Cyrilometodějská stezka

Společně toho dokážeme víc. Spojme své síly a společně pracujme na aktivitách, které přinesou zachování a zviditelnění autentického příběhu cyrilometodějské mise. Je to dlouhá cesta, ale společně to dokážeme.

Putujme bez hranic

Putujme bez hranic!

Jděte ve stopách Cyrila a Metoděje na Velehrad a objevte stezku plnou fascinující historie a překrásných výhledů do krajiny. Při putování se rozhodně nudit nebudete.

Sdružení EKSCM

Zájmové sdružení právnických osob Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje sdružuje subjekty z veřejné a soukromé sféry a spolupracují na rozvoji Cyrilometodějské stezky.

Logo Velkomoravská misia sv. Cyrila a Metoda

Online story mapa

Aplikacia, ktorá pomôže pútnikovi / turistovi nie len vopred si naplánovať trasu cesty a sprievodný program, ale poskytne praktické informácie o ubytovaní a stravovaní, o pamiatkach a ďalších o turistických cieľoch.

Projekt PartnerstvíCMS

Spolupráce partnerů a odborníků je základ, na kterém stavíme rozvoj Cyrilometodějské stezky. Projekt PartnerstvíCMS buduje 4 nosné pilíře zajišťující udržitelný rozvoj.

máte zájem o spolupráci?

aktivity

konference 2019

Během dvouleté spolupráce s řadou nových partnerů z celého moravsko-slovenského příhraničí se podařilo nastartovat řadu aktivit, které pomohou rozvinout Cyrilometodějskou stezku nejen v oblasti kulturní a poutní turistiky, ale i v oblasti vědy a výzkumu, uměleckých praxí či zapojení mládeže do poznávání širokého odkazu byzantské misie.

Close Menu

Poutní místo VelehradPoutní místo Velehrad

Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Jeho historie se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Význam poutního místa Velehrad tedy nespočívá v místním, nýbrž myšlenkovém vztahu k středisku apoštolské působnosti slovanských věrozvěstů. Proto býval v minulosti nazýván „moravským Betlémem.“ A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se v roce 1990 připojil také blahoslavený papež Jan Pavel II. Přicházíme sem, abychom se dotkli svých kořenů a to nejen duchovních, nýbrž zvnitřněným způsobem i národních. Velehrad je vnímán také jako prostor k dialogu mezi kulturami Východu a Západu.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Původně pozdně románská stavba z první třetiny 13. století získala v důsledku válečných pohrom a zejména požáru v roce 1681 barokní podobu. V bohatě zdobené bazilice nacházíme několik spirituálních ohnisek, která by neměl žádný návštěvník tohoto posvátného prostoru minout: oltář, kolem kterého se setkávají křesťané při slavení liturgie, kaple Panny Marie Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem, hrob arcibiskupa Antonína Stojana v Královské kapli a nejnověji také nádhernými mozaikami zdobený sarkofág kardinála Tomáše Špidlíka SJ v presbytáři baziliky. Dále lze akcentovat sousoší sv. Cyrila a Metoděje na pravé straně od oltáře, které kanonizovalo vnímání podoby soluňských bratří v očích našich předků a obraz věrozvěstů od polského malíře Matejky darovaný pro baziliku v roce 1885.

Bývalý klášter cisterciáků

V komplexu klášterních budov sídlí Stojanovo gymnázium a Ústav sociální péče Vincentinum. Na informačním centru je možné si předem domluvit prohlídku Saly terreny s barokními freskami a Slovanského sálu, které se v prostorách bývalého kláštera nachází.

Sala terrena

Sala terrena velehradského kláštera byla vybudována v letech 1724 -1728 v rámci stavby nové prelatury kláštera. Sál je vyzdoben freskami zachycující čtvero ročních období formou alegorických postav a mytologických výjevů. Ty jsou doplněny o souvztažné biblické motivy.

Kostelík Zjevení Páně

„Cyrilka“ je malý kostel postavený ve 13. století při klášterní bráně pro obyvatele předklášteří. V 19. století zpustl a k jeho obnově v neogotickém slohu došlo u příležitosti cyrilometodějského jubilea v roce 1863. V roce 1929 zde byl instalován ikonostas pro možnost sloužení východní liturgie. V současné době je kaple po generální rekonstrukci a jsou zde instalovány sezónní výstavy.

Velehradský dům sv. Cyrila a Metoděje

Bývalé hospodářské objekty velehradského kláštera. Jeho prostory jsou přístupné v rámci služeb, které tento objekt poskytuje (stálé expozice Velehradského muzea, cukrárna, knihkupectví).

Pozůstatky středověkého kláštera cisterciáků

Ambit, kapitulní síň, barokní krypty. Prostor je součástí nové expozice Velehrad na křižovatkách evropských dějin.

Soubor drobných sakrálních památek v bezprostřední blízkosti kláštera

Kaple sv. Vendelína se sochou světce od F. Hirnla, barokní mariánský sloup, sousoší sv. Bernarda a sv. Luitgardy od O. Schveigla, kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1715 u barokního mostu přes potok Salaška, sochy sv. Jana Nepomuckého při cestě ke hřbitovu a na obecním náměstí, socha Božího Syna u rozcestí mezi Velehradem a Modrou (možnost volné, individuální prohlídky). Velehradský hřbitov s hrobem Mons. Šrámka, velehradských cisterciáků, slavisty J. Vašici, řeholních sester, jezuitů a dalších osobnost.

Poutní cesta růžence vysoké výtvarné hodnoty s dvaceti náboženskými výjevy.

Nejvýznamnější velehradské akce:

 

Zdroj: http://www.velehradinfo.cz/

Poutní místo Velehrad, Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Historie

Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Historie tohoto místa se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se připojil v roce 1990 také papež Jan Pavel II.

Zakladateli kláštera byli moravský markrabě Vladislav Jindřich s jeho bratrem Přemyslem Otakarem I. a olomoucký biskup Robert. Výstavba kostela byla zahájena patrně v letech 1210 – 1215. Jako většina cisterciáckých kostelů přijal patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. (Spolupatronát Cyrila a Metoděje byl připojen až v roce 1932 dekretem papeže Pia XI. Titulem bazilika byl kostel vyznamenán v roce 1928 z rozhodnutí papeže Pia XI.).

Původní románsko-gotická bazilikální stavba byla budována podle stavebních tradic cisterciáků, které charakterizovala krása prostých linií a střídmá výzdoba. Devadesát devět metrů dlouhá stavba byla rozvržena na půdorysu latinského kříže. Východní stranu uzavírala pětice apsid. V této podobě se kostel do dnešních časů nedochoval v důsledku tragických událostí, jež v průběhu dějin cisterciácký klášter postihly. V roce 1421 vypálili velehradské opatství moravští husité. Klášter 150 let chátral. Nesnadného úkolu obnovy se ujal až opat Ekard ze Schwoben ve druhé polovině 16. století. Středověkou podobu však kostel ztratil až v důsledku obrovského požáru, který v klášteře vypukl v roce 1681. V důsledku této pohromy byl kostel radikálně přestavěn. Stavba byla zkrácena o chrámové průčelí s románským ústupkovitým portálem a nahrazena novým, jemuž dominují dvě věže. Boční lodě baziliky byly přezděny příčkami s pilastry, a tak vzniklo 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Z křížení lodí byla snesena 100 metrů vysoká renesanční věž a byla nahrazena kupolí s nízkou věží zvanou lucerna. Nyní je tedy bazilika dlouhá 86 m. Přes radikální zásahy si kostel uchoval ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter románsko – gotické stavby.

V roce 1784 byl velehradský klášter zrušen Josefem II. Klášterní majetek byl rozchvácen, areál kláštera střídal majitele a klášterní kostel se stal kostelem farním. Stavba velmi chátrala a chyběly finanční prostředky na její údržbu. Obnovy se dočkal kostel v souvislosti se sílícím cyrilometodějským kultem . V rámci cyrilometodějských milénií v letech 1863 a 1885 se jej podařilo obnovit. Další rozvoj byl zabezpečen příchodem jezuitů na Velehrad v roce 1890. Za jejich správy byla stavba ve 20. letech a 30. letech 20. století zabezpečena proti vzlínání vlhkosti. SS tím souvisel objev velehradského podzemí, které bylo ještě před vypuknutím druhé světové války zpřístupněno veřejnosti. V letech 1935 – 1938 proběhlo restaurování interiéru kostela. Nástup totalitních režimů k moci celá desetiletí bránil rozvoji poutního místa, ačkoliv nejnutnější opravy (např. statické zajištění klenby a výměnu krovu a krytiny) se podařilo realizovat.
V roce 1990 se na Velehrad vrátili Jezuité a na Velehrad přicestoval papež Jan Pavel II. Od té doby probíhá pozvolná hmotná i duchovní obnova Velehradu, přičemž projekt Velehrad – centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy představuje její vyústění.

 

Zdroj: http://www.velehrad-iop.cz/dokument/Historie-baziliky-164/

Kaple sv. Cyrila a Metoděje, RadhošťHistorie

Iniciativa k její výstavbě nevzešla od světské ani církevní vrchnosti, ale z lidu, jako projev vděku a úcty sv. Cyrilu a Metoději. Lidová zbožnost a tradice, podpořená i dobovým spisem historika J. J. Středovského z roku 1710 (Posvátné dějiny Moravy neboli Život sv. Cyrila a Metoděje), si spojovala tuto horu s údajnou návštěvou věrozvěstů, kteří zde měli osobně učinit přítrž pohanským obřadům.

Na historickém táboru lidu, v roce 1862 (kdy se na Radhošti navzdory nejistému deštivému počasí, zmatkům kolem data konání a přes nepřízeň úřadů sešlo na 15 000 lidí) zazněla poprvé výzva vztyčit na tomto místě sochy. sv. Cyrila a Metoděje. Později převážila myšlenka vybudovat zde rovnou kapli, ale konečné rozhodnutí bylo přijato až v roce 1881 na schůzi frenštátského spolku Občanská beseda. Stavba byla financována z darů a sbírek – stejně jako i všechny její pozdější opravy; proto právem přibyl v průběhu její poslední rekonstrukce v r. 2000 na jednom z mohutných stropních trámů ve zvonici kaple nápis „Valaši sobě“.

Kronikáři zaznamenali, že slavnostního vysvěcení kaple 11. září 1898 se účastnilo 50 kněží a na 30 tisíc věřících. K tak obrovské účasti lidí na tomto odlehlém a nesnadno dostupném místě jistě přispělo i to, že kapli osobně vysvětil tehdejší arcibiskup olomoucký Theodor Kohn, od jehož smrti letos uplyne 100 let. Tento neobyčejně schopný a pokrokový muž s pohnutým životním údělem nechal na vlastní náklady vybudovat už o rok dříve na vrcholu sousedního Velkého Javorníku turistickou chatu – útulnu. Pro naši kapli další vazba na počínající turistiku a obecně pozoruhodný počin, když si uvědomíme, že se tak stalo v době, kdy pro většinu obyvatel tohoto chudého horského kraje nebyla pěší chůze sváteční rekreací, ale každodenní nezbytností…

Také několik desítek metrů níže ve svahu pod kaplí stála útulna – obydlí, ve kterém nejdříve byli ubytováni stavební dělníci při budování kaple a později zde nacházeli zázemí, občerstvení i nocleh poutníci a turisté. Pro zájemce zde také byly k dispozici klíče od kaple. Tato historická útulna byla bohužel zničena v 70. letech minulého století při výstavbě vysílače, což je jistě škoda a ztráta a tehdy zřejmě i politicky motivovaný záměr, nicméně dnes si už na sebe kaple a nový vysílač do jisté míry „zvykly“ a v anténním stožáru tyčícím se spolu se siluetou kaple za sochami věrozvěstů můžeme vidět i výzvu aplikovanou do dnešní technické doby: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium“. Znovu jsem si tuto symboliku uvědomil letos 5. července (1915), kdy poutní mši sv. vysílala z Radhoště TV NOE…

Již 25 let po výstavbě kaple muselo být přikročeno k její zásadní rekonstrukci. Celá kamenná stavba byla oplášťována dřevěným šindelem a kolem jejího obvodu byl přistavěn nízký krytý dřevěný ochoz. Průčelí a vstup do kaple chrání dřevěná zvonice. Tak získala kaple svou dnešní nezaměnitelnou podobu a od té doby působí zvenčí dojmem celodřevěné stavby. Motiv a cíl těchto úprav však nebyl estetický, nýbrž technický – chránit porézní pískovcové zdivo a základy stavby před vodou z deště a sněhu.

Kaple sv. Cyrila a Metoděje, RadhošťKaple sv. Cyrila a Metoděje, Radhošť

Hora Radhošť je dnes neodmyslitelně spojována s kaplí, která zde byla vystavěna nákladem 20 000 zlatých roku 1898. Již v roce 1862 byla na hoře uspořádána slavnost a na stavbu kaple se vybralo 120 zlatých. Znovu ožila myšlenka roku 1881, kdy se vybralo 500 zlatých. Roku 1888 daroval hrabě Kinský na stavbu kaple potřebný pozemek a zdivo. Nová sbírka byla uspořádána mezi lety 1889–1895 a vynesla 8000 zlatých. Malíř Adolf Liebscher namaloval u této příležitosti triptych „Valašská madona“, který vystavil na Národopisné výstavě v Praze. Výbor pro stavbu kaple koupil od malíře obraz v hodnotě 4000 zlatých za 800 zlatých. Zbytek věnoval malíř na kapli. Obraz byl vystavován v Čechách i na Moravě a vynesl 6000 zlatých. Dnes je originál obrazu umístěn v kostele sv. Martina.

Ke stavbě kaple bylo přikročeno roku 1896, základní kámen byl položen 5. července. Dne 11. září 1898 kapli posvětil olomoucký arcibiskup Theodor Kohn a byla odevzdána veřejnosti do užívání. Roku 1905 byl založen spolek Matice Radhošťská s cílem udržovat kapli. Z jeho popudu byla původní kamenná kaple v roce 1926 obložena šindelem a přistavěna zvonice. Frenštátský rodák sochař Albín Polášek, žijící v USA, věnoval Matici Radhošťské v roce 1930 sousoší svatého Cyrila a Metoděje, které nyní stojí před kaplí na hřebenu hory Radhošť. Roku 1951 byla Matice Radhošťská komunisty zrušena a její činnost obnovena až v roce 1994. Roku 1995 byla v kapli provedena nová elektroinstalace a roku 2003 byla ukončena kompletní rekonstrukce zvonice. Matice Radhošťská nechala také zhotovit nový obětní stůl z carrarského mramoru a nyní financuje rekonstrukci vitrážových oken. Celkové náklady na opravu kaple činily v letech 1995 – 2009 téměř pět miliónů korun.

Sousoší sv. Cyrila a Metoděje

Sousoší věnoval v roce 1930 Albín Polášek spolku Matice Radhošťská. Sousoší sv. Cyrila a Metoděje je pravým opakem sochy pohanského boha Radegasta. Vyzařuje z něj bratrství a touha po sjednocení. Žilnaté ruce ukazují, že oba jsou muži práce. V rozevřené knize, kterou drží sv. Cyril, čteme hlaholským písmem počátek evangelia sv. Jana:

„Na počátku bylo Slovo“. Sv. Metoděj ukazuje na písmo a pozdvihuje mezi glorioly trojramenný byzantský kříž.

Duté sousoší, 2,60 m vysoké a vážící 800 kg, je ulito z bronzu, čímž (oproti kameni) je vyjádřena vyšší a pozdější kultura. Zdvíhá se na žulovém podstavci vysokém 1,60 m za kaplí na místě, kde stával kamenný kříž. Obráceno je k východu, pohlíží na Radegasta na protější vyvýšenině a vítá příchozí.

Kamenný kříž

Na Radhošti byl postaven první kříž již v roce 1735. Tento byl dřevěný a nahrazen kamenným v roce 1805. Nechal jej postavit rožnovský měšťan Michal Janík. V roce 1808 byl kříž povalen v bouři a znovu postaven. Po přestavbě kaple byl v roce 1931 přemístěn před vchod do kaple a na jeho původní místo byla umístěna socha sv. Cyrila a Metoděje.

120 let Radhošťského zvonu

Zvony, zvláště zvony kostelní, se těší výjimečnému postavení mezi všemi ostatními výrobky lidských rukou. Jsou více než jen nástroje zvukové signalizace. Zrození nového zvonu se očekává s napětím a s radostí, zánik zvonu vzbuzuje smutek i pláč. Hlas zvonů provází v naší civilizaci člověka od křtu až po jeho smrt a pohřeb …..

Zvony, podobně jako lidé, dostávají jména. Pouze zvony mají své „křestní“ patrony, nesou jména světců, k jejich cti byly ulity a na jejich počest má znít každý úder jejich srdce. Zdá se být snadné uhádnout, jaké jméno nese nebo k čí poctě vznikl zvon pro zvonici kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti. Odpověď na tuto otázku je však přece jen trochu složitější, než bychom čekali. Na těle zvonu můžeme číst tento nápis:

Ke cti a chvále Boží, sv. apoštolů Cyrilla a Methoda, sv. Josefa Cal. věnovali manželé: Josef Cal. a Josefa Bumbala, majitelé továrny ve Frenštátě P/R L. P. 1986.

Zdroj: https://www.farnostfrenstat.cz/kaple-sv-cyrila-a-metodeje-na-radhosti/

Poutní místo Svatý HostýnPoutní místo Svatý Hostýn

Svatý Hostýn je nejvýše položeným mariánským poutním místem na Moravě a současně nejnavštěvovanějším poutním místem v České republice. Zdaleka viditelnou dominantou vrchu Hostýna je bazilika Nanebevzetí Panny Marie dostavěná v roce 1748. Už po tři století je hostýnská hora se svou mariánskou svatyní cílem tisíců poutníků. Nad vstupním portálem je typický motiv – mozaikový obraz Panny Marie Svatohostýnské a pod ním je zobrazena porážka Tatarů. Stejný motiv se sochou je i nad oltářem v bazilice. Pozoruhodná je Křížová cesta architekta D. Jurkoviče. Je to 13 kapliček, každá jiná a všechny jsou v duchu valašské lidové architektury a jsou rozmístěny severovýchodně od baziliky. Rozhledna císaře Františka Josefa I. na druhém vrcholu Hostýna nabízí úchvatný výhled na Hostýnské vrchy a okolní krajinu. V areálu poutních domů láká k prohlídce Jurkovičův sál se Svatohostýnským muzeum. Exponáty představují historický vývoj Hostýna od prehistorie až po současnost a je zde vystavena i místní fauna. Nesmíme taky vynechat prohlídku keltského valu, monumentálního schodiště a vodní kapli na jeho počátku.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Zdaleka viditelnou dominantou vrchu Hostýna je bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Její základní kámen byl posvěcen r. 1721 a vytvořil ji podle plánů J. Ignáce Cyraniho stavitel Tomáš Šturm. Stavba byla dokončena v r. 1748. Za oltářem se skrývá reliéf hostýnské madony a pod ním je zobrazena porážka Tatarů.

Sarkandrova kaple

Novobarokní kaple pochází z roku 1889. Vznikla přestavbou staré rottalovské kaple z roku 1658. Oltářní obraz i nástěnné malby zachycují život svatého Jana Sarkandra.

Stará křížová cesta

Základní kámen byl posvěcen v roce 1900, stavbu provedl Otto Zeman. Pašijové obrazy zhotovil bystřický malíř Žůrek.

Jurkovičova křížová cesta

Autorem křížové cesty je známý slovenský architekt Dušan Jurkovič, který při tvorbě zastavení vycházel z valašské tradice. Keramické obrazy vytvořili Joža Úprka a Jano Koehler. Křížová cesta byla postavena v letech 1903 – 1933.

Cesta světla

Cesta světla připomíná velikonoční události Ježíšova zmrtvýchvstání. Základové kameny pro jednotlivá zastavení jsou dary různých kamenolomů. Základ každého zastavení tvoří jiná hornina. Cesta byla vybudována v roce 2010.

Vodní kaple

Kolem roku 1658 nechal postavit kapli s oltářem kolem upraveného vodního pramene Jan hrabě z Rottalu. Interiér dříve zdobily malby vodních zřídel. Během staletí však proběhla řada oprav. Při poslední opravě byla v kapli umístěna nová socha P. Marie Svatohostýnské.

