Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Jeho historie se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Význam poutního místa Velehrad tedy nespočívá v místním, nýbrž myšlenkovém vztahu k středisku apoštolské působnosti slovanských věrozvěstů. Proto býval v minulosti nazýván „moravským Betlémem.“ A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se v roce 1990 připojil také blahoslavený papež Jan Pavel II. Přicházíme sem, abychom se dotkli svých kořenů a to nejen duchovních, nýbrž zvnitřněným způsobem i národních. Velehrad je vnímán také jako prostor k dialogu mezi kulturami Východu a Západu.
Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Původně pozdně románská stavba z první třetiny 13. století získala v důsledku válečných pohrom a zejména požáru v roce 1681 barokní podobu. V bohatě zdobené bazilice nacházíme několik spirituálních ohnisek, která by neměl žádný návštěvník tohoto posvátného prostoru minout: oltář, kolem kterého se setkávají křesťané při slavení liturgie, kaple Panny Marie Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem, hrob arcibiskupa Antonína Stojana v Královské kapli a nejnověji také nádhernými mozaikami zdobený sarkofág kardinála Tomáše Špidlíka SJ v presbytáři baziliky. Dále lze akcentovat sousoší sv. Cyrila a Metoděje na pravé straně od oltáře, které kanonizovalo vnímání podoby soluňských bratří v očích našich předků a obraz věrozvěstů od polského malíře Matejky darovaný pro baziliku v roce 1885.
V komplexu klášterních budov sídlí Stojanovo gymnázium a Ústav sociální péče Vincentinum. Na informačním centru je možné si předem domluvit prohlídku Saly terreny s barokními freskami a Slovanského sálu, které se v prostorách bývalého kláštera nachází.
Sala terrena velehradského kláštera byla vybudována v letech 1724 -1728 v rámci stavby nové prelatury kláštera. Sál je vyzdoben freskami zachycující čtvero ročních období formou alegorických postav a mytologických výjevů. Ty jsou doplněny o souvztažné biblické motivy.
„Cyrilka“ je malý kostel postavený ve 13. století při klášterní bráně pro obyvatele předklášteří. V 19. století zpustl a k jeho obnově v neogotickém slohu došlo u příležitosti cyrilometodějského jubilea v roce 1863. V roce 1929 zde byl instalován ikonostas pro možnost sloužení východní liturgie. V současné době je kaple po generální rekonstrukci a jsou zde instalovány sezónní výstavy.
Bývalé hospodářské objekty velehradského kláštera. Jeho prostory jsou přístupné v rámci služeb, které tento objekt poskytuje (stálé expozice Velehradského muzea, cukrárna, knihkupectví).
Ambit, kapitulní síň, barokní krypty. Prostor je součástí nové expozice Velehrad na křižovatkách evropských dějin.
Kaple sv. Vendelína se sochou světce od F. Hirnla, barokní mariánský sloup, sousoší sv. Bernarda a sv. Luitgardy od O. Schveigla, kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1715 u barokního mostu přes potok Salaška, sochy sv. Jana Nepomuckého při cestě ke hřbitovu a na obecním náměstí, socha Božího Syna u rozcestí mezi Velehradem a Modrou (možnost volné, individuální prohlídky). Velehradský hřbitov s hrobem Mons. Šrámka, velehradských cisterciáků, slavisty J. Vašici, řeholních sester, jezuitů a dalších osobnost.
Poutní cesta růžence vysoké výtvarné hodnoty s dvaceti náboženskými výjevy.
Zdroj: http://www.velehradinfo.cz/
Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Historie tohoto místa se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se připojil v roce 1990 také papež Jan Pavel II.
Zakladateli kláštera byli moravský markrabě Vladislav Jindřich s jeho bratrem Přemyslem Otakarem I. a olomoucký biskup Robert. Výstavba kostela byla zahájena patrně v letech 1210 – 1215. Jako většina cisterciáckých kostelů přijal patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. (Spolupatronát Cyrila a Metoděje byl připojen až v roce 1932 dekretem papeže Pia XI. Titulem bazilika byl kostel vyznamenán v roce 1928 z rozhodnutí papeže Pia XI.).
Původní románsko-gotická bazilikální stavba byla budována podle stavebních tradic cisterciáků, které charakterizovala krása prostých linií a střídmá výzdoba. Devadesát devět metrů dlouhá stavba byla rozvržena na půdorysu latinského kříže. Východní stranu uzavírala pětice apsid. V této podobě se kostel do dnešních časů nedochoval v důsledku tragických událostí, jež v průběhu dějin cisterciácký klášter postihly. V roce 1421 vypálili velehradské opatství moravští husité. Klášter 150 let chátral. Nesnadného úkolu obnovy se ujal až opat Ekard ze Schwoben ve druhé polovině 16. století. Středověkou podobu však kostel ztratil až v důsledku obrovského požáru, který v klášteře vypukl v roce 1681. V důsledku této pohromy byl kostel radikálně přestavěn. Stavba byla zkrácena o chrámové průčelí s románským ústupkovitým portálem a nahrazena novým, jemuž dominují dvě věže. Boční lodě baziliky byly přezděny příčkami s pilastry, a tak vzniklo 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Z křížení lodí byla snesena 100 metrů vysoká renesanční věž a byla nahrazena kupolí s nízkou věží zvanou lucerna. Nyní je tedy bazilika dlouhá 86 m. Přes radikální zásahy si kostel uchoval ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter románsko – gotické stavby.
V roce 1784 byl velehradský klášter zrušen Josefem II. Klášterní majetek byl rozchvácen, areál kláštera střídal majitele a klášterní kostel se stal kostelem farním. Stavba velmi chátrala a chyběly finanční prostředky na její údržbu. Obnovy se dočkal kostel v souvislosti se sílícím cyrilometodějským kultem . V rámci cyrilometodějských milénií v letech 1863 a 1885 se jej podařilo obnovit. Další rozvoj byl zabezpečen příchodem jezuitů na Velehrad v roce 1890. Za jejich správy byla stavba ve 20. letech a 30. letech 20. století zabezpečena proti vzlínání vlhkosti. SS tím souvisel objev velehradského podzemí, které bylo ještě před vypuknutím druhé světové války zpřístupněno veřejnosti. V letech 1935 – 1938 proběhlo restaurování interiéru kostela. Nástup totalitních režimů k moci celá desetiletí bránil rozvoji poutního místa, ačkoliv nejnutnější opravy (např. statické zajištění klenby a výměnu krovu a krytiny) se podařilo realizovat.
V roce 1990 se na Velehrad vrátili Jezuité a na Velehrad přicestoval papež Jan Pavel II. Od té doby probíhá pozvolná hmotná i duchovní obnova Velehradu, přičemž projekt Velehrad – centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy představuje její vyústění.
Zdroj: http://www.velehrad-iop.cz/dokument/Historie-baziliky-164/
Iniciativa k její výstavbě nevzešla od světské ani církevní vrchnosti, ale z lidu, jako projev vděku a úcty sv. Cyrilu a Metoději. Lidová zbožnost a tradice, podpořená i dobovým spisem historika J. J. Středovského z roku 1710 (Posvátné dějiny Moravy neboli Život sv. Cyrila a Metoděje), si spojovala tuto horu s údajnou návštěvou věrozvěstů, kteří zde měli osobně učinit přítrž pohanským obřadům.
Na historickém táboru lidu, v roce 1862 (kdy se na Radhošti navzdory nejistému deštivému počasí, zmatkům kolem data konání a přes nepřízeň úřadů sešlo na 15 000 lidí) zazněla poprvé výzva vztyčit na tomto místě sochy. sv. Cyrila a Metoděje. Později převážila myšlenka vybudovat zde rovnou kapli, ale konečné rozhodnutí bylo přijato až v roce 1881 na schůzi frenštátského spolku Občanská beseda. Stavba byla financována z darů a sbírek – stejně jako i všechny její pozdější opravy; proto právem přibyl v průběhu její poslední rekonstrukce v r. 2000 na jednom z mohutných stropních trámů ve zvonici kaple nápis „Valaši sobě“.
Kronikáři zaznamenali, že slavnostního vysvěcení kaple 11. září 1898 se účastnilo 50 kněží a na 30 tisíc věřících. K tak obrovské účasti lidí na tomto odlehlém a nesnadno dostupném místě jistě přispělo i to, že kapli osobně vysvětil tehdejší arcibiskup olomoucký Theodor Kohn, od jehož smrti letos uplyne 100 let. Tento neobyčejně schopný a pokrokový muž s pohnutým životním údělem nechal na vlastní náklady vybudovat už o rok dříve na vrcholu sousedního Velkého Javorníku turistickou chatu – útulnu. Pro naši kapli další vazba na počínající turistiku a obecně pozoruhodný počin, když si uvědomíme, že se tak stalo v době, kdy pro většinu obyvatel tohoto chudého horského kraje nebyla pěší chůze sváteční rekreací, ale každodenní nezbytností…
Také několik desítek metrů níže ve svahu pod kaplí stála útulna – obydlí, ve kterém nejdříve byli ubytováni stavební dělníci při budování kaple a později zde nacházeli zázemí, občerstvení i nocleh poutníci a turisté. Pro zájemce zde také byly k dispozici klíče od kaple. Tato historická útulna byla bohužel zničena v 70. letech minulého století při výstavbě vysílače, což je jistě škoda a ztráta a tehdy zřejmě i politicky motivovaný záměr, nicméně dnes si už na sebe kaple a nový vysílač do jisté míry „zvykly“ a v anténním stožáru tyčícím se spolu se siluetou kaple za sochami věrozvěstů můžeme vidět i výzvu aplikovanou do dnešní technické doby: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium“. Znovu jsem si tuto symboliku uvědomil letos 5. července (1915), kdy poutní mši sv. vysílala z Radhoště TV NOE…
Již 25 let po výstavbě kaple muselo být přikročeno k její zásadní rekonstrukci. Celá kamenná stavba byla oplášťována dřevěným šindelem a kolem jejího obvodu byl přistavěn nízký krytý dřevěný ochoz. Průčelí a vstup do kaple chrání dřevěná zvonice. Tak získala kaple svou dnešní nezaměnitelnou podobu a od té doby působí zvenčí dojmem celodřevěné stavby. Motiv a cíl těchto úprav však nebyl estetický, nýbrž technický – chránit porézní pískovcové zdivo a základy stavby před vodou z deště a sněhu.
Hora Radhošť je dnes neodmyslitelně spojována s kaplí, která zde byla vystavěna nákladem 20 000 zlatých roku 1898. Již v roce 1862 byla na hoře uspořádána slavnost a na stavbu kaple se vybralo 120 zlatých. Znovu ožila myšlenka roku 1881, kdy se vybralo 500 zlatých. Roku 1888 daroval hrabě Kinský na stavbu kaple potřebný pozemek a zdivo. Nová sbírka byla uspořádána mezi lety 1889–1895 a vynesla 8000 zlatých. Malíř Adolf Liebscher namaloval u této příležitosti triptych „Valašská madona“, který vystavil na Národopisné výstavě v Praze. Výbor pro stavbu kaple koupil od malíře obraz v hodnotě 4000 zlatých za 800 zlatých. Zbytek věnoval malíř na kapli. Obraz byl vystavován v Čechách i na Moravě a vynesl 6000 zlatých. Dnes je originál obrazu umístěn v kostele sv. Martina.
Ke stavbě kaple bylo přikročeno roku 1896, základní kámen byl položen 5. července. Dne 11. září 1898 kapli posvětil olomoucký arcibiskup Theodor Kohn a byla odevzdána veřejnosti do užívání. Roku 1905 byl založen spolek Matice Radhošťská s cílem udržovat kapli. Z jeho popudu byla původní kamenná kaple v roce 1926 obložena šindelem a přistavěna zvonice. Frenštátský rodák sochař Albín Polášek, žijící v USA, věnoval Matici Radhošťské v roce 1930 sousoší svatého Cyrila a Metoděje, které nyní stojí před kaplí na hřebenu hory Radhošť. Roku 1951 byla Matice Radhošťská komunisty zrušena a její činnost obnovena až v roce 1994. Roku 1995 byla v kapli provedena nová elektroinstalace a roku 2003 byla ukončena kompletní rekonstrukce zvonice. Matice Radhošťská nechala také zhotovit nový obětní stůl z carrarského mramoru a nyní financuje rekonstrukci vitrážových oken. Celkové náklady na opravu kaple činily v letech 1995 – 2009 téměř pět miliónů korun.
Sousoší věnoval v roce 1930 Albín Polášek spolku Matice Radhošťská. Sousoší sv. Cyrila a Metoděje je pravým opakem sochy pohanského boha Radegasta. Vyzařuje z něj bratrství a touha po sjednocení. Žilnaté ruce ukazují, že oba jsou muži práce. V rozevřené knize, kterou drží sv. Cyril, čteme hlaholským písmem počátek evangelia sv. Jana:
„Na počátku bylo Slovo“. Sv. Metoděj ukazuje na písmo a pozdvihuje mezi glorioly trojramenný byzantský kříž.
Duté sousoší, 2,60 m vysoké a vážící 800 kg, je ulito z bronzu, čímž (oproti kameni) je vyjádřena vyšší a pozdější kultura. Zdvíhá se na žulovém podstavci vysokém 1,60 m za kaplí na místě, kde stával kamenný kříž. Obráceno je k východu, pohlíží na Radegasta na protější vyvýšenině a vítá příchozí.
Na Radhošti byl postaven první kříž již v roce 1735. Tento byl dřevěný a nahrazen kamenným v roce 1805. Nechal jej postavit rožnovský měšťan Michal Janík. V roce 1808 byl kříž povalen v bouři a znovu postaven. Po přestavbě kaple byl v roce 1931 přemístěn před vchod do kaple a na jeho původní místo byla umístěna socha sv. Cyrila a Metoděje.
Zvony, zvláště zvony kostelní, se těší výjimečnému postavení mezi všemi ostatními výrobky lidských rukou. Jsou více než jen nástroje zvukové signalizace. Zrození nového zvonu se očekává s napětím a s radostí, zánik zvonu vzbuzuje smutek i pláč. Hlas zvonů provází v naší civilizaci člověka od křtu až po jeho smrt a pohřeb …..
Zvony, podobně jako lidé, dostávají jména. Pouze zvony mají své „křestní“ patrony, nesou jména světců, k jejich cti byly ulity a na jejich počest má znít každý úder jejich srdce. Zdá se být snadné uhádnout, jaké jméno nese nebo k čí poctě vznikl zvon pro zvonici kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti. Odpověď na tuto otázku je však přece jen trochu složitější, než bychom čekali. Na těle zvonu můžeme číst tento nápis:
Ke cti a chvále Boží, sv. apoštolů Cyrilla a Methoda, sv. Josefa Cal. věnovali manželé: Josef Cal. a Josefa Bumbala, majitelé továrny ve Frenštátě P/R L. P. 1986.
Zdroj: https://www.farnostfrenstat.cz/kaple-sv-cyrila-a-metodeje-na-radhosti/
Svatý Hostýn je nejvýše položeným mariánským poutním místem na Moravě a současně nejnavštěvovanějším poutním místem v České republice. Zdaleka viditelnou dominantou vrchu Hostýna je bazilika Nanebevzetí Panny Marie dostavěná v roce 1748. Už po tři století je hostýnská hora se svou mariánskou svatyní cílem tisíců poutníků. Nad vstupním portálem je typický motiv – mozaikový obraz Panny Marie Svatohostýnské a pod ním je zobrazena porážka Tatarů. Stejný motiv se sochou je i nad oltářem v bazilice. Pozoruhodná je Křížová cesta architekta D. Jurkoviče. Je to 13 kapliček, každá jiná a všechny jsou v duchu valašské lidové architektury a jsou rozmístěny severovýchodně od baziliky. Rozhledna císaře Františka Josefa I. na druhém vrcholu Hostýna nabízí úchvatný výhled na Hostýnské vrchy a okolní krajinu. V areálu poutních domů láká k prohlídce Jurkovičův sál se Svatohostýnským muzeum. Exponáty představují historický vývoj Hostýna od prehistorie až po současnost a je zde vystavena i místní fauna. Nesmíme taky vynechat prohlídku keltského valu, monumentálního schodiště a vodní kapli na jeho počátku.
Zdaleka viditelnou dominantou vrchu Hostýna je bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Její základní kámen byl posvěcen r. 1721 a vytvořil ji podle plánů J. Ignáce Cyraniho stavitel Tomáš Šturm. Stavba byla dokončena v r. 1748. Za oltářem se skrývá reliéf hostýnské madony a pod ním je zobrazena porážka Tatarů.
Novobarokní kaple pochází z roku 1889. Vznikla přestavbou staré rottalovské kaple z roku 1658. Oltářní obraz i nástěnné malby zachycují život svatého Jana Sarkandra.
Základní kámen byl posvěcen v roce 1900, stavbu provedl Otto Zeman. Pašijové obrazy zhotovil bystřický malíř Žůrek.
Autorem křížové cesty je známý slovenský architekt Dušan Jurkovič, který při tvorbě zastavení vycházel z valašské tradice. Keramické obrazy vytvořili Joža Úprka a Jano Koehler. Křížová cesta byla postavena v letech 1903 – 1933.
Cesta světla připomíná velikonoční události Ježíšova zmrtvýchvstání. Základové kameny pro jednotlivá zastavení jsou dary různých kamenolomů. Základ každého zastavení tvoří jiná hornina. Cesta byla vybudována v roce 2010.
Kolem roku 1658 nechal postavit kapli s oltářem kolem upraveného vodního pramene Jan hrabě z Rottalu. Interiér dříve zdobily malby vodních zřídel. Během staletí však proběhla řada oprav. Při poslední opravě byla v kapli umístěna nová socha P. Marie Svatohostýnské.
Rozhledna stojící na vrcholku Hostýna pochází z roku 1897 a nabízí úchvatný výhled na Bystřici pod Hostýnem a vzdálenější rovinu Hané.
Od roku 1994 je na vrcholku Hostýna v provozu větrná elektrárna.
Hřbitov navazuje na Jurkovičovu křížovou cestu. Původně byl vytvořen pro 20 jednoduchých hrobů a postupně byl rozšiřován.
Muzeum je umístěno v prostorách jedinečného Jurkovičova sálu v areálu poutních domů. Ve svých expozicích představuje historický vývoj Hostýna od prehistorie až po současnost. Na galerii je expozice přírodnin, flóry a fauny Hostýnských vrchů.
Archeologický výzkum dokládá pravěké osídlení Hostýna sahající až do doby bronzové; Keltové, první bezpečně známé etnikum na našem území, měli zde rozsáhlé opevněné sídliště – oppidum v rozsahu cca 20 ha s obranným částečně zachovalým valem o výšce 5-8 m (původně 15-18 m), délky 1 800 m.
Ve svém námětu ojedinělý je známý hostýnský obraz Panny Marie s Ježíškem metajícím blesky. Připomíná dobu vpádu Mongolů (lidově Tatarů) na Moravu v r. 1241, vznikl na základě barokní pověsti zaznamenané vlasteneckým knězem jezuitou Bohuslavem Balbínem. První kapli na Hostýně s obrazem Panny Marie Ochranitelky pořídili asi havíři dolující v hostýnských horách železo a stříbro; ve své původní podobě se dochovala do r. 1658, poté byla pro zvyšující se počet poutníků rozšířena.
Nynější velkolepý poutní chrám byl vybudován v barokním slohu majitelem bystřického panství Františkem Antonínem z Rottálu v letech 1721 – 1748, patrně podle projektu kroměřížského architekta italského původu Ignáce Cirani von Bolleshause jako centrální orientovaná stavba. Předmětem úcty byl obraz Matky Boží Ochranitelky. Byl uctíván až do r. 1620, kdy jej Václav Bítovský, pán na Holešově, spálil. Je to tentýž rok, kdy byl v Olomouci umučen Jan Sarkandr, kterého uvedený Václav Bítovský vyslýchal. Bohužel za 39 roků po slavnostním vysvěcení byl svatohostýnský chrám nařízením císaře Josefa II. zrušen, odsvěcen, zbaven svého vnitřního zařízení i střechy a nechán na pospas drsné povětrnosti, až se z něho stala ruina.
Přes přísný zákaz konání poutí nebyla jejich kontinuita přerušena. Hluboce zakořeněná poutní tradice a pozdější změna nazírání na nejvyšších místech umožnila obnovu poutního místa v letech 1841 – 1845. Činnost od 80. let 19. stol. znamená zásadní obrat ve vývoji; je spojen se jménem P Antonína Stojana, pozdějšího olomouckého arcibiskupa, který zakládá spolek Družstvo svatohostýnské (1881), jež je předchůdcem Matice svatohostýnské (1895) existující dosud. Od barona Laudona je zakoupena vrcholová oblast hostýnské hory v rozsahu keltských valů, zřízena trvalá duchovní správa obsazená řádem Tovaryšstva Ježíšova, budují se komunikace, křížové cesty (1901, 1905), ta novější podle návrhu Dušana Jurkoviče v provedení Jano Kohlera (ve stylu lidové architektury), monumentální přístupové schodiště k chrámu (250 stupňů), poutní noclehárna, hostinec aj.
Významnou událostí té doby byla korunovace Panny Marie svatohostýnské v r. 1912, kterou provedl podle starého církevního zvyku v zastoupení papeže olomoucký arcibiskup František Bauer. V době mezi válkami pokračovalo budování – přístupová komunikace z Bystřice pod Hostýnem, moderní poutní dům aj. Poutní místo Hostýn se stal moderním centrem náboženského života (celoroční pořádání duchovních cvičení – exercicií aj.) přesahující rámec olomoucké arcidiecéze.
Období komunistického panství „diktatury proletariátu“ se nevyhnulo ani Hostýnu. Řádový dům byl vydrancován, poutní dům byl předán ústavu sociální péče. Poutníci však i v těchto dobách zůstali Hostýnu věrni. K 70. výročí korunovace Panny Marie svatohostýnské získal poutní chrám vysoké vyznamenání – byl mu udělen papežem Janem Pavlem II. titul „Menší baziliky“ (bazilica minor).
Kostel byl uveden do současného stavu ke přelomu 19. a 20. století. Střecha je vytvořena mohutnou helmicí, dvě věže postavené kose překrývají jednoduché jehlancové střechy se skosenými hranami. Dominantou průčelí je vertikálně členěná plocha s hladkými pilastry a konkávní plochou vyplněnou impozantním mozaikovým obrazem Panny Marie Svatohostýnské (25 m2) od malíře Viktora Foerstra (bratra hudebních skladatele J. B. Foerstra), nad ním je nápis: ZŮSTAŇ MATKOU LIDU SVÉMU. Masivní kostelní vrata jsou dílem brněnského sochaře Josefa Axmana, Myslbekova žáka. Před chrámem na schodišti nás vítají sochy sv. Cyrila a Metoděje.
Vlastní chrám má centrální, půdorysně orientovanou dispozici elipsovitého tvaru s osami 40,5 a 30,5 m. Vnitřek chrámu, tvořený elipsovitým válcem odděleným římsou, sedmi okny a prosvětlenou kopulí, je úchvatný. Oválný půdorys chrámové lodě je rozčleněn a rozšířen o prostory vchodů a oltářů. Hlavní oltář se sochou hostýnské Madony s Ježíškem a výjevem pokoření Tatarů, sochou sv. Cyrila držícího v ruce obraz Panny Marie tuřanské a sv. Metoděje s mušlí (atribut křtu). Před oltářem je menza odpovídající reformě podle II. vatikánského koncilu. Autor původního oltáře je sochař a řezbář Benedikt Edele (1844). Na evangelijní straně presbytáře je kopie původního obrazu Panny Marie Ochranitelky, na protější straně nástěnný obraz Panny Marie Vítězné, jehož originál z r. 1695 není v majetku Hostýna. Na evangelijní straně kaple sv. Josefa, oltář Božského srdce Páně s reliéfním obrazem a kaple sv. Jáchyma se sv. Annou. Na epištolní straně kaple sv. Valentina, za ní u vchodu je kaple Panny Marie lurdské s oltářem sv. Ignáce z Loyoly (zakladatele Tovaryšstva Ježíšova). Na protější straně je zobrazena vodní kaple s procesím, dále je kaple sv. Šebestiána, která je nyní proměněna v kapli „dušičkovou“. Interiér chrámu doplňují nástěnné malby ze života světců a Panny Marie. K architektuře kostela jako celku lze říci celkově, že exteriér chrámu je tvořen převážně barokně, interiér odpovídá zhruba době konce 19. stol.
Významná památka barokní architektury, poutní místo s chrámem Jména Panny Marie podle projektu Jana Blažeje Santiniho. Jde o největší Santiniho stavbu na půdorysu řeckého kříže. Areál je mistrně zasazen do krajiny. Jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst na Moravě.
Poutní areál, mistrně zasazený do krajiny, vznikl podle projektu J. B. Santiniho (1718-1750). U počátku poutní tradice ve středověku stála gotická socha Madony, dnes umístěná na hlavním oltáři.
Celý areál je tvořen chrámem, ambity a kaplí sv. Anny. Tento komplex spolu s farními budovami a zámkem se nachází uprostřed malé vesnice Křtiny, která leží cca 20 km severovýchodně od Brna. Tato oblast bývá také nazývána Branou do Moravského krasu, který se rozprostírá severně odtud. Poutní období začíná vždy po slavnosti Nanebevstoupení Páně (většinou v květnu) a končí třetí nedělí v říjnu.
Zajímavá je také zdejší zvonkohra na nádvoří kostela, která dovede zahrát stovky melodií. Skládá se z 27 zvonů a patří k největším ve střední Evropě. Většina zvonů ve Křtinách nese jméno některého ze světců – nejmenší váží devět kilogramů, největší 364 kilogramů. Netradiční hudební nástroj je řízen počítačem. Zvonkohra hraje v sobotu v 18 hod 6 minut a v neděli ve 12 hodin 6 minut.
Křtiny, zvané Perla Moravy, mají vedle krás, které nás zaujmou na první pohled, plno dalších zajímavostí a záhad. Například rozlehlou kostnici v podzemí kostela. Krypta lichoběžníkového půdorysu o šířce 1,4 m – 2,9 m a délce v hlavní ose 9,5 m. Do krypty ústilo čtyři až pět chodeb směřujících většinou do dosud neznámých zazděných prostor pod terasou schodiště. Výška krypty 2,8 m až 4 m. V této prostoře byla objevena 1 až 2,2 m vysoká vrstva volně promíchaných lidských kostí, zcela zakrývající dno. Největší pozoruhodností křtinské kostnice (ossaria) se stal nález dvanácti lidských lebek, které jsou označeny černou kresbou ve tvaru vavřínového věnce a symbolu v podobě písmene T na čele.
Odkud tolik kosterních pozůstatků? Kolem bývalého malého českého kostela, který stával na místě středu dnešního chrámu, byl hřbitov, který pro stavbu nového kostela musel být zrušen. Křtinská kostnice obsahuje kosti snad od 13. století do 1. čtvrtiny 18. století. Do kostnice byly uloženy ostatky z hrobek, případně krypt původních kostelů. Nachází se zde proto pozůstatky téměř tisícovky lidí. Kosti jsou roztříděny podle druhu a seskládány do výklenků, které vznikly na počátku tohoto tisíciletí. Kostnice je přístupná o hlavních poutích a na vyžádání po předchozí domluvě. Konají se zde také bohoslužby a to zejména na dušičky. K tomuto účelu je kostnice vybavena oltářem a několika dřevěnými lavicemi.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Křtiny se nachází přibližně 14 km severovýchodně od Brna a jsou známé především mariánskými poutěmi ke kamenné gotické skulptuře Madony, která vznikla okolo roku 1340. Nicméně hromadné poutě do Křtin jsou doloženy až v 17. a 18. století, kdy zdejší poutě patřily k nejnavštěvovanějším. Již na počátku 17. století přicházelo tolik poutníků, že o velkých poutích museli vypomáhat i kněží z Brna. Například roku 1720 zde bylo zaznamenáno 41 tisíc poutníků.
První písemná zmínka o Křtinách se nachází v textu imunitní listiny, vydané papežem Řehořem IX. v září 1237, kde se obec vyskytuje mezi dalšími vesnicemi v majetku zábrdovických premonstrátů, kteří snad mohli být i jejich zakladateli. Již na konci 13. století se zde nacházel kostel, což dokazuje listina z Moravského diplomatáře, v níž cenedský pomocný biskup Antonín udělil odpustky návštěvníkům křtinského a zábrdovického kostela.[2] Dodnes nedořešená je otázka existence dvou středověkých kostelů v obci. Menší kostel tzv. český, ležel přibližně na místě dnešního barokního chrámu. Severně od něj, v místech dnešní kaple sv. Anny, se nacházela větší kostelní stavba, snad patřící ženskému klášteru premonstrátek, které barokní literatura uvádí ve spojitosti se zničením kláštera husity 1423 (popř. 1424). Tento větší kostel nebyl od husitských válek až do 17. století obnovován a socha Panny Marie byla přesunuta do menšího, původně farního, kostela. V prvním desetiletí 18. století došlo k nákladným opravám starých kostelů, což dokazuje, že za opata Hájka (1695–1712) se s novou výstavbou v obci nepočítalo. Avšak jeho nástupce, opat Hugo Bartlicius (1712–1738), se rozhodl vystavět nové poutní místo a pro tento úkol získal Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Vzhledem k tomu, že po zrušení zábrdovického kláštera císařem Josefem II. v roce 1784 zanikly zřejmě všechny písemné i plánové dokumenty týkající se Santiniho účasti na novostavbě ve Křtinách, zůstává základním pramenem stavba samotná.
