osoby a plavit se po Baťově kanálu. V přístavu nabízí také plavby výletní lodí z přístavu ve Skalici do přístavu v Sudoměřicích k technické památce výklopníky. Zážitkové plavby s programem nabízí přístav pro školy a seniory a pro firmy zajištuje teambuildingové aktivity v areálu přístavu. Občerstvení v přístavu nabízí bistro Kotva. Budova přístaviště je řešena jako dřevěná konstrukce se dvěma nadzemními podlažími a vyhlídkovou věží. V rámci budovy je sociální zařízení pro návštěvníky a pro obslužný personál přístavu. Před budovou jsouou řešeny parkoviště pro osobní automobily.
Přistávání a kotvení plavidel je umožněno prostřednictvím přístavních pevných mol tvořených zemní konstrukcí. Přístup na mola je zajištěn bezbariérově od hráze a bezbariérově od prvního patra budovy. Propoj poloostrova a ostrova je zajištěn dřevěnou lávkou. Do budovy od parkoviště vedou dřevěné schody.
Technická památka Výklopník Sudoměřice-Baťův kanál byla postavena v roce 1939. Dnes je jednou z poučných zajímavostí na trase Baťova kanálu, kterou obdivují návštěvníci pěších výletů, cyklisté a především vyznavači vodní turistiky z paluby motorových lodí či jiných plavidel.
Výklopník sloužil k překládání lignitového uhlí, které se přiváželo po železniční trati z nedalekého dolu Tomáš v Ratíškovicích. Plně naložený vagon s lignitovým uhlím se pomocí lanového navijáku vtáhnul do místnosti výklopníku. V této místnosti se nachází důmyslná kolébka s výsypkou. Celá kolébka i s kolejí, násypkou,a plným vagonem, byla pomocí lanového kladkostroje zdvižena. Vagon pak čelními dveřmi vysypal prašný lignit do připravené lodi. Tyto lodě se plavily po Baťově kanále, až po Otrokovice do elektrárny.
Nyní slouží jako vyhlídková věž, pro zájemce je možná prohlídka interiérů s odborným výkladem. V těsné blízkosti je přístaviště s půjčovnou lodí a občerstvením.
Baťův kanál neboli Průplav Otrokovice-Rohatec je historická vodní cesta vybudovaná v letech 1935-38 v délce 20 km, která spojovala Otrokovice s Rohatcem. Částečně vede po řece Moravě, jinak uměle vyhloubenými kanály s řadou pohyblivých jezů, plavebními komorami a dalšími vodními stavbami a technickými památkami. Pozůstatky těchto památek umožňují poznat technický um našich předků.
V dnešní době je téměř celá vodní cesta v délce asi 80 km opravena, zprovozněno 13 plavebních komor a umožněna je tak jak pravidelná, tak i turistická vodní doprava mezi Otrokovicemi až do Hodonína. Úsek od bělovského jezu u Otrokovic po Kroměříž je samostatný a není napojen na zbytek vodní cesty.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Areál je tvořen jedněmi z nejstarších staveb lidové architektury v České republice. Horní areál slouží jako přírodní hlediště na nejstarší a nejhodnotnější sklepy. Najdete jej asi 4 km jihovýchodně od Strážnice a 14 km od Hodonína.
Sklepy Plže získaly své jméno podle značného výskytu hlemýžďů v této oblasti. Vinné sklepy jsou připomínány již v 15. století. Průčelí některých sklípků jsou omítnuta jednoduchou, ale krásnou kombinací bílé a modré barvy, jiná jsou navíc zdobena barevnými ornamenty.
V areálu je okolo 80 vinných sklepů budovaných od 15. století. Sklepy budovali sami vinaři. Vinné sklepy vytvářejí ulicovou zástavbu se dvěma náměstíčky. Areál je hojně navštěvován turisty a rozvíjí se zde výrazně vinařská turistika. Po celý rok je přístupný veřejnosti. Během léta bývá ihned na začátku rezervace otevřena vinotéka, kde může turista ochutnat místní vína.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Na Baťově kanále se v srpnu 2015 otevřel rekreační přístav Petrov. Poskytne kotviště až pro 45 lodí, jejichž posádky zde najdou veškeré služby.
Od srpna 2015 je na Baťově kanálu otevřen nový rekreační přístav Petrov. Plavidlům nabízí potřebné zázemí – dostatek míst na stání pro lodě, tankování, čerpání odpadů, toalety, sprchy a další nezbytnou infrastrukturu, bez které se rekreační turistika na této vodní cestě neobejde.
Baťův kanál je jedna z nejpopulárnějších turistických atrakcí jižní a východní Moravy. Tato 52 kilometrů dlouhá vodní cesta, vybudovaná Tomášem Baťou k přepravě uhlí z Ratíškovic do otrokovických tepláren, slouží nyní výhradně k plavbám vyhlídkových lodí a houseboatů.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Coming into the town from Hodonín or from the opposite side from Veselí nad Moravou, no one can miss the two massive brick Renaissance gates that have been preserved on the outskirts of the town as remnants of the original medieval town fortifications.
The mighty bastions with loopholes, which today form an important landmark of the town, were in the distant past part of the town gates built in the second half of the 16th century to defend against the Turkish danger by the then owner of the Strážnice estate, Jan of Žerotín.
Two gates with semi-circular bastions, capable of withstanding even heavier calibre firearms, were placed on the main access roads to the town. There are niches inside the gates in which the guards stood, and there were wooden stairs leading up to the first floor, where key firing stations for handguns were located. Hook guns and cannons could be fired from the ground floor. The two bastions were formerly connected by an access corridor, which was above the gate on the side facing the town. This corridor also gave access to the gate-keeper’s apartment, which was opened and closed by a heavy grating lowered by a chain from a shaft. In front of the gate was a drawbridge, which was raised for the night, making the town inaccessible. Later, according to the well-known chronicler of Strážnice, Jan Skácel, a solid bridge was built instead of the drawbridge and a massive gate was put in place of the grille. Moreover, Strážnice was surrounded by a thorough earthen rampart with a wooden palisade. Two smaller gates were built in the rampart – Svačinovská ( on the way from Dolina ) and Vinohradnická ( leading from Předměstí ) and small brick bastions were also part of the fortification.
The defensive function of the town ceased to be important after the end of enemy invasions and the fortifications gradually disappeared. In the second half of the 18th century, the ramparts with wooden walls were still functional, but during the 19th century the remains of the ramparts were gradually removed and the ditches were filled with waste.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie je součástí barokního komplexu z poloviny 18. století spolu s bývalým klášterem a gymnáziem. Byl postaven na místě původního bratrského areálu z konce 16. století. V souvislosti s historickými událostmi přešlo vlastnictví strážnického panství na italský rod Magnisů. Na jejich pozvání přichází do města v roce 1633 italský katolický řád piaristů. Pro bohoslužby byl ještě více než sto let využíván kostelík bratrský a postupně byly od věřících až do vzdálenosti 90 km od města shromažďovány finanční prostředky na výstavbu kostela nového. Dle stylu provedení lze usuzovat na dílo italského stavitele Ignáce Cyrániho. V roce 1745 zde byly zavěšeny zvony a započala výzdoba interiéru. Byl vytvořen hlavní oltář Nanebevzetí Panny Marie a šest postranních oltářů. Na retabulu je vyobrazena Nejsvětější Trojice brněnským barokním malířem Josefem Tadeášem Rotterem, jenž je autorem obrazů i na oltářích bočních. Význam hlavního oltáře podtrhují i sochy sv. Tomáše a sv. Augustina vlevo a sv. Vojtěcha a sv. Karla Boromejského vpravo. Toto architektonické dílo je završeno mariánskou korunou a znakem rodu Magnisů, jimž prostor pod oltářem v minulosti sloužíval jako hrobka. Interier kostela upoutá také křtitelnicí, čtyřmi bloky barokních lavic, relikviářem sv. Josefa Kalasankého a od roku 2013 i relikviářem sv. Jana Pavla II. Na kůru v zadní části kostela jsou umístěny varhany s pedálnicí a bohatým souborem píšťal. Vysvěcení kostela se uskutečnilo 18. 10. 1750 za účasti olomouckého biskupa Karla hraběte z Scherffenberka.
Kostel sv. Martina byl vystavěn v 15. století. Je zasvěcen sv. Martinu z Tours, jehož obraz od kroměřížského malíře Jana Zapletala z roku 1833 zdobí hlavní oltář. Byl původně postaven v gotickém stylu. Dodnes se zachovaly dva zazděné gotické boční vchody, pilíře a okna. Tyto původní slohové prvky byly objeveny při opravě kostela v roce 1943. Na venkovní fasádě lze dohledat i erby zakladatele kostela – tehdejšího majitele panství Jiřího z Kravař. Ještě na konci 15. století přechází panství do rukou Žerotínů, ke kostelu byla připojena fara, latinská škola a hřbitov. S kostelem sv. Martina je spojena pověst o záhadném stále se vracejícím „žerotínském” náhrobku předčasně zemřelého Bernarta Hanno ze Žerotína, umístěného původně vedle oltáře. Dle historických dokumentů byl mundšenkem římského císaře Maxmiliána II. a zemřel přímo v kostele v roce 1568 ve věku pouhých dvaceti sedmi let. Když měl být jeho náhrobek po prodeji panství Františku z Magni a cílené rekatolizaci vynesen z kostela a zazděn do venkovní zdi, vždy se do druhého dne podivným způsobem vrátil na své původní místo. Kostel podobně jako celé město během své historie mnohokrát vyhořel a byl později opraven již ve slohu barokním. Pod kostelem se nachází zazděná krypta, v níž spočívají páni z Kravař a Žerotínové.
Jednou z dominant města je Bílá věž, která byla postavena okolo roku 1615. Sloužila společně s opevněním města k ochraně před ničivými nájezdy z Uher. Původně byla věž vyšší, nahoře byl zřejmě dřevěný ochoz, kde hlídal hlásný, který dával pomocí smluvených signálů informace o blížících se nepřátelích nebo o požáru. V patře pod ochozem měl hlásný obydlí. Při jednom z požárů byla zasažena i věž a dřevěné patro se střechou shořelo (1652) , poté byla věž snížena do dnešní podoby.
Přízemí věže je z kamene, patra vyzdívána z cihel, z vnitřní strany neomítnutých. Od druhého patra se věž zužuje. Zdi v prvním podlaží jsou téměř 2 metry silné. Renesanční okna byla ve 2. pol. 19. stol. upravena do novogotického oblouku, který snižuje tlak zdiva. Věž bývala zdobena renesančními ornamenty - sgrafity, ta se částečně dochovala na zdi do dvora kostela.
Věž byla postavena při kostele sv. Martina ( postaven ve 14. st. ). U kostela byl hřbitov, který byl uzavřen zdí. Na hřbitově se přestalo pohřbívat v roce 1785 a roku 1799 byla rozebrána hřbitovní zeď.
Vstup do věže byl původně po dřevěných schodech v prvním nadzemním patře. Ve zdi jsou zazděné vchody. Při opravách roku 1948 se zjistilo, že ve zdi v přízemí je zazděno točité schodiště.
Ve věži je umístěn hodinový stroj z roku 1900 a zvony, z nichž ten starší, vzácně zdobený „Svatý Josef“ ulitý roku 1719 byl uchráněn před vojenskými rekvizicemi během obou světových válek. Druhý zvon je "Svatý. Antonín". Kromě nich je tam ještě menší zvon – "sv. Barbory".
Starší hodinový stroj pochází ze začátku 18. st., předtím tam byly zřejmě sluneční hodiny.
V přízemí věže je průchod, který byl střídavě zazděn a otevřen. Zajímavostí je, že věž stojí na nestabilním podloží a proto je až o půl metru nakloněna.
Opravy Bílé věže proběhly v roce 2013 a i s jejím vybavením vyšly na tři čtvrtě milionu korun. Věž, která v minulosti patřila mezi tři nejšikmější v bývalém Československu, se dočkala nových schodů, zábradlí, opravených stěn i vyhlídkové plošiny či nových okenic.
Z výšky se tak nabízí ojedinělý pohled na město i okolí s rovinami strážnického Pomoraví a vzdálenými hřebeny Bílých Karpat.
Navštivte místo, kde historie ožívá. Vraťte se do časů chaloupek s doškovými střechami, řemeslných dílen, klidu a harmonie.
První snahy o vybudování národopisného muzea v přírodě na jihovýchodní Moravě se objevily na počátku 20. století. Teprve v roce 1973 se začalo s výstavbou muzea ve Strážnici. Od roku 1981 jsou veřejnosti zpřístupněny areály Moravských Kopanic, luhačovického Zálesí, Horňácka, technických vodních staveb, vinohradnický areál a areál lučního hospodářství. Celkem je zde umístěno více než 64 objektů v terénu, který byl uměle modelován navážkami a vysazen zelení tak, aby odpovídal původnímu prostředí.
Expozice situované do vybraných objektů seznamují návštěvníka se způsobem života a bydlení lidu jak v horských oblastech Slovácka, tak v úrodné části Pomoraví. Ukázka vinohradnických staveb a jejich zařízení, která je doplněna vinohradem představujícím pěstování vína od nejstarších dob po současnost, je jedinou expozicí svého druhu na našem území.
Pro návštěvníky pořádá každoročně Národní ústav lidové kultury v areálu muzea přes 12 tematických akcí s ukázkami lidových zvyků a rukodělných technik. Vždy poslední víkend v červnu se stává atraktivním prostředím pro programy Mezinárodního folklórního festivalu Strážnice. Zřizovatelem a odborným garantem Muzea vesnice jihovýchodní Moravy je Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.
Na konci října 2023 se ve strážnickém skanzenu podařilo dokončit nové stavby – jedná se o mlýn a valchu. Nový Podhájský mlýn s valchou spolu s hospodářským zázemím v podobě stodoly a chlévů se staly nejnovějšími objekty v Areálu vodních technických staveb. Areál představuje ukázku vodních staveb, se kterými se v minulosti na jihovýchodní Moravě bylo možné setkat. Všechny tyto stavby původně stávaly v povodí říčky Velička, nedaleko Strážnice, v oblasti Horňácka. Areál dotváří již dříve postavené stavby – horizontální vodní pila a obydlí mlynáře z Čerešníkových mlýnů. Nové objekty a expozici si budou moci návštěvníci prohlédnout v sezóně 2024.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Zámek, obklopený rozsáhlým parkem je ozdobou města Strážnice. Stálý prohlídkový okruh s historickou knihovnou a nově otevřená zámecká kaple s vysoce cenným oltářem.
Zámek Strážnice stojí na místě původního zeměpanského hradu postaveného nejspíše v druhé polovině 13. století, který asi od počátku 14. století vlastnili páni z Kravař. Jiří z Kravař provedl v roce 1453 rozsáhlou gotickou přestavbu hradu, po jeho smrti v roce 1466 zdědila Strážnici dcera Alžběta. Ta panství roku 1486 zastavila pánům z Žerotína, kteří tyto majetky definitivně odkoupili po její smrti v roce 1500. Za Žerotínů došlo k velkému rozkvětu města i hradu, jenž byl kolem poloviny 16. století přestavěn na renesanční zámek. Během třicetileté války musel kvůli své protestantské víře poslední žerotínský majitel Jan Jetřich II. panství opustit a následně ho získal císařský plukovník František Magnis. V průběhu 17. století byly město i zámek často napadány, až na počátku 18. století došlo k uklidnění.
K rozvoji parku přispěl na začátku 19. století hrabě František Antonín Magnis, který nechal postavit skleníky a řetězový most přes Morávku. Poslední přestavbu zámku, kdy dostal dnešní malebnou novorenesanční podobu, uskutečnil v roce 1854 Filip Magnis. Magnisové vlastnili strážnický zámek s malými přestávkami až do roku 1945, poté byl zámek zestátněn.
Od roku 1956 až dosud je zámek sídlem Národního ústavu lidové kultury. Ve zpřístupněné části zámku se nachází historická knihovna, zámecká kaple a ve výstavních prostorách řada zajímavých expozic a výstav:
Lidový oděv na Moravě
Hudební nástroje v lidové kultuře
Foto – Fráňa Huml – Frenštát p. Radhoštěm – Černobílé putování po Slovácku
Historické loutky ze sbírek Milana Knížáka
Za návštěvu určitě stojí platanová alej, tvořená 52 stromy, jenž je největším souborem platanů v ČR. Byla vysazena v polovině 19. století podél kočárové cesty původně vedoucí do zámku v Hodoníně. Největší platan má v obvodu 480 cm a stáří okolo 200 let. Nejmohutnějším stromem v zámeckém parku je však památkově chráněný akát s obvodem kmene 590 cm, jehož stáří je odhadováno přes 200 let.
V prostředí zámeckého parku a budovy zámku se koná již od roku 1946 Mezinárodní folklorní festival, jeden z nejstarších a největších folklorních festivalů na světě.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Jedna z nejstarších dochovaných staveb Strážnice, o které se píše již v roce 1543. Průžkův mlýn ve Strážnici má historické architektonické prvky: mohutné nosné trámy a dřevěný mlýnský mučící pranýř s letopočtem 1601.
Původně vodní mlýn postupně prošel přestavbou zařízení na parní na konci 19. stol. a posléze na elektrický válcový mlýn ve 30. letech 20. stol.
Interiér je kompletně vybaven mlýnským zařízením ze 30. let 20. století. Mlýn mlel do roku 1975.
Dnes je v mlýně otevřena muzejní expozice mlynářství.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Návštěva modrotiskové dílny spojená s ukázkou tradiční výroby, která se nezměnila od svého založení v roce 1906. Součástí dílny je také prodejna, ve které najdete veškerý sortiment výrobků.
Modrotisková dílna ve Strážnici, jedna ze dvou posledních provozoven svého druhu u nás, má více než stoletou tradici. Při práci používá starobylou technologii negativního tisku, kdy je látka potištěna rezervou a poté barvena v indigové lázni. Rezerva je posléze odstraněna, čímž se odkryje vzor v původní barvě látky. Zhotovovaný modrotisk je zdoben jak tradičními regionálními vzory, tak motivy z tradice vycházejícími a nesoucími zároveň autorský vklad výtvarníků Ústředí lidové umělecké výroby. Prostor je dáván také současným návrhářům. Textilie je nabízena jako metráž i ve formě rozmanitých užitných a dekorativních výrobků, které se přizpůsobují současné poptávce.
Modrotiskové zboží strážnické dílny je ceněno pro své originální esteticky hodnotné motivy a nenahraditelný odstín modré daný indigovým barvivem Tato kvalitní ruční práce tak tvoří nezanedbatelnou součást kulturního dědictví naší země, což dokládá její zápis na národní seznam UNESCO v roce 2015.
Modrotisk se dostal v listopadu 2018 na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. O zápis této metody ozdoby textilu do seznamu společně žádalo Česko, Slovensko, Německo, Rakousko a Maďarsko. Pro Česko je modrotisk již šestou položkou na seznamu nehmotného kulturního dědictví.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
V polovině 17. století daroval tehdejší majitel strážnického panství hrabě František Magnis strážnickým Židům část pozemku u židovské čtvrti za účelem založení hřbitova. V průběhu 18. století byly na nový hřbitov přeneseny i starší náhrobky ze hřbitova původního, jenž se nacházel přímo v zástavbě strážnického Starého města. Celková výměra současného hřbitova dosahuje rozlohy pět tisíc čtverečních metrů. Významnou památkou jsou také židovské obřadní lázně zvané mikve postavené na vodním prameni a umístěné ve sklepních prostorech sousedního domu. Na ploše hřbitova lze spatřit různé druhy náhrobků. Ty nejstarší tvoří kamenné stély zapuštěné přímo do země. Nejvýznamnější rabínské hroby, na jejichž náhrobcích jsou zobrazeny žehnající ruce, se nalézají hned vedle východní strany synagogy. Je zde pohřben např. rabín Aron ben Benjamin ha-Levi, který zemřel v roce 1686. Celkové množství hrobů se odhaduje na 1500. Starší náhrobky jsou tvořeny z pískovce, žuly nebo mramoru, novější ze světlé nebo tmavé žuly. Texty na náhrobcích byly do poloviny 19. století tesány pouze v hebrejštině. Poslední pohřeb zde byl uskutečněn v padesátých letech 20. století.
Duchovním středem každé židovské obce je synagoga. Ta původní neznámého stáří stála na stejném místě jako ta současná, patrně však byla v minulosti tak významně poškozena požárem, že se v roce 1804 přistoupilo k vybudování synagogy zcela nové.
Tato stavba pak byla v roce 1870 renovována stavitelem Leopoldem Slovákem. V synagoze probíhaly bohoslužby až do roku 1941. Během války dne 22. 6. 1941 byla synagoga zdemolována příslušníky oddílů SA, poté byla využívána jako sklad. Teprve v roce 1991 byla navrácena Brněnské židovské obci. Vnitřní výmalba synagogy byla renovována. Prostor je opatřen neckovou klenbou, zdobenou geometrizující výmalbou s rostlinnými motivy a hvězdnou oblohou. Okna v synagoze jsou novodobá s půlkruhovitým zakončením a barevnou vitráží v podobě šesticípé Davidovy hvězdy. V současné době je synagoga během letní turistické sezony zpřístupněna veřejnosti a pořádají se zde výstavy s židovskou tématikou.
V roce 1935 se v okruhu intelektuálů města zrodila myšlenka založení městského muzea, jehož úkolem by bylo shromažďování dokladů o historii města s cílem záchrany starožitností a památek. Byl založen Muzejní spolek a otevřeno městské muzeum. V roce 1954 muzeum zaniklo. V roce 1993 byl spolek opět obnoven a muzeum bylo zřízeno v jedné z historických budov na náměstí. Veřejnosti bylo zpřístupněno v roce 1995. Zaměřilo se na shromažďování, ochranu a katalogizaci sbírkových předmětů se vztahem ke Strážnici a nejbližšímu okolí. V současné době je v muzeu uloženo více než 10 000 sbírkových předmětů. Správcem muzea je místní Muzejní a vlastivědný spolek, jenž má 70 členů, a je financován městem Strážnice.