Rozhledna s kaplí svatého Kříže

Rozhledna stojící na vrcholku Hostýna pochází z roku 1897 a nabízí úchvatný výhled na Bystřici pod Hostýnem a vzdálenější rovinu Hané.

Větrná elektrárna

Od roku 1994 je na vrcholku Hostýna v provozu větrná elektrárna.

Hřbitov

Hřbitov navazuje na Jurkovičovu křížovou cestu. Původně byl vytvořen pro 20 jednoduchých hrobů a postupně byl rozšiřován.

Svatohostýnské muzeum

Muzeum je umístěno v prostorách jedinečného Jurkovičova sálu v areálu poutních domů. Ve svých expozicích představuje historický vývoj Hostýna od prehistorie až po současnost. Na galerii je expozice přírodnin, flóry a fauny Hostýnských vrchů.

Sochy, pomníky

Svatý Hostýn - ilustrační obrázekHistorie

Archeologický výzkum dokládá pravěké osídlení Hostýna sahající až do doby bronzové; Keltové, první bezpečně známé etnikum na našem území, měli zde rozsáhlé opevněné sídliště – oppidum v rozsahu cca 20 ha s obranným částečně zachovalým valem o výšce 5-8 m (původně 15-18 m), délky 1 800 m.
Ve svém námětu ojedinělý je známý hostýnský obraz Panny Marie s Ježíškem metajícím blesky. Připomíná dobu vpádu Mongolů (lidově Tatarů) na Moravu v r. 1241, vznikl na základě barokní pověsti zaznamenané vlasteneckým knězem jezuitou Bohuslavem Balbínem. První kapli na Hostýně s obrazem Panny Marie Ochranitelky pořídili asi havíři dolující v hostýnských horách železo a stříbro; ve své původní podobě se dochovala do r. 1658, poté byla pro zvyšující se počet poutníků rozšířena.

Nynější velkolepý poutní chrám byl vybudován v barokním slohu majitelem bystřického panství Františkem Antonínem z Rottálu v letech 1721 – 1748, patrně podle projektu kroměřížského architekta italského původu Ignáce Cirani von Bolleshause jako centrální orientovaná stavba. Předmětem úcty byl obraz Matky Boží Ochranitelky. Byl uctíván až do r. 1620, kdy jej Václav Bítovský, pán na Holešově, spálil. Je to tentýž rok, kdy byl v Olomouci umučen Jan Sarkandr, kterého uvedený Václav Bítovský vyslýchal. Bohužel za 39 roků po slavnostním vysvěcení byl svatohostýnský chrám nařízením císaře Josefa II. zrušen, odsvěcen, zbaven svého vnitřního zařízení i střechy a nechán na pospas drsné povětrnosti, až se z něho stala ruina.

Přes přísný zákaz konání poutí nebyla jejich kontinuita přerušena. Hluboce zakořeněná poutní tradice a pozdější změna nazírání na nejvyšších místech umožnila obnovu poutního místa v letech 1841 – 1845. Činnost od 80. let 19. stol. znamená zásadní obrat ve vývoji; je spojen se jménem P Antonína Stojana, pozdějšího olomouckého arcibiskupa, který zakládá spolek Družstvo svatohostýnské (1881), jež je předchůdcem Matice svatohostýnské (1895) existující dosud. Od barona Laudona je zakoupena vrcholová oblast hostýnské hory v rozsahu keltských valů, zřízena trvalá duchovní správa obsazená řádem Tovaryšstva Ježíšova, budují se komunikace, křížové cesty (1901, 1905), ta novější podle návrhu Dušana Jurkoviče v provedení Jano Kohlera (ve stylu lidové architektury), monumentální přístupové schodiště k chrámu (250 stupňů), poutní noclehárna, hostinec aj.

Významnou událostí té doby byla korunovace Panny Marie svatohostýnské v r. 1912, kterou provedl podle starého církevního zvyku v zastoupení papeže olomoucký arcibiskup František Bauer. V době mezi válkami pokračovalo budování – přístupová komunikace z Bystřice pod Hostýnem, moderní poutní dům aj. Poutní místo Hostýn se stal moderním centrem náboženského života (celoroční pořádání duchovních cvičení – exercicií aj.) přesahující rámec olomoucké arcidiecéze.

Období komunistického panství „diktatury proletariátu“ se nevyhnulo ani Hostýnu. Řádový dům byl vydrancován, poutní dům byl předán ústavu sociální péče. Poutníci však i v těchto dobách zůstali Hostýnu věrni. K 70. výročí korunovace Panny Marie svatohostýnské získal poutní chrám vysoké vyznamenání – byl mu udělen papežem Janem Pavlem II. titul „Menší baziliky“ (bazilica minor).

Kostel byl uveden do současného stavu ke přelomu 19. a 20. století. Střecha je vytvořena mohutnou helmicí, dvě věže postavené kose překrývají jednoduché jehlancové střechy se skosenými hranami. Dominantou průčelí je vertikálně členěná plocha s hladkými pilastry a konkávní plochou vyplněnou impozantním mozaikovým obrazem Panny Marie Svatohostýnské (25 m2) od malíře Viktora Foerstra (bratra hudebních skladatele J. B. Foerstra), nad ním je nápis: ZŮSTAŇ MATKOU LIDU SVÉMU. Masivní kostelní vrata jsou dílem brněnského sochaře Josefa Axmana, Myslbekova žáka. Před chrámem na schodišti nás vítají sochy sv. Cyrila a Metoděje.

Vlastní chrám má centrální, půdorysně orientovanou dispozici elipsovitého tvaru s osami 40,5 a 30,5 m. Vnitřek chrámu, tvořený elipsovitým válcem odděleným římsou, sedmi okny a prosvětlenou kopulí, je úchvatný. Oválný půdorys chrámové lodě je rozčleněn a rozšířen o prostory vchodů a oltářů. Hlavní oltář se sochou hostýnské Madony s Ježíškem a výjevem pokoření Tatarů, sochou sv. Cyrila držícího v ruce obraz Panny Marie tuřanské a sv. Metoděje s mušlí (atribut křtu). Před oltářem je menza odpovídající reformě podle II. vatikánského koncilu. Autor původního oltáře je sochař a řezbář Benedikt Edele (1844). Na evangelijní straně presbytáře je kopie původního obrazu Panny Marie Ochranitelky, na protější straně nástěnný obraz Panny Marie Vítězné, jehož originál z r. 1695 není v majetku Hostýna. Na evangelijní straně kaple sv. Josefa, oltář Božského srdce Páně s reliéfním obrazem a kaple sv. Jáchyma se sv. Annou. Na epištolní straně kaple sv. Valentina, za ní u vchodu je kaple Panny Marie lurdské s oltářem sv. Ignáce z Loyoly (zakladatele Tovaryšstva Ježíšova). Na protější straně je zobrazena vodní kaple s procesím, dále je kaple sv. Šebestiána, která je nyní proměněna v kapli „dušičkovou“. Interiér chrámu doplňují nástěnné malby ze života světců a Panny Marie. K architektuře kostela jako celku lze říci celkově, že exteriér chrámu je tvořen převážně barokně, interiér odpovídá zhruba době konce 19. stol.

 

Zdroj: http://poutni.ado.cz/hostyn.htm

Mariánské poutní místo KřtinyMariánské poutní místo Křtiny

Významná památka barokní architektury, poutní místo s chrámem Jména Panny Marie podle projektu Jana Blažeje Santiniho. Jde o největší Santiniho stavbu na půdorysu řeckého kříže. Areál je mistrně zasazen do krajiny. Jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst na Moravě.
Poutní areál, mistrně zasazený do krajiny, vznikl podle projektu J. B. Santiniho (1718-1750). U počátku poutní tradice ve středověku stála gotická socha Madony, dnes umístěná na hlavním oltáři.

Celý areál je tvořen chrámem, ambity a kaplí sv. Anny. Tento komplex spolu s farními budovami a zámkem se nachází uprostřed malé vesnice Křtiny, která leží cca 20 km severovýchodně od Brna. Tato oblast bývá také nazývána Branou do Moravského krasu, který se rozprostírá severně odtud. Poutní období začíná vždy po slavnosti Nanebevstoupení Páně (většinou v květnu) a končí třetí nedělí v říjnu.

Zajímavá je také zdejší zvonkohra na nádvoří kostela, která dovede zahrát stovky melodií. Skládá se z 27 zvonů a patří k největším ve střední Evropě. Většina zvonů ve Křtinách nese jméno některého ze světců – nejmenší váží devět kilogramů, největší 364 kilogramů. Netradiční hudební nástroj je řízen počítačem. Zvonkohra hraje v sobotu v 18 hod 6 minut a v neděli ve 12 hodin 6 minut.

Kostnice pod kostelem

Křtiny, zvané Perla Moravy, mají vedle krás, které nás zaujmou na první pohled, plno dalších zajímavostí a záhad. Například rozlehlou kostnici v podzemí kostela. Krypta lichoběžníkového půdorysu o šířce 1,4 m – 2,9 m a délce v hlavní ose 9,5 m. Do krypty ústilo čtyři až pět chodeb směřujících většinou do dosud neznámých zazděných prostor pod terasou schodiště. Výška krypty 2,8 m až 4 m. V této prostoře byla objevena 1 až 2,2 m vysoká vrstva volně promíchaných lidských kostí, zcela zakrývající dno. Největší pozoruhodností křtinské kostnice (ossaria) se stal nález dvanácti lidských lebek, které jsou označeny černou kresbou ve tvaru vavřínového věnce a symbolu v podobě písmene T na čele.

Odkud tolik kosterních pozůstatků? Kolem bývalého malého českého kostela, který stával na místě středu dnešního chrámu, byl hřbitov, který pro stavbu nového kostela musel být zrušen. Křtinská kostnice obsahuje kosti snad od 13. století do 1. čtvrtiny 18. století. Do kostnice byly uloženy ostatky z hrobek, případně krypt původních kostelů. Nachází se zde proto pozůstatky téměř tisícovky lidí. Kosti jsou roztříděny podle druhu a seskládány do výklenků, které vznikly na počátku tohoto tisíciletí. Kostnice je přístupná o hlavních poutích a na vyžádání po předchozí domluvě. Konají se zde také bohoslužby a to zejména na dušičky. K tomuto účelu je kostnice vybavena oltářem a několika dřevěnými lavicemi.

 

Zdroj: www.kudyznudy.cz

Poutní místo KřtinyMariánské poutní místo Křtiny – historie

Křtiny se nachází přibližně 14 km severovýchodně od Brna a jsou známé především mariánskými poutěmi ke kamenné gotické skulptuře Madony, která vznikla okolo roku 1340. Nicméně hromadné poutě do Křtin jsou doloženy až v 17. a 18. století, kdy zdejší poutě patřily k nejnavštěvovanějším. Již na počátku 17. století přicházelo tolik poutníků, že o velkých poutích museli vypomáhat i kněží z Brna. Například roku 1720 zde bylo zaznamenáno 41 tisíc poutníků.

První písemná zmínka o Křtinách se nachází v textu imunitní listiny, vydané papežem Řehořem IX. v září 1237, kde se obec vyskytuje mezi dalšími vesnicemi v majetku zábrdovických premonstrátů, kteří snad mohli být i jejich zakladateli. Již na konci 13. století se zde nacházel kostel, což dokazuje listina z Moravského diplomatáře, v níž cenedský pomocný biskup Antonín udělil odpustky návštěvníkům křtinského a zábrdovického kostela.[2] Dodnes nedořešená je otázka existence dvou středověkých kostelů v obci. Menší kostel tzv. český, ležel přibližně na místě dnešního barokního chrámu. Severně od něj, v místech dnešní kaple sv. Anny, se nacházela větší kostelní stavba, snad patřící ženskému klášteru premonstrátek, které barokní literatura uvádí ve spojitosti se zničením kláštera husity 1423 (popř. 1424). Tento větší kostel nebyl od husitských válek až do 17. století obnovován a socha Panny Marie byla přesunuta do menšího, původně farního, kostela. V prvním desetiletí 18. století došlo k nákladným opravám starých kostelů, což dokazuje, že za opata Hájka (1695–1712) se s novou výstavbou v obci nepočítalo. Avšak jeho nástupce, opat Hugo Bartlicius (1712–1738), se rozhodl vystavět nové poutní místo a pro tento úkol získal Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Vzhledem k tomu, že po zrušení zábrdovického kláštera císařem Josefem II. v roce 1784 zanikly zřejmě všechny písemné i plánové dokumenty týkající se Santiniho účasti na novostavbě ve Křtinách, zůstává základním pramenem stavba samotná.

Výstavba podle Santiniho projektu začala roku 1718 budováním kaple sv. Anny. Provádějícím architektem byl brněnský František Benedikt Klíčník. Dokončena a vyzdobena byla roku 1733, kdy sem byla přenesena rovněž socha Panny Marie z poutního kostela, který byl v tomto roce zbořen, aby udělal místo barokní novostavbě chrámu. Ta byla započata již roku 1728, tedy pět let po smrti Santiniho, v těsné blízkosti starého kostela, takže jej z počátku částečně obestavěla a teprve po zbořený staré svatyně se mohly práce rozběhnout rychlejším tempem. Stavitelem byl František Antonín Ritz (1697–1767). Do roku 1738 byla obvodová zeď kostela dovedena pouze do výše velkých oken, za což může zřejmě technicky velmi náročné provedení základů a terasovité podnože na členitém položí. Stavba byla dokončena roku 1750. Původní projekt byl v průběhu výstavby částečně pozměněn, především byla nově připojena osová věž v průčelí a Santiniho tvarosloví štukové výzdoby bylo obměněno v duchu dekorativního cítění pozdního baroka. Autor těchto změn není znám, uvažuje se o Christianu Alexandrovi Oedtlovi (1654–1731), avšak argumenty nejsou příliš přesvědčivé. V květnu 1750 byla do chrámu přenesena socha Panny Marie a kostel byl požehnán opatem Matuškou. V následujících dvou desetiletích byl kostel nákladně zdoben za účasti předních umělců, například Jana Jiřího Etgense (1697–1757), který je autorem freskové výzdoby, mezi sochaři se objevili Antonín a Ondřej Schweigl. Kompletně dokončen a slavnostně vysvěcen byl 21. dubna 1771 prvním brněnským biskupem Matyášem Františkem Chorinským z Ledské.

Roku 1884 při požáru shořely střechy kostela i dalších budov poutního areálu a původní členité vysoké mansardové střechy byly nahrazeny ve zjednodušené formě. V letech 1864–1865 byla část prelatury přestavěna na novorenesanční zámek. Menší část, dochovaná dodnes v barokní podobě, slouží jako fara. Na konci druhé světové války byl ambit poškozen leteckou pumou a kostel střelbou, tyto škody byly brzy opraveny. Mezi lety 1975 až 2009 probíhala velkorysá rekonstrukce.

 

Zdroj: cs.wikipedia.org

Poutní místo ŽarošicePoutní místo Žarošice

Mariánské poutní místo Žarošice nalezneme asi 10km východně od Kyjova. Známé Moravské poutní místo bylo pod správou starobrněnského ženského cisterciáckého kláštera, pro který koupila Žarošice královna Eliška Rejčka, která poutní místo obdarovala vzácnou sochou.

Kostel sv. Anny

Empírový kostel Sv. Anny v Žarošicích byl postaven v roce 1801 po požáru původního dřevěného kostela. Historie místa je však mnohem starší. Už na začátku 14. století se na území současné osady Silničná nacházelo významné poutní místo. Poutníci přicházeli s prosbami a díky za Pannou Marií mezi vinicemi. Po josefínských reformách bylo poutní místo i místní cisterciácká komunita zrušeny. Milostná socha Staré Matky Boží byla přenesena do nedalekého žarošického farního kostela Sv. Anny. Tak byla zachována kontinuita poutí. Nevelká stavba kostela nestačila přílivu přicházejících poutníků, proto bylo v roce 1967 za kostelem zbudováno prostranství, aby poutní bohoslužby mohly bývat pod širým nebem. Na zdi k faře jsou na sgrafitech zachyceny významné události z dějin poutního místa. Mozaiky křížové cesty vytvořil Antonín Klouda z Prahy. Před kostelem stojí kříž a barokní sochy svatých – sv. Josefa, Pavla, Rocha a sousoší Sv. Anny a Jana Nepomuckého, které sem byly převezeny z Vídně. Duchovní význam poutního místa podtrhla papežská korunovace sochy Staré Matky Boží Žarošické papežem Janem Pavlem II. v roce 1995. Stalo se tak na Sv. Kopečku u Olomouce. Hlavní pouť Zlatá sobota se koná každoročně druhou sobotu v září. Její součástí je žehnání pramene vody ve Zdravé Vodě. Vyvrcholením pouti je večerní průvod s mariánskými sochami. Pouť se v této podobě odehrává od roku 1785.

Muzeum obce Žarošice

Muzeum v Žarošicích vzniklo v roce 1960. Sbírkový základ vytvořili Václav Broukal (1894-1972) a Silvestr Snášel (1915-1996), oba rodáci ze Žarošic. V roce 2005 prošla budova muzea z počátku 19. století celkovou rekonstrukcí. Ve dvorním traktu bylo postaveno komunitní centrum, kde v prostorách galerie probíhají přednášky, tématické a autorské výstavy. Dílna vybavená kachlovým sporákem a pecí na pečení perníku, vybízí svou atmosférou nejen k přátelskému posezení, ale také umožňuje prakticky si vyzkoušet a hlavně ochutnat nejrůznější výrobky podle starých receptů. Vymodelovat si vlastní keramický hrnek, vyzkoušet malbu na textil, nabatikovat tričko, narýsovat kraslici, či sledovat při práci řezbáře.

Konůvky

Odkryté pozůstatky středověké vesnice ze 13. až 15. století. Výzkum vedený Dr. Dagmar Šaurovou, odbornou pracovnicí v Muzeu ve Slavkově, zde probíhal v letech 1960 až 1978. První pokus o konzervaci odkrytých pozůstatků proběhl již v 70. letech, nově byl proveden v letech 1999 až 2002. V současnosti jsou odkryty a konzervovány pozůstatky tvrze, chlebové pece, kostelíku, uměle navršeného pahorku tzv. motte a základy několika selských usedlostí. Je zde zřízeno odpočívadlo a upraven pramen vody (nainstalovaná pumpa je v současnosti nefunkční). V areálu je instalováno 5 panelů s vysvětlujícím textem a obrázky. V roce 2002 vydalo Moravské zemské muzeum publikaci Zaniklá středověká ves Konůvky ve Ždánickém lese, autorka Zdeňka Měchurová, rozsah 52 stran. Konůvky se nachází při žluté turistické značce 1 km severně od rozcestí U Andělíčka.

Kříž v Žarošicích – Silničné

Osada Silničná byla založená kolem roku 1770. U křižovatky silnic stojí kříž nad bývalým hrobem mladého pobočníka ruského cara Ferdinanda hraběte Tiesenhausena, který zde podlehl svým zraněním z bitvy u Slavkova. Osud zesnulého hraběte popisuje ve svém světoznámém románu Vojna a mír Lev Nikolajevič Tolstoj. Jeho literární hrdina kníže Andrej Bolkonskij však na rozdíl od skutečného hrdiny svá zranění přežil. Hrob posledního odpočinku třiadvacetiletého šlechtice bylo jen dočasné. Rodiče si po exhumaci tělo svého syna odvezli do vlasti.

Prameny v Žarošicích – Zdravé Vodě

Vydatný, pěkně upravený a často využívaný je pramen u posledního domu na horním konci osady. Další pramen se nachází ve vodní kapli ve střední části osady. Býval v minulosti lázeňsky využíván. V jeho sousedství dodnes stojí bývalá lázeňská budova, na jejíž zdi se zachoval erb abatyše starobrněnského kláštera, která zdejší lázně v 1. polovině 18. století založila. Léčivý, údajně radioaktivní pramen však byl využíván již mnohem dříve. Původní lázeňská budova svému účelu sloužila až do konce 50. let 20. století, pak byla přeměněna na sklad, nyní je zbořena.

Zdroj: www.vychodni-morava.cz

Poutní místo ŽarošiceŽarošice – historie

Historie Žarošic sahá hluboko do minulosti. Z náhodných nálezů je prokázáno prehistorické osídlení a velkomoravská doba je rovněž dobře doložena. První písemná zmínka o obci pochází ze 13. století a nejstarší zprávy vyprávějí o dávné kapli či kostele Narození Panny Marie ve viničné hoře.