Výstavba podle Santiniho projektu začala roku 1718 budováním kaple sv. Anny. Provádějícím architektem byl brněnský František Benedikt Klíčník. Dokončena a vyzdobena byla roku 1733, kdy sem byla přenesena rovněž socha Panny Marie z poutního kostela, který byl v tomto roce zbořen, aby udělal místo barokní novostavbě chrámu. Ta byla započata již roku 1728, tedy pět let po smrti Santiniho, v těsné blízkosti starého kostela, takže jej z počátku částečně obestavěla a teprve po zbořený staré svatyně se mohly práce rozběhnout rychlejším tempem. Stavitelem byl František Antonín Ritz (1697–1767). Do roku 1738 byla obvodová zeď kostela dovedena pouze do výše velkých oken, za což může zřejmě technicky velmi náročné provedení základů a terasovité podnože na členitém položí. Stavba byla dokončena roku 1750. Původní projekt byl v průběhu výstavby částečně pozměněn, především byla nově připojena osová věž v průčelí a Santiniho tvarosloví štukové výzdoby bylo obměněno v duchu dekorativního cítění pozdního baroka. Autor těchto změn není znám, uvažuje se o Christianu Alexandrovi Oedtlovi (1654–1731), avšak argumenty nejsou příliš přesvědčivé. V květnu 1750 byla do chrámu přenesena socha Panny Marie a kostel byl požehnán opatem Matuškou. V následujících dvou desetiletích byl kostel nákladně zdoben za účasti předních umělců, například Jana Jiřího Etgense (1697–1757), který je autorem freskové výzdoby, mezi sochaři se objevili Antonín a Ondřej Schweigl. Kompletně dokončen a slavnostně vysvěcen byl 21. dubna 1771 prvním brněnským biskupem Matyášem Františkem Chorinským z Ledské.
Roku 1884 při požáru shořely střechy kostela i dalších budov poutního areálu a původní členité vysoké mansardové střechy byly nahrazeny ve zjednodušené formě. V letech 1864–1865 byla část prelatury přestavěna na novorenesanční zámek. Menší část, dochovaná dodnes v barokní podobě, slouží jako fara. Na konci druhé světové války byl ambit poškozen leteckou pumou a kostel střelbou, tyto škody byly brzy opraveny. Mezi lety 1975 až 2009 probíhala velkorysá rekonstrukce.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Mariánské poutní místo Žarošice nalezneme asi 10km východně od Kyjova. Známé Moravské poutní místo bylo pod správou starobrněnského ženského cisterciáckého kláštera, pro který koupila Žarošice královna Eliška Rejčka, která poutní místo obdarovala vzácnou sochou.
Empírový kostel Sv. Anny v Žarošicích byl postaven v roce 1801 po požáru původního dřevěného kostela. Historie místa je však mnohem starší. Už na začátku 14. století se na území současné osady Silničná nacházelo významné poutní místo. Poutníci přicházeli s prosbami a díky za Pannou Marií mezi vinicemi. Po josefínských reformách bylo poutní místo i místní cisterciácká komunita zrušeny. Milostná socha Staré Matky Boží byla přenesena do nedalekého žarošického farního kostela Sv. Anny. Tak byla zachována kontinuita poutí. Nevelká stavba kostela nestačila přílivu přicházejících poutníků, proto bylo v roce 1967 za kostelem zbudováno prostranství, aby poutní bohoslužby mohly bývat pod širým nebem. Na zdi k faře jsou na sgrafitech zachyceny významné události z dějin poutního místa. Mozaiky křížové cesty vytvořil Antonín Klouda z Prahy. Před kostelem stojí kříž a barokní sochy svatých – sv. Josefa, Pavla, Rocha a sousoší Sv. Anny a Jana Nepomuckého, které sem byly převezeny z Vídně. Duchovní význam poutního místa podtrhla papežská korunovace sochy Staré Matky Boží Žarošické papežem Janem Pavlem II. v roce 1995. Stalo se tak na Sv. Kopečku u Olomouce. Hlavní pouť Zlatá sobota se koná každoročně druhou sobotu v září. Její součástí je žehnání pramene vody ve Zdravé Vodě. Vyvrcholením pouti je večerní průvod s mariánskými sochami. Pouť se v této podobě odehrává od roku 1785.
Muzeum v Žarošicích vzniklo v roce 1960. Sbírkový základ vytvořili Václav Broukal (1894-1972) a Silvestr Snášel (1915-1996), oba rodáci ze Žarošic. V roce 2005 prošla budova muzea z počátku 19. století celkovou rekonstrukcí. Ve dvorním traktu bylo postaveno komunitní centrum, kde v prostorách galerie probíhají přednášky, tématické a autorské výstavy. Dílna vybavená kachlovým sporákem a pecí na pečení perníku, vybízí svou atmosférou nejen k přátelskému posezení, ale také umožňuje prakticky si vyzkoušet a hlavně ochutnat nejrůznější výrobky podle starých receptů. Vymodelovat si vlastní keramický hrnek, vyzkoušet malbu na textil, nabatikovat tričko, narýsovat kraslici, či sledovat při práci řezbáře.
Odkryté pozůstatky středověké vesnice ze 13. až 15. století. Výzkum vedený Dr. Dagmar Šaurovou, odbornou pracovnicí v Muzeu ve Slavkově, zde probíhal v letech 1960 až 1978. První pokus o konzervaci odkrytých pozůstatků proběhl již v 70. letech, nově byl proveden v letech 1999 až 2002. V současnosti jsou odkryty a konzervovány pozůstatky tvrze, chlebové pece, kostelíku, uměle navršeného pahorku tzv. motte a základy několika selských usedlostí. Je zde zřízeno odpočívadlo a upraven pramen vody (nainstalovaná pumpa je v současnosti nefunkční). V areálu je instalováno 5 panelů s vysvětlujícím textem a obrázky. V roce 2002 vydalo Moravské zemské muzeum publikaci Zaniklá středověká ves Konůvky ve Ždánickém lese, autorka Zdeňka Měchurová, rozsah 52 stran. Konůvky se nachází při žluté turistické značce 1 km severně od rozcestí U Andělíčka.
Osada Silničná byla založená kolem roku 1770. U křižovatky silnic stojí kříž nad bývalým hrobem mladého pobočníka ruského cara Ferdinanda hraběte Tiesenhausena, který zde podlehl svým zraněním z bitvy u Slavkova. Osud zesnulého hraběte popisuje ve svém světoznámém románu Vojna a mír Lev Nikolajevič Tolstoj. Jeho literární hrdina kníže Andrej Bolkonskij však na rozdíl od skutečného hrdiny svá zranění přežil. Hrob posledního odpočinku třiadvacetiletého šlechtice bylo jen dočasné. Rodiče si po exhumaci tělo svého syna odvezli do vlasti.
Vydatný, pěkně upravený a často využívaný je pramen u posledního domu na horním konci osady. Další pramen se nachází ve vodní kapli ve střední části osady. Býval v minulosti lázeňsky využíván. V jeho sousedství dodnes stojí bývalá lázeňská budova, na jejíž zdi se zachoval erb abatyše starobrněnského kláštera, která zdejší lázně v 1. polovině 18. století založila. Léčivý, údajně radioaktivní pramen však byl využíván již mnohem dříve. Původní lázeňská budova svému účelu sloužila až do konce 50. let 20. století, pak byla přeměněna na sklad, nyní je zbořena.
Zdroj: www.vychodni-morava.cz
Historie Žarošic sahá hluboko do minulosti. Z náhodných nálezů je prokázáno prehistorické osídlení a velkomoravská doba je rovněž dobře doložena. První písemná zmínka o obci pochází ze 13. století a nejstarší zprávy vyprávějí o dávné kapli či kostele Narození Panny Marie ve viničné hoře.
Tato stavba měla zvláštní půdorys s poměrně velkým presbytářem a menší lodí. Snad to byla svatyně s řeholní komunitou, kde bylo později zbudováno obydlí pro poustevníka, který pečoval o tehdy již významné mariánské poutní místo. Původní předmět úcty, kterým byl zcela nepochybně obraz, se však nedochoval.
V první polovině 14. století přešly Žarošice do majetku české královny Elišky Rejčky a ta je později postoupila ženskému cisterciáckému klášteru na Starém Brně. Eliška Rejčka je – s největší pravděpodobností – dárkyní nádherné gotické mariánské sochy, která je dodnes dochována a nazývána „Stará Matka Boží“. Po husitských válkách prodala starobrněnská abatyše Žarošice světské vrchnosti. Posledními držiteli Žarošic byli Liechtensteinové až do pozemkové reformy roku 1923.
Dějiny tohoto kraje byly provázeny tatarskými, tureckými, kumánskými, bočkajovskými a jinými loupeživými nájezdy. Nebylo pohromy či války, která by se těmto místům vyhnula. Také „Bitva tří císařů“ u Slavkova přinesla mnoho utrpení, bídy a hladomor. V Žarošicích po bitvě přespali poražení mocnáři a na druhý den se sešel rakouský císař František I. s francouzským císařem Napoleonem u blízkého Spáleného mlýna, kde smluvili příměří, které bylo později nazváno Prešpurský neboli Bratislavský mír.
Zdroj: zarosice.cz
Kdesi na polceste medzi Senicou a Myjavou môžete naraziť na zaujímavý hrad s názvom Branč. Týči sa na malebnom brale Myjavskej pahorkatiny nad obcou Podbranč (časť Podzámok). Hradný kopec hradu tvorí najzápadnejšie návršie bradlového pásma na Slovensku. Hrad je veľmi pekne upravený a ponúka pekné kruhové výhľady na okolitú, mierne členitú krajinu.
Ruinu hradu Branč vidieť už z ďaleka. Cestou zo Senice k vodnej nádrži Kunov sa vám zjaví na pravej strane horizontu. Ešte výraznejšie však vystúpi z okolitej Myjavskej pahorkatiny tesne za obcou Sobotište. Nečudo, nachádza sa totiž v nadmorskej výške 475m. To je na tunajšie pomery vcelku vysoko. Pre porovnanie najvyšší bod tunajších kopaníc – Žalostiná má 621m. Výška hradného kopca by mohla evokovať zložitú dostupnosť. Opak je pravdou a preto sa ruiny hradu Branč vyplatí navštíviť aj vrámci rodinného výletu s deťmi. S minimom námahy si môžete vychutnať ďaleké výhľady a jeden z najkrajších hradov na slovenskom území.
Hrad vznikol v 13. storočí a ako to už býva zvykom pri hradoch v tejto oblasti, slúžil na ochranu uhorských hraníc a hlavne obchodných ciest. Zabezpečoval ochranu ciest smerujúcich z Moravy ku karpatským priesmykom. Bohužiaľ, dnes je z hradu už len ruina. Hrad totiž v 17. storočí vyhorel a od 18. storočia bol opustený a postupne začal chátrať.
Po prejdení brány sa nám konečne otvorili pohľady na rozľahlé priestory ruiny. Dominoval obvodový kamenný múr, zjavne zrekonštruovaný a zakonzervovaný. Nad ním po ľavici sa dvíhali múry hlavnej časti stavby. Priestor hradu vypĺňal trávnatý povrch. Hneď na začiatku narazíte aj na slušne zachovanú baštu, ktorá mala chrániť vstup hradu pred nepriateľmi.
Postupne sa odkrývali čoraz čarovnejšie výhľady, až takmer do nekonečna. Pekný bol pohľad i na sympatickú dedinku pod hradom. Ak ide o výhľady, patrí Branč istotne k lokálnym jednotkám na trhu. Hrad ponúka kruhové výhľady na šíre okolie, hlavne na severné a stredné Záhorie. Je tomu aj naopak – siluetu hradného kopca s ruinami hradu je vidieť takmer odvšadiaľ. V jednej časti hradu narazíte na tabuľu s popisom kopcov na ktoré sa pozeráte, čo je vítaný bonus.
V dolnej časti hradu smerom na centrálnu časť sa nachádza pomník venovaný väzneným kňazom. Tí boli od 30.5.1674 do 10.4.1675 na hrade väznení za svoju vieru a odsúdení na galeje. Od pomníka vedie ešte krátky výstup na jeho najvyšší bod. Tým je menšie trávnaté plató na okraji s čímsi ako zvyškom hradnej komnaty. Prístup do nej bol však uzatvorený mrežou. Vnútri sme si všimli zaujímavý stĺp. S komnatou na ľavej strane susedil objekt, ktorý bol zrejme delovou baštou. Vedú do neho drevené schody a má viacero strieľní. V týchto partiách hradu dávajte na svoje ratolesti pozor, pretože je tu istá miera možnosti pádu. Múry však pôsobili dostatočne zakonzervovane, takže nehrozil pád kamenia.
Zdroj: planetslovakia.sk
Zrúcanina hradu Branč leží na rovnomennom kopci Myjavskej pahorkatiny nad Podzámkom, miestnou časťou obce Podbranč. Najstaršia písomná zmienka je z roku 1317. Hrad sa rozkladá na ploche asi 7.500 m2, vo výške 480 m n.m. Keďže hrad stál na pomerne ľahko prístupnom kopci, jeho obrana sa neustále zdokonaľovala. Hlavný vchod do dolného hradu je od východu. Vstup do hradu bol strážený dvoma bastiliónmi vonkajšieho opevnenia. Oproti hlavnému vchodu je trištvrtekruhová delová bašta stredného hradu, chrániaca paľbou z diel a ručných zbraní priestor vchodu pred nepriateľom. Obvodové murivo dolného hradu je na štyroch miestach prerušené polkruhovými baštami.
Hrad je rozdelený na dve hlavné časti: dolný hrad a stredný hrad. Stredný hrad je od dolného hradu oddelený výrazne suchou hlbokou priekopou, ktorá zvyšovala prirodzenú výšku opevnenia stredného hradu. Vchod do stredného hradu bol pôvodne v rohu (oproti pomníku). Aj tam, kde je zem zarovnaná (kde nie je priekopa – bola, ale sa zem zasypala spadnutím horného a stredného hradu), útočníci museli prekonať 80 m nekrytého priestoru (priekopu) pod priamou paľbou obrancov hradu.
Stredný hrad sa funkčne delí na 2 časti: severné nádvorie stredného hradu a obytnú palácovú časť. Z nádvoria (pri pomníku) sa po schodisku vystupovalo do átriového dvora a do jednotlivých miestností. Bolo tu 40 izieb – 15 v prízemí, 20 na prvom poschodí a 5 na druhom poschodí. Na západnom nádvorí dolného hradu (neďaleko pomníka) bola hradná studňa. Staršia studňa bola i na nádvorí stredného hradu (blízko jedinej sprístupnenej miestnosti).
Hrad nechal postaviť magister Aba z Hlohovca medzi rokmi 1251 – 1297. Toto datovanie bolo určené podľa archeologického výskumu – podľa nálezu mincí s uvedenými rokmi 1251 – 1261. V ďalších rokoch sa na hrade vystriedalo 40 majiteľov. V roku 1309 hrad získal Matúš Čák Trenčiansky, krátku dobu hrad vlastnil i český kráľ Ján Luxemburský, v roku 1394 Žigmund Luxemburský. Po tomto roku sa datuje prestavba v rozsahu stredného hradu. Výsledkom bol typicky gotický skalný hrad s útočnou vežou, palácom, kaplnkou a v juhovýchodnom rohu stredného hradu s vysokým hradbovým obvodovým múrom.
V 16. storočí sa stal hrad vlastníctvom Františka Nyáryho, ktorý sa oženil s dcérou pána hradu Korlátko (Cerová) a s celou rodinou tu žili i poslední príslušníci rodu Nyáry, ktorí si postavili nový kaštieľ v Sobotišti (na námestí) a postupne sa tam presťahovali aj so zariadením. Bolo to pre nich pohodlnejšie sídlo. Hrad zostal opustený a chátral. V období tureckých vojen slúžil ako útočište okolitému obyvateľstvu, pričom v období rokov 1674 – 1675 bol prechodnou väznicou protestantských kňazov, ktorí boli odsúdení bratislavským súdom na galeje. Zomreli v jamách (väznica po obvode múru). Túto udalosť pripomína pamätník a každoročné bohoslužby na hrade.
Keďže bol hrad opustený, ľahko ho napadli a vypálili Turci a hrad tak zostal dodnes.
V roku 1968 Pamiatkostav Žilina prevádzal pamiatkovú obnovu hradu, ktorá nebola dokončená. Archeologický výskum sa robil od roku 1978. Počas piatich sezón sa v odkrytých zasypaných miestnostiach, v jednotlivých vrstvách našli články kamennej architektúry z okien, dverí; ďalej sa našli črepiny z majoliky, z hrncov a kachieľ. K zaujímavým nálezom patrila ozdobná kamenná renesančná rímsa so štítom s letopočtom ukončenia prestavby hradu 1539 a monogramom majiteľa hradu Františka Nyáryho. Ďalej sa našla sústava pilierov, drevené časti z pôvodného hradu, železný šíp, 2 guľky, starý nôž, bronzové ihlice, rôzne druhy gombíkov, kovaní, kľúčik od šperkovnice, medené cedidlo.
Zdroj: podbranc.sk
Miesto vzniku nášho najstaršieho románskeho kláštora nebolo zvolené náhodne. Malo priaznivé prírodné podmienky (Slovenská brána otvárajúca vstup na Pohronie) a existovala tu stará obchodná cesta spájajúca Nitru s banskými lokalitami, z ktorých sa neskoršie vyvinuli kráľovské mestá.
Archeologický výskum potvrdil, že toto miesto bolo obývané už vo veľkomoravskom období.
Z prvotného románskeho komplexu (z r. 1075) sa zachovalo veľmi málo. Prieskum konaný na tejto lokalite už v rokoch 1881 – 1883 odkryl murivá patriace k najstarším kláštorným stavbám na území Slovenska. Boli to pravdepodobne trojloďová bazilika a južne od nej ležiace kláštorné budovy. Tieto stavby tu však jestvovali iba asi tristo rokov. Prvá polovica 14. storočia priniesla chátranie objektu a zborenie kláštorných budov i kostola. Z interiérového vybavenia sa zachovali iba krstiteľnica a veľký drevený kríž.
K stavbe dnešného komplexu budov došlo za vlády kráľa Ľudovíta I. Veľkého z Anjou v rokoch 1345 – 1350 (niekedy sa uvádzajú roky 1346 – 1375). Prvou stavbou bol gotický kostol a trojica svätýň s krížovými klenbami. Súčasne sa pristúpilo i k stavbe kláštorných budov. Po dokončení tejto stavebnej etapy, na sklonku 14. storočia, postavili trojlodie s dvojicou charakteristických veží a s reprezentačným neskorogotickým vstupným portálom. Kláštor bol stavebne doplnený o južné krídlo s krížovou chodbou. Poslednou stavbou, zasahujúcou do obdobia gotiky, bolo tzv. opátske krídlo, dokončené v roku 1508. V strede kláštora sa nachádzala kláštorná záhrada. Po dokončení stavebných prác sa kostol začal zapĺňať významnými umeleckýmu dielami, najmä oltármi, z ktorých sa však zachovalo veľmi málo.
Z obdobia nasledujúcom po opätovnom zriadení kláštora až do 15. storočia sa o osude objektu zachovalo pomerne málo správ. Výnimkou je doba správcovstva opátom Jánom III. (1476 – 1510). Ten dal podľa záznamov pokryť nanovo strechu kostola, zriadil kaplnku sv. Krvi a okolo roku 1506 dal v kostole inštalovať organ. Významne sa pričinil i o rozvoj vzdelanosti a knižnej kultúry.
V roku 1483 dostal kláštor od kráľa Mateja I. (Korvína) relikviu Kristovej krvi. Má ísť o časť plátna šatky ktorou Veronika utrela Ježišovu tvár pri krížovej ceste. Kráľ pravdepodobne relikviu dostal od pápeža Pavla II.[6]
Už od počiatku existencie sa kláštor okrem šírenia duchovného slova preslávil i ako významné centrum stredovekej kultúry a vzdelanosti ale i technického pokroku (napr. zavádzaním nových pracovných postupov v poľnohospodárstve). Významné pamiatky výtvarného umenia, liturgie, hudby a teologických prác mali svoj pôvod práve za múrmi beňadického kláštora. Odtiaľ pochádza Nitriansky kódex, latinský evanjeliár, najstarší text napísaný v latinčine na území Slovenska.
Kláštor bol tiež jedným z tzv. hodnoverných miest. Do jeho kompetencie patrilo vydávanie, potvrdzovanie a overovanie dôležitých listín a písomností, na tunajší konvent sa ľudia obracali so žiadosťami o vyriešenie sporov v majetkových záležitostiach. Kláštor bol súčasne miestom na uchovávanie archívov a cenností.
Začiatok 16. storočia niesol so sebou narastanie tureckého nebezpečenstva ale i útoky miestneho obyvateľstva, pre ktorých kláštor predstavoval feudálneho vykorisťovateľa. Tieto skutočnosti mali za následok ďalšie stavebné úpravy kláštorného komplexu. Po roku 1537 sa začali na objekte fortifikačné úpravy majúce za cieľ zabezpečenie kláštora pred vonkajšími nepriateľmi. Výsledkom bolo prebudovanie kláštora i kostola na renesančnú pevnosť, ktoré bolo zavŕšené v rokoch 1565 – 1588, kedy majiteľom objektu bola ostrihomská kapitula. Súčasťou kláštorného areálu sa stali mohutné hradby a delové bašty. Daňou za túto prestavbu však bol zánik niektorých gotizujúcich prvkov architektúry. Objekt kláštora po uvedenej prestavbe sa stal súčasťou sústavy pevností, chrániacich stredné Slovensko, ba dokonca v roku 1663 bol priamo hraničnou pevnosťou počas tureckej okupácie Levíc.
Napriek týmto úpravám boli stavby kláštora počas tureckých nájazdov značne poškodené. Celé zostávajúce obdobie 17. ako i 18. storočie boli poznamenané opravami zničených častí. V tomto storočí postavili na mieste zrúteného krídla veľkú sýpku (rozmery 60 x 10 m).
Tragickým dňom pre kláštor sa stal 21. júl 1881, kedy boli budovy kláštora zachvátené veľkým požiarom. Ten poškodil objekt natoľko, že kapitula v Ostrihome bola nútená pristúpiť k rozsiahlym úpravám. Puristickú prestavbu v štýle neogotiky – regotizáciu – projektoval Ferenc Storno, jej realizáciu v rokoch 1882 – 1889 dokončil Otto Sztehló. Znamenala ďalší úbytok dovtedy pomerne dobre zachovaných častí kláštora, napr. bola odstránená vstupná brána s padacím mostom. Niektoré prvky gotického mobiliáru našli nové umiestnenie v Diecéznom múzeu, dnešnom Kresťanskom múzeu v Ostrihome.
Na prelome 19. a 20. storočia prebehla na objekte pamiatková obnova, kedy sa regotizoval exteriér a do interiéru umiestnili neogotické oltáre s časťami pôvodného gotického zariadenia.
Zdroj: sk.wikipedia.org
Ústrednú časť kláštorného komplexu tvorí tzv. rajský dvor obkolesený krížovou chodbou s arkádami. Okolo dvora stoja kláštorné budovy a priestor dotvára dominantný chrámový kostol Panny Márie a svätého Benedikta stojaci na severnej strane. Je to veľkolepá trojloďová bazilika s impozantne riešeným gotickým vstupným portálom na západnej strane a rozmerným priečelím tvoriacim dvojicu typických veží. Kostol je zaklenutý krížovými klenbami. Na jeho južnej strane je časť gotickej krížovej klenby starého gotického kláštora, ku ktorej prilieha gotická sakristia s neskorogotickou kaplnkou sv. Krvi z roku 1489.
V súvislosti s renesančnou prestavbou na pevnosť v 16. storočí sa priestor kláštora zväčšil asi trojnásobne. Pri nej boli do novovznikajúceho komplexu zahrnuté i pôvodné stavby – zachovalá východná fasáda, kostol i staršia obranná veža so vstupnou bránou. Kostol sa stal súčasťou pevnostného systému keď plnil funkciu severozápadnej bašty. Nárožia kláštora boli zosilnené a dobudované mohutnými valcovitými baštami, z ktorých do dnešných dní sa v nezmenenej podobe zachovala iba jedna. Komplex kláštora dostal po prestavbe ráz protitureckej pevnosti. V jednej z bášt sa zachoval, na vtedajšiu dobu unikátny, systém odsávania spálených plynov, vznikajúcich pri streľbe. Ďalším technickým prvkom, ktorý našiel uplatnenie pri prestavbe, bol rúrkový keramický vodovod privádzajúci pre obyvateľov kláštora vodu z neďalekého prameňa. Jeho ústie bolo v dnešnej studni na nádvorí.
Inventár kostola je dnes pomerne skromný. Mnohé vzácne artefakty sa nachádzajú v múzeách v Maďarsku (napr. pašiový oltár – významná pamiatka tabuľového maliarstva). Z pôvodného vybavenia sa zachovalo iba niekoľko sôch (tri plastiky z pôvodného hlavného oltára), relikvia Božej krvi darovaná kláštoru kráľom Matejom Korvínom, neskorobaroká krstiteľnica z pôvodného románskeho kostola z konca 18. storočia s kamennou polychrómiou a krypta rodiny Koháryovcov s neskororenesančným mramorovým epitafom Štefana Koháryho z konca 17. storočia. Nápisová doska je zdobená bohatým ornamentálnym dekorom. Vzácnou pamiatkou je chrámový organ z roku 1714 patriaci k najvzácnejším u nás.
Kláštorný komplex ohromujúci súčasných návštevníkov svojou monumentálnosťou predstavuje ojedinelé spojenie stavieb sakrálnych a fortifikačných ako i symbiózu jednotlivých stavebných slohov – gotiky, renesancie a baroka. Komplex budov ešte i dnes pôsobí ako strážca križovatky ciest.
Bohatá história, vzácne architektonické dielo ako i existencia tunajšieho najstaršieho benediktínskeho kláštora na Slovensku boli podnetom, že kláštorný komplex v Hronskom Beňadiku bol 24. apríla 1970 zaradený do zoznamu národných kultúrnych pamiatok.
V súčasnom období, po odchode rehole saleziánov, ktorí tu pôsobili od roku 1927 s prestávkami až do roku 1999, v kláštore pôsobí rehoľa pallotínov. Kláštor sa využíva ako charitný domov, ale i ako miesto krátkodobého pobytu.
Kláštor „je stále živým miestom konania pútí, pravidelných bohoslužieb, modlitieb, táborov a tiež duchovných cvičení.“
Stavebne išlo o neveľký objekt jednoduchej dispozície s pozdĺžnou loďou a nepravidelnou kvadratickou apsidou, aké boli v Európe rozšírené už od 8. storočia. Apsida a možno i loď boli zaklenuté jednoduchou valenou klenbou. Zrejme nešlo o bežný kostolík, keďže archeológovia odkryli zvyšky západnej dvojpriestorovej predsiene (nartexu) obdĺžnikového pôdorysu, ktorá bola ku kostolíku dodatočne pristavaná.
Stavba prešla prvou výraznejšou prestavbou okolo polovice 13. storočia. Vtedy boli zamurované okná na severnej strane lode, ako aj okno na západnom priečelí. V rámci tejto prestavby bol tiež celý interiér vyzdobený freskami.
Niekedy na prelome 14. a 15. storočia došlo k zväčšeniu okien na južnej strane lode a svätyne do gotickej podoby s kamennou mníškou. V druhej polovici 15. storočia bol kostolík opevnený a obohnaný priekopou. Tieto úpravy zrejme súviseli s vojnovými stretmi medzi Uhorskom a Českým kráľovstvom, kedy slúžil ako oporný bod neďaleko hraníc.
Do tohto obdobia kladú odborníci aj zbúranie západnej predsiene a osadenie veľkého gotického portálu do západného priečelia. Súviselo to s presunutím oltára z priestoru apsidy do lode a zvýšením úrovne podlahy. Dôvodom týchto úprav bola nedostatočná kapacita kostolíka pre rozrastajúcu sa obec veriacich, ktorých časť musela stáť počas bohoslužieb vonku. Veľký portál tak plnil úlohu víťazného oblúka. Spolu s týmito úpravami bola vybudovaná v západnej časti lode empora a kvôli nej bolo zmenšené západné okno na južnej stene lode. Niekedy v nasledujúcom období (okolo pol. 16. storočia) bolo zamurované východné okno apsidy, pričom novovzniknutá celistvá plocha bola vyzdobená nástennou maľbou zachytávajúcou zrejme sv. Margitu.