Muzeum disponuje výstavními prostory v přízemí, poschodí i kamenném valbovém sklepení. V prvním patře se nacházejí stálé expozice zaměřené na přírodu, historii, spolky a kulturu města Strážnice včetně jeho okolí. Přízemí je využíváno pro výstavy krátkodobějšího charakteru. Od roku 2012 je jako výstavní prostor využíváno rovněž zrekonstruované muzejní podzemí s historickým kamenným sklepením. Stálá přízeň návštěvníků je zajištěna různorodostí a atraktivností krátkodobých výstav. V muzeu se prezentují umělci, sběratelé, cestovatelé, významné osobnosti i spolky. Nechybí přírodovědné výstavy ani výstavy určené pro dětského návštěvníka. Během dvaceti let bylo v muzeu představeno již více než 100 výstav, které navštívilo přes 50 000 návštěvníků. Od roku 2004 muzejní spolek vydává sborník „Okolo Strážnice“.
Váté písky jsou jedinečným biotopem, který se rozkládá mezi železničními stanicemi Rohatec a Bzenec-Přívoz. Často se mu přezdívá moravská Sahara. Nachází se pouze podél železniční trati v délce 5,5 km a jeho nejširší část měří kolem 60 m.
Národní přírodní rezervace Váté písky je v České republice zcela jedinečnou ukázkou společenstva na otevřených píscích se specifickou skladbou rostlinných a živočišných druhů. Borové lesy, vysázené do původních dubových porostů koncem 19. století, spoutaly zdejší pohyblivé písečné přesypy, které ohrožovaly i okolní pole.
Nejvýznamnější lokality pískomilného rostlinstva a živočišstva z celé republiky leží právě tady. Žije zde i řada ptačích druhů (např. lelek lesní, dudek chocholatý nebo skřivan lesní). V řídké vegetaci roste bohatství suchomilných mechorostů a lišejníků. Byla zde zjištěna také řada vzácných druhů střevlíkovitých brouků, bohatá je fauna blanokřídlých, zejména kutilek, žahalek a včel. Je možné zde zahlédnout kudlanku nábožnou a několik desítek druhů pavouků.
Vznik tohoto úkazu je vysvětlován různě. Podle některých sem koncem doby ledové větry odkudsi navály deseti až dvacetimetrovou vrstvu písku. Ve skutečnosti ale písky pocházejí ze sedimentů řeky Moravy, které byly z Moravy později vyváty a místy dosahují mocnosti až 30 metrů. V části NPP naleznete i perfektní in-line trasu.
Naučná stezka Váté písky začíná a končí nedaleko vlakového nádraží Bzenec, na parkovišti u naučné stezky (GPS: 48.9415025, 17.2912781). Na parkovišti objevíte také pomník Jana Bedřicha Bechtela – muže, kterému se podařilo zalesnit zdejší okolí.
Stezka na šesti zastaveních seznamuje návštěvníky nejprve se způsobem hospodaření v lesích, s výchovou borovic a nakonec o těžbě písků pro stavební účely. Provede vás zdejšími borovicovitýi písčitými lesy, Rohanskou alejí, k vlakové trati (kde jsou váté písky nejvýraznější) a následně na okraj lomu, kde se písek těží. Do samotného lomu je vstup zakázán. Poté je nutné se vrátit stejnou cestou zpět, až k odbočce na modrou značku, kde lze výlet zakončit procházkou po druhé straně lesa. NS vás opět zavede na parkoviště (či k vlaku). Celkem měří 8 km.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Ve městě Bzenec na Hodonínsku v Jihomoravském kraji leží rozsáhlý pseudogotický zámek Bzenec. Zámek není veřejnosti přístupný, návštěvníci si však mohou prohlédnout přilehlý anglický park, ve kterém je velmi stará lípa, Bzenecká lípa, jejíž věk se odhaduje na více než 900 let.
Zámek je čtyřkřídlá dvoupatrová budova s nárožními polygonálními věžičkami. V hlavním průčelí vyniká balkónový portikus na pilířích. Na zámek navazuje terasovitá zahrada spolu s parkem. V současné době slouží zámecký areál vinařským závodům, které využívají i rozlehlé renesanční sklepy pod zámkem. Na zámku se pořádají také svatební obřady.
Na místě dnešního zámku původně stála opevněná pozdně gotická tvrz s příkopem a zdí. Tato byla v průběhu 16. století postupně přebudována na renesanční zámek. Zámek byl barokně přestavěn v letech 1709–1710 podle projektu architekta Domenica Martinelliho v době, kdy byl majitelem bzeneckého panství hrabě Erdman z Pruskova. V 50. letech 19. století byl zámek zcela zbořen a na jeho místě byl v letech 1853–1855 se značnými finančními náklady postaven zámek nový ve stylu anglické gotiky.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Existenci židovské obce v Bzenci do dnešních dnů připomíná dochovaný židovský hřbitov. Ten čítá přes 900 náhrobků, mezi nimiž jsou cenné kameny barokního a klasicistního typu. Součástí areálu židovského hřbitova je obřadní síň vystavěná roku 1909. Po vypuknutí druhé světové války byla využívána pouze na skladování. V 80. letech 20. století byla upravena na interkonfesijní smuteční síň, ale k tomuto účelu nikdy nesloužila. V roce 2019 došlo k obnově původní fasády včetně hebrejského nápisu „Dům věčnosti“.
Od 14. století je v Bzenci doloženo židovské osídlení a od roku 1585 je doloženo i písemně. V letech 1859 -1860 byla zbořena synagoga neznámého stáří. V roce 1863 byla postavena nová synagoga podle projektu Ludwiga Förstera, která byla zbořena v roce 1958. Na hřbitově byla v roce 1909 postavena obřadní síň v eklektickém slohu.
Kaple sv. Floriána a sv. Šebestiána, nazývána též bzenecký Floriánek, byla postavena v roce 1703. Na konci druhé světové války byla stavba podminována a zničena ustupujícími vojáky německé armády. Obnovit se jí podařilo až roku 2018. Ve věži nově vznikla rozhledna s širokým rozhledem do okolí.
Kaple sv. Floriána a sv. Šebestiána, nazývána též bzenecký Floriánek, byla postavena v roce 1703. Jejím zakladatelem byl hrabě Erdman Pruskovský z Pruskova, který celou stavbu nechal zřídit na místě původního gotického hradu. Kaple se stala výraznou dominantou Bzence, ale pro svou polohu na vrcholu kopce bývala často poničena vichřicemi a blesky. V průběhu josefínských reforem byla v roce 1783 uzavřena. Roku 1852 byla nákladem města opravena a v 60. letech 19. století se její venkovní ráz změnil. Dne 15. září roku 1915 zapálil blesk střechu, jež byla následným požárem úplně zničena.
Skutečnou pohromou pro „Floriánka“ se stal až konec druhé světové války. Kaple podminována a zničena ustupujícími vojáky německé armády, aby zabránili jejímu využití jako pozorovacího stanoviště a zároveň význačného orientačního bodu v okolí postupujícími spojeneckými armádami.
S opravami se začalo po dlouhých více než sedmdesáti letech v roce 2017. Stavebně je objekt řešen tak, aby tvarem, skladbou a umístěním odpovídal dochovaným stavebním plánům z roku 1916. Slavnostní odhalení obnovené kaple proběhlo v roce 2018. Jediným rozdílem je, že ve věži vznikla rozhledna, z níž se nabízí rozhled nejen na město, ale i do širokého okolí.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Již v první polovině 13. století je zaznamenána zmínka o kostele, farní správě a prvním bzeneckém knězi – byl jím dvorní kaplan Absolon. Lze tak soudit z listiny královny Konstancie z roku 1235. Tehdy ještě stál na místě nynějšího kostela malý kostelík.
V roce 1695 již tento kostel nedostačoval potřebám bzenecké farnosti a tehdy na urgence faráře Horga nechal hrabě Jiří Kryštof Proskovský zbudovat nový chrám. 3. 5. 1696 byl položen základní kámen dnešního kostela. Stavba byla dokončena v roce 1702.
Interiér kostela – kostelu dominuje hlavní oltář se sloupovým retabulem z první poloviny 18. století s obrazem křtu Ježíše Krista. Při sloupech jsou rozmístěny sochy evangelistů Matouše a Jana, sochy Lukáše a Marka jsou posazeny na konzolách nástavce. Na hlavní oltář navazují dřevořezby sv. Petra a Pavla. I další vybavení pochází z 18. století. Některé části interiéru kostela pochází z rozbořené kaple sv. Floriána a Šebestiána a z kaple, která se nacházela v areálu zámku.
V průběhu doby se bzenecký kostel stal několikrát terčem působení přírodních živlů. Například v roce 1825 uhodil do střechy kostela blesk, který prorazil klenbu, poškodil varhany a pod chorem shodil jednoho anděla u kříže. Stejně tak kostel doplácel i na války jež se v průběhu dob udály.
Počátky kostela sv. Vavřince ve Vracově si lze připomenout již ve 13. století. Raně gotický kostel byl vystavěn ve stylu burgundsko-cisterciácké architektury. V původním stavu se dochoval presbytář, pocházející z r. 1240. Roku 1565 prodělal kostel první větší přestavbu, která se týkala hlavně kostelní lodě. Další přestavbou prošel kostel počátkem 17. století, kdy byla přestavěna věž a v ní zavěšeny dva zvony. Při barokní přestavbě kostela roku 1734 bylo do chrámové lodě proraženo šest nových oken. Tehdy kostel získal zhruba podobu dochovanou do dnešních dnů. Sochařská výzdoba je dílem Ondřeje Schweigla (1735–1812). Vitráže oken pocházejí až z roku 1935. Raně gotický kostel je jednou z nejstarších staveb v širokém okolí.
Pieta nad Božím hrobem, u bočního vchodu do kostela, byla vystavěna sochařem Josefem Hladíkem roku 1943. Za kostelem, na jeho jižní straně, byla postavena v letech 2003–2004 moderní křížová cesta se skleněnými vitrážemi a sochou Ježíše Krista.
Vnitřní vybavení kostela nese barokové a novější úpravy. Nad hlavním oltářem je obraz sv. Vavřince. Po stranách jsou umístěny sochy dvou věrozvěstů, Cyrila a Metoděje. Dva boční oltáře slouží jako podstavec soch Božského srdce Páně a sv. Josefa. Sousoší Panny Marie Nebeské je v boční kapli. Kazatelna a křtitelnice jsou dřevěné, novogotické. Křížová cesta je kopií Führichových zastavení.
Velehrad is one of the most important pilgrimage sites in Moravia. The history of this place began more than 800 years ago, when the first 12 Cistercian monks came to the valley of the Salaška River to build their monastery near the village of Veligrad (today’s Old Town). It was on the basis of its location that the monastery got its name and soon became the bearer of a much older spiritual tradition, which dates back to the 9th century, when the Slavic heralds Constantine and Methodius came to Moravia. Thousands of pilgrims have been flocking to Velehrad for centuries, and Pope John Paul II joined them in 1990.
The founders of the monastery were the Moravian margrave Vladislav Jindřich with his brother Přemysl Otakar I and the bishop of Olomouc Robert. The construction of the church was probably started between 1210 and 1215. Like most Cistercian churches, it adopted the patrocinium of the Assumption of the Virgin Mary (the co-patronate of Cyril and Methodius was added in 1932 by a decree of Pope Pius XI. The title of basilica was given to the church in 1928 by the decree of Pope Pius XI).
The original Romanesque-Gothic basilical building was built according to the building traditions of the Cistercians, which were characterized by the beauty of simple lines and modest decoration. The ninety-nine-metre-long building was laid out on the plan of a Latin cross. The eastern side was closed by five apses. The church has not survived in this form due to the tragic events that befell the Cistercian monastery throughout history. In 1421, the Moravian Hussites burnt down the abbey in Velehrad. The monastery decayed for 150 years. It was not until the second half of the 16th century that Abbot Ekard of Schwoben took on the difficult task of restoration. However, the church lost its medieval appearance only as a result of a huge fire that broke out in the monastery in 1681. As a result of this disaster, the church was radically rebuilt. The building was shortened by the church front with a Romanesque concession portal and replaced by a new one dominated by two towers. The side aisles of the basilica were rebuilt with pilastered transepts, creating 14 separate side chapels, 10 of which have altars and under-floor crypts. The 100-metre high Renaissance tower was taken down from the crossing of the aisles and replaced by a dome with a low tower called a lantern. The basilica is now 86 metres long. Despite the radical changes, the church has retained the character of a Romanesque-Gothic building in its proportions and plan.
In 1784 the monastery in Velehrad was dissolved by Joseph II. The monastery property was dismantled, the monastery grounds changed owners and the monastery church became a parish church. The building was very dilapidated and there were no funds for its maintenance. The church was rebuilt in the context of the growing cult of Cyril and Methodius, and was restored during the Cyril and Methodius millenniums in 1863 and 1885. Further development was secured by the arrival of the Jesuits to Velehrad in 1890. During their administration, the building was secured against the ingress of moisture in the 1920s and 1930s. The discovery of Velehrad’s underground, which was opened to the public before the outbreak of the Second World War, was related to this. Between 1935 and 1938 the interior of the church was restored. The coming to power of the totalitarian regimes prevented the development of the pilgrimage site for decades, although the most necessary repairs (e.g. the static securing of the vault and the replacement of the roof and roofing) were carried out.
The Jesuits returned to Velehrad in 1990 and Pope John Paul II came to Velehrad. Since then, a gradual material and spiritual renewal of Velehrad has been taking place, and the project Velehrad – the centre of cultural dialogue between Western and Eastern Europe represents its culmination.
Žeravice byly jedním z hlavních sídel Českých či Moravských bratří, jak se sami nazývali. Mnoho se jich přistěhovalo asi kolem roku 1538 za pánů Podstatských z Prusinovic po velkém pronásledování Bratří v Čechách. Páni a držitelé Žeravic nejen, že jim zde dovolili bydlit, ale byli jim také značně nakloněni. Zejména Zástřizlové byli vyznavači jejich učení.
O zdejším působení českých bratří jsou záznamy již v roce 1515 a 1517, kdy je Vilém z Víckova obdaroval věcnými dary jako poli, lukami, vinicemi i lesem a mnohými výhodami.
Z Čech byly na Moravu převedeny důležité bratrské synody (porady) a mnohé z nich se konaly v Žeravicích. Nejpamátnější pro vývoj Jednoty bratrské byla synoda konaná v roce 1616, na které byl stanoven "Řád církevní bratří Českých". Na této synodě byl 24. dubna ordinován na kněze 24letý Jan Amos Komenský, později poslední biskup Jednoty bratrské a velký učitel národů.
Památník Jana Amose Komenského byl vybudován v místech, kde stával sbor českých bratří. Byl to dříve katolický kostel, který přízní žeravských pánů přešel do rukou bratrských.
V roce 1971 byla na stěně domu osazena a slavnostně odhalena pamětní deska. Při rekonstrukci památníku v roce 1974 byla na zdech výklenku objevena torza, patrně církevního textu.
Prohlídky památníku je možné předem dohodnout na obecním úřadě tel. +420 518 626 022.
První zmínka o Žeravicích je v predikátu Sudomíra ze Žeravic z roku 1235, který je nejstarším známým majitelem Žeravic. V roce 1358 prodal Racek ze Zborovic Alšíkovi, řečenému Kužel v Žeravicích dvůr a dvě části obce spolu s vinicemi a tvrzí. V letech 1385-1401 patřila většina vsi Mrakešovi Kuželovi ze Žeravic. V roce 1503 byla ves povýšena na městečko přičiněním Tasa z Ojnic. V rodu Kuželů a jejich potomků byly Žeravice až do dne 30. června 1597 byla uzavřena kupní smlouva mezi Vilémem Nekšem majitelem Žeravic a Václavem Morkovským ze Zástřizl majitelem buchlovského panství, pod které od této doby Žeravice patřily a sdílely jeho osudy. V roce 1540 za Prokopa Podstatského byl v areálu bývalé tvrze postaven nevelký zámeček náhradou za dřívější panský dům na rynku, který daroval Prokop žeravským občanů na radnici. Základní kámen kostela položil jeho patron Hanuš Dětřich Petřvaldský v roce 1722. Za jeho materiálního i finančního přispění byl dostavěn v roce 1729. Kostel byl dne 23. září 1738 benedikován ke cti Stětí sv. Jana. O kostel se velmi zasloužila snacha jeho zakladatele a vdova po jeho synovi Zikmundovi Petřvaldském z Petřvaldu Marie Crescencie z Petřvaldu, rozená ze Schrattenbachu, která do své smrti žila na žeravickém zámku naproti kostela a zemřela zde 17. června 1775. Je pochována v hrobce uprostřed kostela. Kostel vyhořel při velkém požáru Žeravic v roce 1775 a byl obnoven 5. srpna 1776. Dne 10. října 1803 byl znovukonsekrován spolu s tehdy pořízeným hlavním oltářem. V roce 1886 bylo upraveno prostranství kolem kostela. Žeravický zámek byl v roce 1947 přestavěn na školu.
Výraznou dominantou a historickou památkou obce je už více než 300 let starý barokní kostel sv. Havla, postavený nad vesnicí na místě původního dřevěného kostela, který byl zničen požárem. Stavba byla zahájena roku 1774 a finančně ji zabezpečoval Jan Dětřich Petřvaldský z Petřvaldu. Dokladem toho je kamenné ostění se znakem pánů z Petřvaldu (páv a sloup) nad hlavním vchodem do kostela. Kostel byl benediktován - požehnán v roce 1691.
Stavba kostela je centrálně orientovaná na půdoryse rovnoramenného kříže, jehož příčná ramena byla zkrácena a uvnitř zaoblena v niky. Nad křížem ramen se zvedá vznosná kopule. K jižní lodi byla postupně přistavěna dušičková kaple. Na západní straně se stavba opíra o průčelní hranolovou, 38 m vysokou věž, zastřešenou hruškovitou střechou.
Vnitřní zařízení chrámu pochází většinou z 18. století a dominuje mu hlavní oltář s ostatky sv. Prokopa Mučedníka, sv. Urbana a sv. Theodory s oltářním obrazem sv. Havla, patrona kostela. Výzdobu kostela dále doplňují dva boční oltáře sv. Jana Nepomuckého a apoštola Ondřeje a dřevěná kazatelna pocházející ze 17. století. Tu naproti vyvažuje křtitelnice. Dále Vás v kostele určitě zaujmou malovaná okna a dvanácti rejstříkové varhany, které zhotovil novojičínský varhanář Karel Neusser roku 1889. Za povšimnutí stojí i vymalování kopule kostela, které v roce 1906 provedl malíř Josef Kubíček z Uh. Hradiště. V cyklu postav v kopuli znázornil působení sv. Cyrila a sv. Metoděje na hoře sv. Klimenta nedaleko Osvětiman.
Pod keramickou dlažbou, která byla položena v 19. století se v prostoru za kněžištěm nachází krypta, jejíž vchod je zazděn. V kryptě byli pochovávání místní faráři, úředníci z buchlovského panství a mniši.
Osvětimanská farnost s kostelem patřila pod patronátní právo místních vladyků, sídlících na zdejší opevněné tvrzi. V pozdějších letech náležela pod poddací neboli patronátní právo panské vrchnosti na Buchlově. V současné době spadá pod římskokatolický děkanát v Uh. Hradišti , arcibiskupství Olomoucké. Součástí osvětimanské farnosti jsou obce Vřesovice, Medlovice, Újezdec, Hostějov a samoty Dolní a Horní osvětimanské paseky a Medlovské paseky.
Vodní nádrž Osvětimany se nachází na jižním okraji přírodního parku Chřiby, ve vzdálenosti 1 km severozápadně od městyse Osvětimany.
Přehrada v Osvětimanech je ukryta v malebném údolí Klimentského potoka, na kterém o necelý kilometr proti proudu leží Klimenstký rybník. Vodní plocha o rozloze 10,5 ha láká ke koupání, plavbám na kánoích a rybaření. Rybáři mají navíc možnost využít mrazících boxů v rekreačním středisku.
Ke slunění slouží krásné malé pláže hlavně na jeho levém břehu, po kterém se vine modře značená turistická trasa z Osvětiman ke Koryčanské kapli. Kousek nad hrází stojí kiosek, kde je možno v letní sezóně zakoupit občerstvení.
Nádrž postavená na Klimentském potoce v letech 1980 až 1985 na 6,6 hektarech sloužila původně k závlaze, rybolovu a rekreaci. Pojala 312 400 m3 akumulované vody. Třicet let se neprováděla větší údržba. Poškozené byly betony sdruženého objektu, a to zejména na návodní straně konstrukcí, na stěnách spadiště, armaturních šachtách a odpadních štolách a na zdech vývaru. Lesy ČR začaly nádrž spravovat v roce 2011 a rekonstrukce byla hotova v listopadu 2017. Nádrž je nyní ideálním biotopem pro rostliny a živočichy vázané na vodní prostředí. Příkladem je zvláště chráněný druh mlže velevruba malířského. Ten byl během rekonstrukce přemístěn do nedaleké nádrže Sovína po napuštění nádrže v Osvětimanech opět vrácen zpět.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Výšinné opevněné hradisko a jedno z nejstarších poutních míst, jež je hluboce spjato s moravskou historií. Doklad velkomoravského výšinného opevněného sídliště s dochovanými relikty opevnění, osídleného nejpozději od pol. 9. stol., je kulturní památkou.
Hradisko na kopci sv. Klimenta bylo známo již v pravěku, archeologickými výzkumy je prokázáno osídlení trvající od 9. století do konce 15. století. Výhodně situovanou a dobře chráněnou polohu na staré obchodní stezce, která spojovala Pomoraví s Brněnskem, využili již osadníci v době Velkomoravské říše (9. století). Podle pozdější tradice zde dokonce zbudovali kostelík, v němž byly uloženy ostatky sv. Klimenta do doby, než je sv. Konstantin a Metoděj přenesli do Říma.