Tato stavba měla zvláštní půdorys s poměrně velkým presbytářem a menší lodí. Snad to byla svatyně s řeholní komunitou, kde bylo později zbudováno obydlí pro poustevníka, který pečoval o tehdy již významné mariánské poutní místo. Původní předmět úcty, kterým byl zcela nepochybně obraz, se však nedochoval.

V první polovině 14. století přešly Žarošice do majetku české královny Elišky Rejčky a ta je později postoupila ženskému cisterciáckému klášteru na Starém Brně. Eliška Rejčka je – s největší pravděpodobností – dárkyní nádherné gotické mariánské sochy, která je dodnes dochována a nazývána „Stará Matka Boží“. Po husitských válkách prodala starobrněnská abatyše Žarošice světské vrchnosti. Posledními držiteli Žarošic byli Liechtensteinové až do pozemkové reformy roku 1923.

Dějiny tohoto kraje byly provázeny tatarskými, tureckými, kumánskými, bočkajovskými a jinými loupeživými nájezdy. Nebylo pohromy či války, která by se těmto místům vyhnula. Také „Bitva tří císařů“ u Slavkova přinesla mnoho utrpení, bídy a hladomor. V Žarošicích po bitvě přespali poražení mocnáři a na druhý den se sešel rakouský císař František I. s francouzským císařem Napoleonem u blízkého Spáleného mlýna, kde smluvili příměří, které bylo později nazváno Prešpurský neboli Bratislavský mír.

 

Zdroj: zarosice.cz

Hrad BrančHrad Branč, Podbranč

Kdesi na polceste medzi Senicou a Myjavou môžete naraziť na zaujímavý hrad s názvom Branč. Týči sa na malebnom brale Myjavskej pahorkatiny nad obcou Podbranč (časť Podzámok). Hradný kopec hradu tvorí najzápadnejšie návršie bradlového pásma na Slovensku. Hrad je veľmi pekne upravený a ponúka pekné kruhové výhľady na okolitú, mierne členitú krajinu.

Ruinu hradu Branč vidieť už z ďaleka. Cestou zo Senice k vodnej nádrži Kunov sa vám zjaví na pravej strane horizontu. Ešte výraznejšie však vystúpi z okolitej Myjavskej pahorkatiny tesne za obcou Sobotište. Nečudo, nachádza sa totiž v nadmorskej výške 475m. To je na tunajšie pomery vcelku vysoko. Pre porovnanie najvyšší bod tunajších kopaníc – Žalostiná má 621m. Výška hradného kopca by mohla evokovať zložitú dostupnosť. Opak je pravdou a preto sa ruiny hradu Branč vyplatí navštíviť aj vrámci rodinného výletu s deťmi. S minimom námahy si môžete vychutnať ďaleké výhľady a jeden z najkrajších hradov na slovenskom území.

Hrad vznikol v 13. storočí a ako to už býva zvykom pri hradoch v tejto oblasti, slúžil na ochranu uhorských hraníc a hlavne obchodných ciest. Zabezpečoval ochranu ciest smerujúcich z Moravy ku karpatským priesmykom. Bohužiaľ, dnes je z hradu už len ruina. Hrad totiž v 17. storočí vyhorel a od 18. storočia bol opustený a postupne začal chátrať.

Na Branči

Po prejdení brány sa nám konečne otvorili pohľady na rozľahlé priestory ruiny. Dominoval obvodový kamenný múr, zjavne zrekonštruovaný a zakonzervovaný. Nad ním po ľavici sa dvíhali múry hlavnej časti stavby. Priestor hradu vypĺňal trávnatý povrch. Hneď na začiatku narazíte aj na slušne zachovanú baštu, ktorá mala chrániť vstup hradu pred nepriateľmi.

Postupne sa odkrývali čoraz čarovnejšie výhľady, až takmer do nekonečna. Pekný bol pohľad i na sympatickú dedinku pod hradom. Ak ide o výhľady, patrí Branč istotne k lokálnym jednotkám na trhu. Hrad ponúka kruhové výhľady na šíre okolie, hlavne na severné a stredné Záhorie. Je tomu aj naopak – siluetu hradného kopca s ruinami hradu je vidieť takmer odvšadiaľ. V jednej časti hradu narazíte na tabuľu s popisom kopcov na ktoré sa pozeráte, čo je vítaný bonus.

V dolnej časti hradu smerom na centrálnu časť sa nachádza pomník venovaný väzneným kňazom. Tí boli od 30.5.1674 do 10.4.1675 na hrade väznení za svoju vieru a odsúdení na galeje. Od pomníka vedie ešte krátky výstup na jeho najvyšší bod. Tým je menšie trávnaté plató na okraji s čímsi ako zvyškom hradnej komnaty. Prístup do nej bol však uzatvorený mrežou. Vnútri sme si všimli zaujímavý stĺp. S komnatou na ľavej strane susedil objekt, ktorý bol zrejme delovou baštou. Vedú do neho drevené schody a má viacero strieľní. V týchto partiách hradu dávajte na svoje ratolesti pozor, pretože je tu istá miera možnosti pádu. Múry však pôsobili dostatočne zakonzervovane, takže nehrozil pád kamenia.

 

Zdroj: planetslovakia.sk

Hrad BrančHrad Branč – historie

Zrúcanina hradu Branč leží na rovnomennom kopci Myjavskej pahorkatiny nad Podzámkom, miestnou časťou obce Podbranč. Najstaršia písomná zmienka je z roku 1317. Hrad sa rozkladá na ploche asi 7.500 m2, vo výške 480 m n.m. Keďže hrad stál na pomerne ľahko prístupnom kopci, jeho obrana sa neustále zdokonaľovala. Hlavný vchod do dolného hradu je od východu. Vstup do hradu bol strážený dvoma bastiliónmi vonkajšieho opevnenia. Oproti hlavnému vchodu je trištvrtekruhová delová bašta stredného hradu, chrániaca paľbou z diel a ručných zbraní priestor vchodu pred nepriateľom. Obvodové murivo dolného hradu je na štyroch miestach prerušené polkruhovými baštami.

Hrad je rozdelený na dve hlavné časti: dolný hrad a stredný hrad. Stredný hrad je od dolného hradu oddelený výrazne suchou hlbokou priekopou, ktorá zvyšovala prirodzenú výšku opevnenia stredného hradu. Vchod do stredného hradu bol pôvodne v rohu (oproti pomníku). Aj tam, kde je zem zarovnaná (kde nie je priekopa – bola, ale sa zem zasypala spadnutím horného a stredného hradu), útočníci museli prekonať 80 m nekrytého priestoru (priekopu) pod priamou paľbou obrancov hradu.
Stredný hrad sa funkčne delí na 2 časti: severné nádvorie stredného hradu a obytnú palácovú časť. Z nádvoria (pri pomníku) sa po schodisku vystupovalo do átriového dvora a do jednotlivých miestností. Bolo tu 40 izieb – 15 v prízemí, 20 na prvom poschodí a 5 na druhom poschodí. Na západnom nádvorí dolného hradu (neďaleko pomníka) bola hradná studňa. Staršia studňa bola i na nádvorí stredného hradu (blízko jedinej sprístupnenej miestnosti).

Hrad nechal postaviť magister Aba z Hlohovca medzi rokmi 1251 – 1297. Toto datovanie bolo určené podľa archeologického výskumu – podľa nálezu mincí s uvedenými rokmi 1251 – 1261. V ďalších rokoch sa na hrade vystriedalo 40 majiteľov. V roku 1309 hrad získal Matúš Čák Trenčiansky, krátku dobu hrad vlastnil i český kráľ Ján Luxemburský, v roku 1394 Žigmund Luxemburský. Po tomto roku sa datuje prestavba v rozsahu stredného hradu. Výsledkom bol typicky gotický skalný hrad s útočnou vežou, palácom, kaplnkou a v juhovýchodnom rohu stredného hradu s vysokým hradbovým obvodovým múrom.

V 16. storočí sa stal hrad vlastníctvom Františka Nyáryho, ktorý sa oženil s dcérou pána hradu Korlátko (Cerová) a s celou rodinou tu žili i poslední príslušníci rodu Nyáry, ktorí si postavili nový kaštieľ v Sobotišti (na námestí) a postupne sa tam presťahovali aj so zariadením. Bolo to pre nich pohodlnejšie sídlo. Hrad zostal opustený a chátral. V období tureckých vojen slúžil ako útočište okolitému obyvateľstvu, pričom v období rokov 1674 – 1675 bol prechodnou väznicou protestantských kňazov, ktorí boli odsúdení bratislavským súdom na galeje. Zomreli v jamách (väznica po obvode múru). Túto udalosť pripomína pamätník a každoročné bohoslužby na hrade.
Keďže bol hrad opustený, ľahko ho napadli a vypálili Turci a hrad tak zostal dodnes.

V roku 1968 Pamiatkostav Žilina prevádzal pamiatkovú obnovu hradu, ktorá nebola dokončená. Archeologický výskum sa robil od roku 1978. Počas piatich sezón sa v odkrytých zasypaných miestnostiach, v jednotlivých vrstvách našli články kamennej architektúry z okien, dverí; ďalej sa našli črepiny z majoliky, z hrncov a kachieľ. K zaujímavým nálezom patrila ozdobná kamenná renesančná rímsa so štítom s letopočtom ukončenia prestavby hradu 1539 a monogramom majiteľa hradu Františka Nyáryho. Ďalej sa našla sústava pilierov, drevené časti z pôvodného hradu, železný šíp, 2 guľky, starý nôž, bronzové ihlice, rôzne druhy gombíkov, kovaní, kľúčik od šperkovnice, medené cedidlo.

 

Zdroj: podbranc.sk

Benediktínsky kláštor, Hronský BeňadikBenediktínsky kláštor Hronský Beňadik – historie

Miesto vzniku nášho najstaršieho románskeho kláštora nebolo zvolené náhodne. Malo priaznivé prírodné podmienky (Slovenská brána otvárajúca vstup na Pohronie) a existovala tu stará obchodná cesta spájajúca Nitru s banskými lokalitami, z ktorých sa neskoršie vyvinuli kráľovské mestá.

Archeologický výskum potvrdil, že toto miesto bolo obývané už vo veľkomoravskom období.

Z prvotného románskeho komplexu (z r. 1075) sa zachovalo veľmi málo. Prieskum konaný na tejto lokalite už v rokoch 1881 – 1883 odkryl murivá patriace k najstarším kláštorným stavbám na území Slovenska. Boli to pravdepodobne trojloďová bazilika a južne od nej ležiace kláštorné budovy. Tieto stavby tu však jestvovali iba asi tristo rokov. Prvá polovica 14. storočia priniesla chátranie objektu a zborenie kláštorných budov i kostola. Z interiérového vybavenia sa zachovali iba krstiteľnica a veľký drevený kríž.

K stavbe dnešného komplexu budov došlo za vlády kráľa Ľudovíta I. Veľkého z Anjou v rokoch 1345 – 1350 (niekedy sa uvádzajú roky 1346 – 1375). Prvou stavbou bol gotický kostol a trojica svätýň s krížovými klenbami. Súčasne sa pristúpilo i k stavbe kláštorných budov. Po dokončení tejto stavebnej etapy, na sklonku 14. storočia, postavili trojlodie s dvojicou charakteristických veží a s reprezentačným neskorogotickým vstupným portálom. Kláštor bol stavebne doplnený o južné krídlo s krížovou chodbou. Poslednou stavbou, zasahujúcou do obdobia gotiky, bolo tzv. opátske krídlo, dokončené v roku 1508. V strede kláštora sa nachádzala kláštorná záhrada. Po dokončení stavebných prác sa kostol začal zapĺňať významnými umeleckýmu dielami, najmä oltármi, z ktorých sa však zachovalo veľmi málo.

Z obdobia nasledujúcom po opätovnom zriadení kláštora až do 15. storočia sa o osude objektu zachovalo pomerne málo správ. Výnimkou je doba správcovstva opátom Jánom III. (1476 – 1510). Ten dal podľa záznamov pokryť nanovo strechu kostola, zriadil kaplnku sv. Krvi a okolo roku 1506 dal v kostole inštalovať organ. Významne sa pričinil i o rozvoj vzdelanosti a knižnej kultúry.

V roku 1483 dostal kláštor od kráľa Mateja I. (Korvína) relikviu Kristovej krvi. Má ísť o časť plátna šatky ktorou Veronika utrela Ježišovu tvár pri krížovej ceste. Kráľ pravdepodobne relikviu dostal od pápeža Pavla II.[6]

Už od počiatku existencie sa kláštor okrem šírenia duchovného slova preslávil i ako významné centrum stredovekej kultúry a vzdelanosti ale i technického pokroku (napr. zavádzaním nových pracovných postupov v poľnohospodárstve). Významné pamiatky výtvarného umenia, liturgie, hudby a teologických prác mali svoj pôvod práve za múrmi beňadického kláštora. Odtiaľ pochádza Nitriansky kódex, latinský evanjeliár, najstarší text napísaný v latinčine na území Slovenska.

Impozantný vstupný portál kostola

Kláštor bol tiež jedným z tzv. hodnoverných miest. Do jeho kompetencie patrilo vydávanie, potvrdzovanie a overovanie dôležitých listín a písomností, na tunajší konvent sa ľudia obracali so žiadosťami o vyriešenie sporov v majetkových záležitostiach. Kláštor bol súčasne miestom na uchovávanie archívov a cenností.

Začiatok 16. storočia niesol so sebou narastanie tureckého nebezpečenstva ale i útoky miestneho obyvateľstva, pre ktorých kláštor predstavoval feudálneho vykorisťovateľa. Tieto skutočnosti mali za následok ďalšie stavebné úpravy kláštorného komplexu. Po roku 1537 sa začali na objekte fortifikačné úpravy majúce za cieľ zabezpečenie kláštora pred vonkajšími nepriateľmi. Výsledkom bolo prebudovanie kláštora i kostola na renesančnú pevnosť, ktoré bolo zavŕšené v rokoch 1565 – 1588, kedy majiteľom objektu bola ostrihomská kapitula. Súčasťou kláštorného areálu sa stali mohutné hradby a delové bašty. Daňou za túto prestavbu však bol zánik niektorých gotizujúcich prvkov architektúry. Objekt kláštora po uvedenej prestavbe sa stal súčasťou sústavy pevností, chrániacich stredné Slovensko, ba dokonca v roku 1663 bol priamo hraničnou pevnosťou počas tureckej okupácie Levíc.

Napriek týmto úpravám boli stavby kláštora počas tureckých nájazdov značne poškodené. Celé zostávajúce obdobie 17. ako i 18. storočie boli poznamenané opravami zničených častí. V tomto storočí postavili na mieste zrúteného krídla veľkú sýpku (rozmery 60 x 10 m).

Tragickým dňom pre kláštor sa stal 21. júl 1881, kedy boli budovy kláštora zachvátené veľkým požiarom. Ten poškodil objekt natoľko, že kapitula v Ostrihome bola nútená pristúpiť k rozsiahlym úpravám. Puristickú prestavbu v štýle neogotiky – regotizáciu – projektoval Ferenc Storno, jej realizáciu v rokoch 1882 – 1889 dokončil Otto Sztehló. Znamenala ďalší úbytok dovtedy pomerne dobre zachovaných častí kláštora, napr. bola odstránená vstupná brána s padacím mostom. Niektoré prvky gotického mobiliáru našli nové umiestnenie v Diecéznom múzeu, dnešnom Kresťanskom múzeu v Ostrihome.

Na prelome 19. a 20. storočia prebehla na objekte pamiatková obnova, kedy sa regotizoval exteriér a do interiéru umiestnili neogotické oltáre s časťami pôvodného gotického zariadenia.

 

Zdroj: sk.wikipedia.org

Benediktínsky kláštor, Hronský BeňadikBenediktinský kláštor Hronský Beňadik

Ústrednú časť kláštorného komplexu tvorí tzv. rajský dvor obkolesený krížovou chodbou s arkádami. Okolo dvora stoja kláštorné budovy a priestor dotvára dominantný chrámový kostol Panny Márie a svätého Benedikta stojaci na severnej strane. Je to veľkolepá trojloďová bazilika s impozantne riešeným gotickým vstupným portálom na západnej strane a rozmerným priečelím tvoriacim dvojicu typických veží. Kostol je zaklenutý krížovými klenbami. Na jeho južnej strane je časť gotickej krížovej klenby starého gotického kláštora, ku ktorej prilieha gotická sakristia s neskorogotickou kaplnkou sv. Krvi z roku 1489.

V súvislosti s renesančnou prestavbou na pevnosť v 16. storočí sa priestor kláštora zväčšil asi trojnásobne. Pri nej boli do novovznikajúceho komplexu zahrnuté i pôvodné stavby – zachovalá východná fasáda, kostol i staršia obranná veža so vstupnou bránou. Kostol sa stal súčasťou pevnostného systému keď plnil funkciu severozápadnej bašty. Nárožia kláštora boli zosilnené a dobudované mohutnými valcovitými baštami, z ktorých do dnešných dní sa v nezmenenej podobe zachovala iba jedna. Komplex kláštora dostal po prestavbe ráz protitureckej pevnosti. V jednej z bášt sa zachoval, na vtedajšiu dobu unikátny, systém odsávania spálených plynov, vznikajúcich pri streľbe. Ďalším technickým prvkom, ktorý našiel uplatnenie pri prestavbe, bol rúrkový keramický vodovod privádzajúci pre obyvateľov kláštora vodu z neďalekého prameňa. Jeho ústie bolo v dnešnej studni na nádvorí.

Inventár kostola je dnes pomerne skromný. Mnohé vzácne artefakty sa nachádzajú v múzeách v Maďarsku (napr. pašiový oltár – významná pamiatka tabuľového maliarstva). Z pôvodného vybavenia sa zachovalo iba niekoľko sôch (tri plastiky z pôvodného hlavného oltára), relikvia Božej krvi darovaná kláštoru kráľom Matejom Korvínom, neskorobaroká krstiteľnica z pôvodného románskeho kostola z konca 18. storočia s kamennou polychrómiou a krypta rodiny Koháryovcov s neskororenesančným mramorovým epitafom Štefana Koháryho z konca 17. storočia. Nápisová doska je zdobená bohatým ornamentálnym dekorom. Vzácnou pamiatkou je chrámový organ z roku 1714 patriaci k najvzácnejším u nás.

Kláštorný komplex ohromujúci súčasných návštevníkov svojou monumentálnosťou predstavuje ojedinelé spojenie stavieb sakrálnych a fortifikačných ako i symbiózu jednotlivých stavebných slohov – gotiky, renesancie a baroka. Komplex budov ešte i dnes pôsobí ako strážca križovatky ciest.

Bohatá história, vzácne architektonické dielo ako i existencia tunajšieho najstaršieho benediktínskeho kláštora na Slovensku boli podnetom, že kláštorný komplex v Hronskom Beňadiku bol 24. apríla 1970 zaradený do zoznamu národných kultúrnych pamiatok.

V súčasnom období, po odchode rehole saleziánov, ktorí tu pôsobili od roku 1927 s prestávkami až do roku 1999, v kláštore pôsobí rehoľa pallotínov. Kláštor sa využíva ako charitný domov, ale i ako miesto krátkodobého pobytu.

Kláštor „je stále živým miestom konania pútí, pravidelných bohoslužieb, modlitieb, táborov a tiež duchovných cvičení.“

 

Zdroj: sk.wikipedia.org

Kostol sv. Margity Antiochijskej, KopčanyKostol sv. Margity Antiochijskej – historia

Stavebne išlo o neveľký objekt jednoduchej dispozície s pozdĺžnou loďou a nepravidelnou kvadratickou apsidou, aké boli v Európe rozšírené už od 8. storočia. Apsida a možno i loď boli zaklenuté jednoduchou valenou klenbou. Zrejme nešlo o bežný kostolík, keďže archeológovia odkryli zvyšky západnej dvojpriestorovej predsiene (nartexu) obdĺžnikového pôdorysu, ktorá bola ku kostolíku dodatočne pristavaná.