Rokom 1647 je datovaná ďalšia stavebná etapa, v ktorej presunuli oltár z lode späť do apsidy, kde taktiež zamurovali južné gotické okno a zmenili ho v interiéri na výklenok slúžiaci na bohoslužobné účely. V 17. alebo 18. storočí prešlo úpravami osvetlenie lode z juhu. Už skôr zmenšené západné okno bolo zamurované úplne a východné okno bolo nahradené veľkým barokovým okenným otvorom v tvare polkruhu. Menšie úpravy sa realizovali aj v nasledujúcom období, naposledy v roku 1926.
Prvý archeologický výskum okolo kostolíka sa uskutočnil v roku 1964. V roku 1994 začali pamiatkari s výskumnými prácam s cieľom zmapovať stavebný vývoj kostolíka a súčasne sa rozbehol aj archeologický prieskum okolia stavby. V rámci neho boli v roku 2004 odkryté hroby obsahujúce veľkomoravské šperky, potvrdzujúce datovanie kostolíka. Ešte počas výskumu, v roku 2000, sa začalo s pamiatkovou obnovou kostolíka, ktorá však z dnešného pohľadu nebola realizovaná najvhodnejším spôsobom.
Kostolík v rámci nej dostal novú strechu, zreštaurovali sa okná, zamurovaný bol gotický portál, na mieste ktorého bol vytvorený nový vstup, ktorý však svojím tvarom nezodpovedal predrománskemu obdobiu. Taktiež bola znížená podlaha v interiéri na pôvodnú úroveň. V roku 2008 bola strecha lode aj apsidy nadstavená o cca pol metra, aby sa dažďová voda odviedla ďalej od múrov. V roku 2014 sa uskutočnila úprava exteriéru kostola, keď bol zmenený nevyhovujúci tvar západného vstupu, lepšie prezentovaný zamurovaný gotický portál a pristúpilo sa aj k vyznačeniu pôdorysu západnej predsiene. Takisto boli veľkými plochými kameňmi označené miesta pri kostolíku, kde sa našli najstaršie hroby.
Zdroj: apsida.sk
Kostolík patrí Rímskokatolíckej cirkvi a slúžil ako pútnická kaplnka. V posledných rokoch sa tu organizuje slávnosť na sviatok sv. Cyrila a Metoda. Obnova kostolíka stále nie je ukončená, zvažuje sa aj omietnutie exteriéru. V roku 2019 bola vybudovaná lávka ponad rieku Moravu, ktorá umožní prepojenie mikulčického areálu s Kopčanmi.
Prastarý kostol pri obci Kopčany na Záhorí, je pamiatkou, ktorá má všetko podstatné, až na to, že sa o nej takmer nevie. Má všetky atribúty prvotriednej atrakcie. Leží v peknej, rovinatej krajinke, v ktorej spolu s priľahlým, starým stromom dominuje okoliu. Stavba je citlivo zreštaurovaná a v jej blízkosti nie sú žiadne nadbytočné ,,gýče“.
Je zachovaná tak, ako tu stála celé stáročia. Dokonca tu nenájdete ani asfaltové parkovisko, ktoré by miestu násilne vtislo nežiadúci kontrast. Samotný kostol evokuje kostolík nad obcou Dražovce pri Nitre. Napokon taktiež pochádza z obdobia Veľkej Moravy a radí sa tak k najstarším sakrálnym stavbám na našom území. Jeho výstavba sa datuje do 9-10. storočia.
Kostolík sv. Margity Antiochijskej je veľmi fotogenickou stavbou. Jedná sa o stavbu predrománskej doby a časov Veľkej Moravy. Tieto stavby pôsobia všeobecne veľmi útulne a jedinečne. Kostol bol prestavovaný, ako je to u takýchto pamiatok bežné a ovplyvnila ho gotická úprava v 13. storočí.
Zaujímavosťou je, že bočné múry sú pôvodné. Bohoslužby sa tu vykonávali do 18. storočia, až do doby postavenia kostola priamo v Kopčanoch. Samotný kostol je uzavretý, dnes sa v ňom ojedinele slúžia omše k jeho patrónke.
Kostolík patrí Rímskokatolíckej cirkvi a slúžil ako pútnická kaplnka. V posledných rokoch sa tu organizuje slávnosť na sviatok sv. Cyrila a Metoda. Obnova kostolíka stále nie je ukončená, zvažuje sa aj omietnutie exteriéru. V roku 2019 bola vybudovaná lávka ponad rieku Moravu, ktorá umožní prepojenie mikulčického areálu s Kopčanmi.
Zdroj: planetslovakia.sk
Malebná dedinka Kostoľany pod Tribečom je vsadená do pekného prostredia pohoria Tribeč. Leží v širokej doline potoka Drevenica medzi vyvýšeninami Dúň (514 m) a Ploská (567 m). Dedinka je známa vďaka Kostolu sv. Juraja, ktorý sa skromne týči nad obcou v jej severovýchodnej časti. Tento kostolík je najstaršou architektonickou pamiatkou Slovenska, spadajúcou do predrománskeho obdobia. Originálne jadro sa skladá s presbytéria a lode, ktoré sa datuje do 10. storočia, či ešte skorších čias. Presbytérium je v tvare nepravidelného lichobežníka zaklenutého klenbou. Starosvetský vzhľad dodáva kostolíku hrubé obvodové murivo s malými okennými otvormi. Aj po výtvarnej stránke je vnútrajšok kostolíka veľmi atraktívny. V dejinách umenia zastáva prvotné miesto kvôli dobovým freskám (maľovanie na mokrú omietku) s výjavmi zo života Panny Márie a inými kresťanskými motívmi. Predpokladá sa, že umelec pochádzal zo Zoborského kláštora. V 13. storočí bol architektonicky rozšírený o vežu a druhú rozľahlejšiu loď s mierne nepravidelným pôdorysom. Takouto podobou kostolík pripomína architektonickú koláž viacerých storočí. Po požiari v 16. storočí zostal kostol bez strachy, ponechaný svojvôli času. Opravili ho až v nasledujúcom storočí. V roku 1721 bola odstránená drevená povala a nahradená štukovou výzdobou. Kostol sv. Juraja je zaradený do národných kultúrnych pamiatok Slovenska.
Kostolík je už zďaleka viditeľný z príjazdovej cesty.
Zdroj: nitra.eu
Kostolík bol postavený niekedy koncom 9. storočia až začiatkom 10. storočia na úpätí kopca. Typologicky išlo o neveľkú jednoloďovú stavbu s apsidou v tvare nepravidelného lichobežníka, podobnú kostolíku v Kopčanoch.
Zrejme po požiari došlo k obnove objektu v priebehu 11. storočia, v rámci ktorej bol interiér vyzdobený nástennými maľbami. V ďalšej predrománskej etape boli zmenšené okná na severnej strane lode.
Začiatkom 12. storočia je časť dediny spomínaná ako vlastníctvo benediktínskeho kláštora na Zobore.
Niekedy v období od druhej polovici 12. storočia až po začiatok 13. storočia sa realizovali menšie úpravy v románskom štýle v podobe prerazenia väčšieho okna na južnej strane apsidy na mieste pôvodného predrománskeho. V tomto období bol premurovaný aj východný štít lode.
Niekedy v polovici 13. storočia bola stavba zväčšená v románskom štýle prístavbou novej štvorcovej lode so západnou vežičkou nad emporou. Prístavbu si zrejme vynútil nárast počtu veriacich a realizoval ju zrejme nový vlastník obce, ktorým sa stali Forgáčovci.
Statické poruchy empory nesúcej vežu si už po niekoľkých desiatkach rokov (3. štvrtina 13. storočia) vynútili rozsiahle premurovanie veľkej časti veže, pričom miesto kameňa už boli použitá tehla, z ktorých vytvorili aj združené okná (dvojité i trojité).
Statické problémy s vežou si vyžiadali zamurovanie viacerých okien v priebehu 14. storočia. V tomto období bola upravovaná aj horná časť východného štítu apsidy a východné okno apsidy upravené do podoby štrbinového okna s roztvorenými špaletami.
V 16. storočí kostolík vyhorel a istý čas stál bez strechy, čím najviac utrpeli najmä románske maľby. V 17. storočí kostol opravili, v interiéri okrem iného doplnili murovanú kazateľnicu. Južne od apsidy postavili na podmurovke neveľkú stavbu – márnicu alebo zvonicu.
V roku 1721 bol nahradený drevený strop lode murovanou klenbou a netradične k západnému priečeliu bola pristavaná sakristia. Románska veža bola zvýšená a pôvodné okná boli zamurované. V tomto období boli taktiež zamaľované stredoveké fresky.
V medzivojnovom období už kostolík chátral, strecha zatekala, narušená bola aj statika obvodových múrov. Koncom 50. rokov minulého storočia už bol kostolík v havarijnom stave, istý čas bol dokonca zatvorený (1957 – 59), lebo hrozilo jeho zrútenie. Potrebu rekonštrukcie potvrdil aj objav starých malieb v roku 1960 a tak bola schválená jeho rekonštrukcia.
Tá sa uskutočnila v rokoch 1964-65. S prácami začali miestni obyvatelia z vlastných peňazí a rámci nej bola zbúraná baroková sakristia a nahradená novodobou prístavbou, ktorá však vážne narušila pôvodný stredoveký ráz kostolíka. Opravy boli navyše vykonané neodborne a v niektorých prípadoch kostolíku viac uškodili, ako pomohli. Preto sa muselo začať odznova a súčasne sa rozbehol aj archeologický výskum. Ten podľa hrobov datoval kostolík do 11. storočia. Ani odborná obnova kostolíka sa však nevyhla viacerým chybám, okrem iného sa nedotkla románskej veže, ktorá zostala v podobe, akú jej dala neodborná obnova.
V rokoch 1966 až 1969 boli s prestávkami reštaurované fresky, ktoré však napriek tomu dosť utrpeli. V 90. rokoch minulého storočia si kostolík opäť vyžadoval opravy. V rokoch 2001 až 2003 bol reštaurovaný južný románsky portál, čiastočne upravená veža a obnovené fasády. Ďalšie práce sa rozbehli až v roku 2005.
Vek kostolíka spresnil najnovší výskum, ktorý sa rozbehol v lete 2006 a potvrdil domnienky odborníkov, že ide o ešte staršiu stavbu, datovateľnú do veľkomoravského obdobia. V ramci obnovy boli zamurované veľké okná na južnej stene modernej prístavby a vyrúbané stromy tieniace kostolík z juhu s cieľom zlepšiť mikroklímu interiéru kvôli freskám. Tie prešli v rokoch 2009 – 2017 reštaurátorským výskumom a reštaurovaním, ktoré ešte stále nie je ukončené. Ukončenie reštaurovania v románskej lodi a charakter dokončovacích prác v najstaršej časti umožnil od roku 2018 znova využívať kostol na liturgické účely.
Zdroj: apsida.sk
Marianka je známe pútnické miesto, ktoré leží na juhozápadnom okraji Malých Karpát na ich styku s južnou časťou Záhorskej nížiny šesť kilometrov juhovýchodne od Stupavy. Obec sa po prvý raz spomína v roku 1367 pod názvom Vallis Mariae.
Marianka je známe pútnické miesto, ktoré leží na juhozápadnom okraji Malých Karpát na ich styku s južnou časťou Záhorskej nížiny šesť kilometrov juhovýchodne od Stupavy. Obec sa po prvý raz spomína v roku 1367 pod názvom Vallis Mariae. Uhorský kráľ Ľudovít I. Veľký ju v tomto roku daroval kláštoru paulínov, ktorý sám založil. V 14. storočí sa obec označovala aj ako Tol, Taal a Vallis Mariae in teuptonico Thal. Od 15. storočia sa zaužívalo slovenské pomenovanie Marianka. Kláštor bol v 16. a 17. storočí sídlom generála paulínskej rehole a strediskom paulínskeho rádu v Uhorsku. Obec s kostolom a kláštorom zo 14. storočia sa postupne stala najnavštevovanejším pútnickým miestom na Slovensku. Pod názvom Marienthal ju veľmi dobre poznali aj veriaci z Dolného Rakúska.
Najznámejšou cirkevnou stavbou v obci Marianka je rímskokatolícky Kostol Narodenia Panny Márie. Postavili ho v roku 1377 v gotickom štýle, rozšírili v 17. storočí a barokovo prestavali v 18. storočí. V roku 1877 J. Lippert goticky upravil presbytérium, v lodi však zostala baroková štuková výzdoba klenby s motívom paulínskej rehole (dva levy pri palme). Táto výzdoba, ktorá sa delí na menšie obrazové kompozície zo života sv. Pavla Eremitu a sv. Antona Pustovníka od J. I. Mildorfera, prekrýva pôvodnú gotickú klenbu.
Zdroj: visitbratislava.com
Na západnej strane Malých Karpát, na ich úpätí, leží obec Marianka, ktorá sa radí k najstarším pútnickým miestam na Slovensku. V minulosti v tomto údolí stál pavlínsky kláštor založený v roku 1377 kráľom Ľudovítom I. Veľkým, ktorý uctieval mariánsky kult a a podporoval pavlínsky rád. Už pred výstavbou kláštora sa k tomuto miestu viazalo niekoľko legiend o soške Panny Márie a zázračnom prameni, v ktorom sa našla. Tieto legendy už vtedy privádzali na toto miesto početných pútnikov. Po zriadení kláštora a postavení kostola sa stalo vďaka svojej polohe a významu veľmi obľúbeným pútnym miestom. Z pôvodného kláštora sa do súčasnosti veľa nezachovalo. Po zrušení rádu v roku 1786 Jozefom II. sa o kostol starala len diecéza. Kláštor, ktorý menil svojich vlastníkov, bol neskôr prestavaný na kaštieľ.
Z pôvodného kláštora zostal len kostol – terajší farský kostol, ktorý od tej doby prešiel niekoľkými prestavbami. Spočiatku mal len jednu loď s predĺženým polygonálnym presbytériom. Nemal vežu, čo bolo pre pavlínov výrazom pokory a chudoby. Ide o jediný zachovaný relikt stredovekej architektúry pavlínskych kláštorov na Slovensku. Neskôr kostol prestavali podľa rôznych umeleckých štýlov, napríklad v lodi je krásna sieťovo-hviezdicová klenba pravdepodobne z obdobia okolo roku 1471. Najviac sa ho však dotkla baroková prestavba, kedy znova nastalo rozšírenie kultu po víťazstve nad Osmanskou ríšou. V blízkom okolí kostola je niekoľko výnimočných architektonických pamiatok. Na južnej strane kostola stojí baroková Kaplnka sv. Anny, ktorá zrejme stála už aj v stredoveku a neskôr bola len nanovo postavená. Z tohto obdobia (1696) je taktiež Kaplnka Zázračnej alebo Svätej studne situovaná ďalej od kostola a hlbšie v lese. V minulosti bola studňa nezakrytá, ale podobne ako kostol Narodenia Panny Márie, je dôležitým pútnickým miestom. Na začiatku 20. storočia bola postavená Lurdská jaskyňa a Krížová cesta situovaná taktiež na úpätí lesa.
Od 20-tych rokov sa o kostol aj pútnické miesto stará Kongregácia bratov tešiteľov z Gethseman (až na obdobie medzi rokmi 1950 až 1990, kedy bola ich činnosť násilne prerušená). Od júla 2011 bol kostol, dekrétom pápeža Benedikta XVI., povýšený na baziliku minor.
Zdroj:
B. Pomfyová/H. Žažová: Marianka (okr. Malacky). Kostol bývalého pavlínskeho Kláštora Panny Márie (dnes farský, kláštorný a pútnický Kostol Narodenia Panny Márie). In: Stredoveký kostol. Historické a funkčné premeny architektúry. Bratislava 2015, 486-492.
Marianka, predtým Mariatál (Bratislava-vidiek). Súpis pamiatok na Slovensku. II. zv. Bratislava 1969, 294-295.
Rotunda sv. Juraja patrí do extravilánu obce Nitrianska Blatnica a je od nej vzdialená približne 5 km. Osamotená stojí na skalnatom výbežku pod úpätím vrchu Marhát, obkolesená lesmi Považského Inovca. Je jediným zachovaným stojacim svedkom dávneho zaniknutého osídlenia. Výsledky ¹⁴C datovania určili jej vznik do roku 830±40 rokov. Objekt rotundy bol postavený ako súčasť približne päť storočí trvajúceho neznámeho osídlenia, ktoré vzniklo začiatkom 9. storočia. Z najstaršieho osídlenia z 9. stor. boli objavené dva palisádami opevnené veľmožské dvorce. Neskôr, koncom 10. stor., došlo k zmene osídlenia vo forme rozptýlenej osady. Archeologické nálezy doložili, že obývaná lokalita zaznamenala hospodársky rozkvet aj v súvislosti s ťažbou a spracovaním železnej rudy. Po vyčerpaní jej lokálnych ložísk osídlenie upadalo a postupne, v priebehu 13. storočia, zaniklo. Obyvateľstvo sa presunulo do nížinných oblastí, kde boli lepšie podmienky pre život.
Rotunda po zániku osídlenia postupne chátrala a časom sa zmenila na ruinu. Približne po 3 storočiach od zániku osídlenia, v rokoch 1530-40 zubom času poškodené murivo rotundy opravili a objekt zastrešili. Tvorí ho kruhová loď a svätyňa – apsida v tvare podkovy. Pôvodné múry rotundy sa v lodi zachovali do výšky približne 6,5 m, v apside do 4,5 m. Od tejto opravy v renesancii je rotunda znovu využívaná pre liturgické potreby RK cirkvi počas každoročne konanej Svätojurajskej púte, neprerušene, až do súčasnosti. S približne 500 ročnou tradíciou patrí k najstarším púťovým miestam na Slovensku. Exaktne určený fakt datovania jej vzniku potvrdzuje, že Rotunda sv. Juraja v Nitrianskej Blatnici je pravdepodobne najstaršou zachovanou stojacou sakrálnou stavbou nielen na Slovensku, ale aj v strednej Európe. Má unikátnu hodnotu dejinného a kultúrneho významu a patrí medzi naše najvzácnejšie sakrálne národné kultúrne pamiatky.
Rotundu postavili okolo roku 830 ako súčasť veľkomoravského osídlenia datovaného do tohto obdobia. Po zániku Veľkej Moravy vznikla v tejto lokalite osada železiarov, pre potreby ktorých v prvej polovici 11. storočia bola rotunda zrejme opravená. Slúžila im až do 13. storočia, kedy tunajšia osada zaniká a presúva sa do polohy súčasnej obce Nitrianska Blatnica.
V nasledujúcom období začína stavba chátrať, až sa premenila na ruinu s polozrúcanými obvodovými múrmi. V prvej polovici 16. storočia bola rotunda obnovená. Múry, ktoré sa zachovali do výšky 4 – 7 metrov, boli dostavané a nanovo zastrešené. Podľa kanonických vizitácií mala za obnovou (datovanou do rokov 1530 – 1541) stáť Mária Thurzová na pamiatku svojho manžela, ktorý padol v bitke pri Moháči. Archívny výskum však túto informáciu nepotvrdil.
Súčasnú podobu dostala rotunda v období baroku.
V roku 1777 bola v západnej časti lode vybudovaná murovaná tribúna, ktorá sa napájala na novo pristavanú vežu (tú datuje letopočet na fasáde do roku už 1655, toto datovanie však výskum nepotvrdil). Loď dostala murovanú klenbu a triumfálny oblúk bol zvýšený. Počas nej dostala súčasnú podobu, keď k západnej strane lode pristavali vežu a z južnej strany pustovňu. V nej boli ubytovaní pustovníci, ktorí sa mali starať o kostolík a súčasne viedli aj školu, ktorej budovu postavili niekoľko desiatok metrov severne od rotundy. Posledný pustovník zomrel v roku 1802. Potom prevzali starostlivosť o stavbu veriaci z miestnej farnosti.
V 50. rokoch minulého storočia dostal kostolík novú strechu, keď pôvodnú šindľovú nahradili plechovou. V roku 1973 poslal kňaz miestnej farnosti František Jurík list Slovenskému ústavu pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Bratislave, v ktorom upozornil na rotundu v súvislosti s plánovanou obnovou.
V roku 1974 – 1980 sa v okolí kostolíka uskutočnil archeologický výskum. Na základe neho sa datovanie rotundy posunulo z dovtedajšieho 16. storočia na prvú polovicu 11. storočia, pričom sa zvažoval aj veľkomoravský pôvod.
V roku 1980 dostal kostolík novú strechu z medeného plechu, v nasledujúcich rokoch dostal kostolík aj novú dlažbu, dvere a uskutočnili sa aj ďalšie menšie opravy. Od roku 2001 sa začala postupná obnova objektu, spojená s ďalším výskumom, ktorý priniesol dôkazy o vzniku stavby v 9. storočí.
Skalka pri Trenčíne. Nachádza v západnej časti Slovenska, neďaleko mesta Trenčín. Je to najstaršie pútnické miesto v našom regióne a pozostáva z dvoch častí : Malej a Veľkej Skalky. Jeho história sa začína v 11. storočí, kedy tu žili svätí pustovníci Andrej-Svorad a Beňadik. Podľa legendy tu nejaký čas žili a spravili tu mnoho zázrakov. Za návštevu určite stojí pútnický kostol sv. Andreja-Svorada a Beňadika na Malej Skalke. Ten stojí na bradle odkiaľ bol zhodený do Váhu sv. Beňadik. Na tzv. Veľkej Skalke nájdeme pozostatky benediktínskeho opátstva z roku 1224. Tu sa rozprestiera aj Beňadikova jaskyňa.
Vrátime sa teraz z minulosti späť do súčasnosti. Priľahlý vrch je významnou archeologickou lokalitou, žili tu naši predkovia, od keltského obdobia cez Pribinovo Nitrianske kniežatstvo až po Veľkú Moravu, ako aj celý stredovek. Vďaka dobrovoľníkom sa podarilo čiastočne zrekonštruovať areál opátstva s jaskyňou. V roku 1924 bola Skalka pri Trenčíne vyhlásená za najvýznamnejšie pútnické miesto Slovenska (katolíckou cirkvou), mohli by sme ho teda významovo prirovnať k Lurdám vo Francúzsku.
Dnes sem na púte chodí okolo 15-tisíc veriacich zo Slovenska i zahraničia. Hlavná púť prebieha v sobotu a nedeľu po 17. júli, kedy je sviatok sv. Svorada a Benedikta (Beňadika). Od roku 2008 je predzvesťou púte medzinárodné výtvarno-literárne sympózium Ora et Ars. Počas neho sa umelci nechajú inšpirovať atmosférou Skalky, neskôr svoje inšpirácie pretvárajú do reálnych diel. Tie potom prezentujú na dvoch vernisážach a na neskorších putovných výstavách. Niekoľko rokov dozadu pribudol aj kultúrno-historický seminár. Diela zo sympózia sú publikované v katalógu Ora et Ars Skalka. V miestnej časti Trenčína pod názvom Opatová sa nachádza Kostol sv. Svorada a Benedikta, jeho základom bola Kaplnka sv. Doroty, ktorú dal postaviť v roku 1528 Juraj Turzo. Súčasťou interiéru je malý relikviár s časťou telesných ostatkov sv. Benedikta.
Krása prírody sa tu snúbi s neopakovateľnou duchovnou atmosférou. Zaujímavosťou miesta je aj možnosť lezenia po skalnej stene neďaleko pútnického miesta, ktorá zlákala už viacerých „dobrodruhov“.
Zdroj: dromedar.zoznam.sk
Pútnické miesto Skalka sa nachádza na území farnosti Skalka nad Váhom v Nitrianskej diecéze. História pútnického miesta Skalka pri Trenčíne siaha do 11. storočia a spája sa so životom sv. pustovníkov Andreja-Svorada a Beňadika, ktorí na tomto svätom mieste nejaký čas žili. Pozostáva z dvoch objektov – Diecéznej svätyne Sv. Andreja-Svorada a Beňadika na tzv. Malej Skalke, ktorý je postavený na skale, z ktorej bol sv. Beňadik zhodený do Váhu a z tzv. Veľkej Skalky – pozostatkov benediktínskeho opátstva z roku 1224, v ktorom sa nachádza aj Beňadikova jaskyňa. Sv. Andrej-Svorad a Beňadik, ktorých si na tomto pútnickom mieste uctievame, sú hlavnými patrónmi nitrianskej diecézy.
Na mieste, kde žil pustovníckym životom sv. Benedikt († okolo r. 1033), založil nitriansky biskup Jakub I. v roku 1224 neveľký kláštor – opátstvo sv. Benedikta. Jeho srdcom boli jaskynné priestory, kde pustovník žil, ku ktorým pristavali na našom území jedinečnú trojpodlažnú kaplnku, ktorá je v najvyššom podlaží otvorená do spomínanej jaskyne. V tesnej blízkosti boli postavené ďalšie kláštorné budovy.
Život benediktínskych mníchov v priebehu stáročí však vážne narušilo nepokojné obdobie počas expanzie Matúša Čáka z neďalekého Trenčína a neskôr aj nájazdy husitských oddielov z blízkej Moravy. Zánik tunajšieho opátstva má na svedomí útok vojsk generála Katzianera v roku 1528.
Nový život na veľkú Skalku priniesli až v roku 1644 trenčianski jezuiti, ktorí majetok zaniknutého opátstva získali darom od kráľa Ferdinanda III. (iné zdroje uvádzajú ako darcu nitrianskeho biskupa Jána Püskyho). Následne, v rokoch 1667-69 jezuiti postavili vedľa pôvodných stavieb nové budovy kláštora a postupne celý areál upravovali. V roku 1717 je spomínaná prestavba horného podlažia stredovekej kaplnky, v roku 1755 boli vybudované kamenné schody ku kláštoru a v roku 1768 bola uskutočnená výmena strechy.
Po zrušení rádu v rakúskej monarchii v roku 1773 museli aj z Veľkej Skalky jezuiti odísť a opustené budovy začali chátrať až sa zmenili na ruiny.
Čiastočné opravy na Veľkej Skalke sa realizovali v rokoch 1852-1853, v roku 1892, 1911 a 1914. Po druhej svetovej vojne sa uskutočnili ďalšie práce v roku 1951 a potom aj v roku 1982. Väčšie práce na oprave a konzervovaní ruín spojených s výskumom sa začali po roku 2000.
Dvojvežový kostolík postavený v románskom slohu sa tu spomína po prvý raz v roku 1208. Bol zasvätený sv. Beňadikovi. Roku 1520 dal na jeho mieste vybudovať kaplnku ku cti sv. Doroty Juraj Thurzo horlivý katolík, starý otec Juraja Thurzu, neskoršieho palatína.
Počas pôsobenia jezuitov na Skalke kaplnku renovovali v r. 1713 a pristavili k nej vežu. V r. 1679 bol postavený nový oltár na počesť Panny Márie Čenstochovskej. Počas kuruckých vojen bol kostolík poškodený. V r. 1745 kaplnku rozšírili do súčasnej podoby a pristavili k nej dve veže. V r. 1949 v ňom postavili Boží hrob a na Veľký piatok sa tu konali procesie. Neskôr postavili na Malej Skalke aj kalváriu (1676) so štrnástimi stanicami krížovej cesty.
Kostol bol opäť zreštaurovaný za trenčianskeho farára opáta Ľudovíta Stáreka v r. 1852-1853; opravený a posvätený v r. 1924 nitrianskym biskupom Karolom Kmeťkom. Hlavný oltár odvtedy zdobia sochy pustovníkov sv. Andreja-Svorada a Beňadika. Vojnové udalosti druhej svetovej vojny neobišli ani Skalku a preto bolo potrebné opäť pristúpiť k rozsiahlej oprave, ktorá bola ukončená r. 1951. Slávnostnú svätú omšu celebroval nitriansky administrátor biskup Eduard Nécsey. Maľba svätcov na stene je dielom pátra Emila Prokopa, SVD, z r. 1983.
Ostatné úpravy kostola na Malej Skalke sa uskutočnili v rokoch 2003-2006. V r. 2011 boli vybudované sociálne zariadenia, oprava pútnického domu a okolia. V r. 2012 pribudla v pútnickom areáli nová krížová cesta.
Zdroj: apsida.sk; putnickemiestoskalka.sk
Kostol postavili vo vyvýšenej polohe zrejme niekedy v priebehu prvej polovice 13. storočia ako pomerne veľké jednolodie a kvadratickým presbytériom, ktorého fasády boli zdobené slepými arkádami tvorené oblúčikovým vlysom a lizénami (rovnakú podobu arkád nájdeme na kostolíku v Novej Dedinke). Patrí do skupiny tehlových románskych kostolov, ktoré sa stavali v tomto období na území najmä juhozápadného Slovenska (okrem iného Diakovce či Čierny Brod-Heď).