Hradisko se nachází přibližně 17 kilometrů západním směrem od Starého Města a bylo vybudováno na jednom ze zalesněných kopců jihozápadní části Chřibů, v blízkosti někdejší staré kupecké cesty, která spojovala oblast Středního Pomoraví s Brněnskem a je opředeno mnoha pověstmi, z nichž nejznámější je spjata s cyrilometodějskou tradicí. Pravděpodobně zde stával kostel a klášter. V roce 1421 byl církevní komplex vypálen husity a od 16. století je místo pusté. Dnes zde uvidíte pozůstatky valů a příkopů opevňující celé hradisko.
Nejstarší částí je východní kněžiště z 9. stol. Ke konci 9. stol. byla ke kněžišti přistavěna chrámová loď, další nalezené zbytky zdiva jsou datovány do středověku. Začátkem 10. stol. zaniklo toto duchovní středisko. Místo bylo opuštěno až do 14. stol. Až roku 1358 byla hora sv. Klimenta darována brněnským augustiniánům. Ti zde vybudovali kapli a proboštství, které bylo v roce 1421 zničeno husity.
Kazatelna je osamocená skála na hřbetu Chřibů z pískovcových hornin s krásným výhledem do okolí. Kazatelna se rozkládá na ploše 9 x 3,5 m a výšce okolo 8 m. Na severní straně skála prudce spadá do údolí Stupavy.
Jedná se o pískovcové skalisko, středně až hrubě zrnité, světle hnědé barvy, jehož základní složkou je křemen, ortoklas, muskovit a biotit.
Schůdky byly snad již vytesány ve středověku. Na vrcholu je upravená plocha připomínající kazatelnu. Železný dvouramenný kříž je z roku 1972.
Jméno "Kazatelna" dostalo to skalisko v souvislosti se svým vzhledem a od vytesaných schůdků a kříže na vrcholu.
Ze skaliska je vidět přes údolí Kyjovky na protější hřeben Chřibů a pod Kazatelnou uvidíte opravovanou zříceninu hradu Cimburk.
O skalisku se traduje, že bylo využíváno skutečně jako kazatelna, nejprve moravským arcibiskupem Metodějem, později i augustiniány z nedalekého kláštera na Svatém Klimentu. Nejnověji se uvažuje o užívání skály některou ze středověkých sekt.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Rozsáhlá zřícenina gotického hradu se nachází na návrší nad vodní nádrží asi 5 km od obce Koryčany. Vznikl mezi léty 1327 – 1333, opuštěn byl v roce 1720. V 30. letech minulého století byly provedeny první záchrané práce, další v roce 1940.
V průběhu staletí doznal hrad několika přestaveb a oprav. Koncem sedmnáctého století ztratil fortifikační význam a začal sloužit jako sídlo lovčího a k ubytování lesního personálu.
Poslední kapitola živých dějin jednoho z nejhezčích moravských hradů se uzavřela v roce 1709. Od té doby byl hrad pustý. Postupně začal chátrat a o jeho záchranu se lidé pokoušeli ve třicátých a v padesátých letech dvacátého století.
Nyní se na hradě během sezony koná několik zajímavých akcí. Zpřístupněna je i prohlídková trasa po šíjové hradbě pod stážnou věží. Tato vyhlídka je zabezbečena kovaným zábradlím. Je z ní krásná podívaná na panorama Chřibů. O hrad stará občanské sdružení Polypeje, které se snaží o záchranu, dokumentaci a zpřístupnění památky.
V roce 2021 začala na hradě obnova prostor bývalé první brány. Jde o jednu z nejstarších částí hradu z první poloviny 14. století. Brána v pozdějším období zanikla, je zazděná. Vstup do hradubdue je přesunut do míst, kde je nyní pokladna. Práce na někdejší bráně by měly trvat do září roku 2024.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Asi 3 kilometry severozápadně od Buchlovic stojí na vysokém kopci zdaleka viditelný a majestátný hrad Buchlov. Hrad je ukázkou středověké pevnostní architektury a hradní interiéry dokumentují vývoj bytové kultury od 15. do 19. století.
Počátky hradu se datují do 1. poloviny 13. století. Byl založen českým králem jako strategicky obranná pevnost a správní středisko se soudní pravomocí tzv. loveckým právem. Do návštěvnického okruhu jsou zahrnuty gotické, renesanční a barokní místnosti s expozicí životního stylu majitelů hradu od 14. do 19. století; ze sbírek vyniká rozsáhlá kolekce středověkých deskových maleb, pozoruhodná barokní rodová galerie, zbrojnice, knihovna, přírodovědné sbírky cestovatelů a přírodovědců Leopolda a Bedřicha Berchtoldových či poněkud tajuplná egyptská mumie. Prohlídka hradu je ukončena návštěvou rozhledny. Návštěvu hradu je možno spojit s prohlídkou hrobky majitelů v nedaleké kapli sv. Barbory.
Na Buchlově si můžete vybrat z mnoha možných prohlídek: Areál hradu Buchlova - bez průvodce, I. a II. hradní nádvoří, tematické výstavy ve vstupní místnosti. Areál hradu plus vyhlídka bez průvodce. Buchlov v proměnách času - s průvodcem, černá kuchyně, zbrojnice, knihovna, gotické a renesanční prostory, přírodovědecké sbírky a rodinné muzeum Berchtoldů, egyptologické sbírky, vyhlídková věž. S pastelkami po hradě Buchlov – dětský okruh s průvodcem a doprovodem.
Jinak nepřístupný hradní parkán a další prostory můžete v rámci speciálního prohlídkového okruhu s názvem Buchlovská spirála. Na trase se vydáte po stopách stavebního vývoje hradu, do kterého zasáhly i požáry či dobyvatelé. Tato prohlídková trasa je výběrová, limitovaná počtem osob a je určena především pro zájemce o poznání středověké architektury a dějin historických staveb. Průvodcem je odborný pracovník NPÚ, ÚOP Kroměříž. Dalším mimořádným okruhem je Po stopách buchlovského mordu.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Kaple svaté Barbory, lidově zvaná Barborka, stojí na místě někdejšího raně gotického kostelíka zasvěcenému stejné patronce. Kaple sloužila především jako rodová hrobka pro majitele buchlovského panství, ale jsou zde pohřbeni také soudcové loveckého práva a poustevníci řádu sv. Františka.
Kaple stojí na vrchu Modla, lidově zvaným Barborka, na němž od 13. století stával raně gotický kostel sv. Barbory, který však záhy zchátral. Za majitele buchlovského panství Hanuše Zikmunda z Petřvaldu došlo proto v letech 1672-1673 k výstavbě nové kaple, která měla být součástí kláštera trinitářů. Při novostavbě bylo využito gotických architektonických článků z původního kostelíka, které se nalezly také v jižní opěrné zdi tzv. poustevny. Z vlastního kláštera na severní straně svatyně se ale podařilo vybudovat pouze základy.
Raně barokní stavba křížového půdorysu s třemi oltáři je završena kopulí. Součástí hlavního oltáře byla pozdně gotická socha madony, která je dnes uložena ve sbírkách hradu Buchlova. Nejcenějšími exponáty výzdoby kaple jsou náhrobky pohřbených šlechticů. Raně barokní architekturu dotváří na hlavním portálu s erbem stavebníka a jeho manželky Anny Marie Serényiové, na oknech a balustrádě galerie geometrický a rostlinný ornament tesaný v kameni.
U kaple se odedávna odbývaly dvě poutní bohoslužby, a to původně na svátek sv. Barbory a druhou neděli po Velikonocích. V roce 1784 byla kaple uzavřena. V 19. století byly poutě na Barborce obnoveny a v současné době se tu odehrávají na svátky Nejsvětější Trojice a Nanebevzetí Panny Marie.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Přírodní památku Břestecká skála tvoří členité pískovcové skály s lesním porostem nacházející se na jižním úbočí vrchu Komínku.
Důvodem zřízení chráněného území je ochrana významného geomorfologického útvaru s reliktním výskytem borovice lesní a původního lesního společenstva karpatské ostřicové dubohabřiny. Při horním okraji rezervace se nachází malá puklinová jeskyně. Za zajímavých rostlinných druhů jmenujme například česnek šerý horský, sleziník severní, hvozdík kartouzek, rozchodník velký nebo smolničku obecnou.
V okolí Břestecké skály byly objeveny stopy prehistorického osídlení z období starší i mladší doby kamenné.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
V osadě Chabaně, části obce Břestek, v přírodním parku Chřiby (asi 8,5 km od Uherského Hradiště) roste jeden zajímavý památný strom. Sekvojovec obrovský (sekvojovec mamutí, Sequoiadendron giganteum) zde pravděpodobně vysadil někdy před 150 lety hrabě Zikmund II. Berchtold.
Sekvojovec obrovský patří do skupiny jehličnanů, které prodělaly svůj rozkvět v druhohorách, v období křídy. Jedná se o čeleď Taxodiaceae – tisovcovité.
Dnes je sekvojovec vysoký 32 metrů a obvod kmene činí 612 centimetrů. Jedná se o památný strom Zlínského kraje. Mezi památné stromy byl zapsán 7. 12. 2001.
Původně byly vysazeny tři sazenice, všechny se ujaly, ale jen jeden vydržel do dnešních časů. Někdy v sedmdesátých letech (1972) byl zasažen bleskem, který mu srazil terminální část. Byl skoro po délce rozpůlen. Po čase však naštěstí obrostl a jeden z výhonů nahradil původní terminál. Byly dlouholeté snahy o vypěstování a vysazení nových sazenic z jeho semen, což se podařilo pouze panu Klečkovi, takže vedle něj roste sekvojovec – junior.
Jedná se o druh vždyzeleného obřího stromu, který patří k největším na světě. Může ve vhodných podmínkách dorůstat výšky až 100 metrů, v Česku je to však pouze 20 až 45 metrů. Kmen má sloupovitý, dole rozšířený, s tlustou, červenohnědou, podélně brázditou houbovitou borkou, která je až 50 cm silná. Koruna je zpočátku kuželovitá, později volná a nepravidelně zaoblená. Šišky má sekvojovec elipsoidní až vejcovité, 5 až 8 cm dlouhé, 4 až 5 cm široké, červenohnědé. Dozrávají ve druhém roce, ale zůstávají často na stromě několik let. Věk nejstarších jedinců se odhaduje na 4000 let, doložené stáří podle letokruhů je 2500 až 3000 let. Pochází z horských lesů Severní Ameriky (Kalifornie), ze západních svahů Sierra Nevada, u nás je pěstovaný v parcích. Do Evropy byl dovezen v roce 1853 až 1854, do Čech v roce 1855. Místo je volně přístupné, neplatí se vstupné.
Národní kulturní památka se nachází v jižní části města Uherské Hradiště zvané Sady (Derfla), blízko silnice na Kunovice, na tzv. sadské ostrožně. V letech 1959–1963 zde probíhal pod vedením Viléma Hrubého (z Moravského zemského muzea v Brně) archeologický výzkum, při němž byly objeveny pozůstatky neopevněného dvorce církevně-mocenského charakteru.
Právě sem přišli někdy na konci 8. století jedni z prvních křesťanských misionářů. Přicházeli z Aquileie na pobřeží Jaderského moře a ze Salcburku, o něco později z Pasova. Pravděpodobně s vědomím místního knížete vystavěli na sadské ostrožně kostel, který v nadzemní hmotě mohl mít podobu kříže, nad jehož středem se tyčila mohutná čtyřhranná věž. Kostel byl omítnut, vymalován, opatřen litou maltovou podlahou a kryla jej střecha z hliněných vypalovaných komponentů. Tato architektura zcela jistě dominovala širokému okolí. K její realizaci došlo někdy na přelomu 8. a 9. století, tedy ještě před vznikem Velké Moravy. Byl to jeden z prvních zděných kostelů na sever od Dunaje.
Komplex několika zděných sakrálních staveb, budovaných ve třech stavebních fázích, zaujímal dominantní, zdaleka viditelnou polohu. Nejprve byl v první třetině 9. století postaven kostel na půdorysu řeckého kříže. Směrem na západ byl k němu v 60.–70. letech téhož věku přistavěn sálový kostel s půlkruhovým závěrem. Ten bývá někdy interpretovaný jako kaple se dvěma bočními vchody a svým vznikem je nejspíše svázán s nově příchozími staviteli byzantské misie. Zřejmě ještě ve třetí čtvrtině 9. století byly k severní obvodové zdi kostela s křížovou dispozicí přistavěny hrobová komora a kaple, téže fázi pak přísluší i vznik zděné příčky v západním kostele. V této souvislosti pak vyvstává možnost, že západní kostelík se stal místem výuky katechumenů, zatímco kaple s hrobovou komorou posloužila k uložení pohřbu význačného Moravana (hrob knížete Svatopluka?). Nejbohatším ze zdejších hrobů byl hrob „Sadské princezny“ nacházející se v těsné blízkosti kostela. Západně od celého komplexu byla postavena ještě křtitelnice (baptistérium).
Vně, ale i uvnitř církevních staveb bylo odkryto 87 pohřbů z průběhu 9. století, nezřídka uložených v rakvích a s bohatými milodary. Hřbitovní areál s kostelem byl na severní straně dvěma zídkami oddělen od seskupení dvanácti srubových staveb, v nich žili a v dílnách pracovali řemeslníci a jejich rodiny. Nechyběla ani studna. Na opačné straně stála rozsáhlá 36 m dlouhá a 6 m široká halová stavba srubové konstrukce – shromaždiště a snad i místo výuky kněží. Mezi okrsky procházela zpevněná cesta. Vzhledem k celkové situaci na Výšině sv. Metoděje (Sadské výšině), jakož i k nálezům odsud pocházejícím – olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem (ZOE-IESUS-CHRISTOS-FOS-NIKA), pisátka – stily apod. – se lokalita často klade do souvislosti s působištěm představitelů byzantské misie.
Na původní velkomoravské pohřebiště z 9. a počátku 10. století navázaly mladohradištní pohřby z 11.–12. století. století. Místo svého posledního odpočinku zde našlo bezmála 900 lidí. Z mladohradištního pohřebiště pochází také 70 mincí. Většinou šlo o denáry olomouckých knížat Oty I. Sličného, Svatopluka, Oty II. Černého a Soběslava z období druhé poloviny 11. až první třetiny 12. století, které plnily funkci tzv. darů převozníkovi Cháronovi na cestě zemřelých do podsvětí. Kaple, které na základě písemného pramene z roku 1247 bývá přisuzováno mariánské zasvěcení, byla spolu se hřbitovem definitivně opuštěna v průběhu 13. století.
V archeologických pramenech je tato lokalita známá jako Uherské Hradiště – Sady „Špitálky“. K prvnímu archeologickému nálezu zde došlo již v polovině 19. století, zprávu o něm podaly dne 10. října roku 1849 Moravské noviny: „… na pahorku předním, když se jde z Hradiště do Kunovice, v krajině přerozkošné… vybíral sedlák z Derfle kamení ze svého pole na stavbu chalupy. Sotva však začal kopat, přišel na úhlednou zeď a po jejím prolomení našel kostru s hliněnou nádobkou. Vyrval kámen a vše ostatní zahrabal.“ Do zájmu archeologů se lokalita dostala v poválečném období. Zásadní zlom nastal potom v roce 1958, hlubokou orbou došlo k narušení archeologických situací a na povrch se dostaly nejenom lidské kosti, ale i zlomky malt, střešní krytiny a opracované kameny. Na základě těchto skutečností zahájil v dalším roce Vilém Hrubý rozsáhlý archeologický výzkum trvající až do roku 1964.
Zdroj: www.slovackemuzeum.cz
Při vybírání štěrku z profilu terasy na pravém břehu slepého ramena řeky Moravy v poloze „U Stohu“, těsně za staroměstským cukrovarem, byly rozkopány roku 1949 tři kostrové hroby bez milodarů. Brzy nato zde při strojovém dobývání štěrku bylo zničeno nejen několik dalších kostrových hrobů s milodary, ale i celá jižní polovina základů velkomoravského kostela. Ještě téhož roku byl zahájen záchranný výzkum Archeologického ústavu ČSAV v Brně pod vedením Josefa Poulíka. Během výzkumu bylo v letech 1949–1950 odkryto kostrové pohřebiště s celkovým počtem 42 hrobů s bohatou výbavou (ostruhy, železné nože, stříbrné i zlaté náušnice a gombíky, kování rakví, kruhovitá plaketa s vytepaným reliéfem jezdce se sokolem atd.). Vzhledem k charakteru pohřebiště se nejčastěji předpokládá, že kostel mohla vlastnit významná rodina velkomoravské elity, jejíž členové zde byli také pohřbeni. Není vyloučeno, že kostel byl součástí větší vlastnické jednotky, snad dvorce, rozkládajícího se na strategicky významném místě.
Podle dochovaných zbytků základů měl kostel obdélnou loď, která byla na východní straně uzavřena půlkruhovým závěrem a na západě přecházela v předsíň (nartex). Interiér lodi členilo 6 podpěr. U severovýchodního rohu kostela byly zjištěny zbytky menší stavby s prohlubní, snad baptisteria. Podobná prohlubeň byla zjištěna u jihozápadního rohu nartexu. Chrám měl délku 18,5 m a šířku přibližně 8 m. Jeho základové zdivo se dochovalo pouze v negativu. Podél jižní a západní strany kostela byly objeveny jamky po kůlech a stopy dřevěného ohrazení. Z hlediska lokalizace stál na strategickém místě, v místech u komunikace a brány tzv. vnějšího opevnění. Vzhledem k absenci nálezů typických pro druhou polovinu 10. století je zřejmé, že zanikl bezprostředně po pádu Velké Moravy.
Při archeologickém výzkumu v roce 2020 byl na lokalitě nově doložen také pozdně eneolitický hrob kultury se šňůrovou keramikou, jehož výbavu tvořily keramické nádoby i zlomky měděné vlasové spirálové ozdoby. Nejvíce zjištěných archeologických objektů na nově prozkoumané ploše se pojí s osídlením lokality v mladší až pozdní době bronzové. Přítomnost nositelů kultury popelnicových polí zde však byla prokázána už při výzkumu v roce 1950. Nově identifikované objekty z doby bronzové se koncentrovaly zejména v jihovýchodní části zkoumané plochy.
Zdroj: www.slovackemuzeum.cz
Vranov u Brna je známým a hojně navštěvovaným Mariánským poutním místem, jehož historie sahá až do 13. století. Nachází se uprostřed krásné přírody asi 12 km severně od Brna v místech, kterým se dříve říkalo "Moravské Švýcarsko".
Centrum se snaží vytvořit příjemné prostředí pro pořádání jakýchkoli akcí duchovního, kulturního a vzdělávacího charakteru. V centru se můžete také ubytovat v tzv. Domě přijetí, které disponuje celkem 81 lůžky s vlastním sociálním zařízením. V Domě přijetí nabízejí Pauláni také celodenní stravu v jídelně pro cca 80 hostů s krásným výhledem do zahrady a vstupem na terasu. Součástí jídelny je i malé samoobslužné knihkupectví Karmelitánského nakladatelství.
Poutní místo Vranov u Brna je opředeno závojem legend. Již ve 13. století vznikla ves jako dík za uzdravení šlechtice Viléma, nejvyššího maršálka království moravského, který trpěl slepotou. Na místě někdejšího dřevěného kostelíka nechal Maxmilián z Liechtensteinu v letech 1617-1633 postavit podle plánů jezuity J. Maria a brněnského stavitele J. K. Erny raně barokní chrám Narození Panny Marie, s freskami J. J. Etgense. V kostele jsou umístěny Vranovské jesličky z lipového dřeva s mechanickým pohonem a hudebním automatem. Pod kostelní lodí je krypta knížat z Liechtensteinu, v roce 1820 doplněna empírovou hrobkou. Současně se zde nachází konvent Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, zkráceně nazývaných “Pauláni”, kteří zajišťují duchovní správu tohoto poutního místa a farnosti.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Ve Vranově u Brna byl 17. století vybudován na starém mariánském poutním místě s františkánským klášterem nový klášterní komplex řádu nejmenších bratří, tzv. Paulánů. Jeho součástí byl farní kostel sv. Barbory a nový mariánský kostel, jehož krypta je rodinnou hrobkou knížat z Liechtensteinu.
Perlou poutních míst v českých zemích, je kostel Narození Panny Marie na Vranově u Brna. Již ve 13. století vznikla ves jako dík za uzdravení šlechtice Viléma, nejvyššího maršálka království moravského, který trpěl slepotou. V krátké době se pověst o léčebných účincích spojených s uctíváním Panny Marie v tomto kostelíku tak rozšířila, že v roce 1243 či o něco později v roce 1269 byl pro péči o kostel a potřeby stále hojnějších návštěvníků zřízen u kostela malý klášter. V letech 1622 – 1633 zde byl vybudován Maxmiliánem z Lichtenštejnu a jeho ženou Kateřinou z Boskovic nový klášterní komplex řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly.
Součástí klášterního komplexu byl také farní kostel sv. Barbory a nový mariánský kostel, jehož krypta je od té doby rodinnou hrobkou knížat z Liechtensteinu. Za císaře Josefa II. byl klášter zrušen a postupně od roku 1784 demolován. V roce 1787 zanikl kostel sv. Barbory, a z kláštera tak až do dostavby zůstal pouze mariánský kostel s hrobkou a západní křídlo. Kolem roku 1820 již hrobka přestala kapacitně dostačovat, proto kníže Jan Josef I. rozhodl o jejím zvětšení a kompletní přestavbě. Knížecí architekt Johann Karl Engel pojal hrobku jako empírově střídmou v antickém duchu s prosvětlením denním světlem skrz půlkruhová okna. Jsou zde pohřbeni všichni členové vládnoucí větve rodu, zemřelí v letech 1633 – 1989. Pohřeb Františka Josefa II. v roce 1989 byl posledním, od té doby se pohřbívá do nové hrobky ve Vaduzu, kam se rod kvůli poměrům v nacistické Evropě přestěhoval v roce 1938. Hrobka je přístupná při výjimečných příležitostech, například v rámci Noci kostelů.