Prestavba kostola

Stavba prešla prvou výraznejšou prestavbou okolo polovice 13. storočia. Vtedy boli zamurované okná na severnej strane lode, ako aj okno na západnom priečelí. V rámci tejto prestavby bol tiež celý interiér vyzdobený freskami.
Niekedy na prelome 14. a 15. storočia došlo k zväčšeniu okien na južnej strane lode a svätyne do gotickej podoby s kamennou mníškou. V druhej polovici 15. storočia bol kostolík opevnený a obohnaný priekopou. Tieto úpravy zrejme súviseli s vojnovými stretmi medzi Uhorskom a Českým kráľovstvom, kedy slúžil ako oporný bod neďaleko hraníc.

Do tohto obdobia kladú odborníci aj zbúranie západnej predsiene a osadenie veľkého gotického portálu do západného priečelia. Súviselo to s presunutím oltára z priestoru apsidy do lode a zvýšením úrovne podlahy. Dôvodom týchto úprav bola nedostatočná kapacita kostolíka pre rozrastajúcu sa obec veriacich, ktorých časť musela stáť počas bohoslužieb vonku. Veľký portál tak plnil úlohu víťazného oblúka. Spolu s týmito úpravami bola vybudovaná v západnej časti lode empora a kvôli nej bolo zmenšené západné okno na južnej stene lode. Niekedy v nasledujúcom období (okolo pol. 16. storočia) bolo zamurované východné okno apsidy, pričom novovzniknutá celistvá plocha bola vyzdobená nástennou maľbou zachytávajúcou zrejme sv. Margitu.
Rokom 1647 je datovaná ďalšia stavebná etapa, v ktorej presunuli oltár z lode späť do apsidy, kde taktiež zamurovali južné gotické okno a zmenili ho v interiéri na výklenok slúžiaci na bohoslužobné účely. V 17. alebo 18. storočí prešlo úpravami osvetlenie lode z juhu. Už skôr zmenšené západné okno bolo zamurované úplne a východné okno bolo nahradené veľkým barokovým okenným otvorom v tvare polkruhu.  Menšie úpravy sa realizovali aj v nasledujúcom období, naposledy v roku 1926.

Archeologický výskum

Prvý archeologický výskum okolo kostolíka sa uskutočnil v roku 1964. V roku 1994 začali pamiatkari s výskumnými prácam s cieľom zmapovať stavebný vývoj kostolíka a súčasne sa rozbehol aj archeologický prieskum okolia stavby. V rámci neho boli v roku 2004 odkryté hroby obsahujúce veľkomoravské šperky, potvrdzujúce datovanie kostolíka. Ešte počas výskumu, v roku 2000, sa začalo s pamiatkovou obnovou kostolíka, ktorá však z dnešného pohľadu nebola realizovaná najvhodnejším spôsobom.

Kostolík v rámci nej dostal novú strechu, zreštaurovali sa okná, zamurovaný bol gotický portál, na mieste ktorého bol vytvorený nový vstup, ktorý však svojím tvarom nezodpovedal predrománskemu obdobiu. Taktiež bola znížená podlaha v interiéri na pôvodnú úroveň. V roku 2008 bola strecha lode aj apsidy nadstavená o cca pol metra, aby sa dažďová voda odviedla ďalej od múrov. V roku 2014 sa uskutočnila úprava exteriéru kostola, keď bol zmenený nevyhovujúci tvar západného vstupu, lepšie prezentovaný zamurovaný gotický portál a pristúpilo sa aj k vyznačeniu pôdorysu západnej predsiene. Takisto boli veľkými plochými kameňmi označené miesta pri kostolíku, kde sa našli najstaršie hroby.

Zdroj: apsida.sk

Kostol sv. Margity AntiochijskejKostol sv. Margity Antiochijskej, Kopčany

Kostolík patrí Rímskokatolíckej cirkvi a slúžil ako pútnická kaplnka. V posledných rokoch sa tu organizuje slávnosť na sviatok sv. Cyrila a Metoda. Obnova kostolíka stále nie je ukončená, zvažuje sa aj omietnutie exteriéru. V roku 2019 bola vybudovaná lávka ponad rieku Moravu, ktorá umožní prepojenie mikulčického areálu s Kopčanmi.

Prastarý kostol pri obci Kopčany na Záhorí, je pamiatkou, ktorá má všetko podstatné, až na to, že sa o nej takmer nevie. Má všetky atribúty prvotriednej atrakcie. Leží v peknej, rovinatej krajinke, v ktorej spolu s priľahlým, starým stromom dominuje okoliu. Stavba je citlivo zreštaurovaná a v jej blízkosti nie sú žiadne nadbytočné ,,gýče“.

Je zachovaná tak, ako tu stála celé stáročia. Dokonca tu nenájdete ani asfaltové parkovisko, ktoré by miestu násilne vtislo nežiadúci kontrast. Samotný kostol evokuje kostolík nad obcou Dražovce pri Nitre. Napokon taktiež pochádza z obdobia Veľkej Moravy a radí sa tak k najstarším sakrálnym stavbám na našom území. Jeho výstavba sa datuje do 9-10. storočia.

Pri kostolíku

Kostolík sv. Margity Antiochijskej je veľmi fotogenickou stavbou. Jedná sa o stavbu predrománskej doby a časov Veľkej Moravy. Tieto stavby pôsobia všeobecne veľmi útulne a jedinečne. Kostol bol prestavovaný, ako je to u takýchto pamiatok bežné a ovplyvnila ho gotická úprava v 13. storočí.

Zaujímavosťou je, že bočné múry sú pôvodné. Bohoslužby sa tu vykonávali do 18. storočia, až do doby postavenia kostola priamo v Kopčanoch. Samotný kostol je uzavretý, dnes sa v ňom ojedinele slúžia omše k jeho patrónke.

 

Zdroj: planetslovakia.sk

Kostol sv. Juraja, Kostoľany pod TribečomKostol sv. Juraja, Kostolany pod Tribečom – popis

Malebná dedinka Kostoľany pod Tribečom je vsadená do pekného prostredia pohoria Tribeč. Leží v širokej doline potoka Drevenica medzi vyvýšeninami Dúň (514 m) a Ploská (567 m). Dedinka je známa vďaka Kostolu sv. Juraja, ktorý sa skromne týči nad obcou v jej severovýchodnej časti. Tento kostolík je najstaršou architektonickou pamiatkou Slovenska, spadajúcou do predrománskeho obdobia. Originálne jadro sa skladá s presbytéria a lode, ktoré sa datuje do 10. storočia, či ešte skorších čias. Presbytérium je v tvare nepravidelného lichobežníka zaklenutého klenbou. Starosvetský vzhľad dodáva kostolíku hrubé obvodové murivo s malými okennými otvormi. Aj po výtvarnej stránke je vnútrajšok kostolíka veľmi atraktívny. V dejinách umenia zastáva prvotné miesto kvôli dobovým freskám (maľovanie na mokrú omietku) s výjavmi zo života Panny Márie a inými kresťanskými motívmi. Predpokladá sa, že umelec pochádzal zo Zoborského kláštora. V 13. storočí bol architektonicky rozšírený o vežu a druhú rozľahlejšiu loď s mierne nepravidelným pôdorysom. Takouto podobou kostolík pripomína architektonickú koláž viacerých storočí. Po požiari v 16. storočí zostal kostol bez strachy, ponechaný svojvôli času. Opravili ho až v nasledujúcom storočí. V roku 1721 bola odstránená drevená povala a nahradená štukovou výzdobou. Kostol sv. Juraja je zaradený do národných kultúrnych pamiatok Slovenska.

Kostolík je už zďaleka viditeľný z príjazdovej cesty.

 

Zdroj: nitra.eu

Kostol sv. Juraja, Kostoľany pod TribečomKostol sv. Juraja – historia

Kostolík bol postavený niekedy koncom 9. storočia až začiatkom 10. storočia na úpätí kopca. Typologicky išlo o neveľkú jednoloďovú stavbu s apsidou v tvare nepravidelného lichobežníka, podobnú kostolíku v Kopčanoch.
Zrejme po požiari došlo k obnove objektu v priebehu 11. storočia, v rámci ktorej bol interiér vyzdobený nástennými maľbami. V ďalšej predrománskej etape boli zmenšené okná na severnej strane lode.
Začiatkom 12. storočia je časť dediny spomínaná ako vlastníctvo benediktínskeho kláštora na Zobore.

Niekedy v období od druhej polovici 12. storočia až po začiatok 13. storočia sa realizovali menšie úpravy v románskom štýle v podobe prerazenia väčšieho okna na južnej strane apsidy na mieste pôvodného predrománskeho. V tomto období bol premurovaný aj východný štít lode.

Niekedy v polovici 13. storočia bola stavba zväčšená v románskom štýle prístavbou novej štvorcovej lode so západnou vežičkou nad emporou. Prístavbu si zrejme vynútil nárast počtu veriacich a realizoval ju zrejme nový vlastník obce, ktorým sa stali Forgáčovci.

Statické poruchy empory nesúcej vežu si už po niekoľkých desiatkach rokov (3. štvrtina 13. storočia) vynútili rozsiahle premurovanie veľkej časti veže, pričom miesto kameňa už boli použitá tehla, z ktorých vytvorili aj združené okná (dvojité i trojité).

Statické problémy s vežou si vyžiadali zamurovanie viacerých okien v priebehu 14. storočia. V tomto období bola upravovaná aj horná časť východného štítu apsidy a východné okno apsidy upravené do podoby štrbinového okna s roztvorenými špaletami.

V 16. storočí kostolík vyhorel a istý čas stál bez strechy, čím najviac utrpeli najmä románske maľby. V 17. storočí kostol opravili, v interiéri okrem iného doplnili murovanú kazateľnicu. Južne od apsidy postavili na podmurovke neveľkú stavbu – márnicu alebo zvonicu.

V roku 1721 bol nahradený drevený strop lode murovanou klenbou a netradične k západnému priečeliu bola pristavaná sakristia. Románska veža bola zvýšená a pôvodné okná boli zamurované. V tomto období boli taktiež zamaľované stredoveké fresky.

V medzivojnovom období už kostolík chátral, strecha zatekala, narušená bola aj statika obvodových múrov. Koncom 50. rokov minulého storočia už bol kostolík v havarijnom stave, istý čas bol dokonca zatvorený (1957 – 59), lebo hrozilo jeho zrútenie. Potrebu rekonštrukcie potvrdil aj objav starých malieb v roku 1960 a tak bola schválená jeho rekonštrukcia.

Tá sa uskutočnila v rokoch 1964-65. S prácami začali miestni obyvatelia z vlastných peňazí a rámci nej bola zbúraná baroková sakristia a nahradená novodobou prístavbou, ktorá však vážne narušila pôvodný stredoveký ráz kostolíka. Opravy boli navyše vykonané neodborne a v niektorých prípadoch kostolíku viac uškodili, ako pomohli. Preto sa muselo začať odznova a súčasne sa rozbehol aj archeologický výskum. Ten podľa hrobov datoval kostolík do 11. storočia. Ani odborná obnova kostolíka sa však nevyhla viacerým chybám, okrem iného sa nedotkla románskej veže, ktorá zostala v podobe, akú jej dala neodborná obnova.

V rokoch 1966 až 1969 boli s prestávkami reštaurované fresky, ktoré však napriek tomu dosť utrpeli. V 90. rokoch minulého storočia si kostolík opäť vyžadoval opravy. V rokoch 2001 až 2003 bol reštaurovaný južný románsky portál, čiastočne upravená veža a obnovené fasády. Ďalšie práce sa rozbehli až v roku 2005.

Vek kostolíka spresnil najnovší výskum, ktorý sa rozbehol v lete 2006 a potvrdil domnienky odborníkov, že ide o ešte staršiu stavbu, datovateľnú do veľkomoravského obdobia. V ramci obnovy boli zamurované veľké okná na južnej stene modernej prístavby a vyrúbané stromy tieniace kostolík z juhu s cieľom zlepšiť mikroklímu interiéru kvôli freskám. Tie prešli v rokoch 2009 – 2017 reštaurátorským výskumom a reštaurovaním, ktoré ešte stále nie je ukončené. Ukončenie reštaurovania v románskej lodi a charakter dokončovacích prác v najstaršej časti umožnil od roku 2018 znova využívať kostol na liturgické účely.

 

Zdroj: apsida.sk

Pútnické miesto MariankaPútnické miesto Marianka

Marianka je známe pútnické miesto, ktoré leží na juhozápadnom okraji Malých Karpát na ich styku s južnou časťou Záhorskej nížiny šesť kilometrov juhovýchodne od Stupavy. Obec sa po prvý raz spomína v roku 1367 pod názvom Vallis Mariae.

Marianka je známe pútnické miesto, ktoré leží na juhozápadnom okraji Malých Karpát na ich styku s južnou časťou Záhorskej nížiny šesť kilometrov juhovýchodne od Stupavy. Obec sa po prvý raz spomína v roku 1367 pod názvom Vallis Mariae. Uhorský kráľ Ľudovít I. Veľký ju v tomto roku daroval kláštoru paulínov, ktorý sám založil. V 14. storočí sa obec označovala aj ako Tol, Taal a Vallis Mariae in teuptonico Thal. Od 15. storočia sa zaužívalo slovenské pomenovanie Marianka. Kláštor bol v 16. a 17. storočí sídlom generála paulínskej rehole a strediskom paulínskeho rádu v Uhorsku. Obec s kostolom a kláštorom zo 14. storočia sa postupne stala najnavštevovanejším pútnickým miestom na Slovensku. Pod názvom Marienthal ju veľmi dobre poznali aj veriaci z Dolného Rakúska.

Najznámejšou cirkevnou stavbou v obci Marianka je rímskokatolícky Kostol Narodenia Panny Márie. Postavili ho v roku 1377 v gotickom štýle, rozšírili v 17. storočí a barokovo prestavali v 18. storočí. V roku 1877 J. Lippert goticky upravil presbytérium, v lodi však zostala baroková štuková výzdoba klenby s motívom paulínskej rehole (dva levy pri pal­me). Táto výzdoba, ktorá sa delí na menšie obrazové kompozície zo života sv. Pavla Eremitu a sv. Antona Pustovníka od J. I. Mildorfera, prekrýva pôvodnú gotickú klenbu.

 

Zdroj: visitbratislava.com

Pútnické miesto MariankaPútnické miesto Marianka – historia

Na západnej strane Malých Karpát, na ich úpätí, leží obec Marianka, ktorá sa radí k najstarším pútnickým miestam na Slovensku. V minulosti v tomto údolí stál pavlínsky kláštor založený v roku 1377 kráľom Ľudovítom I. Veľkým, ktorý uctieval mariánsky kult a a podporoval pavlínsky rád. Už pred výstavbou kláštora sa k tomuto miestu viazalo niekoľko legiend o soške Panny Márie a zázračnom prameni, v ktorom sa našla. Tieto legendy už vtedy privádzali na toto miesto početných pútnikov. Po zriadení kláštora a postavení kostola sa stalo vďaka svojej polohe a významu veľmi obľúbeným pútnym miestom. Z pôvodného kláštora sa do súčasnosti veľa nezachovalo. Po zrušení rádu v roku 1786 Jozefom II. sa o kostol starala len diecéza. Kláštor, ktorý menil svojich vlastníkov, bol neskôr prestavaný na kaštieľ.

Prestavba na kaštiel

Z pôvodného kláštora zostal len kostol – terajší farský kostol, ktorý od tej doby prešiel niekoľkými prestavbami. Spočiatku mal len jednu loď s predĺženým polygonálnym presbytériom. Nemal vežu, čo bolo pre pavlínov výrazom pokory a chudoby. Ide o jediný zachovaný relikt stredovekej architektúry pavlínskych kláštorov na Slovensku. Neskôr kostol prestavali podľa rôznych umeleckých štýlov, napríklad v lodi je krásna sieťovo-hviezdicová klenba pravdepodobne z obdobia okolo roku 1471. Najviac sa ho však dotkla baroková prestavba, kedy znova nastalo rozšírenie kultu po víťazstve nad Osmanskou ríšou. V blízkom okolí kostola je niekoľko výnimočných architektonických pamiatok. Na južnej strane kostola stojí baroková Kaplnka sv. Anny, ktorá zrejme stála už aj v stredoveku a neskôr bola len nanovo postavená. Z tohto obdobia (1696) je taktiež Kaplnka Zázračnej alebo Svätej studne situovaná ďalej od kostola a hlbšie v lese. V minulosti bola studňa nezakrytá, ale podobne ako kostol Narodenia Panny Márie, je dôležitým pútnickým miestom. Na začiatku 20. storočia bola postavená Lurdská jaskyňa a Krížová cesta situovaná taktiež na úpätí lesa.

Od 20-tych rokov sa o kostol aj pútnické miesto stará Kongregácia bratov tešiteľov z Gethseman (až na obdobie medzi rokmi 1950 až 1990, kedy bola ich činnosť násilne prerušená). Od júla 2011 bol kostol, dekrétom pápeža Benedikta XVI., povýšený na baziliku minor.

 

Zdroj:

B. Pomfyová/H. Žažová: Marianka (okr. Malacky). Kostol bývalého pavlínskeho Kláštora Panny Márie (dnes farský, kláštorný a pútnický Kostol Narodenia Panny Márie). In: Stredoveký kostol. Historické a funkčné premeny architektúry. Bratislava 2015, 486-492.

Marianka, predtým Mariatál (Bratislava-vidiek). Súpis pamiatok na Slovensku. II. zv. Bratislava 1969, 294-295.

Rotunda sv. Juraja, Nitrianska BlatnicaRotunda sv. Juraja, Nitrianska Blatnica

Rotunda sv. Juraja patrí do extravilánu obce Nitrianska Blatnica a je od nej vzdialená približne 5 km. Osamotená stojí na skalnatom výbežku pod úpätím vrchu Marhát, obkolesená lesmi Považského Inovca. Je jediným zachovaným stojacim svedkom dávneho zaniknutého osídlenia. Výsledky ¹⁴C datovania určili jej vznik do roku 830±40 rokov. Objekt rotundy bol postavený ako súčasť približne päť storočí trvajúceho neznámeho osídlenia, ktoré vzniklo začiatkom 9. storočia. Z najstaršieho osídlenia z 9. stor. boli objavené dva palisádami opevnené veľmožské dvorce. Neskôr, koncom 10. stor., došlo k zmene osídlenia vo forme rozptýlenej osady. Archeologické nálezy doložili, že obývaná lokalita zaznamenala hospodársky rozkvet aj v súvislosti s ťažbou a spracovaním železnej rudy. Po vyčerpaní jej lokálnych ložísk osídlenie upadalo a postupne, v priebehu 13. storočia, zaniklo. Obyvateľstvo sa presunulo do nížinných oblastí, kde boli lepšie podmienky pre život.

Rotunda po zániku osídlenia postupne chátrala a časom sa zmenila na ruinu. Približne po 3 storočiach od zániku osídlenia, v rokoch 1530-40 zubom času poškodené murivo rotundy opravili a objekt zastrešili. Tvorí ho kruhová loď a svätyňa – apsida v tvare podkovy. Pôvodné múry rotundy sa v lodi zachovali do výšky približne 6,5 m, v apside do 4,5 m. Od tejto opravy v renesancii je rotunda znovu využívaná pre liturgické potreby RK cirkvi počas každoročne konanej Svätojurajskej púte, neprerušene, až do súčasnosti. S približne 500 ročnou tradíciou patrí k najstarším púťovým miestam na Slovensku. Exaktne určený fakt datovania jej vzniku potvrdzuje, že Rotunda sv. Juraja v Nitrianskej Blatnici je pravdepodobne najstaršou zachovanou stojacou sakrálnou stavbou nielen na Slovensku, ale aj v strednej Európe. Má unikátnu hodnotu dejinného a kultúrneho významu a patrí medzi naše najvzácnejšie sakrálne národné kultúrne pamiatky.

Rotunda sv. Juraja, Nitrianska BlatnicaRotunda sv. Juraja, Nitrianska Blatnica – historia

Rotundu postavili okolo roku 830 ako súčasť veľkomoravského osídlenia datovaného do tohto obdobia. Po zániku Veľkej Moravy vznikla v tejto lokalite osada železiarov, pre potreby ktorých v prvej polovici 11. storočia bola rotunda zrejme opravená. Slúžila im až do 13. storočia, kedy tunajšia osada zaniká a presúva sa do polohy súčasnej obce Nitrianska Blatnica.