Až do 17. storočia stál podľa všetkého v takmer nezmenenej románskej podobe, iba niekedy v 16. storočí zo statických dôvodov pristavali k nárožiam presbytéria oporné piliere.
Veľkou prestavbou, ktorej v podstate vďačí za svoju súčasnú podobu, prešiel objekt medzi rokmi 1632 – 1713. Vtedy pristavali k západnému priečeliu vežu a zo severnej strany pripojili k presbytériu neveľkú sakristiu. V tomto období dostala podľa všetkého novú klenbu aj svätyňa, ktorá nahradila pôvodnú valenú klenbu. Osvetlenie lode bolo zlepšené prerazením dvoch väčších okien na južnej strane lode.
Medzi rokmi 1733, kedy sa spomína zlý stav kostola, a rokom 1756 bola do lode vstavaná západná tribúna pre organ. Krátko na to bol zaklenutý aj priestor lode, pričom jej obvodové múry boli i trochu zvýšené. Novú klenbu podopierajú prístenné piliere, z ktorých jeden vyšiel práve do priestoru južného románskeho portálu, ktorý bol preto zamurovaný. Rovnaký osud mali aj ranobarokové okná, ktoré preto museli nahradiť novými. Nový južný vstup súčasne doplnili murovanou predsieňou. Tejto prestavbe zrejme padli za obeť aj pôvodné slepé arkády zdobiace až dovtedy exteriér kostola.
Po zrušení paulínov Jozefom II. v roku 1786 sa ich kláštorný kostol Panny Márie (bazilika) stal farským, pôvodný farský chrám v Šaštíne i filiálny v Strážach prestali slúžiť svojmu účelu a premenili ich na sýpky. Tomuto účelu slúžil kostol v Strážach ešte v roku 1823, neskôr ho tamojší veriaci odkúpili a dali znova posvätiť.
V roku 1876 spôsobil blesk požiar, pri ktorom zhorela strecha stavby. Po menších úpravách v neskoršom období sa udiala v roku 1953 zmena zastrešenia veže a zrejme aj lode a svätyne. Pred rokom 1960 bola z južnej strany k svätyni pristavaná nová sakristia.
V roku 2007 sa začali realizovať oprava stavby, pri ktorej bolo po odstránení omietky objavené románske murivo so zosekanými slepými arkádami a viacerými architektonickými detailmi. V júni 2009 bol kostol vyhlásený za národnú kultúrnu pamiatku a začalo sa s jeho obnovou. V roku 2017 bola zavŕšená obnova exteriéru opravou veže, ktorá dostala iluzívne kvádrovanie. V tom istom roku bol kostol nominovaný do ankety Nadácie SPP o najkrajšie obnovenú pamiatku roka.
Zdroj: aposida.sk
Jedným z centrom kultu uctievania Sedembolestnej Panny Márie, ktorá sa stala patrónkou Slovenska, je Kostol Sededembolestnej Panny v Šastíne, ktorý pochádza z roku 1736. Navštevujú ho tisíce pútnikov nielen zo Slovenska, ale aj zo zahraničia.
Obec Šaštín-Stráže je na Slovensku i v zahraničí známa predovšetkým ako pútnické miesto, do ktorého sa kvôli soche Panny Márie oddávna schádzali ľudia zo širokého okolia. Po kanonickom vyšetrení vyhlásili šaštínsku sochu Panny Márie za zázračnú, čo dekrétom potvrdil aj pápež Urban VIII. V roku 1733 sochu dostali paulíni, ktorí sa v obci rozhodli postaviť pútnický chrám a kláštor.
Kostol postavili v barokovom slohu a slávnostne ho vysvätili v roku 1764 za účasti cisárovnej Márie Terézie a cisára Františka I. Lotrinského. Sochu Sedembolestnej Panny Márie preniesli na hlavný oltár vyrobený z červeného mramoru. Chrám má šesť bočných oltárov s obrazmi J. L. Krackera. Jeho dĺžka je 62 m, výška 26 m a šírka 23 m.
Hlavná loď je široká 13 m. Južnú stranu kostola spája s kláštorom arkádová chodba. Budova kláštora má tri krídla, zo štvrtej strany ju uzatvára bazilika. V roku 1964 pápež Pavol VI. povýšil Kostol Sedembolestnej Panny Márie na baziliku minor – prvú na Slovensku.
Zdroj: slovakia.travel
Pútnicke miesto Hájiček s kostolom Panny Márie je zároveň aj vzácnym historickým areálom nachádzajúcim sa severovýchodne od obce Trstín. Podľa tradície je toto miesto najstarším patrocíniom Sedembolestnej Panny Márie v strednej Európe.
Pútnicke miesto tvorí kostol Panny Márie, krížová cesta, drevená zvonička a studnička na neďalekej lúke. Kostolík postavili v polovici 13. storočia, pravdepodobne okolo roku 1235. Ide o najcennejšiu pamiatku Trstína. Je to jednoloďová stavba s predstavanou západnou vežou ukončenou polkruhovou aspidou. Je postavený na vyvýšenom mieste uprostred cintorína v lokalite Hájiček a v minulosti bol zrejme súčasťou opevneného hrádku na dôležitej križovatke ciest.
V 14. storočí bol kostol goticky upravený, ďalšími rozsiahlymi prestavbami prešiel kostol na konci 17. storočia. Koncom 18. storočia bola do sklenenej skrine na oltári umiestnená soška Bolestnej Panny Márie odetá v hodvábnych šatách známa aj ako zázračná Pieta.
Medzi ľuďmi sa v roku 1793 rozniesla správa, že sa pred sochou Bolestnej Panny Márie v Hájičku stali zázračné uzdravenia chorých. V roku 1794 sochu Bolestnej Panny Márier premiestnili do Trnavy, umiestnili ju v kaplnke sv. Michala kostola sv. Mikuláša. Snahou veriacich bolo navrátenie tejto sochy späť na pôvodné miesto. Došlo k tomu v roku 1923, keď zhotovili novú sochu a originál vrátili z Trnavy na jej pôvodné miesto do kostola v Hájičku.
Kalvária s krížovou cestou je z roku 1923, súsošie a reliéfy jednotlivých zastavení sú zhotovené z pieskovca.
Hlavná púť, kde sa každoročne schádzajú pútnici z blízka i vzdialeného okolia, sa koná okolo sviatku Nanebovzatia Panny Márie 15. 8. od piatku do nedele.
Kostol patrí pod farnosť Trstín, dekanát Smolenice a Trnavskú diecézu. Pútne miesto s kostolíkom sa nachádza pri ceste smerom na Dechtice a Vrbové.
Zdroj: turistika.cz
Tehlový kostolík postavili niekedy v polovici 13. storočia, vzhľadom na vyvýšenú polohu nad dôležitou križovatkou ciest, zrejme ako súčasť opevneného hrádku. Išlo o stavbu s pomerne dlhou obdĺžnikovou loďou, polkruhovou apsidou a západnou vežou. V 14. storočí bol objekt upravený goticky, z tejto etapy sa zachovalo nadpražie vložené do južného portálu.
V 17. storočí prešiel rozsiahlou rekonštrukciou. Románska veža bola zbarokizovaná, loď dostala novú valenú klenbu, zo severnej strany k nej pristavali sakristiu a z južnej predsieň. Statiku zlepšili oporné piliere v západnej časti lode. Prerazené boli aj nové okná a západný vstup do veže. Niekedy v tomto období sa kostolík mení na pútnický (prvá písomná zmienka z roku 1763). Opravovaný bol ešte aj v roku 1924 po výstavbe krížovej cesty.
Zdroj: apsida.sk
Výraznou pamiatkou Trnavy je Bazilika sv. Mikuláša, ktorého stavba a začala v roku 1380. Tento gotický trojloďový kostol bol postavený na mieste staršieho románskeho kostola, na ktorý sa vzťahuje najstaršia písomná správa o Trnave (1211) a ktorého časť základov bola odkrytá pri rozsiahlych renovačných prácach v r. 1975.
Stavba baziliky bola robená ako mestská stavba, keďže mesto ako patrón dodávalo stavebný materiál z vlastných zdrojov, ale aj za podpory panovníkov a bohatého meštiactva. Trojloďový chrám bol postavený na najvyššom bode starého mesta. Okolo bol cintorín. Pôvodné hlavné uličné priečelie baziliky bolo jednovežové (gotické). Na južnej strane sa nachádzajúci gotický portál je pôvodný. Obvodové vonkajšie murivo malo oporné piliere, medzi nimi vysoké gotické okná.
Vo svätyni päťbokého záveru zachovalo sa pôvodné gotické pastofórium. Na severnej strane je gotický otvor, vedúci dnes do sakristie. Pôvode viedol do románskej kaplnky sv. Juraja, ktorá počas stavby kostola slúžila farským potrebám.
Krížová klenba svätyne má rebrá hruškovitého profilu. Svätyňa nadväzuje na hlavnú loď masívnym triumfálnym oblúkom. Hlavná loď má po obidvoch stranách rovnakej šírky bočnej lode oddelené nerovnako širokými gotickými arkádami.
Štyri klenbové polia hlavne lode sú podobne riešené ako vo svätyni. V strede polí sú vypustené kamenné svorníky s plastickými erbmi. (Žigmund Lucemburský, Alberte Habsburský a mesto Trnava). Bočné lode sú podobne klenuté s kamennými rebrami a svorníkmi. V predsieni kostola (podchórie) sa zachovali pôvodné fresky: atribúty evanjelistov , uprostred znak mesta a na stenách a pilieroch sv. Ján ev., sv. Mikuláš, sv. Pavol a výjav o svätom Jurajovi.
Pôvodné kaplnky ležiace z oboch strán hlavného vchodu boli prestavané a zosilnené začiatkom XVI. Storočia, kedy sa uskutočnili ďalekosiahle úpravy a opravy. Vtedy arcibiskup Mikuláš Oláh chcel zvýrazniť význam tohto chrámu, ktorý od roku 1543 slúžil aj ostrihomskému arcibiskupovi a jeho kapitule, ktorí sa evakuovali pred Turkami do Trnavy. Prestavali sa: priečelie na dvojvežové a pod vežové kaplnky boli rozšírené. V roku 1577 boli na vrchole veží umiestnené veterníky: kohúti s dvojkrížom. (Kohút na snôpku je aj pri bočnom vchode. Je z erbu mestského kapitána Hollého – 1498).
17. storočie bolo v znamení najrozsiahlejších stavebných úprav a zmien kostola. Z popudu arcibiskupa kardinála Petra Pazmana začala v roku 1618 rozsiahla prestavba a interiérové úpravy, ktoré skončili v roku 1630. Prístavbou bočných kaplniek zmenil sa nielen pôdorys kostola, ale aj jeho jednoliatosť a gotická štruktúra. Vtedy bola aj rozrušená gotická kaplnka sv. Juraja a na jej mieste vybudovaná sakristia. Postavený bol nový chór, kazateľnica, nové lavice ako aj nové oltáre – všetko v barokovom slohu.
Veľký požiar v roku 1666 zasiahol severnú vežu, ktorú dal arcibiskup Juraj Szelepchen – Pohronec v roku 1676 prestavať na výšku južnej veže. Prebudovaná bola aj sakristia a ozdobená linetovou klenbou so štukovým dekorom.
Poslednou významnou prístavbou kostola bola centrálna baroková kaplnka Panny Márie, postavená v roku 1739 – 1741 s baldachýnovým oltárom od A. Huettera.
Začiatkom 19. Storočia bol opravený triumfálny oblúk, zrušené sedlové vežičky steny svätyne dostali drevené obloženie a na južnej strane v r. 1823 boli zosilnené oporné piliere z materiálov zrušeného slovenského kostola sv. Michala arch.
V rokoch 1900 – 1905 boli osadené nové vitráže okien, urobená maľba bočných stien hl. lode i svätyne. V roku 1916 bola odstránená tehlová výplň trojkružového gotického okna južnej podvežovej kaplnky a kaplnka v roku 1922 renomovaná.
V r. 1954-1958 boli omietnuté veže, porobené rozsiahle očistné a konzervačné práce na rímsach, kamenných osteniach, fialách a kamenných chrličoch.
Očistenie barokového stropu sakristie v r. 1964, elektrifikovanie zvonenia v r. 1967 atď.
Zdroj: trnava.fara.sk
Od počiatkov Trnavy predstavuje farský kostol sv. Mikuláša hlavný mestský chrám. Význam tohto chrámu symbolicky odzrkadľuje i jeho dominantná poloha na najvyššom mieste historického jadra mesta. Počas výstavby gotického trojlodia, začatej kedysi po roku 1325, bol odstránený starší románsky predchodca, ku ktorému sa viaže najstaršia zachovaná písomná zmienke o Trnave. Výstavba najväčšej sakrálnej stavby v Trnave aj okolí bola zavŕšená bezmála po sto rokoch priebežných prác, dakedy v prvej tretine 15. storočia.
Aj dnes ešte môžeme obdivovať fresky z tohto obdobia v chrámovej predsieni, gotické portály či kružbové okná, listové svorníky klenieb ukrývajúce ľudské tváre, malú kamennú krstiteľnicu či zvon sv. Štefana v jednej z veží. Prestíž farského kostola sa neskôr znásobila v období tureckej expanzie do Uhorska, keď sa na pomerne dlhé obdobie (1543 – 1820) stal zároveň aj hlavným katedrálnym chrámom tu dočasne pôsobiacich ostrihomských arcibiskupov, ktorých pripomínajú krásne kamenné epitafy.
Ako nový sídelný kostol bol niekoľkokrát upravovaný, najrozsiahlejšie stavebné práce medzi rokmi 1618 – 1630, počas ktorých bolo trojlodie rozšírené o bočné kaplnky, inicioval arcibiskup Peter Pázmaň. Po roku 1630 vznikol najstarší zachovaný oltár kostola zasvätený Všetkým svätým. Neskôr bol v južnej gotickej podvežovej kaplnke vytvorený trezor chrámových cenností. Okrem barokového mobiliáru vznikla v 18. storočí aj osemboká kaplnka, do ktorej bol z kostola prenesený obraz Panny Márie Trnavskej, uctievaný ako zázračný.
Z 19. storočia pochádza hlavný oltár a dekoratívny drevený obklad stien svätyne. Napokon na začiatku 20. storočia vznikli neogotické nástenné maľby, a snáď najväčším vkladom tohto obdobia sa stal zvuk hlavného organu firmy Rieger z roku 1912, dennodenne sprevádzajúci bohoslužby. V roku 2008 bol farskému kostolu sv. Mikuláša udelený čestný titul Bazilika minor a stal sa Mariánskym pútnickým miestom Trnavskej arcidiecézy.
Zdroj: vitajtevtrnave.sk
Pýchou každého kresťanského mesta je farský kostol. Bezpochyby to platí aj o Dóme sv. Martina – najväčšom, najstaršom a najvýstavnejšom bratislavskom chráme.
Na začiatku jeho existencie bol pápežský súhlas s premiestnením prepoštského Kostola Najsvätejšieho Spasiteľa z hradu do podhradia. Pápež Inocent III. v roku 1221 v tejto veci vyhovel žiadosti uhorského kráľa Imricha. Prestavba, ktorá sa od 14. storočia realizovala pod patronátom panovníka a mestskej rady, vtláčala vtedy už mestskému farskému kostolu gotickú podobu.
Dóm sv. Martina bol korunovačným kostolom v rokoch 1563 až 1830. Ako prvého tu korunovali Maximiliána II. Slávnostná korunovačná ceremónia sa odohrala 8. septembra 1563. Po nej ich nasledovalo ďalších osemnásť, medzi nimi aj korunovácia Márie Terézie (25. júna 1741). Posledným, kto pod olovenou sochou sv. Martina prijal svätoštefanskú kráľovskú korunu, bol Ferdinand V. (28. septembra 1830). Neúplný zoznam 11 kráľov a 8 kráľovských manželiek korunovaných v bratislavskom Dóme visí na tabuli umiestnenej na severnej stene interiéru kostola. Každý rok sa postupne pripomína korunovácia všetkých panovníkov počas obľúbených korunovačných slávností.
Postupná barokizácia Dómu sa sústredila najmä na interiér a výstavbu štvrtej kaplnky. V rokoch 1732 až 1734 sa chrámový pôdorys na severnej strane rozšíril o Kaplnku sv. Jána Almužníka, ktorá patrí k umelecky najhodnotnejším pamiatkam v Bratislave. Barokovú kaplnku pravdepodobne postavili podľa projektu G. R. Donnera, ktorého poverili aj ďalšími zákazkami v interiéri bratislavského Dómu. Namiesto odstráneného gotického oltára postavili mohutný barokový oltár, na ktorom dominovalo Donnerovo monumentálne súsošie sv. Martina na koni. Nádherné sochárske dielo zhotovené okolo roku 1744 z olova predstavuje rímskeho vojaka pochádzajúceho zo zadunajskej Panónie, ktorý energickým pohybom šable pretína svoj plášť, aby polovicu daroval žobrákovi trpiacemu zimou.
Barokovú vežu v roku 1833 zničil požiar spôsobený bleskom. Bolo to tri roky po poslednej korunovácii v Dóme. Opravu kostola zverili do rúk významného klasicistického architekta I. Feiglera st. Ten siahol po v tom čase modernom romantizujúcom stvárnení. Veža tak získala novogotický vzhľad, ktorý má dodnes. V súčasnosti dosahuje výšku 85 m. Na jej vrchole sa nachádza pozlátený vankúš s rozmermi 2×2 m, na ktorom leží pozlátená kópia uhorskej kráľovskej koruny. Napodobenina koruny dosahuje výšku 1 m a hmotnosť 300 kg. Vo veži sú osadené dva zvony – väčší z nich sa nazýva Wedderin.
Zdroj: slovakia.travel
Výnimočná gotická dominanta Bratislavy by nemala uniknúť pozornosti žiadneho návštevníka. Po Bratislavskom hrade je druhým najvyhľadávanejším turistickým objektom hlavného mesta Bratislava. Zaujímavosťou je, že dóm je postavený na cintoríne a takmer tristo rokov tu korunovali uhorských panovníkov vrátane Márie Terézie. Dodnes sa v hlavnom meste každoročne konajú Korunovačné slávnosti, ktoré prilákajú tisícky návštevníkov. Od 14. februára 2008 je hlavným chrámom novovzniknutej Bratislavskej arcidiecézy a je prístupný verejnosti.
Bola súčasťou stredovekého mestského opevnenia. V rokoch 1764-1766 po požiari spôsobenom bleskom sa uskutočnila jej prestavba. Na jej vrchol umiestnili model kráľovskej koruny. Nahradila tak typický latinský kríž. Na helmicu a model koruny použili vyše šesť ton medi. Takmer tri štvrtiny darovala Mária Terézia a zvyšok dokúpila dómska fara. Do koruny vtedy umiestnili aj medený tubus, v ktorom schovali pamätnú listinu. Tá sa zachovala dodnes. Koruna bola na veži až do roku 1833. Vtedy do strechy veže opäť udrel blesk a jej drevený krov začal horieť. Medená helmica spadla na zem a korunu sa už nepodarilo zachrániť. S jej rekonštrukciou sa začalo až po tom, čo cisár Ferdinad prispel kostolu na opravu veže meďou. Novú pozlátenú korunu z medeného plechu vyhotovili meďotepci. Karl Mayer vytvoril korunu a Johann Gschnattl zhotovil vankúš, na ktorom je položená. Strapce na vankúši sú pripevnené a aby sa nekývali vo vetre, vyplnili ich pieskom. Vankúš, na ktorom je koruna položená, meria od strapca k strapcu 135 centimetrov. Koruna aj s vankúšom je vysoká 156 centimetrov a váži 160 kilogramov. Aj do tejto koruny vložili medený tubus, do ktorého pridali pamätnú listinu a iné písomnosti.
Pôvodne vo veži Dómu svätého Martina viselo šesť zvonov. Najväčší z nich, Wederin, odliaty v roku 1670 vo zvonárskej dielni Baltazára Herolda, mal hmotnosť 2513 kilogramov. Okrem neho tu bolo päť ďalších zvonov. V roku 1914 po začiatku prvej svetovej vojny všetky zvony, okrem najväčšieho Wederina, z veže zložili, roztavili a materiál z nich použili na odlievanie diel. Dnes je vo veži katedrály umiestnených osem zvonov. Okrem pôvodného Wederina, ktorý musel byť pre značné poškodenie zrekonštruovaný, nainštalovali v novembri 2000 do zvonice ďalších sedem zvonov, symbolických darov od okolitých štátov.
V podzemí dómu v hĺbke približne šesť metrov sa nachádzajú tri krypty. Jedna z nich patrila rodine Pálffyovcov. Pochovávanie členov tohto rodu pod najvýznamnejším bratislavským kostolom bolo nielen záležitosťou prestíže, ale tiež odrazom dôležitého postavenia Pálffyovcov medzi uhorskou šľachtou. Hrobka rodiny je umiestnená priamo pred hlavným oltárom a vstupuje sa do nej z exteriéru. Ten je na severnej stene dómu prikrytý bielou mramorovou doskou s erbom rodiny Pálffyovcov. Do ďalších dvoch krýpt sa vchádza z kaplnky svätej Anny. Jednou je Jezuitská krypta a druhou Arcibiskupská, ktorá je ako jediná sprístupnená. V krypte sa nachádza viac ako 90 hrobov. Pochovaní sú tu napr. kardinál Peter Pazmány, bratislavský kanonik Jozef Ignác Bajza, či biskup Michal Buzalka.
Zdroj: xplor.app
Kostol postavili v obci ako pomerne veľkú stavbu niekedy v 30. až 40. rokoch 13. storočia. Išlo o reprezentatívne jednolodie v celom rozsahu dnešnej hlavnej lode s kratšou kvadratickou svätyňou. Múry pôvodne zrejme plochostropej lode sa zachovali do približne dvojtretinovej výšky, bočné steny svätyne v celej svojej pôvodnej výške.
Ďalšia stavebná fáza nasledovala po výraznom poškodení kostola pri útoku vojsk českého kráľa Přemysla Otakara II. v 70. rokoch 13. storočia. Zahŕňala výraznú prestavbu svätyne, ktorú predĺžili východným smerom do podoby polygónu a zaklenuli ťažkou rebrovou klenbou. Túto opreli o mohutné postranné piliere zachované v základoch. V závere svätyne úlohu pilierov prevzalo plné murivo nároží, čím v exteriéri vznikla rovná východná stena presbytéria. Následne pripojili zo severnej strany svätyne obdĺžnikovú sakristiu zaklenutú valenou klenbou.
V 14. storočí pristavali južnú kaplnku, pričom pôvodne mala siahať len po južný portál do hlavnej lode. Ešte počas výstavby však bola predĺžená až po západné priečelie lode. Pod prístavbou bola súčasne vybudovaná krypta s kamennou valenou klenbou. Kaplnka bola zaklenutá krížovými rebrovými klenbami; zachovalo sa len novšie západné pole.
Severná bočná loď vznikla tiež ako bočná kaplnka v druhej štvrtine 15. storočia. Kaplnka bola prepojená s hlavnou loďou lomenými arkádovými oblúkmi podobnými ako v prípade južnej lode. Z neskorogotického obdobia pochádzajú aj spodné časti murív zrejme pôvodnej gotickej veže zachované v základoch dnešnej barokovej veže.
V druhej tretine 16. storočia sa realizovala oprava v renesančnom štýle, ktorú si vyžiadalo vypálenie kostola tureckými vojskami. Sakrálny priestor bol vtedy ochránený zamurovaním arkád prepájajúcich pôvodne bočné lode s hlavnou.
Barokizáciou prešiel kostol pri obnove v 70. rokoch 17. storočia. Pristavaná bola veža, hlavná loď a svätyňa dostali valené klenby so styčnými hrebienkovými výsečami. Práce pokračovali aj v 18. storočí, kedy bolo dotvorené západné priečelie portálmi so sochami v nadstavcoch a ďalšími sochami v štítoch. Osvetlenie lode bolo riešené tzv. termálnymi oknami polkruhového tvaru a do rovnakého tvaru upravili aj gotické okná bočných lodí. V interiéri boli znova otvorené arkádové oblúky do bočných lodí. Na pilier arkádového oblúka v severovýchodnej časti bola osadená drevená kazateľnica prístupná schodiskom zo sakristie. V západnej časti lode vybudovali novú tribúnu. Zvýšili tiež vežu, upravili jej fasádu a zastrešili novou strechou typického cibuľovitého tvaru. Prístup na vežu bol vyriešený schodiskom z novej prístavby.
K južnej strane svätyne pristavali novú sakristiu a v rokoch 1788 – 1789 obnova vyvrcholila reprezentatívnou úpravou svätyne s novou valenou klenbou, ornamentálnou výmaľbou stien a napokon postavením nového hlavného oltára v súvislosti so zmenou patrocínia na dnešné sv. Kríža. Ústredným motívom je tak plastika Ukrižovaného Krista, ktorá zrejme vznikla v dielni známeho sochára F. X. Messerschmidta, pôsobiaceho na sklonku života v Bratislave.
Ďalšie opravy a úpravy sa spomínajú k rokom 1863, 1937 a 1949 – 1950. Veľká obnova sa uskutočnila v 70. a 80. rokoch minulého storočia na základe výsledkov výskumov spolu s reštaurovaním niektorých prvkov a pokračuje aj v súčasnosti. Výskum v rokoch 2015 – 2017 významným spôsobom zmenil náš pohľad na najstaršie dejiny kostola.
Zdroj: apsida.sk
Južná loď chrámu má dve stavebné časti; v novšej sa zachovala pôvodná krížová klenba; interiér južnej lode osvetľujú štyri gotické okná. Severná loď má polygonálny uzáver a v podstate si dodnes zachovala pôvodný gotický vzhľad. Bočné lode boli s hlavnou loďou spojené lomenými oblúkmi.
Po stranách presbytéria sú dve sakristie; severná (staršia) je zaklenutá pôvodnou valenou klenbou; našlo sa v nej gotické pastofórium. Pri systematickom výskume kostola boli objavené dva veľké kamenné svorníky (pravdepodobne z pôvodnej klenby hlavnej lode), ďalej kamenný epitaf s jednoramenným krížom a dvoma kalichmi zo 14. storočia a umelecky vysoko hodnotný gotický reliéf, na ktorom je výjav z Olivovej hory po Poslednej večeri.
Predstavaná vysoká veža má dvojitú cibuľovú strechu; štvorhranná veža je horizontálne členená rímsami na tri poschodia. V rozoklanom tympanóne nad hlavným portálom sú na podstavcoch kamenné plastiky svätého Františka, Panny Márie a svätého Floriána.
V devínskom farskom kostole sa zachovala spodná časť monumentálneho reliéfu Nanebovzatia Panny Márie, ktorý bol pravdepodobne v strede ranobarokového oltára (v 17. storočí bol kostol v Devíne zasvätený Panne Márii). V 19. storočí umiestnili do presbytéria kostola hlavný oltár so stĺpovým pavilónovým tabernákulom na predstavenom oltárnom podstavci a s vysokým krížom vo vrchole. Pozornosť si zasluhuje korpus. Idealizovanú podobu Ukrižovaného (bez znakov utrpenia) vytvoril sochár ovplyvnený krížmi neskobarokového sochára Františka Xavera Messerschmidta. Bočné oltáre sv. Rodiny a Piety tvoria stĺpové architektúry s ústredným oltárnymi obrazmi. Mariánske bočné oltáre pripomínajú staré patrocínium Panny Márie. V južnej lodi je obraz Najsvätejšej Trojice z neogotického oltára. V kostole sa zachovala baroková kamenná krstiteľnica kalichového typu.
Návštevníkov zaujme i záhrada kostola, v ktorej je sústredená galéria sôch viažúcich sa k najranejším dejinám Slovákov: sediaca socha veľkomoravského kniežaťa Rastislava (dielo akademickej sochárky Ľudmily Cvengrošovej), ktorú premiestnili na križovatku na pol ceste k Devínskemu hradu, zostalo tam dnes súsošie slovanských vierozvestcov svätých Cyrila a Metoda. Vpravo pred vchodom je za balustrádovou kamennou ohradou vztýčený stĺp s motívom Ukrižovaného Krista na jeho hlavici.
Zdroj: sk.wikipedia.org
Kostol v Terchovej je situovaný takmer v centre obce. Bol postavený v blízkosti staršieho kostola zasväteného sv. Martinovi, ktorý bol koncom 60-tych rokov kvôli jeho zlému stavu zbúraný. Základný kameň položili v roku 1942, na jeseň 1944 už kostol stál a v roku 1949 bol kostol vysvätený. Kostol má tri chrámové lode, ktoré sú od seba oddelené okrúhlymi stĺpmi. Hlavná loď má kazetový strop, bočné lode ich majú rovné. Kostolu dominuje oltár s masívnym krížom s ukrižovaným Kristom.
V predsieni kostola sa nachádza celodrevený pohyblivý betlehem, ktorý bol vyhotovený miestnymi ľudovými majstrami.