Konvent Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly zajišťuje duchovní správu tohoto poutního místa a farnosti. Pauláni zde zřídili také Duchovní centrum, které nabízí ubytovací služby a nejrůznější akce duchovního, kulturního a vzdělávacího charakteru.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Kostel byl v Adamově vybudován v letech 1855 – 1857 podle návrhu vídeňského architekta Josefa Kiesera. Společně s kostelem byla vybudována fara, školní budova a hřbitov.
Jedná se o 26 metrů dlouhý a 10 metrů široký novogotický chrám postrádající sakristii. Klasickou kostelní věž nahradila vížka o dvou výklencích pro zvony nad hlavním vstupním portálem.
Kostel v Adamově společně s výše uvedenými stavbami byl vybudován bez vnější omítky, díky čemuž zapadal do celkového kontextu podobného rázu hamerských budov v Adamově.
V kostele jsou dva oltáře. Hlavní je vyřezávaný ze dřeva, zavírací s olejomalbou sv. Barbory uprostřed, sv. Jakuba, pěstouna a sv. Jana Křtitele na křídlech. Boční oltář znázorňuje Nanebevzetí Panny Marie, pochází z dolnorakouského cisterciáckého kláštera ve Zwettlu. Jedná se o vrcholné dílo pozdní gotiky z let 1516 – 1525 z lipového dřeva. Oltář je přes 7 metrů vysoký s 59 postavami.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Před kostelem sv. Barbory v Adamově na Blanensku najdete kohoutek zapuštěný ve zdi. Osvěžíte se zde vodou z pramene, který byl nedaleko fary objeven. Název pramene souvisí s nápisem na světelském oltáři. Na vodu místní narazili při nedávné úpravě prostranství před kostelem a při rekonstrukci nedaleké fary.
Významnou technickou památku najdete v Josefském údolí nedaleko Brna. Střední část Moravského krasu tvořila významnou železářskou oblast s tradicí pravěkého a raně středověkého slovanského hutnictví.
Vysoká železářská dřevouhelná pec nahradila roku 1748 za Františka Josefa z Liechtensteinu o více jak sto let starší podobnou pec v Adamově. Nedaleko huti pracoval od středověku hamr (tzv. Althamr, zmiňovaný k roku 1506) v poloze proti jeskyni Jáchymce. Na toku Křtinského potoka (dříve Říčka) vznikly roku 1712 rybníky pro zajištění dodávky energie k pohonu vodních kol hamru, sklárny a později i železářské hutě.
Vysoká pec produkovala v nepřetržitém provozu tekuté železo, které bylo buď odléváno do forem, nebo zkujňováno pro další kovářské zpracování. Dochovaná vysoká dřevouhelná pec byla během svého provozu několikrát přestavována a pracovala do roku 1877. V patrové budově bývalé modelárny je instalována expozice zachycující historii místního železářství. V areálu se dále nachází dvojice pecí sloužících k pálení vápna, zděné zavážecí rampy, obytné budovy a hostinec zvaný Švýcárna. Areál huti byl vyhlášen roku 1971 technickou rezervací, jedinou svého druhu v celém státě.
Na volném prostranství se konají několikrát do roka experimentální tavby v replikách slovanských železářských pecí a ukázky starých řemesel. Objekt bývalého hostince Švýcárny je využíván hnutím Brontosaurus.
Údolí Křtinského potoka tvořilo proto industriální oblast, v níž pracovaly postupně tři mlýny na výrobu střelného prachu, sklářská huť, hamr, pila, mlýn a železářská huť Františka. Areál Staré huti u Adamova patřící k nejstarším dochovaným železářským hutím z období industriální revoluce je ve správě Technického muzea v Brně.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Jáchymka je tunelovitou jeskyní, kterou v minulosti protékal Křtinský potok. Jeskyně je pojmenována po poustevníkovi Joachymovi, který v ní údajně žil počátkem 19. století. Je průchozí a celoročně přístupná.
Jeskyně Jáchymka v Josefském údolí je průchozí 3patrová jeskyně, ve které v zimě (nejčastěji v 2. pol. února) vlivem skapu vznikají ledové krápníky – tzv. ledoví trpaslíci –, vyrůstající ze země i skalních říms jeskyně.
Ve starší době kamenné jeskyně sloužila jako dočasné sídliště pravěkých lovců. Na počátku 20. století se zde těžilo netopýří guáno pro výrobu hnojiva.
Jeskyně se nachází v národní přírodní rezervaci Býčí skála ve střední části CHKO Moravský kras
Okrajovou částí jeskyně prochází turistická značená cesta. Jeskyně je volně přístupná na vlastní nebezpečí. Prohlídky s průvodcem se konají pouze několikrát do roka.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Býčí skála se nachází ve střední části Moravském Krasu, v dolní části Křtinského údolí, mezi městečky Adamov a Křtiny. Vysoká bílá skála s puklinou a několika otvory v dolní části je opředená legendami a stále v sobě ukrývá mnohá tajemství.
Poznejte tajuplné místo pravěkých rituálních vražd, sršící negativní energií, jenž je schopna odradit citlivého jedince od prozkoumávání jeskynních útrob. Jméno Býčí Skála, které souvisí patrně s kultem býka si jeskyně vysloužila dávno předtím, než zde byla v roce 1869 nalezena soška bronzového býčka. V letech 1871-1873 tady odkryl dr. Jindřich Wankel tzv. Halštatský pohřeb spojený s lidskými oběťmi. Šlo o pohřeb jakési vznešené osobnosti v 5. století př. n. l., jehož musely jako v zemi Skytů, následovat do říše mrtvých i jeho ženy, čeleď a koně.
Mrtvý velmož byl do jeskyně, magicky osvětlené spoře vnikajícím denním světlem, přivezen na dřevěném voze. Spolu s ním přivlekli ozbrojenci do jeskyně na čtyřicet mladých dívek a velmožovy sloužící. Zatímco hranice s nebožtíkem vzplála, ženy s čeledí byly zavlečeny do útrob jeskyně. Nikdo z nich neušel krutému osudu – velmi brutálním způsobem byly usmrceny. Useknuté ruce dívek se našly na kamenném oltáři. Jiným ženám rozetli nebo usekli hlavy. Mrtvoly padaly přes sebe a jejich mučitelé je nechali ležet tam, kde se zhroutily. Také koně neušli krvavým orgiím. Byli rozsekáni na kusy a jejich údy rozmetány po jeskyni.
Hrůznou scénu nakonec vykonavači obřadu zasypali obilím. Ke skále se váže řada pověstí, které jsou snad vzpomínkou na děsivý pravěký obřad, jenž plně nevymizel z myslí lidí.
V rozlehlém jeskynním systému je prý slyšet zpěv, výkřiky i volání a objevují se světla tam, kde nejsou žádní lidé. Za temných nocí prý vychází z jeskyní okázalé průvody a za svítání se vrací zpět do hlubin. Když člověk přichází k Býčí skále a soustředí se alespoň trochu, tak pocítí negativní energii, vycházející z jeskyně naproti. Pokud se k jeskyni přiblíží, nepříjemný pocit sílí a je natolik intenzivní, že může příchozího zastavit. Negativní energie linoucí se z Býčí skály pochází právě z rituálních obětí, pravěkého hromadného zabíjení. Energie vychází ze dvou míst. Jeden zdroj je v útrobách jeskyně a druhý ve skalním okně. Z obou míst je cítit zoufalství a odpor zabitých obětí, nedobrovolnost násilného odchodu ze života a lidská beznaděj.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Jeskyně Kostelík se nachází v Moravském krasu v údolí Křtinského potoka, který ji vytvořil.
Lidé jeskyni v Josefském údolí využívali už od pravěku, své jméno získala podle tvaru jejich chodeb.
Na přelomu 18. a 19. století byla jeskyně uměle upravena v rámci vytváření Vranovsko-křtinského areálu. K jeskyni byly vytvořeny cesty ze dna Křtinského údolí, tak aby přímo do jeskyně mohl najet i povoz. Uvnitř jeskyně byly vytvořeny kamenné lavice.
Její hlavní dóm připomíná vnitřek kostelíka, který mu přisoudil i název celé jeskyně. Kromě hlavní části je zde několik bočních chodeb a oken, diky kterým můžete prozkoumat jeskyni i bez svítilen.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Významná památka barokní architektury, poutní místo s chrámem Jména Panny Marie podle projektu Jana Blažeje Santiniho. Jde o největší Santiniho stavbu na půdorysu řeckého kříže. Areál je mistrně zasazen do krajiny. Jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst na Moravě.
Poutní areál, mistrně zasazený do krajiny, vznikl podle projektu J. B. Santiniho (1677–1723). U počátku poutní tradice ve středověku stála gotická socha Madony, dnes umístěná na hlavním oltáři.
Celý areál je tvořen chrámem, ambity a kaplí sv. Anny. Tento komplex spolu s farními budovami a zámkem se nachází uprostřed malé vesnice Křtiny, která leží cca 20 km severovýchodně od Brna. Tato oblast bývá také nazývána Branou do Moravského krasu, který se rozprostírá severně odtud. Poutní období začíná vždy po slavnosti Nanebevstoupení Páně (většinou v květnu) a končí třetí nedělí v říjnu.
Zajímavá je také zdejší zvonkohra na nádvoří kostela, která dovede zahrát stovky melodií. Skládá se z 27 zvonů a patří k největším ve střední Evropě. Většina zvonů ve Křtinách nese jméno některého ze světců - nejmenší váží devět kilogramů, největší 364 kilogramů. Netradiční hudební nástroj je řízen počítačem. Zvonkohra hraje v sobotu v 18 hod 6 minut a v neděli ve 12 hodin 6 minut.
Křtiny, zvané Perla Moravy, mají vedle krás, které nás zaujmou na první pohled, plno dalších zajímavostí a záhad. Například rozlehlou kostnici v podzemí kostela. Krypta lichoběžníkového půdorysu o šířce 1,4 m – 2,9 m a délce v hlavní ose 9,5 m. Do krypty ústilo čtyři až pět chodeb směřujících většinou do dosud neznámých zazděných prostor pod terasou schodiště. Výška krypty 2,8 m až 4 m. V této prostoře byla objevena 1 až 2,2 m vysoká vrstva volně promíchaných lidských kostí, zcela zakrývající dno. Největší pozoruhodností křtinské kostnice (ossaria) se stal nález dvanácti lidských lebek, které jsou označeny černou kresbou ve tvaru vavřínového věnce a symbolu v podobě písmene T na čele.
Odkud tolik kosterních pozůstatků? Kolem bývalého malého českého kostela, který stával na místě středu dnešního chrámu, byl hřbitov, který pro stavbu nového kostela musel být zrušen. Křtinská kostnice obsahuje kosti snad od 13. století do 1. čtvrtiny 18. století. Do kostnice byly uloženy ostatky z hrobek, případně krypt původních kostelů. Nachází se zde proto pozůstatky téměř tisícovky lidí. Kosti jsou roztříděny podle druhu a seskládány do výklenků, které vznikly na počátku tohoto tisíciletí. Kostnice je přístupná o hlavních poutích a na vyžádání po předchozí domluvě. Konají se zde také bohoslužby a to zejména na dušičky. K tomuto účelu je kostnice vybavena oltářem a několika dřevěnými lavicemi.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Zámek Křtiny svým hostům poskytuje konferenční služby (kongresový, společenský sál, salonky), ubytovací, stravovací a další služby dle přání zákazníků.
Na zámku Křtiny jsou pro vás připraveny moderně vybavené dvoulůžkové pokoje s kvalitním nábytkem, vlastní sprchou a WC, LCD televizí, on line připojením na internet, výhledem na chrám Panny Marie Křtinské nebo na okolní lesy a klidem pro relaxaci. Celková kapacita ubytování je maximálně 50 osob ve 23 dvoulůžkových pokojích s možností 4 přistýlek.
Nekuřácká zámecká restaurace s dětským koutkem otevřena denně od 10 do 22 hodin. Ochutnat zde můžete speciality ze zvěřiny z okolních lesů. Točí se zde 12°Lobkowicz (na každý zámek patří kníže) a 11°Klášter. Restaurace dále nabízí univerzitní vína ze Školního zemědělského podniku Žabčice. Můžete si také pochutnat na výborné kávě Hautsbrandt Academia (100% arabica) v několika variacích. Pro chvíle zábavy jsou pro vás k zapůjčení různé společenské hry (karty, kostky, flaška….). I pejsci jsou zde vítáni, pokud se umí slušně chovat.
Společenské a vzdělávací centrum zámek Křtiny nabízí také velmi širokou škálu služeb pro firmy – organizuje vzdělávací a teambuildingové akce, konference, setkání a další včetně komplexního servisu.
Z historie zámku: první dochované zmínky o Křtinách jsou z roku 1237, avšak historie sahá až k příchodu moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje v 9. století, což dokazuje vlastní název městyse. Objekt zámku ve Křtinách, bývalá rezidence premonstrátů z brněnských Zábrdovic, je památkou zapsanou ve Státním seznamu kulturních památek České republiky, a to společně se zdejším kostelem Jména Panny Marie. Celý komplex je spjat s českým stavitelem a architektem italského původu Janem Blažejem Santini – Aichlem (1677 – 1723). Podle jeho projektu byl na tradičním duchovním místě v letech 1718 – 1750 postaven barokní chrám, svou výzdobou venkovních zdí již přecházející do stylu rokoko. Na vnitřní úpravě se podíleli tehdejší přední moravští umělci, zejména Jan Jiří Etgens a Ondřej Schweigel. Santiniho chrám byl vystavěn na místě dvou původních kostelů – románského (zvaný český) a gotického (německý).
Zámek Křtiny i s parkem byl tedy v letech 1994 – 2012 zcela opraven a složí výuce posluchačů i odborné činnosti pedagogů všech fakult Mendelu, také dalším vysokým školám a institucím, odborné i laické veřejnosti, obyvatelům městyse Křtiny a návštěvníkům zdejšího regionu.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Památník Velké Moravy ve Starém Městě, vybudovaný nad základy první objevené kamenné prokazatelně velkomoravské stavby na našem území – kostela „Na Valách“, je od roku 1969 národní kulturní památkou a je mu tedy ze strany státu a Zlínského kraje věnována zásadní ochrana a péče. Současně je vytvářen prostor pro to, aby nadčasové kulturní a historické hodnoty této lokality byly specifickými muzejními metodami a postupy zpřístupněny nejširším vrstvám společnosti, zejména mladé generaci, jako významný zdroj informací o prvním státním útvaru západních Slovanů – Velké Moravě a jeho vyspělé kultuře. Vzhledem k tomu, že od svého otevření v roce 1969 neprošel objekt památníku výraznější opravou a modernizací, byla v letech 2008–2009 provedena jeho generální rekonstrukce, v závěru roku 2009 završená instalací moderní multimediální expozice, která odpovídá současným výstavním trendům a potřebám tuzemských i zahraničních návštěvníků.
Dnem 16. ledna 2010 byl památník opětovně otevřen pro veřejnost. Oproti sezónnímu provozu před rekonstrukcí bude památník otevřen celoročně. Realizátorem projektu se stalo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti jako správce této národní kulturní památky a příspěvková organizace Zlínského kraje.
Multimediální expozice nahradila již neaktuální a poněkud zastaralou expozici z roku 1985. Využívá dvou desítek figurín v životní velikosti k modelaci výjevů života a práce našich předků na velkomoravském hradisku. Zhlédneme zde repliky dobových oděvů, obuvi, vzácných šperků, pracovních nástrojů a dalších nálezů z archeologických výzkumů, jež ve Starém Městě probíhají již déle než století. Autoři této expozice doc. PhDr. Luděk Galuška, CSc., z Moravského zemského muzea a Mgr. Miroslav Vaškových, Ph.D., ze Slováckého muzea ve spolupráci s architektem Svatoplukem Sládečkem ponechali v centru pozornosti návštěvníků základy velkomoravského kostela a na přilehlé ploše pohřebiště názorně přiblížili metody archeologické práce.
Na financování obnovy této významné národní kulturní památky se podílel Zlínský kraj společně s grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu. Podporu při budování expozice poskytlo Moravské zemské muzeum v Brně.
Prostor Památníku Velké Moravy rozšířila od roku 2022 přístavba nové budovy Cyrilometodějského centra. Objekt se třemi moderními expozicemi, archeologickým pracovištěm, depozitáři i místem pro laboratorní zpracování nálezů byl spolufinancován Evropským fondem pro regionální rozvoj (integrovaný regionální operační program) v rámci projektu Revitalizace národních kulturních památek Velké Moravy (2018–2022). Spolu s výstavbou Cyrilometodějského centra došlo i k úpravě národních kulturních památek (archeologických lokalit s pozůstatky velkomoravských kostelů) ve správě Slováckého muzea.
Source: www.slovackemuzeum.cz
Přírodní zajímavost Drahanské vrchoviny s výskytem hodnotných biotopů rostlin a živočichů. Přírodní park byl zřízen v r. 1984, zasahuje do katastru obcí Olšany a Račice-Pístovice. Byl zřízen v roce 1984 jako klidová oblast a v roce 1992 jako přírodní park. Roste zde množství chráněných rostlin a žijí zde chránění živočichové. Na jižních expozicích a na vrcholcích kopců lze nalézt některé teplomilnější druhy rostlin jako např. medovník meduňkolistý, sasanku hajní a jiné. Můžete se tu setkat se zmijí jedovatou, pastmi larev mravkolevů a četnými střevlíkovitými a tesaříkovitými druhy brouků. Z obojživelníků zde žije mlok skvrnitý.
Přírodní park má velmi bohatou síť drobných potoků, pramenů a studánek. Některé studánky mají pitnou vodu (Habrová, Koretinka, Wiehlova, Pod Hádkem, V Srdci a jiné). V území parku se nalézají údolní nivy tří přírodě blízkých toků: Říčky, Malé Říčky a Hostěnického potoka a několik rybníčků.
Říčka se klikatí malebnou krajinou kolem mnoha zajímavých míst (Ochozská jeskyně, Pekárna ...) dále pak Mariánským udolím až do soutoku s řekou Litava u obce Měnín. Údolí je vhodné pro pěší a Cykloturistiku, terén je velmi mírný.
Setkáváme se v bývalé židovské části města, část zvaná „Na trávníkách“. Náš kostel-sbor byl původně židovskou synagogou. Počátky židovského osídlení Rousínova zřejmě souvisejí s vypovězením Židů z moravských královských měst r. 1454, zde z blízkého Brna.
Původní synagoga měla být postavena v r. 1591, byla později několikrát přestavovaná, v dnešní pozdně klasicistní podobě pochází z r. 1842 (viz pamětní deska na západním štítě budovy). Svému účelu sloužila do začátku okupace, v r. 1949 ji pro své liturgické potřeby adaptovala církev československá husitská: podle projektu architekta Emila Rabensteina byla změněna orientace vstupu a svatostánku z typické západ-východ na jih-sever, přičemž byla vybudována jižní vstupní předsíň. Židovský hřbitov se nalézá na jihovýchodním okraji židovské čtvrti, se vstupem dvěma kovanými branami na konci ulice Trávníky. Hřbitov je rovinný, nepravidelného protáhlého tvaru, o rozloze 5964 m2, je ohrazen solidní kamenocihelnou zdí. Náhrobní kameny jsou hustě osazeny v nepravidelných řadách, nápisem obráceny zpravidla k severovýchodu. Mezi pomníky vynikají bohatě zdobené pozdně barokní kameny s židovskou symbolikou (ruce kohenů, levitské nádoby, koruny, lvíčci, jelínci, srdce, květiny ad.). Nejstarší čitelný náhrobek pochází z r. 1695, ovšem hřbitov sám je mnohem starší - jistě byl založen nedlouho po konstituování židovské obce.
Nyní po téměř sedmdesát let je nám duchovním domovem bývalá synagoga, sbor Cyrila a Metoděje. Čtyři staletí stará synagoga se tak i dále snaží být důstojným místem setkávání. Lavice a stůl Páně jsou dílem místních farníků, rousínovských nábytkářů. Realistický reliéf za stolem Páně je dílem z roku 1950 a je zachován v původním stavu. Velký obraz poslední večeře Páně je darem místní rodiny Kalábových své církvi z roku 1929. V zimě je sbor vytápěn přímotopy v lavicích.
Rousínov byl ve starší době přifařen k Rousínovci, kde se fara připomíná k roku 1398. V Rousínově však byla záhy zbudována kaple sv. Marie Magdalény, a to pravděpodobně v 15. století. Roku 1511 potvrzuje olomoucký vikář Řehoř z Levenberku prezentaci Jana Hadela za rektora kaple sv. Maří Magdalény v Rousínově. Tato kaple byla postavena na místě nynějšího kostela uprostřed náměstí a kolem ní se družil původně hřbitůvek. Samostatná katolická fara však nemohla vzniknout, protože v Rousínově bylo mnoho nekatolíků. A tak ještě přes třicetiletou válku zůstalo pouze při tomto kostelíku s hodinami na věži. Na věži byl zavěšen zvon zvaný "Prostřední" s datem "1581". Roku 1610 se v Rousínově připomíná luteránský farář Tomáš Prajs. Teprve za války roku 1626 si vyžádala městská rada, aby byl ustaven katolický farář, ale její žádosti nebylo ještě dlouho vyhověno. Až roku 1696 byla zřízena samostatná fara v Rousínově s novým farním obvodem pro Rousínov a Kroužek. Tyto obce byly vyňaty z farního obvodu Rousínovce. Nový první farář byl investován 13. září 1696 a byl jím Antonín Kirchsteiner. Protože dosavadní kostelík byl zpustlý a nevyhovoval, byl s povolením biskupské konzistoře ze dne 17. března 1699 postaven kostel nový v barokovém slohu se třemi oltáři. Starý hřbitov kolem kostela byl opuštěn a zrušen a roku 1706 byl mimo město založen před brněnskou branou nový hřbitov, který byl později ještě rozšířen. Farář dostával od obce pravidelný plat.