V nasledujúcom období začína stavba chátrať, až sa premenila na ruinu s polozrúcanými obvodovými múrmi. V prvej polovici 16. storočia bola rotunda obnovená. Múry, ktoré sa zachovali do výšky 4 – 7 metrov, boli dostavané a nanovo zastrešené. Podľa kanonických vizitácií mala za obnovou (datovanou do rokov 1530 – 1541) stáť Mária Thurzová na pamiatku svojho manžela, ktorý padol v bitke pri Moháči. Archívny výskum však túto informáciu nepotvrdil.
Súčasnú podobu dostala rotunda v období baroku.

Stavebné úpravy

V roku 1777 bola v západnej časti lode vybudovaná murovaná tribúna, ktorá sa napájala na novo pristavanú vežu (tú datuje letopočet na fasáde do roku už 1655, toto datovanie však výskum nepotvrdil). Loď dostala murovanú klenbu a triumfálny oblúk bol zvýšený. Počas nej dostala súčasnú podobu, keď k západnej strane lode pristavali vežu a z južnej strany pustovňu. V nej boli ubytovaní pustovníci, ktorí sa mali starať o kostolík a súčasne viedli aj školu, ktorej budovu postavili niekoľko desiatok metrov severne od rotundy. Posledný pustovník zomrel v roku 1802. Potom prevzali starostlivosť o stavbu veriaci z miestnej farnosti.

V 50. rokoch minulého storočia dostal kostolík novú strechu, keď pôvodnú šindľovú nahradili plechovou. V roku 1973 poslal kňaz miestnej farnosti František Jurík list Slovenskému ústavu pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Bratislave, v ktorom upozornil na rotundu v súvislosti s plánovanou obnovou.

Archeologický výskum

V roku 1974 – 1980 sa v okolí kostolíka uskutočnil archeologický výskum. Na základe neho sa datovanie rotundy posunulo z dovtedajšieho 16. storočia na prvú polovicu 11. storočia, pričom sa zvažoval aj veľkomoravský pôvod.
V roku 1980 dostal kostolík novú strechu z medeného plechu, v nasledujúcich rokoch dostal kostolík aj novú dlažbu, dvere a uskutočnili sa aj ďalšie menšie opravy. Od roku 2001 sa začala postupná obnova objektu, spojená s ďalším výskumom, ktorý priniesol dôkazy o vzniku stavby v 9. storočí.

pútnické miesto Skalka u TrenčínaPútnické miesto Skalka u Trenčína

Skalka pri Trenčíne. Nachádza v západnej časti Slovenska, neďaleko mesta Trenčín. Je to najstaršie pútnické miesto v našom regióne a pozostáva z dvoch častí : Malej a Veľkej Skalky. Jeho história sa začína v 11. storočí, kedy tu žili svätí pustovníci Andrej-Svorad a Beňadik. Podľa legendy tu nejaký čas žili a spravili tu mnoho zázrakov. Za návštevu určite stojí pútnický kostol sv. Andreja-Svorada a Beňadika na Malej Skalke. Ten stojí na bradle odkiaľ bol zhodený do Váhu sv. Beňadik. Na tzv. Veľkej Skalke nájdeme pozostatky benediktínskeho opátstva z roku 1224. Tu sa rozprestiera aj Beňadikova jaskyňa.

Vrátime sa teraz z minulosti späť do súčasnosti. Priľahlý vrch je významnou archeologickou lokalitou, žili tu naši predkovia, od keltského obdobia cez Pribinovo Nitrianske kniežatstvo až po Veľkú Moravu, ako aj celý stredovek. Vďaka dobrovoľníkom sa podarilo čiastočne zrekonštruovať areál opátstva s jaskyňou. V roku 1924 bola Skalka pri Trenčíne vyhlásená za najvýznamnejšie pútnické miesto Slovenska (katolíckou cirkvou), mohli by sme ho teda významovo prirovnať k Lurdám vo Francúzsku.

Dnes sem na púte chodí okolo 15-tisíc veriacich zo Slovenska i zahraničia. Hlavná púť prebieha v sobotu a nedeľu po 17. júli, kedy je sviatok sv. Svorada a Benedikta (Beňadika). Od roku 2008 je predzvesťou púte medzinárodné výtvarno-literárne sympózium Ora et Ars. Počas neho sa umelci nechajú inšpirovať atmosférou Skalky, neskôr svoje inšpirácie pretvárajú do reálnych diel. Tie potom prezentujú na dvoch vernisážach a na neskorších putovných výstavách. Niekoľko rokov dozadu pribudol aj kultúrno-historický seminár. Diela zo sympózia sú publikované v katalógu Ora et Ars Skalka. V miestnej časti Trenčína pod názvom Opatová sa nachádza Kostol sv. Svorada a Benedikta, jeho základom bola Kaplnka sv. Doroty, ktorú dal postaviť v roku 1528 Juraj Turzo. Súčasťou interiéru je malý relikviár s časťou telesných ostatkov sv. Benedikta.

Krása prírody sa tu snúbi s neopakovateľnou duchovnou atmosférou. Zaujímavosťou miesta je aj možnosť lezenia po skalnej stene neďaleko pútnického miesta, ktorá zlákala už viacerých „dobrodruhov“.

Zdroj: dromedar.zoznam.sk

Skalka u TrenčínaPútnické miesto Skalka u Trenčína – historia

Pútnické miesto Skalka sa nachádza na území farnosti Skalka nad Váhom v Nitrianskej diecéze. História pútnického miesta Skalka pri Trenčíne siaha do 11. storočia a spája sa so životom sv. pustovníkov Andreja-Svorada a Beňadika, ktorí na tomto svätom mieste nejaký čas žili. Pozostáva z dvoch objektov – Diecéznej svätyne Sv. Andreja-Svorada a Beňadika na tzv. Malej Skalke, ktorý je postavený na skale, z ktorej bol sv. Beňadik zhodený do Váhu a z tzv. Veľkej Skalky – pozostatkov benediktínskeho opátstva z roku 1224, v ktorom sa nachádza aj Beňadikova jaskyňa. Sv. Andrej-Svorad a Beňadik, ktorých si na tomto pútnickom mieste uctievame, sú hlavnými patrónmi nitrianskej diecézy.

Veľká Skalka

Na mieste, kde žil pustovníckym životom sv. Benedikt († okolo r. 1033), založil nitriansky biskup Jakub I. v roku 1224 neveľký kláštor – opátstvo sv. Benedikta. Jeho srdcom boli jaskynné priestory, kde pustovník žil, ku ktorým pristavali na našom území jedinečnú trojpodlažnú kaplnku, ktorá je v najvyššom podlaží otvorená do spomínanej jaskyne. V tesnej blízkosti boli postavené ďalšie kláštorné budovy.

Život benediktínskych mníchov v priebehu stáročí však vážne narušilo nepokojné obdobie počas expanzie Matúša Čáka z neďalekého Trenčína a neskôr aj nájazdy husitských oddielov z blízkej Moravy. Zánik tunajšieho opátstva má na svedomí útok vojsk generála Katzianera v roku 1528.
Nový život na veľkú Skalku priniesli až v roku 1644 trenčianski jezuiti, ktorí majetok zaniknutého opátstva získali darom od kráľa Ferdinanda III. (iné zdroje uvádzajú ako darcu nitrianskeho biskupa Jána Püskyho). Následne, v rokoch 1667-69 jezuiti postavili vedľa pôvodných stavieb nové budovy kláštora a postupne celý areál upravovali. V roku 1717 je spomínaná prestavba horného podlažia stredovekej kaplnky, v roku 1755 boli vybudované kamenné schody ku kláštoru a v roku 1768 bola uskutočnená výmena strechy.

Po zrušení rádu v rakúskej monarchii v roku 1773 museli aj z Veľkej Skalky jezuiti odísť a opustené budovy začali chátrať až sa zmenili na ruiny.
Čiastočné opravy na Veľkej Skalke sa realizovali v rokoch 1852-1853, v roku 1892, 1911 a 1914. Po druhej svetovej vojne sa uskutočnili ďalšie práce v roku 1951 a potom aj v roku 1982. Väčšie práce na oprave a konzervovaní ruín spojených s výskumom sa začali po roku 2000.

Malá Skalka

Dvojvežový kostolík postavený v románskom slohu sa tu spomína po prvý raz v roku 1208. Bol zasvätený sv. Beňadikovi. Roku 1520 dal na jeho mieste vybudovať kaplnku ku cti sv. Doroty Juraj Thurzo horlivý katolík, starý otec Juraja Thurzu, neskoršieho palatína.

Počas pôsobenia jezuitov na Skalke kaplnku renovovali v r. 1713 a pristavili k nej vežu. V r. 1679 bol postavený nový oltár na počesť Panny Márie Čenstochovskej. Počas kuruckých vojen bol kostolík poškodený. V r. 1745 kaplnku rozšírili do súčasnej podoby a pristavili k nej dve veže. V r. 1949 v ňom postavili Boží hrob a na Veľký piatok sa tu konali procesie. Neskôr postavili na Malej Skalke aj kalváriu (1676) so štrnástimi stanicami krížovej cesty.

Interiér pútnického kostola

Kostol bol opäť zreštaurovaný za trenčianskeho farára opáta Ľudovíta Stáreka v r. 1852-1853; opravený a posvätený v r. 1924 nitrianskym biskupom Karolom Kmeťkom. Hlavný oltár odvtedy zdobia sochy pustovníkov sv. Andreja-Svorada a Beňadika. Vojnové udalosti druhej svetovej vojny neobišli ani Skalku a preto bolo potrebné opäť pristúpiť k rozsiahlej oprave, ktorá bola ukončená r. 1951. Slávnostnú svätú omšu celebroval nitriansky administrátor biskup Eduard Nécsey. Maľba svätcov na stene je dielom pátra Emila Prokopa, SVD, z r. 1983.

Ostatné úpravy kostola na Malej Skalke sa uskutočnili v rokoch 2003-2006. V r. 2011 boli vybudované sociálne zariadenia, oprava pútnického domu a okolia. V r. 2012 pribudla v pútnickom areáli nová krížová cesta.

 

Zdroj: apsida.sk; putnickemiestoskalka.sk

Bazilika Sedembolestnej Panny Marie, Šaštín-StrážeBazilika Sedembolestnej Panny Marie Šaštín-Stráže – historia

Kostol postavili vo vyvýšenej polohe zrejme niekedy v priebehu prvej polovice 13. storočia ako pomerne veľké jednolodie a kvadratickým presbytériom, ktorého fasády boli zdobené slepými arkádami tvorené oblúčikovým vlysom a lizénami (rovnakú podobu arkád nájdeme na kostolíku v Novej Dedinke). Patrí do skupiny tehlových románskych kostolov, ktoré sa stavali v tomto období na území najmä juhozápadného Slovenska (okrem iného Diakovce či Čierny Brod-Heď).

Až do 17. storočia stál podľa všetkého v takmer nezmenenej románskej podobe, iba niekedy v 16. storočí zo statických dôvodov pristavali k nárožiam presbytéria oporné piliere.

Veľkou prestavbou, ktorej v podstate vďačí za svoju súčasnú podobu, prešiel objekt medzi rokmi 1632 – 1713. Vtedy pristavali k západnému priečeliu vežu a zo severnej strany pripojili k presbytériu neveľkú sakristiu. V tomto období dostala podľa všetkého novú klenbu aj svätyňa, ktorá nahradila pôvodnú valenú klenbu. Osvetlenie lode bolo zlepšené prerazením dvoch väčších okien na južnej strane lode.

Medzi rokmi 1733, kedy sa spomína zlý stav kostola, a rokom 1756 bola do lode vstavaná západná tribúna pre organ. Krátko na to bol zaklenutý aj priestor lode, pričom jej obvodové múry boli i trochu zvýšené. Novú klenbu podopierajú prístenné piliere, z ktorých jeden vyšiel práve do priestoru južného románskeho portálu, ktorý bol preto zamurovaný. Rovnaký osud mali aj ranobarokové okná, ktoré preto museli nahradiť novými. Nový južný vstup súčasne doplnili murovanou predsieňou. Tejto prestavbe zrejme padli za obeť aj pôvodné slepé arkády zdobiace až dovtedy exteriér kostola.
Po zrušení paulínov Jozefom II. v roku 1786 sa ich kláštorný kostol Panny Márie (bazilika) stal farským, pôvodný farský chrám v Šaštíne i filiálny v Strážach prestali slúžiť svojmu účelu a premenili ich na sýpky. Tomuto účelu slúžil kostol v Strážach ešte v roku 1823, neskôr ho tamojší veriaci odkúpili a dali znova posvätiť.

V roku 1876 spôsobil blesk požiar, pri ktorom zhorela strecha stavby. Po menších úpravách v neskoršom období sa udiala v roku 1953 zmena zastrešenia veže a zrejme aj lode a svätyne. Pred rokom 1960 bola z južnej strany k svätyni pristavaná nová sakristia.

V roku 2007 sa začali realizovať oprava stavby, pri ktorej bolo po odstránení omietky objavené románske murivo so zosekanými slepými arkádami a viacerými architektonickými detailmi. V júni 2009 bol kostol vyhlásený za národnú kultúrnu pamiatku a začalo sa s jeho obnovou. V roku 2017 bola zavŕšená obnova exteriéru opravou veže, ktorá dostala iluzívne kvádrovanie. V tom istom roku bol kostol nominovaný do ankety Nadácie SPP o najkrajšie obnovenú pamiatku roka.

Zdroj: aposida.sk

Bazilika Sedembolestnej Panny Marie, Šaštín-StrážeBazilika Sedembolestnej Panny Marie Šaštín-Stráže

Jedným z centrom kultu uctievania Sedembolestnej Panny Márie, ktorá sa stala patrónkou Slovenska, je Kostol Sededembolestnej Panny v Šastíne, ktorý pochádza z roku 1736. Navštevujú ho tisíce pútnikov nielen zo Slovenska, ale aj zo zahraničia.

Obec Šaštín-Stráže je na Slovensku i v zahraničí známa predovšetkým ako pútnické miesto, do ktorého sa kvôli soche Panny Márie oddávna schádzali ľudia zo širokého okolia. Po kanonickom vyšetrení vyhlásili šaštínsku sochu Panny Márie za zázračnú, čo dekrétom potvrdil aj pápež Urban VIII. V roku 1733 sochu dostali paulíni, ktorí sa v obci rozhodli postaviť pútnický chrám a kláštor.

Kostol postavili v barokovom slohu a slávnostne ho vysvätili v roku 1764 za účasti cisárovnej Márie Terézie a cisára Františka I. Lotrinského. Sochu Sedembolestnej Panny Márie preniesli na hlavný oltár vyrobený z červeného mramoru. Chrám má šesť bočných oltárov s obrazmi J. L. Krackera. Jeho dĺžka je 62 m, výška 26 m a šírka 23 m.

Hlavná loď je široká 13 m. Južnú stranu kostola spája s kláštorom arkádová chodba. Budova kláštora má tri krídla, zo štvrtej strany ju uzatvára bazilika. V roku 1964 pápež Pavol VI. povýšil Kostol Sedembolestnej Panny Márie na baziliku minor – prvú na Slovensku.

Zdroj: slovakia.travel

Poutní místo Trstín-HájičekPútnicke miesto Trstín – Hájiček

Pútnicke miesto Hájiček s kostolom Panny Márie je zároveň aj vzácnym historickým areálom nachádzajúcim sa severovýchodne od obce Trstín. Podľa tradície je toto miesto najstarším patrocíniom Sedembolestnej Panny Márie v strednej Európe.

Pútnicke miesto tvorí kostol Panny Márie, krížová cesta, drevená zvonička a studnička na neďalekej lúke. Kostolík postavili v polovici 13. storočia, pravdepodobne okolo roku 1235. Ide o najcennejšiu pamiatku Trstína. Je to jednoloďová stavba s predstavanou západnou vežou ukončenou polkruhovou aspidou. Je postavený na vyvýšenom mieste uprostred cintorína v lokalite Hájiček a v minulosti bol zrejme súčasťou opevneného hrádku na dôležitej križovatke ciest.
V 14. storočí bol kostol goticky upravený, ďalšími rozsiahlymi prestavbami prešiel kostol na konci 17. storočia. Koncom 18. storočia bola do sklenenej skrine na oltári umiestnená soška Bolestnej Panny Márie odetá v hodvábnych šatách známa aj ako zázračná Pieta.

Medzi ľuďmi sa v roku 1793 rozniesla správa, že sa pred sochou Bolestnej Panny Márie v Hájičku stali zázračné uzdravenia chorých. V roku 1794 sochu Bolestnej Panny Márier premiestnili do Trnavy, umiestnili ju v kaplnke sv. Michala kostola sv. Mikuláša. Snahou veriacich bolo navrátenie tejto sochy späť na pôvodné miesto. Došlo k tomu v roku 1923, keď zhotovili novú sochu a originál vrátili z Trnavy na jej pôvodné miesto do kostola v Hájičku.

Kalvária s krížovou cestou je z roku 1923, súsošie a reliéfy jednotlivých zastavení sú zhotovené z pieskovca.

Hlavná púť, kde sa každoročne schádzajú pútnici z blízka i vzdialeného okolia, sa koná okolo sviatku Nanebovzatia Panny Márie 15. 8. od piatku do nedele.

Kostol patrí pod farnosť Trstín, dekanát Smolenice a Trnavskú diecézu. Pútne miesto s kostolíkom sa nachádza pri ceste smerom na Dechtice a Vrbové.

Zdroj: turistika.cz

Poutní místo Trstín-HájičekPútnické miesto Trstín – Hájiček

Tehlový kostolík postavili niekedy v polovici 13. storočia, vzhľadom na vyvýšenú polohu nad dôležitou križovatkou ciest, zrejme ako súčasť opevneného hrádku. Išlo o stavbu s pomerne dlhou obdĺžnikovou loďou, polkruhovou apsidou a západnou vežou. V 14. storočí bol objekt upravený goticky, z tejto etapy sa zachovalo nadpražie vložené do južného portálu.
V 17. storočí prešiel rozsiahlou rekonštrukciou. Románska veža bola zbarokizovaná, loď dostala novú valenú klenbu, zo severnej strany k nej pristavali sakristiu a z južnej predsieň. Statiku zlepšili oporné piliere v západnej časti lode. Prerazené boli aj nové okná a západný vstup do veže. Niekedy v tomto období sa kostolík mení na pútnický (prvá písomná zmienka z roku 1763). Opravovaný bol ešte aj v roku 1924 po výstavbe krížovej cesty.

 

Zdroj: apsida.sk

Bazilika sv. Mikuláša, TrnavaBazilika sv. Mikuláša, Trnava – historia

Výraznou pamiatkou Trnavy je Bazilika sv. Mikuláša, ktorého stavba a začala v roku 1380. Tento gotický trojloďový kostol bol postavený na mieste staršieho románskeho kostola, na ktorý sa vzťahuje najstaršia písomná správa o Trnave (1211) a ktorého časť základov bola odkrytá pri rozsiahlych renovačných prácach v r. 1975.

Stavba baziliky bola robená ako mestská stavba, keďže mesto ako patrón dodávalo stavebný materiál z vlastných zdrojov, ale aj za podpory panovníkov a bohatého meštiactva. Trojloďový chrám bol postavený na najvyššom bode starého mesta. Okolo bol cintorín. Pôvodné hlavné uličné priečelie baziliky bolo jednovežové (gotické). Na južnej strane sa nachádzajúci gotický portál je pôvodný. Obvodové vonkajšie murivo malo oporné piliere, medzi nimi vysoké gotické okná.

Vo svätyni päťbokého záveru zachovalo sa pôvodné gotické pastofórium. Na severnej strane je gotický otvor, vedúci dnes do sakristie. Pôvode viedol do románskej kaplnky sv. Juraja, ktorá počas stavby kostola slúžila farským potrebám.

Krížová klenba svätyne má rebrá hruškovitého profilu. Svätyňa nadväzuje na hlavnú loď masívnym triumfálnym oblúkom. Hlavná loď má po obidvoch stranách rovnakej šírky bočnej lode oddelené nerovnako širokými gotickými arkádami.

Štyri klenbové polia hlavne lode sú podobne riešené ako vo svätyni. V strede polí sú vypustené kamenné svorníky s plastickými erbmi. (Žigmund Lucemburský, Alberte Habsburský a mesto Trnava). Bočné lode sú podobne klenuté s kamennými rebrami a svorníkmi. V predsieni kostola (podchórie) sa zachovali pôvodné fresky: atribúty evanjelistov , uprostred znak mesta a na stenách a pilieroch sv. Ján ev., sv. Mikuláš, sv. Pavol a výjav o svätom Jurajovi.