Cyrilometodské dni sú neodmysliteľnou súčasťou kultúrneho leta v Terchovej. Každoročné oslavy venované našim vierozvestcom, ktorým je zasvätený tunajší kostol sa konajú vždy za prítomností najvyšších cirkevných hodnostárov Žilinskej diecézy.
Podujatie je bohaté na liturgický, ale i kultúrny program. Je rozdelené do niekoľkých dní, počas ktorých je pre veriacich pripravené plné duchovné vyžitie. Vyvrcholením osláv sv. Cyrila a sv. Metoda je každoročne konaná svätá omša na vrchu Oravcové.
Terchovský pohyblivý betlém patří k nejoblíbenějším atrakcím této obce na severozápadě Slovenska. Jeho vznik je spojován zejména s místním řezbářem Štefanem Hanuliakem a nejedná se o žádné „poselství dávných časů“. Betlém vznikl – nebo lépe řečeno byl veřejnosti poprvé představen – teprve na Vánoce roku 1976. V každém případě je ale opravdu velice půvabný a zajímavý.
Podle některých informačních pramenů rozdělili betlém jeho tvůrci do dvou částí (starou Terchovou s jejími lidovými řemesly a krajinu biblického příběhu Nového zákona), podle jiných se jedná o části tři (stará Terchová s původním kostelem sv. Martina, skromný Betlém a přepychový Jeruzalém).
Od druhej polovice 30-tych rokov pociťovala obec akútnu potrebu väčšieho a priestrannejšieho chrámu. S konkrétnou myšlienkou nakoniec prišiel mladý kňaz Štefan Bitter. Po získaní financií a vykopaní základov položili v roku 1942 základný kameň budovy nového kostola. Na jeseň 1944 roku už bola stavba kostol postavená, omietnutá a pokrytá šindľom. Začiatkom jari budúceho roka však zasiahol krutý vír vojnového besnenia. Popolom ľahlo 155 obytných domov vrátane farskej budovy (8. – 9.4. 1945). Poškodeným ponúkla prístrešie hrubá stavba kostola.
Po dokončení stavby sa pristúpilo k vyhotoveniu hlavného oltára. Nad oltárom sa ako jeho súčasť vypína mohutný kríž s Ukrižovaným. V hlavnej chrámovej lodi je umiestnených v dvoch radoch 23 symetricky usporiadaných lavíc. Tri chrámové lode sú od seba oddelené mohutnými okrúhlimi stĺpmi. Strop hlavnej lode je kazetový, bočné lode majú jednotlivé stropy rovné. Všetky tri zvony sa preniesli zo starého kostola sv. Martina. Najstarší a najväčší, Juraj, je pôvodný, pochádzajúci ešte z prvej polovice 18. storočia. Ostatné dva sú mladšieho dáta.
K slávnostnej konsekrácii kostola sv. Cyrila a Metoda dochádza 8. 10. 1949 za prítomnosti nitrianskeho arcibiskupa Dr. Eduarda Néczeya. Po jeho boku slúžil sv. omšu otec myšlienky nového chrámu vdp. Štefan Bitter.
Interiér kostola prešiel v ostatných rokoch podstatnými premenami. Jeho súčasťou sa stala Krížová cesta. Priečelie sanktuária vyplnili drevené plastiky solúnskych vierozvestov. V roku 1976 vytesali terchovskí kamenári obetný oltár. Popri výtvarných podobizniach evokujú cyrilometodskú tematiku v interiéri predovšetkým pôsobivé okná. Sú na nich prostredníctvom leptov vyobrazené motívy z cyrilometodského obdobia našich dejín. Podobne ako interiér, tak aj exteriér chrámu sa v priebehu rokov zmenil na nepoznanie. Z posledného obdobia treba spomenúť predovšetkým invenčné kvetináče, epoxydové sochy vierozvestov nad hlavným vchodom, či súsošie Snímanie z kríža, nachádzajúce sa pred vchodom do zákristii. Od roku 1990 zdobí hlavnú vežu pozlátený dvojramenný kríž.
Neodmysliteľnou súčasťou Vianoc ostatných rokov v Terchovej je betlehem, ktorý v predvečer najkrajších sviatkov roka inštalujú v miestnom rímskokatolíckom kostole zasvätenom sv. Cyrilovi a sv. Metodovi. Je dielom tunajších chlapov, rezbárov, konštruktérov, elektromechanikov, ktorí vložili kus vlastného fortieľu i voľného času do tohto, dnes už široko – ďaleko známeho projektu.
Nápad vytvoriť symbolický betlehem sa zrodil pred Vianocami roku 1976. Jeho autorom bol známy dedinský rezbár Štefan Hanuliak, ktorý spolu s priateľmi Jozefom Holúbkom a Štefanom Krištofíkom pripravili na Vianoce uvedeného roku miestnym veriacom milé prekvapenie. Spoločné dielo skoncipovali do troch častí. Prvú predstavuje „stará“ Terchová so svojimi remeslami a charakteristickým koloritom, druhú miesto Ježišovho narodenia „skromný“ Betlehem, a tretiu „prepychový“ Jeruzalem. Postavičky z plastov postupom času nahradili figúrky z lipového dreva. Bola to myšlienka miestneho duchovného, vdp. Jozefa Šabu. Zhruba od konca 70. rokov sa konštruktéri orientujú výlučne na lipové drevo. Po smrti Štefana Hanuliaka nadviazali na ušľachtilú myšlienku, so spomenutými majstrami, jeho synovia, Jozef, Ján, František a ich menovec Ján Hanuliak.
Každým rokom možno na terchovskom betleheme obdivovať niečo nové. Pribúdajú náboženské výjavy z Betlehema i Jeruzalema, atmosféru historickej Terchovej evokujú ďalšie ľudové remeslá a dielničky majstrov. A aká bude konečná podoba diela, to vedia iba terchovskí ľudoví umelci. Všetky tri časti sa i naďalej budú vkusne dopĺňať o nove bizarné výjavy a postavičky.
Zdroj: terchova.uteczmesta.eu
Nejstarší osídlení skalní ostrožny, na níž se hradisko nacházelo, se na základě ojedinělých nálezů příslušejících kultuře s moravskou malovanou keramikou datuje do období pozdního neolitu až raného eneolitu (5. až 4. tisíciletí př. n. l.). V průběhu eneolitu se zde usadil lid kultury nálevkovitých pohárů a později lid kultury s kanelovanou keramikou. O intenzivním osídlení v této době svědčí základy hustě zastavěného sídliště, obehnaného obranným valem a příkopem, jakož i nálezy měděných předmětů, mramorových korálků nebo kostěných pásových zápon. K opětovnému osídlení došlo ještě několikrát v době bronzové (podolská fáze středodunajské kultury popelnicových polí), laténské a začátkem stěhování národů.
Největšího rozkvětu se Staré Zámky dočkaly během slovanského osídlení ve střední a mladší době hradištní během velkomoravského období. Už od 8. století vznikal kolem osady hlinitý val s dřevěnou palisádou. Počátkem 9. století bylo vybudováno mohutné opevnění, velmožský dvorec s asi 10 m vysokou dřevěnou strážní věží, srubové stavby a patrně i kostel. Prostor předhradí byl v této době využíván k pohřebním účelům. Hradisko se v této době stalo jedním z důležitých center říše, které si svůj význam udrželo ještě desítky let po jejím pádu.
Koncem velkomoravského období stihl hradisko ničivý požár, který významně poškodil opevnění i velmožský dvorec. Hroty šípů pocházející z této doby svědčí o násilném vpádu nepřátelských vojsk. Opevnění však bylo v menším rozsahu obnoveno a hradisko fungovalo až do konce 10. století.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Lokalita se nachází v jižní části Moravského krasu na slepencové skalní ostrožně, v nejvyšší části na severozápadě území dosahující nadmořské výšky kolem 325 m. Ostrožna protáhlá ve směru severozápad–jihovýchod se v okrajových částech prudce svažuje do údolí potoka Říčky, který vyvýšeninu obtéká ze severovýchodu, jihovýchodu a jihozápadu. Výškový rozdíl mezi vrcholovou plošinou a hladinou Říčky činí zhruba 60 metrů.
Území o celkové rozloze asi 13 ha je rozděleno do dvou částí. Na samotné ostrožně ve tvaru trojúhelníku o stranách 230 m, 425 m a 450 m se nachází centrální část hradiska o rozloze kolem 4,5 ha. Ta byla opevněna po celém obvodu (s výjimkou brány v severovýchodní části, sloužící patrně pro přístup k Říčce jakožto zdroji užitkové vody). Severozápadně od ostrožny pak leží předhradí, oddělené od vlastního hradiska přepažujícím opevněním v nejužším místě šíje, další val se nachází asi 150 m směrem na severozápad. Ani jeden však vzhledem k zemědělskému využívání území není dnes v terénu znatelný.
Dobře patrný naopak zůstává asi 320 metrů dlouhý úsek vnějšího valu na jihovýchodním okraji lesa Haleglétňa, převyšující okolní terén o 2–2,5 m, k němuž z vnější strany přiléhá příkop zahloubený oproti okolnímu terénu asi o 2 metry. Zbytek valu se v podobě mírné terénní vlny táhne dále jihozápadním směrem až k líšeňskému hřbitovu.
Zdroj: cs.wikipedia.org
V blízkosti zámečku Pohansko asi 3 km jižně od Břeclavi je na místě významného nížinného hradiště postupně budován archeoskanzen, kde si prohlédnete mimo jiné i repliku kultovního místa tvořeného dřevěnými idoly pohanských božstev. Kromě pohanské svatyně z počátku 10. století je zde k vidění polozemnice se studnou z 9. století.
Archeoskanzen se nachází v místech, kde bylo v průběhu 9. až 11. století v souvislosti se vznikem Velké Moravy, vybudováno jedno z největších středověkých hradišť ve střední Evropě. K vidění je pohanská svatyně a kostrové pohřebiště z 10. stol., polozemnice, studna a keramická pec z 9. stol.
Na naučné stezce je zachycen vývoj nevelkého místa uprostřed lužních lesů od 6. století donedávna. Vedle staroslovanská svatyně a velkomoravská polozemnice zde stojí také objekty pohraničního opevnění.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Hradisko na Pohansku je považováno za nejrozsáhlejší raně středověké opevněné území v České republice a zároveň jedno z největších ve střední Evropě. Archeologické nálezy zemědělských osad shlukového typu z doby před vznikem Velkomoravské říše dokládají, že zdejší prostředí vyhovovalo již nejstarším Slovanům. Vědci zde objevili žárové pohřebiště a množství slovanských sídlištních objektů – polozemnic s kamennými pecemi, hospodářských staveb a obilnic. Hradiště nížinného typu o celkové ploše snad až 55 ha bylo významným hospodářským centrem Velkomoravské říše. Lokalita se skládá ze tří celků: centrální část, jižní a severní předhradí. Centrální část hradiště má rozlohu 28 ha a byla opevněna dřevěno-hlinitou hradbou s čelní kamenou zdí a příkopem. Celá hradba měla délku asi 2 200 m a byla až 4 m vysoká. Při archeologickém průzkumu zde byl odkryt palisádou hrazený velmožský dvorec o rozměrech 96×86 m, řada řemeslnických dílen, 2 kostely a rozsáhlý hřbitov vypovídající o početnosti místní komunity.
Celokamenný kostel vystavěný v první polovině 9. století, patřil podle dochovaných základů k typu jednolodních staveb (délka 18,65 a šířka 7,2 metrů) s odsazenou půlkruhovou apsidou a s téměř čtvercovým nartexem. Na jihovýchodní straně přiléhal k lodi čtvercovitý přístavek. Chrám byl zbudován z importovaného lomového kamene spojovaného vápennou maltou. Stěny byly omítnuté a obílené, uvnitř zdobené barevnými freskami. V lodi se nacházely zbytky kamenné předkněžištní příčky s průchodem uprostřed. Vchod byl umístěn uprostřed jihozápadní stěny. Založení kostela lze spojovat se starší fází dvorce, tj. s dobou před polovinou 9. století, některé dostavby mohly být realizovány až v době působení soluňských bratří na Moravě. Kostel zanikl nejpozději kolem poloviny 10. století, přičemž sakrální funkci mohl ztratit již dříve. Šlo zřejmě o tzv. vlastnický kostel sloužící k soukromé potřebě nějakého významného velmože. V nejbližším okolí bylo odkryto pohřebiště s cca 400 hroby, často s bohatou výzdobou, mj. se našly i zlaté a stříbrné šperky. Nedávno byl na Pohansku objeven v místech bývalého seníku i druhý kostel. Podle průzkumů se zřejmě jedná o rotundu, která by mohla mít v průměru kolem 8 – 9 m.
Zbylá plocha centrálního hradiska byla v 9. století zastavěna menšími dvory se stopami řemeslnické činnosti (kovářství, tkalcovství), zde objevené hroby již vykazovaly daleko menší bohatost. Na severním předhradí se rozkládal řemeslnický areál, který měl i obytnou funkci. Jižní předhradí obsahovalo řemeslnické příbytky a osadu početné ozbrojené družiny. Na obou předhradích se nalézala i kostrová pohřebiště s bohatou hrobovou výbavou. Pohansko bylo časem opuštěno a v podstatě zde nenacházíme žádné další stopy lidských aktivit. Funkci zdejšího sídliště převzala přemyslovská Břeclav. Člověk se v těchto místech znovu usadil až v 19. století, kdy zde Lichtensteinové vybudovali svůj lovecký zámeček.
Zdroje: promoravia.blog.cz
Slovanské hradiště v Mikulčicích patří mezi nejvýznamnější místa poukazující na historii našeho státu. Je jedním z TOP výletních cílů jižní Moravy! Navštivte velkomoravský raně středověký původně vodní hrad z 9. století. V jeho centrálním místě najdete pozůstatky kamenných církevních staveb i původního paláce, zřejmě sídla samotného velmože a jeho rodiny.
První muzejní expozice zde byla pro veřejnost otevřena v roce 1960 v prostorách původní přízemní budovy. V průběhu roku 2015 došlo k realizaci nového Návštěvnického centra, který koncepci původní expozice přejímá. Do současné doby není bohužel tato expozice dokončena a není tedy přístupná. Přislíbenou dominantou ji v budoucnu budou autentické nálezy dřevěných člunů, objevených při výzkumech zaniklých říčních koryt.
V prostorách Návštěvnického centra se v současné době nachází nový model hradiska, respektive jeho podoby z devátého století. Prezentuje nejnovějších poznatky archeologů získaných během uplynulých desetiletí. Návštěvník zde může získat představu o původním vzhledu a uspořádání staveb vnitřního opevněného prostoru hradiska a jeho blízkého okolí.
Druhá stálá expozice sestává nejen z prohlídky autentického nálezového stavu základů II. kostela, hrobových jam s pohřby a trojrozměrných maket místních kostelů i paláce, ale také z projekce spojující prvky počítačové vizualizace, mluveného slova. V prostorách expozice II jsou rovněž vystaveny kvalitní kopie šperků a dalších drobných předmětů nalezených při archeologických výzkumech.
Součástí Návštěvnického centra je vyhlídková věž dosahující výšky 30 m. Ačkoliv neumožňuje výhled do nejvzdálenějšího okolí nabízí příležitost nahlédnout na hradisko z ptačí perspektivy.
Po prohlídce pavilonu II je možno absolvovat pěší okruh hradištěm po návštěvnické trase a na ní shlédnout v terénu kopie základů kamenných staveb, opatřených panely s popisem zajímavostí daného okrsku.
Roku 2019 překlenula tok hraniční řeky Moravy novodobá lávka, jež propojuje původní širší areál hradiska. Pro pěší i pro cyklisty tak vznikla příjemná trasa nabízející navštívit v blízkosti lužních lesů další významnou stojící raně středověkou památku nedaleko Kopčan – kostel sv. Margity Antiochijské. Lávka navazuje i na dvě národní sítě cyklostezek.
Mikulčice-Valy jsou významným hradiskem doby velkomoravské říše v blízkosti obce Mikulčice. Svou rozlohou cca 10 ha představují nejrozsáhlejší slovanské archeologické naleziště v ČR. Lokalita je chráněna jako národní kulturní památka. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších opevněných hradištních sídel se znaky městského uspořádání, spíše vojenského charakteru, s doklady osídlení předvelkomoravského a velkomoravského horizontu s množstvím kostelů a artefaktů svědčících o přítomnosti velkomoravské nobility. Existují domněnky, že se mohlo jednat o kmenové centrum s vyššími mocenskými aspiracemi, možná i sídlo prvních Mojmírovců. Zlom ve vývoji hradiska nasvědčuje tomu, že se v další fázi stalo důležitým prvkem začleněným do systému obrany říše a jejího centra.
Na nejvyšším místě akropole byly situovány dvě stavby reprezentující knížecí prostředí – knížecí palác s litou maltovou podlahou a kamenným krbem a bazilika. Objekty tvořily samostatný okrsek. V okolí paláce bylo zjištěno opevnění příkopem a bazilika se hřbitovem byla oddělena palisádovým plotem. Rozsáhlá trojlodní bazilika s atriem a nartexem je plošně dosud největší odkrytou velkomoravskou církevní stavbou. V prostoru baziliky a v okolí bylo odkryto několik hrobek patřících významným představitelům vládnoucí vrstvy Velké Moravy, pravděpodobně i některým z Mojmírovců. Kolem kostela bylo pohřebiště čítající přibližně 550 hrobů, jejichž hustota a vzájemné překryvy svědčí o značné intenzitě pochovávání, tedy i o poměrně vysoké hustotě obyvatelstva. Pohřebiště vyniká množstvím bohatých hrobů s meči, zlatými a stříbrnými šperky a honosnými soupravami opaskových kování a stříbrných a litých bronzových nákončí, zlatými gombíky. Tyto i řada dalších nálezů představují mistrná díla místního uměleckého řemesla.
Nákončí se stala neoficiálním symbolem lokality Valy u Mikulčic. K cenným nálezům patří zejména stříbrný závěsný křížek s postavou Krista a zlatý solidus byzantského císaře Michaela III. Určitým dokladem vzdělanosti jsou také nálezy železných pisátek–stilů. Stopy kovoliteckých a šperkařských dílen na hradě jsou časově řazeny do období před pol. 9. stol. ve vrcholném období mizí a převládá zpracování železa, dřeva, hrnčířství a textilnictví.
Zdroj: toulkypocechach.com
Celému Hradišti dnes vévodí komplex budov kláštera a proboštství, které od 13. století patří řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Součástí komplexu je také původně gotický kostel sv. Hypolita, přestavěný v 18. století do dnešní barokní podoby. Původní kostel ze 13. století byl postaven na základech velkomoravské rotundy. V interiéru kostela se nachází mistrovská stropní freska Nalezení svatého Kříže od předního rakouského malíře období baroka – F. A. Maulbertsche. Interiér kostela i areál proboštství je možné navštívit každý den od 9 do 17 hodin.
Celý areál proboštství i s přilehlými usedlostmi byl ve středověku obehnán hradební zdí, z níž se do dnešní doby zachovala například západní vstupní brána. Ta dnes stojí v centru obce, na začátku ulice Křižovnické, vedoucí ke kostelu sv. Hypolita.
Na Hradišti nalezneme ještě celou řadu dalších církevních památek. Prostor v okolí kaple sv. Antonína Paduánského (z roku 1635) nabízí úchvatný pohled na město Znojmo, Ochoz kolem kapličky sv. Eliáše zase vyhlídku na údolí Dyje a Znojemskou přehradu. K oběma kaplím (a tedy i na celé Hradiště) směřuje zajímavá křížová cesta z 17. století, která vychází z Gránického údolí přímo pod znojemským hradem. Cesta má 14 zastavení a vede po příkrých zalesněných svazích. Tvoří ji nepravidelné schody z přírodního kamene, místy je cesta do skály přímo zasekána. Jednotlivá zastavení Křížové cesty dokládají nesmírný cit našich předků, kteří dokázali tyto drobné architektonické prvky nenásilně a vkusně zakomponovat do zdejší nenarušené přírody. Na počátku 90. let byla všechna zastavení renovována.
V poslední době Hradiště proslulo především archeologickými výzkumy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, které zde každým rokem probíhají. Průzkum přinesl mnoho poznatků o pravěkém i velkomoravském osídlení zdejší lokality a o životě našich předků. Hradiště vydalo bezpočet nálezů keramiky, kostěných i kovových nástrojů a celou řadu nádherných šperků – bronzových a stříbrných náušnic, skleněných náhrdelníků i jiných.
Z dalších nálezů upoutá objev jednoho z nejstarších kamenných kostelů v Čechách i na Moravě (pravděpodobně z první poloviny 9. stol.) a také odhalení rozsáhlého velkomoravského pohřebiště. Základy kostelíku byly upraveny do podoby malého památníku, pohřebiště se stále zkoumá. V době výzkumné sezóny (červenec – srpen) je možné výzkum pohřebiště navštívit a seznámit se tak s prací archeologů i některými nálezy přímo v terénu. Pro zájemce je možné předem dohodnout komentovanou návštěvu výzkumu spojenou s ukázkou nálezů z lokality.
Zdroj: znojmo-hradiste.wz.cz
V poslední době Hradiště proslulo především archeologickými výzkumy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, které zde každým rokem probíhají. Průzkum přinesl mnoho poznatků o pravěkém i velkomoravském osídlení zdejší lokality a o životě našich předků. Hradiště vydalo bezpočet nálezů keramiky, kostěných i kovových nástrojů a celou řadu nádherných šperků – bronzových a stříbrných náušnic, skleněných náhrdelníků i jiných.
Z dalších nálezů upoutá objev jednoho z nejstarších kamenných kostelů v Čechách i na Moravě (pravděpodobně z první poloviny 9. stol.) a také odhalení rozsáhlého velkomoravského pohřebiště. Základy kostelíku byly upraveny do podoby malého památníku, pohřebiště se stále zkoumá. V době výzkumné sezóny (červenec – srpen) je možné výzkum pohřebiště navštívit a seznámit se tak s prací archeologů i některými nálezy přímo v terénu. Pro zájemce je možné předem dohodnout komentovanou návštěvu výzkumu spojenou s ukázkou nálezů z lokality.
Zdroj: znojmo-hradiste.wz.cz
Jedna z nejvýznamnějších archeologických lokalit z období Velkomoravské říše se nachází v dnešní městské části Uherského Hradiště lidově zvaného „Derfle“ na tzv. sadské výšenině nad ohbím původního toku řeky Olšavy. Dokládá přítomnost církevního komplexu několika zděných staveb budovaných ve třech stavebních etapách v průběhu celého 9. století. Jeho součástí bylo i baptisterium a rozsáhlé pohřebiště. Vně i uvnitř církevních staveb archeologové odkryli 87 hrobů, nezřídka uložených v rakvích s bohatými milodary.
Dle nálezů byla v kapli s hrobovou komorou pohřbena významná osobnost, možná samotný kníže Svatupluk. Na severní straně byl sakrální areál oddělen zídkami od seskupení dvanácti srubových staveb, v nichž žili a v dílnách pracovali řemeslníci a jejich rodiny. Na opačné straně stála rozsáhlá stavba, která pravděpodobně sloužila jako shromaždiště věřících a snad i místo výuky kněží. V areálu nechyběla studna a zpevněná cesta mezi jednotlivými okrsky.
Vzhledem k celkové dispozici komplexu i významným nálezům (olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem, pisátka) se předpokládá, že tady působili představitelé byzantské misie.
Lokalita byla definitivně opuštěna v průběhu 13. století.
Návštěvníci sadské výšiny mohou zhlédnout rekonstruovaný půdorys církevních staveb a seznámit se prostřednictvím infomační tabule s historií a významem této volně přístupné archeologické lokality, která je majetkem Zlínského kraje ve správě Slováckého muzea v Uherském Hradišti.
Zdroj: uherske-hradiste.cz
Samotné naleziště se nachází v jihovýchodní části města Uherské Hradiště zvané Sady (Derfla), blízko silnice ve směru na Kunovice, na tzv. sadské ostrožně. V letech 1959–1963 zde probíhal pod vedením V. Hrubého (z Moravského zemského muzea v Brně) archeologický výzkum, při němž byly objeveny pozůstatky neopevněného dvorce církevně – mocenského charakteru.
Právě sem přišli někdy na konci 8. století jedni z prvních křesťanských misionářů. Přicházeli z Aquileie na pobřeží Jaderského moře a ze Salcburku, o něco později z Pasova. Pravděpodobně s vědomím místního knížete vystavěli na sadské ostrožně kostel, který v nadzemní hmotě mohl mít podobu kříže, nad jehož středem se tyčila mohutná čtyřhranná věž. Kostel byl omítnut, vymalován, opatřen litou maltovou podlahou a kryla jej střecha z hliněných vypalovaných komponentů. Tato architektura zcela jistě dominovala širokému okolí. K její realizaci došlo někdy na přelomu 8. a 9. století, tedy i více než 30 let před vznikem Velké Moravy (r. 836). Byl to jeden z prvních zděných kostelů na sever od Dunaje.
Komplex několika zděných sakrálních staveb, budovaných ve třech stavebních fázích, zaujímal dominantní, zdaleka viditelnou polohu. Nejprve byl v první třetině 9. století postaven kostel na půdorysu řeckého kříže. Směrem na západ byl k němu v 60.–70. letech téhož věku navázán sálový kostel se závěrem v podobě apsidy. Ten bývá někdy interpretovaný jako kaple se dvěma bočními vchody a svým vznikem je nejspíše svázán s nově příchozími staviteli byzantské misie. Zřejmě ještě ve třetí čtvrtině 9. století byly k severní obvodové zdi kostela s křížovou dispozicí přistavěny hrobová komora a kaple, téže fázi pak přísluší i vznik zděné příčky v západním kostele. V této souvislosti pak vyvstává možnost, že západní kostelík se stal místem výuky katechumenů, zatímco kaple s hrobovou komorou posloužila k uložení pohřbu význačného Moravana (pravděpodobně hrob knížete Svatopluka). Západně od celého komplexu byla postavena ještě křtitelnice (baptistérium).
Vně, ale i uvnitř církevních staveb bylo odkryto 87 pohřbů z průběhu 9. století, nezřídka uložených v rakvích a s bohatými milodary. Hřbitovní areál s kostelem byl na severní straně dvěma zídkami oddělen od seskupení dvanácti srubových staveb, v nich žili a v dílnách pracovali řemeslnící a jejich rodiny. Nechyběla ani studna. Na opačné straně stála rozsáhlá 36 m dlouhá a 6 m široká halová stavba srubové konstrukce – shromaždiště a snad i místo výuky kněží. Mezi okrsky pak procházela zpevněná cesta. Vzhledem k celkové situaci na Výšině sv. Metoděje (Sadské výšině), jakož i k nálezům odsud pocházejícím – olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem, pisátka – stily apod. – se lokalita často klade do souvislosti s působištěm představitelů byzantské misie.
Podle svědectví hrobových nálezů bylo posléze původní velkomoravské pohřebiště z 9. a počátku 10. století převrstveno mladohradištními pohřby z 11.–12. století. Kaple, které na základě písemného pramene z roku 1247 bývá přisuzováno mariánské zasvěcení, byla spolu se hřbitovem definitivně opuštěna v průběhu 13. století.
Zdroj. www.slovackemuzeum.cz
Na území dnešního Starého Města vzniklo již v 6. století několik zemědělských a řemeslnických osad. Nejznámějšími jsou hradiska Na Valách a sídliště Na Špitálkách. V okolí kostelů sv. Michala a sv. Víta byly nalezeny základy čtyř velkomoravských kostelů s pohřebišti a odkryty specializované řemeslnické dílny z 9. až 10. století. Rozsah a bohatství archeologických nálezů (stavby, užitné předměty, výzbroj, šperky) nenechává nikoho na pochybách, že se jednalo o jedno z významných center Velkomoravské říše. Po objevu prvních hrobů v roce 1924 Na Valách se ujal se vedení záchranných prací archeolog Antonín Zelnitius spolu se Státním archeologickým ústavem v Praze. Badatelské aktivity Antonína Zelnitia Na Valách i na zbývajícím území Starého Města definitivně potvrdily staroměstskou aglomeraci za rozsáhlé slovanské sídliště. Zásluhou profesora Viléma Hrubého (1912-1985) byl v roce 1960 ve Starém Městě otevřen Památník Velké Moravy, který je od roku 1969 Národní kulturní památkou.
Dřívější ves se podle listiny olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 jmenovala Veligrad. Na přelomu 12. a 13. století byl poblíž vsi založen cisterciácký klášter, do jehož majetku ves připadla. Když bylo v roce 1257 založeno královské město Uherské Hradiště (tehdy Nový Velehrad), byla ves podřízena právu tohoto města, nazvaná Staré Město (1257) a původní název Veligrad – Velehrad přešel na cisterciácký klášter a osadu, která kolem něj vznikla. Staré Město bylo značně postiženo povodní v červenci 1997. Po této přírodní katastrofě muselo být v jižní části města zbouráno téměř sto domů. Přesto se život v městě nezastavil, lidé si postavili nová obydlí, jiní si poničené domy opravili.