Patronem byli od založení fary a vybudování kostela hrabata Kounicové jako držitelé slavkovského velkostatku. V letech 1727-1728 byla vystavěna na protějším konci náměstí u východu z města směrem k Vyškovu kaple sv. Floriána jako ochranitele města před požáry, jimiž Rousínov mnohokráte trpěl a jimiž byl také jeho původní stavební ráz značně setřen. Fara nebyla bohatá. Farní budova byla pořízena mimo kostel na severní straně náměstí v domovní řadě a až v 19. století byla poněkud rozšířena. Matriky byly založeny hned po zřízení fary roku 1697. Rousínovská fara patřila až do 1. ledna 1787 k vyškovskému děkanátu, pak byla připojena k nově zřízenému děkanátu slavkovskému.
Základové zdivo zdejšího kostela bylo objeveno již v roce 1911 profesorem bohoslovecké fakulty v Olomouci Janem Nevěřilem. Podařilo se mu odkrýt souvislý půdorys stavby, kterou označil jako kostel z „prvotní doby křesťanství na Moravě“. Toto datování se však na počátku 20. století jevilo jako příliš odvážné. Teprve revizní výzkum, který provedl v letech 1953–1954 archeolog Vilém Hrubý z Moravské zemského muzea v Brně, Nevěřilovu hypotézu potvrdil. Při výzkumu byl znovu odkryt celý půdorys kostela a také okolní kostrové pohřebiště. Na základě hrobových nálezů můžeme výstavbu kostela a počátek pohřbívání datovat do období počátku až první třetiny 9. století. Jedná se tedy o jednu z nejstarších církevních staveb na Moravě. Kostel menších rozměrů byl vystavěn z pískovcového lomového zdiva spojovaného maltou. Měl obdélný půdorys s pravoúhlým závěrem. Do kostela byly vestavěny čtyři podpěry, o jejichž funkci nelze přesně rozhodnout. Stěny kostela byly omítnuty a natřeny: uvnitř několika barevnými odstíny, vně šedohnědou barvou. Kolem kostela bylo také prozkoumáno 40 kostrových hrobů z období první poloviny 9. až poloviny 10. století.
Pohřbení patřili jak k prostým obyvatelům sídliště, tak zde byli pohřbeni i příslušníci velkomoravské nobility. Jejich postavení dokládá průvodní hrobový inventář: gombíky (ozdoby i spínadla šatu), železné ostruhy či ozdobná nákončí (zakončení opasku) ovlivněná východními (avarskými) výtvarnými motivy i západním (karolínským) vlivem. Mezi unikátní nálezy patří přívěsek s antickou gemou, tedy šperkem z vybroušeného drahého kamene.
Po zániku Velké Moravy na počátku 10. století zůstal kostel pravděpodobně opuštěný, osídlení v osadě pod ním ale ještě pokračovalo. Na počátku 13. století se již „prázdná a pustá“ stavba stala majetkem cisterciáckého řádu, který nedaleko založil (velehradský) klášter. Tehdy pravděpodobně došlo k opravě kostela a výstavbě věže. Kostel byl až do vysvěcení velehradské baziliky používán jako tzv. „provizorium“. Definitivně kostel zanikl na počátku 80. let 17. století. Stavební materiál byl poté využit například na stavbu kamenných sklepů, hospodářských objektů či vydláždění hostinského dvora v obci Modrá.
V letech 1999–2000 byla v Modré vybudována hypotetická rekonstrukce velkomoravského kostelíka, která se nachází v těsné blízkosti archeologicky zkoumaných základů kostela.
Source: www.slovackemuzeum.cz
Název tohoto poutního místa "Lutrštek" vznikl údajně z německého "lauter Steg". Kaple postavena v letech 1867-1877 (posvěcena 17.9.1877) z milodarů poutníků, kteří přicházeli k nedaleké studánce a svěřovali se zde pod ochranu Sedmibolestné Panny Marie. U studánky bylo uzdraveno několik lidí.
Presbytář rozšířen ve 30. letech 20. stol. V 70. letech opraven P. Cahou, nové varhany. Po r. 1990 znovu opraven, 1999 nátěr fasády, 2002-2004 odvlhčení a odvětrání zdiva a podlahy, v interiéru nová mramorová dlažba, omítky, elektroinstalace, výmalba. 2014-2017 vnější omítky, nátěr, kamenný sokl, dveře, zpovědnice střecha. 2017 příprava nové liturgická úpravy (kamenný oltář, ambon), plánovaná realizace 2020-2021 včetně opravy kapličky a studánky pod kostelem.
Poutní místo zvané Lutršték stojí na kopci severozápadně od obce Němčany. Podle legendy se na tomto místě odnepaměti nacházela studánka se zázračnou vodou, díky které se navrátil zrak několika slepým lidem. Na poděkování za uzdravení byla v blízkosti pramene postavena malá kaplička se sochou Panny Marie Bolestné. Pověst o zázračné vodě na Lutrštéku se rychle rozšířila a začalo přicházet stále více poutníků. V letech 1867-1877 byl z darů poutníků postaven kostelík zasvěcený Panně Marii Sedmibolestné. Jednolodní stavba má obdélníkový půdorys, odsazený presbytář a věž. Hlavní oltář zdobí obraz Sedmibolestné Panny Marie. Před kostelem stojí socha Krista Krále a dva kamenné kříže.
Nejhodnotnější takovou stavbou v Bučovicích je farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Vypíná se na parkovitě upraveném návrší nad Náměstím Svobody a jeho vstupní klasicistní průčelí s dvojicí vysokých věží je možná městečku větší dominantou, než budova manýristického zámku.
Kostel byl po čtyřletém pracovním úsilí dokončen v roce 1641 a barokní podobu mu vtiskl projekt architekta Giovanniho Giacoma Tencalliho. Už ale zhruba po 100 letech kostel prošel prvními stavebními úpravami. Rok 1826 pak odstartoval ty větší – ke kostelu byly "nalepeny" boční lodě a ve 2.třetině tohoto století byly hlavní interiéry chrámu zkrášleny štukovou figurální výzdobou. Autorem se stal J.Schubert. (Ještě předtím ale ke kostelu přibylvelice výrazný klasicistní vstup s charakteristickým dvojvěžím.)
Prostranství před chrámem zdobí pískovcové sochy světců. Kromě sousoší sv.Cyrila a Metoděje tu nalezneme oba "svaté" Jany – Sarkrandra i toho Nepomuckého a toto kamenné společenství doplňuje Socha Svatého Floriána.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Zámek v Bučovicích je unikátní ukázkou renesančního stavitelství v České republice. K ojedinělým patří bohatá manýristická výzdoba interiérů a kašna na nádvoří. Zámek je unikátní stavbou italské renesance na sever od Alp.
Pozoruhodné je také arkádové nádvoří s 90 sloupy, které jsou bohatě vyzdobeny celkem 540 reliéfy, zobrazujícími válečné motivy, erby, fantastická zvířata a bytosti, maskarony a hudební nástroje. Nahlédnout zde můžete také do stálé výstavy o švédském obléhání i obnovené 200 let staré účtárny panství Lichtenštejnů.
Unikátem je tzv. Zaječí pokoj, který zdobí ojedinělé motivy převráceného světa. Jsou to výjevy ze světa zajíců, kteří přebrali vládu nad světem po lidech: Útok zaječí jízdy proti lidské pěchotě, Bitva zajíců se psy, Oslavy zaječího vítězství, Lov lidí a Hostina královského zaječího páru.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Bazilika svatého Klementa je jednou z nejvýznamnějších v Římě, a to nejen z uměleckého hlediska, ale také z hlediska historického, protože dobře reprezentuje město, které vznikalo ve vrstvách. Nachází se asi tři sta metrů za Koloseem, na mírně se svažující cestě vedoucí k San Giovanni in Laterano. Je pojmenována po svatém papeži Klementovi, třetím nástupci svatého Petra, který zemřel kolem roku 100 n. l.
Ještě před 165 lety se obecně tvrdilo, že současný kostel je starobylým kostelem svatého Klimenta, o kterém se zmiňuje svatý Jeroným ve 4. století. Když psal o svatém Klementovi, napsal, že kostel v Římě uchovával jméno a památku svatého Klementa až do jeho dnů, - nominis eius memoriam usque hodie Romae extructa ecclesia custodit. V roce 1857 si však otec Joseph Mullooly, převor kostela svatého Klementa, uvědomil, že úroveň terénu byla v minulosti mnohem hlouběji, provedl pod současným kostelem výkop a pod současným kostelem objevil původní baziliku ze 4. století. Při kopání pod tímto starobylým kostelem odhalil další, ještě hlubší komplex budov z 1. století.
Pozdější vykopávky, zejména ty, které v letech 1912-14 řídil otec Louis Nolan u příležitosti výstavby odvodňovacího kanálu mezi kostelem svatého Klementa a Koloseem, odhalily, že pod touto třetí archeologickou vrstvou se nachází ještě čtvrtá, k níž patřily budovy zničené Neronovým požárem v roce 64 n. l..
Při nedávných vykopávkách byla odkryta křtitelnice a sakristie dolního kostela. Křtitelnice je monumentální, s velkou křtitelnicí a několika velmi pěknými freskami. V sakristii neboli sekretáři se nacházejí zbytky mramorové podlahy ze 6. století. Tyto objevy jsou významným přínosem pro naše poznání liturgie v Římě 6. století.
Jak se všechny tyto starobylé stavby dostaly tak hluboko pod zem? V 1. století byla úroveň ulic v oblasti San Clemente asi 20 metrů pod úrovní dnešní. Po požáru v roce 64 n. l. byly zničené budovy opuštěny, zasypány zeminou a použity jako základy pro nové stavby. Tyto budovy se nacházely na úrovni, která víceméně odpovídá dnešní úrovni podlahy Kolosea.
Zdroj: basilicasanclemente.com
Křížová cesta v Bukovanech je soubor 14 netradičních betonových artefaktů, vybudovaných v letech 1999–2009. Jejich autorem je sochař a výtvarník Lubomír Jarcovják ze Šarov u Zlína.
Bývalý starosta obce Bukovany, Zdeněk Slováček, oslovil v roce 1999 výtvarníka Lubomíra Jarcovjáka s nápadem vytvořit v okolí obce umělecké dílo se sakrální tematikou. Nakonec se dohodli, že to bude rozsáhlejší dílo s hlubším významem, křížová cesta, zpracovaná netradičním způsobem a umístěná ve volné krajině. Místem určení se stal svažitý pozemek, obklopený lesy a poli s výhledem do krajiny, na rozhraní katastrů tří obcí – Bukovan, Ostrovánku a Nechvalína v okrese Hodonín. Podle návrhu výtvarníka a za organizační, finanční i osobní podpory Zdeňka Slováčka a dalších přátel z umělecké i mimoumělecké oblasti vznikaly, po dobu 10 let, jednotlivé objekty, symbolizující 14 zastavení křížové cesty Ježíše Krista.
Jako základní materiál pro jednotlivé artefakty jednoduchých, geometrických tvarů byl vybrán beton. Doplňkové materiály, které výtvarník použil tvoří dřevo, železo, sklo nebo umělá pryskyřice. Základní betonové části byly odlity z betonu do bednění z hrubých fošen, čímž získaly charakteristický vzhled neopracovaného materiálu. Maximální výška artefaktů je 3,4 m, vzdálenost mezi nimi je 22 m. Z hlediska duchovního a filozofického je u Křížové cesty v Bukovanech kladen důraz na vyjádření dvou zásadních témat "zatracení" a "milosti". Zasazením do volné krajiny získalo dílo, kromě uměleckého a morálního, i obecně lidský význam. Slavnostní žehnání Křížové cesty v obci Bukovany se konalo 6. června 2010.
Kaple svatého Jana Pavla II. se nachází v obci Bukovany nedaleko jihomoravského města Kyjov v okrese Hodonín. Stavba byla zahájena v září 2012, vysvěcena pak 20. října 2013 arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Mons. Janem Graubnerem. Zasvěcena je papeži Janu Pavlu II., jehož kanonizace se v době dokončení stavby očekávala a došlo k ní 27. dubna 2014. Do oltáře v kapli byla zakomponována (coby hlavní relikvie) kapka jeho krve vpitá do části oděvu při autotransfuzi po atentátu v roce 1981.
Autorem architektonického řešení kaple je Jaroslav Vlach z blízkého Kyjova. Stavbu financoval bukovanský rodák Josef Kouřil. Sám žije rovněž v Kyjově, v obci však žila řada jeho předků.
Na financovaní stavby se podíleli i obyvatelé Bukovan, kteří dosud dojížděli na bohoslužby do Kyjova. V době svěcení kaple již mezi sebou vybrali necelý milion korun, za který se pořídily varhany, umělecká díla a další vybavení vnitřních prostor. Pozemek, na kterém stavba vyrůstá, vlastní obec, nicméně po jejím dokončení měl být darován sdružení Bukovanská kaple.
Kaple by sice měla spadat pod správu katolické církve, využívat ji však budou moci i příslušníci jiných vyznání. Kouřil počítá s tím, že stavba bude sloužit i ke koncertům a výstavám.
Kostel ani kaple nestály v Bukovanech téměř 800 let. Místní obyvatelé už na nový svatostánek dvakrát uspořádali veřejnou sbírku, ani jednou se však nepodařilo vybrat dost peněz.
Mlýn je působivou dominantou nad obcí Bukovany, kde máte krásy tradičního Slovácka jako na dlani. Bukovanský mlýn je 15metrovou rozhlednou ve stylu větrného mlýna holandského typu. Z rozhledového ochozu 11 metrů nad zemí vidíte Kyjovsko, Bílé Karpaty a pokud počasí přeje, spatříte i kopec Kobyla u Bratislavy. Rozhledna je napojena na oblíbené vinařské cyklistické stezky, tak klidně přijeďte na dvou kolech. A počítejte s tím, že dětem se odtud nebude chtít...
Interiér mlýna skrývá prodejní galerii s výstavou užitkové keramiky ze slovácké podoblasti. Ve druhém patře zajděte na muzejní expozici slovácké kuchyně 1. poloviny 20. století. Tamní atmosféra vás přenese do časů prababiček. V areálu mlýna je hotel s restaurací, kde nabízejí dobroty tradiční slovácké a staročeské kuchyně a připravované z poctivých surovin. Hotová nebeská mana! A k dobrému jídlu zvolte z povedeného výběru moravských vín.
Čekají vás příjemné aktivity i z jiného soudku – minigolf, lukostřelba, procházka po masážním chodníčku, který uleví unaveným chodidlům. A tím výčet nekončí. Děti se sem těší na jízdu na ponících a volný výběh u přátelských koz, oveček a oslíků.
Celý areál je vystavěný v tradičním stylu moravského Slovácka se stylovými rustikálními interiéry s neopakovatelnou atmosférou. Pravidelně se zde pořádají gastronomické a kulturní akce.
The Basilica of Saint Praxedes commonly known in Italian as Santa Prassede, is an early medieval titular church and minor basilica located near the papal basilica of Saint Mary Major, on Via di Santa Prassede, 9/a in rione Monti of Rome, Italy. The current Cardinal Priest of Titulus Sancta Praxedis is Paul Poupard.
Dedicated to the second-century saint Praxedes, who with her sister Pudentiana, was said to have provided comfort and care to Christians persecuted in the Roman Empire.
The church incorporates mosaic decoration that mark it among the oldest churches in Rome. A church near this site was present since the fifth century, but the church in its current place and general layout was commissioned by Pope Hadrian I around the year 780 to house the relics (bones) of Saint Praxedes (Italian: S. Prassede) and Saint Pudentiana (Italian: S. Pudenziana), the daughters of Saint Pudens, traditionally St. Peter’s first Christian convert in Rome. The church was built atop of the remains of a 4th-century ancient Roman Thermae, privately owned by the family of Pudentiana, and called Terme di Novato. The two female saints were murdered for providing Christian burial for early martyrs in defiance of Roman law. The basilica was enlarged and decorated by Pope Paschal I in c. 822.
Pope Paschal, who reigned 817–824, was at the forefront of the Carolingian Renaissance started and advocated by the emperor Charlemagne. They desired to get back to the foundations of Christianity theologically and artistically. Paschal, thus, began two, linked, ambitious programs: the recovery of martyrs’ bones from the catacombs of Rome and an almost unprecedented church building campaign. Paschal dug up numerous skeletons and transplanted them to this church. The Titulus S. Praxedis was established by Pope Evaristus, around 112. While on a pilgrimage to Rome with his father around 855-856, the young and future English king Alfred the Great was reportedly deeply impressed and inspired by the church’s beauty.
The inscriptions found in Santa Prassede, a valuable source illustrating the history of the church, have been collected and published by Vincenzo Forcella.
The church contains the oratory of San Zenone.
The church provided the inspiration for Robert Browning’s poem “The Bishop Orders His Tomb at Saint Praxed’s Church.”
The Holy Pilgrimage Church of Saints Cyril and Methodius of Thessaloniki was founded by the blessed Metropolitan Panteleimon II Chrysofakis of Thessaloniki, amidst odes and odes, on 17 June 1981, on a plot of land at the junction of the streets of Megalo Alexandrou and General Kallidopoulou.
The inauguration was held on 26 March 1983 and the opening on 12 May 1985 by the same Bishop, in the presence of the then President of the Hellenic Republic, Mr. Christos Sarzetakis, who also preached the opening of a Theological Conference dedicated to Saints Cyril and Methodios. Since then, the church has had a dynamic presence in the ecclesiastical, scientific and cultural events of the city and beyond, with the celebration of sacred services, the organization of or participation in International Scientific Conferences and Workshops and the establishment of an Ecclesiastical Choir.
Important milestones in the history of the church are the visit of the Ecumenical Patriarch Bartholomew in 1997, and the election of the first priestly superior of the church, Archimandrite Ioannis Tassias, as Bishop of Lagada on 10 May 2010.
Farní kostel sv. Václava je jednolodní gotická stavba z druhé poloviny 15. století, v 18. století zbarokizovaná, s presbytářem a hranolovou věží, leží na vyvýšeném místě na východním okraji historického jádra města.
Věž kostela bývala dříve samostatnou hláskou. Její založení dokládá zachovaný nápis z roku 1543. Nynější podobu získal kostel během přestavby v polovině 19. století, kdy byla hlavní loď prodloužena asi o 10 metrů a spojena s věží. Na jižní straně byla také přistavěna Mariánská kaple.
Nejstarší kostelní zvon je z roku 1666, největší z roku 1672 (900 kg) a dva zvony z roku 1956.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Rozhledna Tišnov, také známá jako rozhledna na Klucanině či Klucanina, je rozhledna na kopci Klucanina (410 m n. m.) v Tišnově. Zděná rozhledna stojí v nadmořské výšce 402 m. Její celková výška je 29 m a na nejvyšší, třetí, vyhlídkovou plošinu ve výšce 25 m vede 133 schodů.
Rozhledna na Klucanině byla postavena v roce 2003 především zásluhou nadšenců z občanského sdružení Rozhled na Tišnov. Stojí na místě někdejší dřevěné rozhledny, z let 1934-1947, o jejíž zbudování se tehdy zasloužil v Tišnově agilní Klub českých turistů. Když byla v 50. letech pro špatný technický stav uzavřena a později se zřítila, zbyla až do počátku nového tisíciletí na vrcholku jen 3 metry vysoká kamenná základna, která byla využita při stavbě současné rozhledny.
K rozhledně je možné se dostat od tišnovské nemocnice po modré turistické značce. Má dva ochozy a venkovní plošinu těsně pod vrcholem, odkud můžete dohlédnout až k Sýkoři či Babímu lomu. Vede sem také naučná stezka pro nejmenší návštěvníky.
Kopec Klucanina (415 m) se může pochlubit také přírodními zajímavostmi, totiž vzácnými květy střevíčníku pantoflíčku – jedné z nejkrásnějších a nejvzácnějších evropských květin vůbec.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Zříceniny nevelkého hradu Trmačov se nachází na návrší jižně od vsi Hluboké Dvory.
Hrad, který byl sídlem vladyckých rodů, byl založen na přelomu 13. a 14. století a poprvé se připomíná v roce 1350. Trmačov zanikl zřejmě za česko-uherských válek.
Již v roce 1481 se hrad uvádí jako pustý. Z hradu bergfritového typu se dochovalo asi 6 metrů vysoké torzo věže, skromné zbytky paláce a hradeb.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Poutní místo Sv. Kliment se nachází na místě bývalého románského kostelíka na pahorku mezi obcemi Lipůvka a Nuzířov. Kostel sv. Klimenta stál západně od Lipůvky dle historických pramenů již ve 13. století a býval kostelem farním.
Vedla k němu tzv. mrtvá cesta, kterou kráčely pohřební průvody. V roce 1787 byl kostel zrušen výnosem na základě reforem Josefa II. a v roce 1793 byl pak dle pokynu farníky stržen z důvodů veřejného bezpečí, aby se v něm nemohly ukrývat nekalé živly. Kámen z kostela byl použit při stavbě hřbitovní zdi u kostela sv. Cecílie. Na stromy porostlé vyvýšenině je dodnes patrný půdorys původního kostelíka a najdeme zde dva kříže kamenný a cyrilometodějský dřevěný. Na svátek svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje (právě oni nalezli ostatky sv. papeže Klimenta a přinesli je do Říma, kde v bazilice sv. Klimenta odpočívá sv. Cyril) sem míří procesí a poutníci se scházejí ke slavení mše svaté pod širým nebem.