Pôvodné kaplnky ležiace z oboch strán hlavného vchodu boli prestavané a zosilnené začiatkom XVI. Storočia, kedy sa uskutočnili ďalekosiahle úpravy a opravy. Vtedy arcibiskup Mikuláš Oláh chcel zvýrazniť význam tohto chrámu, ktorý od roku 1543 slúžil aj ostrihomskému arcibiskupovi a jeho kapitule, ktorí sa evakuovali pred Turkami do Trnavy. Prestavali sa: priečelie na dvojvežové a pod vežové kaplnky boli rozšírené. V roku 1577 boli na vrchole veží umiestnené veterníky: kohúti s dvojkrížom. (Kohút na snôpku je aj pri bočnom vchode. Je z erbu mestského kapitána Hollého – 1498).

17. storočie bolo v znamení najrozsiahlejších stavebných úprav a zmien kostola. Z popudu arcibiskupa kardinála Petra Pazmana začala v roku 1618 rozsiahla prestavba a interiérové úpravy, ktoré skončili v roku 1630. Prístavbou bočných kaplniek zmenil sa nielen pôdorys kostola, ale aj jeho jednoliatosť a gotická štruktúra. Vtedy bola aj rozrušená gotická kaplnka sv. Juraja a na jej mieste vybudovaná sakristia. Postavený bol nový chór, kazateľnica, nové lavice ako aj nové oltáre – všetko v barokovom slohu.

Veľký požiar v roku 1666 zasiahol severnú vežu, ktorú dal arcibiskup Juraj Szelepchen – Pohronec v roku 1676 prestavať na výšku južnej veže. Prebudovaná bola aj sakristia a ozdobená linetovou klenbou so štukovým dekorom.

Poslednou významnou prístavbou kostola bola centrálna baroková kaplnka Panny Márie, postavená v roku 1739 – 1741 s baldachýnovým oltárom od A. Huettera.

Začiatkom 19. Storočia bol opravený triumfálny oblúk, zrušené sedlové vežičky steny svätyne dostali drevené obloženie a na južnej strane v r. 1823 boli zosilnené oporné piliere z materiálov zrušeného slovenského kostola sv. Michala arch.

V rokoch 1900 – 1905 boli osadené nové vitráže okien, urobená maľba bočných stien hl. lode i svätyne. V roku 1916 bola odstránená tehlová výplň trojkružového gotického okna južnej podvežovej kaplnky a kaplnka v roku 1922 renomovaná.

V r. 1954-1958 boli omietnuté veže, porobené rozsiahle očistné a konzervačné práce na rímsach, kamenných osteniach, fialách a kamenných chrličoch.

Očistenie barokového stropu sakristie v r. 1964, elektrifikovanie zvonenia v r. 1967 atď.

 

Zdroj: trnava.fara.sk

Bazilika sv. Mikuláša, TrnavaBazilika sv. Mikuláša, Trnava

Od počiatkov Trnavy predstavuje farský kostol sv. Mikuláša hlavný mestský chrám. Význam tohto chrámu symbolicky odzrkadľuje i jeho dominantná poloha na najvyššom mieste historického jadra mesta. Počas výstavby gotického trojlodia, začatej kedysi po roku 1325, bol odstránený starší románsky predchodca, ku ktorému sa viaže najstaršia zachovaná písomná zmienke o Trnave. Výstavba najväčšej sakrálnej stavby v Trnave aj okolí bola zavŕšená bezmála po sto rokoch priebežných prác, dakedy v prvej tretine 15. storočia.

Aj dnes ešte môžeme obdivovať fresky z tohto obdobia v chrámovej predsieni, gotické portály či kružbové okná, listové svorníky klenieb ukrývajúce ľudské tváre, malú kamennú krstiteľnicu či zvon sv. Štefana v jednej z veží. Prestíž farského kostola sa neskôr znásobila v období tureckej expanzie do Uhorska, keď sa na pomerne dlhé obdobie (1543 – 1820) stal zároveň aj hlavným katedrálnym chrámom tu dočasne pôsobiacich ostrihomských arcibiskupov, ktorých pripomínajú krásne kamenné epitafy.

Ako nový sídelný kostol bol niekoľkokrát upravovaný, najrozsiahlejšie stavebné práce medzi rokmi 1618 – 1630, počas ktorých bolo trojlodie rozšírené o bočné kaplnky, inicioval arcibiskup Peter Pázmaň. Po roku 1630 vznikol najstarší zachovaný oltár kostola zasvätený Všetkým svätým. Neskôr bol v južnej gotickej podvežovej kaplnke vytvorený trezor chrámových cenností. Okrem barokového mobiliáru vznikla v 18. storočí aj osemboká kaplnka, do ktorej bol z kostola prenesený obraz Panny Márie Trnavskej, uctievaný ako zázračný.

Z 19. storočia pochádza hlavný oltár a dekoratívny drevený obklad stien svätyne. Napokon na začiatku 20. storočia vznikli neogotické nástenné maľby, a snáď najväčším vkladom tohto obdobia sa stal zvuk hlavného organu firmy Rieger z roku 1912, dennodenne sprevádzajúci bohoslužby. V roku 2008 bol farskému kostolu sv. Mikuláša udelený čestný titul Bazilika minor a stal sa Mariánskym pútnickým miestom Trnavskej arcidiecézy.

 

Zdroj: vitajtevtrnave.sk

Dom sv. Martina, BratislavaDom sv. Martina, Bratislava – história

Pýchou každého kresťanského mesta je farský kostol. Bezpochyby to platí aj o Dóme sv. Martina  najväčšom, najstaršom a najvýstavnejšom bratislavskom chráme.

Na začiatku jeho existencie bol pápežský súhlas s premiestnením prepoštského Kostola Najsvätejšieho Spasiteľa z hradu do podhradia. Pápež Inocent III. v roku 1221 v tejto veci vyhovel žiadosti uhorského kráľa Imricha. Prestavba, ktorá sa od 14. storočia realizovala pod patronátom panovníka a mestskej rady, vtláčala vtedy už mestskému farskému kostolu gotickú podobu.

Dóm sv. Martina bol korunovačným kostolom v rokoch 1563 až 1830. Ako prvého tu korunovali Maximiliána II. Slávnostná korunovačná ceremónia sa odohrala 8. septembra 1563. Po nej ich nasledovalo ďalších osemnásť, medzi nimi aj korunovácia Márie Terézie (25. júna 1741). Posledným, kto pod olovenou sochou sv. Martina prijal svätoštefanskú kráľovskú korunu, bol Ferdinand V. (28. septembra 1830). Neúplný zoznam 11 kráľov a 8 kráľovských manželiek korunovaných v bratislavskom Dóme visí na tabuli umiestnenej na severnej stene interiéru kostola. Každý rok sa postupne pripomína korunovácia všetkých panovníkov počas obľúbených korunovačných slávností.

Nové úpravy v barokovom štýle

Postupná barokizácia Dómu sa sústredila najmä na interiér a výstavbu štvrtej kaplnky. V rokoch 1732 až 1734 sa chrámový pôdorys na severnej strane rozšíril o Kaplnku sv. Jána Almužníka, ktorá patrí k umelecky najhodnotnejším pamiatkam v Bratislave. Barokovú kaplnku pravdepodobne postavili podľa projektu G. R. Donnera, ktorého poverili aj ďalšími zákazkami v interiéri bratislavského Dómu. Namiesto odstráneného gotického oltára postavili mohutný barokový oltár, na ktorom dominovalo Donnerovo monumentálne súsošie sv. Martina na koni. Nádherné sochárske dielo zhotovené okolo roku 1744 z olova predstavuje rímskeho vojaka pochádzajúceho zo zadunajskej Panónie, ktorý energickým pohybom šable pretína svoj plášť, aby polovicu daroval žobrákovi trpiacemu zimou.

Barokovú vežu v roku 1833 zničil požiar spôsobený bleskom. Bolo to tri roky po poslednej korunovácii v Dóme. Opravu kostola zverili do rúk významného klasicistického architekta I. Feiglera st. Ten siahol po v tom čase modernom romantizujúcom stvárnení. Veža tak získala novogotický vzhľad, ktorý má dodnes. V súčasnosti dosahuje výšku 85 m. Na jej vrchole sa nachádza pozlátený vankúš s rozmermi 2×2 m, na ktorom leží pozlátená kópia uhorskej kráľovskej koruny. Napodobenina koruny dosahuje výšku 1 m a hmotnosť 300 kg. Vo veži sú osadené dva zvony – väčší z nich sa nazýva Wedderin.

 

Zdroj: slovakia.travel

Dom sv. Martina, BratislavaDom sv. Martina, Bratislava

Výnimočná gotická dominanta Bratislavy by nemala uniknúť pozornosti žiadneho návštevníka. Po Bratislavskom hrade je druhým najvyhľadávanejším turistickým objektom hlavného mesta Bratislava. Zaujímavosťou je, že dóm je postavený na cintoríne a takmer tristo rokov tu korunovali uhorských panovníkov vrátane Márie Terézie. Dodnes sa v hlavnom meste každoročne konajú Korunovačné slávnosti, ktoré prilákajú tisícky návštevníkov. Od 14. februára 2008 je hlavným chrámom novovzniknutej Bratislavskej arcidiecézy a je prístupný verejnosti.

Zaujímavosti kostola

Veža

Bola súčasťou stredovekého mestského opevnenia. V rokoch 1764-1766 po požiari spôsobenom bleskom sa uskutočnila jej prestavba. Na jej vrchol umiestnili model kráľovskej koruny. Nahradila tak typický latinský kríž. Na helmicu a model koruny použili vyše šesť ton medi. Takmer tri štvrtiny darovala Mária Terézia a zvyšok dokúpila dómska fara. Do koruny vtedy umiestnili aj medený tubus, v ktorom schovali pamätnú listinu. Tá sa zachovala dodnes. Koruna bola na veži až do roku 1833. Vtedy do strechy veže opäť udrel blesk a jej drevený krov začal horieť. Medená helmica spadla na zem a korunu sa už nepodarilo zachrániť. S jej rekonštrukciou sa začalo až po tom, čo cisár Ferdinad prispel kostolu na opravu veže meďou. Novú pozlátenú korunu z medeného plechu vyhotovili meďotepci. Karl Mayer vytvoril korunu a Johann Gschnattl zhotovil vankúš, na ktorom je položená. Strapce na vankúši sú pripevnené a aby sa nekývali vo vetre, vyplnili ich pieskom. Vankúš, na ktorom je koruna položená, meria od strapca k strapcu 135 centimetrov. Koruna aj s vankúšom je vysoká 156 centimetrov a váži 160 kilogramov. Aj do tejto koruny vložili medený tubus, do ktorého pridali pamätnú listinu a iné písomnosti.

Zvony

Pôvodne vo veži Dómu svätého Martina viselo šesť zvonov. Najväčší z nich, Wederin, odliaty v roku 1670 vo zvonárskej dielni Baltazára Herolda, mal hmotnosť 2513 kilogramov. Okrem neho tu bolo päť ďalších zvonov. V roku 1914 po začiatku prvej svetovej vojny všetky zvony, okrem najväčšieho Wederina, z veže zložili, roztavili a materiál z nich použili na odlievanie diel. Dnes je vo veži katedrály umiestnených osem zvonov. Okrem pôvodného Wederina, ktorý musel byť pre značné poškodenie zrekonštruovaný, nainštalovali v novembri 2000 do zvonice ďalších sedem zvonov, symbolických darov od okolitých štátov.

Krypty

V podzemí dómu v hĺbke približne šesť metrov sa nachádzajú tri krypty. Jedna z nich patrila rodine Pálffyovcov. Pochovávanie členov tohto rodu pod najvýznamnejším bratislavským kostolom bolo nielen záležitosťou prestíže, ale tiež odrazom dôležitého postavenia Pálffyovcov medzi uhorskou šľachtou. Hrobka rodiny je umiestnená priamo pred hlavným oltárom a vstupuje sa do nej z exteriéru. Ten je na severnej stene dómu prikrytý bielou mramorovou doskou s erbom rodiny Pálffyovcov. Do ďalších dvoch krýpt sa vchádza z kaplnky svätej Anny. Jednou je Jezuitská krypta a druhou Arcibiskupská, ktorá je ako jediná sprístupnená. V krypte sa nachádza viac ako 90 hrobov. Pochovaní sú tu napr. kardinál Peter Pazmány, bratislavský kanonik Jozef Ignác Bajza, či biskup Michal Buzalka.

 

Zdroj: xplor.app

Kostol sv. Kríža, Bratislava-DevinKostol sv. Kríža, Bratislava-Devín – hitoria

Kostol postavili v obci ako pomerne veľkú stavbu niekedy v 30. až 40. rokoch 13. storočia. Išlo o reprezentatívne jednolodie v celom rozsahu dnešnej hlavnej lode s kratšou kvadratickou svätyňou. Múry pôvodne zrejme plochostropej lode sa zachovali do približne dvojtretinovej výšky, bočné steny svätyne v celej svojej pôvodnej výške.

Ďalšia stavebná fáza nasledovala po výraznom poškodení kostola pri útoku vojsk českého kráľa Přemysla Otakara II. v 70. rokoch 13. storočia. Zahŕňala výraznú prestavbu svätyne, ktorú predĺžili východným smerom do podoby polygónu a zaklenuli ťažkou rebrovou klenbou. Túto opreli o mohutné postranné piliere zachované v základoch. V závere svätyne úlohu pilierov prevzalo plné murivo nároží, čím v exteriéri vznikla rovná východná stena presbytéria. Následne pripojili zo severnej strany svätyne obdĺžnikovú sakristiu zaklenutú valenou klenbou.

Prístavby a opravy kostola

V 14. storočí pristavali južnú kaplnku, pričom pôvodne mala siahať len po južný portál do hlavnej lode. Ešte počas výstavby však bola predĺžená až po západné priečelie lode. Pod prístavbou bola súčasne vybudovaná krypta s kamennou valenou klenbou. Kaplnka bola zaklenutá krížovými rebrovými klenbami; zachovalo sa len novšie západné pole.

Severná bočná loď vznikla tiež ako bočná kaplnka v druhej štvrtine 15. storočia. Kaplnka bola prepojená s hlavnou loďou lomenými arkádovými oblúkmi podobnými ako v prípade južnej lode. Z neskorogotického obdobia pochádzajú aj spodné časti murív zrejme pôvodnej gotickej veže zachované v základoch dnešnej barokovej veže.

V druhej tretine 16. storočia sa realizovala oprava v renesančnom štýle, ktorú si vyžiadalo vypálenie kostola tureckými vojskami. Sakrálny priestor bol vtedy ochránený zamurovaním arkád prepájajúcich pôvodne bočné lode s hlavnou.
Barokizáciou prešiel kostol pri obnove v 70. rokoch 17. storočia. Pristavaná bola veža, hlavná loď a svätyňa dostali valené klenby so styčnými hrebienkovými výsečami. Práce pokračovali aj v 18. storočí, kedy bolo dotvorené západné priečelie portálmi so sochami v nadstavcoch a ďalšími sochami v štítoch. Osvetlenie lode bolo riešené tzv. termálnymi oknami polkruhového tvaru a do rovnakého tvaru upravili aj gotické okná bočných lodí. V interiéri boli znova otvorené arkádové oblúky do bočných lodí. Na pilier arkádového oblúka v severovýchodnej časti bola osadená drevená kazateľnica prístupná schodiskom zo sakristie. V západnej časti lode vybudovali novú tribúnu. Zvýšili tiež vežu, upravili jej fasádu a zastrešili novou strechou typického cibuľovitého tvaru. Prístup na vežu bol vyriešený schodiskom z novej prístavby.

K južnej strane svätyne pristavali novú sakristiu a v rokoch 1788 – 1789 obnova vyvrcholila reprezentatívnou úpravou svätyne s novou valenou klenbou, ornamentálnou výmaľbou stien a napokon postavením nového hlavného oltára v súvislosti so zmenou patrocínia na dnešné sv. Kríža. Ústredným motívom je tak plastika Ukrižovaného Krista, ktorá zrejme vznikla v dielni známeho sochára F. X. Messerschmidta, pôsobiaceho na sklonku života v Bratislave.

Ďalšie opravy a úpravy sa spomínajú k rokom 1863, 1937 a 1949 – 1950. Veľká obnova sa uskutočnila v 70. a 80. rokoch minulého storočia na základe výsledkov výskumov spolu s reštaurovaním niektorých prvkov a pokračuje aj v súčasnosti. Výskum v rokoch 2015 – 2017 významným spôsobom zmenil náš pohľad na najstaršie dejiny kostola.

 

Zdroj: apsida.sk

Kostol sv. Kríža, Bratislava-DevinKostol sv. Kríža, Bratislava-Devín

Južná loď chrámu má dve stavebné časti; v novšej sa zachovala pôvodná krížová klenba; interiér južnej lode osvetľujú štyri gotické okná. Severná loď má polygonálny uzáver a v podstate si dodnes zachovala pôvodný gotický vzhľad. Bočné lode boli s hlavnou loďou spojené lomenými oblúkmi.

Po stranách presbytéria sú dve sakristie; severná (staršia) je zaklenutá pôvodnou valenou klenbou; našlo sa v nej gotické pastofórium. Pri systematickom výskume kostola boli objavené dva veľké kamenné svorníky (pravdepodobne z pôvodnej klenby hlavnej lode), ďalej kamenný epitaf s jednoramenným krížom a dvoma kalichmi zo 14. storočia a umelecky vysoko hodnotný gotický reliéf, na ktorom je výjav z Olivovej hory po Poslednej večeri.

Predstavaná vysoká veža má dvojitú cibuľovú strechu; štvorhranná veža je horizontálne členená rímsami na tri poschodia. V rozoklanom tympanóne nad hlavným portálom sú na podstavcoch kamenné plastiky svätého FrantiškaPanny Márie a svätého Floriána.

V devínskom farskom kostole sa zachovala spodná časť monumentálneho reliéfu Nanebovzatia Panny Márie, ktorý bol pravdepodobne v strede ranobarokového oltára (v 17. storočí bol kostol v Devíne zasvätený Panne Márii). V 19. storočí umiestnili do presbytéria kostola hlavný oltár so stĺpovým pavilónovým tabernákulom na predstavenom oltárnom podstavci a s vysokým krížom vo vrchole. Pozornosť si zasluhuje korpus. Idealizovanú podobu Ukrižovaného (bez znakov utrpenia) vytvoril sochár ovplyvnený krížmi neskobarokového sochára Františka Xavera Messerschmidta. Bočné oltáre sv. Rodiny a Piety tvoria stĺpové architektúry s ústredným oltárnymi obrazmi. Mariánske bočné oltáre pripomínajú staré patrocínium Panny Márie. V južnej lodi je obraz Najsvätejšej Trojice z neogotického oltára. V kostole sa zachovala baroková kamenná krstiteľnica kalichového typu.

Návštevníkov zaujme i záhrada kostola, v ktorej je sústredená galéria sôch viažúcich sa k najranejším dejinám Slovákov: sediaca socha veľkomoravského kniežaťa Rastislava (dielo akademickej sochárky Ľudmily Cvengrošovej), ktorú premiestnili na križovatku na pol ceste k Devínskemu hradu, zostalo tam dnes súsošie slovanských vierozvestcov svätých Cyrila a Metoda. Vpravo pred vchodom je za balustrádovou kamennou ohradou vztýčený stĺp s motívom Ukrižovaného Krista na jeho hlavici.

 

Zdroj: sk.wikipedia.org

Kostol sv. Cyrila a Metoda, TerchováKostol sv. Cyrila a Metoda, Terchová

Kostol v Terchovej je situovaný takmer v centre obce. Bol postavený v blízkosti staršieho kostola zasväteného sv. Martinovi, ktorý bol koncom 60-tych rokov kvôli jeho zlému stavu zbúraný. Základný kameň položili v roku 1942, na jeseň 1944 už kostol stál a v roku 1949 bol kostol vysvätený. Kostol má tri chrámové lode, ktoré sú od seba oddelené okrúhlymi stĺpmi. Hlavná loď má kazetový strop, bočné lode ich majú rovné. Kostolu dominuje oltár s masívnym krížom s ukrižovaným Kristom.