Národně kulturní památka Památník Velké Moravy byl vybudován roku 1960 v lokalitě Na valech. Budova památníku kryje základy kamenného velkomoravského kostela, který byl vybudován v polovině 9. století na starém pohanském pohřebišti ze 7. století. Stálá expozice dokumentuje dějiny centra Velkomoravské říše. V památníku je provozní doba od dubna do října, v zimních měsících je uzavřen. Veřejnosti volně přístupná je národně kulturní památka, archeologická lokalita Špitálky, ukazuje základy podélného kostela z 9. století. V základech římskokatolického kostela sv. Michala byly objeveny zbytky okrouhlé velkomoravské rotundy z 9. století. Hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele je pozdně románskou stavbou, původně kostnicí z poloviny 13. století.
V 9. století bylo území Starého Města hlavní součástí Veligradu, jednoho ze dvou hlavních center Velké Moravy, k němuž ještě patřilo sídliště na místě historického centra města Uherské Hradiště a církevní centrum na výšině v Sadech.
Ve Starém Městě se rozkládal mocenský areál s kamenným palácem moravských knížat a rotundou. V poloze Na Valách, v centru vůbec nejrozsáhlejší velkomoravské nekropole, stál další kostel, jiný pak i s malým pohřebištěm postavili na jihozápadním okraji města v místech zvaných „Špitálky“. V aglomeraci se nacházely i řemeslnické areály členící se dále na výrobní specializované okrsky, v nichž byly zhotovovány skvosty velkomoravského šperkařství, honosné meče, opasky a ostruhy, ale i předměty denní potřeby. Archeologické výzkumy, které ve Starém Městě trvají více než 100 let, prokázaly, že významní obyvatelé velkomoravského Starého Města nosili šaty ušité z hedvábí, brokátů a prošité zlatými nitěmi, což dokládá, že udržovali kontakty s vyspělými oblastmi nejen Evropy, ale i Asie nebo Afriky. Ve druhé polovině 9. století byli téměř všichni z nich křesťané.
Na začátku 10. století Velká Morava zanikla. Z mocného Veligradu se stala vesnice, ovšem se dvěma kostely, z nichž jeden byl kostel sv. Michaela. V roce 1205 do kraje přišli cisterciáčtí mniši a asi 5 km od vesnice Veligrad, která se rozkládala na místě dnešního Starého Města, si vybudovali klášter. Pojmenovali jej Velehrad a nedaleká vesnice Veligrad se stala jeho majetkem. Mniši měli v úmyslu vesnici Veligrad přeměnit na klášterní městečko, centrum svého hospodářského života. V roce 1257 ovšem vzniklo v těsném sousedství královské město Nový Velehrad, později Hradiště, dnešní Uherské Hradiště. Proto se na začátku 14. století změnil název Veligrad na Staré Město.
Zdroje: staremesto.uh.cz
Archeoskanzen Modrá se nachází 7 km od Uherského Hradiště v podhůří Chřibů, na okraji obce Modrá v dohledu od velehradské baziliky. Jedná se o rekonstrukci velkomoravského sídliště středního Pomoraví z 9. stol., rozděleného na mocenskou, církevní a hospodářskou část, které se nachází v místech autentických archeologických nálezů. Je významným subjektem názorně osvětlujícím jednu z nejvýznamnějších etap našich národních dějin – Velké Moravy.
Skanzen žije svým každodenním životem s domácími zvířaty a bývá doplněn naučnými představeními a programy, výrobou keramiky, pečením chlebů a placek i třeba tavbami kovů. Archeoskanzen je obehnán palisádovým opevněním s branou a strážními věžemi. Uvnitř se nachází repliky slovanských staveb jako např. zemnice, polozemnice, hliněná hrázděná stavba, ale i honosné sídlo velkomoravského knížete a velká srubová stavba církevního areálu – škola písemnictví se sídlem arcibiskupa.
Na návrší v těsné blízkosti Archeoskanzenu se nachází Národní kulturní památka Modrá – Na Díle, se základy předvelkomoravského kostelíku sv. Jana z přelomu 8.a 9. stol. Stojí zde nádherná kamenná replika tohoto zaniklého kostelíku. Velmi zajímavá je návštěva doplňující zdejší historii o poznání rostlinných a živočišných druhů a to v přilehlém areálu Živá voda. Zde můžete spatřit jak původní druhy ryb jako např. obří Vyzy velké i sumce, tak i majestátná suchozemská zvířata – pratury, kteří kralovali zdejším nížinám i lesům v období Velké Moravy.
Návštěvníci se zde mohou nejen seznámit s procesem pálení ovoce a historií vinařství, ale zároveň mohou ochutnat produkty typické pro místní kraj – ovocné destiláty a víno. Centrum dále doplňuje prodejna regionálních produktů a kavárna.
Na území obce byla nalezena ručně hnětená pálená keramika s hrubým zrnem, s čarami a nehtovými vrypy, i pozdější keramika z plavené hlíny vyrobená na hrnčířském kruhu. Mezi nejvýznamnější archeologický objev však patří první odkrytí zbytků velkomoravské kamenné stavby na našem území. Vykopávky zde prováděl od roku 1911 profesor bohoslovecké fakulty dr. Jan Nevěřil. Pod jeho vedením se podařilo odkrýt základy nevelkého kostela s pravoúhlým protáhlým kněžištěm a 4 podpěrami v lodi. Původně mu byl přikládán cyrilometodějský původ, což bylo ve vědeckých kruzích odmítáno, teprve po 40 letech se podařilo definitivně prokázat, že jde o první zděný kostel z dob Velké Moravy.
Tyto poznatky přinesl revizní archeologický výzkum, který zahájil v roce 1953 dr. Vilém Hrubý. Tento výzkum nejenom zpřesnil nálezovou zprávu o nalezišti, ale podařilo se při něm odkrýt i malý hřbitov o 36 kostrových hrobech, jejichž charakter odpovídá plně poznatkům o velkomoravských pohřebištích. Všechny hroby se vyhýbaly chrámovým zdem, z toho plyne, že pohřebiště vzniklo až v době, kdy kostel již stál. Nejstarší milodary v hrobech pocházejí z 9. století, není tedy pochyb, že stavba stála už v 1. polovině tohoto století, tj. ještě v době předcyrilometodějské.
Jde o jednolodní kostel s obdélnou lodí s vestavěnými 4 podpěrami a obdélníkovým kněžištěm o rozměrech asi poloviny délky a šířky lodi. Vstup do kněžiště byl snad částečně přehrazen krátkou příčkou, podlaha dlážděna menšími přitesanými kameny. Kamenné zdi, omítnuté zvenčí šedohnědou a uvnitř vícebarevnou malbou, nesly původně plochý dřevěný strop. Rozdílné zahloubení základů naznačuje, že loď měla větší výšku než pravoúhlý chór. Celkově lze usuzovat, že podoba byla ovlivněna misijním proudem ze západu.
Kolem východní části kostelíku byly zjištěny kůlové jamky – stopy ohrazení nebo náznak nějaké starší, snad také církevní stavby. Na severovýchodě a jihovýchodě pak ležel uvedený hřbitov, který svému účelu sloužil asi 100 let. Podle nálezu nožů v 10 hrobech lze soudit, že zemřelí příslušeli ke svobodné, snad i privilegované vrstvě.
Lze předpokládat, že po zániku Velké Moravy návrší u Modré pustlo, neboť v listině z počátku 13. století se hovoří o kostele sv. Jana, který později zmizel, ale který už tehdy stál pustý a prázdný v blízkosti Veligradu, na statku darovaném markrabětem Vladislavem Jindřichem cisterciákům jako provizorium do vybudování velehradského kláštera. Na konci 17. století je pak na rytině Kristiana Hirschmentzela, člena velehradského konventu, zobrazení malé kaple, nápadně se shodující s rekonstrukcí nalezených základů. Vzhledem k nálezu mince ze 17. století v areálu vykopávek lze předpokládat, že jde o totožnou kapli, rovněž lze předpokládat, že jde o kapli sv. Jana, spojenou se založením velehradského kláštera.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje, Velehrad, Česká republika
Velehradskou bazilikou budou znít v nedělním podvečeru vánoční písně v podání cimbálové muziky Cifra a pěveckého sboru Viva la musica z hradišťského gymnázia. Zazní nejen vánoční koledy, ale také duchovní skladby s tématikou narození Ježíše Krista v netradičním spojení cimbálové muziky a smíšeného pěveckého sboru.
Slovanské hradiště v Mikulčicích, Česká republika
Programový blok pro základní, střední a mateřské školy i veřejnost zahrnuje bohatý program. Pátek 17. ledna – Prohlídka s průvodcem, vyhlídka z věže, tvoření z přírodnin, beseda a program na témata Zimní obživa Slovanů, Zamrzlá řeka, Zimní příroda, Osobnost sv. Konstantina. Sobota 18. ledna program pro veřejnost. Pondělí 20. ledna – Program pro MŠ – Pohádka o princezně Dobroslavě, program S písničkou za archeologem, Poklad velkomoravské princezny, tvoření z novoročních surovin.
Zákolany (Budeč) – Levý Hradec, Česká republika
Nultá etapa Cyrilometodějské pouť z Levého Hradce na Velehrad. Trasa: Střížkov – Ďáblice – Ládví – Dolní Chabry – Brnky – Klecany – Roztoky – Levý Hradec, 16 km („nepovinná“ – pro nedočkavce – tj. opačným směrem, naopak do východiska CMP na Levém Hradci) Mše svatá pro poutníky na Budči cca v 9,30 – 9,45 (hned jak dorazíme od vlaku), slouží P. Kamil Vrzal – po mši odchod.
Znojmo – Rajhrad, Česká republika
Možná si říkáte, že v zimě se nedá putovat a užít si to. Pojďme se společně přesvědčit o opaku. Rozhýbejme po vánočních a novoročních oslavách naše ztuhlá poutnická těla a začněme je pomaličku připravovat na jarní sezónu. Každý kilometr na cestě se počítá a tak vás srdečně zvu na první putování v nové krásně kulaťoučkém roce 2020.
Půjdeme krásným krajem Jižní Moravy ze Znojma přes Moravský Krumlov do Rajhradu, kde se nachází benediktinské opatství s kostelem sv. Petra a Pavla. V cíli putování se nechme okouzlit velkolepostí Santiniho geniálností a stavitelstvím. Ovšem na cestě nás čeká mnoho dalších krásných zastavení a Ti kteří se vydali po této trase v březnu 2019 dosvědčí, že o pohostinnost a krásná setkání nebyla rozhodně nouze.
Pojďme se i my společně „probudit“ modlitbou. Jak říká otec Mons. Jan Peňáz: „Poutník se modlí nohama.“ Pouť je určena komukoliv, kdo má chuť jít. Veškerý program je dobrovolný, podstatná je chuť jít a být v přítomném okamžiku se srdcem na dlani a otevřený všemu, co nám putování položí před nebo pod nohy. 🙂 Pouť je organizována pod záštitou Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje.
Přihláška a program na POUT.EU.
Hrad Devín, Bratislava-Devín, Slovenská republika
Spomienkové podujatie s osobitným dôrazom na život a dielo Konštantína – Cyrila.
Česká republika
1. etapa sobota 16.2. Levý Hradec – Brandýs nad Labem, 24 km.
2. etapa neděle 17.2. (Brandýs nad Labem) Stará Boleslav – Sadská, 25,5 km.
Po stopách těch, kdo k nám na Moravu a do Čech přinesli křesťanskou víru a na poděkování za dar víry. Sobotní a nedělní etapy jednou za měsíc. Zahájení tradiční mší svatou v 9.30 hod. v kostele sv. Klimenta – UBI CHRISTIANITAS INCEPTA EST.
Pozn.: každá skupinka poutníků si musí u všech etap sama zajistit vlastní noclehy, převozy spacáků a dopravu na výchozí místo a z konečného místa etap.
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje, Velehrad, Česká republika
Pontifikální mše svatá, při které je vystaven relikviář s ostatky sv. Cyrila.
Sál kardinála Tomáše Špidlíka, Velehrad, Česká republika
Zajímavé poznatky ze světa archeologie Velehradu, nejen významného poutního místa, přiblíži Peter Kováčik od 17.00 hod ve Velehradském domě sv. Cyrila a Metoděje.
Slovanské hradiště v Mikulčicích, Česká republika
Dějepisná olympiáda na téma Velká Morava a soluňští bratři sv. Cyril a Metoděj. Cílem soutěže je podněcovat děti obou stupňů základních škol k rozšiřování znalostí o vzniku prvního státního útvaru na našem území. Pomáhá žákům uvědomit si kulturní i náboženské hodnoty, které zde vybudoval silný panovnický rod a zanechali za sebou především sv. Cyril a Metoděj.
Česká republika
3. etapa sobota 21. 3. Sadská – Osek, 21,1 km.
4. etapa neděle 22. 3. Osek – Chvaletice, 21,1 km
Pozn.: každá skupinka poutníků si musí u všech etap sama zajistit vlastní noclehy, převozy spacáků a dopravu na výchozí místo a z konečného místa etap.
Archeoskanzen Modrá, Česká republika
Vítání jara s pálením Morany včetně odpoledního dětského pásma. Tradiční starodávný rituál Pálení Morany v režii modřanských skautů obohacen vystoupením místního dětského souboru Stodolánek. Součástí pestrého pásma krojovaných chlapců a děvčat je například tradiční vynášení Morany – přestrojená slámová figurína do ženských šatů upevněná na tyči, zapálená nad ohněm a hozená do rybníčku Baboňák před hradiskem.
Jablunkov (hranice PL/CZ) – Velehrad, Česká republika
Srdečně Vás zveme na pouť po krásách naší země. Tentokrát nás Cyrilometodějská stezka zavede na necelých 200 km dlouhý úsek rozdělený do osmi dnů putování. Projdeme se Moravskoslezskými Beskydy, které jsou jednou z chráněných krajinných oblastí. Vystoupáme na Radhošť, který se vypíná do 1129 m.n.m. V Hostýnských vrších se zastavíme v perle Moravy, na Svatém Hostýně. A poté přes Baťův Zlín doputujeme přes Archeoskanzen Modrá na Velehrad. Detailní informace naleznete na www.pout.eu.
Klášter v Rajhradě u Brna patří mezi nejstarší a nejznámější kláštery na Moravě. Klášter sloužil odedávna jako centrum kultury a vzdělanosti. Dnes zde můžete navštívit opatský chrám sv. Petra a Pavla a Památník písemnictví na Moravě s historickou knihovnou.
Stálá expozice památníku představuje moravské písemnictví v průběhu minulých deseti století. Klenotem expozice je především restaurovaná historická knihovna. Knihovna Benediktinského opatství Rajhrad patří k největším klášterním knihovnám v České republice a čítá na 65.000 historických svazků. V části východního křídla kláštera je trvale funkční sakristie. Využívána je také obnovená kapitulní síň s přilehlou výstavní místností.
Opatský chrám sv. Petra a Pavla je trvale využíván k bohoslužbám. Přilehlá fara je současně sídlem řádu. Hospodářské objekty kláštera jsou k různým účelům využívány jen z části. Objekt kláštera je nemovitou kulturní památkou. Kulturní památkou byly vyhlášeny také knihovní fond i mobiliář historické klášterní knihovny.
Náročnou rekonstrukcí prošlo v minulých letech jižní křídlo prelatury, kde byla v listopadu 2013 otevřená nová expozice. V nově upravených prostorách vznikly muzejní výstavní a galerijní sály včetně lapidária a multimediální prezentace. Ve velkém sále se konají krátkodobé výstavy, malá galerie uprostřed nové prohlídkové trasy bude patřit spojení literatury a výtvarného umění.
V rámci prohlídky také nahlédnete do stylizované klášterní zahrady, kde se pěstují léčivé byliny a do dobové kuchyně. V dosud neopravených prostorách prelatury je k vidění nejen neblahé dědictví tehdejšího vojenského eráru, který neměl žádnou úctu ke kulturnímu dědictví, ale zároveň zde lze obdivovat velkorysost investorů oprav a um dnešních řemeslníků. Multimediální expozice zve hosty na procházku vzdálenými staletími ryze současným filmovým jazykem a vypráví prastarý příběh o tom, jak se melodie z pasáčkovy píšťalky dostala na pergamen vyrobený z kůže jedné z jeho oveček.
Zdroj: kudyznudy.cz
Původní proboštství břevnovských benediktýnů z poloviny 11. století bylo přestavěno na barokní klášter s kostelem sv. Petra a Pavla podle posledního projektu Jana Blažeje Santiniho-Aichla, i když se jeho vybudování tento slavný architekt již nedožil. Zásluhou břevnovského opata Havla a rajhradského probošta Jindřicha byly v Rajhradě roku 1465 zakládány vinice. Symbol vinařství v Rajhradě se roku 1554 dostává i do rajhradského znaku a pečeti. V polovině 14. století se v klášteře začíná vařit pivo, což bylo v této době hlavně výsadou měst. Po určitou dobu vařily pivo v Rajhradě pivovary dva: klášterní a pivovar městečka.
Díky tomu se začínalo v Rajhradě rozvíjet i chmelařství. Koncem 16. století se vařilo pivo pouze v klášteře. V průběhu14. století probíhal hospodářský rozvoj kláštera a celého klášterního panství. Po návratu benediktýnů počátkem 90. let prochází klášter postupnou rekonstrukcí.
Zdroj: kudyznudy.cz
Veľká Skalka
Opatovská 520/21, 911 01 Trenčín – Opatová
Tel.: +421 905 394 208
E-mail: sprievodca@putnickemiestoskalka.sk
putnickemiestoskalka.sk
Kúlturno-informačné centrum Trenčín
Mierové námestie 9, 911 64 Trenčín
Tel.: +421 (0) 32/ 16 186
E-mail: kic@trencin.sk
visit.trencin.sk
Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, o.p.s.
687 74 Starý Hrozenkov 314
Tel.+ fax: +420 572 696 323
E-mail: iskopanice@razdva.cz
www.iskopanice.cz
Informační centrum Žítková
Žítková 161, 687 74 Starý Hrozenkov
Tel.: +420 572 696 301
E-mail: ou@zitkova.cz
www.zitkova.cz
Informační centrum Bojkovice
Palackého 172, 687 71 Bojkovice
Tel.: +420 739 202 813
E-mail: infocentrum@bojkovice.cz
www.muzeumbojkovska.cz/ic-bojkovska/
Městské turistické a informační centrum Luhačovice
Masarykova 950, 763 26 Luhačovice
Tel.: +420 577 133 980, 608 326 255
E-mail: luhainfo1@mdkelektra.luhacovice.cz
www.luhacovice.cz/24829-informacni-centrum
Městské informační centrum Uherský Brod
Mariánské nám. 2187, 688 01 Uherský Brod
Tel.: +420 572 805 125
E-mail.: mic@ub.cz
www.cojevbrode.cz
Městské informační centrum Uherské Hradiště
Masarykovo náměstí 21
686 01 Uherské Hradiště
Tel.: 572 525 525
E-mail: mic@uherske-hradiste.cz
www.uherske-hradiste.cz
Event centrum Staré Město
náměstí Velké Moravy 2190
686 03 Staré Město
Tel.: +420 739 944 599
E-mail:info@eventcentrum.cz
eventcentrum.cz
Památník Velké Moravy
Jezuitská 1885, Staré Město 686 03
Tel.: 572 543 382
E-mail: pamatnik@slovackemuzeum.cz
www.slovackemuzeum.cz
Archeoskanzen Modrá
Obec Modrá, Modrá 170, 687 06 Velehrad
Tel.: 724178591
E-mail: archeoskanzen@email.cz
www.archeoskanzen.cz
Infocentrum Velehrad
U Lípy 302 , Velehrad 687 06
Tel. 571 110 538
E-mail: info@velehradinfo.cz
www.velehradinfo.cz
Turistické centrum Velehrad
Salašská 328, 687 06
Tel.: 723 984 080
E-mail: ticvelehrad@email.cz
www.velehrad.cz
Informační centrum města Kyjova
Svatoborská 26
697 01 Kyjov
Tel.: +420 518 323 484
e-mail: info@mukyjov.cz
www.ickyjov.cz
Turistické informační centrum Koryčany
Náměstí 401
Tel.: +420 775 610 564
e-mail: prokesova@korycany.cz
turisticke-informacni-centrum-korycany7.webnode.cz
Turistické informační centrum Buchlovice
nám. Svobody 24
687 08 Buchlovice
Tel.: +420 572 595 996
fax. 572 595 996
e-mail: tic@buchlovice.cz
tic.buchlovice.cz
Infocentrum Velehrad
U Lípy 302 , Velehrad 687 06
Tel. 571 110 538
E-mail: info@velehradinfo.cz
www.velehradinfo.cz
Turistické centrum Velehrad
Salašská 328, 687 06
Tel.: 723 984 080
E-mail: ticvelehrad@email.cz
www.velehrad.cz
Turistické informačné centrum Nitra
Štefánikova trieda 1, 949 01 Nitra
Tel.: +421 377 410 906, +421 37 16 186
E-mail: info@nitra.sk
www.nitra.eu
Veľká Skalka
Opatovská 520/21, 911 01 Trenčín – Opatová
Tel.: +421 905 394 208
E-mail: sprievodca@putnickemiestoskalka.sk
putnickemiestoskalka.sk
Kúlturno-informačné centrum Trenčín
Mierové námestie 9, 911 64 Trenčín
Tel.: +421 (0) 32/ 16 186
E-mail: kic@trencin.sk
visit.trencin.sk
Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, o.p.s.
687 74 Starý Hrozenkov 314
Tel.+ fax: +420 572 696 323
E-mail: iskopanice@razdva.cz
www.iskopanice.cz
Informační centrum Žítková
Žítková 161, 687 74 Starý Hrozenkov
Tel.: +420 572 696 301
E-mail: ou@zitkova.cz
www.zitkova.cz
Informační centrum Bojkovice
Palackého 172, 687 71 Bojkovice
Tel.: +420 739 202 813
E-mail: infocentrum@bojkovice.cz
www.muzeumbojkovska.cz/ic-bojkovska/
Městské turistické a informační centrum Luhačovice
Masarykova 950, 763 26 Luhačovice
Tel.: +420 577 133 980, 608 326 255
E-mail: luhainfo1@mdkelektra.luhacovice.cz
www.luhacovice.cz/24829-informacni-centrum
Městské informační centrum Uherský Brod
Mariánské nám. 2187, 688 01 Uherský Brod
Tel.: +420 572 805 125
E-mail.: mic@ub.cz
www.cojevbrode.cz
Městské informační centrum Uherské Hradiště
Masarykovo náměstí 21
686 01 Uherské Hradiště
Tel.: 572 525 525
E-mail: mic@uherske-hradiste.cz
www.uherske-hradiste.cz
Event centrum Staré Město
náměstí Velké Moravy 2190
686 03 Staré Město
Tel.: +420 739 944 599
E-mail:info@eventcentrum.cz
eventcentrum.cz
Památník Velké Moravy
Jezuitská 1885, Staré Město 686 03
Tel.: 572 543 382
E-mail: pamatnik@slovackemuzeum.cz
www.slovackemuzeum.cz
Archeoskanzen Modrá
Obec Modrá, Modrá 170, 687 06 Velehrad
Tel.: 724178591
E-mail: archeoskanzen@email.cz
www.archeoskanzen.cz
Infocentrum Velehrad
U Lípy 302 , Velehrad 687 06
Tel. 571 110 538
E-mail: info@velehradinfo.cz
www.velehradinfo.cz
Turistické centrum Velehrad
Salašská 328, 687 06
Tel.: 723 984 080
E-mail: ticvelehrad@email.cz
www.velehrad.cz
Informační centrum města Kyjova
Svatoborská 26
697 01 Kyjov
Tel.: +420 518 323 484
e-mail: info@mukyjov.cz
www.ickyjov.cz
Turistické informační centrum Koryčany
Náměstí 401
Tel.: +420 775 610 564
e-mail: prokesova@korycany.cz
turisticke-informacni-centrum-korycany7.webnode.cz
Turistické informační centrum Buchlovice
nám. Svobody 24
687 08 Buchlovice
Tel.: +420 572 595 996
fax. 572 595 996
e-mail: tic@buchlovice.cz
tic.buchlovice.cz
V prosinci roku 2015 byla úspěšně ukončena stavba dlouho očekávané multifunkční vstupní budovy Archeoparku v Chotěbuzi-Podoboře, jenž je jednou z poboček Muzea Těšínska. Uzavřela se tím zásadní kapitola historie výstavby Archeoparku, který byl jako replika slovanského hradiska průběžně budován v lesích nedaleko Českého Těšína již od roku 2001. Navázal na význam, který zdejší lokalita měla jak v dávných dobách, tak dnes, kdy jde o jedno z předních českých archeologických nalezišť prohlášených za kulturní památku. Vděčit za to může primárně nesmírně bohaté historii osídlení, jež bylo s Chotěbuzí-Podoborou svázáno již od pravěku a jehož stopy dnes představují významnou studnici informací o dějinách těšínského regionu.
Bohatost nálezů a informací, které chotěbuzská lokalita vydala v průběhu mnohých archeologických výzkumů, umožnila vytvořit poměrně detailní obraz zdejší historie. Stála rovněž u zrodu myšlenky vytvoření repliky hradiska, jež by umožnila aktivně rekonstruovat podobu zdejšího sídla a zpřístupnit jej a získané poznatky interaktivním způsobem odborné i laické veřejnosti. V průběhu roku 2001 tak na místě, na němž kdysi stávalo mohutné slovanské hradisko s halštatskými kořeny, začaly vyrůstat základy Archeoparku. Nejprve byla dobově autentickým způsobem vybudována část čelní komorové hradby s věžovitou vstupní bránou, která byla dokončena v roce 2002. O rok později ji následovala rekonstrukce mostu, jenž spojil první předhradí s akropolí. V prostoru samotné akropole pak v roce 2004 vyrostla po rozsáhlých archeologických výzkumech rekonstrukce dlouhé halové stavby, jež byla inspirována nálezy z nedalekého hradiště v polské Lubomi. O rok později se rozběhla nejrozsáhlejší část stavebních prací, v průběhu kterých byla akropole obklopena obvodovou palisádou, a v historickém areálu vyrostly rekonstrukce tří obytných domů reprezentujících odlišné techniky budování staveb v období raného středověku.
V roce 2006 byl Archeopark poprvé otevřen veřejnosti, stavební vývoj areálu tím však neskončil. Následující období přineslo další etapy systematického archeologického výzkumu a realizaci čtvrtého obytného domu i replik několika drobnějších výrobních objektů, např. železářské pece a kultovního objektu. Nejzásadnějším se však v tomto období stal rok 2013, kdy Archeopark přešel do druhé etapy své výstavby. Ukončena byla v roce 2015, v průběhu kterého byly v historickém areálu vybudovány dva další obytné domy a na jeho úpatí vyrostla již v úvodu zmiňovaná nová multifunkční vstupní budova, která nahradila stávající dřevěnou recepci. Návštěvníkům nabízí zázemí i nové interaktivní expozice, které se zaměřují zejména na představení dějin chotěbuzské lokality, okolní přírody a výsledků zdejších archeologických výzkumů. To vše završuje samostatná keramická dílna s pecí a hrnčířským kruhem, která je využívána pro nejrůznější školní i veřejné akce. Těch probíhá v Archeoparku více než dost a i s jejich pomocí mají návštěvníci možnost nahlédnout a na vlastní kůži okusit co nejvíce z každodenního života našich dávných předků.
Zdroj: www.archeoparkchotebuz.cz
Opevněné sídlo bylo na říční terase v dnešní Chotěbuzi poprvé vybudováno a osídleno již v pravěku – na přelomu pozdní doby bronzové a starší doby železné. Po svém zániku a opuštění, k němuž došlo zhruba v mladší době laténské, čekalo dalších zhruba 1200 let, než se na místo vrátili lidé. Byli jimi Slované, kteří do oblasti, mnohem později nazvané těšínským Slezskem, přicházeli v období raného středověku.
Slované si vybrali dobře – místo je těžko přístupné, a navíc z hradiska mohli kontrolovat obchodní stezky, vedoucí z jihu na sever a na východ. Byli šikovnými obchodníky i bojovníky – a proto dokázali dobře využít stále patrných zbytků původního opevnění a vybudovat na jejich základech vlastní nové sídlo, jehož význam vzrostl zejména v době, kdy se celá oblast dostala do silného vlivu Velkomoravské říše.
Po několika fázích rozkvětu a úpadku, kterými slovanské hradisko prošlo, bylo nakonec přece jen lidmi opuštěno. Stalo se tak na počátku 11. století, kdy se – stručně řečeno, lidé přestěhovali o několik kilometrů východněji, do Těšína. Mnohem výhodnější poloha těšínského hradu vystavěného na skalním ostrohu nad řekou Olší a zejména města, které později vyroste v podhradí, byly důvodem definitivního zániku všech sídelních aktivit v Chotěbuzi.