The Papal Basilica of Saint Mary Major has dominated over the city of Rome for 16 centuries as the Marian shrine par excellence and the cradle of artistic civilization. Located at the summit of the Esquiline Hill, it is one of Rome’s four Papal Basilicas. According to tradition, the Virgin Mary indicated and inspired the construction of her abode on the Esquiline Hill. She appeared in a dream to the aristocrat, Giovanni, and to Pope Liberius, asking for the construction of a Church in her honour, in a place that She would miraculously reveal. The Miracle of the Snows is recalled each year with a solemn celebration. During the liturgy, a shower of white petals falls from the ceiling, creating an almost perfect union between the congregation and the Mother of God.
The Basilica houses the most important Marian icon, the Salus Populi Romani. Tradition attributes the image to Saint Luke the Evangelist, the Patron Saint of painters. Pope Francis entrusts his Apostolic Journeys to the protection of the Salus Populi Romani, which he visits before every departure and after every return.
The relic of the Holy Crib, the manger in which Baby Jesus was laid to rest, highlights the importance of Saint Mary Major as the “Bethlehem of the West”. The first Christmas night Mass was celebrated here and Pontiffs have been keeping this tradition alive for centuries.
Among the Basilica’s most important relics are the remains of Saint Matthew and Saint Jerome.
Seven Popes are buried in the Basilica.
The many treasures housed in the Basilica make Saint Mary Major a place where art and spirituality blend in a perfect pairing, giving visitors the unique emotions that transpire from man’s great works of art, inspired by God.
Constantine (Cyril), together with his brother Methodius, went to Rome to defend the Old Slavonic language as the language of worship before the Pope. Their mission was successful, and the Pope granted their request in the Basilica of Santa Maria Maggiore. In this church in 867, Pope Hadrian II, in the presence of Saints Cyril and Methodius, placed the Slavonic service books on the main altar, thus approving them and allowing their use. After the consecration, the new priests celebrated the Slavonic liturgy in several Roman churches.
Z dříve chátrajícího statku Mitrovských v Bystřici nad Pernštejnem vyrostlo nové ekologické centrum, které je rájem interaktivní zábavy a poznání pro celou rodinu. Jen v Edenu zažijete poutavou cestu časem na lince minulost – přítomnost – budoucnost. Vše si přitom můžete osahat a vyzkoušet.
V horácké vesnici poznáte život našich předků a vyzkoušíte si nejrůznější lidová řemesla – staňte se na chvíli tkalcem, hrnčířem nebo truhlářem. Každá ze sedmi chaloupek je zasvěcená jednomu z tradičních řemesel. Navštívit tedy můžete tkalce, babky kořenářky, včelaře, hrnčíře a mlynáře a aktivně se můžete zapojit do jejich života. Ve mlýně můžete ochutnat pečené buchty a na dvorku nahlédnout do babiččiny zahrádky s domácím zvířectvem.
Expozice Panský dvůr nabízí nahlédnutí do stolárny, kovárny, zelené lékárny, pivovaru a na interaktivní expozici Půda, kde zapojíte všechny smysly a zábavnými prvky se dozvíte vše o tradičním využití zemědělské půdy a všeho s půdou související. Ukázky ze života a práce obyčejných lidí na Vysočině pak doplňuje Panské bydlení, které vám nabídne pohled do života šlechty.
Klasický obrázek minulosti dokresluje i zvířecí farma, kde se děti seznámí se zvířátky. Je zde dokonce i jezdecký areál. Na farmě můžete zakoupit třeba domácí vejce a po akčním výletu si pak doma můžete dopřát tu nejlepší omeletu. Na farmě se budou dětem líbit oslíci, které se podařilo zachránit ze Slovenska.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Jedním z nejnavštěvovanějších moravských hradů je hrad Pernštejn, který láká turisty ze širokého okolí. Na skále nad městysem Nedvědice se tyčí bezmála osm století a za celou svoji historii nebyl nikdy dobyt.
Vydejte se zpátky v čase až ke vzniku proslulé zubří hlavy s houžvím v nozdrách, která bývala po staletí v erbu pánů z Pernštejna. Při prohlídce Pernštejna snadno zapomenete, že se nacházíte ve 21. stol.
Na hradě můžete navštívit standardní trasu po hlavním paláci, která pokrývá asi třetinu celkové rozlohy hradu nebo si lze předem objednat speciální prohlídku. Objednaná trasa zahrnuje komplexní výklad o dějinách rodu Pernštejnů a podrobnější prohlídku jinak zapovězených interiérů hradu. Prohlédnete si tak např. okruh, věnující se především 19. století na hradě, který zahrnuje plně zařízené interiéry z doby Mittrowských. Další trasa zahrnuje kompletní stavebně historický vývoj. Je v ní zahrnuta návštěva sklepů a podkroví. Jednou z tras je také prohlídka kaple, sakristie a výstup na věž. V podhradí naleznete moderní parkoviště. Staré nahoře před hradem je zrušeno a parkování zakázáno. Parkoviště je od hradu vzdáleno asi 10-25 minut chůze.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
V Předklášteří u Tišnova leží klášter Porta coeli, kde i dnes zde žije komunita sester cisterciaček. V areálu kláštera se nachází Podhorácké muzeum, ve kterém mohou návštěvníci zhlédnout několik stálých expozic.
Porta coeli (v překladu Brána nebes) je ženský cisterciácký klášter ze 13. století. Během husitských válek v letech 1428–1436 byl klášter Porta Coeli zpustošen. Při vpádu švédských vojsk v letech 1619–1625 se klášter nevyhnul dobývání. A za vlády Josefa II. v roce 1782 byl klášter dokonce přestaven na textilní manufakturu. Otevření se dočkal o 100 let později, kdy sem byli vyslány cisterciačky z kláštera v Marienthalu.
Od té doby se klášteru vedlo dobře, až do roku 1950, kdy činnost sester zastavil komunistický režim. Život klášteru vrátila sametová revoluce, kdy začal klášter Porta Coeli opět fungovat. Poslední velká rekonstrukce zde proběhla v letech 2019-2020. V roce 2022 proběhla restaurátorská obnova zpovědnice, boční oltář Panny Marie Lurdské nebo barokní umyvadlo v sakristii. Díky projektu jsou tak zachovány a obnoveny cenné umělecké prvky vybavení kostela, který je národní kulturní památkou ČR.
Při prohlídce kláštera s průvodcem se účastník seznámí s nejzajímavějšími místy jako jsou románsko-gotická bazilika Nanebevzetí Panny Marie s proslaveným portálem. Prohlídky se konají v cca půlhodinových intervalech. V muzeu lze shlédnout videoprohlídku gotického jádra kláštera.
Samostatně přístupné jsou čtyři stálé expozice a četné sezónní výstavy v muzeu. Ty zaujmou vnímavého návštěvníka nejen vystavenými exponáty, ale i atmosférou klasického muzejního prostředí v interiérech barokní budovy bývalého proboštství.
Nejstarší expozice Muzea Brněnska Paleontologie a mineralogický systém, umístěná v dobových vitrínách na chodbě muzea, byla v roce 1998 doplněna o regionální část Minerály na Tišnovsku. Protiváhou k nim jsou dvě historické expozice: Měšťanský obytný interiér z přelomu 19. a 20. století z roku 1999 a Dějiny a současnost kláštera Porta Coeli z roku 2004.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
The present castle was probably built on the site of a hillfort. The first demonstrable building on the hill was a stone residential tower and rotunda from the 11th century, when the castle served to protect the Kingdom of Hungary and the western borderlands. At the end of the 13th century, it came into the possession of the knight Matúš Čák Trenčanský, a prominent oligarch who controlled a large territory and became the legendary “Lord of the Váh and Tatras”. His building activity can be traced mainly in the extension and extensive modification of the 11th century block residential tower, to which he added a heavily fortified residential palace. The tower, called Matúš’s tower, is the dominant element of the whole broad silhouette of the castle.
After Matúš’s death, the castle belonged to the monarch until the end of the 15th century. The so-called Upper Castle was extended by King Louis of Anjou with a new palace and fortifications. Sigismund of Luxembourg gave the castle to his wife Barbara, for whom he had a new palace and chapel built in the first third of the 15th century. All these buildings have been partially renovated and are now used for museum purposes. The middle of the 15th century was marked by the fortification of the castle, especially because of the Hussite expeditions, which were also heading to Slovakia at that time. At the end of the 15th century, Štěpán Zápolský acquired the castle together with the town and began extensive reconstruction.
At the beginning of the 16th century the castle became a target of Turkish expansion. Despite Zápolský’s building and fortification works, the castle was captured in 1527 by the troops of King Ferdinand I, led by General Katzianer. Between 1540 and 1560, the restoration and expansion of the extensive fortifications began, making Trenčín Castle, together with Spiš Castle and Děvín Castle, one of the most extensive castles in Europe. At the same time, artillery defences were built according to the design of Italian architects and the buildings were modernised according to contemporary trends. The silhouette of the castle also changed. The high Gothic roofs were replaced by horizontal Renaissance attics in the shape of swallow tails, which were a typical Italian feature of the 16th century. In 1790, a fire spread through the town and affected the castle. In the mid-19th century, the damaged buildings were preserved to prevent further decay. Since the late 1950s, the castle has been undergoing a very complicated (especially due to its location) complex restoration and reconstruction of its fortifications. The repaired objects are gradually used for museum purposes or are part of the permanent exhibition.
Akvilejská bazilika zasvěcená Panně Marii a svatým Hermakorovi a Fortunátovi má architektonickou historii, jejíž kořeny sahají do let bezprostředně následujících po roce 313 n. l., kdy díky milánskému ediktu, který ukončil náboženské pronásledování, mohla křesťanská komunita svobodně postavit svou první bohoslužebnou budovu. V následujících staletích, po zničení tohoto prvního kostela, sídla biskupství, jej obyvatelé Akvileje čtyřikrát přestavěli, přičemž nové stavby překryli zbytky těch předchozích (fáze: Theodorian, první polovina 4. století; Post-Theodorian North, polovina 4. století; Post-Theodorian South, konec 4. století nebo po polovině 5. století; Massentian, 9. století; Popponian, první polovina 11. století; Markvartiánský zásah při rekonstrukci střechy, od oblouků až po střechu, 14.-15. století).
Současná bazilika se celkově prezentuje v románsko-gotických formách. Interiér, majestátní a slavnostní, je prostoupen intenzivní spiritualitou, vytříbenou v průběhu staletí. Podlahu tvoří nádherná polychromovaná mozaika ze 4. století, kterou archeologové vynesli na světlo v letech 1909-12; elegantní dřevěný strop ve tvaru lodního kýlu pochází z 15. století; mezi podlahou a stropem je tedy uzavřeno více než tisíc let uměleckohistorických událostí. Podlaha je největší raně křesťanskou mozaikou v západním světě (o rozloze dobrých 760 m²): už jen ta by poutníkovi stačila k tomu, aby se mu vyplatila dlouhá cesta do Ecclesia Mater, která je zapsána na seznamu světového kulturního dědictví. Mozaika byla částečně zničena instalací sloupů v pravé lodi; k tomu došlo na konci 4. století nebo, podle jiného názoru, po polovině 5. století. Základy sloupů jsou viditelné, protože na počátku 20. století byla odstraněna středověká červenobílá dlažba, pocházející z doby patriarchy Poponeho neboli Poppa (1031), aby se odhalila vzácná raně křesťanská mozaika.
Od vchodu můžeme pozorovat mozaikovou podlahu. Mozaika pokrývala jižní Theodorovu síň, jednu ze tří hlavních místností, které tvořily biskupské sídlo postavené v době císaře Konstantina. Theodor, jak připomíná epigraf vložený do podlahy (v Rybářské scéně), totiž vybudoval kultovní komplex dokonale vyhovující liturgickým potřebám té doby. Po zakoupení městské části, kde stály nějaké sklady, je nechal zbourat a postavil komplex ve tvaru písmene U: dvě rovnoběžné obdélníkové haly (jižní a severní), spojené příčkou, rovněž obdélníkovou; mezi oběma rovnoběžnými halami, východně od příčky, se nacházela křtitelnice, bohoslužebné prostory a vstup do celého komplexu. Z komplexu jsou v bazilice k vidění: mozaika jižního sálu, část cocciopesta příčného sálu, část mozaiky vstupní chodby; v kryptě vykopávek zbytky mozaiky severního sálu, zbytek cocciopesta spojovacího sálu a podlahy obslužných místností; zbytky primitivní baptisteria s eliptickým umyvadlem nejsou vidět. Podle některých badatelů sloužil Jižní sál jako katechumenát, zatímco Severní sál byl vyhrazen pro sloužení mše; jiní se domnívají, že je tomu naopak. Spojovací sál sloužil jednak jako převlékárna (před křtem ponořením), jednak k udělování svátosti biřmování.
Zámek Nové Město na Moravě je sídlo Horácké galerie. Renesanční zámek vznikl ve 2. polovině 16. století. Později jej stavebně poznamenaly nové trendy – baroko v 18. století a novorenesance v 19. století.
Zámek v Novém Městě na Moravě nechal na místě původní tvrze vystavět Vilém Dubský z Třebomyslic v roce 1589. Z této stavby se dodnes dochoval půdorys a klenby v přízemí.
V zámku je dnes Horácká galerie. V galerii je také uložen sádrový originál sochy zvané "Raněný", jejímž autorem je J.Štursa. Naproti zámku, před umělcovým rodným domem s pamětní deskou, byla odhalena roku 1965 její kopie, bronzová plastika, jako památník obětem druhé světové války.
Horácká galerie se ve svém sbírkovém programu zaměřuje na dokumentaci děl nejvýznamnějších osobností regionálního umění v konfrontaci s českým výtvarným uměním. Rozsáhlé soubory pozůstalostí J. Laudy, J. Mařatky, V. Makovského, L. Martínka, K. Pokorného, J. Štursy a jiných autorů byly získány darem nebo odkazem umělců. Součástí sbírkového fondu je soustředěná kolekce hutního skla ze 60. a 70. let minulého století, pocházející z produkce známé sklárny ve Škrdlovicích u Žďáru nad Sázavou.
Prostory stálé expozice Horácké galerie představují v reprezentativním výběru průřez sbírkami naší instituce. Svými významnými díly jsou zde zastoupeni přední představitelé realistické linie moderního českého sochařství. Máte tedy jedinečnou možnost shlédnout díla takových sochařů, jako byli například Vincenc Makovský, Josef Mařatka, Josef Václav Myslbek, Karel Pokorný, Jan Štursa a další. Plastiky a reliéfy těchto kmenových autorů chronologicky mapují počátky, doby zrání, vrcholy i pozdní fáze jejich umělecké tvorby. Instalace plastik je doplněno o obrazy malířů, kteří byli většinou celoživotně spjati s tímto regionem, ať už se zde narodili a žili nebo se ke zdejšímu kraji a lidem vytvořili během svého života vřelý vztah. I proto dnes můžeme obdivovat krásu horácké krajiny díky plátnům Oldřicha Blažíčka, Josefa Jambora, Aloise Podlouckého a dalších.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě sídlící v budově staré renesanční radnice ze 16. století bylo založeno roku 1892 jako druhé nejstarší muzeum na západní Moravě. Jeho expozice se zaměřují na lidovou kulturu v severní části moravského Horácka.
V celém přízemí muzea se rozkládá expozice lidové kultury nazvaná Čas generací, která představuje nejtypičtější projevy lidové kultury v severní části moravského Horácka. Velký důraz je zde kladen na lidovou výrobu, především na zpracování dřeva a textilní produkci. K nejzajímavějším exponátům náleží výrobky horáckých tkalců, současná tvorba řezbářů a lidové hračky, jejichž zvětšené kopie jsou nainstalované k volnému použití pro návštěvníky.
Novoměstský region se pyšní prvenstvím v dějinách lyžování na Moravě. Lyže se zde začaly používat již na počátku 90. let 19. století. Město mimo jiné proslavil i závod Zlatá lyže Českomoravské vysočiny, jehož první ročník se uskutečnil právě zde v roce 1934. A právě z tohoto důvodu je další část expozice věnována výrobě lyží a dějinám lyžování. K prohlédnutí jsou nejen lyže seřazené do nejstarších po moderní produkci, ale i diplomy a ceny úspěšných novoměstských závodníků.
Roku 2021 daroval muzeu syn prvního držitele Zlaté lyže Bohumila Kosoura tuto prestižní trofej. Lyžička z drahého kovu měří devatenáct centimetrů a byla původně putovní. Zlatá lyže Českomoravské vysočiny vznikla jako závod sdružený neboli severská kombinace, zakladatelé se inspirovali o deset let starším závodem Parsenn derby o zlatou lyži v Davosu. Podle tehdejších stanov novoměstského sportovního klubu měl putovní lyžičku navěky získat ten závodník, který vyhraje závod třikrát po sobě, nebo pětkrát s přestávkami. Jako prvnímu se to podařilo domácímu závodníkovi Bohumilu Kosourovi z Radňovic, vítězi z let 1939 až 1942 a pak ještě z roku 1949.
Dostatek dřeva, zdroje surovin a zároveň i vodní energie vytvořily podmínky pro existenci sklářské a železářské výroby v regionu. Součástí expozice je i rozsáhlá kolekce skla ze známých skláren na Vysočině (Milovy, Křižánky, Fryšava, Herálec), které byly zakládány v 16. a 17. století. Svého vrcholu dosáhl místní sklářský průmysl v 18. století. Ačkoli v průběhu 19. století se objevovaly pokusy o obnovu tohoto řemesla, poslední sklářská huť byla definitivně zavřena před 1. světovou válkou.
První hamry, tedy železářské podniky, jsou doložené na novoměstském panství již v 15. století. Nejvýznamnější huť v regionu pracovala na Kadově. Její objem produkce zaujímal ke konci 18. století druhé místo na Moravě. V roce 1874 zanikla jako poslední železářský podnik v tomto regionu. Dodnes ji však připomínají litinové kříže na hřbitovech i v krajině.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Katolický kostel sv. Kunhuty v Novém Městě na Moravě je zasvěcený svaté Kunhutě. Upoutává především hodnotnou sgrafitovou výzdobou fasády od novoměstského rodáka Karla Němce.
Novoměstský farní kostel je zasvěcen svaté Kunhutě, k níž v 18. století přibyla jako spolupatronka svatá Anna. Úctu k této světici podnítilo uchránění města od morové epidemie a zachování její dřevořezby při zhoubném požáru.
Duchovní stánek, který tvoří dominantu náměstí v Novém Městě na Moravě, je nejstarším památníkem místních dějin. První nepřímá historická zmínka o kostele sv. Kunhuty pochází ze 14. století, kolem roku 1362. Nejstarší částí je gotický presbytář, někdy v polovině 15. stol. k němu byla přistavěna loď, která měla do požáru r. 1723 trámový strop. Roku 1499 byla přistavěna nová zvonice, přeměněná v r. 1592 na věž. Sanktusová věžička nad presbytářem byla zhotovena v r. 1673 (tesaři – Tobiáš Melichar, Matěj Mandelík a Jíra tesař) a v roce 1692 byl dán na velkou věž nový kříž. K severní straně chrámu přiléhá Černá kaple, sakristie s oratoří k jižní straně. Kostel i věž opatřil stavitel Šmída pevnou omítkou.
V roce 1928-29 akademický malíř Karel Němec vše vyzdobil pestrými sgrafity, které zaplňují téměř celou plochu fasády – celkem 520 m2.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Díky archeologickým vykopávkám, které v Preslavi probíhají již více než sto let, dnes víme, že město vzniklo o několik desítek let dříve, než bylo prohlášeno za hlavní město - pravděpodobně na počátku 9. století, v době chána Kruma nebo chána Omurtaga. Již v období před hlavním městem byla Preslav pevně opevněna a dobře vybudována. Střežila nedaleké průchody Starou Planinou a zároveň byla chánovým sídlem. Po oficiálním přijetí křesťanství (864) byla v Preslavi postavena řada křesťanských chrámů, které svědčí o početném osídlení a postupném rozšiřování města. Mohutné opevnění, významné místo města ve vojensko-správním systému státu a v neposlední řadě křesťanská tradice, která v těchto místech nepochybně existovala již v pozdní antice, jsou nejdůležitějšími důvody, které vysvětlují volbu Preslavi za nové hlavní město křesťanského Bulharska.
V roce 893 vyhlásil královský kníže Boris I. přesun hlavního města z Plisky do Preslavi a na trůn dosadil Simeona (893-927), kterého domýšliví byzantští spisovatelé považovali za jednoho z nejerudovanějších panovníků své doby. Podle třetího rozhodnutí koncilu byl bulharský jazyk prohlášen za úřední v bohoslužbě a ve státní kanceláři. Tím byly vytvořeny všechny nezbytné předpoklady pro rozvoj těch událostí, procesů a jevů, které se dnes nazývají "zlatým věkem" bulharské duchovní a hmotné kultury.
Apokryfní bulharské kroniky při vyprávění o caru Simeonovi spojují jeho jméno s rozsáhlou stavební činností: "Simeon pak přijal bulharské království ... a velké město Preslav ... postavil a vytvořil za 28 let ...". To potvrzují i archeologické výzkumy. Pravděpodobně v prvních letech Simeonovy vlády (nebo v posledních desetiletích vlády Borise I.) byla dřívější pevnost rozšířena na sever a kolem ní byla postavena druhá - vnější pevnostní zeď o rozloze 3,5 km2. Rozšířený prostor dřívějšího aulu tak získal význam citadely, nazývané také Vnitřní město, která byla centrem nejvyšší světské a duchovní moci. Skutečným územím města byl prostor mezi oběma pevnostními zdmi (Vnější město) a blízké okolí. Nacházela se zde bojarská sídla a kláštery, řemeslnické a obchodní čtvrti i obytné čtvrti prostého obyvatelstva. Ve skriptoriích klášterů probíhala intenzivní literární činnost, překládalo se z řečtiny a vznikala původní díla v bulharském jazyce, v dílnách některých šlechtických sídel a klášterů a ve výrobních čtvrtích vytvářeli řemeslníci znamenitá díla slavné preslavské malované keramiky, šperky, na kostech, dřevě a kameni. Archeologické vykopávky dokazují, že město se dále rozvíjí a největšího lesku dosahuje za vlády cara Petra (927-969).