V predsieni kostola sa nachádza celodrevený pohyblivý betlehem, ktorý bol vyhotovený miestnymi ľudovými majstrami.

Cyrilometodské dni

Cyrilometodské dni sú neodmysliteľnou súčasťou kultúrneho leta v Terchovej. Každoročné oslavy venované našim vierozvestcom, ktorým je zasvätený tunajší kostol sa konajú vždy za prítomností najvyšších cirkevných hodnostárov Žilinskej diecézy.

Podujatie je bohaté na liturgický, ale i kultúrny program. Je rozdelené do niekoľkých dní, počas ktorých je pre veriacich pripravené plné duchovné vyžitie. Vyvrcholením osláv sv. Cyrila a sv. Metoda je každoročne konaná svätá omša na vrchu Oravcové.

Terchovský drevený betlehem

Terchovský pohyblivý betlém patří k nejoblíbenějším atrakcím této obce na severozápadě Slovenska. Jeho vznik je spojován zejména s místním řezbářem Štefanem Hanuliakem a nejedná se o žádné „poselství dávných časů“. Betlém vznikl – nebo lépe řečeno byl veřejnosti poprvé představen – teprve na Vánoce roku 1976. V každém případě je ale opravdu velice půvabný a zajímavý.

Podle některých informačních pramenů rozdělili betlém jeho tvůrci do dvou částí (starou Terchovou s jejími lidovými řemesly a krajinu biblického příběhu Nového zákona), podle jiných se jedná o části tři (stará Terchová s původním kostelem sv. Martina, skromný Betlém a přepychový Jeruzalém).

Kostol svatých Cyrila a Metoda, TerchováKostol sv. Cyrila a Metoda, Terchová – historia

Od druhej polovice 30-tych rokov pociťovala obec akútnu potrebu väčšieho a priestrannejšieho chrámu. S konkrétnou myšlienkou nakoniec prišiel mladý kňaz Štefan Bitter. Po získaní financií a vykopaní základov položili v roku 1942 základný kameň budovy nového kostola. Na jeseň 1944 roku už bola stavba kostol postavená, omietnutá a pokrytá šindľom. Začiatkom jari budúceho roka však zasiahol krutý vír vojnového besnenia. Popolom ľahlo 155 obytných domov vrátane farskej budovy (8. – 9.4. 1945). Poškodeným ponúkla prístrešie hrubá stavba kostola.

Po dokončení stavby sa pristúpilo k vyhotoveniu hlavného oltára. Nad oltárom sa ako jeho súčasť vypína mohutný kríž s Ukrižovaným. V hlavnej chrámovej lodi je umiestnených v dvoch radoch 23 symetricky usporiadaných lavíc. Tri chrámové lode sú od seba oddelené mohutnými okrúhlimi stĺpmi. Strop hlavnej lode je kazetový, bočné lode majú jednotlivé stropy rovné. Všetky tri zvony sa preniesli zo starého kostola sv. Martina. Najstarší a najväčší, Juraj, je pôvodný, pochádzajúci ešte z prvej polovice 18. storočia. Ostatné dva sú mladšieho dáta.

K slávnostnej konsekrácii kostola sv. Cyrila a Metoda dochádza 8. 10. 1949 za prítomnosti nitrianskeho arcibiskupa Dr. Eduarda Néczeya. Po jeho boku slúžil sv. omšu otec myšlienky nového chrámu vdp. Štefan Bitter.

Interiér kostola prešiel v ostatných rokoch podstatnými premenami. Jeho súčasťou sa stala Krížová cesta. Priečelie sanktuária vyplnili drevené plastiky solúnskych vierozvestov. V roku 1976 vytesali terchovskí kamenári obetný oltár. Popri výtvarných podobizniach evokujú cyrilometodskú tematiku v interiéri predovšetkým pôsobivé okná. Sú na nich prostredníctvom leptov vyobrazené motívy z cyrilometodského obdobia našich dejín. Podobne ako interiér, tak aj exteriér chrámu sa v priebehu rokov zmenil na nepoznanie. Z posledného obdobia treba spomenúť predovšetkým invenčné kvetináče, epoxydové sochy vierozvestov nad hlavným vchodom, či súsošie Snímanie z kríža, nachádzajúce sa pred vchodom do zákristii. Od roku 1990 zdobí hlavnú vežu pozlátený dvojramenný kríž.

História Terchovského betlehemu

Neodmysliteľnou súčasťou Vianoc ostatných rokov v Terchovej je betlehem, ktorý v predvečer najkrajších sviatkov roka inštalujú v miestnom rímskokatolíckom kostole zasvätenom sv. Cyrilovi a sv. Metodovi. Je dielom tunajších chlapov, rezbárov, konštruktérov, elektromechanikov, ktorí vložili kus vlastného fortieľu i voľného času do tohto, dnes už široko – ďaleko známeho projektu.

Nápad vytvoriť symbolický betlehem sa zrodil pred Vianocami roku 1976. Jeho autorom bol známy dedinský rezbár Štefan Hanuliak, ktorý spolu s priateľmi Jozefom Holúbkom a Štefanom Krištofíkom pripravili na Vianoce uvedeného roku miestnym veriacom milé prekvapenie. Spoločné dielo skoncipovali do troch častí. Prvú predstavuje „stará“ Terchová so svojimi remeslami a charakteristickým koloritom, druhú miesto Ježišovho narodenia „skromný“ Betlehem, a tretiu „prepychový“ Jeruzalem. Postavičky z plastov postupom času nahradili figúrky z lipového dreva. Bola to myšlienka miestneho duchovného, vdp. Jozefa Šabu. Zhruba od konca 70. rokov sa konštruktéri orientujú výlučne na lipové drevo. Po smrti Štefana Hanuliaka nadviazali na ušľachtilú myšlienku, so spomenutými majstrami, jeho synovia, Jozef, Ján, František a ich menovec Ján Hanuliak.

Každým rokom možno na terchovskom betleheme obdivovať niečo nové. Pribúdajú náboženské výjavy z Betlehema i Jeruzalema, atmosféru historickej Terchovej evokujú ďalšie ľudové remeslá a dielničky majstrov. A aká bude konečná podoba diela, to vedia iba terchovskí ľudoví umelci. Všetky tri časti sa i naďalej budú vkusne dopĺňať o nove bizarné výjavy a postavičky.

 

Zdroj: terchova.uteczmesta.eu

Velkomoravské hradisko - univerzální obrázekHradisko Staré Zámky Brno-Líšeň – historie

Nejstarší osídlení skalní ostrožny, na níž se hradisko nacházelo, se na základě ojedinělých nálezů příslušejících kultuře s moravskou malovanou keramikou datuje do období pozdního neolitu až raného eneolitu (5. až 4. tisíciletí př. n. l.). V průběhu eneolitu se zde usadil lid kultury nálevkovitých pohárů a později lid kultury s kanelovanou keramikou. O intenzivním osídlení v této době svědčí základy hustě zastavěného sídliště, obehnaného obranným valem a příkopem, jakož i nálezy měděných předmětů, mramorových korálků nebo kostěných pásových zápon. K opětovnému osídlení došlo ještě několikrát v době bronzové (podolská fáze středodunajské kultury popelnicových polí), laténské a začátkem stěhování národů.

Největšího rozkvětu se Staré Zámky dočkaly během slovanského osídlení ve střední a mladší době hradištní během velkomoravského období. Už od 8. století vznikal kolem osady hlinitý val s dřevěnou palisádou. Počátkem 9. století bylo vybudováno mohutné opevnění, velmožský dvorec s asi 10 m vysokou dřevěnou strážní věží, srubové stavby a patrně i kostel. Prostor předhradí byl v této době využíván k pohřebním účelům. Hradisko se v této době stalo jedním z důležitých center říše, které si svůj význam udrželo ještě desítky let po jejím pádu.

Koncem velkomoravského období stihl hradisko ničivý požár, který významně poškodil opevnění i velmožský dvorec. Hroty šípů pocházející z této doby svědčí o násilném vpádu nepřátelských vojsk. Opevnění však bylo v menším rozsahu obnoveno a hradisko fungovalo až do konce 10. století.

Zdroj: cs.wikipedia.org

Velkomoravské hradisko - univerzální obrázekHradisko Staré Zámky Brno-Líšeň

Lokalita se nachází v jižní části Moravského krasu na slepencové skalní ostrožně, v nejvyšší části na severozápadě území dosahující nadmořské výšky kolem 325 m. Ostrožna protáhlá ve směru severozápad–jihovýchod se v okrajových částech prudce svažuje do údolí potoka Říčky, který vyvýšeninu obtéká ze severovýchodu, jihovýchodu a jihozápadu. Výškový rozdíl mezi vrcholovou plošinou a hladinou Říčky činí zhruba 60 metrů.

Území o celkové rozloze asi 13 ha je rozděleno do dvou částí. Na samotné ostrožně ve tvaru trojúhelníku o stranách 230 m, 425 m a 450 m se nachází centrální část hradiska o rozloze kolem 4,5 ha. Ta byla opevněna po celém obvodu (s výjimkou brány v severovýchodní části, sloužící patrně pro přístup k Říčce jakožto zdroji užitkové vody). Severozápadně od ostrožny pak leží předhradí, oddělené od vlastního hradiska přepažujícím opevněním v nejužším místě šíje, další val se nachází asi 150 m směrem na severozápad. Ani jeden však vzhledem k zemědělskému využívání území není dnes v terénu znatelný.

Dobře patrný naopak zůstává asi 320 metrů dlouhý úsek vnějšího valu na jihovýchodním okraji lesa Haleglétňa, převyšující okolní terén o 2–2,5 m, k němuž z vnější strany přiléhá příkop zahloubený oproti okolnímu terénu asi o 2 metry. Zbytek valu se v podobě mírné terénní vlny táhne dále jihozápadním směrem až k líšeňskému hřbitovu.

 

Zdroj: cs.wikipedia.org

 

Hradisko Pohansko, BřeclavHradisko Pohansko, Břeclav

Archeoskanzen Pohansko doplňuje expozici v zámečku, která představuje život starých Slovanů z pohledu nejnovějších archeologických nálezů. Venku se nachází repliky znázorňující velkomoravský kultovní, výrobní a obytný areál. Kolem archeoskanzenu také prochází naučná stezka Pohansko.

V blízkosti zámečku Pohansko asi 3 km jižně od Břeclavi je na místě významného nížinného hradiště postupně budován archeoskanzen, kde si prohlédnete mimo jiné i repliku kultovního místa tvořeného dřevěnými idoly pohanských božstev. Kromě pohanské svatyně z počátku 10. století je zde k vidění polozemnice se studnou z 9. století.

Archeoskanzen se nachází v místech, kde bylo v průběhu 9. až 11. století v souvislosti se vznikem Velké Moravy, vybudováno jedno z největších středověkých hradišť ve střední Evropě. K vidění je pohanská svatyně a kostrové pohřebiště z 10. stol., polozemnicestudna keramická pec z 9. stol.

Na naučné stezce je zachycen vývoj nevelkého místa uprostřed lužních lesů od 6. století donedávna. Vedle staroslovanská svatyně a velkomoravská polozemnice zde stojí také objekty pohraničního opevnění.

 

Zdroj: www.kudyznudy.cz

 

Hradisko Pohansko, Břeclav

Hradisko na Pohansku je považováno za nejrozsáhlejší raně středověké opevněné území v České republice a zároveň jedno z největších ve střední Evropě. Archeologické nálezy zemědělských osad shlukového typu z doby před vznikem Velkomoravské říše dokládají, že zdejší prostředí vyhovovalo již nejstarším Slovanům. Vědci zde objevili žárové pohřebiště a množství slovanských sídlištních objektů – polozemnic s kamennými pecemi, hospodářských staveb a obilnic. Hradiště nížinného typu o celkové ploše snad až 55 ha bylo významným hospodářským centrem Velkomoravské říše. Lokalita se skládá ze tří celků: centrální část, jižní a severní předhradí. Centrální část hradiště má rozlohu 28 ha a byla opevněna dřevěno-hlinitou hradbou s čelní kamenou zdí a příkopem. Celá hradba měla délku asi 2 200 m a byla až 4 m vysoká. Při archeologickém průzkumu zde byl odkryt palisádou hrazený velmožský dvorec o rozměrech 96×86 m, řada řemeslnických dílen, 2 kostely a rozsáhlý hřbitov vypovídající o početnosti místní komunity.

Celokamenný kostel

Celokamenný kostel vystavěný v první polovině 9. století, patřil podle dochovaných základů k typu jednolodních staveb (délka 18,65 a šířka 7,2 metrů) s odsazenou půlkruhovou apsidou a s téměř čtvercovým nartexem. Na jihovýchodní straně přiléhal k lodi čtvercovitý přístavek. Chrám byl zbudován z importovaného lomového kamene spojovaného vápennou maltou. Stěny byly omítnuté a obílené, uvnitř zdobené barevnými freskami. V lodi se nacházely zbytky kamenné předkněžištní příčky s průchodem uprostřed. Vchod byl umístěn uprostřed jihozápadní stěny. Založení kostela lze spojovat se starší fází dvorce, tj. s dobou před polovinou 9. století, některé dostavby mohly být realizovány až v době působení soluňských bratří na Moravě. Kostel zanikl nejpozději kolem poloviny 10. století, přičemž sakrální funkci mohl ztratit již dříve. Šlo zřejmě o tzv. vlastnický kostel sloužící k soukromé potřebě nějakého významného velmože. V nejbližším okolí bylo odkryto pohřebiště s cca 400 hroby, často s bohatou výzdobou, mj. se našly i zlaté a stříbrné šperky. Nedávno byl na Pohansku objeven v místech bývalého seníku i druhý kostel. Podle průzkumů se zřejmě jedná o rotundu, která by mohla mít v průměru kolem 8 – 9 m.

Jižní a severní předhradí

Zbylá plocha centrálního hradiska byla v 9. století zastavěna menšími dvory se stopami řemeslnické činnosti (kovářství, tkalcovství), zde objevené hroby již vykazovaly daleko menší bohatost. Na severním předhradí se rozkládal řemeslnický areál, který měl i obytnou funkci. Jižní předhradí obsahovalo řemeslnické příbytky a osadu početné ozbrojené družiny. Na obou předhradích se nalézala i kostrová pohřebiště s bohatou hrobovou výbavou. Pohansko bylo časem opuštěno a v podstatě zde nenacházíme žádné další stopy lidských aktivit. Funkci zdejšího sídliště převzala přemyslovská Břeclav. Člověk se v těchto místech znovu usadil až v 19. století, kdy zde Lichtensteinové vybudovali svůj lovecký zámeček.

 

Zdroje: promoravia.blog.cz

Slovanské hradiště MikulčiceSlovanské hradiště Mikulčice

Slovanské hradiště v Mikulčicích bezpochyby patří mezi nejvýznamnější místa poukazující na historii našeho státu. S největší pravděpodobností byly Valy u Mikulčic hlavním městem Velké Moravy. V muzeu zhlédnete nejenom předměty denní potřeby, ale také výrobky uměleckého řemesla.
Na území obce Mikulčice se nachází jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v České republice. Byly zde nalezeny důkazy o osídlení zdejší krajiny již v nejstarších dobách.

Sedmihektarový areál láká na prohlídku dvou muzejních expozic archeologických nálezů a v exteriérech si pak můžete prohlédnout kopie osmi mikulčických kostelů a knížecího paláce. Památník letos (2017) doplní interaktivní model areálu zvaného Valy, který bude postaven v hale nového návštěvnického centra. Valy mohly být podle archeologů bájným hlavním velkomoravským městem Veligradem, které se dosud nepodařilo objevit. Z hradiště se zachovalo jen zelené prostranství se základy 12 kostelů a knížecího paláce.

Expozice Knížecí hrad v údolní nivě řeky Moravy

První muzejní expozice zde byla pro veřejnost otevřena v roce 1960. Stálá expozice „Velkomoravské Mikulčice – Knížecí hrad v údolní nivě řeky Moravy“ ukazuje nejen předměty denní potřeby (keramika, železné výkovky, kamenné předměty), ale také výrobky uměleckého řemesla. Zdejší kovolitci a šperkaři je vyráběli ze železa, bronzu, stříbra či zlata. Honosné součásti velmožné výstroje – meče, ostruhy stejně jako šperky – náušnice, gombíky, prsteny – představují mistrovské kusy raně středověkého uměleckého řemesla.

Unikátní jsou zvláště dřevěné nálezy, které se v našem prostředí běžně nedochovávají. Tyto nálezy, mezi nimiž jsou dřevěné čluny – monoxyly, byly objeveny při výzkumu zaniklých říčních koryt.

Expozice Druhý kostel a sakrální architektura knížecí hrad

Druhá stálá expozice „Velkomoravské Mikulčice – Druhý kostel a sakrální architektura knížecího hradu“ v pavilonu II sestává nejen z prohlídky autentického negativu základů II. mikulčického kostela, hrobových jam s pohřby a trojrozměrných maket všech mikulčických kostelů i paláce, ale také z emotivního prožitku z moderní muzejní archeologické prezentace spojující prvky mluveného slova, hudby a filmové projekce s přímou prohlídkou muzejních exponátů.

Interaktivní model velkomoravského hradiště

Interaktivní model velkomoravského hradiště z devátého století, která vychází z nejnovějších poznatků archeologů bude možné spatřít od listopadu 2018 v expozici Slovanského hradiště. Příchozí čeká laserové animace i hlasové představení akropole, předhradí, velmožské dvorce, opevnění, mosty a chrámy.

Nové lákadlo najdou příchozí v návštěvnické hale už v říjnu. Postupně k němu do konce roku přibudou ještě audiovizuální prostředky. Zkušební provoz má začít v listopadu 2018. Naplno se pak projeví na jaře, se zahájením nové sezony 2019.

Muzejní expozice je možné zhlédnout také v zimním období.

Pěší okruh hradištěm

Po prohlídce pavilonu II je možno absolvovat pěší okruh hradištěm po návštěvnické trase a na ní shlédnout v terénu kopie základů kamenných staveb, opatřených panely s popisem zajímavostí daného okrsku. Z rozhledny se otevírá výhled na okolní lesy, řeku Moravu, Hodonín, Moravskou Novou Ves a také na slovenskou stranu do Holíče a Kopčan.

 

Zdroj: www.kudyznudy.cz

Slovanské hradiště MikulčiceSlovanské hradiště Mikulčice – historie

Mikulčice-Valy jsou významným hradiskem doby velkomoravské říše v blízkosti obce Mikulčice. Svou rozlohou cca 10 ha představují nejrozsáhlejší slovanské archeologické naleziště v ČR. Lokalita je chráněna jako národní kulturní památka. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších opevněných hradištních sídel se znaky městského uspořádání, spíše vojenského charakteru, s doklady osídlení předvelkomoravského a velkomoravského horizontu s množstvím kostelů a artefaktů svědčících o přítomnosti velkomoravské nobility. Existují domněnky, že se mohlo jednat o kmenové centrum s vyššími mocenskými aspiracemi, možná i sídlo prvních Mojmírovců. Zlom ve vývoji hradiska nasvědčuje tomu, že se v další fázi stalo důležitým prvkem začleněným do systému obrany říše a jejího centra.

Knížecí palác

Na nejvyšším místě akropole byly situovány dvě stavby reprezentující knížecí prostředí – knížecí palác s litou maltovou podlahou a kamenným krbem a bazilika. Objekty tvořily samostatný okrsek. V okolí paláce bylo zjištěno opevnění příkopem a bazilika se hřbitovem byla oddělena palisádovým plotem. Rozsáhlá trojlodní bazilika s atriem a nartexem je plošně dosud největší odkrytou velkomoravskou církevní stavbou. V prostoru baziliky a v okolí bylo odkryto několik hrobek patřících významným představitelům vládnoucí vrstvy Velké Moravy, pravděpodobně i některým z Mojmírovců. Kolem kostela bylo pohřebiště čítající přibližně 550 hrobů, jejichž hustota a vzájemné překryvy svědčí o značné intenzitě pochovávání, tedy i o poměrně vysoké hustotě obyvatelstva. Pohřebiště vyniká množstvím bohatých hrobů s meči, zlatými a stříbrnými šperky a honosnými soupravami opaskových kování a stříbrných a litých bronzových nákončí, zlatými gombíky. Tyto i řada dalších nálezů představují mistrná díla místního uměleckého řemesla.