Zdroj: www.archeoparkchotebuz.cz
Vojenský areál s nádychom histórie. Priestor bol osídlený viacerými kultúrami už v praveku. Dnes sú tu viditeľné pozostatky starého slovanského hradiska s rozlohou 20 hektárov. Koncom 8. a 9. storočia sa tu rozprestieralo mohutné hradisko s hustým osídlením. Martinský vrch bol v druhej polovici 19. storočia majetkom biskupstva, využívaným hlavne na poľnohospodárske účely. Od 80. rokov 19.storočia tu sídlila vojenská posádka. Kasáreň patrí k najvýznamnejším vojenským pamiatkam na Slovensku. Súčasťou areálu bol aj románsky Kostol sv. Martina z 11. storočia. Vo veľkomoravskej časti archeoparku sa postupne prezentujú 4 zemnice, ďalším obnoveným objektom je samostatne stojaca hlinená kupolová chlebová pec s predpecnou jamou.
V súčasnosti patrí tento rozsiahly areál kasární k najvýznamnejším zachovaným vojenským pamiatkam na Slovensku. Súčasťou areálu Martinského vrchu je Archeopark Nitra, kde sú prezentované objekty slovanských obydlí.
Zdroj: www.nitra.eu
Priestor bol osídlený viacerými kultúrami už v praveku. Dnes sú tu viditeľné pozostatky starého slovanského hradiska o rozlohe 20 ha. Hradisko bolo opevnené kamenným valom, priekopou a dvojitými mohutnými palisádami, ktorých koly mali priemer až 60 cm. Na hradisku boli objavené a presne lokalizované základy románskeho kostola z 9. storočia, na ktorom v 11. – 12.stor. vyrástol kostol sv.Martina. V blízkosti kostola bolo pohrebisko s vzácnymi nálezmi z 9. – 11. storočia /karolínska minca z 9.stor. objavená ako obolus mŕtvych v ústach jednotlivca a ozdoby odevov z 11. stor. Na predhradí sa odkrylo niekoľko slovanských obydlí a široká /10 – 12 m/, dlhá /800 m/ kamenná cesta z 9. storočia. Odkrytých tu bolo množstvo obilnicových jám a slovanské remeselnícke dielne z 9. storočia na výrobu predmetov zo železa, z kostí a z kameňov. Dedina patriaca k tomuto kostolu ležala pravdepodobne v intraviláne bývalej obce Chrenová. Samotný kostolík bol vyše 20 m dlhý a široký 7 m. Mal štvorcovú apsidu asi aj vežu /ako naznačovali veľké kvádre v rohoch stavby/, klenby, ktoré sa opierali o vyše 1,5 m hrubé múry. Bol maľovaný a zdobený freskami, budovaný dôkladne a nákladne, ale jedno mu chýbalo : Pribinovo meno. To sa v troskách nezachovalo. V priestore bol vykonaný archeologický výskum v r.1993. Časti náleziska boli na povrchu zakonzervované. Dnes patrí tento priestor Ministerstvu obrany SR a nie je prístupný verejnosti.
Hradisko svatého Klimenta (Klimentek) je poutní místo, národní kulturní památka a archeologická lokalita, která se nachází v nadmořské výšce 461 m na jihozápadním vrcholku Chřibů, 4 km severozápadně od obce Osvětimany. Každý rok se zde koná pouť na svátek Seslání Ducha svatého.
Hradisko na kopci sv. Klimenta bylo známo již v pravěku, archeologickými výzkumy je prokázáno osídlení trvající od 9. století do konce 15. století. Výhodně situovanou a dobře chráněnou polohu na staré obchodní stezce, která spojovala Pomoraví s Brněnskem, využili již osadníci v době Velkomoravské říše (9. století). Podle pozdější tradice zde dokonce zbudovali kostelík, v němž byly uloženy ostatky sv. Klimenta do doby, než je sv. Konstantin a Metoděj přenesli do Říma.
Na vrcholové plošině stával kostel sv. Klimenta, jehož pozůstatky byly odkryty archeologickým průzkumem v roce 1958. Dnes jsou patrny pouze zbytky základového zdiva. K roku 1358 se totiž vztahuje listina, dle níž bylo toto místo darováno brněnským augustiniánům poustevníkům ke zřízení kostela a kláštera. Konvent byl však vážně poškozen za husitských bouří v roce 1421 a během 15. až 16. století hradisko definitivně zpustlo. Po zániku kláštera byly stavby rozebírány a používány jako stavební materiál na hradě Cimburku, Buchlově, případně na různé lidové usedlosti. Poblíž odkrytých základů kostela stojí novodobá kaple sv. Klimenta.
Hradisko sv. Klimenta se nachází asi 500 m od silnice spojující obce Osvětimany a Koryčany, asi 5 km jihovýchodně od Koryčan.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Hradisko bylo pravděpodobně navštíveno již v mladší době bronzové. V první polovině 9. století tu bylo vybudováno opevněné hradisko, kde existovala stálá a samostatně hospodařící slovanská osada. Po pádu Velké Moravy sloužilo hradisko svatého Klimenta okolním obyvatelům jako útočištné hradiště, kam se uchylovali v dobách válečného nebezpečí a k střežení obchodní cesty. Nálezy je doloženo osídlení z 10. a z počátku 11. století. Hradisko bylo spravováno pouze zbylými slovanskými mnichy, tzv. „černými mnichy moravskými“.
Někdy v první polovině 12. století hradisko zpustlo a v průběhu 14. a 15. století bylo znovu osídleno. Po roce 1358 ve snaze obnovit svatoklimentský klášter dostavěli brněnští augustiniáni gotický kostel. Ten stál až do roku 1421. Zánik kláštera je spojován s tažením moravských husitů, kdy tuto mnišskou komunitu napadli nedakoničtí husité, vracející se z odraženého útoku na Kyjov. Následkem poškození augustiniánského konventu (obydlí sboru mnichů jednoho kláštera) byl tamní probošt Petr nucen uprchnout a přesídlit i s několika mnichy do nedalekých Vřesovic, kde podle tradice ještě nějakou dobu žili na místní tvrzi, pravděpodobně s úmyslem opravit stavby na hradisku sv. Klimenta a vrátit se zpět. V dalších letech byl však řád augustiniánů postižen válečnými finančními poplatky a k obnově kláštera tudíž nedošlo.
Po husitském nájezdu tedy duchovní život na Hoře sv. Klimenta ustal a postupně zde ustával i veškerý život hospodářský. Místo bylo obýváno pouze poustevníky. Kolem roku 1500 zde jeden takový poustevník žil, byl to rytíř Jiřík Smetana z Osvětiman. Jiří Smetana se narodil někdy kolem roku 1450 na rodové tvrzi v Osvětimanech, neměl potomky a svůj majetek odkázal Protivcovi ze Zástřizl, pánovi na Buchlově, a sám se uchýlil do lesní samoty.
V roce 1564 byl Klimentek zastaven Kyjovu.
V průběhu 16. století přestaly být obývány ruiny kláštera definitivně. Od 17. století okolní vladykové změnili lokalitu ve zdroj levného stavebního materiálu a desítky dobrodruhů důkladným prokopáváním devastovaly akropoli ve snaze najít poklad augustiniánů. Stavby byly rozebírány a používány jako stavební materiál na hradě Cimburku, Buchlově, případně na různé lidové usedlosti. Přestože bylo hradisko většinou pusté, zůstávalo nadále v povědomí lidu a občas je navštěvovali poutníci. Jedním z nich byl přerovský katolický kněz a farář Jan Jiří Ignác Středovský, který svou návštěvu v roce 1770 popsal ve zprávě. V roce 1838 zde nechal postavit boršický farář Jan Studeník dřevěnou kapličku se zvonicí. Od roku 1880 stála v kněžišti základů kostela kaple.
V roce 1964 postavili koryčanští občané pod vedením P. Stanislava Straňáka místo původní kaple umístěné v kněžišti základů gotického kostela dřevěnou kapličku. V roce 1985 postavili členové Společenství svatého Gorazda a druhů – Živé dědictví za dřevěnou kapličkou zvonici sv. Gorazda. V 90. letech 20.století zde Společenství sv. Gorazda a druhů – Živé dědictví založilo tradici cyrilometodějské tzv. Gorazdovy školy, která se konala v týdnu okolo 27. července, na který připadá svátek sv. Gorazda a druhů.
Každý rok se zde koná pouť na svátek Seslání Ducha svatého.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Sázavský klášter je pamětníkem a čítankou českých dějin. Svědkem románského období z časů slovanských mnichů jsou archeologické základy kostela sv. Kříže na severní zahradě. Neopakovatelný dojem zanechává nikdy nedostavěné gotické trojlodí kostela s monumentální věží z rudého kamene. Z doby Karla IV. je i kapitulní síň se vzácnými freskami, především unikátní Madonou Sázavskou. Baroko reprezentuje poutní chrám sv. Prokopa (Kilián Ignác Dientzenhofer) a refektář kláštera, ale také nedávno objevená a postupně odkrývaná vyobrazení z dějin kláštera na klenbách jeho křížové chodby. Časy po zrušení kláštera Josefem II., kdy se stal zámečkem, připomíná neorenesanční vyhlídková věž. V areálu Sázavského kláštera se prostřednictvím expozice „Svatoprokopská Sázava“ setkáte s mnoha zajímavými středověkými rukopisy a archeologickými nálezy, v poutním chrámu probíhá celoroční duchovní program a výroční poutě. Současně klášter nabízí i edukační programy.
Ze středověku jsou dodnes velkou zvláštností některá vyobrazení Panny Marie v kapitulní síni. Můžete zde spatřit Pannu Marii coby těhotnou maminku, s porodními bábami nebo kárající svého malého syna – Ježíška. Jinou zajímavostí je tzv. zázračný obraz sv. Prokopa v poutním chrámu. Jsou doložena mnohá písemná svědectví, o proměnách Prokopovy tváře na tomto obraze. Ze středověkých rukopisů pak měl zajímavý osud Remešský evangeliář, na který skládali královský slib francouzští králové.
Nejstarší zmínky o klášteru sahají do roku 1032. U jeho zrodu stáli kníže Oldřich, pražský biskup Šebíř a (tehdy ještě poustevník) Prokop, kolem něhož se zde tvořila skupina následovníků již asi od roku 1009. Kníže Oldřich v roce 1032 tuto komunitu povýšil na benediktinský klášter. Sázavský klášter je považován za středisko slovanské vzdělanosti. Jeho zakladatel, Prokop, se snažil rozvíjet a uchovat cyrilometodějskou tradici. Hovoří o něm latinská Legenda o svatém Prokopu, v níž se objevuje téma zápasu české a německé kultury. Významnou roli hrály styky Sázavského kláštera s Kyjevskou Rusí. Podle legendy, která hovoří o založení kláštera na Sázavě, Prokop nabídl knížeti Oldřichovi vodu, která se proměnila ve víno. Za tento čin pomohl kníže Prokopovi založit klášter.
V 11. století byl klášter středem staroslověnské liturgie, ale již v roce 1096 byli mniši ze Sázavského kláštera definitivně vyhnáni a jejich knihy a veškeré spisy[3] zničeny. Klášter byl poté natrvalo předán benediktinům z Břevnova a pěstovala se zde nadále pouze latinská liturgie. Stavební rozmach je spojen se jménem opata Sylvestra (†1161), který byl krátce též pražským biskupem. Sázavský opat Sylvestr vynikl jako hospodář a položil základy klášterního komplexu v románském slohu.
Krátce po své korunovaci v roce 1203 se Přemysl Otakar I. snažil přesvědčit papeže Inocence III. o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a prohlášení Prokopa za svatého. Zatímco povýšení biskupství nebylo vyslyšeno, kanonizace svatého Prokopa proběhla v roce 1204. Počátkem 14. století za opata Matyáše byl rozestavěn nový kostel i klášter v gotickém slohu, stavba však byla přerušena husitskými válkami, kdy byli mniši dočasně vyhnáni (1420–1437) a část klášterního majetku přešla do rukou šlechty. Ke konsolidaci majetku a postavení kláštera došlo až v době rekatolizace Čech v 17. století. Za opatů J. P. Mannera a D. I. Nigrina proběhly stavební úpravy, které vyvrcholily v době Václava Košína. Během 17. a 18. století byl presbytář kostela přestavěn na nový barokní kostel a barokně přestavěny i klášterní budovy. Klášter byl zrušen roku 1785, kostel se stal farním a budovy kláštera proměněny na zámek, upravený do roku 1870 novorenesančně. Dnes se zde nachází expozice historie kláštera.
Klášter byl roku 1951 zestátněn. Správcem areálu se stala Národní kulturní komise. Roku 2013 byl klášter navrácen Římskokatolické farnosti Sázava – Černé Budy a Benediktinskému opatství Panny Marie a sv. Jana Křtitele v pražských Emauzích. Benediktíni se ale o část kláštera nezvládají starat, proto se stát na jaře roku 2018 rozhodl jejich podíl odkoupit, aby cennou památku zachránil.
Klášťov je se svými 753 metry nejvyšším místem Vizovické vrchoviny. I když bývá – (kvůli svému významu pro jižní Valašsko), nazýván „Horou“, zůstává díky své nadmořské výšce toliko vrchem. Ale není to vrch jen tak ledajaký: na jeho temeni totiž stávalo veliké Velkomoravské hradiště. Pozůstatkům dlouhých valů se od místního lidu dostalo přezdívky „Zámčisko“ a té bizarní skalce, vypínající se na nejvyšším místě, zase Čertův kámen. Podle starých pověstí na něm sedával černokněžník a čítával si zde v knihách. Reliéfní pozůstatky starého osídlení samozřejmě nedávaly spát archeologům a ti zde proto podnikli sondáže, při nichž se narazilo na množství nálezů. „Hora“ ale vydala svá tajemství na začátku nového tisíciletí až tomu nejzapálenějšímu z nich – Jiřímu Kohoutkovi. Jeho následovníci zde bádali i v dalších letech a dnes čítají nálezy z vrcholu Klášťova téměř tisícovku železných předmětů z doby z první poloviny 9.století. (Proč je jich ale zrovna na tomto místě tolik, to se nepodařilo dodnes uspokojivě vysvětlit.) Na vrcholu Klášťova byl na počest velkého moravského archeologa zřízen Naučný okruh (je součástí „Okruhu šesti dědin“) s osmi informačními panely, které návštěvníka seznámí s historií místa, provedou jej po obvodu temena kopce okolo terénních pozůstatků starého hradiště a jam po výzkumu k výhledu a ke studánce.
K odpočinku či zamyšlení zde byl zbudován pěkný kruhový altán. Dědina Vysoké Pole, která je Klášťovu nejblíž, nabízí další turistickou atrakci – uprostřed obce stojí „věrná“ replika části pravěkého hradiště, doplněná info panely. O něco výš, směrem k „Hoře“, stojí nové Envicentrum, připomínající areál skanzenu a v jeho hlavní budově se nachází část cenných nálezů z vrcholu Klášťova. Kdo to vlastně byl… ten Jiří Kohoutek? Narodil se r.1952 a už v době studií propadl své velké vášni – archeologii. Vědomosti nejen o ní, ale také o historii si doplnil studiem na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně a poté nastoupil do Oblastního muzea JV Moravy v tehdejším Gottwaldově, kde zůstal pracovat až do konce svého života.
Proslul rozsáhlými terénními výzkumy, ale do podvědomí odborníků – a nás, laické veřejnosti – se dostal až díky vykopávkám na hradě Lukově a Brumově (pozůstatky toho druhého doslova „vykopal“ ze země) a prokázal jejich existenci už před polovinou 13.století. Díky němu byly všechny objekty na obou hradních zříceninách kvalitně zakonzervovány a po následujících dlouholetých rekonstrukcích se obě staly největším turistickým magnetem jihovýchodní Moravy. Roku 1993 je Jiří Kohoutek jmenován vedoucím zlínské pobočky brněnského ústavu archeologické památkové péče… a za tato léta mu patří náš veliký vděk, neboť on v té době zachránil spoustu předmětů z nálezů, které by jinak byly zlikvidovány! Říká se – do třetice dobrého i zlého: jeho posledním archeologickým dobrodružstvím se stal rozsáhlý výzkum na temeni Klášťova, kde se od r.2005 při vykopávkách našly stovky železných užitných předmětů. Koncem listopadu r.2007 ale Jiří Kohoutek náhle ve věku pouhých 55 let umírá… a v dalším výzkumu pokračují už jen jeho následovníci.
O klášťově koluje mezi lidem mnoho pověstí. Stával prý tu zámek, dle jiných klášter. Uvnitř jsou sklepy s ohromnými poklady, jež hlídá černý býk a černý pes. Na skále stávala „jedla, že tu ledvá čtyři chlapi občíhli a na té jedli bylo vídati o polednách zlatý čagan“. A kdo se tam v tu chvíli odvážil, zabloudil a nemohl se z hor dostati ven. Také tu v noci bylo slýchati, jak jede vůz, a hlasy: „Říme, Říme, stůj při mně!“ A tu skálu nechal tam čert, jak kohout, kterého měla baba v Lidečku schovaného pod devaterými neckama a novým hrncem, zakokrhal. Odtud Čertův kameň! Také na něm sedával černokněžník, říkaje z knihy.“
Zdroj: www.turistika.cz
První ne příliš přesný popis lokality pochází z pera J. Kučery již v roce 1890 (ČVSMO VII). O dva roky později v roce 1892 se o lokalitě zmiňoval E. Peck (Okresní hejtmanství holešovské, 107), ovšem ve formě lidových pověstí.
Přesnější popis lokality podal Inocenc Ladislav Červinka v roce 1928 (Slované na Moravě a říše Velkomoravská, s. 91), který lokalitu interpretoval jako velkomoravské útočištné hradisko. Nalezl zde několik kamenných žernovů (které jsou uložené zřejmě v muzeu ve Valašských Kloboukách). Později se pod vlivem Emanuela Šimka přiklonil k názoru, že by se mohlo jednat o keltské hradiště. Tento chybný názor však nebyl potvrzen ani při pozdějších archeologických výzkumech. (Přesto po nějakou dobu figuroval v povědomí širší laické veřejnosti a dokonce i v některých turistických informačních materiálech.)
V roce 1968 vytvořil archeolog zlínského muzea Vít Dohnal nákres hradiska a provedl zde menší sondáž na ploše 1,5 x 2 m, kde v půlmetrové hloubce narazil na deset keramických zlomků, z nichž jeden pocházel skutečně z doby velkomoravské a zbytek patřil slezskoplatěnické fázi kultury lidu popelnicových polí z doby prvního osídlení hradiska.
V roce 1981 zde provedl archeolog PhDr. Jiří Kohoutek povrchový průzkum spojený s mikrosondážemi a získal obdobný počet keramických zlomků většinou z doby halštatské, ale i několik z doby slovanského osídlení doby velkomoravské (střední doby hradištní).
V roce 1982 na Klášťově Jindra Nekvasil z Archeologického ústavu ČSAV v Brně našel ve vývratu padlého stromu část nádoby z období kultury lidu popelnicových polí doby halštatské.
Na základě dosavadního stavu bádání však i u dr. Kohoutka stále ještě převládal názor, že lokalita byla využívána spíše až v mladší době hradištní, i když možnost dřívějšího slovanského osídlení dr. Kohoutek nevylučoval. Do té doby však chybělo více důkazů. Osídlení střední doby hradištní se nepovažovalo za dostatečně spolehlivě prokázané. Názory na stáří lokality tak stále kolísaly mezi střední a mladší dobou hradištní. Novodobá rozsáhlejší výzkumná akce této tajemné hory, podnícená amatérským nálezem z roku 2003, proběhla v květnu 2005 na popud starosty obce Vysoké Pole Josefa Zichy, v jejímž katastru lokalita leží. Ve dnech 8.–11. května geodeti Ústavu archeologické památkové péče Brno nově zaměřili lokalitu a ve dnech 23.–27. května archeolog PhDr. Jiří Kohoutek provedl několik zjišťovacích sond menšího rozsahu v jihovýchodní části hradiska. Na to, že tato lokalita není příliš dobře dostupná, byly objevy značně překvapivé, šokující zejména množstvím hromadných skladů – tzv. depotů. Pozoruhodný byl dosud nevídaný depot v podobě 51 předmětů ukrytých pod žernovem. Z dalšího výzkumu bylo získáno dalších více jak 100 železných předmětů, nástrojů, zbraní i ozdob z doby halštatské (např. součásti výbavy jezdecké bojovnické družiny), dále předměty charakteristické pro dobu velkomoravskou. Nechyběly ani kousky velkomoravské keramiky, zdobené charakteristickou vlnicí. Tím bylo definitivně potvrzeno velkomoravské osídlení lokality.
Archeolog dr. Kohoutek se domníval, že Moravané tuto lokalitu využívali jako kultovní místo a železné předměty představovaly oběť bohům. Ve vzdálenosti cca 20 km jihozápadně od Klášťova se totiž vyskytuje několik slovanských pohřebních mohyl zhruba na čáře Luhačovice – les Obora, Rudimov – trať Kamenná, Bojkovice – trať Hradská. Podle dr. Jiřího Kohoutka by mohlo jít o první kultovní místo starých Slovanů na území Moravy a Čech z období před nástupem křesťanství. Podle jeho názoru hora mohla mít významný sakrální účel, předpokládal, že byla zasvěcena bohu hromu, bouře a ohně, což by měl být Perun. Kultiště však nalezeno nebylo. V pozdějších tradicích údajně neměla hora nejlepší pověst. Podle názoru dr. Kohoutka se církev snažila potlačit staré pohanské kulty, a tak horu zasvětila ďáblu. Tak zdůvodnil existenci četných pověstí o výskytu čertů a dalších nadpřirozených temných sil, podle nichž není radno Klášťov navštěvovat v kteroukoliv denní nebo noční dobu.
Vzhledem k tomu, že pohanští předkové obětovali část úrody nebo úlovku jako úlitbu, nikdy ne všechno a už vůbec ne výrobní prostředky, prozaičtější a pravděpodobnější variantou se jeví využití hradiska coby ideální zásobárny materiálu k obchodním účelům nebo jako vhodného úkrytu na tu dobu cenných předmětů v době nebezpečí, jak o tom svědčí způsob uložení železných nástrojů a suroviny – překrytí plochým předmětem, např. žernovem, plochým kamenem nebo mělkou mísou. Na Slavičínsku, Bojkovicku a Luhačovicku se totiž vyskytovala naleziště poměrně chudé železné rudy – pelosideritu, tato oblast byla i oblastí severní větve obchodního spojení Pomoraví s Povážím. Nedaleko Klášťova směrem na severozád v trati Padělky u Chrastěšova byly objeveny středohradištní objekty patrně výrobního charakteru, související s úpravou železné rudy nebo jejím následným zpracováním.
Na základě překvapivých nálezů byla o rok později provedena další důkladnější sondáž v roce 2006. Bylo dokončeno geodetické zaměření lokality pracovníky z ÚAPP Brno. Vlastní sondážní výzkum proběhl ve dnech 5. 6. až 17. 9. Celkově i s depotem z předchozího roku dosáhl počet celkově nalezených železných předmětů na Klášťově v roce 2006 počtu přes 400 kusů jednotlivých exemplářů.
Druhá etapa zjišťovacího výzkumu, zaměřená na dokončení sondáží, pokračovala ve vnitřním areálu hradiska v průběhu června až srpna 2007. Byly objeveny 4 nové depoty, největší z nich obsahoval 40 železných předmětů, mezi nimiž byly většinou zastoupeny zemědělské i jiné druhy nástrojů. Celkový počet depotů dosáhl desítky a počet jednotlivých železných předmětů přesáhl v roce 2007 již 700 exemplářů.
V započaté práci dr. Kohoutka pokračuje PhDr. RNDr. Jana Langová a Ivan Čižmář, který nalezl dalších asi 300 nejrůznějších kovových předmětů. Preventivním archeologickým průzkumem hradiska Klášťov v roce 2009 se podařilo vyzvednout a geodeticky zaměřit přes 200 železných předmětů ze středohradištního období. Byly vyzvednuty také starší předměty ze slezské fáze lužické kultury popelnicových polí.
Jedinečné archeologické objevy z doby starých Slovanů jsou tedy zastoupeny téměř tisícovkou železných předmětů zahrnujících nejrůznější typy nástrojů či součásti výstroje jezdce a koně, především však nález celkově více než deseti depotů, obsahujících často unikátní výrobky ze železa (koňská udidla, třmeny tauzované stříbrem, sekerovité hřivny používané jako platidla, sekery včetně bradatic, kosy, radlice, ostruhy, pily, hroty oštěpů, hroty šípů, klíče, zlomky petlic, kování vědérek a věder, závěsná kování, ocílky, krojidla, vrtáky, kladivo, kovářské kleště, klín či průbojník, motyka, osníky, nože, srpy, zlomek čepele nějaké zbraně, snad meče, výhňové lopatky, misky slezského typu v neobvykle velkém množství 34 ks, překvapivý byl také nález 90 cm dlouhé obouruční pily a kosy), olověné přesleny, pozoruhodný je též nález olověného ingotu. To vše představuje největší soubor depotů z doby velkomoravské, který se kdy našel na území Moravy, Čech, Slovenska i okolních zemí. Zajímavostí je i nález kamene svoru s čočkami polodrahokamů, pocházející z Jesenicka. Převážná většina nálezů je podle archeologa dr. Jiřího Kohoutka datována od konce osmého do zhruba poloviny 9. století. Z doby halštatské je to amfora, zdobená na tuhovaném povrchu charakteristickým žlábkováním.
Tyto svého druhu výjimečné nálezy zařadily tento valašský kopec mezi nejvýznamnější, ale zároveň i poněkud nejasné lokality spojené s velkomoravským obdobím v celém středoevropském prostoru. Převratné výsledky výzkumů posledních let tak přinesly zcela nové a závažné poznatky o historii jižního Valašska v rámci širšího kontextu východní Moravy. Proto se lokalita i s jejími nálezy oprávněně stala objektem zvýšené pozornosti sdělovacích prostředků.
Archeologický průzkum zatím nenarazil na známky obytných stavení ani na pohřebiště či jednotlivé hroby, není tedy jasné, zda lokalita sloužila jako obydlený prostor nebo pouze k rituálním nebo skladovacím účelům či jako pouhé útočiště v době nebezpečí vojenského napadení nepřítelem. Slovanské osady s pohřebišti ale s určitostí existovaly v nezanedbatelném množství zejména na jižní straně od hřebene Vizovických vrchů na Slavičínsku (Lipová, Nevšová, Rudimov). Totéž se týká i sídlišť nebo pohřebišť období pozdní doby bronzové a počátku doby železné jihozápadně od Klášťova (Sehradice, Slopné), jižně od Klášťova (Vlachovice, Štítná nad Vláří) nebo jihovýchodně od Klášťova (Tichov, o kus dále pak Sidonie).
Zdroj: cs.wikipedie.org
Objekt, který i dnes nabídne atraktivní podívanou každému návštěvníkovi. Prohlídková trasa přepychově zařízenými salóny mj. připomíná i pobyty Ludwiga van Beethovena a Ference Liszta.
Státní zámek Hradec nad Moravicí se roku 2002 stal národní kulturní památkou. Je oblíbeným turistickým cílem a kulturně-společenským centrem Opavska. Bílý zámek nabízí návštěvníkům dva prohlídkové okruhy, samostatnou historickou expozici a obrazovou galerii. Hlavní prohlídková vede i opraveným severním křídlem Bílého zámku se zrekonstruovanými sedmi pokoji knížecího bytu.
Součástí areálu je také novogotický Červený zámek a Bílá věž. Celý areál je zakomponován do přírodně-krajinářského parku, který je svou rozlohou největší v Moravskoslezském kraji. Narozdíl od ostatních není uzavřeným celkem, ale otevírá se volně do krajiny. Zámeckým parkem a nádhernými okolními bukovými lesy pralesního charakteru vede výletní trasa, tzv. Lovecká stezka Lichnovských.
Na zámku pobývala řada slavných osobností, jako např. hudební skladatelé L. van Beethoven, F. Liszt a geniální houslista N. Paganini.
Prohlídkový okruh od července 2019 povede přes půdní, reprezentační i soukromé prostory až do technického zázemí v suterénu. Představí vám poslední přestavbu zámku z přelomu 19. a 20. století, kdy se obytné prostory rozšířily do mansardy. V suterénu poznáte, jak byl zámek vytápěn či jak se do něj přiváděla voda. Prezentována bude také nejstarší elektroinstalace objektu.
Od roku 2014 funguje na zámku edukační centrum. V edukačním centru v prostorách Bílého zámku budou připraveny netradiční edukační pomůcky: např. skládací modely křížové klenby a mostu, repliky historických kostýmů pro dospělé i děti, středověké poháry, misky, repliky zbroje a zbraní, rozkládací vitráže a mnohé jiné, které si mohou všichni návštěvníci centra v průběhu připravených programů sami vyzkoušet. Edukační centrum připravuje programy nejen pro školní skupiny, ale také i netradiční zážitkové prohlídky v areálu zámku.