Za necelé století se Preslav stala jedním z nejkrásnějších a nejrozvinutějších měst tehdejší Evropy. Se svými majestátními paláci, chrámy a reprezentativními budovami propojenými ulicemi, náměstími a krytými galeriemi bylo bulharské hlavní město hodno konkurovat Konstantinopoli.
Preslavský lesk se zmenšuje po smrti cara Petra v roce 969, kdy bulharské hlavní město dobyl kyjevský kníže Svjatoslav. O dva roky později, v roce 971, o Velikonocích, se Preslavi zmocnil byzantský císař Joan Tzimiši a město pojmenoval Joanopol. Po obnovení bulharské státnosti, v letech druhého bulharského království, bylo město důležitým správním a metropolitním centrem a jeho přilehlé území se nazývalo "Petrova země", protože se stalo panstvím odstoupivšího cara Petra II. V roce 1388 se Preslavu zmocnila vojska osmanského generála Aliho Paši.
Dnes je část velkoleposti někdejšího hlavního města zachována v Archeologickém muzeu "Veliki Preslav". Požitky z preslavských paláců a vytříbený vkus jeho obyvatel připomínají nádherné ukázky preslavské malované keramiky a mramorových architektonických detailů a desítky nápisů na kameni a keramice svědčí o literární a vzdělávací činnosti. V klenotnici preslavského muzea si můžete prohlédnout exkluzivní preslavský zlatý poklad, který nás nechtěně vrací ke slovům Yoana Exarcha: "... na vlastní oči bys nad tou krásou mohl obdivně žasnout ...".
Neobyčejnou církevní památku na seznamu UNESCO představuje poutní kostel sv. Jana Nepomuckého. Na počátku 18. století jej navrhl architekt J. B. Santini ve stylu barokní gotiky. Kostel má tvar pěticípé hvězdy, pět východů, na hlavním oltáři je pět hvězd a pět andělů. Na Seznam světového dědictví UNESCO byl zapsán v roce 1994.
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého byl postaven ve slohu barokní gotiky v letech 1719–1722. Je jedním z nejlepších projektů architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla (1677-1723) a zároveň nejoriginálnějším příkladem takzvané barokní gotiky. Kostel obklopuje ambit, který je s centrální stavbou kompozičně propojen. Celkově nevelký centrální kostel se vymyká jakémukoliv popisu. Jeho tvary dané komplikovanými průniky šesti kružnic ve tvaru pěticípé hvězdy spolu s virtuózní hrou světel a stínů v interiéru, tvarová osobitost a čistota exteriéru, to vše je dostatečným důvodem k jeho návštěvě.
Podle legendy se nad tělem Jana Nepomuckého objevila korunka s pěti hvězdičkami, proto také Santini zakomponoval do svého projektu pětkovou symboliku. Základem je pěticípý půdorys, pět vchodů, pět oltářních výklenků, dvakrát pět kaplí kolem centrálního prostoru, pět hvězd a pět andělů na hlavním oltáři. Jedná se o symboliku pěti ran Kristových, ale také pěti písmen v latinském slově "tacui" (mlčel jsem) a především pěti hvězd ve svatozáři mučedníka, které se podle stejné legendy objevily ve Vltavě.
V kupoli je vypodobněn světcův jazyk, jako atribut nevyzrazení zpovědního tajemství. Stejný motiv najdeme i ve tvaru lomených oken, který připomíná meč v pochvě, jinak řečeno, jeho jazyk zůstal skryt v ústech právě jako meč v pochvě. Do nedávné doby byla stavba obklopena vysokým borovým lesem, který však byl odstraněn, aby bylo na kostel, tak jako původně, vidět i z velké dálky.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Nechte se provést příběhem areálu bývalého cisterciáckého kláštera ze 13. století a dnešního zámku rodiny Kinských. Hledáte místo, které propojuje živou historii s živou přírodou a moderními prvky? Chcete podniknout výlet na jeden nebo více dní, který si užije úplně celá rodina?
Muzeum nové generace, které je ověnčeno řadou cen, vypráví téměř 800 let starý příběh bývalého cisterciáckého kláštera. Jedinečné multimediální prvky vás i vaše děti doslova vtáhnou do děje. Dotýkat se a vnímat všemi smysly je u nás povoleno!
Prohlídky zámku s průvodcem můžete zažít po celý rok. Doslova v úžasu vás nechají Santiniho architektonické skvosty, prelatura s rozsáhlou nástropní malbou z 18. století, která doposud nemusela být restaurována nebo bazilika minor s druhou nejdelší chrámovou lodí na Moravě.
Vydejte se poznávat areál zámku, bývalého cisterciáckého kláštera ze 13. století. Skrze příběhy a architekturu se seznámíte s tím, jak areál i život v něm vypadal.
Rodinná galerie mapuje v obrazech a dobových fotografiích historii rodu Kinských, současných majitelů zámku. Zjistěte, jak vypadal hrabě Radslav Kinský v dětství i na své svatbě s novomanželkou, gruzínskou princeznou Thamarou nebo kdo se účastnil historicky významných a společenských událostí odehrávajících se na žďárském zámku.
Zámecká kavárna disponuje novým uspořádáním, skvělou kávou a výbornými zákusky od lokálních dodavatelů. Vydejte se sem s počítačem "zabít" dopoledne, s dětmi posedět na horký nápoj nebo porelaxovat na zámeckou terasu v letních měsících.
Zámek je živé místo, kde se pořád něco děje. Nenechte si ujít Barevní Velikonoce, "Zahrady vyprávějí" s dvoudenním programem pro celou rodinu, letní mezinárodní festival současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu KoresponDance, Den venkova, který ukazuje přírodu a živou kulturu, která patří ke žďárskému zámku už od 13. století, podzimní Den dýní nebo dvoudenní Vánoce na zámku oslavující ducha Vánoc.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše ve Žďáře nad Sázavou je původně gotický, barokně za účasti Jana Santiniho přestavěný kostel, který je součástí bývalého kláštera.
Se stavbou kostela v raně gotickém slohu se počalo po roce 1252 v souvislosti se založením zdejšího cisterciáckého kláštera. K jeho zásadní přestavbě však došlo až za opata Václava Vejmluvy okolo roku 1710. Stavební úpravy ve stylu barokní gotiky provedl architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Kostel s délkou 76 metrů je druhým nejdelším kostelem na Moravě. Inventář chrámu je vrcholně barokní.
V roce 2009 byl chrámu vatikánským konsiliem udělen titul bazilika minor
Nedaleko žďárského kláštera se nachází barokní Dolní hřbitov, který vybudoval stavitel Jan Blažej Santini Aichel. Uprostřed stojí socha anděla Posledního soudu.
Stejně jako Zelená hora je také Dolní hřbitov ve Žďáru nad Sázavou dokladem spolupráce opata Vejmluvy s architektem Santinim. Tentokrát šlo ale o jejich první spolupráci. Začátkem 18. století hrozila Žďáru morová epidemie, a tak se touto stavbou mělo na ni připravit. Díky opatřením se epidemie nekonala, a tak hřbitov nikdy nebyl využit jako morový. Když jeho kapacita nestačila, rozšířili ho.
Hřbitov byl postaven nedaleko kláštera a má tři eliptické kaple. Trojúhelníkový půdorys měl symbolizovat Nejsvětější Trojici.
Za opata Henneta byla tato symbolika porušena přístavbou čtvrté vstupní kaple. Uprostřed hřbitova se nachází socha anděla Posledního soudu od Řehoře Thenyho, která tam stojí od poloviny 18. století. V areálu hřbitova jsou uloženy originály soch z nedalekého barokního mostu přes Stržský potok.
Římské fórum: Forum, samotné srdce politického, správního a společenského života města, bylo náměstí dlážděné vápencem, obklopené veřejnými budovami a arkádami nejméně ze tří stran: na východě a západě se nacházely četné obchody, na jihu občanská bazilika; monumentální úprava a sugestivní výzdoba s tvářemi Medúzy a Iupitera Ammona (Jupiter s beraními rohy) pochází z 1. století n. l. Sloupy východního ramene portiku se dochovaly a ve 30. letech 20. století byly zvýšeny a integrovány cihlami.
Nekropole: Jedinou dnes viditelnou část nekropole v Akvileji tvoří pět pohřebišť podél vedlejší cesty vedoucí mimo město. Ohrazené pozemky, všechny stejně široké, ale různě dlouhé, patřily pěti akvilejským rodinám. Hroby obsahovaly četné pohřby provedené spalováním nebo inhumací, datované mezi 1. a 3. stoletím n. l. Pohřby obsahovaly také artefakty, které jsou vyzvednuty a uloženy v Národním archeologickém muzeu.
Starobylý říční přístav: Dnes evokuje archeologická procházka, která byla ve třicátých letech minulého století provedena mezi areálem baziliky a zbytky říčního přístavu - takzvaná "via Sacra" - a sleduje starověký vodní tok napříč římskou osadou, který byl široký téměř padesát metrů. Západní přístaviště z kvádrů istrijského kamene je viditelné v délce asi 400 metrů a je umístěno na dvou různých úrovních v souvislosti s přílivem a odlivem, s vodorovnými kotvícími kruhy a svislými přístavišti. Na zadní straně jsou sklady a dlážděné ulice, které spojovaly řeku s tržišti a fórem. Kotvily zde lodě různých velikostí z celého Středomoří a dnes je to jeden z nejlépe dochovaných příkladů přístavních zařízení z římské doby.
Dům Tita Macera: Obydlí se rozkládalo na ploše asi 1500 metrů čtverečních mezi dvěma dlážděnými ulicemi města, uvnitř bloku, do něhož se vrátily některé z nejcennějších mozaik, které jsou nyní vystaveny v Národním archeologickém muzeu, a mozaika "Dobrého pastýře", která se prozatímně nachází v Palazzo Meizlik. V domech se nacházejí fragmenty stěn a podlah z různých epoch, a to z 1. až 4. století n. l. Střední část lokality zabírá jedna obytná jednotka. Na severu lze některé zbytky zdí a mozaikových podlah vztáhnout ke třetímu obydlí. Nedávný nález nápisového závaží umožnil identifikovat možného majitele, kterým byl jistý Titus Macrus. Zlepšení areálu zahrnuje rekonstrukci objemů antického dómu a naučnou stezku po místnostech domu.
Domus a biskupský palác Návštěvníci budou moci podniknout vzrušující cestu zpět v čase, hluboko do podzemí starověkého města Aquileia, a prohlédnout si dům z 1. a 2. století, stejně jako velkou část mozaikové podlahy a zdiva biskupského paláce postaveného v 5. století.
Starověké trhy | Oblast Pasqualis: Vykopávky provedené v letech 1953-1954 na jihozápadním konci starověkého města odhalily dva úseky hradeb postavených v pozdní antice (4.-5. stol. n. l.) a za nimi tři venkovní prostory. Dnes viditelné odkryté plochy, vydlážděné pískovcem a znovu použitým materiálem, byly interpretovány jako tržiště, kolem nichž byly rozmístěny lavice obchodníků, kryté dřevěnými konstrukcemi nebo zděnými portiky.
Římský dům | Oblast CAL: Některé obytné čtvrti vyrostly vně nejstarších republikánských hradeb města Aquileia, bezprostředně na západ od jeho hlavní silnice, která se shoduje s dnešní silnicí SR 352. Zbytky patří k řadě obydlí a do různých období urbanistického vývoje Aquileie. Svědčí to o tom, že domy byly v průběhu času (od 1. do 4.-5. století n. l.) několikrát upravovány, renovovány a seskupovány. Archeologická lokalita Fondo CAL je na severu přehlédnuta velkou apsidovou halou, která je nyní chráněna pod moderní stavbou, dříve byla představována jako sloupový dvůr. Sál, původně identifikovaný jako raně křesťanská oratoř pro přítomnost mozaikové podlahy "Dobrého pastýře" (4. stol. n. l.), je dnes považován za reprezentační místnost v domě bohatého majitele.
Decumanus z Aratria Galla Dekumanus Aratria Galla byl objeven v 70. letech v úseku dlouhém asi sto metrů. Od východu na západ spojoval říční přístav s Fórem a divadlem: přehlížela ho civilní bazilika a její pozůstatky si můžete prohlédnout v archeologickém areálu, který nedávno získala nadace Aquileia. Dodnes neporušená vozovka byla zhotovena z trachytu, sopečné horniny z Eugejských kopců. Podle dvou dvojitých nápisů, které někteří badatelé vztahují k této ulici, bylo dláždění aktem velkorysosti ženy, Aratrie Gally, odtud název konvenčně přisuzovaný decumanu. Když byly postaveny "klikaté" hradby, datované do 6. století, zůstal decumanus v užívání, i když mimo městské hradby.
Původní přibyslavský gotický hrad dobyli husité, ovšem při obléhání zemřel sám vojevůdce Jan Žižka. Zničený hrad byl v polovině 16. století nahrazen renesančním zámkem, pozměněném později v duchu klasicismu. Dnes na zámku sídlí hasičské muzeum s rozsáhlými sbírkami.
Na okraji města, na mírném návrší stojí renesanční zámek Přibyslav, postavený na místě původního gotického hradu. Hrad zde stával v první polovině 13. století, z doby kdy se v Přibyslavi dolovalo stříbro. Roku 1424 k Přibyslavi přitáhli husité s úmyslem město se zámkem dobýt. Vítězství však pro ně mělo hořkou příchuť, při obléhání totiž zemřel vrchní hejtman polních vojsk Jan Žižka z Trocnova na dosud neobjasněnou nemoc. I když Přibyslav byla zpustošena, místní obyvatelé město opět vystavěli. Nový renesanční zámek postavil Zachariáš z Hradce. Nechal se inspirovat italskou renesanční architekturou, který dodnes připomíná půvabný arkádový ochoz tvořený sloupořadím toskánského charakteru.
Nové zámecké sídlo bylo v 18. století rozšířeno barokními přístavbami a po několika požárech získalo klasicistní podobu. V současné době zámek vlastní Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, které zde provozuje hasičské museum. V patnácti sálech zámku je zcela netradičně dokumentována problematika požární ochrany i poslání hasičů v České republice. K vidění je zde expozice praporů, čtyřkolové koňské stříkačky, telefonní ústředna nebo staré hasičské automobily. Jsou zde vystaveny exponáty připomínající nejen bohatou historii hasičů, ale i současně používanou techniku, pomůcky sloužící k hašení požárů a k protipožární prevenci. Kromě základní výbavy tady narazíte i na nejstarší telefonní ústřednu, čističku hadicí nebo ohlašovačku požáru.
Součástí výstavy je expozice Civilní ochrany, Síň mezinárodní spolupráce se zeměmi CTIF a regionální výstava "Přibyslavsko".
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Současná barokní podoba farního kostela Narození sv.Jana Křtitele pochází z roku 1750, ovšem existenci liturgické stavby na tomto místě datujeme až do roku 1265. Písemný pramen zmiňuje výskyt kostela zasvěceného sv.Janu Křtiteli, patronovi johanitů. Jednalo se o gotickou stavbu (menší než současná podoba), jenž byla silně poničena v období husitských válek vojsky Jana Žižky obléhající město a přilehlý hrad. V roce 1750 vydal tehdejší majitel panství Karel Maxmilián z Dietrichsteina nařízení o stavbě nového kostela, určeným místem se stalo původní gotické, byl tak zachován duchovní význam tohoto místa. Prvého dubna téhož roku byl položen za velké slávy základní kámen, bílá mramorová deska s rytým nápisem s ozdobami byla zazděna do zdiva za hlavním oltářem, kde si ji také mohou návštěvníci kostela prohlédnout. Slavnostní vysvěcení kostela se konalo o tři roky později, v roce 1753, chrám byl zasvěcen Narození sv.Jana Křtitele. V roce 1767 zasáhl celou Přibyslav rozsáhlý požár, který poničil jednak kostel (střechu), tak i přilehlou gotickou věž. Zde byl dokonce požár tak mohutný, že došlo k roztavení zvonů. Vnitřní výzdoba kostela jako zázrakem požáru unikla.
Barokní stavba s křížovou lodí má sedlovou střechu se sanktusníkem, v příčné lodi se nacházejí dva oltáře, stejně jako v lodi podélné. Strop mezi nimi je ozdoben rodovým znakem Dietrichsteinů, jehož poznávacím znakem jsou nápadné vinařské nože. Přímo naproti hlavnímu oltáři jsou umístěny varhany, které jako národní technická památka byly v roce 2011 zcela zrekonstruovány. Kolem kostela můžou návštěvníci shlédnout několik zachovaných unikátních pomníků – hrob podnikatele Josefa Hesse s náhrobkem v podobě Ježíše Krista od sochaře Josefa Maxe či hrob faráře Jana Brůžka, učitele Karla Havlíčka Borovského. Okolí chrámu je výjimečné i dalšími sochařskými unikáty, mezi něž lze bezesporu zařadit i Mariánský sloup vytvořený z podnětu P.Jana Cimbruka v roce 1998 významným akademickým sochařem (a bývalým starostou města) panem Romanem Podrázským. Sloup byl v témže roce vysvěcen – pyšní se faktem, že se jedná o jediný mariánský sloup vysvěcený ve 20.století! Při cestě do přilehlého lesoparku mohou návštěvníci shlédnout ještě Pietu z hořického pískovce.
S výstavbou přibyslavské gotické věže se začalo v roce 1497, protože původní byla při obléhání husitskými vojsky značně poškozena. Byla stavěna jako věž obranná.
Vchod do ní je až ve výšce 7 m, do jejího prvního patra. K přístupu zvenčí sloužily vždy dřevěné schody, které se v době ohrožení daly lehce odstranit. Průchod do druhého poschodí byl vystaven tak úzký, aby v případě průniku nepřátel do věže se dal lehce zabarikádovat, anebo rychle zazdít. Vnitřek věže – její jednotlivá patra, jsou propojena úzkým dřevěným schodištěm, aby byli obránci, vždy v případě napadení, ve výhodě. Schodiště je konstruována na pravou ruku – shora – kvůli šermu.
Při patě přibyslavské věže, na pravé straně vstupního schodiště, si můžeme všimnout vyčnívajícího kamenného výstupku. Je to bývalý pranýř – místo hanby.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
V Přibyslavi nedaleko od Jihlavy sídlí v Kurfürstově domě z poloviny 17. století muzeum, založené ve 20. letech minulého století.
Návštěvníci se v Městském muzeu mohou těšit na výstavu s názvem "Co takhle jiskra - aneb od křesadla k zapalovači", první stálou expozici zapalovačů u nás. K vidění je tady na 7 tisíc zapalovačů, některé z nich jsou moderní (např. ten z Olympijských her v Soči), jiné pak pocházejí z přelomu 19. a 20. století.
Zájemci si v muzeu dále prohlédnou památky významných rodáků, národopisnou expozici, výstavu na téma historie středověkého hornictví a kulturních spolků. Expozice "Babiččina jizba" ukazuje, jak se bydlelo na venkově v 19. století.
Součástí muzea je také informační centrum.
Novobarokní zámek v jádru z druhé čtvrtiny 18. století a úpravami z 2. poloviny 19. století byl vybudován ve dvou stavebních etapách majitelem sousední škrobárny Amylon. Objekt se nachází v její těsné blízkosti v západní části obce v bezprostřední blízkosti frekventované silnice na Přibyslav. Zděný, podsklepený patrový objekt obdélného půdorysu má členitou novobarokní fasádu s rizality, štíty a přistavěnými křídly. Po stranách severozápadního průčelí se nachází dvojice krátkých odsazených patrových dvojosých křídel s valbovou střechou. Mezi křídly je prosklená veranda přistavěná v první polovině 20. století. Severovýchodní zahradní křídlo bylo původně s otevřenou lodžií nesenou sloupy a v nárožích pilíři. Lodžie ukrytá za přerostlými tújemi je nyní zazděna a přístupná od jihovýchodu po kamenném schodišti o pěti stupních s nízkými parapety. V patře se pak nachází velké půlkruhově zakončené okno s dvojicí obdélných oken po stranách. Celé průčelí je završeno barokním volutovým štítem. Jihozápadní průčelí je čtyřosé završené dvoupatrovým trojosým štítem s konkávně vykrajovanými stranami a segmentovou římsou ve vrcholu. Vstupní jihovýchodní průčelí je dvanáctiosé s dvojicí nízkých rizalitů. Přízemí je členěno pásovou rusitkou a částečně bosáží, v patře nárožní rustikou a lizénami členěnými rustikou. Okna jsou obdélná s různě tvarovanými šambránami, parapetními výplněmi, klenáky či profilovanými parapetními a nadokenními římsami. V patře rizalitů vstupního průčelí jsou okna půlkruhově ukončena, u východního rizalitu navíc lemována pilastry s volutovými hlavicemi. Vnitřní okna pater jsou s vitrážemi.
V 70. letech minulého století objevili tuto skálu amatérští horolezci a začali na ní trénovat. Dnes vábí díky svým 120 výstupům horolezce z celé republiky. Řeč je o Rozštípené skále nedaleko Žďáru nad Sázavou, kterou geologové nazývají mrazový srub, což je označení pro puklinu, která se působením mrazu a vody vytvoří v jemnozrnné rule. Od hlavní skály je asi 10 m vysoká skalní věž oddělena dvoumetrovou mezerou.
Úplným amatérům je doporučen doprovod zkušeného horolezce. Skála se může drolit a místy i klouže. Krom klasických výstupů na vrchol si odvážlivci mohou vyzkoušet i traverzování v malé výšce podél stěn.