Nálezy

Nákončí se stala neoficiálním symbolem lokality Valy u Mikulčic. K cenným nálezům patří zejména stříbrný závěsný křížek s postavou Krista a zlatý solidus byzantského císaře Michaela III. Určitým dokladem vzdělanosti jsou také nálezy železných pisátek–stilů. Stopy kovoliteckých a šperkařských dílen na hradě jsou časově řazeny do období před pol. 9. stol. ve vrcholném období mizí a převládá zpracování železa, dřeva, hrnčířství a textilnictví.

 

Zdroj: toulkypocechach.com

Velkomoravské hradisko - univerzální obrázekHradiště sv. Hypolita, Znojmo

Celému Hradišti dnes vévodí komplex budov kláštera a proboštství, které od 13. století patří řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Součástí komplexu je také původně gotický kostel sv. Hypolita, přestavěný v 18. století do dnešní barokní podoby. Původní kostel ze 13. století byl postaven na základech velkomoravské rotundy. V interiéru kostela se nachází mistrovská stropní freska Nalezení svatého Kříže od předního rakouského malíře období baroka – F. A. Maulbertsche. Interiér kostela i areál proboštství je možné navštívit každý den od 9 do 17 hodin.

Celý areál proboštství i s přilehlými usedlostmi byl ve středověku obehnán hradební zdí, z níž se do dnešní doby zachovala například západní vstupní brána. Ta dnes stojí v centru obce, na začátku ulice Křižovnické, vedoucí ke kostelu sv. Hypolita.

Na Hradišti nalezneme ještě celou řadu dalších církevních památek. Prostor v okolí kaple sv. Antonína Paduánského (z roku 1635) nabízí úchvatný pohled na město Znojmo, Ochoz kolem kapličky sv. Eliáše zase vyhlídku na údolí Dyje a Znojemskou přehradu. K oběma kaplím (a tedy i na celé Hradiště) směřuje zajímavá křížová cesta z 17. století, která vychází z Gránického údolí přímo pod znojemským hradem. Cesta má 14 zastavení a vede po příkrých zalesněných svazích. Tvoří ji nepravidelné schody z přírodního kamene, místy je cesta do skály přímo zasekána. Jednotlivá zastavení Křížové cesty dokládají nesmírný cit našich předků, kteří dokázali tyto drobné architektonické prvky nenásilně a vkusně zakomponovat do zdejší nenarušené přírody. Na počátku 90. let byla všechna zastavení renovována.

Archeologický výzkum

V poslední době Hradiště proslulo především archeologickými výzkumy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, které zde každým rokem probíhají. Průzkum přinesl mnoho poznatků o pravěkém i velkomoravském osídlení zdejší lokality a o životě našich předků. Hradiště vydalo bezpočet nálezů keramiky, kostěných i kovových nástrojů a celou řadu nádherných šperků – bronzových a stříbrných náušnic, skleněných náhrdelníků i jiných.

Z dalších nálezů upoutá objev jednoho z nejstarších kamenných kostelů v Čechách i na Moravě (pravděpodobně z první poloviny 9. stol.) a také odhalení rozsáhlého velkomoravského pohřebiště. Základy kostelíku byly upraveny do podoby malého památníku, pohřebiště se stále zkoumá. V době výzkumné sezóny (červenec – srpen) je možné výzkum pohřebiště navštívit a seznámit se tak s prací archeologů i některými nálezy přímo v terénu. Pro zájemce je možné předem dohodnout komentovanou návštěvu výzkumu spojenou s ukázkou nálezů z lokality.

 

Zdroj: znojmo-hradiste.wz.cz

Velkomoravské hradisko - univerzální obrázekHradiště sv. Hypolita, Znojmo – historie

V poslední době Hradiště proslulo především archeologickými výzkumy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, které zde každým rokem probíhají. Průzkum přinesl mnoho poznatků o pravěkém i velkomoravském osídlení zdejší lokality a o životě našich předků. Hradiště vydalo bezpočet nálezů keramiky, kostěných i kovových nástrojů a celou řadu nádherných šperků – bronzových a stříbrných náušnic, skleněných náhrdelníků i jiných.

Z dalších nálezů upoutá objev jednoho z nejstarších kamenných kostelů v Čechách i na Moravě (pravděpodobně z první poloviny 9. stol.) a také odhalení rozsáhlého velkomoravského pohřebiště. Základy kostelíku byly upraveny do podoby malého památníku, pohřebiště se stále zkoumá. V době výzkumné sezóny (červenec – srpen) je možné výzkum pohřebiště navštívit a seznámit se tak s prací archeologů i některými nálezy přímo v terénu. Pro zájemce je možné předem dohodnout komentovanou návštěvu výzkumu spojenou s ukázkou nálezů z lokality.

 

Zdroj: znojmo-hradiste.wz.cz

Výšina sv. Metoděje, Uherské HradištěVýšina sv. Metoděje, Uherské Hradiště

Jedna z nejvýznamnějších archeologických lokalit z období Velkomoravské říše se nachází v dnešní městské části Uherského Hradiště lidově zvaného „Derfle“ na tzv. sadské výšenině nad ohbím původního toku řeky Olšavy. Dokládá přítomnost církevního komplexu několika zděných staveb budovaných ve třech stavebních etapách v průběhu celého 9. století. Jeho součástí bylo i baptisterium a rozsáhlé pohřebiště. Vně i uvnitř církevních staveb archeologové odkryli 87 hrobů, nezřídka uložených v rakvích s bohatými milodary.

Dle nálezů byla v kapli s hrobovou komorou pohřbena významná osobnost, možná samotný kníže Svatupluk. Na severní straně byl sakrální areál oddělen zídkami od seskupení dvanácti srubových staveb, v nichž žili a v dílnách pracovali řemeslníci a jejich rodiny. Na opačné straně stála rozsáhlá stavba, která pravděpodobně sloužila jako shromaždiště věřících a snad i místo výuky kněží. V areálu nechyběla studna a zpevněná cesta mezi jednotlivými okrsky.

Vzhledem k celkové dispozici komplexu i významným nálezům (olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem, pisátka) se předpokládá, že tady působili představitelé byzantské misie.

Lokalita byla definitivně opuštěna v průběhu 13. století.

Návštěvníci sadské výšiny mohou zhlédnout rekonstruovaný půdorys církevních staveb a seznámit se prostřednictvím infomační tabule s historií a významem této volně přístupné archeologické lokality, která je majetkem Zlínského kraje ve správě Slováckého muzea v Uherském Hradišti.

 

Zdroj: uherske-hradiste.cz

Výšina sv. Metoděje, Uherské HradištěVýšina sv. Metoděje, Uherské Hradiště – historie

Samotné naleziště se nachází v jihovýchodní části města Uherské Hradiště zvané Sady (Derfla), blízko silnice ve směru na Kunovice, na tzv. sadské ostrožně. V letech 1959–1963 zde probíhal pod vedením V. Hrubého (z Moravského zemského muzea v Brně) archeologický výzkum, při němž byly objeveny pozůstatky neopevněného dvorce církevně – mocenského charakteru.

Právě sem přišli někdy na konci 8. století jedni z prvních křesťanských misionářů. Přicházeli z Aquileie na pobřeží Jaderského moře a ze Salcburku, o něco později z Pasova. Pravděpodobně s vědomím místního knížete vystavěli na sadské ostrožně kostel, který v nadzemní hmotě mohl mít podobu kříže, nad jehož středem se tyčila mohutná čtyřhranná věž. Kostel byl omítnut, vymalován, opatřen litou maltovou podlahou a kryla jej střecha z hliněných vypalovaných komponentů. Tato architektura zcela jistě dominovala širokému okolí. K její realizaci došlo někdy na přelomu 8. a 9. století, tedy i více než 30 let před vznikem Velké Moravy (r. 836). Byl to jeden z prvních zděných kostelů na sever od Dunaje.

Sakrální stavby

Komplex několika zděných sakrálních staveb, budovaných ve třech stavebních fázích, zaujímal dominantní, zdaleka viditelnou polohu. Nejprve byl v první třetině 9. století postaven kostel na půdorysu řeckého kříže. Směrem na západ byl k němu v 60.–70. letech téhož věku navázán sálový kostel se závěrem v podobě apsidy. Ten bývá někdy interpretovaný jako kaple se dvěma bočními vchody a svým vznikem je nejspíše svázán s nově příchozími staviteli byzantské misie. Zřejmě ještě ve třetí čtvrtině 9. století byly k severní obvodové zdi kostela s křížovou dispozicí přistavěny hrobová komora a kaple, téže fázi pak přísluší i vznik zděné příčky v západním kostele. V této souvislosti pak vyvstává možnost, že západní kostelík se stal místem výuky katechumenů, zatímco kaple s hrobovou komorou posloužila k uložení pohřbu význačného Moravana (pravděpodobně hrob knížete Svatopluka). Západně od celého komplexu byla postavena ještě křtitelnice (baptistérium).

Archeologický výzkum

Vně, ale i uvnitř církevních staveb bylo odkryto 87 pohřbů z průběhu 9. století, nezřídka uložených v rakvích a s bohatými milodary. Hřbitovní areál s kostelem byl na severní straně dvěma zídkami oddělen od seskupení dvanácti srubových staveb, v nich žili a v dílnách pracovali řemeslnící a jejich rodiny. Nechyběla ani studna. Na opačné straně stála rozsáhlá 36 m dlouhá a 6 m široká halová stavba srubové konstrukce – shromaždiště a snad i místo výuky kněží. Mezi okrsky pak procházela zpevněná cesta. Vzhledem k celkové situaci na Výšině sv. Metoděje (Sadské výšině), jakož i k nálezům odsud pocházejícím – olověný křížek s řeckým liturgickým nápisem, pisátka – stily apod. – se lokalita často klade do souvislosti s působištěm představitelů byzantské misie.

Podle svědectví hrobových nálezů bylo posléze původní velkomoravské pohřebiště z 9. a počátku 10. století převrstveno mladohradištními pohřby z 11.–12. století. Kaple, které na základě písemného pramene z roku 1247 bývá přisuzováno mariánské zasvěcení, byla spolu se hřbitovem definitivně opuštěna v průběhu 13. století.

 

Zdroj. www.slovackemuzeum.cz

Staré MěstoStaré Město

Na území dnešního Starého Města vzniklo již v 6. století několik zemědělských a řemeslnických osad. Nejznámějšími jsou hradiska Na Valách a sídliště Na Špitálkách. V okolí kostelů sv. Michala a sv. Víta byly nalezeny základy čtyř velkomoravských kostelů s pohřebišti a odkryty specializované řemeslnické dílny z 9. až 10. století. Rozsah a bohatství archeologických nálezů (stavby, užitné předměty, výzbroj, šperky) nenechává nikoho na pochybách, že se jednalo o jedno z významných center Velkomoravské říše. Po objevu prvních hrobů v roce 1924 Na Valách se ujal se vedení záchranných prací archeolog Antonín Zelnitius spolu se Státním archeologickým ústavem v Praze. Badatelské aktivity Antonína Zelnitia Na Valách i na zbývajícím území Starého Města definitivně potvrdily staroměstskou aglomeraci za rozsáhlé slovanské sídliště. Zásluhou profesora Viléma Hrubého (1912-1985) byl v roce 1960 ve Starém Městě otevřen Památník Velké Moravy, který je od roku 1969 Národní kulturní památkou.

Dřívější ves se podle listiny olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 jmenovala Veligrad. Na přelomu 12. a 13. století byl poblíž vsi založen cisterciácký klášter, do jehož majetku ves připadla. Když bylo v roce 1257 založeno královské město Uherské Hradiště (tehdy Nový Velehrad), byla ves podřízena právu tohoto města, nazvaná Staré Město (1257) a původní název Veligrad – Velehrad přešel na cisterciácký klášter a osadu, která kolem něj vznikla. Staré Město bylo značně postiženo povodní v červenci 1997. Po této přírodní katastrofě muselo být v jižní části města zbouráno téměř sto domů. Přesto se život v městě nezastavil, lidé si postavili nová obydlí, jiní si poničené domy opravili.

Nejvýznamnější památky

Národně kulturní památka Památník Velké Moravy byl vybudován roku 1960 v lokalitě Na valech. Budova památníku kryje základy kamenného velkomoravského kostela, který byl vybudován v polovině 9. století na starém pohanském pohřebišti ze 7. století. Stálá expozice dokumentuje dějiny centra Velkomoravské říše. V památníku je provozní doba od dubna do října, v zimních měsících je uzavřen. Veřejnosti volně přístupná je národně kulturní památka, archeologická lokalita Špitálky, ukazuje základy podélného kostela z 9. století. V základech římskokatolického kostela sv. Michala byly objeveny zbytky okrouhlé velkomoravské rotundy z 9. století. Hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele je pozdně románskou stavbou, původně kostnicí z poloviny 13. století.

Staré MěstoStaré Město – historie

V 9. století bylo území Starého Města hlavní součástí Veligradu, jednoho ze dvou hlavních center Velké Moravy, k němuž ještě patřilo sídliště na místě historického centra města Uherské Hradiště a církevní centrum na výšině v Sadech.

Ve Starém Městě se rozkládal mocenský areál s kamenným palácem moravských knížat a rotundou. V poloze Na Valách, v centru vůbec nejrozsáhlejší velkomoravské nekropole, stál další kostel, jiný pak i s malým pohřebištěm postavili na jihozápadním okraji města v místech zvaných „Špitálky“. V aglomeraci se nacházely i řemeslnické areály členící se dále na výrobní specializované okrsky, v nichž byly zhotovovány skvosty velkomoravského šperkařství, honosné meče, opasky a ostruhy, ale i předměty denní potřeby. Archeologické výzkumy, které ve Starém Městě trvají více než 100 let, prokázaly, že významní obyvatelé velkomoravského Starého Města nosili šaty ušité z hedvábí, brokátů a prošité zlatými nitěmi, což dokládá, že udržovali kontakty s vyspělými oblastmi nejen Evropy, ale i Asie nebo Afriky. Ve druhé polovině 9. století byli téměř všichni z nich křesťané.

Na začátku 10. století Velká Morava zanikla. Z mocného Veligradu se stala vesnice, ovšem se dvěma kostely, z nichž jeden byl kostel sv. Michaela. V roce 1205 do kraje přišli cisterciáčtí mniši a asi 5 km od vesnice Veligrad, která se rozkládala na místě dnešního Starého Města, si vybudovali klášter. Pojmenovali jej Velehrad a nedaleká vesnice Veligrad se stala jeho majetkem. Mniši měli v úmyslu vesnici Veligrad přeměnit na klášterní městečko, centrum svého hospodářského života. V roce 1257 ovšem vzniklo v těsném sousedství královské město Nový Velehrad, později Hradiště, dnešní Uherské Hradiště. Proto se na začátku 14. století změnil název Veligrad na Staré Město.

 

Zdroje: staremesto.uh.cz

Archeoskanzen ModráArcheologický skanzen Modrá

Archeoskanzen Modrá se nachází 7 km od Uherského Hradiště v podhůří Chřibů, na okraji obce Modrá v dohledu od velehradské baziliky. Jedná se o rekonstrukci velkomoravského sídliště středního Pomoraví z 9. stol., rozděleného na mocenskou, církevní a hospodářskou část, které se nachází v místech autentických archeologických nálezů.  Je významným subjektem názorně osvětlujícím jednu z nejvýznamnějších etap našich národních dějin – Velké Moravy.

Skanzen žije svým každodenním životem s domácími zvířaty a bývá doplněn naučnými představeními a programy, výrobou keramiky, pečením chlebů a placek i třeba tavbami kovů. Archeoskanzen je obehnán palisádovým opevněním s branou a strážními věžemi. Uvnitř se nachází repliky slovanských staveb jako např. zemnice, polozemnice, hliněná hrázděná stavba, ale i honosné sídlo velkomoravského knížete a velká srubová stavba církevního areálu – škola písemnictví se sídlem arcibiskupa.

Další památky

Na návrší v těsné blízkosti Archeoskanzenu se nachází Národní kulturní památka Modrá – Na Díle, se základy předvelkomoravského kostelíku sv. Jana z přelomu 8.a 9. stol. Stojí zde nádherná kamenná replika tohoto zaniklého kostelíku. Velmi zajímavá je návštěva doplňující zdejší historii o poznání rostlinných a živočišných druhů a to v přilehlém areálu Živá voda. Zde můžete spatřit jak původní druhy ryb jako např. obří Vyzy velké i sumce, tak i majestátná suchozemská zvířata – pratury, kteří kralovali zdejším nížinám i lesům v období Velké Moravy.

Centrum slováckých tradic

Návštěvníci se zde mohou nejen seznámit s procesem pálení ovoce a historií vinařství, ale zároveň mohou ochutnat produkty typické pro místní kraj – ovocné destiláty a víno. Centrum dále doplňuje prodejna regionálních produktů a kavárna.

Archeoskanzen ModráArcheologický skanzen Modrá

Na území obce byla nalezena ručně hnětená pálená keramika s hrubým zrnem, s čarami a nehtovými vrypy, i pozdější keramika z plavené hlíny vyrobená na hrnčířském kruhu. Mezi nejvýznamnější archeologický objev však patří první odkrytí zbytků velkomoravské kamenné stavby na našem území. Vykopávky zde prováděl od roku 1911 profesor bohoslovecké fakulty dr. Jan Nevěřil. Pod jeho vedením se podařilo odkrýt základy nevelkého kostela s pravoúhlým protáhlým kněžištěm a 4 podpěrami v lodi. Původně mu byl přikládán cyrilometodějský původ, což bylo ve vědeckých kruzích odmítáno, teprve po 40 letech se podařilo definitivně prokázat, že jde o první zděný kostel z dob Velké Moravy.

Archeologický výzkum

Tyto poznatky přinesl revizní archeologický výzkum, který zahájil v roce 1953 dr. Vilém Hrubý. Tento výzkum nejenom zpřesnil nálezovou zprávu o nalezišti, ale podařilo se při něm odkrýt i malý hřbitov o 36 kostrových hrobech, jejichž charakter odpovídá plně poznatkům o velkomoravských pohřebištích. Všechny hroby se vyhýbaly chrámovým zdem, z toho plyne, že pohřebiště vzniklo až v době, kdy kostel již stál. Nejstarší milodary v hrobech pocházejí z 9. století, není tedy pochyb, že stavba stála už v 1. polovině tohoto století, tj. ještě v době předcyrilometodějské.

Jde o jednolodní kostel s obdélnou lodí s vestavěnými 4 podpěrami a obdélníkovým kněžištěm o rozměrech asi poloviny délky a šířky lodi. Vstup do kněžiště byl snad částečně přehrazen krátkou příčkou, podlaha dlážděna menšími přitesanými kameny. Kamenné zdi, omítnuté zvenčí šedohnědou a uvnitř vícebarevnou malbou, nesly původně plochý dřevěný strop. Rozdílné zahloubení základů naznačuje, že loď měla větší výšku než pravoúhlý chór. Celkově lze usuzovat, že podoba byla ovlivněna misijním proudem ze západu.

Kolem východní části kostelíku byly zjištěny kůlové jamky – stopy ohrazení nebo náznak nějaké starší, snad také církevní stavby. Na severovýchodě a jihovýchodě pak ležel uvedený hřbitov, který svému účelu sloužil asi 100 let. Podle nálezu nožů v 10 hrobech lze soudit, že zemřelí příslušeli ke svobodné, snad i privilegované vrstvě.

Po zániku Velké Moravy

Lze předpokládat, že po zániku Velké Moravy návrší u Modré pustlo, neboť v listině z počátku 13. století se hovoří o kostele sv. Jana, který později zmizel, ale který už tehdy stál pustý a prázdný v blízkosti Veligradu, na statku darovaném markrabětem Vladislavem Jindřichem cisterciákům jako provizorium do vybudování velehradského kláštera. Na konci 17. století je pak na rytině Kristiana Hirschmentzela, člena velehradského konventu, zobrazení malé kaple, nápadně se shodující s rekonstrukcí nalezených základů. Vzhledem k nálezu mince ze 17. století v areálu vykopávek lze předpokládat, že jde o totožnou kapli, rovněž lze předpokládat, že jde o kapli sv. Jana, spojenou se založením velehradského kláštera.

 

Zdroj: cs.wikipedia.org