Zdroj: www.kudyznudy.cz
Hradecká ostrožna je trvale osídlena již od doby kolem 2000 př.n.l. Vlastní stavební vývoj areálu počíná slovanským hradiskem. Na jejím místě – po požáru knížecího hradu Přemyslovců – započal v polovině 13. století s výstavbou nového, rozsahem i výstavností velkorysého gotického hradu, obklopeného důmyslnou fortifikační soustavou, král Přemysl Otakar II., v letech 1279 – 1281 zde vedla svůj dvůr jeho ovdovělá choť Kunhuta. Ve 14. století byl Hradec sídlem opavských Přemyslovců a správním centrem Opavského knížectví. V roce 1481 mu byl přiznán statut města, znak a právo trhu.
Od počátku 16. století procházel rukama několika zástavních pánů; posledním z nich byl Kašpar Pruskovský z Pruskova, jenž v roce 1585 získal zdejší zboží do dědického majetku a současně zahájil přestavbu hradního areálu na renesanční sídlo s okrasnou zahradou a lesoparkem. Nová modernější kvalita bydlení nepochybně ovlivnila i úroveň rodinného a společenského života v Hradci. Mj. tu působila řada domácích hudebníků, od třetiny 18. století známá zámecká kapela; v divadelním sále byly dávány dokonce opery. V roce 1778 přešlo hradecké panství na pruskou knížecí rodinu Lichnovských z Voštic, kteří na počátku 19. století – po požáru v roce 1796 – zámek celkově adaptovali a to v intencích soudobého empírového názoru.
Rozsáhlou proměnu hlavní obytné budovy doprovázelo ve 2. polovině 19. století rozšíření areálu o novogotický tzv. Červený zámek s konírnami, kočárovnou a hradební zdí. Rovněž okolí zámku doznalo změn; starý opevňovací systém byl zrušen, svahy vyrovnány a založen přírodně-krajinářský park vynikající kompoziční a dendrologické úrovně. V blízkosti zahradního traktu poté přibyla poslední stavba areálu, pseudogotická Bílá věž. V držení hradeckého panství se vystřídalo 8 knížat a hrabat Lichnovských v šesti generacích. Každý z nich byl individualitou mimořádného vzdělání, zájmů, schopností a vybraných styků. To vše napomohlo společensko-reprezentačnímu postavení hradeckého zámku i spektru a úrovni jeho sbírek.
Vedle panovníků, hodnostářů evropských dvorů, politických a společenských celebrit hostil také mnohé veličiny kulturního světa. Hradec navštívil m.j. Ludvig. v. Beethoven, F. Liszt, J. Mánes, G. Hauptmann, H. v. Hoffmannstahl, K. Kraus a Lisztova dcera Cosima Wagnerová. Přátelské vztahy udržovali Lichnovští s W. A. Mozartem, N. Paganinim, A. von Humboldtem, V. Hugem, R. M. Rilkem, M. Twainem, P. Picassem či O. Kokoschkou. V květnu 1945 bylo panství konfiskováno ve prospěch československého státu a zámek záhy poté otevřen veřejnosti.Od roku 1978 probíhala generální oprava objektu a v současné době je jeho velká část přístupná návštěvníkům.
Zdroj: www.zamek-hradec.cz
Na kopci zvanom Veľký vrch, ktorý sa vypína nad obcou Divinka v žilinskom okrese možno nájsť zvyšky starobylého hradiska predstavujúceho jedno z najväčších a najvýznamnejších pamiatok svojho druhu nielen na Slovensku, ale v celej strednej Európe. Hradisko bolo významným vojenským, hospodárskym a kultúrnym centrom počas troch období: v neskorej dobe bronzovej a staršej dobe železnej, kedy ho obývala tzv. lužická kultúra, v dobe laténskej a dobe rímskej, kedy ho obývala tzv. púchovská kultúra, a napokon v období veľkomoravskom, kedy tu panovali Slovania. V lokalite sú dodnes viditeľné mohutné zemné valy obopínajúce hornú plošinu kopca a široký priestor na jeho severnej strane. Valy miestami dosahujú výšku až 6 m. Z vrcholu Veľkého vrchu, ako aj z jeho juhovýchodného „predvrcholu“ zvaného Malý vrch, sa naskytajú krásne výhľady na obec Divinka, pohorie Javorníky či Hričovskú priehradu. Hradisko na Veľkom vrchu je prístupné po náučnom chodníku, ktorého východiskom je obec Divinka. Informačné panely tohto chodníka približujú návštevníkom jednotlivé kultúry, ktoré lokalitu obývali, a taktiež archeologické nálezy, ktoré tu po sebe zanechali. Pri informačných paneloch sú vybudované jednoduché posedenia pre turistov.
Zdroj: www.vypadni.sk
Na hradisku Veľký vrch v 9. storočí nastal nebývalý rozvoj slovanského osídlenia celej Žilinskej a Bytčianskej kotliny. Desiatky sídlisk aj rozsiahle mohylové pohrebiská dokazujú, že život na tomto území v období Veľkej Moravy prekvital. Centrom slovanského osídlenia na tomto území sa stala opäť Divinka so svojím veľkým hradiskom. Mohutné valy z predošlých vekov, ktoré museli byť dobre viditeľné aj v 9. stor., vedelo slovanské obyvateľstvo využiť na opätovné opevnenie polohy. Vychádzajúc z poznatkov o spôsobe budovania slovanských opevnení je možné predpokladať, že na korunu valu umiestnili ešte drevenú palisádu, ktorá zvýšila úroveň obrany.
Slovanské obyvateľstvo na hradisku budovalo zrubové obydlia na kamenných podmurovkách, ktoré sa podarilo identifikovať na akropole hradiska na dvoch miestach. V tej dobe išlo o pokrokovú konštrukciu domov, ktorú pozorujeme najmä v sídlach elity, pretože rozšíreným typom domov u Slovanov boli čiastočne do zeme zahĺbené zemnice s jednoduchšou konštrukciou. Slovanské osídlenie na hradisku, tak ako aj na mnohých iných lokalitách, nám jasne preukazuje typická slovanská keramika, zdobená viacnásobnými vlnovkami, ktorá sa tu nachádza.
Nálezy, prieskumy a aj výskumy poukazujú na koncentráciu slovanského osídlenia do vrcholovej časti hradiska. Je zatiaľ otázne, či Slovania obývali aj spodnú, severovýchodnú časť opevnenia. Naši slovanskí predkovia v zázemí hradiska sa venovali vo veľkej miere poľnohospodárstvu, ktoré v údolí Váhu prekvitalo. Svedectvo o tom prinášajú hromadné nálezy poľnohospodárskych nástrojov, ktoré sa na hradisku našli počas nelegálnych výkopov v období posledných rokov a ktoré sa nakoniec dostali na spracovanie archeológom. Jeden z týchto depotov obsahoval napr. Kosáky, kosy, čeriesla, motyky, kľúč od domu, sekeru, radice, či kovovú, tzv. sliezsku misku. Počas výskumu hradiska v roku 2013 sa našli časti kosákov a časť zubadla konského postroja a tiež kovania z vedra a sliezska miska.
Spomenutá časť jazdeckého postroja, nálezy železných bojových nožov, či polovica železnej ostrohy, nájdená priamo na korune valu svedčia o tom, že na hradisku žili aj slovanskí bojovníci, čiže vtedajšia elita, šľachta. O významnom postavení niektorých obyvateľov hradiska hovorí tiež nález bronzového prsteňa so širokým štítkom zdobeným gravírovaným krížom a puncovaním. Samotný kríž na prsteni síce jednoznačne nepreukazuje, že by jeho majiteľ bol kresťanom, pretože tento symbol sa používal aj v predchádzajúcich, predkresťanských obdobiach, avšak túto možnosť nemožno vylúčiť. Vieme totiž, že vládnuce elity na Veľkej Morave preberali kresťanstvo a postupne opúšťali starých pohanských bohov a je tiež známe, že na našom území prebiehala v 9. stor. misionárska činnosť zameraná na pokresťančovanie obyvateľov.
Zdroj: www.divinka-lalinok.sk
Hradisko „Ostrá skala“ (812 m.n.m.) je situované na vápencovom brale východne od „Tupej skaly“. Z východnej a južnej strany ho chránia bralnaté steny s výškou 50-60 m. Sídliskovo vhodná plocha je v SZ časti, odkiaľ je aj prístupová cesta. Najstaršie osídlenie je tu zachytené v podobe kolových jám, ktoré datovala keramika do mladšieho obdobia badenskej kultúry. Spolu s polohou „Trniny“ nad Dolným Kubínom je to druhé výšinné sídlisko z eneolitu na Orave. Po zničení halštatského hradiska na „Tupej skale“ sa tu nakrátko presunulo osídlenie, doložené keramickými zlomkami v sekundárnej polohe. V dobe laténskej – púchovská kultúra, tu vybudovali opevnený hrádok, chránený kameno-hlinitým valom s výškou 3,5 m a palisádou. Vnútorná plocha bola rozčlenená na tri časti, pričom akropola bola ohradená valom s roštovou konštrukciou. Osídlenie tu pokračovalo aj v rímskej fáze púchovskej kultúry. Na ploche sa našla typická laténska keramika, vrátane maľovaných nádob, železné spony, náradie. Z 19. storočia pochádzajú tri zlaté keltské statéry, nález bronzového ramienka na váhy naznačuje možnosť výroby mincí. Výnimočným nálezom je depot 40 železných predmetov datovaný do 4. storočia – do tzv. severokarpatskej skupiny neskorej doby rímskej, ktorý spolu s nálezmi keramiky dokazuje že na počiatku sťahovania národov tu jestvovalo menšie sídlisko. Významné postavenie mala lokalita aj v slovanskom období, kedy tu vybudovali veľkomoravské hradisko. Železné ostrohy datujú toto osídlenie už do blatnicko-mikulčického horizontu, na prelom 8.-9. stor.
Zdroj: www.archeologiask.sk
Ostrú skalu ako výhodnú strategickú polohu pre vybudovanie opevnenia objavili opäť v 9. storočí n.l. naši predkovia Slovania, ktorí na hradisku opäť obnovili opevnenia a vybudovali nové obydlia. Slovanský opevňovací systém v závere 8. stor. a v 9. stor. využil zvyšky fortifikácií z predchádzajúcich období. Rovnako sa nadviazalo na staršiu úpravu vnútorného priestoru hradiska, keď sa palisádovou ohradou rozdelilo opevnené sídlisko na tri nádvoria s rozlohou približne 1,5-2 ha. Val, v pôdoryse majúci tvar nesymetrickej podkovy, chránil najvyššiu sídliskovú plochu s rozlohou 2500 m2. Val má svoj pôvod v dobe laténskej, pričom Slovania ho navŕšili a vsadili doň drevenú ohradu.
Z prelomu 8. a 9. stor. pochádza kultúrna vrstva, zahĺbené obydlie s pecou a ďalšie sídliskové objekty s ohniskami. Z nálezov treba spomenúť tri ostrohy, kosy, kovania vedierok, nože, sekery, britvy a zbrane. Z mladšieho obdobia, časovo zaradeného do 10. stor. až na prelom 12./13. stor., boli v pôdoryse rozpoznané príbytky so zrubovou konštrukciou (zuholnatené zvyšky drevených trámov). Opevnené sídlisko pravdepodobne v prvom časovom horizonte plnilo centrálnu správnu funkciu v regióne. Na základe dlhodobo prebiehajúceho prehodnocovania nálezovej situácie (železné predmety – zbrane, výstroj koňa) je už preukázaná kontinuita osídlenia od druhej polovice 9. stor. až do 10. stor. Išlo o obdobie medzi oboma najdôležitejšími medzníkmi včasnostredovekého využitia tejto lokality. Nedosahuje však takú intenzitu ako v oboch dominantných časových úsekoch.
Zdroj: www.hradiska.sk
Ostrá skala bola významným keltským hradiskom, presnejšie obyvateľstvom púchovskej kultúry. Osada neďaleko Ostrej skaly poskytovala hradisku vodu, jedlo a prácu a na druhej strane sa obyvateľstvo mohlo v čase nebezpečenstva dostať do opevnenia a nájsť úkryt pred nepriateľmi. Jeho priaznivú polohu znovuobjavili v 9. storočí Slovania, ktorí zrekonštruovali časť opevnenia a postavili nové obydlia. Hradisko prežilo maďarský vpád a bolo osídlené až do 12./13. Storočia.
Hradisko bolo postavené na vysokom skalnatom masíve, na južnej strane, ako aj na východnej a západnej strane, chránenej 50 až 70 metrov vysokými skalnými stenami. V dobe laténskej viedol prístup k Ostrej skale zo západu, potom severným svahom kopca a ďalej bránou chránenou kamennými a drevenými opevneniami. Za bránou sa nachádzalo dolné nádvorie s podkovovitým pôdorysom a na sever pomerne šikmou oblasťou. Vstup na centrálne nádvorie bol možný vďaka druhej bráne na východnej strane, ktorá sa nachádzala v blízkosti rohu prvého nádvoria v tvare podkovy. V jeho susedstve kamenný obranný múr korunovaný určitou formou drevenej nadstavby dosahujúci výšku asi 3,5 metra. Kvôli svahu kopca nebolo pravdepodobne centrálne nádvorie trvalo obývané, skôr hralo obrannú a útočiskovú úlohu pre prípad nebezpečenstva. Hlavné obytné budovy pevnosti sa nachádzali v tretej, najvyššej časti na vrchole kopca a boli chránené samostatným opevnením. Táto časť bola jediná použitá v neskoršom slovanskom období existencie hradiska. Zmenila sa aj technika výroby opevnení, ktoré boli iba z dreva.
Zdroj: medievalheritage.eu
Hradisko objavil v 19.storočí slovenský bádateľ Anton Intibus, písal o ňom v roku 1856. Ďalší prieskum vykonal koncom 90.rokov 20.storočia Štefan Meliš. Nachádzajú sa tu mohutné valy hradiska (dve uzavreté valové opevnenia, oddelené hlbšou úžľabinou). Nachádzajú sa tu dve hradiská s celkovou plochou asi 2,6ha (2,03ha a 0,58ha). Hradisko sa nachádza na ostrožnom výbežku vrchu Svrčinovec /759,7m/ bezprostredne nad osadou Riedka na sútoku Strážovského a Bieleho potoka v katastri obce Pružina.
Väčšie z obidvoch hradísk na severovýchodnej strane terasy, mierne sa zvažujúcej na severozápad, má vonkajší obvod 611m a rozlohu približne 2,03ha. Opevnenie tvorí na severozápadnej, juhozápadnej a juhovýchodnej strane mohutný súvislý val (dĺžka 260m, šírka v korune 3-4m a výška 1,5-7m). Nižší nadzemný val (dĺžka 20m) je aj v severnom výbežku hradiska. Na juhovýchodnej strane valu je plytká priekopa (dĺžka 90m, šírka 0,8-1m). Menšia priekopa lemuje val aj z vnútornej strany v západnom oblúku opevnenia (dĺžka 30m). Zvyšok obvodu hradiska v dĺžke asi 330m tvorí hrana plošiny so strmými skalnatými svahmi. Prirodzený val je na niekoľkých miestach spevnený kamennými opornými múrikmi. Opevnenie je prerušené na 4 miestach, ide pravdepodobne o vstupné brány. V juhovýchodnej zalesnenej časti hradiska sú tri stupňovité terasy, pravdepodobne akropola. Pri juhozápadnom oblúku valu sa nachádza opracovaná skala s rozmermi asi 3x2x0,7m a pravdepodobne sa tu nachádzalo obetisko.
Areál s obvodom 305m a rozlohou asi 0,58ha. Leží v juhozápadnom výbežku terasy. Rozdelenie hradiska na dve časti pravdepodobne spôsobila konfigurácia terénu (nárazové prudké vody zo severného svahu Svrčinovca zrejme narúšali val. Rovná horná plocha hradiska bola vybudovaná umelo. Zo západu a severozápadu ju chránia strmé skalné svahy, severovýchodná strana bola zemitá a preto je dnes roztiahnutá do mierneho svahu. Na juhovýchodnej strane chráni plošinu výrazný val (dĺžka 70m, šírka 3-4m a výška 1-1,5m), na západnej strane ukončený výstupkom (pravdepodobne veža alebo brána). Za ním z rohu hradiska zreteľne vystupuje cesta. Podobný výstupok je aj v protiľahlom rohu opevnenia nad výmoľom, oddeľujúcim hradiská.
Na hradiskách sa našli viaceré črepy z 9.storočia (slovanské z obdobia Veľkej Moravy), ale aj črepy z púchovskej kultúry z neskorej laténskej doby. Predpokladá sa tu existencia výrobných objektov (nálezy železnej trosky pri východnom vale neďaleko východnej brány opevnenia). Keďže sa pri sondovaní opevnenia nepodarilo zistiť kultúrnu vrstvu, predpokladá sa, že ide pravdepodobne o refúgium (hradisko, ktoré si Slovania postavili – resp. vo včasnom stredoveku obnovili, aby sa v čase nebezpečenstva mali kam uchýliť pred nepriateľom).
Zdroj: krizom-krazom.eu
Hrdý a neohrozený. Vidieť ho už z diaľky zo všetkých smerov. Je dominantou mesta Trenčín aj celého Považia. Ako magnet priťahuje už stáročia zrak cestujúcich, aby im vyrozprával svoj príbeh historického strážcu obchodných ciest a odhalil tajomstvá sídla „pána Váhu a Tatier“.
Na mieste dnešného hradu stálo v období Veľkej Moravy hradisko ako správne centrum priľahlého regiónu. Dnešný hrad vznikol v 11. storočí ako pohraničná pevnosť, ktorá strážila dôležité vážske brody a dôležité karpatské priesmyky, cez ktoré prechádzali obchodné cesty spájajúce oblasť severného Uhorska a stredoslovenských banských miest s Čechami, Moravou, Sliezskom a Poľskom. V ďalších storočiach sa stal sídlom pohraničného komitátu, kráľovskej a neskôr šľachtickej župy. Najznámejším panovníkom a majiteľom hradu bol Matúš Čák Trenčiansky, ktorý z neho urobil centrum svojich rozsiahlych dŕžav s vlastným dvorom. Trenčiansky hrad svojím bohatstvom a nádherou prevyšoval kráľovský dvor.
STUDŇA LÁSKY
Turecký paša Omar sa rozhodol za každú cenu oslobodiť svoju milú Fatimu. Krásku zajal po jednej z vojnových výprav na Trenčianskom hrade najbohatší magnát Uhorska Štefan Zápoľský. Vykúpiť jej slobodu mohol Turek iba splnením najťažšej úlohy – vykopať do hradnej skaly hlbokú studňu. Zaľúbený a vytrvalý Omar rúbal tvrdú skalu so svojimi tristo druhmi celé tri roky. Pri kopaní studne obetoval ich životy. Studňa lásky urobila Trenčiansky hrad sebestačným, a teda nedobytným. So slovami „Zápoľský, vodu máš, ale srdce nie!“ si krásnu Fatimu odviedol domov. Pri odchode sa vraj závoj oslobodenej devy zachytil o krovie na zákrute cesty na hrad. Hostinec, ktorý vznikol asi v 16.storočí na tomto mieste, niesol preto meno „Závoj“. Dnes sa volá „Fatima“.
AKO NA HRAD?
Kým sa dostanete hore – do starobylých priestorov hradu s úžasnými exponátmi Trenčianskeho múzea – najskôr si prezrite z terasy hotela Elizabeth jedinečný písomný unikát. Je ním rímsky nápis z roku 179 po Kr. vytesaný do hradného brala, ktorý predstavuje jednu z mála rímskych písomných zmienok na sever od Dunaja. A potom už kľukatou kamennou uličkou kráčajte okolo Katovho domu a Fatimy až k hradnej bráne.
Alebo sa spod mestskej veže s ospievanými Trenčianskymi hodinami na námestí vyberte k hradu po výnimočných krytých Farských schodoch. Stúpanie po deväťdesiatich deviatich renesančných schodoch z roku 1568 vám umožní vypočuť si aj ďalšie povesti a legendy viažuce sa k hradu: O trenčianskych katoch, O tajnej chodbe, Prípad mŕtvej barónky, O pustovníkovi svätom Svoradovi, O vodníkovi…
Zdroj: www.trencinregion.sk
Kedysi hrad niesol názvami ako de Trenchin (1193), Trincinensis (1208), Trinchiniensis (1229) či Trencyn (1232). História miesta, na ktorom neskôr vznikol hrad, začína už v období Rímskeho impéria, čo dokazuje nápis na hradnej skale hlásajúci víťazstvo II. rímske légie nad Germánmi pri rímskeho tábora Laugarício (Lavgaritio) v roku 179 n. l.
Hrad vznikol pravdepodobne na mieste hradiska. Prvý preukázateľnou stavbou na návrší bola kamenná obytná veža a rotunda z 11. storočia, kedy hrad slúžil na ochranu Uhorského kráľovstva a západného pohraničia. Koncom 13. storočia sa dostal do majetku rytiera Matúša Čáka Trenčianskeho, významného oligarchu, ktorý ovládal veľké územia a stal sa legendárnym „pánom Váhu a Tatier“. Jeho stavebná činnosť môžeme vysledovať hlavne na rozšírenie a rozsiahle úprave blokovej obytnej veže z 11. storočia, ku ktorej pristaval aj mohutne opevnený obytný palác. Veža, nazývaná Matúšova, je dominantným prvkom celej širokej siluety hradu.
Po Matúšovej smrti patril hrad až do konca 15. storočia panovníkovi. Takzvaný horný hrad rozšíril kráľ Ľudovít z Anjou o nový palác a opevnenie. Žigmund Luxemburský daroval hrad svojej manželke Barbore, pre ktorú nechal v prvej tretine 15. storočia vybudovať nový palác a kaplnku. Všetky tieto stavby boli čiastočne renovované a dnes sa využívajú na muzeálne účely. Polovica 15. storočia bola v znamení opevňovanie hradu najmä z dôvodu husitských výprav, ktoré vtedy smerovali tiež na Slovensko. Koncom 15. storočia získal hrad spolu s mestom Štefan Zápoľský a začal s rozsiahlymi prestavbami.
Začiatkom 16. storočia sa hrad stal cieľom tureckej expanzie. Napriek Zápoľského budovateľským a opevňovacím prácam bol hrad dobytý roku 1527 generálom kráľa Ferdinanda I. Katzianerem. V rokoch 1540-1560 bola zahájená obnova a rozšírenie rozsiahleho opevnenia, ktoré radia hrad Trenčín spolu s Spišským hradom a Devínskym hradom medzi najrozsiahlejšie európske hrady. V tej istej dobe bola vybudovaná delostrelecká obrana podľa projektu talianskych architektov a budovy boli modernizované podľa dobových trendov. Zmenila sa aj silueta hradu. Vysoké gotické strechy vystriedali horizontálne renesančné atiky v tvare chvostov lastovičiek, ktoré boli typickým talianskym prvkom 16. storočia. V roku 1790 sa v meste rozšíril požiar, ktorý zasiahol aj hrad. V polovici 19. storočia boli zakonzervované poškodené objekty, aby sa predišlo ich ďalšiemu rozpadu. Od konca päťdesiatych rokov 20. storočia na hrade prebieha veľmi komplikovaná (najmä vzhľadom k polohe hradu) komplexná obnova a rekonštrukcia jeho opevnenia. Opravené objekty sú postupne využívané na múzejné účely alebo sú súčasťou stálej expozície.
Zdroj: sk.wikipedia.org
Pobedim je známou archeologickou lokalitou. Najvýznamnejším objavom bolo odkrytie slovanského hradiska z obdobia Pribinovho kniežatstva. Archeologický výskum na lokalite Hradištia viedla PhDr. Darina Bialeková CSc, ktorá sa stala čestnou občiankou obce.
Najstaršie osídlenie Pobedima pochádza z mladšej a neskorej dobe kamennej, kedy sa v chotári obce usadili prví roľníci. Dokladom osídlenia sú keramická črepy a časti kamenných nástrojov na polohe Hradištia. Tu sa počas výskumu odkryli i ďalšie doklady osídlenie a to zo staršej doby bronzovej. Z doby bronzovej je však najvýznamnejšie osídlenie z mladšej a neskorej doby bronzovej. Počas desaťročného výskumu sa preskúmala osada, ktorá patrila ľudu lužickej kultúry. Odkrylo sa viacero sídlištných objektov ako i kultové miesto uctievačov boha slnka. Z nálezov si zasluhujú pozornosť formy na odlievanie bronzových predmetov, keramika, opracované kosti a predovšetkým bohatá kolekcia bronzových predmetov. Z množstva keramických úlomkov sa podarilo zrekonštruovať nádoby rôznych typov a nechýbali ani drobné zvieracie plastiky. Osada z neskorej doby bronzovej bola dôležitým výrobným, obchodným a kultovým miestom na strednom Považí.
Rímska plastika Siléna Významné bolo i osídlenie Pobedima v dobe, kedy naše územie bolo v susedstve Rímskej ríše. Na polohe Dolné pole sa preskúmalo sídlisko s výraznými nálezmi z doby rímskej. Odkryli sa sídliskové objekty a našli sa keramické nádoby a zvlášť cenné sú fragmenty rímskej keramiky tzv. terry sigillaty. Datovanie nálezov uľahčili rímske mince. Tieto sa objavili tak na lokalite Dolné pole ako i na polohe Horné pole. Významným a často publikovaným nálezom z doby rímskej je bronzová hlavička Siléna inkrustovaná striebrom. Objekty výrobného charakteru sa našli a zdokumentovali pri výstavbe diaľnice medzi Piešťanmi a Hornou Stredou. Kontinuita osídlenie Pobedima možno sledovať i v období sťahovania národov.
Prví Slovania sa objavili v chotári obce v 6. storočí, kedy sa tu rozkladali včasnoslovanské osady na polohách Dolné pole a Horné pole. Odtiaľ sa v 8. storočí presunulo osídlenie od povodia Dudváhu a Dubovej. Najintenzívnejšie slovanské osídlenie bolo však koncom 8. a začiatkom 9. storočia. V tom čase boli obývané viaceré polohy v chotári obce, ale najvýznamnejšie bolo na polohe Zapupovec, kde sa preskúmalo skoro 30 objektov z toho dve studne. Na základe nálezov sa obyvatelia osady venovali kováčstvu. Svedčia o tom nálezy dýz, železnej trosky a nedokončených výrobkov. Okrem týchto nálezov stojí za pozornosť nález drevenej naberačky zo studne 1 a nálezy dvoch umeleckých plechových kovaní.
Nepochybene najvýznamnejšou slovanskou archeologickou lokalitou bolo opevnené centrum, ktoré malo svoju akropolu a podhradie. Rozkladalo sa na polohe Hradištia a Podhradištia. Hradisko patrí k najstarším hradiskám naddunajských Slovanov. Bolo opevnené valom budovaným komorovým systémom. Z vonkajšej strany hlinený val spevnený drevom chránil kamenný múr a z vnútornej strany val podpierali šikmé podpery. Do koruny valu bola osadená drevená palisáda. V určitých častiach valu sa nachádzali strážne veže. V opevnenom centre sídlil veľmož so svojou družinou a služobníctvom. Opevnené centrum bol osídlene veľmožom, ktorý mal svoju družinu a služobníctvo. V blízkosti valu sa na nachádzali dielne, stred hradiska bol miestom na sústreďovanie obyvateľov okolitých osád v čase nebezpečenstva. Pobedimské hradisko bolo tiež centrom obchodu v povodí Váhu. Toto konštatovanie je podložené archeologickými nálezmi a hlavne nálezmi sekerovitých hrivien vtedajšieho polotovaru a primitívneho platidla.
Zánik hradiska sa datuje do prelomu prvej a druhej tretiny 9. storočia, do obdobia kedy sa stalo územie Pribinovho kniežatstva súčasťou Veľkej Moravy V druhej polovici 9. a v 10. storočí sa rozkladali v širšom okolí už zaniknutého hradiska slovanské osady poľnohospodárskeho charakteru. V 11. – 12. storočí sa osídlenie Pobedima prenieslo na územie dnešnej obce.
Zdroj: www.pobedim.sk
Slovanské nížinné hradisko s pohrebiskom, archeologická lokalita z konca 8. storočia a prvej polovice 9. storočia. Hradisko sa nachádzalo juhozápadne od dnešnej dediny, jeho rozloha bola dovedna asi 8 ha. Pôvodne sa nachádzalo v močaristom prostredí, ktoré bolo pred začatím archeologických prieskumov v roku 1959 odvodnené. Časť hradiska, akropola, bola opevnená valmi s komorovým systémom a baštami. Významnejšie profánne či sakrálne objekty tu však zatiaľ neboli lokalizované. V areáli akropole sídlil veľmož s družinou. Lokalita bola archeologicky skúmaná v roku 1964, no historikom bola známa už v 19. storočí.