Rozštípená skála se nachází v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy nedaleko Hamrů nad Sázavou. Informační tabule toto místo nazývá královstvím měsíčnice. Jedná se o rostlinu, jejíž zralé šešulky lidé obecně nazývají penízky a používají je do okrasných suchých vazeb. Mezi stále obyvatele skalisek patří výři, netopýři a zmije. Nedaleko skály se na louce nachází betonová socha místního umělce Michala Olšiaka, která představuje hlavu mamuta, jakoby vylézajícího ze skály. Jen několik desítek metrů po proudu Sázavy stojí památka Technického muzea v Brně. Šlakhamr je stálou expozicí hamernictví. Nedaleko se pak nachází lom, který má jako historické místo setkávání zdejších trampů jediné oficiálně povolené ohniště ve Žďárských vrších.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Klášter byl založen v 9. století za vlády Borise I. V roce 971 byl zničen Byzantinci, když se zmocnili Preslavi, a opakovaně byl pleněn a pustošen Pečeněhy a Kumány. Podle badatelů byl klášter za první bulharské říše významným literárním centrem a jedním z nejdůležitějších míst Preslavské literární školy, působili zde žáci Cyrila a Metoděje, Klimenta Ochridského a Nauma Preslavského. Uměleckoprodukčním centrem byl také Patlejnský klášter.
Klášter byl založen po christianizaci Bulharska v 9. století za vlády Borise I. (r. 852-889). V roce 971 byl zničen Byzantinci, když se zmocnili Preslavi v důsledku Svjatoslavova vpádu do Bulharska, a v 11. a 12. století během byzantské nadvlády nad Bulharskem byl opakovaně drancován a pustošen Pečeněhy a Kumány. Podle badatelů byl klášter za první bulharské říše významným literárním centrem a jedním z nejdůležitějších míst Preslavské literární školy, působili zde žáci svatých Cyrila a Metoděje, Klimenta Ochridského a Nauma Preslavského.
Klášter Patleina byl také umělecko-výrobním centrem. Při vykopávkách na místě, které se prováděly v letech 1909-1914, byla objevena mozaiková keramická ikona svatého Theodora Stratelatese z 10. století. Od té doby se stala jedním ze symbolů středověkého bulharského dědictví a nyní je uložena v Národním archeologickém muzeu. Mezi další artefakty z 9. a 10. století, které byly na lokalitě vykopány, patří keramické ikony svatého Filipa a evangelisty Marka, krucifixy, bronzová matrice ikony žehnajícího Krista sedícího na trůně. Klášter byl prohlášen za kulturní památku.
Ve 40. letech 20. století byl na svahu nad středověkým areálem postaven nový klášter. Nikdy však nebyl vysvěcen, protože byl po roce 1944 znárodněn novými socialistickými úřady a přeměněn na rekreační objekt.
Dominantní postavení v horní části náměstí má rohový dům s kamenným arkýřem a věžičkou, dnes nazývaný Havlíčkův dům. Původně byl podle majitele zván Rolandovský. Tento se však hlásil k víře „pod obojí“ a z náboženských důvodů v neklidných dobách 30leté války emigroval do ciziny. Stavebně se původně jednalo o dům pozdně gotický s dochovanou valenou klenbou a gotickými sklepy. V 16. století byl přestavěn v renesančním slohu, což dokazují kromě jiného klenby v přízemí a dřevěný malovaný strop v prvním patře ze začátku 17. století. Poslední velká přestavba je novogotická z roku 1871 (stavitel F. Schmoranz), provedená v souvislosti s národní slavností při odhalení pamětní desky na domě věnované K. Havlíčkovi. Rodina Havlíčkova dům vlastnila od roku 1832 do roku 1880, kdy jej ovdovělá matka K. Havlíčka prodala Městské spořitelně.
V současné době je objekt v majetku města a nachází se v něm muzeum s expozicí „Po stopách Karla Havlíčka v Německém Brodě“ s osobními památkami na spisovatele i jeho rodinu.
Dominantu města tvoří zelená barokní kupole děkanského chrámu a mohutná gotická věž. Kostel stojí severovýchodně od Havlíčkova náměstí. Během staletí byl nedílně spojen s historickým vývojem města, byl poškozen požáry i válečnými událostmi a poté opravován. Původní raně gotická stavba z poslední čtvrtiny 13. století je dílem řádu německých rytířů. Přestavba je písemně doložena až kolem roku 1380. Za husitských válek byl kostel značně poničen, později byl v redukované formě obnoven a v 16. století byla vestavěna renesanční kruchta a tribuna s malbami z konce 16. století. Větších stavebních úprav doznal až v letech 1633–1637, kdy byl přestavěn jako jednolodní, s kaplemi na severní straně s valenou klenbou. Nový, barokní sloh přinesli do města augustiniáni a ti inspirovali i barokní přestavbu děkanského chrámu. Za děkana Jana Křtitele Seidla byla v letech 1706–1709 postavena kupole nad presbytářem, zřízena zákristie a kaple v závěru presbytáře. Tím chrám dostal zcela odlišnou dispozici. Stavbu zajišťoval místní stavitel T. Schopper. Kupole byla opravena začátkem 20. století. Poslední stavební opravy kostela jsou ze 70. a 90. let 20. století. Vnitřní vybavení kostela je převážně barokní, hlavní, raně barokní oltář ze 17. století je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Další oltáře jsou ze 17. a 18. století, barokní je i epitaf rodiny Stamicovy, z doby renesance je cínová křtitelnice.
Z nejstarší doby, z konce 13. století, se do dnešní doby zachovala čtvercová předsíň na severní straně a dolní část hranolovité věže s mohutným sedlovým portálem na jihozápadním nároží.
Městské opevnění bylo postaveno v období let 1310 - 1350. Z této hradby se dochovala jen jedna nárožní věž - Štáflova bašta - s úsekem hradby u gymnázia. Z parkánové hradební zdi z konce 15. století zůstaly dochovány hradební pasy s baštami na východní straně městského jádra a v jižní až jihozápadní části města u řeky Sázavy. V roce 1957 byl otevřen v dochované baště památník malíře Otakara Štáfla. Vidět zde můžete některé originální předměty dokumentující jeho život a dílo, ale také Štáflovy plastické obrazy ze života Karla Havlíčka Borovského. Poslední renovace Štáflovy bašty byla věnována 100. výročí Štáflova narození a otevřena v době oslav 250 letého trvání gymnázia v Havlíčkově Brodě.
Zveme Vás na procházku tímto kouskem přírody uprostřed Havlíčkova Brodu, na příjemnou cestu kolem rybníků pod korunami stromů. Park o rozloze cca 25 ha byl založen Okrašlovacím spolkem „Budoucnost" roku 1889 v přirozeném údolí Cihlářského potoka, na kterém je vybudována unikátní kaskáda rybníků a rybníčků. Půjdeme-li proti proudu, prvním rybníkem kaskády je Obora, dále rybník Očko, oddělený od zrekonstruovaného Hastrmanu romantickým vodopádem, nad zimním stadionem je Rantejch a nad koupalištěm rekreační rybník Cihlář. To již opouštíme park a po žluté turistické značce směřujeme k Vlkovsku, kde jdeme kolem rybníka Hajdovce, Pfaffendorfského, Zádušního a Štičího. Kaskáda končí v obci Knyk tzv. Knyckým rybníkem.
Potraviny bez přidaných „éček“ můžete zakusit ve zrekonstruované části parku Budoucnost (pod hrází rybníka Hastrman), kde je otevřen stánek s občerstvením. Jeho provozovatelem je sociální podnik AveKave, který zaměstnává lidi se zdravotním znevýhodněním. Můžete zde ochutnat nejen dobrou kávu, domácí limonádu, ale také drobné cukrářské nebo pekařské dobroty či výrobky studené kuchyně.
Ve svahu nad rybníkem Hastrman jsou umístěny pomníky padlých I. a II. světové války a pomník Karla Havlíčka Borovského. Zhruba 100 m severně se nachází dřevěný secesní altán, jehož autorem je slavný stavitel Josef Šupich. Stavba je od roku 2016 kulturní památkou.
Havlíčkův Brod patří mezi města, která se pyšní krásným historickým náměstím s měšťanskými domy. Střed města tvoří pravidelný čtverec náměstí s ulicemi v nárožích. Domy kolem jsou vesměs jednopatrové, vystavěné na protáhlých stavebních parcelách. Jejich barokní a novorenesanční fasády a štíty vytvářejí hezkou kulisu kolem barokního morového sloupu a kašny ze začátku 18. století. Dominantami náměstí jsou Havlíčkův dům (dnes Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod) a v dolní části budovy obou radnic (staré renesanční a nové novobarokní z roku 1891). Nepřehlédnutelnou stavbou historického centra je chrám Nanebevzetí Panny Marie. Pro zachovalý historický půdorys a jemu odpovídající prostorovou a hmotovou skladbu objektů bylo historické jádro města prohlášeno za městskou památkovou zónu.
Bývalý klášter cisterciaček, přestavěný na zámek, při pravém břehu Sázavy je nejvýznamnější památkou obce Pohled. V současné době je v soukromém vlastní a postupně ožívá.
Budova dnešního zámku v Pohledu vznikla přestavbou cisterciáckého kláštera, který někdy po polovině 13. století založily dcery Vítka z Klokot (Kateřina, Ludmila a Jitka).
Dnešní barokní budova zámku, původně klášterní konvent, pochází z let 1689–1690 a přiléhá ze severní strany k bývalému konventnímu kostelu sv. Ondřeje. Konventní budovy uzavírají čtvercový dvůr, směrem na jih ještě vystupují z hmoty kvadratury východní a západní křídlo (vzniká tak půdorys připomínající písmeno H). Ke konventu na západní straně ještě přiléhá renesanční budova prelatury.
Až do 80. let byl využín obcí jako škola.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Hradecká ostrožna je trvale osídlena již od doby kolem 2000 př.n.l. Vlastní stavební vývoj areálu počíná slovanským hradiskem. Na jejím místě - po požáru knížecího hradu Přemyslovců - započal v polovině 13. století s výstavbou nového, rozsahem i výstavností velkorysého gotického hradu, obklopeného důmyslnou fortifikační soustavou, král Přemysl Otakar II., v letech 1279 - 1281 zde vedla svůj dvůr jeho ovdovělá choť Kunhuta.
Ve 14. století byl Hradec sídlem opavských Přemyslovců a správním centrem Opavského knížectví. V roce 1481 mu byl přiznán statut města, znak a právo trhu.
Od počátku 16. století procházel rukama několika zástavních pánů; posledním z nich byl Kašpar Pruskovský z Pruskova, jenž v roce 1585 získal zdejší zboží do dědického majetku a současně zahájil přestavbu hradního areálu na renesanční sídlo s okrasnou zahradou a lesoparkem. Nová modernější kvalita bydlení nepochybně ovlivnila i úroveň rodinného a společenského života v Hradci. Mj. tu působila řada domácích hudebníků, od třetiny 18. století známá zámecká kapela; v divadelním sále byly dávány dokonce opery.
V roce 1778 přešlo hradecké panství na pruskou knížecí rodinu Lichnovských z Voštic, kteří na počátku 19. století - po požáru v roce 1796 - zámek celkově adaptovali a to v intencích soudobého empírového názoru. Rozsáhlou proměnu hlavní obytné budovy doprovázelo ve 2. polovině 19. století rozšíření areálu o novogotický tzv. Červený zámek s konírnami, kočárovnou a hradební zdí. Rovněž okolí zámku doznalo změn; starý opevňovací systém byl zrušen, svahy vyrovnány a založen přírodně-krajinářský park vynikající kompoziční a dendrologické úrovně. V blízkosti zahradního traktu poté přibyla poslední stavba areálu, pseudogotická Bílá věž.
V držení hradeckého panství se vystřídalo 8 knížat a hrabat Lichnovských v šesti generacích. Každý z nich byl individualitou mimořádného vzdělání, zájmů, schopností a vybraných styků. To vše napomohlo společensko-reprezentačnímu postavení hradeckého zámku i spektru a úrovni jeho sbírek. Vedle panovníků, hodnostářů evropských dvorů, politických a společenských celebrit hostil také mnohé veličiny kulturního světa. Hradec navštívil m.j. Ludvig. v. Beethoven, F. Liszt, J. Mánes, G. Hauptmann, H. v. Hoffmannstahl, K. Kraus a Lisztova dcera Cosima Wagnerová. Přátelské vztahy udržovali Lichnovští s W. A. Mozartem, N. Paganinim, A. von Humboldtem, V. Hugem, R. M. Rilkem, M. Twainem, P. Picassem či O. Kokoschkou.
V květnu 1945 bylo panství konfiskováno ve prospěch československého státu a zámek záhy poté otevřen veřejnosti.Od roku 1978 probíhala generální oprava objektu a v současné době je jeho velká část přístupná návštěvníkům.
Historicky velmi ceněný zámecký komplex má v současné době velkou šíři využití. Návštěvníci tu najdou nejen zajímavé prohlídkové okruhy a expozice, ale také krásné a důstojné prostředí pro svoji svatbu nebo zámecké apartmány určené k ubytování hostů.
V prostorách zámku našla své místo nová Restaurace & kavárna Zámecká. Ideální místo, kde si vychutnáte kávu a užijete domácí dezerty a koláče nebo vyberete ze široké nabídky klasických českých jídel nebo grilovaných specialit.
Zámek ve Světlé nad Sázavou je otevřen celoročně, od Velikonec 2024 bude otevřeno denně, tedy včetně pondělí. Naším cílem je, aby zámek neustále žil!
Se zámkem těsně sousedí zámecký park. Park původně založený v roce 1871 se rozkládá na 16 hektarech a podle trendů tehdejší doby je obohacen o množství tzv. romantických staveb – altánky, kamenná schodiště a lavičky, ocelový klenutý Čertův most nebo také alpinum či tůňky s lekníny.
Původní gotická tvrz s příkopy stála ve Světlé nad Sázavou už ve 14. století.
Nejvýznamnějším rodem byli Trčkové z Lípy, kteří ji nechali přestavět na lovecký zámek v renesančním stylu. Verniérové z Rougemontu a později i Černínové přebudovali zámek na barokní. Zámek získal empírový sloh díky Františkovi Josefu Zichymu. Další architektonicky skvostné neorenezanční prvky vznikly zásluhou rodu Kolowratů Krakovských a svobodných pánů Salm-Reifferscheidt-Raitz.
Na počátku 20. století na zámku sídlila Pozemková banka. Za války sloužil zámek německé posádce. V poválečném období zde byla zřízena střední zemědělská škola. Od roku 2007, díky Vlastivědnému spolku Světelska, vzniklo na zámku Muzeum Světelska.
Muzeum Světelska na zámku sídlí od roku 2007 a vytvořil je Světelský vlastivědný spolek.
Expozice nabízí nejstarší doklady o založení města Světlé nad Sázavou. Ve vitrínách jsou vystaveny předměty nalezené na Světelsku až z období pravěku. Na dlouhou historii života mnoha šlechtických rodů během sedmisetleté historie upozorňují četné artefakty.
Podstatná část expozice je věnována řemeslům typickým pro tento region: kamenictví, broušení skla a českých granátů.
Raně gotická stavba kostela pochází z roku 1318. Dominantou kostela i celého města je na západním průčelí se tyčící více než 35 metrů vysoká, několikrát přestavěná věž z konce 13. století. Podoba, jíž věž dostala v roce 1821, byla zachována i při její poslední opravě v roce 1930.
Zvonice v nejvyšším patře ukrývá vzácný zvon sv. Václav z roku 1569 a umíráček z roku 1946, novodobé zvony Panna Maria a sv. Lukáš od zvonařky Laetitie Dytrychové z Brodku u Přerova byly zakoupeny v roce 1976.
Návrat do života lidu v oblasti dnešní Vysočiny v období od konce třicetileté války až do zrušení roboty v roce 1848 přináší selské muzeum v Pohledi – skanzen Michalův statek. Přijeďte se podívat, jak se žilo za dob našich předků, třeba u příležitosti nějaké akce.
Návštěva Michalova statku seznamuje nejen s dřívějším způsobem žití, prací a zvyky, ale měla by přimět k zamyšlení nad životem dnešním. Obytná část zemědělské usedlosti se skládá ze síně, světnice, černé kuchyně a komory. Hospodářskou část pak tvoří chlév, špejchar, kolna na nářadí, sklepy na potraviny a brambory, studna a stodola. V bývalém sadu stojí od roku 1924 nejmladší stavba – vejminek. Celkový obraz zašlých časů oživuje chov hospodářských zvířat původních českých plemen. Všechno je tu zkrátka takové, aby se náhodný návštěvník z doby před dvěma sty lety nemusel ničemu divit.
Obec Pohleď leží na pravém břehu řeky Sázavy mezi městy Havlíčkův Brod a Světlá nad Sázavou. Během roku zde můžete okusit oslavu Svatojánské noci, přiblížení staročeských Velikonoc a Vánoc, či se vydat na Pochod za České království.
Rod Michalů byl na tomto statku usedlý dle zápisů v Registrech panství světelského již roku 1591. Další zmínky pocházejí ze soupisu obyvatel po třicetileté válce z roku 1651. Poté z berní ruly z roku 1654 a její revize z roku 1713. Roku 1788 vykoupil tento statek Václav Michal od vrchnosti za 195 zlatých a v roce 1798 byl rozdělen na dvě poloviny. Jeden z držitelů tohoto gruntu Matěj Michal byl v letech 1902-1926 také starostou obce.
V 50. a 60. letech 20. století byla celá hospodářská část statku v užívání místního zemědělského družstva a celý objekt začal pomalu chátrat. Rod Michalů vlastnil tuto usedlost až do roku 1997. Posledním majitelem byl Karel Michal. V roce 2000 odkoupila celý objekt obec Pohleď a začaly práce na jeho rekonsrukci. V roce 2003 byl celý soubor Michalova statku i s přilehlými pozemky prohlášen za kulturní památku. Dne 1. srpna 2004 se dočkal slavnostího otevření pro veřejnost.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
První konkrétní zmínka o Okrouhlici se nachází v knihách vilémovského kláštera k roku 1388. Tehdy opat Petr prodal Okrouhlici a Chlístov Bernardovi, jenž se následně po Okrouhlici i psal. On či některý z jeho příbuzných vystavěl nad řekou Sázavou tvrz. Tehdy se zřejmě jednalo o obytnou věž s dřevěnými přístavbami. Na západě a severu, kde stály domy obce, musely být vybudovány hradby či alespoň palisády, které přiléhaly až k budově tvrze. Přístupová cesta vedla od brodu okolo mlýna ke tvrzi.
V roce 1454 je jako majitel uváděn Tomek z Kněnic, zakladatel vladyckého rodu Okrouhlických z Kněnic. Následně zřejmě došlo k rozdělení statku, neboť k roku 1527 je jako majitelka uváděna Lidmila z Libodršic a krátce i Mikuláš mladší z Dobřenic. Ve stejném roce Okrouhlici zřejmě držel i Václav Okrouhlický z Kněnic, připomínán je ovšem až o rok později. V roce 1539 je jako majitel uváděn Jan Okrouhlický z Kněnic. Tyto časté změny majitelů vedly zřejmě k neplnění povinnosti platit daně, takže Adam z Dobřenic byl v roce 1542 přinucen Okrouhlici zastavit. Za husitských válek však zájem postupně upadal.
Kolem roku 1590 přešla Okrouhlice spolu s nedalekou Světlou do majetku Mikuláše Trčky z Lípy. Obec i tvrz tehdy byly ve velmi špatném stavu. Mikuláš Trčka tedy statek vyplatil a připojil ke světelskému panství. Tvrz se tehdy ponechala a vlastní obec byla svedena pod dvůr, který v ní stával, a prostřednictvím toho připojena ke Světlé. V držení Trčků z Lípy zůstal do roku 1634, kdy byl Adam Erdman Trčka z Lípy zavražděn v Chebu.
V roce 1680 nechal zřejmě hrabě Ferdinand z Waldsteinu postavit na místě tvrze dvoukřídlý zámek s kaplí sv. Anny a míčovnou. Okolí zámku nechal upravit do podoby zahrady, kterou doplňoval altán a rybníček. Od návsi jej pak oddělovala zeď s předsunutým stavením, tzv. Drábovnou. Po jeho smrti v roce 1696 koupil okrouhlické zboží hrabě Kornel, ovšem už v roce 1708 jej kupuje svobodný pán Michal Asháč Kirchner. Ve stejném roce je však jako majitele uveden i císařský tajný rada a od roku 1692 hrabě Jan Petr Straka z Nedabylic a Libčan, jenž jej zakoupil za 120 000 zlatých. Ten nechal zámek upravit, stejně jako jeho okolí – např. na sever od něj postavil na místě zaniklého ovčína pivovar. Jeho lokalizace je dnes již obtížná, zřejmě ale stával pod Hyršovým statkem. Ve stejné době byl zřejmě vystavěn i zámecký špýchar a v roce 1848 na nádvoří kašna s vodovodem vedeným z rybníka na severním okraji obce.
Dne 7. ledna 1861 zasáhl zámek požár, jenž se rychle rozšířil na okolní budovy. Tehdy již sice nebyl obydlen šlechtou, přesto došlo k rychlé obnově zámku a to s využitím tzv. Strakovy nadace. Rekonstrukci vedl Martin Urban z Německého Brodu, jak dokládá zápis nalezený v makovici věže. Tentýž záznam dokládá umístění nové plechové věžičky 6. srpna 1861 na opravnou věž. Tuto věžičku vyrobil Matěj Skala taktéž z Německého Brodu. V roce 1883 pak byla věž znovu opravena. Během oprav bylo sneseno jedno patro věže, takže zámek již nedosahoval své původní monumentálnosti. Obnovení se nedočkala ani původní báň s věžními hodinami, ani štukatura. V roce 1847 byla odsvěcena zámecká kaple, prošla postupnou likvidací a nějakou dobu sloužila jako kancelář. V zámku byl na čas umístěn útulek pro zchudlé šlechtičny. Ve 20. století tvořil součást provozu nedalekého lihovaru, byla zde pobočka podniku Karlovarský porcelán (do roku 2003)[2] a byly zde i byty. Nyní (2016) je zámek opuštěn a připravuje se jeho rekonstrukce.